1

Svým kasačním opravným prostředkem podaným na základě článku 9 přílohy I statutu Soudního dvora Evropské unie se navrhovatel, José Luis Ruiz Molina, domáhá zrušení rozsudku Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (třetího senátu) ze dne 2. března 2016, Ruiz Molina v. OHIM (F‑60/15, dále jen„napadený rozsudek“, EU:F:2016:28), kterým Soud pro veřejnou službu zamítl jeho návrh na zrušení rozhodnutí prezidenta EUIPO ze dne 4. června 2014 o ukončení jeho smlouvy na místo dočasného zaměstnance po uplynutí šestiměsíční výpovědní doby.

2

Skutkový základ sporu je uveden v bodech 13 až 29 napadeného rozsudku následovně:

[omissis]

[omissis]

[omissis]

[omissis]

3

Návrhem došlým kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 22. dubna 2015 podal navrhovatel žalobu, zapsanou do rejstříku pod číslem F‑60/15, znějící na zrušení rozhodnutí prezidenta EUIPO ze dne 4. června 2014 o ukončení jeho smlouvy na místo dočasného zaměstnance po uplynutí šestiměsíční výpovědní doby.

4

Napadeným rozsudkem Soud pro veřejnou službu žalobu zamítl a rozhodl, že navrhovatel ponese vlastní náklady řízení a ukládá se mu rovněž náhrada poloviny nákladů řízení vynaložených EUIPO.

5

Soud pro veřejnou službu nejprve připomněl, že „protokol o návratu na pracovní místo, [který EUIPO a navrhovatel podepsali dne 1. prosince 2011], stanovil návrat navrhovatele na pracovní místo v rámci jeho smlouvy na místo dočasného zaměstnance, ve znění změny ze dne 1. června 2005, do platové třídy a stupně, do nichž byl dotčený zařazen ke dni, kdy byla uvedená smlouva ukončena, tedy ke dni 15. září 2009 večer“, a že na základě téhož protokolu se EUIPO „zavázal obnovit služební postup [navrhovatele] od téhož dne a vyplatit mu rozdíl mezi tím, co by obdržel mezi 16. zářím 2009 a 30. listopadem 2011, pokud by jeho smlouva nebyla ukončena, a tím, co skutečně obdržel během téhož období“. Soud měl za to, že za „těchto podmínek, jak vyplývá výslovně z článku 1 [uvedeného protokolu], je třeba mít za to, že rozhodnutí ze dne 12. března 2009 bylo na základě uvedeného protokolu vzato zpět a že se [navrhovatel] se zpětnou účinností nacházel v situaci existující v rámci plnění jeho smlouvy na místo dočasného zaměstnance, ve znění změny ze dne 1. června 2005, ode dne nabytí účinnosti rozhodnutí o rozvázání pracovního poměru, tedy od 15. září 2009 večer“. Měl tak za to, že „vzhledem k tomu, že je třeba smlouvu [navrhovatele] na místo dočasného zaměstnance, ve znění změny ze dne 1. června 2005, analyzovat […] jako první obnovení jeho smlouvy na místo dočasného zaměstnance na dobu určitou ve smyslu čl. 2 písm. a) ŘOZ, [navrhovatel] nemohl tvrdit, že napadené rozhodnutí [porušilo] ustanovení čl. 8 prvního pododstavce ŘOZ z důvodu, že [tento protokol] představoval druhé obnovení jeho smlouvy, která jej váže s [EUIPO]“ (napadený rozsudek, bod 39).

6

Dále Soud pro veřejnou službu zdůraznil, že „rámcová dohoda [o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřená mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS dne 18. března 1999 zavedená směrnicí Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999] se netýká podmínek ukončení smluv na dobu určitou nebo neurčitou, ale týká se podmínek pro užívání uvedených smluv v souladu s jejím ustanovením 1 písm. b)“ a že „ustanovení 5 odst. 1 písm. a) uvedené rámcové dohody [nemohlo] být přímo uplatněno proti napadenému rozhodnutí, jelikož předmětem ani účinkem tohoto rozhodnutí nebylo obnovit zaměstnání [navrhovatele] u EUIPO, a [nemohlo být tedy] samo o sobě v rozporu s ustanoveními [této] rámcové dohody“ (napadený rozsudek, bod 45).

7

Pokud jde dále o předpokládanou protiprávnost protokolu o návratu na pracovní místo, který EUIPO a navrhovatel podepsali dne 1. prosince 2011 (dále jen „protokol o návratu na pracovní místo ze dne 1. prosince 2011“), vzhledem k tomu, že byl údajně v rozporu s ustanoveními rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS dne 18. března 1999, zavedené směrnicí Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 (Úř. věst. 1999, L 175, s. 43; Zvl. vyd. 05/03, s. 368, dále jen „rámcová dohoda“), Soud pro veřejnou službu připomněl, že na základě předmětného protokolu byla obnovena smlouva navrhovatele na místo dočasného zaměstnance, ve znění změny ze dne 1. června 2005, a že „[posledně] uvedenou smlouvu […] je třeba analyzovat jako první obnovení jeho smlouvy na místo dočasného zaměstnance na dobu určitou ve smyslu čl. 2 písm. a) ŘOZ, přijaté na základě ustanovení článku 8 uvedeného řádu, která měla právě omezit uzavírání po sobě jdoucích smluv na místo dočasného zaměstnance a spadala pod opatření, uvedená v ustanovení 5 odst. 1 rámcové dohody, která mohou předcházet zneužití vyplývajícímu z uzavírání po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou“ (napadený rozsudek, bod 46).

8

Soud pro veřejnou službu konečně zdůraznil, že „vzhledem k tomu, že rozhodnutí o ukončení předchozí smlouvy [navrhovatele] s [EUIPO] Soud nezrušil, k návratu na pracovní místo [navrhovatele] na základě protokolu o návratu na pracovní místo [ze dne 1. prosince 2011] došlo pouze na základě iniciativy administrativy“ a že „[takový] návrat [navrhovatele] na pracovní místo v rámci útvarů [EUIPO] [nemůže být] kvalifikován jako zneužívající ve smyslu ustanovení čl. 1 písm. b) rámcové dohody, i když byl pracovní poměr přerušen po dobu více než dvou let“ (napadený rozsudek, bod 46).

9

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 12. května 2016 podal navrhovatel projednávaný kasační opravný prostředek.

17

Navrhovatel navrhuje, aby Tribunál:

18

EUIPO navrhuje, aby Tribunál:

21

První dva důvody kasačního opravného prostředku uplatněné navrhovatelem vycházejí z porušení článku 8 ŘOZ a z porušení zásady překážky věci pravomocně rozsouzené pojící se k rozsudku ze dne 15. září 2011, Bennett a další v. OHIM (F‑102/09, EU:F:2011:138).

24

V rámci prvních dvou důvodů kasačního opravného prostředku je třeba přezkoumat jednak to, zda Soud pro veřejnou službu pochybil, když měl za to, že rozhodnutí o rozvázání pracovního poměru ze dne 12. března 2009 bylo vzato zpět, a jednak to, zda správně zhodnotil právní důsledky uvedeného zpětvzetí.

25

V první řadě je třeba přezkoumat otázku, zda bylo právně možné vzít zpět rozhodnutí o rozvázání pracovního poměru ze dne 12. března 2009.

26

Zaprvé z judikatury vyplývá, že zpětvzetí legálního administrativního aktu, který přiznal subjektivní práva nebo obdobné výhody, se zpětnou účinností je v rozporu s obecnými právními zásadami (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. září 1983, Verli-Wallace v. Komise, 159/82, EU:C:1983:242, bod 8, a ze dne 5. prosince 2000, Gooch v. Komise, T‑197/99, EU:T:2000:282, bod 52).

27

Zadruhé, pokud jde o protiprávní administrativní akty, je nutno připomenout, že podle ustálené judikatury z obecných právních zásad Unie vyplývá, že administrativa je v zásadě oprávněna vzít zpět se zpětnou účinností příznivý správní akt, který byl přijat protiprávně (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. listopadu 2002, Lagardère a Canal+ v. Komise, T‑251/00, EU:T:2002:278, body 138 až 140, a ze dne 15. dubna 2011, IPK International v. Komise, T‑297/05, EU:T:2011:185, bod 118), avšak že zpětvzetí aktu, který založil práva ve prospěch jeho příjemce, se zpětnou účinností zpravidla podléhá velmi striktním podmínkám (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 1978, Herpels v. Komise, 54/77, EU:C:1978:45, bod 38). Ačkoli je třeba všem unijním orgánům, které konstatují, že akt, který přijaly, je stižen protiprávností, přiznat právo vzít jej zpět se zpětnou účinností v přiměřené lhůtě, toto právo může být totiž omezeno nezbytností respektovat legitimní očekávání adresáta aktu, který se mohl spoléhat na jeho legalitu (rozsudky ze dne 26. února 1987, Consorzio Cooperative d’Abruzzo v. Komise, 15/85, EU:C:1987:111, body 12 až 17; ze dne 20. června 1991, Cargill v. Komise, C‑248/89, EU:C:1991:264, bod 20, a ze dne 17. dubna 1997, de Compte v. Parlament, C‑90/95 P, EU:C:1997:198, bod 35). Takové rozhodnutí rovněž podléhá podmínce, že neporušuje zásadu právní jistoty (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2003, Ineichen v. Komise, T‑293/01, EU:T:2003:55, bod 91).

28

Zatřetí z rozsudku ze dne 16. prosince 2010, Athinaïki Techniki v. Komise (C‑362/09 P, EU:C:2010:783, bod 59), v podstatě vyplývá, že striktní podmínky stanovené v rozsudcích ze dne 9. března 1978, Herpels v. Komise (54/77, EU:C:1978:45), ze dne 26. února 1987, Consorzio Cooperative d’Abruzzo v. Komise (15/85, EU:C:1987:111) a ze dne 17. dubna 1997, de Compte v. Parlament (C‑90/95 P, EU:C:1997:198), za nichž může dojít ke zpětvzetí protiprávního administrativního aktu, zakládajícího subjektivní práva, se zpětnou účinností nejsou relevantní v případě, kdy dotčený akt nepředstavuje s ohledem na svého příjemce akt zakládající práva, ale akt nepříznivě zasahující do jeho právního postavení.

29

Ve světle této judikatury má Tribunál za to, že žádná skutečnost nebrání tomu, aby mohl být protiprávní či legální administrativní akt, který s ohledem na svého příjemce představuje akt, jímž je především nepříznivě zasaženo do jeho právního postavení a druhotně zakládá v jeho prospěch určitá práva, vzat zpět, není-li narušeno legitimní očekávání uvedeného příjemce a porušena zásada právní jistoty.

30

V projednávané věci je přitom nutno konstatovat, že rozhodnutí o rozvázání pracovního poměru ze dne 12. března 2009 představuje především administrativní akt, který nepříznivě zasahuje do právního postavení navrhovatele, a druhotně zakládá v jeho prospěch určité právo.

31

Je třeba rovněž uvést, že navrhovatel tím, že podepsal protokol o návratu na pracovní místo ze dne 1. prosince 2011, vyjádřil svůj souhlas, pokud jde o zpětvzetí rozhodnutí o rozvázání pracovního poměru ze dne 12. března 2009, a v důsledku toho k předmětnému zpětvzetí došlo při dodržení zásady legitimního očekávání uvedeného navrhovatele a v souladu se zásadou právní jistoty, které byly připomenuty v judikatuře citované v bodě 27 výše. V tomto ohledu článek 1 uvedeného protokolu jednoznačně uvádí, že je uvedené rozhodnutí vzato zpět.

32

Soud pro veřejnou službu měl tedy v bodě 39 napadeného rozsudku právem za to, že rozhodnutí o rozvázání pracovního poměru ze dne 12. března 2009 bylo vzato zpět na základě protokolu o návratu na pracovní místo ze dne 1. prosince 2011.

33

Ve druhé řadě je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že bylo právně možné vzít rozhodnutí o rozvázání pracovního poměru ze dne 12. března 2009 zpět, je třeba přezkoumat, zda se Soud pro veřejnou službu nedopustil nesprávného právního posouzení při hodnocení právních důsledků uvedeného zpětvzetí.

34

Zaprvé je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí o rozvázání pracovního poměru ze dne 12. března 2009 bylo vzato zpět, má se za to, že nikdy neexistovalo. Soud pro veřejnou službu tedy v bodě 39 napadeného rozsudku právem uvedl, že se navrhovatel se zpětnou účinností od 15. září 2009 nacházel v situaci existující v rámci plnění jeho smlouvy na místo dočasného zaměstnance, ve znění změny ze dne 1. června 2005. Ustanovení protokolu o návratu na pracovní místo ze dne 1. prosince 2011 pouze konkretizují v tomto ohledu zařazení navrhovatele na místo, na kterém pracoval před 15. zářím 2009.

35

Zadruhé měl Soud pro veřejnou službu v bodě 39 napadeného rozsudku za to, že smlouvu navrhovatele na místo dočasného zaměstnance, změněnou dodatkem ze dne 1. června 2005, je třeba analyzovat jako první obnovení jeho smlouvy na místo dočasného zaměstnance na dobu určitou ve smyslu čl. 2 písm. a) ŘOZ, a odmítl tvrzení, podle něhož protokol o návratu na pracovní místo ze dne 1. prosince 2011 představuje druhé obnovení uvedené smlouvy.

36

Tyto úvahy provedené Soudem pro veřejnou službu nejsou stiženy právním pochybením. Jak bylo totiž uvedeno v bodě 33 výše, účinkem zpětvzetí rozhodnutí o rozvázání pracovního poměru ze dne 12. března 2009, konkretizovaného protokolem o návratu na pracovní místo ze dne 1. prosince 2011, bylo to, že se navrhovatel nacházel v situaci, v níž byl před 15. zářím 2009, a nikoli to, že se nacházel v situaci, v níž před tímto dnem nebyl, a tudíž ani druhé obnovení jeho smlouvy na dobu určitou.

[omissis]

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (kasační senát)

rozhodl takto: