—

za Pérez Retamera, J. Juan Monrealem, abogado,

—

za TNT Express Worldwide Spain S. L., D. Fernándezem de Lis Alonso, abogado,

—

za Last Mile Courier S. L., dříve Transportes Sapirod S. L., V. Domènech Huertasem, abogado,

—

za španělskou vládu V. Ester Casas, jako zmocněnkyní,

—

za Evropskou komisi J. Hottiaux a J. Rius Riuem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 písm. d) a e) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/15/ES ze dne 11. března 2002 o úpravě pracovní doby osob vykonávajících mobilní činnosti v silniční dopravě (Úř. věst. 2002, L 80, s. 35; Zvl. vyd. 05/04, s. 224, a oprava Úř. věst. 2007, L 57, s. 28).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi José Maríou Pérez Retamerem a společností Last Mile Courier S. L., dříve Transportes Sapirod S. L. (dále jen „Sapirod“), jakož i společností TNT Express Worldwide Spain S. L. (dále jen „TNT“) ve věci jeho propuštění společností Sapirod.

3

Body odůvodnění č. 4, 9 a 10 směrnice 2002/15 zní následovně:

[…]

4

Článek 1 směrnice 2002/15, nadepsaný „Účel“, stanoví:

„Účelem této směrnice je stanovit minimální požadavky týkající se úpravy pracovní doby s cílem zlepšit ochranu zdraví a bezpečnosti osob vykonávajících mobilní činnosti v silniční dopravě, zvýšit bezpečnost silničního provozu a dále sblížit podmínky hospodářské soutěže.“

5

Článek 2 odst. 1 této směrnice omezuje její oblast působnosti na „mobilní pracovníky zaměstnané podniky usazenými v členském státě, kteří se podílejí na činnostech v silniční dopravě, na které se vztahuje nařízení (EHS) č. 3820/85 [nařízení Rady ze dne 20. prosince 1985 o harmonizaci určitých sociálních právních předpisů v silniční dopravě (Úř. věst. 1985, L 370, s. 1; Zvl. vyd. 05/01, s. 319)] nebo dohoda AETR [evropská dohoda o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě]“ a od 23. března 2009 na „samostatně výdělečně činné řidiče“, kteří vykonávají stejné přepravní činnosti.

6

Článek 3 směrnice 2002/15 stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

7

Článek 1 přepracovaného znění Ley del Estatuto de los Trabajadores (zákoník práce), schváleného Real Decreto Legislativo 1/1995 (královské nařízení s mocí zákona č. 1/1995) ze dne 24. března 1995 (BOE č. 75 ze dne 29. března 1995, s. 9654), ve znění účinném v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení (dále jen „zákoník práce“), zní:

„1.   Tento zákon se vztahuje na pracovníky, kteří dobrovolně poskytují své služby za úplatu na účet jiného v rámci organizace a pod vedením jiné fyzické nebo právnické osoby zvané zaměstnavatel nebo podnikatel.

[…]

3.   Z oblasti působnosti tohoto zákona jsou vyňaty:

[…]

Pro tyto účely se za vyloučenou z pracovněprávního vztahu považuje činnost vykonávaná osobami, které poskytují přepravní služby na základě jim vydaných správních povolení za odpovídající protiplnění a za pomoci užitkových vozidel určených k přepravním činnostem, jež jsou předmětem specifické právní úpravy a které tyto osoby vlastní nebo s nimiž jsou oprávněny přímo nakládat, a to i v případě, že jsou tyto služby poskytovány nepřetržitě pro stejného zasilatele nebo obchodníka.

[…]“

8

Dne 2. června 2008 uzavřel J. Pérez Retamero se společností TNT „adhezní“ smlouvu o poskytování přepravních služeb. Na základě této smlouvy svěřila společnost TNT J. Pérez Retamerovi činnost spočívající v přebírání a dodávání zboží na území Katalánska (Španělsko), kompletaci a přípravě dokumentů pro účely proclení, k čemuž mu poskytla přesné pokyny, provádění nakládky, upevňování přepravovaného zboží, jeho vykládky a uvolňování, a nakonec zajišťování výběru plateb za převzaté či dodané zásilky. Tato smlouva také stanovila, že TNT může jednostranně zcela nebo zčásti měnit zásady a pravidla pro přepravní služby. José Pérez Retamero obdržel k výkonu zadané práce mobilní telefon spolu s kartou operátora Vodafone. Podle uvedené smlouvy musel J. Pérez Retamero rovněž uzavřít pojištění přepravních služeb a v každém případě nést odpovědnost za ztrátu či zničení zboží, jakož i opožděné dodání. Smlouva byla nejprve uzavřena na šest měsíců. Mohla být však následně o stejnou dobu prodlužována. Odměna za služby poskytnuté dotyčnou osobou spočívala v paušální částce za každý odpracovaný den a byla vyplácena měsíčně. Dotyčná smlouva stanovila, že používané vozidlo musí být opatřeno barvami, jakož i reklamou zvolenou společností TNT. José Pérez Retamero dále prohlásil, že je držitelem povolení k výkonu přepravních činností. Příloha I této smlouvy stanovila, že přepravce bude mít supervizora.

9

Uvedená smlouva byla prodloužena nebo byly následně uzavřeny další smlouvy, avšak jejich obsah zůstal v podstatě stejný.

10

Od ledna 2014 vykonával J. Pérez Retamero stále stejnou práci, avšak začal fakturovat poskytované služby společnosti Sapirod, kterou společnost TNT pověřila zajišťováním dotčených přepravních služeb. Karty zajišťující přístup k zařízením společnosti TNT předala přepravcům přímo tato společnost. Na této kartě byl J. Pérez Retamero označen jako „zaměstnaný řidič“.

11

José Pérez Retamero byl vlastníkem dodávkového vozidla s celkovou povolenou hrubou hmotností 2590 kg, pro které měl povolení k přepravě, jež ho opravňovalo k poskytování přepravních služeb.

12

Dne 17. února 2015 společnost Sapirod ústně informovala J. Pérez Retamera, že mu již nemůže nabídnout žádnou přepravní službu. Tato informace byla potvrzena dopisem ze dne 6. března 2015.

13

Dne 17. března 2015 podal Pérez Retamero u Juzgado de lo Social č. 3 de Barcelona (pracovní soud v Barceloně, Španělsko) žalobu, kterou se domáhal určení protiprávnosti svého propuštění, jelikož byl ke společnosti Sapirod vázán pracovní smlouvou. Kromě toho rovněž zažaloval společnost TNT, že protiprávně poskytovala zaměstnance jinému a z tohoto důvodu požadoval, aby byla určena solidární odpovědnost obou těchto společností.

14

Na podporu své žaloby J. Pérez Retamero tvrdil, že jsou splněna všechna kritéria nebo skutečnosti charakteristické pro pracovněprávní vztah, jako je podřízenost, práce vykonávaná na účet jiné osoby a začlenění do organizační struktury podniku, takže se v daném případě jedná o pracovněprávní, a nikoli o obchodní vztah. Objektivní výjimka v čl. 1 odst. 3 písm. g) zákoníku práce je podle jeho tvrzení v rozporu se směrnicí 2002/15, takže jej nelze považovat za „samostatně výdělečně činného řidiče“ ve smyslu čl. 3 písm. e) této směrnice.

15

Společnost Sapirod u předkládajícího soudu především uvedla, že mezi čl. 1 odst. 3 písm. g) zákoníku práce a článkem 3 směrnice 2002/15 neexistuje žádný rozpor, jelikož v obou těchto ustanoveních představuje vydání „licence nebo správního povolení“ umožňujících poskytovat služby silniční nákladní přepravy rozhodující kritérium pro vyloučení pracovněprávního vztahu. Okolnost, že uvedené ustanovení unijního práva výslovně neodkazuje na skutečnost, že dotyčná osoba je vlastníkem vozidla nebo má oprávnění s vozidlem nakládat, není podle jejího názoru rozhodná.

16

Společnost TNT u předkládajícího soudu zejména tvrdila, že z bodu 5 odůvodnění směrnice 2002/15 vyplývá, že tato směrnice nemůže překročit rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů uvedených v jejím článku 1, a tedy nepředstavuje platný legislativní nástroj pro rozlišování mezi výkonem činnosti přepravce v rámci pracovněprávního vztahu a výkonem této činnosti jakožto samostatně výdělečně činný řidič.

17

Podle předkládajícího soudu není sice účelem směrnice 2002/15 definovat pojmy „zaměstnanec“ a „samostatně výdělečně činná osoba“, avšak dotyčná kvalifikace se jeví jako zásadní z důvodu určení režimu odpovědnosti, který se k ní pojí. Kdyby cíl unijního práva v oblasti přepravy spočíval v harmonizaci pravidel v oblasti hospodářské soutěže, musely by být pojmy „mobilní pracovník“ a „samostatně výdělečně činný řidič“ obsažené v článku 3 písm. d) a e) této směrnice shodné ve všech členských státech.

18

Za těchto podmínek se Juzgado de lo Social č. 3 de Barcelona (pracovní soud v Barceloně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

19

Společnosti Sapirod a TNT, španělská vláda a Komise zpochybnily ve svých písemných vyjádřeních přípustnost položených otázek, a to především z důvodu, že se na spor v původním řízení nevztahuje směrnice 2002/15, a tedy její výklad není pro vyřešení uvedeného sporu nezbytný.

20

Podle ustálené judikatury je postup upravený článkem 267 SFEU nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy. Z toho vyplývá, že pouze vnitrostátnímu soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, přísluší posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru (viz zejména rozsudky ze dne 17. července 1997, Leur-Bloem, C‑28/95, EU:C:1997:369, bod 24, a ze dne 7. července 2011, Agafiţei a další, C‑310/10, EU:C:2011:467, bod 25).

21

Jestliže se tedy otázky položené vnitrostátním soudem týkají výkladu ustanovení unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (viz zejména rozsudky ze dne 17. července 1997, Leur-Bloem, C‑28/95, EU:C:1997:369 bod 25, a ze dne 7. července 2011, Agafiţei a další, C‑310/10, EU:C:2011:467, bod 26).

22

Odmítnutí rozhodnout o předběžné otázce podané vnitrostátním soudem je možné pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (viz zejména rozsudky ze dne 11. července 2006, Chacón Navas, C‑13/05, EU:C:2006:456, bod 33, a ze dne 7. července 2011, Agafiţei a další, C‑310/10, EU:C:2011:467, bod 27).

23

Z ustálené judikatury tedy vyplývá, že odmítnutí žádosti podané vnitrostátním soudem lze odůvodnit zejména tehdy, je-li zjevné, že unijní právo nelze přímo ani nepřímo použít za okolností v projednávané věci (rozsudek ze dne 7. července 2011, Agafiţei a další, C‑310/10, EU:C:2011:467, bod 28).

24

V daném případě je třeba konstatovat, že předkládající soud žádá Soudní dvůr o výklad směrnice 2002/15, aniž doložil, že taková situace, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, spadá do její působnosti.

25

V této souvislosti je nutné uvést, že z článku 1 směrnice 2002/15 vyplývá, že jejím účelem je stanovit minimální požadavky týkající se úpravy pracovní doby s cílem zlepšit ochranu zdraví a bezpečnosti osob vykonávajících mobilní činnosti v silniční dopravě, zvýšit bezpečnost silničního provozu a dále sblížit podmínky hospodářské soutěže.

26

Dále je třeba poznamenat, že v souladu s článkem 3 směrnice 2002/15 slouží definice upravené touto směrnicí „pro účely této směrnice“. Výklad pojmů „mobilní pracovník“ a „samostatně výdělečně činný řidič“ definovaných v článku 3 písm. d) a e) této směrnice tak nemůže překročit rámec oblasti působnosti uvedené směrnice.

27

Je přitom nutné konstatovat, že spor v původním řízení, v němž se jednalo o žalobu, jejímž předmětem je zpochybnění propuštění, se netýká otázky úpravy pracovní doby, ale toho, zda dotyčná osoba má být kvalifikována jako „mobilní pracovník“, a tedy jako zaměstnanec pro účely použití vnitrostátního pracovního práva a konkrétně právních předpisů upravujících propouštění.

28

Je tedy třeba dospět k závěru, že takový spor, jako je spor v původním řízení, nespadá do působnosti směrnice 2002/15 a pojmy obsažené v článku 3 písm. d) a e) této směrnice nelze proto na tento spor použít.

29

Z toho vyplývá, že výklad článku 3 písm. d) a e) směrnice 2002/15 není nezbytný k vyřešení sporu v původním řízení.

30

Je proto nutné konstatovat, že otázky, jež jsou předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Juzgado de lo Social č. 3 de Barcelona (pracovní soud v Barceloně), jsou nepřípustné.

31

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená Juzgado de lo Social č. 3 de Barcelona (pracovní soud v Barceloně, Španělsko) je nepřípustná.