–

za E. Torrase Ferrazzuola S. Díaz Pardeiro, procuradora, a J. A. Lópezem Martínezem, abogado,

–

za španělskou vládu M. A. Sampol Pucurullem, jako zmocněncem,

–

za Evropskou komisi É. Gippini Fournierem a J. Samnadda, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 16 a 18 nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce [Evropské unie] (Úř. věst. 2009, L 78, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Salvadorem Benjumeou Bravo de Laguna a Estebanem Torrasem Ferrazzuolem ohledně vlastnictví obrazové ochranné známky EU zapsané na jméno prvního z nich.

3

Bod 15 odůvodnění nařízení č. 207/2009 zní:

„K posílení ochrany ochranných známek [EU] by měly členské státy s přihlédnutím ke své vnitrostátní úpravě určit co nejomezenější počet vnitrostátních soudů prvního a druhého stupně, které mají pravomoc ve věcech porušení a platnosti ochranných známek [EU].“

4

Článek 16 tohoto nařízení, nadepsaný „Rovnoprávné zacházení s ochrannou známkou [EU] jako s národní ochrannou známkou“, zní:

„1.   Nestanoví-li články 17 až 24 jinak, považuje se ochranná známka [EU] jako předmět vlastnictví jako celek a na celém území [Unie] za národní ochrannou známku zapsanou v členském státě, ve kterém podle rejstříku ochranných známek [EU]:

2.   Nelze-li použít odstavce 1, považuje se za členský stát uvedený ve zmíněném odstavci stát, v němž má sídlo [Ú]řad [Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO)].

3.   Je-li v rejstříku ochranných známek [EU] zapsáno několik osob jako spolumajitelé, použije se odstavec 1 ve vztahu ke spolumajiteli, který je uveden jako první; není-li to možné, použije se ve vztahu k dalším spolumajitelům v pořadí, v jakém jsou uvedeni. Nelze-li odstavce 1 použít ve vztahu k žádnému ze spolumajitelů, použije se odstavec 2.“

5

Článek 18 nařízení, nadepsaný „Převod ochranné známky zapsané na jméno jednatele“, stanoví:

„Byla-li ochranná známka [EU] zapsána na jméno jednatele nebo zástupce toho, kdo je majitelem této ochranné známky, bez jeho souhlasu, má majitel právo domáhat se převodu tohoto zápisu ve svůj prospěch, pokud by tento jednatel nebo zástupce své jednání řádně neodůvodnil.“

6

Článek 95 odst. 1 téhož nařízení stanoví:

„Členské státy určí na svém území co nejomezenější počet soudů prvního a druhého stupně (dále jen ‚soudy pro ochranné známky [EU]‘) plnící funkce svěřené jim tímto nařízením.“

7

Článek 105 odst. 3 nařízení č. 207/2009 stanoví:

„Pro rozhodnutí soudů pro ochranné známky [EU] druhého stupně platí vnitrostátní právní předpisy o dalších opravných prostředcích.“

8

Článek 2 odst. 2 Ley 17/2001 de Marcas (zákon č. 17/2001 o ochranných známkách) ze dne 7. prosince 2001 (BOE č. 294 ze dne 8. prosince 2001, dále jen „zákon č. 17/2001 o ochranných známkách“), stanoví:

„Pokud při podání přihlášky k zápisu ochranné známky došlo k porušení práv třetí osoby nebo zákonné či smluvní povinnosti, je poškozený oprávněn domáhat se u soudu určení vlastnictví dané ochranné známky podáním příslušné žaloby na určení vlastnictví ochranné známky, a to před provedením zápisu nebo do pěti dnů od jeho zveřejnění nebo od okamžiku, kdy začala být zapsaná ochranná známka užívána v souladu s ustanoveními článku 39. Po podání žaloby na určení vlastnictví oznámí soud jeho podání Španělskému úřadu pro patenty a ochranné známky za účelem zapsání tohoto návrhu do rejstříku ochranných známek a případně nařídí, aby bylo řízení o zápisu ochranné známky přerušeno.“

9

Dne 24. ledna 2011 podal S. Benjumea Bravo de Laguna k EUIPO přihlášku k zápisu ochranné známky EU.

10

Ochrannou známkou, jejíž zápis byl požadován, je následující obrazové označení:

11

Dne 29. srpna 2011 EUIPO zapsal toto označení na jméno S. Benjumey Bravo de Laguna jako obrazovou ochrannou známku EU č. 9679093.

12

Esteban Torras Ferrazzuolo se považuje za oprávněného majitele výše uvedené ochranné známky, a proto podal k Juzgado de lo Mercantil de Alicante (Obchodní soud v Alicante, Španělsko) mj. žalobu na určení vlastnictví uvedené ochranné známky založenou na článku 18 nařízení č. 207/2009 a na čl. 2 odst. 2 zákona č. 17/2001 o ochranných známkách.

