Věc C‑449/16

Kerly Del Rosario Martinez Silva

proti

Istituto nazionale della previdenza sociale (INPS)
a
Comune di Genova

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Corte d’appello di Genova)

„Řízení o předběžné otázce – Sociální zabezpečení – Nařízení (ES) č. 883/2004 – Článek 3 – Rodinné dávky – Směrnice 2011/98/EU – Článek 12 – Právo na rovné zacházení – Státní příslušníci třetích zemí, jež jsou držiteli jednotného povolení“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (sedmého senátu) ze dne 21. června 2017

  1. Sociální zabezpečení–Migrující pracovníci–Unijní právní úprava–Rozsah věcné působnosti–Upravené dávky a vyloučené dávky–Kritéria pro rozlišení

    (Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004, čl. 3 odst. 1)

  2. Sociální zabezpečení–Rodinné dávky–Pojem–Příspěvek pro domácnosti s alespoň třemi nezletilými dětmi–Zahrnutí

    [Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004, čl. 1 písm. z) a čl. 3 odst. 1 písm. j)]

  3. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví–Přistěhovalecká politika–Jednotný postup vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí–Směrnice 2011/98–Právo na rovné zacházení–Vnitrostátní právní úprava upírající držiteli jednotného povolení příspěvek pro domácnosti s alespoň třemi nezletilými dětmi–Nepřípustnost

    [Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98, čl. 2 písm. c), čl. 3 písm. c) a článek 12; směrnice Rady 2003/109]

  1.  Viz znění rozhodnutí.

    (viz body 20–22)

  2.  Co se týče otázky, zda daná dávka spadá mezi rodinné dávky uvedené v čl. 3 odst. 1 písm. j) nařízení č. 883/2004, je třeba uvést, že podle čl. 1 písm. z) uvedeného nařízení se pojmem „rodinná dávka“ rozumí všechny věcné nebo peněžité dávky určené k vyrovnání rodinných výdajů, s výjimkou záloh na výživné a zvláštních dávek při narození dítěte a při osvojení dítěte uvedených v příloze I tohoto nařízení. Soudní dvůr již rozhodl, že výraz „k vyrovnání rodinných výdajů“ musí být vykládán v tom smyslu, že jde zejména o veřejný příspěvek do rodinného rozpočtu, který má snížit zátěž pramenící z výchovy dětí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. září 2013, Hliddal a Bornand, C‑216/12 a C‑217/12, EU:C:2013:568, bod 55 a citovaná judikatura).

    Pokud jde o dávku dotčenou ve věci v původním řízení, ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že dávka ANF se vyplácí příjemcům, kteří o ni požádají a splňují podmínky týkající se počtu nezletilých dětí a příjmů uvedených v článku 65 zákona č. 448/1998. Tato dávka se tedy poskytuje na základě právními předpisy vymezené situace, aniž by došlo k individuálnímu a diskrečnímu posouzení osobních potřeb žadatele. Dávka ANF se navíc skládá z peněžité částky vyplácené každý rok uvedeným příjemcům a je určena k vyrovnání rodinných výdajů. Jedná se tedy o peněžitou dávku směrovanou prostřednictvím veřejného příspěvku do rodinného rozpočtu ke snížení zátěže pramenící z výchovy dětí.

    Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že taková dávka, jako je dávka ANF, představuje dávku sociálního zabezpečení spadající mezi rodinné dávky uvedené v čl. 3 odst. 1 písm. j) nařízení č. 883/2004.

    (viz body 23–25)

  3.  Článek 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. prosince 2011 o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, podle které státní příslušník třetí země, jenž je držitelem jednotného povolení ve smyslu čl. 2 písm. c) této směrnice, nemá nárok na takovou dávku, jako je příspěvek pro domácnosti s alespoň třemi nezletilými dětmi zavedený legge n. 448 – Misure di finanza pubblica per la stabilizzazione e lo sviluppo (zákon č. 448, kterým se upravují veřejné finance na stabilizaci a rozvoj) ze dne 23. prosince 1998.

    V tomto ohledu z čl. 12 odst. 1 písm. e) ve spojení s čl. 3 odst. 1 písm. c) směrnice 2011/98 vyplývá, že rovné zacházení zakotvené v prvním z těchto ustanovení by se mělo především vztahovat na státní příslušníky třetích zemí, kteří byli přijati na území členského státu, aby tam v souladu s unijním nebo vnitrostátním právem pracovali. Přitom tak tomu je v případě státního příslušníka třetí země, jenž je držitelem jednotného povolení ve smyslu čl. 2 písm. c) této směrnice, neboť podle tohoto ustanovení toto povolení umožňuje takovému příslušníkovi oprávněně pobývat na území členského státu, který toto povolení vydal, za účelem výkonu práce.

    Podle čl. 12 odst. 2 písm. b) prvního pododstavce směrnice 2011/98 mohou členské státy nicméně omezit práva poskytnutá podle čl. 12 odst. 1 písm. e) uvedené směrnice pracovníkům ze třetích zemí, s výjimkou těch, kteří jsou již zaměstnáni nebo byli zaměstnáni po dobu nejméně šesti měsíců a jsou zaregistrováni jako nezaměstnaní. Členské státy mohou navíc v souladu s čl. 12 odst. 2 písm. b) druhým pododstavcem uvedené směrnice rozhodnout, že se její čl. 12 odst. 1 písm. e), pokud jde o rodinné dávky, nepoužije na státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou oprávněni pracovat na území členského státu po dobu nejvýše šesti měsíců, státní příslušníky třetích zemí, kteří byli přijati za účelem studia, nebo na státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou oprávněni k výkonu práce na základě víza.

    Stejně jako směrnice 2003/109 i směrnice 2011/98 stanoví ve prospěch některých státních příslušníků třetích zemí právo na rovné zacházení, které je obecným pravidlem, a uvádí výjimky z tohoto pravidla, které členské státy mohou stanovit. Těchto výjimek se lze proto dovolávat pouze tehdy, pokud orgány dotyčného členského státu příslušné k provádění této směrnice jasně vyjádřily úmysl těchto výjimek využít (per analogiam viz rozsudek ze dne 24. dubna 2012, Kamberaj, C‑571/10, EU:C:2012:233, body 86 a 87).

    (viz body 27–29, 32 a výrok)