1)

Článek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, jejímž účinkem je mj. to, že smlouvy o úvěru a právní akty založené na těchto smlouvách uzavřené na území tohoto členského státu mezi dlužníkem a věřitelem usazeným v jiném členském státě, který není držitelem povolení vydaného příslušným orgánem prvně uvedeného členského státu k tomu, aby mohl vykonávat svou činnost na jeho území, jsou od počátku absolutně neplatné, a to i když byly uzavřeny dříve, než uvedená právní úprava nabyla účinnosti.

2)

Článek 4 odst. 1 a článek 25 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech brání takové právní úpravě členského státu, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, která v rámci sporů týkajících se smluv o úvěru s mezinárodním prvkem, které spadají do oblasti působnosti uvedeného nařízení, umožňuje dlužníkům podání žaloby proti věřiteli, který není držitelem povolení vydaného příslušnými orgány uvedeného členského státu k tomu, aby mohl vykonávat svou činnost na jeho území, u soudů státu, ve kterém má tento věřitel sídlo, nebo u soudů místa, ve kterém má bydliště nebo sídlo dlužník, zatímco uvedený věřitel může žalobu proti dlužníkovi podat jen u soudů státu, ve kterém má bydliště nebo sídlo dlužník, bez ohledu na to, zda je spotřebitelem, nebo podnikatelem.

3)

Článek 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že dlužník, který uzavřel smlouvu o úvěru, aby uskutečnil rekonstrukci v nemovitosti, v níž má bydliště, zejména za účelem poskytování turistických ubytovacích služeb, nemůže být považován za „spotřebitele“ ve smyslu uvedeného ustanovení, ledaže by s ohledem na kontext plnění, na které byla smlouva uzavřena, tato měla z celkového pohledu tak malý vztah k dané podnikatelské činnosti, že by bylo zřejmé, že smlouva byla uzavřena převážně k soukromým účelům, což musí ověřit předkládající soud.

4)

Článek 24 bod 1 první pododstavec nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba znějící na výmaz vkladu hypotečního zástavního práva do katastru nemovitostí představuje žalobu, „jejímž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem“ ve smyslu uvedeného ustanovení, avšak pod tento pojem nespadá žaloba na prohlášení neplatnosti úvěrové smlouvy a notářské listiny týkající se vzniku hypotečního zástavního práva zajišťujícího závazky z uvedené smlouvy.