1

Svým kasačním opravným prostředkem se společnost Tilly-Sabco SAS domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 14. ledna 2016, Tilly-Sabco v. Komise (T‑397/13, EU:T:2016:8, dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál zamítl její žalobu znějící na zrušení prováděcího nařízení Komise (EU) č. 689/2013 ze dne 18. července 2013, kterým se stanoví vývozní náhrady pro drůbeží maso (Úř. věst. 2013, L 196, s. 13, dále jen „sporné nařízení“).

2

Body 65 a 77 odůvodnění nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 ze dne 22. října 2007, kterým se stanoví společná organizace zemědělských trhů a zvláštní ustanovení pro některé zemědělské produkty („jednotné nařízení o společné organizaci trhů“) (Úř. věst. 2007, L 299, s. 1), ve znění nařízení Rady (EU) č. 517/2013 ze dne 13. května 2013 (Úř. věst. 2013, L 158, s. 1), (dále jen „nařízení č. 1234/2007“), uváděly:

[…]

3

V článku 162 odst. 1 nařízení č. 1234/2007 se mimo jiné uvádělo:

„V míře nezbytné pro umožnění vývozu na základě kurzů nebo cen na světovém trhu a v mezích vyplývajících z dohod uzavřených podle článku [218 SFEU] může být rozdíl mezi těmito kurzy nebo cenami a cenami [v Unii] pokryt vývozní náhradou pro:

4

Článek 164 nařízení č. 1234/2007, nadepsaný „Stanovení vývozní náhrady“, v odstavcích 1 až 3 stanovil:

„1.   Vývozní náhrady jsou stejné pro [celou Unii]. Mohou se lišit podle místa určení, zejména pokud je to nezbytné vzhledem k situaci na světovém trhu, konkrétním požadavkům některých trhů nebo závazkům vyplývajícím z dohod uzavřených podle článku [218 SFEU].

2.   Náhrady stanoví Komise.

Náhrady mohou být stanoveny:

S výjimkou případů, kdy se stanovení provádí nabídkovým řízením, se seznam produktů, pro něž se poskytuje vývozní náhrada, a výše vývozní náhrady stanoví alespoň jednou za tři měsíce. Náhrady však mohou zůstat na stejné úrovni po dobu delší než tři měsíce a v případě nutnosti je může Komise, bez zapojení výboru podle čl. 195 odst. 1, na žádost některého členského státu nebo z vlastního podnětu v mezidobí upravovat.

3.   Při stanovení náhrad pro některé produkty se zohlední jeden nebo více z těchto aspektů:

5

Článek 195 nařízení č. 1234/2007, nadepsaný „Výbor“, v odstavcích 1 a 2 stanovil:

„1.   Komisi je nápomocen Řídící výbor pro společnou organizaci zemědělských trhů (dále jen ‚řídící výbor‘).

2.   Odkazuje-li se na tento odstavec, použijí se články 4 a 7 rozhodnutí 1999/468/ES.

Doba uvedená v čl. 4 odst. 3 rozhodnutí 1999/468/ES je jeden měsíc.“

6

Článek 196 nařízení č. 1234/2007, nadepsaný „Organizace řídícího výboru“, zněl takto:

„Při organizaci zasedání řídícího výboru uvedeného v čl. 195 odst. 1 je třeba zohlednit zejména rozsah jeho působnosti, zvláštní rysy projednávané otázky a potřebu využití příslušných odborných znalostí.“

7

Nařízení č. 1234/2007 bylo zrušeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013 ze dne 17. prosince 2013, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty a zrušují nařízení Rady (EHS) č. 922/72, (EHS) č. 234/79, (ES) č. 1037/2001 a (ES) č. 1234/2007 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 671).

8

V prvním právním východisku nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí (Úř. věst. 2011, L 55, s. 13), se uvádí:

„s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na čl. 291 odst. 3 této smlouvy“.

9

Body 4 až 9 odůvodnění nařízení č. 182/2011 znějí:

10

Článek 2 nařízení č. 182/2011, nadepsaný „Výběr postupů“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Základní akt může s ohledem na povahu nebo dopady požadovaného prováděcího aktu stanovit použití poradního postupu, nebo přezkumného postupu.

2.   Přezkumný postup se použije zejména při přijímání:

11

Článek 3 nařízení č. 182/2011, nadepsaný „Společná ustanovení“, v odstavcích 1 až 4 a 7 stanoví:

„1.   Společná ustanovení tohoto článku se použijí na všechny postupy uvedené v článcích 4 až 8.

2.   Komisi je nápomocen výbor složený ze zástupců členských států. Výboru předsedá zástupce Komise. Předseda se neúčastní hlasování výboru.

3.   Předseda předloží výboru návrh prováděcího aktu, který má Komise přijmout.

S výjimkou řádně odůvodněných případů svolá předseda zasedání nejdříve 14 dnů poté, co byl výboru předložen návrh prováděcího aktu a návrh pořadu jednání. Výbor vydá stanovisko k návrhu prováděcího aktu ve lhůtě, kterou může předseda stanovit podle naléhavosti dané věci. Lhůty musejí být přiměřené a musejí členům výboru umožnit včas a účinně přezkoumat navrhovaný prováděcí akt a vyjádřit svůj názor.

4.   Až do vydání stanoviska výboru může kterýkoliv člen výboru navrhovat změny a předseda může předkládat pozměněná znění navrhovaného prováděcího aktu.

Předseda usiluje o nalezení řešení, která mají ve výboru co nejširší podporu. Předseda informuje výbor o tom, jakým způsobem byla zohledněna jednání a návrhy změn, zejména pokud jde o návrhy, které mají většinovou podporu ve výboru.

[…]

7.   Kontrolní mechanismus zahrnuje, je-li to stanoveno, možnost předložit věc odvolacímu výboru.

Odvolací výbor přijme na návrh Komise svůj jednací řád prostou většinou všech svých členů.

V případě předložení věci odvolacímu výboru se uskuteční jeho zasedání, s výjimkou řádně odůvodněných případů, nejdříve 14 dní a nejpozději šest týdnů ode dne předložení věci. Aniž je dotčen odstavec 3, vydá odvolací výbor stanovisko do dvou měsíců ode dne předložení věci.

Zasedáním odvolacího výboru předsedá zástupce Komise.

Předseda stanoví datum konání zasedání odvolacího výboru v úzké spolupráci se členy výboru, aby mohly členské státy a Komise zajistit zastoupení na příslušné úrovni. Do 1. dubna 2011 svolá Komise první zasedání odvolacího výboru, aby mohl přijmout svůj jednací řád.“

12

Článek 5 nařízení č. 182/2011, nadepsaný „Přezkumný postup“, v odstavcích 1 až 4 stanoví:

„1.   Pokud se použije přezkumný postup, rozhoduje výbor o vydání stanoviska k prováděcím aktům většinou hlasů stanovenou v čl. 16 odst. 4 a 5 [SEU], případně většinou hlasů stanovenou v čl. 238 odst. 3 [SFEU] pro akty přijímané na návrh Komise. Hlasy zástupců členských států ve výboru mají váhu podle uvedených článků.

2.   Pokud výbor vydá kladné stanovisko, Komise navrhovaný prováděcí akt přijme.

3.   Aniž je dotčen článek 7, pokud výbor vydá záporné stanovisko, Komise tento návrh prováděcího aktu nepřijme. Pokud je přijetí prováděcího aktu považováno za nezbytné, může předseda buď předložit do dvou měsíců od vydání negativního stanoviska stejnému výboru pozměněné znění navrhovaného prováděcího aktu, nebo předložit návrh prováděcího aktu do jednoho měsíce od vydání uvedeného stanoviska odvolacímu výboru k dalšímu projednání.

4.   Není-li vydáno žádné stanovisko, může Komise navrhovaný prováděcí akt přijmout, s výjimkou případů stanovených v druhém pododstavci. Pokud Komise navrhovaný prováděcí akt nepřijme, může předseda výboru předložit pozměněné znění navrhovaného aktu.

[…]“

13

Článek 8 uvedeného nařízení, nadepsaný „Okamžitě použitelné prováděcí akty“, v odstavcích 1 až 4 stanoví:

„1.   Odchylně od článků 4 a 5 může základní akt stanovit, že v závažných, naléhavých a řádně odůvodněných případech se použije tento článek.

2.   Komise přijme prováděcí akt, který bude okamžitě použitelný, aniž by byl předtím předložen výboru, a zůstane v platnosti po dobu nejdéle šesti měsíců, nestanoví-li základní akt jinak.

3.   Předseda předloží akt uvedený v odstavci 2 nejpozději 14 dní po jeho přijetí příslušnému výboru ke stanovisku.

4.   Pokud v rámci přezkumného postupu výbor vydá záporné stanovisko, Komise okamžitě prováděcí akt přijatý podle odstavce 2 zruší.“

14

Článek 9 nařízení č. 182/2011, nadepsaný „Jednací řád“, v odstavci 1 stanoví:

„Každý výbor přijme na návrh předsedy prostou většinou všech svých členů svůj jednací řád na základě vzorového jednacího řádu, který vypracuje Komise po konzultaci s členskými státy. Tento vzorový jednací řád Komise zveřejní v Úředním věstníku Evropské unie.

Stávající výbory přizpůsobí v nezbytné míře své jednací řády vzorovému jednacímu řádu.“

15

Druhý pododstavec a dvě první věty šestého pododstavce článku 2 rozhodnutí Rady 87/373/EHS ze dne 13. července 1987 o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi (Úř. věst. 1987, L 197, s. 33) a čl. 3 odst. 2 a dvě první věty čl. 4 odst. 2 rozhodnutí Rady 1999/468/ES ze dne 28. června 1999 o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi (Úř. věst. 1999, L 184, s. 23; Zvl. vyd. 01/03, s. 124), kterým bylo zrušeno rozhodnutí 87/373, (dále společně jen „rozhodnutí o postupech projednávání ve výborech“), jejichž znění bylo shodné, stanovily:

„Zástupce Komise předloží výboru návrh opatření, která mají být přijata. Výbor zaujme stanovisko k návrhu ve lhůtě, kterou může předseda stanovit s ohledem na naléhavost věci.“

16

Rozhodnutí 1999/468 bylo zrušeno nařízením č. 182/2011.

17

Článek 3 jednacího řádu řídícího výboru stanoví:

„1.   Pro účely čl. 3 odst. 3 druhého pododstavce nařízení (EU) č. 182/2011 předseda předloží pozvánku, návrh pořadu jednání a návrh prováděcího aktu, ke kterému se od výboru vyžaduje sdělit své stanovisko, členům výboru v dostatečném předstihu před zasedáním s ohledem na naléhavost a složitost dané věci nejpozději 14 kalendářních dnů před začátkem zasedání. Další dokumenty týkající se zasedání, zejména dokumenty přiložené k návrhu prováděcího aktu, budou předloženy, pokud je to možné, ve stejné lhůtě.

Pokud je však pravidelně zapotřebí rychlého jednání či pokud základní akt stanovuje zvláštní závazné lhůty, lze použít lhůty kratší. […]

2.   V řádně odůvodněných případech může předseda na vlastní podnět či na žádost člena výboru zkrátit lhůtu předložení dokumentů uvedenou v odst. 1 prvním pododstavci. S výjimkou případů mimořádné naléhavosti, zejména za účelem zabránění značnému narušení trhů v oblasti zemědělství nebo ochrany finančních zájmů Unie ve smyslu článku 325 […] SFEU, není lhůta kratší než 5 kalendářních dnů.“

18

Tilly-Sabco je francouzskou společností působící v oblasti vývozu zmrazených kuřat do zemí Blízkého východu.

19

Komise zejména na základě článků 162 a 164 nařízení č. 1234/2007 pravidelně stanovila prostřednictvím prováděcích nařízení výši vývozních náhrad pro odvětví drůbežího masa.

20

Od přijetí nařízení Komise (EU) č. 525/2010 ze dne 17. června 2010, kterým se stanoví vývozní náhrady pro drůbeží maso (Úř. věst. 2010, L 152, s. 5), se výše těchto náhrad začala u tří kategorií mražených kuřat postupně snižovat. Nejprve byla snížena z částky 40 eur za 100 kg na 32,50 eura za 100 kg. Posledně uvedená výše byla zachována osmi následnými prováděcími nařízeními a poté byla snížena na 21,70 eura za 100 kg na základě nařízení Komise (EU) č. 962/2012 ze dne 18. října 2012, kterým se stanoví vývozní náhrady pro drůbeží maso (Úř. věst. 2012, L 288, s. 6).

21

Nové snížení výše náhrad na 10,85 eura za 100 kg pro tři dotčené kategorie mražených kuřat bylo uskutečněno prováděcím nařízením Komise (EU) č. 33/2013 ze dne 17. ledna 2013, kterým se stanoví vývozní náhrady pro drůbeží maso (Úř. věst. 2013, L 14, s. 15). Tato výše byla poté zachována prováděcím nařízením Komise (EU) č. 360/2013 ze dne 18. dubna 2013, kterým se stanoví vývozní náhrady pro drůbeží maso (Úř. věst. 2013, L 109, s. 27).

22

Komise sporným nařízením zrušila prováděcí nařízení č. 360/2013 a stanovila vývozní náhrady pro tři kategorie zmražených kuřat, zařazených pod kódové položky 0207 12 10 9900, 0207 12 90 9190 a 0207 12 90 9990, v nulové výši. Nulová výše náhrad pro šest dalších produktů, většinou kuřata, uvedená v příloze ke spornému nařízení, která byla stanovena prováděcím nařízením Komise (EU) č. 1056/2011 ze dne 20. října 2011, kterým se stanoví vývozní náhrady pro drůbeží maso (Úř. věst. 2011, L 276, s. 31), zůstala zachována. Podle přílohy sporného nařízení se vývozní náhrady vztahují zejména na země Blízkého východu.

23

Návrh sporného nařízení byl představen a předložen k hlasování řídícího výboru na jeho zasedání dne 18. července 2013.

24

Komise stran postupu, který byl v této souvislosti uplatněn, uvedla u Tribunálu následující.

25

Dne 16. července 2013, tj. dva dny před konáním zasedání řídícího výboru, zaslala Komise členům řídícího výboru dopisem dokument nazvaný „EU Market situation for poultry“ (situace na unijním trhu s drůbeží).

26

V dopoledních hodinách dne 18. července 2013, kdy se konalo zasedání řídícího výboru, představila Komise situaci na trhu s drůbeží. V odpoledních hodinách, kdy toto zasedání pokračovalo, Komise po 13:00 hodině předložila řídícímu výboru návrh sporného nařízení. Jednalo se o standardní nařízení, v němž byly pouze aktualizovány číselné hodnoty. Přesněji se jednalo o kopii předchozího nařízení, kterým byly stanoveny vývozní náhrady, v němž byly údaje týkající se výší náhrad přeškrtnuty tužkou.

27

Návrh nařízení byl poté předložen k hlasování. Generální ředitel Generálního ředitelství (GŘ) Komise pro zemědělství a rozvoj venkova splnil formální náležitostí týkající se autocertifikace v tentýž den v 15:46 hodin, aby mohlo být sporné nařízení následujícího dne vyhlášeno v Úředním věstníku Evropské unie a mohlo vstoupit okamžitě v platnost a být okamžitě používáno.

28

Body 1 až 3, 6 a 7 odůvodnění sporného nařízení znějí následovně:

[…]

29

Článek 1 odst. 1 sporného nařízení stanoví:

„Vývozní náhrady podle článku 164 nařízení (ES) č. 1234/2007 se poskytují pro produkty a v částkách, které jsou stanoveny v příloze tohoto nařízení […].“

30

V uvedené příloze je stanovena nulová výše vývozních náhrad pro všechny stanovené produkty.

31

Sporné nařízení bylo podepsáno generálním ředitelem GŘ pro zemědělství a rozvoj venkova, dne 19. července 2013 bylo vyhlášeno v Úředním věstníku Evropské unie a téhož dne vstoupilo v platnost.

32

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 6. srpna 2013 podala společnost Tilly-Sabco žalobu znějící na zrušení sporného nařízení.

33

Na podporu své žaloby uplatnila pět žalobních důvodů, z nichž první vychází z porušení podstatných formálních náležitostí a ze zneužití řízení, druhý z procesní vady a z nedostatku pravomoci, třetí z nedostatku odůvodnění, čtvrtý z porušení práva nebo ze zjevně nesprávného posouzení a pátý z porušení zásady ochrany legitimního očekávání.

34

V napadeném rozsudku Tribunál nejprve prohlásil žalobu za přípustnou, neboť měl za to, že sporné nařízení představuje nařizovací akt, který nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, dále žalobu ve věci samé zamítl a uložil společnosti Tilly-Sabco, že ponese vlastní náklady řízení.

35

Společnost Tilly-Sabco navrhuje, aby Soudní dvůr:

36

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

37

Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje společnost Tilly-Sabco čtyři důvody. První důvod, který je rozdělen na pět částí, vychází z nesprávného výkladu čl. 3 odst. 3 nařízení č. 182/2011, jakož i článků 162 a 164 nařízení č. 1234/2007, druhý důvod vychází z nedostatku pravomoci generálního ředitele GŘ pro zemědělství a rozvoj venkova k podepsání sporného nařízení, třetí důvod, který je rozdělen na pět částí, vychází z porušení článku 296 SFEU, několika rozporů v odůvodnění, jakož i z porušení čl. 164 odst. 3 nařízení č. 1234/2007, a čtvrtý důvod, který je rozdělen na tři části, vychází z rozporů v odůvodnění, porušení čl. 146 odst. 3 písm. b) nařízení č. 1234/2007 a ze zkreslení důkazů.

38

Nejprve je třeba zkoumat společně pátou část prvního důvodu, druhý důvod, třetí část třetího důvodu a první a druhou část čtvrtého důvodu, které v podstatě vycházejí z nesprávného výkladu článků 162 a 164 nařízení č. 1234/2007, a následně společně první až čtvrtou část prvního důvodu, které vycházejí z nesprávného výkladu čl. 3 odst. 3 nařízení č. 182/2011.

39

V páté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku se společnost Tilly-Sabco dovolává rozporu v odůvodnění, kterého se měl Tribunál v napadeném rozsudku dopustit tím, že zamítl druhou část prvního žalobního důvodu.

40

V tomto ohledu má společnost Tilly-Sabco za to, že výklad argumentace Komise, který Tribunál uvádí v bodech 149 a 255 napadeného rozsudku, poukazuje na zneužití pravomoci, spočívající v tom, že se Komise, která využila řídící výbor k přijetí politického rozhodnutí o zrušení vývozních náhrad, opírala o článek 164 nařízení č. 1234/2007, přičemž takové rozhodnutí mělo být přijato výlučně na základě článku 162 uvedeného nařízení.

41

Tribunál podle navrhovatelky v bodech 162 až 164 napadeného rozsudku nezohlednil, že Komise opomněla v říjnu roku 2013 přijmout nové pravidelné nařízení, kterým by byla případně zachována nulová výše náhrad z důvodu situace na trhu, což činila dříve v případě zachování výše náhrady.

42

Ve druhém důvodu kasačního opravného prostředku společnost Tilly-Sabco vytýká Tribunálu, že nezohlednil čl. 164 odst. 2 nařízení č. 1234/2007 a dopustil se rozporu v odůvodnění napadeného rozsudku tím, že zamítl její druhý žalobní důvod vycházející z nedostatku pravomoci generálního ředitele GŘ pro zemědělství a rozvoj venkova k podepsání sporného nařízení, jelikož v bodě 200 napadeného rozsudku zamítl její argument, podle kterého sporné nařízení nemělo být kvalifikováno jako pravidelný nástroj v oblasti zemědělství.

43

V tomto ohledu společnost Tilly-Sabco uvádí, že je nesporné, že sporné nařízení nebylo obnoveno, z čehož dovozuje, že nemělo být kvalifikováno jako pravidelný nástroj v oblasti zemědělství. Připomíná, že obvyklou praxí Komise bylo přijímat každé tři měsíce nařízení o náhradách a Komise se rozhodla nesvolat řídící výbor, aby v říjnu 2013 opětovně posoudil výši náhrad. Pokud by se přitom jednalo o pravidelný nástroj v oblasti zemědělství, měla Komise v této souvislosti povinnost toto opětovné posouzení provést.

44

Ve třetí části třetího důvodu kasačního opravného prostředku společnost Tilly-Sabco tvrdí, že body 253 až 259 napadeného rozsudku jsou stiženy rozporem v odůvodnění, jelikož uvádějí, že stanovení vývozních náhrad v nulové výši bylo součásti postupného snižování výše těchto náhrad a toto poslední snížení se strukturálně nelišilo od předchozích snížení. Společnost Tilly-Sabco má totiž za to, že uvedené postupné snižování bylo dáno politickým rozhodnutím, a nikoli použitím kritérií stanovených v čl. 164 odst. 3 nařízení č. 1234/2007, což podle ní uznala Komise ve své žalobní odpovědi v prvním stupni, jelikož odkázala na mezinárodní závazek, jenž byl v této souvislosti přijat.

45

V první části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku společnost Tilly-Sabco vytýká Tribunálu, že se dopustil rozporu v odůvodnění napadeného rozsudku a porušil čl. 164 odst. 3 písm. a) nařízení 1234/2007 tím, že v bodech 301 a 302 napadeného rozsudku za účelem zohlednění „stávající situace“ na světovém a vnitřním trhu, které je vyžadováno uvedeným ustanovením, použil různá referenční období a opíral se o delší časové období.

46

Ve druhé části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku společnost Tilly-Sabco tvrdí, že Tribunál porušil čl. 164 odst. 3 písm. b) nařízení č. 1234/2007 tím, že potvrdil zjevně nesprávné posouzení, jehož se dopustila Komise. Společnost Tilly-Sabco uvádí, že Tribunál v bodě 289 napadeného rozsudku konstatoval, že cenový rozdíl vůči kuřatům pocházejícím z Brazílie byl odhadován ve výši 44,73 eura za 100 kg. Poznamenává, že tento cenový rozdíl je značný a vyžaduje přiznání vývozních náhrad. Kromě toho podle uvedené společnosti Tribunál zohlednil pouze světový trh, aniž zároveň zohlednil vnitřní trh, jak je vyžadováno podle tohoto ustanovení.

47

Komise argumentaci společnosti Tilly-Sabco zpochybňuje, a zejména tvrdí, že tato argumentace vychází z nesprávného pochopení cílů, které jsou sledovány poskytováním vývozních náhrad v rámci společné zemědělské politiky.

48

Předně je třeba uvést, že společnost Tilly-Sabco svou argumentací, která vychází z rozporů v odůvodnění, jichž se měl Tribunál dopustit v napadeném rozsudku, ve skutečnosti zpochybňuje posouzení Tribunálu ohledně legality sporného nařízení s ohledem na články 162 a 164 nařízení č. 1234/2007, neboť posledně uvedený soud zamítl veškeré žalobní důvody a argumenty této společnost směřující ke zpochybnění uvedené legality.

49

Dále je třeba uvést, že z celkového výkladu článků 39 a 40 SFEU, bodů 65 a 77 odůvodnění nařízení č. 1234/2007 a čl. 164 odst. 3 písm. b) tohoto nařízení vyplývá, že hlavním cílem sledovaným případným přiznáním vývozních náhrad je, jak správně tvrdí Komise, stabilizovat vnitřní trh.

50

V tomto ohledu přiznává článek 162 nařízení č. 1234/2007 Komisi posuzovací pravomoc stran toho, zda stanoví, či nestanoví vývozní náhrady, a tudíž i k tomu, zda zruší jakoukoli ze stanovených náhrad.

51

Podle čl. 164 odst. 2 tohoto nařízení Komise stanoví náhrady zejména alespoň jednou za tři měsíce, nicméně tyto náhrady mohou zůstat na stejné úrovni po dobu delší než tři měsíce nebo mohou být v případě nutnosti v mezidobí upraveny.

52

V článku 164 odst. 3 nařízení č. 1234/2007 jsou stanoveny aspekty, které je třeba zohlednit při stanovení výše náhrad, a zároveň je Komisi umožněno, aby zohlednila jeden nebo více z těchto aspektů.

53

Podle čl. 164 odst. 3 písm. a) uvedeného nařízení lze v této souvislosti zohlednit stávající situaci a předpokládaný vývoj cen a množství daného produktu a jeho dostupnost na vnitřním trhu, jakož i cenu daného produktu na světovém trhu. Podle písm. b) odst. 3 tohoto článku lze zohlednit cíle společné organizace trhu, které spočívají v zajištění rovnováhy a přirozeného vývoje cen a obchodu na tomto trhu.

54

Z toho předně vyplývá, že vzhledem k tomu, že zejména v čl. 164 odst. 3 nařízení č. 1234/2007 nebyla stanovena žádná konkrétní výše ani žádný zvláštní způsob výpočtu, nic nebrání Komisi v tom, aby na základě svého posouzení aspektů uvedených v tomto ustanovení mohla dočasně stanovit náhradu v nulové výši.

55

Dále vzhledem k tomu, že čl. 164 odst. 2 tohoto nařízení umožňuje Komisi, aby zachovala výši náhrad na stejné úrovni po dobu delší než tři měsíce nebo aby je v mezidobí změnila, nelze mít za to, že jí toto ustanovení ukládá povinnost pravidelně každé tři měsíce svolávat zasedání řídící výboru pouze za tím účelem, aby bylo rozhodnuto o prodloužení dříve stanovených náhrad. Takový výklad, který by Komisi a řídícímu výboru ukládal povinnost, podle které by byla zbytečně pořádána zasedání, by byl v rozporu se zásadou řádné správy.

56

Konečně vzhledem k tomu, že Komise může podle znění čl. 164 odst. 3 nařízení č. 1234/2007 stanovit vývozní náhrady na základě jednoho nebo více aspektů, jež jsou uvedeny v tomto ustanovení, je třeba mít za to, že nařízení přijaté na základě tohoto ustanovení není stiženo vadou zjevně nesprávného posouzení, pokud toto posouzení mohlo být platně založeno alespoň na jednom z těchto aspektů.

57

V projednávané věci zaprvé z čl. 1 odst. 1 sporného nařízení a z jeho bodů 2 a 3 odůvodnění vyplývá, že Komise vývozní náhrady, které byly dříve přiznány a stanoveny v kladné výši, nezrušila podle článku 162 nařízení č. 1234/2007, ale že podle článku 164 nařízení č. 1234/2007 stanovila nulovou výši sporných vývozních náhrad.

58

Zadruhé je nesporné, že toto stanovení se opíralo zejména o kritérium uvedené v čl. 164 odst. 3 písm. b) nařízení č. 1234/2007.

