STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MELCHIORA WATHELETA
přednesené dne 16. listopadu 2017 ( 1 )
Věc C‑560/16
E.ON Czech Holding AG
proti
Michaelu Dědouchovi,
Petru Streitbergovi,
Pavlu Sudovi
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Nejvyšším soudem (Česká republika)]
„Řízení o předběžné otázce – Nařízení (ES) č. 44/2001 – Soudní příslušnost v občanských a obchodních věcech – Výlučná příslušnost – Článek 22 bod 2 – Platnost usnesení orgánů společností nebo právnických osob se sídlem na území členského státu – Výlučná příslušnost soudů tohoto členského státu – Usnesení valné hromady společnosti o nuceném přechodu cenných papírů menšinových akcionářů této společnosti na hlavního akcionáře téže společnosti a o stanovení výše protiplnění, které je hlavní akcionář povinen poskytnout menšinovým akcionářům – Soudní řízení, jehož předmětem je přezkum přiměřenosti tohoto protiplnění“
I. Úvod
1. |
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která došla kanceláři Soudního dvora dne 4. listopadu 2016, se týká výkladu čl. 22 bodu 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 2 ). |
2. |
Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností E.ON Czech Holding AG (dále jen „E.ON“) na straně jedné a Michaelem Dědouchem, Petrem Streitbergem a Pavlem Sudou (dále jen „M. Dědouch a další“) na straně druhé ve věci přezkumu přiměřenosti protiplnění, které byla společnost E.ON v rámci procesu vytěsnění menšinových akcionářů („squeeze out“) povinna poskytnout M. Dědouchovi a dalším v důsledku nuceného přechodu jejich cenných papírů ve společnosti Jihočeská plynárenská. |
II. Právní rámec
A. Unijní právo
3. |
V článku 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001 se uvádí, že „[n]estanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“. |
4. |
Článek 5 tohoto nařízení stanoví: „Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,
[…]
[…]“ |
5. |
Podle čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001 platí, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být též žalována, „je-li žalováno více osob společně, u soudu místa, kde má bydliště některý z žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je vyšetřit [projednat] a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních“. |
6. |
Článek 22 nařízení č. 44/2001 stanoví: „Bez ohledu na bydliště mají výlučnou příslušnost: […]
[…]“ |
B. České právo
7. |
Ustanovení § 183i zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době rozhodné z hlediska sporu v původním řízení (dále jen „český obchodní zákoník“), stanoví: „(1) Osoba, která vlastní ve společnosti účastnické cenné papíry, a) jejichž souhrnná jmenovitá hodnota činí alespoň 90 % jejího základního kapitálu, nebo b) které nahrazují účastnické cenné papíry, jejichž souhrnná jmenovitá hodnota činí alespoň 90 % základního kapitálu společnosti, anebo c) s nimiž je spojen alespoň 90% podíl na hlasovacích právech ve společnosti (dále jen ‚hlavní akcionář‘), je oprávněna požadovat, aby představenstvo svolalo valnou hromadu, která rozhodne o přechodu všech ostatních účastnických cenných papírů společnosti na její osobu. […] (3) Usnesení valné hromady obsahuje také určení hlavního akcionáře, údaje osvědčující, že tento akcionář je hlavním akcionářem, a výši protiplnění […] a lhůtu pro poskytnutí protiplnění.“ |
8. |
Ustanovení § 183k českého obchodního zákoníku stanoví: „(1) Vlastníci účastnických cenných papírů mohou […] požádat soud o přezkoumání přiměřenosti protiplnění; […] […] (3) Soudní rozhodnutí, kterým bylo přiznáno právo na jinou výši protiplnění, je pro hlavního akcionáře a pro společnost závazné co do základu přiznaného práva i vůči ostatním vlastníkům účastnických cenných papírů. […] (4) Určení nepřiměřenosti výše protiplnění nezpůsobuje neplatnost usnesení valné hromady podle § 183i odst. 1. (5) Návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podle § 131 nelze zakládat na nepřiměřenosti výše protiplnění.“ |
III. Spor v původním řízení a předběžné otázky
9. |
Usnesením ze dne 8. prosince 2006 rozhodla valná hromada společnosti Jihočeská plynárenská, akciové společnosti založené podle českého práva se sídlem v Českých Budějovicích (Česká republika), o nuceném přechodu všech účastnických cenných papírů této společnosti na jejího hlavního akcionáře, společnost E.ON se sídlem v Mnichově (Německo). |
10. |
V tomto usnesení byla uvedena výše protiplnění, jež byl hlavní akcionář povinen poskytnout menšinovým akcionářům v důsledku tohoto přechodu. |
11. |
Návrhem ze dne 26. ledna 2007 podaným proti společnostem Jihočeská plynárenská a E.ON se M. Dědouch a další domáhali, aby Krajský soud v Českých Budějovicích (Česká republika) přezkoumal přiměřenost tohoto protiplnění. |
12. |
V tomto řízení vznesla společnost E.ON námitku nedostatku pravomoci českých soudů, majíc za to, že mezinárodně příslušné jsou s ohledem na její sídlo toliko německé soudy. |
13. |
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 26. srpna 2009 zamítl tuto námitku z důvodu, že pravomoc českých soudů rozhodnout o žalobě M. Dědoucha a dalších zakládá čl. 6 bod 1 nařízení č. 44/2001. |
14. |
Společnost E.ON se proti tomuto rozhodnutí odvolala k Vrchnímu soudu v Praze (Česká republika), který usnesením ze dne 22. června 2010 rozhodl, že ve věci, o které rozhoduje, jde o řízení podle čl. 22 bodu 2 tohoto nařízení a mezinárodně příslušné jsou – s ohledem na sídlo společnosti Jihočeská plynárenská – české soudy. |
15. |
Ústavní soud (Česká republika), který rozhodoval o ústavní stížnosti podané společností E.ON, nálezem ze dne 11. září 2012 toto usnesení zrušil a vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze. |
16. |
Vrchní soud v Praze poté usnesením ze dne 2. května 2014 dospěl k závěru, že české soudy jsou mezinárodně příslušné podle čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001. |
17. |
Společnost E.ON podala proti tomuto usnesení dovolání k předkládajícímu soudu. |
18. |
Za těchto podmínek se Nejvyšší soud (Česká republika) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
|
IV. Řízení před Soudním dvorem
19. |
Písemná vyjádření předložili společnost E.ON, M. Dědouch a další, česká vláda a Evropská komise. Vzhledem k tomu, že nebyla podána odůvodněná žádost o konání jednání a Soudní dvůr má za to, že má k dispozici dostatečné podklady pro rozhodnutí, bylo rozhodnuto, že se jednání konat nebude. |
V. Analýza
20. |
Podstatou předběžných otázek předkládajícího soudu je, zda žaloba týkající se přezkumu přiměřenosti protiplnění, jež musí hlavní akcionář společnosti poskytnout menšinovým akcionářům téže společnosti za každou akcii v rámci procesu vytěsnění („squeeze out“), spadá do výlučné příslušnosti soudů členského státu, v němž má společnost sídlo (čl. 22 bod 2 nařízení č. 44/2001), nebo do zvláštní příslušnosti soudů místa, kde smluvní závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn [čl. 5 bod 1 písm. a) nařízení č. 44/2001], nebo do zvláštní příslušnosti soudů místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události (čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001). |
21. |
Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nastoluje strukturální problém nařízení č. 44/2001 [který přetrvává i v době platnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 3 )], a sice absenci pravidla pro určení příslušnosti při řešení sporů uvnitř společností, jako jsou například spory mezi společníky navzájem nebo spory mezi společníky a vedením společnosti nebo mezi společností a jejím vedením ( 4 ). |
