USNESENÍ SOUDNÍHO DVORA (šestého senátu)

4. května 2017 (1)

„Řízení o předběžné otázce – Skutkový a právní kontext sporu v původním řízení – Nedostatečné upřesnění – Zjevná nepřípustnost – Článek 53 odst. 2 a článek 94 jednacího řádu Soudního dvora“

Ve věci C‑653/16,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Nejvyššího soudu (Česká republika) ze dne 2. prosince 2016, došlým Soudnímu dvoru dne 19. prosince 2016, v řízení

Jitka Svobodová

proti

České republice – Okresnímu soudu v Náchodě,

za účasti:

České republiky – Ministerstva spravedlnosti ČR,

SOUDNÍ DVŮR (šestý senát),

ve složení E. Regan, předseda senátu, A. Arabadžev (zpravodaj) a S. Rodin, soudci,

generální advokát: M. Wathelet,

vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,

s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc usnesením s odůvodněním v souladu s čl. 53 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora,

vydává toto

Usnesení

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (Úř. věst. 2000, L 303, s. 16; Zvl. vyd. 05/04, s. 79).

2        Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi J. Svobodovou a Českou republikou – Okresním soudem v Náchodě ohledně odměny za pracovní pohotovost, kterou dotyčná držela jakožto soudkyně zejména k zajištění neodkladných úkonů v trestním řízení.

 Právní rámec

 Směrnice 2000/78

3        Článek 1 směrnice 2000/78 stanoví:

„Účelem této směrnice je stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání, s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení.“

4        Článek 2 směrnice 2000/78, nadepsaný „Pojem diskriminace“, v odstavci 1 stanoví:

„Pro účely této směrnice se ‚zásadou rovného zacházení‘ rozumí neexistence jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na jakémkoli základě uvedeném v článku 1.“

 České právo

5        Článek 28 Listiny základních práv a svobod stanoví:

„Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon.“

6        Článek 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví:

„Práv uvedených v [...] čl. 28 [...] je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.“

7        Ustanovení § 84 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, stanoví:

„K zajištění řádného výkonu soudnictví může předseda soudu nařídit soudci pracovní pohotovost na pracovišti, v místě jeho bydliště nebo na jiném vhodném místě. Pracovní pohotovost na pracovišti může být soudci nařízena v rozsahu nejvýše 400 hodin v kalendářním roce. Při nařizování pracovní pohotovosti předseda soudu dbá o rovnoměrné zatížení všech soudců.“

8        Podle ustanovení § 29 odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, je soudci plat stanoven s přihlédnutím k případné práci přesčas. To neplatí o práci přesčas konané v noci a v den pracovního klidu.

9        Jak vyplývá z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, podle ustanovení § 95 odst. 2 a 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), „za výkon práce v době pracovní pohotovosti přísluší zaměstnanci mzda nebo plat; odměna podle § 140 za tuto dobu nepřísluší. Výkon práce v době pracovní pohotovosti nad stanovenou týdenní pracovní dobu je prací přesčas (§ 93). Pracovní pohotovost, při které k výkonu práce nedojde, se do pracovní doby nezapočítává. Mimoto se podle § 84 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb. „na pracovní vztah soudce [použijí] přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů“.

10      Podle ustanovení § 140 zákoníku práce přísluší za dobu pracovní pohotovosti zaměstnanci odměna nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku.

 Spor v původním řízení a předběžné otázky

11      Jitka Svobodová je soudkyní Okresního soudu v Náchodě (Česká republika). Vůči tomuto soudu se domáhala zaplacení částky 87 217,83 korun českých (Kč) (přibližně 3 200 eur) s úrokem z prodlení, která jí dle jejího tvrzení náleží z titulu odměny za pracovní pohotovost drženou zejména k zajištění neodkladných úkonů v trestním řízení. Vyplacení této odměny jí však bylo odmítnuto.

12      Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (Česká republika) rozsudkem ze dne 20. ledna 2015 uložil České republice – Okresnímu soudu v Náchodě zaplatit J. Svobodové žalovanou částku a nahradit náklady řízení. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou mimo jiné shledal, že v žádném právním předpise není ukotveno, že by soudci neměla náležet odměna za pracovní pohotovost, nebo že by tato odměna již byla zahrnuta v platu soudce. Důsledkem toho podle posledně uvedeného soudu je, že ačkoli někteří soudci vykonávají více pracovní pohotovosti, mají všichni stejný plat.

13      K odvolání České republiky – Okresního soudu v Náchodě Krajský soud v Hradci Králové (Česká republika) rozsudkem ze dne 14. dubna 2015 žalobu o zaplacení uvedené částky zamítl zejména s tím, že výše platu soudce byla určena na základě objektivních a transparentních kritérií, nikoliv na základě posouzení výkonnosti jednotlivého soudce. Podle Krajského soudu v Hradci Králové plat soudce nereflektuje obtížnost vyřizované agendy ani zatížení soudce, které může být u různých soudů rozdílné.

14      Proti tomuto rozsudku podala J. Svobodová dovolání, v němž zejména uvedla, že účinností nového zákoníku práce mohl vzniknout nárok soudce na odměnu za pracovní pohotovost. Podle ní dále nelze pouze ze skutečnosti, že zákon č. 236/1995 Sb. výslovně nestanoví nárok soudce na odměnu za pracovní pohotovost, dovozovat, že soudce takový nárok nemá.

15      Za těchto podmínek se Nejvyšší soud (Česká republika) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Představuje česká právní úprava, podle níž nenáleží soudcům odměna za pracovní pohotovost, ačkoliv ostatní zaměstnanci (ve veřejném i soukromém sektoru) mají na tuto odměnu na základě zákoníku práce nebo jiných právních předpisů právo, nerovné zacházení v oblasti odměňování, které je zakázáno směrnicí [...] 2000/78[...]?

2)      Představuje česká právní úprava, podle níž náleží všem soudcům (podle počtu let započtené doby) stejný plat, ačkoliv každý z nich vykonává jiný počet hodin pracovní pohotovosti, nerovné zacházení v oblasti odměňování, které je zakázáno směrnicí [...] 2000/78[...]?“

 K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce

16      Podle čl. 53 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora může Soudní dvůr, je-li žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zjevně nepřípustná, po vyslechnutí generálního advokáta rozhodnout usnesením s odůvodněním, aniž by pokračoval v řízení.

17      Toto ustanovení je třeba použít v projednávané věci.

18      Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, která byla zavedena článkem 267 SFEU, potřeba dospět k výkladu unijního práva, který by byl užitečný pro vnitrostátní soud, vyžaduje, aby tento soud vymezil skutkový a právní rámec, ze kterého vychází otázky, které pokládá, nebo aby alespoň vysvětlil skutkové předpoklady, na kterých jsou tyto otázky založeny. Soudní dvůr je totiž oprávněn rozhodovat o výkladu unijních předpisů pouze na základě skutečností, které mu sdělil vnitrostátní soud (usnesení ze dne 3. září 2015, Vivium, C‑250/15, nezveřejněné, EU:C:2015:569, bod 8 a citovaná judikatura).

19      Tyto požadavky na obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou výslovně uvedeny v článku 94 jednacího řádu, který stanoví, že každá žádost o rozhodnutí o předběžné otázce obsahuje „stručné vylíčení předmětu sporu, jakož i rozhodných skutečností tak, jak byly zjištěny předkládajícím soudem, nebo alespoň vylíčení skutkových okolností, na kterých jsou otázky založeny“, „znění vnitrostátních předpisů, jejichž použití přichází v projednávané věci v úvahu, a případně příslušnou vnitrostátní judikaturu“ a „uvedení důvodů, na základě kterých má předkládající soud pochybnosti o výkladu nebo platnosti určitých ustanovení práva Unie, jakož i vztah, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými ve sporu v původním řízení“.

20      Uvedené požadavky se rovněž odrážejí v doporučeních Soudního dvora Evropské unie pro vnitrostátní soudy o zahajování řízení o předběžné otázce (Úř. věst. 2012, C 338, s. 1). Zejména z bodu 22 těchto doporučení vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce musí „být [...] dostatečně úplná a obsahovat všechny relevantní informace tak, aby bylo Soudnímu dvoru, jakož i zúčastněným, kteří jsou oprávněni předložit vyjádření, umožněno správně pochopit skutkový a právní rámec věci v původním řízení“ (usnesení ze dne 6. listopadu 2014, Herrenknecht, C‑366/14, EU:C:2014:2353, bod 16).

21      V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že informace obsažené v předkládacích rozhodnutích mají umožnit Soudnímu dvoru nejen to, aby podal užitečné odpovědi, ale mají rovněž poskytnout vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným možnost předložit vyjádření v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora Evropské unie. Soudnímu dvoru přísluší zajistit, aby tato možnost byla zachována s ohledem na to, že na základě tohoto ustanovení jsou zúčastněným oznamována pouze předkládací rozhodnutí (usnesení ze dne 20. července 2016, Stanleybet Malta a Stoppani, C‑141/16, nezveřejněné, EU:C:2016:596, bod 10 a citovaná judikatura).

22      V daném případě je nutno konstatovat, že předkládací rozhodnutí zjevně nesplňuje požadavky připomenuté v bodech 18 až 21 tohoto usnesení.

23      V tomto ohledu je třeba připomenout, že účelem směrnice 2000/78 je podle jejího článku 1 stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání, s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení.

24      Rovněž je třeba připomenout, že podle článku 2 této směrnice se „zásadou rovného zacházení“ rozumí neexistence jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na jakémkoli základě uvedeném v článku 1 uvedené směrnice.

25      Předkládající soud přitom neuvádí, na kterém základě podle směrnice 2000/78 by vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení mohla vést k diskriminaci ve smyslu této směrnice.

26      Předkládající soud totiž pouze hovoří o možném nerovném zacházení se soudci v porovnání s „jinými zaměstnanci“, a zvláště se soudci držícími pracovní pohotovost oproti soudcům, kteří pracovní pohotovost nedrží nebo ji drží v nižším rozsahu. Předkládající soud rovněž pro srovnání uvádí případ zaměstnanců v „ostatních oblastech veřejného i soukromého práva“ či případ „jiných zaměstnanců, na něž zcela dopadá úprava zákoníku práce“.

27      V každém případě je třeba konstatovat, že takové nerovné zacházení nesouvisí s diskriminací na některém ze základů podle směrnice 2000/78, a do působnosti této směrnice tedy nespadá (obdobně viz usnesení ze dne 8. prosince 2016, Marinkov, C‑27/16, nezveřejněné, EU:C:2016:943, bod 43).

28      Předkládací rozhodnutí tedy Soudnímu dvoru neumožňuje, aby předkládajícímu soudu podal užitečnou odpověď pro rozhodnutí sporu v původním řízení, ani neposkytuje vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným možnost předložit vyjádření v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora Evropské unie.

29      Proto je třeba konstatovat, že projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je podle čl. 53 odst. 2 jednacího řádu zjevně nepřípustná.

 K nákladům řízení

30      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná rozhodnutím Nejvyššího soudu (Česká republika) ze dne 2. prosince 2016 je zjevně nepřípustná.

V Lucemburku dne 4. května 2017.

1 Jednací jazyk: čeština.