13

Uvedený soud tuto žalobu zamítl, neboť na ochranné známky EU se uplatní jen režim upravený v článku 18 nařízení č. 207/2009, a nikoli obecný režim upravený v čl. 2 odst. 2 zákona č. 17/2001 o ochranných známkách, a dále proto, že podmínky stanovené v článku 18 nařízení č. 207/2009 nebyly splněny.

14

Audiencia Provincial de Alicante (Provinciální soud v Alicante, Španělsko) na základě podaného odvolání rozhodl, že vzhledem k tomu, že se režim určování vlastnictví podle článku 18 nařízení č. 207/2009 vztahuje jen na případ nepoctivého jednatele nebo zástupce, musí se v dané věci uplatnit pravidla upravující žalobu na určení vlastnictví ochranné známky obsažená v článku 2 zákona č. 17/2001 o ochranných známkách.

15

Uvedený soud dospěl totiž na základě článku 16 nařízení č. 207/2009 k závěru, že s výhradou jednotných pravidel stanovených tímto nařízením se ochranná známka EU jako předmět vlastnictví jako celek a na celém území Unie považuje za národní ochrannou známku zapsanou v členském státě, ve kterém má majitel k danému dni své bydliště nebo sídlo anebo, není-li takového členského státu, ve kterém má pobočku.

16

Audiencia Provincial de Alicante (Provinciální soud v Alicante) dospěl dále k závěru, že v dané věci byly podmínky nezbytné k tomu, aby bylo žalobě na určení vlastnictví vyhověno, splněny, a rozhodl, že majitelem ochranné známky dotčené v původním řízení je E. Torras Ferrazzuolo.

17

Salvador Benjumea Bravo de Laguna před Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) coby dovolacím soudem tvrdil, že podle unijního právního řádu se určitá osoba může domáhat určení vlastnictví ochranné známky jen tehdy, byla-li ochranná známka zapsána na jméno jednatele této osoby bez jejího souhlasu. Jinak se podle něj nelze určení vlastnictví ochranné známky EU domáhat.

18

Esteban Torras Ferrazzuolo naopak tvrdil, že nařízení č. 207/2009 umožňuje podpůrné použití vnitrostátního práva, takže článek 18 tohoto nařízení lze vykládat v tom smyslu, že možnosti podat na základě vnitrostátních právních předpisů členského státu žalobu na určení vlastnictví v jiných případech, než které jsou stanoveny v citovaném článku, nebrání.

19

Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) dospěl k názoru, že jím projednávaný spor vyvolává otázky výkladu unijního práva, a proto se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je s unijním právem, konkrétně s nařízením […] č. 207/2009 […] slučitelné podání žaloby na určení vlastnictví ochranné známky [EU] i z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v článku 18 zmíněného nařízení, a konkrétně v případech uvedených v čl. 2 odst. 2 španělského zákona č. 17/2001 […] o ochranných známkách […]?“

20

Esteban Torras Ferrazzuolo předně tvrdí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná, neboť Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) není příslušný k jejímu podání.

21

S odkazem na čl. 95 odst. 1 nařízení č. 207/2009, podle kterého „členské státy určí na svém území co nejomezenější počet soudů prvního a druhého stupně, [nazvané] […] ‚soudy pro ochranné známky [EU]‘[,] plnící funkce svěřené jim tímto nařízením“, v tomto ohledu tvrdí, že Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) příslušnost k výkladu uvedeného nařízení nemá.

22

Uvádí také, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nebyla navrhována v prvním ani ve druhém stupni, takže se jedná o novou otázku, kterou v dovolacím řízení nelze projednat.

23

Tuto argumentaci ovšem nelze přijmout.

24

Je pravda, že z bodu 15 odůvodnění nařízení č. 207/2009 vyplývá, že účelem čl. 95 odst. 1 tohoto nařízení je posílit ochranu ochranných známek EU tím, že se členským státům uloží povinnost zřídit soudy prvního a druhého stupně, které budou mít pravomoc ve věcech porušení a platnosti ochranných známek.

25

Nicméně ve spojení s čl. 105 odst. 3 nařízení č. 207/2009, podle kterého „[p]ro rozhodnutí soudů pro ochranné známky [EU] druhého stupně platí vnitrostátní právní předpisy o dalších opravných prostředcích“, nelze čl. 95 odst. 1 nařízení č. 207/2009 vykládat v tom smyslu, že by dovolací soudy členských států nesměly v jimi projednávaných sporech toto nařízení vykládat.

26

Dále je třeba zdůraznit, že podle ustálené judikatury Soudnímu dvoru nepřísluší ověřovat, zda předkládací rozhodnutí bylo přijato v souladu s vnitrostátními pravidly upravujícími organizaci soudů a soudní řízení (rozsudek ze dne 7. července 2016, Genentech, C‑567/14, EU:C:2016:526, bod 22 a citovaná judikatura).

27

Kromě toho je třeba připomenout, že postup zavedený článkem 267 SFEU je nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, které mají tyto soudy rozhodnout (rozsudek ze dne 5. července 2016, Ognyanov, C‑614/14, EU:C:2016:514, bod 16 a citovaná judikatura).

28

Rovněž podle ustálené judikatury článek 267 SFEU přiznává vnitrostátním soudům co nejširší možnost obrátit se na Soudní dvůr, mají-li za to, že věc, kterou projednávají, vyvolává otázky vyžadující výklad či posouzení platnosti ustanovení unijního práva nezbytných pro vyřešení sporu, který jim byl předložen. Vnitrostátní soudy ostatně této možnosti mohou využít v jakémkoli okamžiku řízení, který považují za vhodný (rozsudek ze dne 5. července 2016, Ognyanov, C‑614/14, EU:C:2016:514, bod 17 a citovaná judikatura).

29

Konečně je třeba připomenout, že podle čl. 267 třetího pododstavce SFEU je vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout žádnými opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, v zásadě povinen obrátit se na Soudní dvůr, pokud je před ním vznesena otázka týkající se výkladu unijního práva (viz mimo jiné rozsudek ze dne 9. září 2015, Ferreira da Silva e Brito a další, C‑160/14, EU:C:2015:565, bod 37 a citovaná judikatura).

30

Z toho vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

31

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být nařízení č. 207/2009 vykládáno v tom smyslu, že brání tomu, aby na ochrannou známku EU bylo použito vnitrostátní ustanovení, podle kterého je osoba poškozená zápisem ochranné známky provedeným na základě přihlášky, při jejímž podání došlo k porušení práv této osoby nebo zákonné či smluvní povinnosti, oprávněna domáhat se určení vlastnictví uvedené ochranné známky.

32

Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 16 odst. 1 nařízení č. 207/2009 platí, že „nestanoví-li články 17 až 24 jinak, považuje se ochranná známka [EU] jako předmět vlastnictví jako celek a na celém území [Unie] za národní ochrannou známku zapsanou v členském státě, ve kterém podle rejstříku ochranných známek [EU] […] má majitel […] své bydliště nebo sídlo [anebo, není-li takového členského státu,] svou pobočku […]“.

33

V této souvislosti je třeba poukázat na to, že článek 18 tohoto nařízení přiznává majiteli ochranné známky EU právo domáhat se převodu zápisu této ochranné známky ve svůj prospěch, byla-li tato ochranná známka zapsána na jméno jeho jednatele nebo zástupce a bez jeho souhlasu.

34

Z toho vyplývá, že žalobu na určení vlastnictví ochranné známky EU zapsané na jméno jednatele nebo zástupce majitele této známky bez souhlasu tohoto majitele upravuje výlučně nařízení č. 207/2009.

35

Článek 18 tohoto nařízení naproti tomu neupravuje žalobu na určení vlastnictví ochranné známky EU v jiných případech než v případě ochranné známky zapsané na jméno jednatele nebo zástupce majitele této známky bez jeho souhlasu.

36

Ochranná známka EU jako předmět vlastnictví musí být proto podle ustanovení článku 16 nařízení č. 207/2009 v jiných případech, než které upravuje článek 18 tohoto nařízení, považována za národní ochrannou známku zapsanou v členském státě určeném podle kritérií uvedených v témže článku 16.

37

V situacích, na něž se nevztahuje článek 18 nařízení č. 207/2009, se tudíž na žaloby na určení vlastnictví ochranné známky EU použije vnitrostátní právní úprava tohoto členského státu.

38

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět, že články 16 a 18 nařízení č. 207/2009 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby na ochrannou známku EU bylo použito takové vnitrostátní ustanovení, jako je ustanovení dotčené ve věci v původním řízení, podle kterého je osoba poškozená zápisem ochranné známky provedeným na základě přihlášky, při jejímž podání došlo k porušení práv této osoby nebo zákonné či smluvní povinnosti, oprávněna domáhat se určení vlastnictví uvedené ochranné známky, pokud dotčená situace nespadá mezi situace upravené článkem 18 tohoto nařízení.

39

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto:

Články 16 a 18 nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce [Evropské unie] musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby na ochrannou známku EU bylo použito takové vnitrostátní ustanovení, jako je ustanovení dotčené ve věci v původním řízení, podle kterého je osoba poškozená zápisem ochranné známky provedeným na základě přihlášky, při jejímž podání došlo k porušení práv této osoby nebo zákonné či smluvní povinnosti, oprávněna domáhat se určení vlastnictví uvedené ochranné známky, pokud dotčená situace nespadá mezi situace upravené článkem 18 tohoto nařízení.