Věc C‑684/16
Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften eV
proti
Tetsuji Shimizu
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesarbeitsgericht)
„Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Úprava pracovní doby – Směrnice 2003/88/ES – Článek 7 – Nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok – Vnitrostátní právní úprava, podle níž dochází ke ztrátě nevyčerpané dovolené za kalendářní rok a finanční náhrady za uvedenou dovolenou, pokud pracovník nepožádal o dovolenou před ukončením pracovního poměru – Směrnice 2003/88/ES – Článek 7 – Povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva – Listina základních práv Evropské unie – Článek 31 odst. 2 – Neuplatnitelnost v rámci sporu mezi jednotlivci“
Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 6. listopadu 2018
Sociální politika – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Úprava pracovní doby – Nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok – Vnitrostátní právní úprava, podle níž dochází ke ztrátě nevyčerpané dovolené za kalendářní rok a finanční náhrady za uvedenou dovolenou při neexistenci žádosti pracovníka o dovolenou před ukončením pracovního poměru – Neexistence předchozího ověření týkajícího se možnosti pracovníka skutečně uplatnit tento nárok – Nepřípustnost – Povinnosti vnitrostátního soudu – Výklad vnitrostátní právní úpravy v souladu s unijním právem
(Listina základních práv Evropské unie, čl. 31 odst. 2 a čl. 52 odst. 1; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88, článek 7)
Sociální politika – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Úprava pracovní doby – Nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok – Směrnice 2003/88 – Článek 7 – Přímý účinek – Možnost dovolávat se ve sporu mezi jednotlivci – Neexistence
(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88, článek 7)
Sociální politika – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Úprava pracovní doby – Nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok – Zásada sociálního práva Unie, jež má zvláštní význam – Rozsah
(Článek 151 SFEU, Listina základních práv Evropské unie, čl. 21 odst. 1, článek 27 a čl. 31 odst. 2; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88, článek 7; směrnice Rady 93/104, článek 7)
Sociální politika – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Úprava pracovní doby – Nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok – Vnitrostátní právní úprava, u níž bylo určeno, že odporuje směrnici 2003/88 a Listině základních práv Evropské unie – Povinnosti vnitrostátního soudu rozhodujícího o sporu mezi jednotlivci – Nepoužití uvedené vnitrostátní právní úpravy a přiznání placené dovolené nebo finanční náhrady v případě ukončení pracovního poměru – Meze
(Listina základních práv Evropské unie, čl. 21 odst. 1, čl. 31 odst. 2 a čl. 51 odst. 1; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88, článek 7)
Článek 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby a čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, podle níž to, že pracovník nepožádal během referenčního období o placenou dovolenou za kalendářní rok, na kterou měl nárok podle této právní úpravy, má automaticky a bez předchozího ověření toho, zda mu zaměstnavatel skutečně umožnil uplatnit tento nárok zejména tím, že mu poskytl odpovídající informace, za následek, že uvedený pracovník ztrácí placené dny dovolené za kalendářní rok, na které měl nárok na základě uvedené právní úpravy v uvedeném období, a v souvislosti s tím i nárok na finanční náhradu za tuto placenou dovolenou za kalendářní rok nevyčerpanou v případě ukončení pracovního poměru. V tomto ohledu přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil s ohledem na vnitrostátní právní úpravu a s pomocí jím uznaných výkladových metod, zda může dospět k výkladu tohoto práva, jež je s to zajistit plnou účinnost unijního práva.
Ačkoli je třeba v odpověď na první otázku uvést, že způsob dodržování povinnosti vyplývající pro zaměstnavatele z článku 7 směrnice 2003/88 nemůže jít až tak daleko, že by byl nucen vyžadovat od svých pracovníků, aby svůj nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok skutečně uplatnili (v tomto smyslu rozsudek ze dne 7. září 2006, Komise v. Spojené království, C‑484/04, EU:C:2006:526, bod 43), nic to nemění na tom, že uvedený zaměstnavatel naproti tomu musí dbát na to, aby pracovníkovi umožnil takový nárok uplatnit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. listopadu 2017, King, C‑214/16, EU:C:2017:914, bod 63).
Za tímto účelem, a jak rovněž uvedl generální advokát v bodech 41 až 43 svého stanoviska, je zaměstnavatel zejména povinen, s ohledem na kogentní povahu nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok a za účelem zajistit užitečný účinek článku 7 směrnice 2003/88, konkrétně a transparentně dbát na to, aby pracovník skutečně mohl čerpat placenou dovolenou za kalendářní rok, tak, že jej podnítí, případně i formálním způsobem, aby tak učinil, a zároveň jej informuje – přesně a včas k zajištění toho, aby uvedená dovolená ještě mohla zajistit dotčenému pracovníkovi odpočinek a oddych, ke kterým má přispět – o tom, že pokud ji nevyčerpá, na konci referenčního období nebo období převoditelnosti o ni přijde.
Důkazní břemeno v tomto ohledu nese zaměstnavatel (obdobně viz rozsudek ze dne 16. března 2006, Robinson-Steele a další, C‑131/04 a C‑257/04, EU:C:2006:177, bod 68). Pokud zaměstnavatel neprokáže, že vyvinul veškerou náležitou péči, aby pracovník skutečně mohl čerpat placenou dovolenou za kalendářní rok, na kterou měl nárok, je třeba mít za to, že zánik uvedeného nároku na dovolenou na konci referenčního období nebo období převoditelnosti, a v případě ukončení pracovního poměru, s tím související neexistence finanční náhrady za nevyčerpanou dovolenou za kalendářní rok porušují čl. 7 odst. 1 a čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88.
Vzhledem k tomu, že právní úprava dotčená v původním řízení provádí směrnici 2003/88, článek 31 odst. 2 Listiny se použije na věc v původním řízení (obdobně rozsudek ze dne 15. ledna 2014, Association de médiation sociale, C‑176/12, EU:C:2014:2, bod 43).
V tomto ohledu je třeba konečně připomenout, že základní právo na placenou dovolenou za kalendářní rok zakotvené v čl. 31 odst. 2 Listiny může být omezeno pouze za předpokladu, že budou respektovány přísné podmínky stanovené v čl. 52 odst. 1 Listiny, a zejména podstata uvedeného práva. Členské státy se tak nemohou odchýlit od zásady vyplývající z článku 7 směrnice 2003/88 vykládaného ve světle čl. 31 odst. 2 Listiny, podle níž nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok nezaniká uplynutím referenčního období nebo období převoditelnosti stanoveného vnitrostátním právem, pokud pracovník nemohl čerpat dovolenou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. listopadu 2017, King, C‑214/16, EU:C:2017:914, bod 56).
(viz body 44–46, 50, 54, 61 a výrok 1)
Ačkoli tedy čl. 7 odst. 1 a 2 směrnice 2003/88 splňuje kritérium bezpodmínečnosti a dostatečné přesnosti pro účely přímého účinku (v tomto smyslu viz rozsudek z téhož dne, Bauer a Willmeroth, C‑569/16 a C‑570/16, body 71 až 73), uvedených ustanovení se nelze dovolávat ve sporu mezi jednotlivci, aby byl zaručen plný účinek nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok a nebyla použita ustanovení vnitrostátního práva, která jsou s ním v rozporu (rozsudek ze dne 26. března 2015, Fenoll, C‑316/13, EU:C:2015:200, bod 48).
(viz bod 68)
Viz znění rozhodnutí.
(viz body 69, 70, 72 a 73)
V případě, že nelze takovou vnitrostátní právní úpravu, jako je úprava dotčená ve věci původním řízení, vykládat tak, aby byl zajištěn její soulad s článkem 7 směrnice 2003/88 a čl. 31 odst. 2 Listiny, z posledně uvedeného ustanovení vyplývá, že vnitrostátní soud, který rozhoduje o sporu mezi pracovníkem a jeho bývalým zaměstnavatelem, který má postavení jednotlivce, se musí zdržet aplikace uvedené vnitrostátní právní úpravu a zajistit, aby v případě, že tento zaměstnavatel není s to prokázat, že jednal s náležitou péčí tak, aby pracovník ve skutečnosti mohl čerpat placenou dovolenou za kalendářní rok, na kterou má nárok podle unijního práva, nebyl uvedenému pracovníkovi upřen nárok na takovou placenou dovolenou za kalendářní rok a v případě ukončení pracovního poměru s tím související finanční náhrada za nevyčerpanou dovolenou, kterou musí v tomto případě zaplatit přímo dotčený zaměstnavatel.
Právo každého pracovníka na placenou dovolenou za kalendářní rok zakotvené v čl. 31 odst. 2 Listiny tedy existuje jako právo kogentní a bezpodmínečné, přičemž k jeho bezpodmínečnosti není třeba, aby bylo konkretizováno v ustanoveních unijního či vnitrostátního práva, která pouze upřesňují konkrétní délku placené dovolené za kalendářní rok a případně určité podmínky pro její čerpání. Z toho vyplývá, že uvedené ustanovení samo o sobě zakládá pracovníkům právo uplatnitelné jako takové ve sporu proti jejich zaměstnavateli v situaci, na kterou se vztahuje unijní právo, a tudíž i Listina (obdobně viz rozsudek ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‑414/16, EU:C:2018:257, bod 76).
Co se týče účinku čl. 31 odst. 2 Listiny na zaměstnavatele v postavení jednotlivce, je třeba uvést, že i když čl. 51 odst. 1 Listiny stanoví, že její ustanovení jsou určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie v rámci dodržování zásady subsidiarity a členským státům pouze v případě, že uplatňují unijní právo, uvedený čl. 51 odst. 1 neřeší otázku, zda takoví jednotlivci mohou být případně přímo povinni respektovat určitá ustanovení uvedené Listiny, a nemůže být tudíž vykládán v tom smyslu, že takovou možnost systematicky vylučuje.
Jak generální advokát připomněl v bodě 78 svého stanoviska ve spojených věcech Bauer a Willmeroth (C‑569/16 a C‑570/16, EU:C:2018:337), to, že určitá ustanovení primárního práva míří v prvé řadě na členské státy, nevylučuje, že by se mohly aplikovat ve vztazích mezi jednotlivci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‑414/16, EU:C:2018:257, bod 77).
Soudní dvůr již dále připustil, že zákaz stanovený v čl. 21 odst. 1 Listiny zakládá sám o sobě jednotlivcům právo uplatnitelné jako takové ve sporu proti jinému jednotlivci (rozsudek ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‑414/16, EU:C:2018:257, bod 76), aniž by tomu tedy bránil čl. 51 odst. 1 Listiny.
Pokud jde konečně konkrétně o čl. 31 odst. 2 Listiny, je třeba zdůraznit, že právo každého pracovníka na každoroční placenou dovolenou z podstaty věci implikuje tomu odpovídající povinnost na straně zaměstnavatele, tj. povinnost poskytnout takovou dovolenou nebo poskytnout při ukončení pracovního poměru náhradu za nevyčerpanou placenou dovolenou za kalendářní rok.
(viz body 74, 76–79, 81 a výrok 2)