–

za Instituto Nacional de la Seguridad Social (INSS) a Tesorería General de la Seguridad Social (TGSS) A. Trillo Garcíou a M. Baró Pazos, letrados,

–

za španělskou vládu V. Ester Casas, jako zmocněnkyní,

–

za Evropskou komisi L. Lozano Palacios a D. Martinem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 4, 12 a 46a až 46c nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 592/2008 ze dne 17. června 2008 (Úř. věst. 2008, L 177, s. 1) (dále jen „nařízení č. 1408/71“), a článků 3, 10 a 53 až 55 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. Věst. 2004, L 166, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu Instituto Nacional de la Seguridad Social (INSS) (Národní institut sociálního zabezpečení, Španělsko, dále jen „INSS“) a Tesorería General de la Seguridad Social (TGSS) (Celostátní finanční správa sociálního zabezpečení, Španělsko, dále jen „TGSS“) na straně jedné s José Blanco Marquésem na straně druhé ve věci rozhodnutí INSS pozastavit vyplácení jeho příplatku k důchodu pro úplnou a trvalou pracovní neschopnost z důvodu, že J. B. Marqués pobírá švýcarský starobní důchod.

3

Podle bodu dvacet jedna odůvodnění nařízení č. 1408/71 je nezbytné „pro ochranu migrujících pracovníků a pozůstalých po nich proti příliš přísnému uplatňování vnitrostátních právních předpisů týkajících se snížení, pozastavení nebo odnětí […] doplnit ustanovení stanovící přísné podmínky pro uplatňování těchto ustanovení“.

4

Podle čl. 1 písm. j) tohoto nařízení se pojmem „právní předpisy“ rozumějí pro každý členský stát „právní a správní předpisy a jiná ustanovení a všechna ostatní prováděcí opatření, současná i budoucí, týkající se odvětví a systémů sociálního zabezpečení, […]“.

5

Článek 4 uvedeného nařízení, nadepsaný „Věcná působnost“, v odstavci 1 uvádí:

„Toto nařízení se vztahuje na všechny právní předpisy týkající se těchto odvětví sociálního zabezpečení:

6

Článek 12 téhož nařízení, nadepsaný „Vyloučení souběhu dávek“, stanoví:

„1.   Toto nařízení nemůže ani přiznat, ani zachovávat nárok na pobírání několika dávek stejného druhu za jednu a tutéž dobu povinného pojištění. Toto ustanovení se však nevztahuje na dávky týkající se invalidity, stáří a úmrtí (důchody) nebo nemoci z povolání, které jsou přiznány institucemi dvou nebo více členských států v souladu s čl. 41, čl. 43 odst. 2 a 3, články 46, 50 a 51 nebo čl. 60 odst. 1 písm. b).

2.   Není-li v tomto nařízení stanoveno jinak, ustanovení právních předpisů členského státu týkající se snížení, pozastavení nebo odnětí dávek v případě souběhu s jinými dávkami sociálního zabezpečení nebo s jinou formou příjmu se uplatňují, i když tyto dávky byly získány podle právních předpisů jiného členského státu nebo byl tento příjem získán na území jiného členského státu.

3.   Ustanovení právních předpisů členského státu týkající se snížení, pozastavení nebo odnětí dávek v případě osoby, která pobírá dávky v invaliditě nebo předčasně poskytované dávky ve stáří a vykonává současně výdělečnou činnost, mohou být vůči této osobě uplatněna, i když tuto činnost vykonává na území jiného členského státu.

[…]“

7

Článek 46 nařízení č. 1408/71 stanoví:

„1.   Pokud byly splněny podmínky vyžadované právními předpisy členského státu pro získání nároku na dávky, aniž je nutno použít Článek 45 nebo čl. 40 odst. 3, použijí se tato pravidla:

[…]“

8

Článek 46a tohoto nařízení, nadepsaný „Obecná ustanovení týkající se snížení, pozastavení nebo odnětí dávek, použitelná na dávky v případě invalidity, stáří nebo pro pozůstalé podle právních předpisů členských států“, stanoví:

„1.   Pro účely této kapitoly se souběhem dávek stejného druhu rozumí: jakýkoli souběh dávek při invaliditě, stáří a pro pozůstalé, vypočtených nebo poskytovaných na základě dob pojištění nebo bydlení získaných stejnou osobou.

2.   Pro účely této kapitoly se souběhem dávek [jiného] druhu rozumí jakýkoli souběh dávek, které nemohou být považovány za dávky stejného druhu ve smyslu odstavce 1.

3.   Pro použití ustanovení právních předpisů členského státu o snížení, pozastavení nebo odnětí dávek v případě souběhu dávky při invaliditě, stáří nebo pro pozůstalé s dávkou stejného druhu nebo dávkou jiného druhu nebo s jiným příjmem, použijí se tato pravidla:

9

Podle článku 46b uvedeného nařízení, nadepsaného „Zvláštní ustanovení použitelná v případě souběhu dávek stejného druhu podle právních předpisů dvou nebo více členských států“:

„1.   Ustanovení právních předpisů členského státu o snížení, pozastavení nebo odnětí dávek nejsou použitelná na dávky vypočtené v souladu s čl. 46 odst. 2.

2.   Ustanovení právních předpisů členského státu o snížení, pozastavení nebo odnětí dávek se použijí na dávky vypočtené v souladu s čl. 46 odst. 1 písm. a) bodem i) pouze tehdy, jestliže dotyčná dávka je

[…]

Dávky uvedené v písmenech a) a b) a zmíněné dohody jsou uvedeny v příloze IV části D.“

10

Nařízení č. 1408/71 bylo s účinností od 1. května 2010 zrušeno a nahrazeno nařízením č. 883/2004. Podle čl. 90 odst. 1 posledně uvedeného nařízení, však nařízení č. 1408/71 zůstává v platnosti a nadále má právní účinky pro účely: „dohody o Evropském hospodářském prostoru [ze dne 2. května 1992 (Úř. věst. 1994, L 1, s. 3)], Dohody mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy na jedné straně a Švýcarskou konfederací na straně druhé o volném pohybu osob [podepsané v Lucemburku dne 21. června 1999, schválené jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady a Komise 2002/309/ES, Euratom týkajícím se dohody o vědeckotechnické spolupráci, ze dne 4. dubna 2002 o uzavření sedmi dohod se Švýcarskou konfederací (Úř. věst. 2002, L 114, s. 1; Zvl. vyd. 11/41, s. 89, dále jen „Dohoda ES-Švýcarsko“)], a jiných dohod, které obsahují odkaz na nařízení (EHS) č. 1408/71, do změny těchto dohod s ohledem na toto nařízení“.

11

Článek 8 Dohody ES-Švýcarsko stanoví:

„Smluvní strany upraví v souladu s přílohou II koordinaci systémů sociálního zabezpečení za účelem zejména:

12

Článek 20 Dohody ES-Švýcarsko stanoví:

„Pokud není v příloze II stanoveno jinak, pozastavují se dvoustranné dohody o sociálním zabezpečení mezi Švýcarskem a členskými státy Evropského společenství vstupem této dohody v platnost, pokud se týkají téže věci.“

13

Příloha II k Dohodě ES-Švýcarsko týkající se koordinace systémů sociálního zabezpečení stanoví v článku 1:

„1.   Smluvní strany se s ohledem na koordinaci systémů sociálního zabezpečení dohodly, že budou vzájemně používat právní akty Evropské unie, na něž se odkazuje v oddíle A této přílohy a které jsou pozměněny tímto oddílem, nebo předpisy rovnocenné těmto aktům.

2.   Pojmem ‚členský stát (členské státy)‘ obsaženém v právních aktech uvedených v oddíle A této přílohy se rozumí kromě států, na něž se vztahují příslušné právní akty Evropské unie, i Švýcarsko.“

14

Oddíl A uvedené přílohy II odkazuje mimo jiné na nařízení č. 1408/71.

15

Příloha II Dohody ES-Švýcarsko byla aktualizována rozhodnutím Smíšeného výboru č. 1/2012 zřízeného podle Dohody mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy na jedné straně a Švýcarskou konfederací na straně druhé o volném pohybu osob ze dne 31. března 2012 (Úř. věst. 2012, L 103, s. 51).

16

Příloha II ve znění, které vstoupilo v platnost dne 1. dubna 2012, odkazuje na nařízení č. 883/2004, ale rovněž na nařízení č. 1408/71 „pokud se na ně odkazuje v nařízení [č. 883/2004], nebo pokud jde o případy, k nimž došlo v minulosti“.

17

Články 136 a 137 Ley General de la Seguridad Social (zákon o sociálním zabezpečení), v konsolidovaném znění schváleném Real Decreto Legislativo 1/1994 (královské legislativní nařízení 1/1994) ze dne 20. června 1994 (BOE č. 154, ze dne 29. června 1994, s. 20658), ve znění použitelném na věc v původním řízení (dále jen „LGSS“) stanoví doživotní důchod pro účely sociálního zabezpečení v případě úplné a trvalé pracovní neschopnosti vykonávat obvyklé povolání, který má chránit potřeby pracovníků, kteří následkem nemoci nebo pracovního či mimopracovního úrazu ztratili způsobilost vykonávat své obvyklé povolání, ale jsou i nadále schopni vykonávat jiná.

18

Článek 139 odst. 2 LGSS stanoví:

„Peněžitá dávka v případě úplné a trvalé pracovní neschopnosti spočívá v doživotním důchodu, který může být výjimečně nahrazen paušálním odškodněním, jestliže je příjemce mladší šedesáti let.

Pracovníkům, kteří jsou úplně a trvale pracovně neschopní vykonávat jejich obvyklé povolání, je vyplácen důchod stanovený v předchozím odstavci, navýšený o určitý procentní podíl podle použitelné právní úpravy v případě, že jejich věk, nedostatek všeobecných nebo zvláštních dovedností a sociální a pracovní prostředí v místě jejich bydliště naznačují obtíže s nalezením zaměstnání v oboru odlišném od jejich předchozího obvyklého povolání.

[…]“

19

Z článku 6 odst. 1 až 3 Real Decreto 1646/1972 para la aplicación de la ley 24/1972, de 21 junio, en materia de prestaciones del Régimen General de la Seguridad Social (královské nařízení s mocí zákona č. 1646/1972, kterým se provádí zákon 24/1972 ze dne 21. června 1972 o dávkách všeobecného systému sociálního zabezpečení), ze dne 23. června 1972 (dále jen „nařízení 1646/1972“) vyplývá, že se důchod pro úplnou a trvalou pracovní neschopnost vykonávat obvyklé povolání navyšuje o příplatek ve výši 20 % z výpočtového základu pro stanovení výše důchodu (dále jen „příplatek ve výši 20 %“), v případě že zaměstnanec dosáhl věku 55 let.

20

Nicméně vzhledem k tomu, že odůvodnění tohoto příplatku spočívá na domněnce, že pro osoby starší 55 let je zvláště obtížné nalézt zaměstnání v odlišné profesi, než kterou předtím vykonávaly a pro kterou byly uznány za úplně a trvale pracovně neschopné, je výplata uvedeného příplatku podle čl. 6 odst. 4 nařízení 1646/1972 „během období, ve kterém pracovník vykonává zaměstnání, pozastavena“.

21

Naproti tomu pobírání důchodu pro úplnou a trvalou pracovní neschopnost jako takového je slučitelné s výkonem jiného povolání.

22

Podle čl. 143 odst. 4 LGSS, když příjemce důchodu pro trvalou pracovní neschopnost dosáhne věku 65 let, stane se z tohoto důchodu starobní důchod. Touto změnou označení však nejsou dotčeny podmínky pro pobírání uvedené dávky.

23

José Blanco Marqués, narozený dne 3. února 1943, je příjemcem španělského důchodu pro úplnou a trvalou pracovní neschopnost vykonávat povolání elektrikáře kvalifikovaného pro práci v dolech; neschopnost práce je následkem jiné nemoci než nemoci z povolání, kterýžto stav byl uznán soudním rozhodnutím ze dne 3. června 1998 s účinností od 13. ledna 1998. Pro účely stanovení nároku na pobírání tohoto důchodu a výpočtu jeho výše byly zohledněny pouze příspěvky uhrazené ve španělském systému sociálního zabezpečení. Vzhledem k tomu, že dotčená osoba dosáhla k datu nabytí účinnosti tohoto rozhodnutí věku 55 let, byl jí podle čl. 6 odstavců 1 až 3 nařízení 1646/1972 přiznán příplatek ve výši 20 %.

24

Poté, co J. Blanco Marqués dosáhl věku 65 let, byl mu přiznán s účinky od 1. března 2008 starobní důchod ze švýcarského systému sociálního zabezpečení. Tento starobní důchod mu byl přiznán výlučně na základě plateb na sociální zabezpečení, které odvedl v rámci povinného švýcarského systému.

25

Rozhodnutím ze dne 24. února 2015 INSS s účinností ode dne 1. února 2015 pozastavil příplatek ve výši 20 %, který J. Blanco Marqués pobíral, přičemž jako důvod INSS uvedl, že tento příplatek byl neslučitelný s pobíráním starobního důchodu, a vyzval J. Blanco Marquése k vrácení částky 17340,95 eura, která odpovídá částkám vyplaceným na základě uvedeného příplatku v období od 1. února 2011 do 31. ledna 2015, na které se nevztahuje promlčecí lhůta.

26

José Blanco Marqués podal proti tomuto rozhodnutí žalobu k Juzgado de lo Social no 1 de Ponferrada (pracovní soud č. 1 v Ponferradě, Španělsko). Rozsudkem ze dne 28. září 2015 tento soud zrušil uvedené rozhodnutí, jelikož měl za to, že příplatek ve výši 20 % nebyl neslučitelný s pobíráním švýcarského starobního důchodu, protože podle čl. 46a odst. 3 písm. a) nařízení č. 1408/71 nebo čl. 53 odst. 3 písm. a) nařízení č. 883/2004 může dojít k neslučitelnosti dávek pouze tehdy, když vnitrostátní právní předpisy pro tyto účely stanoví zohlednění dávek nebo příjmů získaných v zahraničí. Taková právní norma ve španělském právu neexistuje.

27

INSS podal proti tomuto rozsudku odvolání k Tribunal Superior de Justicia de Castilla y León (Vrchní soud Kastilie a Leónu, Španělsko), přičemž uvedl, že podle judikatury Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko), je příplatek ve výši 20 % pozastaven nejen v případě výslovně uvedeném v čl. 6 odst. 4 nařízení 1646/1972, a sice pokud příjemce vykonává zaměstnání, ale rovněž v případě, kdy posledně uvedený pobírá starobní důchod v jiném členském státě nebo ve Švýcarsku, jelikož takový starobní důchod je příjmem nahrazujícím příjmy z pracovní činnosti.

28

Za těchto okolností se Tribunal Superior de Justicia de Castilla-La Mancha (Vrchní soud Kastilie a Leónu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

29

Vzhledem k tomu, že předkládající soud odkazuje v předběžných otázkách jak na ustanovení nařízení č. 1408/71, tak na ustanovení nařízení č. 883/2004, je třeba nejprve určit, jaký předpis se použije ratione temporis na situaci v původním řízení.

30

V tomto ohledu ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že rozhodnutí, kterým byl přiznán španělský důchod pro úplnou a trvalou pracovní neschopnost, a rozhodnutí, kterým byl přiznán švýcarský starobní důchod, byla přijata po sobě, a to v roce 1998 a posléze v roce 2008. Jelikož obě tato rozhodnutí, která jsou rozhodnými skutečnostmi pro dotčené důchody, byla přijata před vstupem nařízení č. 883/2004 v platnost, jsou pro věc v původním řízení relevantní pouze ustanovení nařízení č. 1408/71.

31

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda španělské pravidlo obsažené v čl. 6 odst. 4 nařízení 1646/1972 – jak jej vykládá Tribunal Supremo (Nejvyšší soud), podle něhož se výplata příplatku ve výši 20 % pozastaví po období, po které pracovník vykonává zaměstnání nebo pobírá starobní důchod – je ustanovením o snížení dávek ve smyslu článku 12 nařízení č. 1408/71.

32

Úvodem je třeba konstatovat, že vnitrostátní právní úprava, která stanoví příplatek k důchodu pro úplnou a trvalou pracovní neschopnost, jako je příplatek ve výši 20 %, spadá do věcné působnosti nařízení č. 1408/71.

33

Podle svého čl. 4 odst. 1 písm. b) se toto nařízení totiž použije na všechny „dávky v invaliditě, včetně těch, které jsou určeny k udržení nebo zlepšení výdělečné schopnosti“.

34

Navíc podle čl. 1 písm. t) uvedeného nařízení musí být pojmy „dávk[y]“ a „důchody“ chápány velmi široce jako pojmy označující všechny dávky a důchody, včetně všech jejich součástí placených z veřejných prostředků, zvýšení z důvodů valorizace nebo doplňkových dávek.

35

Pokud jde o pojem „ustanovení o snížení dávek“ ve smyslu čl. 12 odst. 2 nařízení č. 1408/71, z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že vnitrostátní pravidlo je třeba kvalifikovat jako ustanovení o snížení dávek, pokud výpočet provedený podle takového pravidla vede ke snížení výše důchodu, o nějž může dotčená osoba žádat, protože pobírá dávku v jiném členském státě (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. března 2002, Insalaca, C‑107/00, EU:C:2002:147, bod 16 a jurisprudence citée, a ze dne 7. března 2013, van den Booren, C‑127/11, EU:C:2013:140, bod 28).

36

V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že podle čl. 6 odst. 4 nařízení 1646/1972, jak jej vykládá judikatura Tribunal Supremo (Nejvyšší soud), se výplata příplatku ve výši 20 % pozastaví nejen v případě, že má příjemce příjmy z pracovní činnosti, ale i v případě, že je mu vyplácen starobní důchod, který je totiž považován za příjem nahrazující příjmy z pracovní činnosti. Kromě toho podle téže judikatury není namístě činit rozdíl mezi vnitrostátními starobními důchody a důchody pobíranými v jiném členském státě nebo ve Švýcarsku, takže pro účely uplatnění tohoto ustanovení je třeba vzít v úvahu oba důchody stejným způsobem.

37

Z toho vyplývá, že vnitrostátní pravidlo dotčené ve věci v původním řízení musí být považováno za ustanovení, které míří na dávky, které dotyčná osoba pobírá v jiném členském státě nebo ve Švýcarsku, vzhledem k tomu, že pokud jde o posledně uvedený stát, má být Švýcarská konfederace považována pro účely použití nařízení č. 1408/71 za členský stát Unie (rozsudek ze dne 18. listopadu 2010, Xhymshiti, C‑247/09, EU:C:2010:698, bod 31).

38

Kromě toho je nesporné, že použití tohoto vnitrostátního pravidla má za následek snížení celkové výše dávek, o které může dotyčná osoba žádat.

39

Soudní dvůr již rozhodl, že vnitrostátní pravidlo, které stanoví, že příplatek vyplácený ke starobnímu důchodu dělníka se snižuje o výši starobního důchodu, na kterou má dotyčná osoba nárok na základě systému jiného členského státu, je ustanovením o snížení dávek ve smyslu čl. 12 odst. 2 nařízení č. 1408/71 (rozsudek ze dne 22. října 1998, Conti, C‑143/97, EU:C:1998:501, bod 30).

40

V tomto ohledu, pokud jde o argument předložený INSS a TGSS, podle kterého vnitrostátní pravidlo dotčené ve věci v původním řízení nespadá do oblasti působnosti nařízení č. 1408/71, jelikož se omezuje na uvedení pouhého pravidla neslučitelnosti, Soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní ustanovení o snížení dávek nelze vyloučit z účinků podmínek a omezení použitelnosti stanovených nařízením č. 1408/71 tím, že budou kvalifikována jako pravidla pro výpočet splatné částky nebo jako důkazní pravidla (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. října 1998, Conti, C‑143/97, EU:C:1998:501, bod 24, a ze dne 18. listopadu 1999, Van Coile, C‑442/97, EU:C:1999:560, bod 27).

41

S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět tak, že takové vnitrostátní ustanovení, jako je ustanovení dotčené ve věci v původním řízení, podle něhož se výplata příplatku k důchodu pro úplnou a trvalou pracovní neschopnost pozastaví po období, po které příjemce tohoto důchodu pobírá starobní důchod v jiném členském státě nebo ve Švýcarsku, je ustanovením o snížení dávek ve smyslu čl. 12 odst. 2 nařízení č. 1408/71.

42

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 46a odst. 3 písm. a) nařízení č. 1408/71 musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „právní předpisy prvního členského státu“, který je obsažen v tomto ustanovení, musí být chápán v úzkém smyslu, nebo zda zahrnuje rovněž výklad tohoto pojmu, jak jej podal nejvyšší vnitrostátní soud.

43

Podle tohoto ustanovení „dávky získané podle právních předpisů jiného členského sátu nebo jiný příjem získaný v jiném členském státě se berou v úvahu pouze tehdy, pokud právní předpisy prvního členského státu stanoví přihlédnutí k dávkám nebo příjmu získaným v zahraničí“.

44

Kromě toho podle čl. 1 písm. j) nařízení č. 1408/71 se pojmem „právní předpisy“ rozumí pro každý členský stát právní a správní předpisy a jiná ustanovení a všechna ostatní prováděcí opatření, současná i budoucí, týkající se odvětví a systémů sociálního zabezpečení.

45

Jak přitom vyplývá z bodu 27 tohoto rozsudku, i když se znění článku 6 nařízení 1646/1972 omezuje na pozastavení příplatku ve výši 20 % v případě, kdy příjemce důchodu pro úplnou a trvalou pracovní neschopnost vykonává zaměstnání, vnitrostátní judikatura vyložila toto ustanovení v tom smyslu, že upravené pozastavení se vztahuje i na případy, kdy příjemce pobírá starobní důchod, ať už je mu vyplácen vnitrostátním systémem sociálního zabezpečení nebo systémem sociálního zabezpečení jiného členského státu nebo Švýcarska.

46

Pokud jde o otázku, zda výklad zákonného ustanovení učiněný nejvyšším soudem musí být kvalifikován jako právní předpis ve smyslu čl. 1 písm. j) nařízení č. 1408/71, je třeba připomenout, že rozsah právních a správních předpisů musí být posuzován s přihlédnutím k jejich výkladu podanému vnitrostátními soudy (rozsudek ze dne 8. června 1994, Komise v. Spojené království, C‑382/92, EU:C:1994:233, bod 36).

47

Ačkoliv nemohou být zohledněna ojedinělá nebo menšinová soudní rozhodnutí, nelze to samé tvrdit o soudním výkladu potvrzeném nejvyšším vnitrostátním soudem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. prosince 2003, Komise v. Itálie, C‑129/00, EU:C:2003:656, bod 32).

48

Za těchto okolností je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 46a odst. 3 písm. a) nařízení č. 1408/71 musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „právní předpisy prvního členského státu“, který je obsažen v tomto ustanovení, musí být chápán tak, že zahrnuje i výklad vnitrostátního zákonného ustanovení, který podal nejvyšší vnitrostátní soud.

49

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda příplatek ve výši 20 % přiznaný pracovníkovi pobírajícímu důchod pro úplnou a trvalou pracovní neschopnost podle španělských právních předpisů a starobní důchod, který získal týž pracovník ve Švýcarsku, musí být považovány za dávky stejného druhu, nebo za dávky jiného druhu ve smyslu nařízení č. 1408/71.

50

Za účelem odpovědi na tuto otázku je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora musí být dávky sociálního zabezpečení považovány za dávky stejného druhu, pokud je totožný jejich předmět a účel, jakož i základ jejich výpočtu a podmínky jejich poskytování. Naproti tomu charakteristické rysy, které jsou pouze formální, nelze považovat za skutečnosti rozhodné pro klasifikaci dávek (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. července 1983, Valentini, 171/82, EU:C:1983:189, bod 13; ze dne 11. srpna 1995, Schmidt, C‑98/94, EU:C:1995:273, body 24 a 31, a ze dne 18. července 2006, De Cuyper, C‑406/04, EU:C:2006:491, bod 25).

51

Pokud jde v projednávaném případě o předmět a účel příplatku ve výši 20 %, z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že je určen k ochraně konkrétní kategorie obzvláště zranitelných osob, a sice pro pracovníky ve věku od 55 do 65 let, kteří byli uznáni úplně a trvale pracovně neschopnými a je pro ně obtížné najít si odlišné povolání, než jaké předtím vykonávali.

52

Aby bylo možné tohoto cíle dosáhnout, je těmto pracovníkům přiznán příplatek k důchodu pro úplnou a trvalou pracovní neschopnost, přičemž výše tohoto příplatku je stanovena podle vyměřovacího základu zohledněného při určení výše uvedeného důchodu pro pracovní neschopnost.

53

Z výše uvedeného vyplývá, že příplatek ve výši 20 % a důchod pro úplnou a trvalou pracovní neschopnost, přičemž příplatek je ze zákona příslušenstvím uvedeného důchodu, mají obdobné znaky jako dávky ve stáří, jelikož směřují k zajištění živobytí pracovníků, kteří jsou úplně a trvale neschopni vykonávat své obvyklé povolání a kteří by navíc mohli mít po dosažení určitého věku obtíže s nalezením zaměstnání v oboru odlišném od jejich obvyklého povolání.

54

Důchod pro úplnou a trvalou pracovní neschopnost a příplatek ve výši 20 % se ostatně liší od dávek v nezaměstnanosti v tom smyslu, že dávka v nezaměstnanosti pokrývá riziko spojené se ztrátou příjmu pracovníka v návaznosti na ztrátu zaměstnání, při níž pracovník zůstává nadále práceschopný (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. července 2006, De Cuyper, C‑406/04, EU:C:2006:491, bod 27).

55

Na rozdíl od dávky v nezaměstnanosti, jejímž účelem je umožnit dotyčnému, aby se udržel na trhu práce v období nezaměstnanosti, mají důchod pro úplnou a trvalou pracovní neschopnost a příplatek ve výši 20 % za cíl poskytnout příjemci finanční prostředky, které mu umožní pokrýt jeho potřeby v období od konstatování úplné a trvalé pracovní neschopnosti, k níž došlo po dosažení věku 55 let, až do důchodového věku.

56

V případě, že se příjemci důchodu pro úplnou a trvalou pracovní neschopnost podaří opětovně se zapojit do pracovního trhu tak, že získá zaměstnání odlišné od zaměstnání, které vykonával předtím, nárok na důchod pro úplnou a trvalou pracovní neschopnost jako takový mu zůstává zaručen a pouze je pozastaveno vyplácení příplatku ve výši 20 % z důvodu výkonu tohoto nového zaměstnání, které příjemci umožní doplnit část z chybějících příjmů z výdělečné činnosti.

57

Pozastavení výplaty příplatku ve výši 20 % má tudíž za cíl pouze přizpůsobit podmínky pro přiznání důchodu pro úplnou a trvalou pracovní neschopnost situaci příjemce, a nemůže proto přiznat tomuto plnění jinou povahu, než je povaha konstatovaná v bodě 53 tohoto rozsudku.

58

Tento závěr je podporován okolností, že španělské právní předpisy staví fiktivně na roveň – dnem dosažení věkové hranice pro odchod do důchodu – důchod pro trvalou pracovní neschopnost a starobní důchod.

59

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že pokud pracovník pobírá dávky v invaliditě, které se podle právních předpisů členského státu přeměnily ve starobní důchod, a dávky v invaliditě, které se podle právních předpisů jiného členského státu nepřeměnily ve starobní důchod, musí být starobní důchod a dávky v invaliditě považovány za dávky stejného druhu (rozsudky ze dne 2. července 1981, Celestre a další, 116/80, 117/80 a 119/80 až 121/80, EU:C:1981:159, bod 11 a citovaná judikatura, a ze dne 18. dubna 1989, Di Felice, 128/88, EU:C:1989:153, bod 13).

60

Z toho vyplývá, že příspěvek ve výši 20 % přiznaný pracovníkovi pobírajícímu důchod pro úplnou a trvalou pracovní neschopnost podle španělských právních předpisů a starobní důchod získaný týmž pracovníkem ve Švýcarsku musí být považovány za dávky stejného druhu, a to platí jak pro období od konstatování úplné a trvalé pracovní neschopnosti po dosažení věku 55 let až do dosažení věku pro odchod do důchodu, tak pro období po dosažení důchodového věku.

61

Proto je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že příplatek k důchodu pro úplnou a trvalou pracovní neschopnost přiznaný pracovníkovi podle takových právních předpisů členského státu, jako jsou předpisy dotčené ve věci v původním řízení, a starobní důchod získaný týmž pracovníkem ve Švýcarsku musí být považovány za dávky stejného druhu ve smyslu nařízení č. 1408/71.

62

Podstatou čtvrté a páté otázky předkládajícího soudu je otázka, jaká konkrétní ustanovení nařízení č. 1408/71 v oblasti souběhu dávek stejného druhu je třeba uplatňovat v případě, že obě dotčené dávky musí být považovány za dávky stejného druhu.

63

V tomto ohledu je třeba připomenout, že se podle článku 12 odst. 2 nařízení č. 1408/71, není-li v tomto nařízení stanoveno jinak, ustanovení právních předpisů členského státu o vyloučení souběhu dávek uplatňují vůči osobám, které jsou příjemci dávky vyplácené tímto členským státem, pokud mohou být příjemci jiných dávek sociálního pojištění, a to i když tyto dávky byly získány podle právních předpisů jiného členského státu (rozsudek ze dne 7. března 2002, Insalaca, C‑107/00, EU:C:2002:147, bod 22, a ze dne 7. března 2013, van den Booren, C‑127/11, EU:C:2013:140, bod 29).

64

Pokud jde o zvláštní ustanovení použitelná na dávky v případě invalidity, stáří nebo pro pozůstalé, čl. 46b odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 stanoví, že ustanovení vnitrostátních právních předpisů o vyloučení souběhu dávek se použijí na dávky vypočtené v souladu s čl. 46 odst. 1 písm. a) bodem i) tohoto nařízení pouze v případě, že jsou splněny obě kumulativní podmínky, a sice zaprvé jestliže výše dávky nezávisí na délce získaných dob pojištění nebo bydlení a zadruhé jestliže je dávka uvedena v příloze IV části D uvedeného nařízení.

65

V projednávaném případě ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že dávky dotčené ve věci v původním řízení splňují podmínku stanovenou v čl. 46 odst. 1 písm. a) bodu i) nařízení č. 1408/71, jelikož oba důchody byly vypočteny příslušnými vnitrostátními orgány pouze podle ustanovení jimi uplatňovaných právních předpisů, aniž by bylo nezbytné použít metodu pro sčítání nebo poměrný výpočet.

66

Pokud jde o ony dvě kumulativní podmínky, i když se účastníci řízení, kteří předložili písemná vyjádření, neshodují v otázce, zda výše příplatku ve výši 20 % závisí na době pojištění, takže je na předkládajícím soudu, aby provedl přezkum v této souvislosti, je nesporné, že dávka takového druhu není výslovně uvedena v příloze IV části D nařízení č. 1408/71.

67

S ohledem na výše uvedené je třeba na čtvrtou a pátou otázku odpovědět tak, že čl. 46b odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 musí být vykládán v tom smyslu, že takové vnitrostátní pravidlo o vyloučení souběhu dávek, jako je pravidlo vyplývající z článku 6 nařízení 1646/1972, není použitelné na dávku vypočtenou podle čl. 46 odst. 1 písm. a) bodu i) uvedeného nařízení, v případě že tato dávka není uvedena v příloze IV části D téhož nařízení.

68

S ohledem na odpověď poskytnutou na dvě předchozí otázky není třeba odpovídat na šestou otázku.

69

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto: