1)

Článek 52 první pododstavec směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje členskému státu rozhodnout o okamžitém uplatňování vnitrostátního ustanovení provádějícího čl. 33 odst. 2 písm. a) této směrnice na žádosti o azyl, o kterých ještě nebylo s konečnou platností rozhodnuto a které byly podány před 20. červencem 2015 a před nabytím účinnosti tohoto ustanovení vnitrostátního práva. Naproti tomu uvedený čl. 52 první pododstavec vykládaný zejména ve světle zmíněného článku 33 brání takovému okamžitému uplatňování v situaci, v níž žádost o azyl i žádost o přijetí zpět byly podány před vstupem směrnice 2013/32 v platnost a podle článku 49 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, ještě plně spadají do působnosti nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států.

2)

V takové situaci, jako je situace dotčená ve věcech C-297/17, C-318/17 a C-319/17, musí být článek 33 směrnice 2013/32 vykládán v tom smyslu, že umožňuje členským státům odmítnout žádost o azyl jako nepřípustnou na základě tohoto čl. 33 odst. 2 písm. a), aniž by musely nebo mohly přednostně využívat řízení o převzetí nebo přijetí zpět podle nařízení č. 604/2013.

3)

Článek 33 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/32 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání členskému státu v tom, aby využil možnosti poskytované tímto ustanovením a odmítl žádost o přiznání postavení uprchlíka jako nepřípustnou z důvodu, že jiný členský stát již přiznal žadateli doplňkovou ochranu, pokud předvídatelné životní podmínky žadatele jakožto osoby požívající doplňkové ochrany v tomto jiném členském státě ho nevystaví vážné hrozbě, že bude podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie. Okolnost, že osobám požívajícím takové doplňkové ochrany nejsou v uvedeném členském státě poskytovány žádné dávky k zabezpečení existenčních potřeb, případně jim jsou v porovnání s jinými členskými státy poskytovány jen ve velmi omezeném rozsahu, ale není s nimi přitom v tomto ohledu zacházeno jinak než se státními příslušníky dotčeného členského státu, může vést ke konstatování, že by tento žadatel byl v daném státě vystaven takové hrozbě, pouze tehdy, pokud má za následek, že by se žadatel vzhledem ke své zvláštní zranitelnosti nezávisle na své vůli a osobní volbě ocitl v situaci krajní hmotné nouze.

Článek 33 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/32 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání, aby členský stát využil téže možnosti, pokud azylové řízení ve druhém členském státě, který přiznal žadateli doplňkovou ochranu, vede k systematickému odmítání, bez skutečného posouzení, přiznání postavení uprchlíka žadatelům o mezinárodní ochranu, kteří splňují podmínky stanovené v kapitolách II a III směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany.