1)

Článek 18 odst. 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. dubna 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES ve spojení s prováděcím rozhodnutím Komise 2011/438/EU ze dne 19. července 2011 o uznání režimu „International Sustainability and Carbon Certification“ pro prokázání souladu s kritérii udržitelnosti podle směrnic Evropského parlamentu a Rady 2009/28 a 2009/30/ES musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, která ukládá hospodářským subjektům zvláštní podmínky, které jsou odlišné a širšího rozsahu, než jaké ukládá nepovinný režim osvědčování udržitelnosti, jako např. režim ISCC, uznaný uvedeným prováděcím rozhodnutím Evropské komise, které bylo přijato v souladu s čl. 18 odst. 4 uvedené směrnice, jelikož daný režim byl schválen pouze pro biopaliva a uvedené podmínky se týkají pouze biokapalin.

2)

Unijní právo, zejména pak článek 34 SFEU a čl. 18 odst. 1 a 3 směrnice 2009/28, musí být vykládáno v tom smyslu, že nebrání tomu, aby taková vnitrostátní právní úprava, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, ukládala vnitrostátní režim ověřování udržitelnosti biokapalin, který stanoví, že všechny hospodářské subjekty zapojené do dodavatelského řetězce určitého produktu, i to i tehdy, když se jedná o prostředníky, kteří biokapalinami fyzicky nedisponují, jsou vázány určitými povinnostmi týkajícími se ověřování, komunikace a informování vyplývajícími z uvedeného režimu.