2.5.2016   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 156/24

1)

Je třeba čl. 3 odst. 2 směrnice 2013/11 (1) v části, ve které stanoví, že touto směrnicí „není dotčena směrnice 2008/52 (2)“, chápat v tom smyslu, že není dotčena možnost jednotlivých členských států stanovit povinnou mediaci pouze pro případy, které nespadají do působnosti směrnice 2013/11, a sice případy uvedené v čl. 2 odst. 2 směrnice 2013/11, smluvní spory vyplývající z jiných než kupních smluv nebo smluv o poskytování služeb, a spory, které se netýkají spotřebitelů?

2)

Je třeba článek 1 směrnice 2013/11 v části, ve které zajišťuje spotřebitelům možnost podávat stížnosti proti obchodníkům k subjektům nabízejícím postupy alternativního řešení sporů, vykládat v tom smyslu, že tento předpis brání vnitrostátnímu právnímu předpisu, který stanoví použití mediace v některém ze sporů podle čl. 2 odst. 1 směrnice 2013/11 jako podmínky přípustnosti návrhu na zahájení soudního řízení podaného stranou, kterou je možné označit jako spotřebitele, a v každém případě vnitrostátnímu právnímu předpisu, který ve vztahu ke spotřebiteli, jenž se účastní mediace související s jedním z výše uvedených sporů, stanoví povinné zastoupení advokátem a související náklady, jakož i možnost neúčastnit se mediace pouze v odůvodněných případech?