22. |
Článek 22 bod 2 nařízení č. 44/2001 se totiž týká pouze otázek „platnosti založení, nulity nebo zrušení společností […] nebo platnosti usnesení jejich orgánů“. Avšak spory na základě práva společností s sebou nutně nenesou otázku platnosti usnesení orgánů společností, a tím méně otázky platnosti založení, nulity nebo zrušení společnosti. To je případ projednávané věci, v níž ve sporu v původním řízení není podle § 183k odst. 4 českého obchodního zákoníku zpochybněna platnost usnesení valné hromady o vytěsnění menšinových akcionářů, nýbrž pouze výše protiplnění, jež jim musí hlavní akcionář poskytnout za získání jejich akcií. |
23. |
Problém absence pravidla pro určení příslušnosti pro tento typ sporů je ještě komplikovanější vzhledem k obtížnému použití ustanovení čl. 5 bodů 1 a 3 na spor v původním řízení, jelikož vytěsnění menšinových akcionářů a protiplnění, o němž bylo rozhodnuto usnesením valné hromady, není ani smlouvou ani deliktem ani kvazideliktem. |
24. |
Zaprvé neexistuje „svobodně přijatý závazek jedné strany vůči druhé straně“ ( 5 ), který by měl za následek použitelnost čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001. Principem procesu vytěsnění menšinových akcionářů totiž je, že hlavní akcionář jej může zahájit bez jejich souhlasu. |
25. |
Zadruhé podle ustálené judikatury Soudního dvora sice platí, že se „čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 vztahuje na všechny žaloby, jejichž cílem je určit odpovědnost žalovaného a které nesouvisí s ‚nároky ze smlouvy‘ ve smyslu čl. 5 bodu 1 tohoto nařízení“ ( 6 ), nicméně cílem sporu v původním řízení není určit odpovědnost hlavního akcionáře. Toto řízení se naopak týká otázky přiměřenosti protiplnění stanoveného v souladu s § 183i odst. 3 českého obchodního zákoníku valnou hromadou (a tedy nikoli nutně nebo jedině hlavním akcionářem). |
26. |
Tento problém není charakteristický jen pro proces vytěsnění, nýbrž vyvstává i ve vztahu k řadě dalších konceptů práva společností, například k povinnosti loajality příslušející členům vedení společností. Na základě ustálené judikatury Soudního dvora, na niž jsem odkázal v bodě 24 tohoto stanoviska, je povinnost loajality závazkem, jejž vůči společnosti přijímá člen jejího vedení, jakmile svobodně přijme funkce. V tomto směru by žaloba společnosti nebo akcionáře znějící na určení, že člen vedení společnosti tuto povinnost porušil, spadala pod čl. 5 bod 1 písm. a) nařízení č. 44/2001, avšak tato povinnost nemá specifické místo plnění ve smyslu tohoto ustanovení, neboť je nutno ji dodržovat v celém světě. Na základě tohoto ustanovení tedy nelze určit konkrétní příslušnost soudů určitého státu. |
27. |
Není-li použitelné žádné pravidlo pro určení výlučné nebo zvláštní příslušnosti, je obvykle nutné se vrátit k obecnému pravidlu stanovenému v čl. 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001, podle kterého mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu ( 7 ). |
28. |
V tomto případě by bylo možné uvažovat o restriktivním výkladu čl. 22 bodu 2 nařízení č. 44/2001 ( 8 ). Takový výklad, který vylučuje předmětný spor z jeho působnosti (protože v souladu s § 183k odst. 4 českého obchodního zákoníku není v tomto sporu zpochybněna platnost usnesení valné hromady, kterým bylo rozhodnuto o vytěsnění menšinových akcionářů), by ovšem byl v rozporu s obecnou systematikou a cílem tohoto nařízení, jimiž je třeba se podle judikatury Soudního dvora řídit při výkladu článku 22 nařízení č. 44/2001 ( 9 ). |
29. |
V tomto směru poukazuji na to, že Soudní dvůr již byl povolán k výkladu čl. 22 bodu 2 nařízení č. 44/2001. I když, pokud vím, ještě neměl příležitost provést tento výklad v kontextu sporu uvnitř společnosti řídícího se právem společností, nebránilo mu to v tom, aby v této judikatuře vytyčil zásady, jimiž se řídí výklad tohoto ustanovení ( 10 ). |
30. |
V tomto smyslu, jak Soudní dvůr rozhodl ve svém rozsudku ze dne 2. října 2008, Hassett a Doherty (C‑372/07, EU:C:2008:534), „jelikož [ustanovení článku 22 nařízení č. 44/2001] zavádějí výjimku z obecného pravidla příslušnosti, nesmějí být vykládána v širším smyslu, než vyžaduje jejich účel, jelikož mají za následek to, že strany jsou zbaveny možnosti volby soudu, kterou by jinak měly, a v určitých případech jsou předvolány k soudu, který není soudem místa bydliště ani jedné z nich“ ( 11 ). |
31. |
Podle Soudního dvora je „základním cílem takové výjimky, stanovující výlučnou příslušnost soudů členského státu, ve kterém se nachází sídlo společnosti, […] soustředit příslušnost, aby nedocházelo k přijímání rozporných rozhodnutí týkajících se existence společností a platnosti usnesení jejich orgánů“ ( 12 ). |
32. |
Domnívám se, že tomuto cíli by bylo lépe učiněno zadost, kdyby byl čl. 22 bod 2 vykládán v souladu se základním cílem, jejž sleduje, a nikoli restriktivně a formalisticky na základě svého znění. |
33. |
Jak již Soudní dvůr rozhodl, „soudy členského státu, ve kterém má společnost své sídlo, se totiž zdají být nejpovolanější k rozhodování o […] sporech [týkajících se existence společností a platnosti usnesení jejich orgánů] zejména proto, že formální náležitosti zveřejňování aktů společnosti musejí být splněny v tomto státě. Přiznání výlučné příslušnosti těmto soudům tedy probíhá v zájmu řádného výkonu spravedlnosti“ ( 13 ). |
34. |
To je dle mého názoru také případ českých soudů ve sporu, o nějž se jedná ve věci v původním řízení. Vzhledem k tomu, že se tento spor týká procesu vytěsnění menšinových akcionářů společnosti založené podle českého práva hlavním akcionářem a že hlavní akcionář – společnost E.ON – nepopírá, že v samotném meritu se na spor v původním řízení použije české právo, i kdyby tento spor spadal do příslušnosti německých soudů na základě článku 2 nařízení č. 44/2001, domnívám se, že české soudy jsou nejpovolanější k projednání tohoto sporu a jeho vyřešení v souladu s českým právem. |
35. |
Navíc mám za to, že příslušnost soudů sídla společnosti, jejíž vnitřní záležitosti jsou předmětem sporu, na základě čl. 22 bodu 2 nařízení č. 44/2001, by nebyla na újmu cíli předvídatelnosti ( 14 ) sledovanému nařízením č. 44/2001, protože akcionáři společnosti, zejména hlavní akcionář, mohou snadno předvídat, že pro rozhodnutí jakéhokoli sporu uvnitř společnosti budou příslušné soudy sídla společnosti. V projednávané věci jsou české soudy přirozeně příslušnými soudy pro rozhodnutí sporu mezi společností E.ON a M. Dědouchem a dalšími. |
36. |
Z těchto důvodů mám za to, že projednávaná věc dává Soudnímu dvoru příležitost vyjasnit použitelnost čl. 22 bodu 2 nařízení č. 44/2001 na spory uvnitř společností. Navrhuji vykládat jej v tom smyslu, že tyto spory, a zejména spory mezi hlavním akcionářem a menšinovými akcionáři společnosti v rámci vytěsňovacího procesu, spadají do jeho působnosti. |
VI. Závěry
37. |
S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Nejvyšším soudem (Česká republika) následovně: „Článek 22 bod 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění, které je povinen poskytnout hlavní akcionář dosavadním vlastníkům účastnických cenných papírů (menšinovým akcionářům) jako protihodnotu za tyto cenné papíry, jež na něj přešly v důsledku rozhodnutí valné hromady akciové společnosti o nuceném přechodu ostatních účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře.“ |
( 1 ) – Původní jazyk: francouzština.
( 2 ) – Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42.
( 3 ) – Úř. věst. 2012, L 351, s. 1.
( 4 ) – V tomto smyslu viz Paschalidis, P., Freedom of Establishment and Private International Law for Corporations, Oxford University Press, 2012, body 2.09 až 2.29.
( 5 ) – Rozsudek ze dne 10. září 2015, Holterman Ferho Exploitatie a další (C‑47/14, EU:C:2015:574, bod 52 a citovaná judikatura).
( 6 ) – Rozsudek ze dne 10. září 2015, Holterman Ferho Exploitatie a další (C‑47/14, EU:C:2015:574, bod 68 a citovaná judikatura).
( 7 ) – Viz rozsudky ze dne 13. července 2006, Reisch Montage (C‑103/05, EU:C:2006:471, bod 22), a ze dne 12. května 2011, BVG (C‑144/10, EU:C:2011:300, bod 30).
( 8 ) – Viz rozsudky ze dne 13. července 2006, Reisch Montage (C‑103/05, EU:C:2006:471, bod 22), a ze dne 12. května 2011, BVG (C‑144/10, EU:C:2011:300, bod 30).
( 9 ) – Viz rozsudky ze dne 2. října 2008, Hassett a Doherty (C‑372/07, EU:C:2008:534, bod 19), a ze dne 12. května 2011, BVG (C‑144/10, EU:C:2011:300, body 29 a 30).
( 10 ) – Věc, ve které byl vydán rozsudek ze dne 2. října 2008, Hassett a Doherty (C‑372/07, EU:C:2008:534), se totiž týkala sporů mezi profesním odborovým svazem založeným podle anglického práva a jeho členy na základě smlouvy, kterou mezi sebou uzavřeli. Nejednalo se tedy o spor spadající do anglického práva společností. Totéž platí o věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 22. března 1983, Peters Bauunternehmung (34/82, EU:C:1983:87), která se týkala sporů ze smlouvy o přistoupení ke sdružení. Otázka výlučné příslušnosti soudů sídla sdružení ani nevyvstala. Věc, ve které byl vydán rozsudek ze dne 12. května 2011, BVG (C‑144/10, EU:C:2011:300), se týkala sporu mezi společností založenou podle německého práva a jejím věřitelem ohledně smlouvy o finančním derivátu. Německá společnost napadala platnost této smlouvy jako aktu ultra vires a dovolávala se přitom porušení svých stanov svými orgány. Nejednalo se tedy o spor uvnitř společnosti, neboť otázka upravená právem společností, a sice otázka charakteru ultra vires uzavření uvedené smlouvy německou společností, byla pouze incidenční. Věc, ve které byl vydán rozsudek ze dne 23. října 2014, flyLAL-Lithuanian Airlines (C‑302/13, EU:C:2014:2319), se týkala sporu mezi leteckou společností založenou podle litevského práva na straně jedné a leteckou společností založenou podle lotyšského práva a společností založenou podle lotyšského práva provozující letiště v Rize (Lotyšsko) na straně druhé. Letecká společnost založená podle litevského práva se domáhala náhrady škody vyplývající z porušení práva hospodářské soutěže žalovanými. Nejednalo se tedy ani o spor uvnitř společnosti, ani o otázku upravenou právem společností.
( 11 ) – Viz bod 19 a citovaná judikatura.
( 12 ) – Rozsudek ze dne 2. října 2008, Hassett a Doherty (C‑372/07, EU:C:2008:534, bod 20).
( 13 ) – Rozsudek ze dne 2. října 2008, Hassett a Doherty (C‑372/07, EU:C:2008:534, bod 21 a citovaná judikatura).
( 14 ) – Viz bod 11 odůvodnění nařízení č. 44/2001. V tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 12. května 2011, BVG (C‑144/10, EU:C:2011:300, body 33 a 35).