Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 4. října 2018 – Evropská komise v. Francouzská republika

(Věc C-416/17) (1)

(„Nesplnění povinnosti státem - Články 49 a 63 SFEU, jakož i čl. 267 třetí pododstavec SFEU - Řetězové zdanění - Rozdílné zacházení na základě členského státu sídla vnukovské společnosti - Vrácení neoprávněně vybrané zálohové srážkové daně z příjmů z kapitálového majetku - Požadavky týkající se důkazů odůvodňujících takové vrácení - Omezení nároku na vrácení - Diskriminace - Vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky - Povinnost podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce“)

(2018/C 436/15)

Jednací jazyk: francouzština

Účastnice řízení

Žalobkyně: Evropská komise (zástupci: J.-F. Brakeland a W. Roels, zmocněnci)

Žalovaná: Francouzská republika (zástupci: E. de Moustier, A. Alidière a D. Colas, zmocněnci)

Výrok

Francouzská republika tím, že pro účely výpočtu vrácení zálohové srážkové daně z příjmů z kapitálového majetku uhrazené společností-rezidentem z titulu rozdělení dividend vyplacených společností-nerezidentem prostřednictvím dceřiné společnosti-nerezidenta odmítla zohlednit zdanění zisků, z nichž pocházejí tyto dividendy, kterému byla podrobena tato druhá společnost-nerezident, přestože vnitrostátní mechanismus zamezení dvojímu ekonomickému zdanění umožňuje v případě čistě vnitrostátního řetězce majetkové účasti vyrušit zdanění dividend vyplácených společností na každém stupni tohoto řetězce majetkové účasti, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 49 a 63 SFEU.

Vzhledem k tomu, že se Conseil d’État (Státní rada, Francie) neobrátila na Soudní dvůr Evropské unie podle postupu stanoveného v čl. 267 třetím pododstavci SFEU, aby určil, zda bylo třeba pro účely výpočtu vrácení zálohové srážkové daně z příjmů z kapitálového majetku uhrazené společností-rezidentem z titulu rozdělení dividend vyplacených společností-nerezidentem prostřednictvím dceřiné společnosti-nerezidenta odmítnout zohlednění zdanění zisků, z nichž pocházejí tyto dividendy, kterému byla podrobena tato druhá společnost, přestože výklad ustanovení unijního práva, který provedla v rozsudcích ze dne 10. prosince 2012, Rhodia (FR:CESSR:2012:317074.20121210), a ze dne 10. prosince 2012, Accor (FR:CESSR:2012:317075.20121210), nebyl natolik zřejmý, aby neponechal prostor pro žádné rozumné pochybnosti, nesplnila Francouzská republika povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 267 třetího pododstavce SFEU.

3)	Ve zbývající části se žaloba zamítá.

4)	Evropská komise a Francouzská republika ponesou vlastní náklady řízení.

(1) Úř. věst. C 293, 4.9.2017.