59

V této souvislosti výtka, kterou společnost Tilly-Sabco vytýká Tribunálu, že během svého posuzování nevzal v úvahu vnitřní trh a nezohlednil skutečnost, že rozdíl v cenách kuřat pocházejících z Brazílie vyžadoval přiznání vývozních náhrad, vychází z nesprávného výkladu napadeného rozsudku, jelikož Tribunál v bodech 282 až 294 napadeného rozsudku podrobně zkoumal situaci na vnitřním trhu, která panovala v okamžiku přijetí sporného nařízení.

60

Tato argumentace dále vychází, jak správně tvrdí Komise, z nesprávného pochopení obecných cílů vývozních náhrad a zejména čl. 164 odst. 3 písm. b) nařízení č. 1234/2007, jelikož cenový rozdíl není sám o sobě důvodem pro přiznání vývozních náhrad.

61

Z toho vyplývá, že argumentace společnosti Tilly-Sabco, která vychází z toho, že se Tribunál dopustil porušení čl. 164 odst. 3 písm. b) nařízení č. 1234/2007, je zcela neopodstatněná.

62

Za těchto podmínek a v souladu s tím, co bylo uvedeno v bodě 56 tohoto rozsudku, musí být argumentace, jejímž prostřednictvím společnost Tilly-Sabco zpochybňuje posouzení Tribunálu ohledně legality sporného nařízení s ohledem na čl. 164 odst. 3 písm. a) nařízení č. 1234/2007, odmítnuta jako irelevantní.

63

Zatřetí argumentace společnosti Tilly-Sabco, která se týká skutečnosti, že Komise v říjnu 2013 opomněla přijmout nové nařízení, byť by byla považována za přípustnou, nemůže každopádně obstát vzhledem ke konstatováním uvedeným v bodě 55 tohoto rozsudku. Z toho dále vyplývá, že touto argumentací není nijak zpochybněna pravomoc generálního ředitele GŘ pro zemědělství a rozvoj venkova k podepsání sporného nařízení.

64

Začtvrté, má-li společnost Tilly-Sabco za to, že důkazy, které uplatnila před Tribunálem, lze prokázat zneužití pravomoci, je třeba připomenout, že akt je stižen zneužitím pravomoci, pouze pokud se na základě objektivních, relevantních a shodujících se nepřímých důkazů ukáže, že byl přijat za výlučným nebo přinejmenším rozhodujícím účelem dosáhnout jiných cílů, než jsou cíle, pro které byla daná pravomoc svěřena, nebo vyhnout se postupu zvláště upravenému Smlouvou pro vyrovnání se s okolnostmi daného případu (rozsudek ze dne 4. prosince 2013, Komise v. Rada, C‑117/10, EU:C:2013:786, bod 96).

65

V této souvislosti je nutno konstatovat, že společnost Tilly-Sabco takové, minimálně nepřímé, důkazy nepředložila.

66

Pokud jde o cíle, které Komise sledovala při přijetí sporného nařízení, žádný důkaz obsažený ve spisu totiž neumožňuje potvrdit, že by tento orgán sledoval jiný výlučný, či alespoň rozhodující cíl, než který byl uveden v bodech 2 a 3 odůvodnění tohoto nařízení, tj. stanovení vývozních náhrad podle článku 164 nařízení č. 1234/2007.

67

V tomto ohledu je třeba uvést, že toto ustanovení svěřuje Komisi širokou posuzovací pravomoc a že skutečnost, že tento orgán v říjnu 2013 opomněl přijmout nové nařízení a údajně odkázal na mezinárodní závazek, který byl přijat před přijetím sporného nařízení, nelze považovat minimálně za objektivní, relevantní a shodující se nepřímé důkazy, na základě nichž by bylo možné prokázat, že uvedený orgán sledoval jiné cíle, než jsou cíle uvedené zejména v čl. 164 odst. 3 písm. b) nařízení č. 1234/2007.

68

Dále společnost Tilly-Sabco netvrdí, že by Komise usilovala o obejití postupu stanoveného primárním právem.

69

Z výše uvedených konstatování nevyplývá žádné nesprávné právní posouzení, jehož by se dopustil Tribunál a které by mohlo odůvodnit zrušení napadeného rozsudku.

70

Za těchto okolností musí být pátá část prvního důvodu, druhý důvod, třetí část třetího důvodu a první a druhá část čtvrtého důvodu zamítnuty jako neopodstatněné.

71

Společnost Tilly-Sabco v první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku tvrdí, že se Tribunál dopustil v bodech 89 a 90 napadeného rozsudku nesprávného posouzení pojmu „přiměřená lhůta“ uvedeného v čl. 3 odst. 3 nařízení č. 182/2011.

72

Cílem tohoto ustanovení, v němž se stanoví, že „[l]hůty musejí být přiměřené a musejí členům [řídícího] výboru umožnit včas a účinně přezkoumat navrhovaný prováděcí akt a vyjádřit svůj názor“, je podle uvedené společnosti zajistit tomuto výboru dostatečnou lhůtu na rozmyšlenou a pro analýzu návrhu.

73

V této souvislosti vzhledem k tomu, že návrh sporného nařízení, v němž bylo uvedeno vyčíslení náhrad, byl předložen členům řídícího výboru po 13:00 hodině, zatímco zasedání tohoto výboru bylo ukončeno v 15:46 hodin, nebylo těmto členům umožněno „včas a účinně přezkoumat navrhovaný prováděcí akt a vyjádřit svůj názor“, a proto k tomuto předložení návrhu nedošlo v „přiměřené lhůtě“ ve smyslu uvedeného ustanovení.

74

Ve druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku společnost Tilly-Sabco tvrdí, že Tribunál totéž ustanovení nezohlednil, neboť měl za to, že dotčená situace se vyznačovala naléhavostí, přestože se Komise žádné naléhavosti nedovolávala.

75

Společnost Tilly-Sabco uvádí, že čl. 3 odst. 3 nařízení č. 182/2011 umožňuje, aby „v řádně odůvodněných případech“ nebyla stanovená lhůta dodržena, jelikož tuto lhůtu lze potom zkrátit „podle naléhavosti dané věci“. Uvedená společnost tvrdí, že Tribunál v bodech 111 a 112 napadeného rozsudku konstatoval, že se Komise nedovolávala v projednávaném případě naléhavosti věci, avšak že Tribunál v bodech 113 až 119 napadeného rozsudku přesto konstatoval, že se dotčená situace se vyznačovala svou naléhavostí, která odůvodňovala nesplnění uvedené lhůty.

76

Tribunál přijetím takového odůvodnění nejenže přijal ospravedlnění, jehož se Komise nedovolávala, ale rovněž se v napadeném rozsudku dopustil rozporu v odůvodnění. Kromě toho navrhovatelka tvrdí, že jelikož nebylo prokázáno, že by hrozil únik informací stran navrhovaných hodnot, a vzhledem k tomu, že tato okolnost není v čl. 3 odst. 3 nařízení č. 182/2011 stanovena, nelze jí odůvodnit neexistenci lhůty pro posouzení dotčeného návrhu. Ve vzorovém jednacím řádu se totiž uvádí, že mimořádně naléhavá situace je dána „zejména tehdy, pokud je ohroženo zdraví lidí či zvířat“.

77

Ve třetí části prvního důvodu kasačního opravného prostředku společnost Tilly-Sabco tvrdí, že Tribunál nezohlednil účel lhůty podle uvedeného ustanovení.

78

Společnost Tilly-Sabco jednak uvádí, že totéž ustanovení vyžaduje, aby byl návrh prováděcího aktu, v němž je uvedena výše navrhovaných náhrad, předložen ve stanovené lhůtě, a jednak, že Tribunál v bodě 93 napadeného rozsudku konstatoval, že informace týkající se situace na dotčeném trhu byly zaslány členům řídícího výboru včas. V této souvislosti má společnost Tilly-Sabco za to, že zasláním takových dokumentů nelze zhojit nedodržení lhůty pro předložení návrhu sporného nařízení.

79

Společnost Tilly-Sabco uvádí, že na rozdíl od toho, co zřejmě dovozuje Tribunál v bodě 95 napadeného rozsudku, předložení těchto dokumentů neumožňuje členům výboru, aby získali od dotčených hospodářských subjektů, a tudíž ani od navrhovatelky, informace stran jejich vyjádření k navrhované výši náhrad. Kromě toho podle ní uvedené dokumenty každopádně nepostačovaly k tomu, aby členové řídícího výboru mohli vyjádřit informovaná stanoviska, jelikož nebyla uvedena navrhovaná výše.

80

Podle navrhovatelky tudíž mezi členskými státy před zasedáním řídícího výboru ani mezi členy řídícího výboru během jednání tohoto výboru, které probíhalo v dopoledních hodinách 18. července 2013, nemohla proběhnout skutečná diskuze, což je v rozporu se čl. 3 odst. 3 nařízení č. 182/2011, který výslovně vyžaduje, aby členům uvedeného výboru bylo „umožněno účinně“ přezkoumat návrh prováděcího aktu a vyjádřit svůj názor.

81

Ve čtvrté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku společnost Tilly-Sabco vytýká Tribunálu, že se dopustil porušení tohoto ustanovení tím, že potvrdil protiprávní praxi Komise, která byla označena za ustálenou od roku 1962, jelikož zamítl jakoukoli povinnost uvádět odůvodnění stran řádného důvodu pro uplatnění zkrácené lhůty. Společnost Tilly-Sabco uvádí, že pokud by tato praxe byla skutečně ustálenou a nezbytnou, nic by Komisi nebránilo v tom, aby tuto praxi po 39 letech jejího uplatňování zohlednila v okamžiku přijetí nařízení č. 182/2011.

82

Komise má za to, že cílem první až čtvrté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku je výhradně kritizovat napadený rozsudek v rozsahu, v němž měl mít Tribunál nesprávně za to, že postup konzultace řídícího výboru ze strany Komise proběhl řádně. V této souvislosti má Komise za to, že stran výkladu čl. 3 odst. 3 nařízení č. 182/2011 a článku 3 jednacího řádu řídícího výboru není napadený rozsudek stižen žádnou vadou.

83

Podle ní dále Tribunál svrchovaně konstatoval, že členové řídícího výboru měli díky informacím o situaci na trhu, které poskytla Komise, možnost projednat návrh sporného nařízení v dopoledních hodinách před přijetím uvedeného návrhu a že proti způsobu jednání Komise nevznesli žádné námitky.

84

Komise má za to, že Tribunál správně v bodech 123 a 124 napadeného rozsudku uvedl, že pravidla upravující konzultaci výboru mají za cíl zajistit dodržení práv jeho členů a nesměřují k ochraně práv hospodářských subjektů. Podle Komise se tudíž takové hospodářské subjekty nemohou dovolávat případného porušení těchto pravidel.

85

Komise dodává, že Tribunál v bodech 125 až 129 napadeného rozsudku pro úplnost konstatoval, že společnost Tilly-Sabco neprokázala, jak vyžaduje judikatura Soudního dvora, že by postup v případě neexistence údajného porušení vedl k jinému výsledku. V kasačním opravném prostředku v této souvislosti není podle Komise uveden žádný důkaz, který by toto konstatování vyvracel, byť žádná právní ani věcná překážka nebránila v tom, aby v projednávané věci mohl být takový důkaz předložen. Podle Komise je přitom třeba konstatovat, že jednání řídícího výboru by dospělo k podobnému výsledku, pokud by měl uvedený výbor k dispozici lhůtu dodatečných deseti dnů k posouzení návrhu sporného nařízení, jelikož veškeré údaje vedly ke stanovení náhrad v nulové výši.

86

Tribunál v bodech 83 až 120 napadeného rozsudku konstatoval, že sporná praxe Komise, která je uvedena v bodech 76 až 78 tohoto rozsudku a která spočívá v podstatě v tom, že Komise předkládá návrhy nařízení, jež jsou kvalifikována jako „běžná“ a která se odlišují od těch, která nahrazují, pouze změnou číselných hodnot, které stanovují, až během zasedání řídícího výboru, je v souladu s požadavky, které jsou stanoveny v čl. 3 odst. 3 nařízení č. 182/2011.

87

Zatímco společnost Tilly-Sabco zpochybňuje slučitelnost této praxe s výše uvedenými požadavky, Komise tvrdí, že odůvodnění Tribunálu je opodstatněné, a mimo jiné uvádí, že se společnost Tilly-Sabco každopádně nemohla dovolávat porušení tohoto ustanovení, i kdyby bylo prokázáno.

88

V tomto ohledu je zaprvé třeba připomenout, že přestože je pojem „nařízení“ vymezen v čl. 288 druhém pododstavci SFEU jednotnou definicí, Smlouva o FEU rozlišuje „legislativní“ nařízení, která jsou přijímána řádným nebo zvláštním legislativním postupem a je na ně odkazováno v článku 289 SFEU, nařízení „v přenesené pravomoci“ podle článku 290 SFEU, která přijímá Komise a kterými se doplňují nebo mění některé prvky legislativního aktu, které nejsou podstatné, a konečně „prováděcí“ nařízení vymezená v článku 291 SFEU.

89

Podle čl. 291 odst. 1 SFEU členským státům v zásadě přísluší, aby přijímaly veškerá nezbytná vnitrostátní právní opatření k provedení právně závazných aktů Unie. Podle odstavce 2 uvedeného článku s výjimkou zvláštních případů platí, že Komise může přijímat prováděcí akty pouze tehdy, jsou-li pro provedení právně závazných aktů Unie nezbytné jednotné podmínky a pokud posledně uvedené akty svěří prováděcí pravomoci tomuto orgánu.

90

Stran posledně uvedené podmínky čl. 291 odst. 3 SFEU zakotvuje kontrolu Komise při výkonu prováděcích pravomocí, kterou vykonávají členské státy, a stanovuje, že Parlamentu a Radě přísluší, aby předem prostřednictvím „legislativního“ nařízení stanovily pravidla a obecné zásady způsobu této kontroly.

91

Z prvního právního východiska a z bodu 4 odůvodnění nařízení č. 182/2011, které odkazují na čl. 291 odst. 3 SFEU a přebírají znění tohoto ustanovení, z bodu 7 odůvodnění uvedeného nařízení a z jeho čl. 3 odst. 7, které stanovují, že totéž nařízení zavádí kontrolní mechanismus požadovaný podle čl. 291 odst. 3 SFEU, jakož i z bodu 5 odůvodnění nařízení č. 182/2011, podle kterého má toto nařízení odrážet institucionální požadavky Smlouvy o FEU, vyplývá, že uvedené nařízení je „legislativním“ nařízením.

92

Nařízení č. 182/2011, kterým bylo nahrazeno rozhodnutí 1999/468, proto stanoví pravidla a obecné zásady způsobu uvedené kontroly.

93

Podle bodů 8 a 9 odůvodnění nařízení č. 182/2011 byl za účelem zjednodušení snížen počet postupů na dva, takže zachovány byly pouze poradní postup a přezkumný postup, a byla zavedena společná procesní pravidla vztahující se na výbory, včetně hlavních ustanovení týkajících se jejich činnosti.

94

V rámci přezkumného postupu, který je stanoven v článku 5 nařízení č. 182/2011 a použije se v projednávané věci, rozhoduje výbor o vydání stanoviska většinou hlasů, která je stanovena v čl. 16 odst. 4 a 5 SEU, nebo případně v čl. 238 odst. 3 SFEU. Podle čl. 5 odst. 3 nařízení č. 182/2011 platí, že je-li takové stanovisko záporné, brání v přijetí návrhu prováděcího aktu.

95

Hlavní ustanovení, kterými se řídí poradní postup a přezkumný postup, jsou uvedena v článku 3 nařízení č. 182/2011.

96

Stran obsahu pravidel stanovených čl. 3 odst. 3 nařízení č. 182/2011 je třeba je porovnat s odpovídajícími ustanoveními rozhodnutí o postupu projednávaní ve výborech, která se použila v období, kdy byla zavedena sporná praxe Komise.

97

V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že zatímco v rozhodnutích o postupu projednávání ve výborech bylo stanoveno, že návrh opatření, která mají být přijata, by měl být předložen výboru, nařízení č. 182/2011 v čl. 3 odst. 3 vyžaduje, aby byl návrh prováděcího aktu tomuto výboru předložen.

98

Zadruhé, zatímco rozhodnutí o postupu projednávání ve výborech nestanovila žádnou lhůtu mezi předložením návrhu opatření, zasláním návrhu pořadu jednání a konáním příslušného zasedání řídícího výboru, nařízení č. 182/2011 stanoví s výjimkou řádně odůvodněných případů lhůtu o délce alespoň čtrnácti dnů, která musí uplynout mezi předložením návrhu prováděcího aktu a návrhu pořadu jednání řídícímu výboru a svoláním zasedání tohoto výboru.

99

Zatřetí je třeba konstatovat, že znění nařízení č. 182/2011 týkající se stanovení lhůty, v níž má výbor vydat své stanovisko, je totožné se zněním uvedeným v rozhodnutích o postupu projednávání ve výborech. Tuto druhou lhůtu proto může stanovit předseda výboru podle naléhavosti dané věci.

100

Začtvrté skutečnost, že čl. 3 odst. 3 nařízení č. 182/2011 zakotvil dvě odlišné lhůty, jež je třeba dodržet, je podporována použitím množného čísla v poslední větě tohoto ustanovení v převážné většině jazykových znění v případě výrazů „Lhůty musejí být přiměřené a musejí“, jakož i tím, že tento článek stanovuje v odst. 7 třetím pododstavci dvě podobné lhůty v rámci nového postupu před odvolacím výborem.

101

Zapáté je třeba uvést, že byť první z těchto lhůt lze „v řádně odůvodněných případech“ zkrátit a druhou lze stanovit „podle naléhavosti věci“, musejí být obě tyto lhůty „přiměřené a musejí členům výboru umožnit včas a účinně přezkoumat navrhovaný prováděcí akt a vyjádřit svůj názor“.

102

Za těchto okolností je třeba konstatovat, že účelem první lhůty je umožnit členům řídícího výboru, aby před tím, než je zasedání vůbec zahájeno, důkladně přezkoumali návrh prováděcího aktu, a druhá lhůta jim má umožnit, aby k tomuto návrhu vyjádřili svůj názor. Toto konstatování je podporováno čl. 3 odst. 4 nařízení č. 182/2011, v němž se stanoví, že až „do vydání stanoviska výboru může kterýkoliv člen výboru navrhovat změny“.

103

Dále vzhledem k tomu, že čl. 291 odst. 3 SFEU výslovně stanoví, že členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí, které jí byly svěřeny podle odstavce 2 uvedeného článku, je třeba mít za to, že účelem první lhůty je rovněž zajistit, aby vlády členských stát byly prostřednictvím svých členů v řídícím výboru informovány o návrzích Komise, a mohly tak prostřednictvím interních a externích konzultací vymezit svůj postoj s cílem hájit v rámci řídícího výboru své vlastní zájmy.

104

Jak vyplývá z čl. 3 odst. 7 nařízení č. 182/2011, členové řídícího výboru jsou totiž představiteli uvedených vlád, které rozhodují o svém zastoupení na příslušné úrovni v různých fázích postupu.

105

Vzhledem k těmto závěrům je třeba konstatovat, že praxe, která spočívá v předložení návrhu prováděcího aktu řídícímu výboru až během zasedání, jež bylo svoláno za účelem přezkumu takového návrhu, je v rozporu se zněním i cíli sledovanými čl. 3 odst. 3 nařízení č. 182/2011. Komise totiž tímto postupem nedodržela první lhůtu o délce čtrnáctí dnů.

106

Taková praxe je navíc v rozporu se systematikou nařízení č. 182/2011, jehož článek 8 Komisi umožňuje, aby v případě potřeby přijala okamžitě použitelná nařízení, aniž je předtím předloží ke stanovisku řídícímu výboru.

107

Konečně, uvedená praxe, která členům řídícího výboru znemožňuje vyjádřit svůj názor a navrhovat změny mimo průběh příslušného zasedání, je v rozporu s čl. 3 odst. 4 prvním pododstavcem tohoto nařízení, podle kterého mají mít tito členové tuto možnost až do přijetí aktu.

108

Stran ospravedlnění nedodržení první lhůty o délce čtrnácti dnů, kterého se dovolává Komise, a sice rizika úniku informací, je třeba uvést, že pokud by bylo toto ospravedlnění připuštěno, znamenalo by to systematické zbavení povinnosti Komise dodržovat tuto první lhůtu, jelikož taková rizika, jak připouští sama Komise, jsou v zásadě dána vždy. Stejně tak, pokud by byl pokaždé, když má být přijato prováděcí nařízení, uplatněn závěr, který Tribunál uvedl v bodech 113 až 115 napadeného rozsudku, podle kterého vznikla naléhavá potřeba, znamenalo by to, že stanovené výjimce by byla přiznána systematická povaha.

109

Ostatně k žádnému jinému závěru nelze dojít, zohledníme-li, že v bodě 5 odůvodnění nařízení č. 182/2011 je zmíněn cíl, kterým je zajistit účinnost těchto postupů, jakož i zkušenosti a ustálené postupy používané při provádění rozhodnutí 1999/468, pokud jde zejména o přijímání běžných prováděcích nařízení, která se odlišují od těch, která nahrazují, pouze změnou číselných údajů, které jsou aktualizovány a stanovovány po každém zasedání řídícího výboru.

110

V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 3 odst. 3 nařízení č. 182/2011 nezachovává běžnou praxi, ale podstatně ji mění, zejména tím, že zavádí první lhůtu v délce čtrnácti dnů a účel této lhůty odlišuje od účelu lhůty předcházející vydání stanoviska řídícího výboru a zakazuje nepřiměřené zkrácení těchto lhůt a jejich zkrácení způsobem, který by zmařil jejich účel.

111

Rovněž je třeba připomenout, že Parlament a Rada snížily počet postupů kontroly na dva, a že tyto postupy se za účelem jejich zjednodušení řídí souborem společných ustanovení. Pokud by v této souvislosti bylo postupováno při přijímání nejběžnějších prováděcích nařízení odlišně, v podstatě by to znamenalo vytvoření nové podkategorie postupů, jež by se řídily odlišnými pravidly.

112

Zvolení takové možnosti by nejen nenacházelo žádnou oporu v nařízení č. 182/2011, ale bylo by rovněž v rozporu s cíli stanovenými unijním normotvůrcem.

113

Z toho vyplývá, že i kdyby ustálená praxe Komise mohla zapadat do právního rámce platného před přijetím uvedeného nařízení, a sice právního rámce vymezeného v rozhodnutích o postupu projednávání ve výborech, změny primárního práva vyplývající z přijetí Smlouvy o FEU, jakož i následné změny práva sekundárního, k nimž došlo v důsledku přijetí nařízení č. 182/2011, brání tomu, aby mohlo být podle této praxe nadále postupováno.

114

Zadruhé zejména vzhledem ke konstatováním, která byla učiněna v bodech 90, 91, 94, 95 a 102 až 104 tohoto rozsudku, je třeba mít za to, že požadavky, které jsou stanoveny v čl. 3 odst. 3 nařízení č. 182/2011, představují hlavní procesní pravidla, jež jsou požadována podle Smlouvy o FEU, která náleží mezi podstatné formální náležitosti postupu a jejichž porušení má za následek neplatnost dotčeného aktu (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 10. února 1998, Německo v. Komise, C‑263/95, EU:C:1998:47, bod 32, rozsudek ze dne 24. června 2014, Parlament v. Rada, C‑658/11, EU:C:2014:2025, bod 80, a rozsudek ze dne 23. prosince 2015, Parlament v. Rada, C‑595/14, EU:C:2015:847, bod 35).

115

Z ustálené judikatury Soudního dvora zejména vyplývá, že nedodržení procesních pravidel týkajících se přijímání aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení představuje porušení podstatných formálních náležitostí a že pokud unijní soud po zkoumání dotčeného aktu konstatuje, že nebyl řádně přijat, přísluší mu vyvodit důsledky z porušení podstatných formálních náležitostí, a tudíž zrušit akt stižený takovou vadou (rozsudek ze dne 4. září 2014, Španělsko v. Komise, C‑197/13 P, EU:C:2014:2157, bod 103, a rozsudek ze dne 24. června 2015, Španělsko v. Komise, C‑263/13 P, EU:C:2015:415, bod 56).

116

V této souvislosti, aniž je třeba rozhodovat o argumentu Komise týkajícím se nepřípustnosti tvrzení společnosti Tilly-Sabco, v němž se dovolává porušení čl. 3 odst. 3 nařízení č. 182/2011, stačí uvést, že pokud unijní soud takové porušení zjistí, přísluší mu, aby je zkoumal i bez návrhu (rozsudek ze dne 24. června 2015, Španělsko v. Komise, C‑263/13 P, EU:C:2015:415, bod 56).

117

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba prohlásit první až čtvrtou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku za opodstatněnou.

118

Za těchto podmínek musí být napadený rozsudek zrušen, aniž je namístě zkoumat ostatní důvody kasačního opravného prostředku.

119

Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může posledně jmenovaný v případě, že zruší rozhodnutí Tribunálu, sám vydat konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo vrátit věc Tribunálu k rozhodnutí.

120

V projednávané věci je stav řízení takový, že umožňuje vydat konečné rozhodnutí ve věci.

121

Vzhledem k závěrům uvedeným v bodech 86 až 118 tohoto rozsudku je třeba zrušit sporné nařízení pro porušení podstatných formálních náležitostí.

122

Je třeba připomenout, že podle čl. 264 druhého pododstavce SFEU může Soudní dvůr, považuje-li to za nezbytné, uvést ty účinky aktu prohlášeného za neplatný, které jsou nadále považovány za zachované.

123

V projednávané věci, přestože řízení o kasačním opravném prostředku ukázalo, že při přijímání sporného nařízení byly porušeny podstatné formální náležitosti, nebylo naopak zjištěno žádné pochybení, kterým by byla dotčena slučitelnost tohoto aktu, který obsahuje opatření nezbytná k provedení nařízení č. 1234/2007, s posledně uvedeným nařízením.

124

Z toho vyplývá, že pokud by bylo rozhodnuto o zrušení sporného nařízení, aniž by bylo stanoveno zachování jeho účinků až do okamžiku, kdy bude nahrazeno novým aktem, bylo by ohroženo nejen toto provedení, ale byla by tím dotčena i právní jistota.

125

Za těchto okolností je tedy namístě zachovat účinky sporného nařízení do doby, kdy nabude účinnosti nový akt určený k jeho nahrazení.

126

Článek 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

127

Podle čl. 138 odst. 1 téhož jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

128

Vzhledem k tomu, že společnost Tilly-Sabco požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů tohoto řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: