I. Skutečnosti předcházející sporu

II. Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek

III. Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení

IV. Právní analýza

A. K přípustnosti kasačního opravného prostředku

1. Shrnutí argumentace účastníků řízení

2. Analýza

a) K účinkům akčního plánu

b) K posouzení právního zájmu Bank Mellat in concreto

B. Podpůrně k přetrvání právního zájmu Bank Mellat na podání žaloby během řízení před Tribunálem

C. Zcela podpůrně

1. Ke čtvrtému a pátému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícím z nesprávných právních posouzení při posouzení podmínek čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU a při posouzení pravomoci Tribunálu

a) Ke čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení při posouzení podmínek čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU

1) Napadený rozsudek

2) Shrnutí argumentace účastníků řízení

3) Analýza

b) K pátému důvodu kasačního opravného prostředku vycházejícímu z nesprávného právního posouzení při posouzení pravomoci Tribunálu

1) Napadený rozsudek

2) Argumentace účastníků řízení a analýza

2. K důvodům kasačního opravného prostředku ve věci samé

a) K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku vycházejícímu z pochybení při výkladu a použití požadavku nezbytnosti ve smyslu čl. 215 odst. 1 SFEU

b) K druhému důvodu kasačního opravného prostředku vycházejícímu z nesprávného právního posouzení při použití zásady proporcionality

c) K třetímu důvodu kasačního opravného prostředku vycházejícímu z nesprávného právního posouzení Tribunálu, když rozhodl, že sporný režim byl v souladu s obecnými právními zásadami

V. K nákladům řízení

VI. Závěry

1.

Projednávaným kasačním opravným prostředkem se společnost Bank Mellat domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 2. června 2016, Bank Mellat v. Rada ( 2 ) (dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál zamítl její žalobu na neplatnost podanou proti čl. 1 bodu 15 nařízení Rady (EU) č. 1263/2012 ze dne 21. prosince 2012, kterým se mění nařízení (EU) č. 267/2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu ( 3 ), jakož i její návrh na určení, že se nepoužije článek 1 bod 6 rozhodnutí Rady 2012/635/SZBP ze dne 15. října 2012, kterým se mění rozhodnutí 2010/413/SZBP o omezujících opatřeních vůči Íránu ( 4 ).

2.

Z bodu 1 a násl. napadeného rozsudku vyplývá, že navrhovatelka, Bank Mellat, je íránskou obchodní bankou. V rámci omezujících opatření individuální povahy zavedených k vytvoření tlaku na Íránskou islámskou republiku, aby tato ukončila jadernou činnost, která představuje riziko šíření jaderných zbraní, a vývoj nosičů jaderných zbraní (dále jen „šíření jaderných zbraní“), byl dne 26. července 2010 ( 5 ) název navrhovatelky poprvé zařazen na seznamy subjektů zapojených do šíření jaderných zbraní Íránem. V návaznosti na následné normativní změny byl název navrhovatelky znovu zařazen na seznamy v aktech z roku 2010 a 2012 ( 6 ).

3.

Vzhledem ke skutečnosti, že se Íránská islámská republika nezapojovala plně do jednání ( 7 ), považovala Rada Evropské unie za nezbytné přijmout další omezující opatření přijetím rozhodnutí 2012/635. Článek 1 bod 6 uvedeného rozhodnutí změnil článek 10 rozhodnutí 2010/413. V této souvislosti bylo rovněž přijato nařízení č. 1263/2012, které změnilo nařízení č. 267/2012. Konkrétně, čl. 1 bod 15 nařízení č. 1263/2012 změnil článek 30 nařízení č. 267/2012 a vložil do toho nařízení články 30a a 30b ( 8 ). Sporný režim lze popsat následovně.

4.

Článek 30 nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění v podstatě stanoví omezení finančních transakcí mezi finančními a úvěrovými institucemi a směnárnami se sídlem v Íránu, jakož i jejich pobočkami či dceřinými společnostmi a finančními a úvěrovými institucemi a směnárnami, které jsou ovládány osobami, subjekty nebo orgány se sídlem v Íránu, na jedné straně a finančními institucemi Evropské unie na straně druhé.

5.

Podle čl. 30 odst. 2 nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění lze provádět pouze převody pro humanitární účely, převody týkající se osobních remitencí, převody spojené s konkrétní obchodní smlouvou za předpokladu, že tento převod není zakázaný podle uvedeného nařízení, převody týkající se diplomatických misí nebo konzulárních úřadů nebo mezinárodních organizací, převody týkající se plnění nároků íránskými osobami a vůči íránským osobám, subjektům nebo orgánům nebo převody podobné povahy a převody nezbytné pro plnění povinností z jiných druhů smluv.

6.

Z článku 30 odst. 3 až 5 nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění vyplývá, že se na převody finančních prostředků, které mohou být povoleny podle odstavce 2 téhož článku, vztahuje v závislosti na konkrétním případu a předmětu převodu, jakož i na jeho hodnotě povinnost předchozího oznámení a povinnost předchozího povolení ze strany příslušného vnitrostátního orgánu.

7.

Článek 30a nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění stanoví mimo jiné určitá omezení převodů finančních prostředků mezi íránskými osobami, subjekty či orgány na jedné straně a státními příslušníky Unie, na které se nevztahuje článek 30 téhož nařízení, na straně druhé.

8.

Podle čl. 30b odst. 1 nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění se omezení stanovená v článcích 30 a 30a téhož nařízení nepoužijí, pokud bylo uděleno povolení podle článků 24 až 28a uvedeného nařízení.

9.

Článek 30b odst. 3 nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění stanoví, že pro účely čl. 30 odst. 3 písm. b) a c) a čl. 30a odst. 1 písm. c) téhož nařízení udělí příslušné orgány za podmínek, které považují za vhodné, povolení, pokud nemají dostatečné důvody se domnívat, že převod finančních prostředků, o jehož povolení se žádá, by mohl porušit některý ze zákazů nebo povinností uvedených v daném nařízení.

10.

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 15. března 2013 navrhovatelka podala žalobu na neplatnost čl. 1 bodu 15 nařízení č. 1263/2012 a na určení, že se na ní nepoužije čl. 1 bod 6 rozhodnutí 2012/635.

11.

Před přezkumem žalobních důvodů ve věci samé Tribunál přezkoumal i bez návrhu svou pravomoc k rozhodnutí o návrhu na určení nepoužitelnosti čl. 1 bodu 6 rozhodnutí 2012/635, ohledně kterého navrhovatelka upřesnila, že je třeba jej chápat jako námitku protiprávnosti ve smyslu článku 277 SFEU. Tribunál dospěl k závěru o nedostatku své pravomoci v tomto bodě ( 9 ). Naproti tomu uznal svou pravomoc k rozhodnutí o návrhových žádáních týkajících se nařízení č. 1263/2012 ( 10 ).

12.

Pokud jde o tato návrhová žádání, Tribunál následně přezkoumal, že v projednávané věci byly skutečně splněny podmínky stanovené v článku 263 SFEU ( 11 ). Na základě všech ustanovení, které čl. 1 bod 15 nařízení č. 1263/2012 změnil v nařízení č. 267/2012 nebo do tohoto nařízení vložil, Tribunál rozhodl, že pouze čl. 30 odst. 1, čl. 30 odst. 3 písm. a) až c) a čl. 30 odst. 5 nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění byly obsaženy v nařizovacím aktu, bezprostředně se dotýkaly navrhovatelky a nevyžadovaly přijetí prováděcích opatření. Ve zbývající části Tribunál žalobu odmítl jako nepřípustnou.

13.

Tribunál konečně přezkoumal existenci právního zájmu navrhovatelky na podání žaloby v okamžiku podání žaloby ( 12 ). I když byla navrhovatelka rovněž předmětem individuálních omezujících opatření, z hlediska kterých čl. 1 bod 15 nařízení č. 1263/2012 nevyvolával podle Rady další právní účinky, Tribunál rozhodl, že se na navrhovatelku vztahovaly po zrušení uvedených individuálních omezujících opatření v návaznosti na zamítnutí kasačního opravného prostředku Soudním dvorem ve věci Rada v. Bank Mellat ( 13 ) účinky vyvolané čl. 1 bodem 15 nařízení č. 1263/2012, a konstatoval, že má právní zájem na podání žaloby za účelem zpochybnění jeho legality před Tribunálem ve výše uvedených mezích.

14.

Poté Tribunál přistoupil k přezkumu žaloby navrhovatelky ve věci samé a rozhodl o čtyřech předložených žalobních důvodech. První žalobní důvod vycházel z toho, že sporný režim postrádá právní základ z hlediska článku 215 SFEU, jelikož nemá žádnou logickou spojitost s cílem společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP), který je údajně sledován. Druhý žalobní důvod vycházel z toho, že sporný režim postrádá právní základ z hlediska článku 215 SFEU, jelikož je ve vztahu k cíli SZBP, který je sledován, nepřiměřený. Třetí žalobní důvod vycházel z toho, že sporný režim je v rozporu s obecnými zásadami unijního práva, jakož i s čl. 215 odst. 3 SFEU, konkrétně se zásadami proporcionality, právní jistoty, zákazem svévole a rovného zacházení, povinností uvést odůvodnění a požadavkem, podle kterého musí každá sankce skýtat nezbytné právní záruky. Čtvrtý žalobní důvod vycházel z porušení práva navrhovatelky vlastnit majetek, jejího práva vykonávat hospodářskou činnost, práva na volný pohyb kapitálu, jakož i zásady proporcionality.

15.

Vzhledem k tomu, že žádný z žalobních důvodů ve věci samé neobstál, Tribunál žalobu zamítl.

16.

Dne 2. srpna 2016 podala Bank Mellat proti napadenému rozsudku kasační opravný prostředek. Ve svých návrhových žádáních navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek; zrušil čl. 1 bod 15 nařízení č. 1263/2012 v plném rozsahu nebo v rozsahu, v němž se na ni vztahuje; určil, že se na ni nepoužije čl. 1 bod 6 rozhodnutí 2012/635; uložil Radě náhradu nákladů řízení o kasačním opravném prostředku a řízení před Tribunálem.

17.

Rada v kasační odpovědi navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil Bank Mellat náhradu nákladů řízení. Evropská komise a Spojené království Velké Británie a Severního Irska ( 14 ), vedlejší účastníci řízení na podporu Rady v řízení před Tribunálem, předkládají návrh rovněž v tomto smyslu.

18.

Řeči navrhovatelky, Rady, Spojeného království a Komise byly vyslechnuty na jednání, které se konalo u Soudního dvora dne 10. ledna 2018.

19.

Na podporu svého kasačního opravného prostředku vznáší navrhovatelka pět důvodů. První důvod vychází z nesprávného právního posouzení při výkladu a uplatnění požadavku nezbytnosti ve smyslu článku 215 SFEU. Druhý důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení tím, že Tribunál chybně konstatoval, že sporný režim byl přiměřený. Třetí důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení tím, že Tribunál rozhodl, že sporný režim byl v souladu s obecnými zásadami unijního práva. Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení při výkladu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU z důvodu skutečnosti, že Tribunál nepřezkoumal celkově, zda čl. 1 bod 15 nařízení č. 1263/2012 splňuje požadavky uvedeného článku 263, ale provedl individuální přezkum každého z prvků sporného režimu, k jehož provedení toto ustanovení přispívalo. Pátý důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení při posouzení vlastní pravomoci, když Tribunál rozhodl, že nemá pravomoc rozhodnout o výtkách podaných proti čl. 1 bodu 6 rozhodnutí 2012/635.

20.

Rada tvrdí, že Bank Mellat nemá zájem na výsledku kasačního opravného prostředku z toho důvodu, že sporný režim byl počínaje 16. lednem 2016 „zrušen“, a je tudíž třeba za těchto podmínek kasační opravný prostředek prohlásit za nepřípustný.

21.

Rada zpochybňuje přípustnost kasačního opravného prostředku a argumentuje nedostatkem právního zájmu Bank Mellat na řešení sporu z důvodu „zrušení“ nebo „zpětvzetí“ zpochybněných opatření, které se již od 16. ledna 2016 na navrhovatelku „nepoužijí“ na základě společného komplexního akčního plánu (dále jen „akční plán“) ( 15 ) uzavřeného s Íránskou islámskou republikou. Rada připomíná rozsudek Abdulrahim v. Rada a Komise (dále jen „rozsudek Abdulrahim“) ( 16 ), o kterém má nicméně pochybnosti, že se použije v kontextu neindividuálních omezujících opatření, a tvrdí, že Bank Mellat nemůže mít jakýkoliv prospěch z projednávaného kasačního opravného prostředku s ohledem zejména na obecnou povahu sporného režimu. V jednání Rady nelze očekávat žádnou změnu. Pokud jde o případnou žalobu na určení mimosmluvní odpovědnosti Unie, i kdyby Soudní dvůr musel rozsudek Tribunálu zrušit, samotná skutečnost, že Tribunál dospěl k závěru o legalitě obecného režimu, by bránila tomu, aby byla splněna podmínka dostatečně závažného porušení. Kromě toho se Bank Mellat nemůže dovolávat žádného poškození své dobré pověsti právě z důvodu obecné povahy zpochybněného režimu, neexistence tvrzení o osobní účasti navrhovatelky na potírané činnosti a souběžného uvalení přísnějších individuálních opatření na Bank Mellat.

22.

Komise v podstatě vyjadřuje pochybnosti ohledně existence právního zájmu Bank Mellat na podání uvedeného kasačního opravného prostředku a zdůrazňuje, že individuální omezující opatření, jejichž byla předmětem až do rozsudku Soudního dvora ve věci Rada v. Bank Mellat ( 17 ), byla vůči ní ještě přísnější, takže zrušení obecného režimu, o který se jedná v projednávaném kasačním opravném prostředku, by v každém případě neměla na Bank Mellat dopad. Bank Mellat ostatně uznala nedostatek skutečného účinku zpochybněného obecného režimu na její postavení. Konečné zrušení individuálních omezujících opatření, která se jí týkala, jakož i zrušení obecného režimu vedly k odstranění všech právních účinků případně vyvolaných vůči Bank Mellat.

23.

Bank Mellat uvádí čtyři různé výhody, které by mohla ještě získat zrušením obecného režimu ze strany soudu i přes skutečnost, že byl tento režim zrušen počínaje 16. lednem 2016. S odkazem na rozsudek Abdulrahim ( 18 ) zaprvé tvrdí, že by uvedené zrušení ze strany soudu umožnilo zabránit Radě, aby tento režim zavedla znovu nebo aby přijala podobné akty v budoucnu. Je to o to podstatnější, že zrušení obecného režimu je pouze dočasné. Zadruhé dosažení zrušení by umožnilo Bank Mellat zachovat si šanci podat následně žalobu na kompenzační náhradu škody. Zatřetí zrušení nebo uplynutí doby platnosti obecného režimu nezbavuje Bank Mellat právního zájmu na určení protiprávnosti z důvodu skutečnosti, že účinky tohoto zrušení nebo tohoto uplynutí doby nejsou totožné s účinky zrušení ze strany soudu ( 19 ). Začtvrté obecný režim měl negativní účinky na dobrou pověst navrhovatelky z důvodu spojitosti stanovené Radou v obecném režimu mezi bankami a šířením jaderných zbraní ( 20 ) a dosažení zrušení uvedeného režimu představuje formu nekompenzační náhrady ve smyslu rozsudku Abdulrahim ( 21 ). Mimoto hodnota rozsudku potvrzujícího zrušení individuálních omezujících opatření je silně dotčena existencí obecného režimu. Bank Mellat rovněž tvrdí, že žádná judikatura nepotvrzuje stanovisko Komise, podle kterého právní zájem na zpochybnění legality obecného režimu zaniká z důvodu souběžné existence režimu údajně přísnějších individuálních omezujících opatření.

24.

Podle judikatury je předpokladem právního zájmu na podání žaloby, že samotné zrušení napadeného aktu může vyvolat právní následky a žaloba může ve výsledku přinést straně, která ji podala, prospěch ( 22 ). Z toho vyplývá, že k tomu, aby mohla být žaloba považována za přípustnou, je třeba nejen to, aby se žalobce nacházel ve zvláštní situaci v souvislosti s aktem, jehož legalitu má v úmyslu zpochybnit, ale i to, aby zrušení tohoto aktu kladně ovlivnilo jeho právní postavení. Zájem, který musí žalobce mít, se může projevovat z hospodářského hlediska, ale rovněž z hlediska právního zájmu nebo právní ochrany ( 23 ). Možnost obrátit se na unijní soud je odůvodněna právě tímto požadavkem či nutností. Nemůže-li okolnost, že by žalobě mohlo být vyhověno, přinést žalobci žádný prospěch, pak nemůže existovat ani žádný důvod k tomu, aby se obrátil na soud.

25.

Právní zájem na podání žaloby jako základní a prvořadá podmínka jakéhokoli zahájení řízení ( 24 ), musí existovat s ohledem na předmět žaloby ve fázi jejího podání, neboť jinak by byla nepřípustná ( 25 ), a musí být v tomto okamžiku vzniklý a trvající ( 26 ). Musí mimoto přetrvávat až do vydání soudního rozhodnutí, neboť jinak by nebylo vydáno rozhodnutí ve věci samé, což je předpokladem pro to, aby žaloba mohla ve svém výsledku přinést prospěch účastníku řízení, který ji podal ( 27 ). V rámci kasačního opravného prostředku tomu není jinak ( 28 ).

26.

Posouzení právního zájmu Bank Mellat v okamžiku podání projednávaného kasačního opravného prostředku vyžaduje zaprvé posoudit skutečné účinky akčního plánu na sporné akty, přičemž Soudní dvůr již každopádně uznal, že právní zájem žalobce na řízení nemusí v důsledku skutečnosti, že žalobcem napadený akt přestal v průběhu řízení vyvolávat účinky, nevyhnutelně zaniknout ( 29 ).

27.

Diskuse mezi účastníky řízení se soustředila na to, zda se Bank Mellat mohla užitečně dovolávat závěrů z rozsudku Abdulrahim ( 30 ) v rozsahu, v němž, jak zdůrazňovala Rada, byl tento rozsudek vydán, třebaže individuální omezující opatření byla během řízení před Tribunálem zrušena. Skutkový základ projednávaného kasačního opravného prostředku se odlišuje od skutkového základu věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, ze dvou důvodů. Sporný režim je nejprve obecným režimem, a nikoliv omezujícím opatřením, které se dotýká osobně Bank Mellat z důvodu jejího uvedení na seznamech subjektů, jejichž prostředky byly zmrazeny. Dále rozsudek Abdulrahim ( 31 ) upřesnil podmínky, za kterých právní zájem žalobce přetrvává během řízení před Tribunálem i přes zrušení napadených aktů, zatímco zde se jedná o rozhodnutí o právním zájmu Bank Mellat v okamžiku podání kasačního opravného prostředku.

28.

Nedomnívám se, že právní zájem na podání žaloby je třeba analyzovat odlišně podle toho, zda sporný akt představuje individuální omezující opatření nebo vychází z obecnějšího režimu omezujících opatření, jako je tomu v případě sporného režimu. Rozhodující je podle mého názoru pouze to, zda může mít žalobce ze své žaloby prospěch. A právě tato myšlenka prospěchu mě vede k domněnce, že existence právního zájmu v okamžiku podání kasačního opravného prostředku nemusí být nutně posuzována přísněji ve srovnání se situací, kdy uvedený zájem zanikne během řízení před Tribunálem. Jinak řečeno, Soudní dvůr by se neměl spokojit s pouhým konstatováním zrušení aktu před podáním kasačního opravného prostředku, aby konstatoval nedostatek zájmu, ale měl by se zabývat otázkou, zda může mít žalobce stále prospěch ze své žaloby před Soudním dvorem i přes to, co se někdy může jevit jako konfiskace předmětu sporu orgánem, který je autorem sporného aktu.

29.

Po tomto upřesnění je třeba nyní určit, jaké jsou účinky akčního plánu z roku 2016 na sporný režim, před přezkoumáním, zda může mít Bank Mellat z projednávaného kasačního opravného prostředku stále nějaký prospěch.

30.

Postavení Bank Mellat ve vztahu k omezujícím opatřením, která se jí dotýkají, je následující: individuální omezující opatření byla s konečnou platností zrušena, jelikož Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek podaný Radou a vydal rozsudek ze dne 18. února 2016, Rada v. Bank Mellat ( 32 ), a v každém případě se počínaje 16. lednem 2016 již navrhovatelky nedotýkají na základě akčního plánu. Pokud jde o obecný režim, jehož legalitu zde navrhovatelka zpochybňuje, přestal se na Bank Mellat uplatňovat rovněž počínaje 16. lednem 2016. Kasační opravný prostředek byl přitom podán 2. srpna 2016. Nicméně, jak je uvedeno výše, nedomnívám se, že by se analýza týkající se právního zájmu měla zastavit v této fázi uvažování.

31.

Akční plán umožnil určité uvolnění ve vztazích mezi Íránskou islámskou republikou a mezinárodním společenstvím, které se projevilo na unijní úrovni závazkem „zrušit veškeré sankce“ ( 33 ) a „ukončení všech hospodářských a finančních omezujících opatření“ ( 34 ) a „ukončit uplatňování veškerých hospodářských a finančních sankcí souvisejících s jadernými otázkami“ ( 35 ). Článek 1 bod 17 rozhodnutí 2015/1863 pozastavil opatření, která vyjmenovává. Pokud jde o čl. 1 bod 15 nařízení 2015/1861, výslovně vedl ke zrušení článků 30, 30a, 30b, 31 a 33 až 35 nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění. Jinými slovy, obecný režim, jehož zrušení se Bank Mellat domáhala před Tribunálem, tak byl zrušen. Na základě článku 1 rozhodnutí 2016/37 se rozhodnutí 2015/1863 a potažmo i ( 36 ) nařízení 2015/1861 staly použitelnými počínaje 16. lednem 2016, kdy nabyly účinnosti pozastavení a zrušení dotčených opatření.

32.

I když v aktech, které provádějí akční plán, bylo rozhodnuto o zrušení nebo ukončení sankcí a hospodářských a finančních omezujících opatřeních, z týchž aktů vyplývá jasně dočasnost takového rozhodnutí, neboť „[z]ávazkem zrušit veškeré sankce Unie související s jadernými otázkami v souladu se společným komplexním akčním plánem není dotčen[o] […] opětovné zavedení sankcí Unie v případě, že Írán výrazně nedodrží své závazky vyplývající ze společného komplexního akčního plánu“ ( 37 ).

33.

Přesto se v této souvislosti nedomnívám, že by právní zájem navrhovatelky měl být odlišen od právního zájmu jakéhokoliv jiného žalobce, který se domáhá zrušení aktu zrušeného jeho autorem během řízení. Sporná opatření mohou být skutečně „reaktivována“ Radou v případě zhoršení vztahů s Íránskou islámskou republikou: nicméně tato reaktivace musí vést podle mého názoru k přijetí přinejmenším nového aktu, který pak může navrhovatelka v zásadě napadnout.

34.

Pouhá skutečnost, že zrušení obecného režimu je jen dočasné, nestačí tedy sama o sobě k založení právního zájmu Bank Mellat v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku. Na druhé straně ukončení právních účinků sporného režimu nutně nevede k zániku právního zájmu Bank Mellat ( 38 ).

35.

Z judikatury Soudního dvora však vyplývá, že přetrvávání právního zájmu žalobce na řízení je třeba posuzovat in concreto a zejména s ohledem na důsledky tvrzené protiprávnosti a na povahu údajně utrpěné újmy ( 39 ). Soudní dvůr určil několik případů, kdy si žalobce může zachovat právní zájem na domáhání se zrušení aktu. Uvedený žalobce tak může mít nadále právní zájem na tom, aby dosáhl zjednání nápravy své situace, aby přiměl orgán, jenž akt vydal, k tomu, že v budoucnu provede odpovídající změny a zabrání tak nebezpečí, že se protiprávnost, kterou je tento akt údajně postižen, v budoucnu zopakuje, nebo jako základ pro případnou žalobu na náhradu škody ( 40 ).

36.

Jedná se tedy o to, určit nyní velmi konkrétně, zda se Bank Mellat může ještě dovolávat, jak tvrdí, nějakého tohoto prospěchu, který by díky svému kasačnímu opravnému prostředku mohla získat.

37.

Zaprvé, i kdyby bylo možné postavit účinky akčního plánu na sporný režim naroveň účinkům derogace, Soudní dvůr vždy jasně stanovil, že derogace není uznáním protiprávnosti dotčeného aktu a má účinek ex nunc, zatímco zrušujícím rozsudkem je zrušený akt se zpětným účinkem vyřazen z právního řádu a má se o něm za to, že nikdy neexistoval ( 41 ). Zde právní zájem Bank Mellat na podání žaloby naráží na nedostatek dopadu sporného režimu na její situaci z toho důvodu, že uvedený režim se překrývá s již existujícími individuálními omezujícími opatřeními. Z chronologického hlediska byla totiž Bank Mellat zařazena na seznamy dne 26. července 2010 ( 42 ) a toto zařazení bylo s konečnou platností zrušeno dne 18. února 2016, i když počínaje 16. lednem 2016 již nevyvolávalo účinky.

38.

Akty, u nichž se Bank Mellat domáhala určení protiprávnosti v rámci napadeného rozsudku, se vztahují k období od roku 2012 do 16. ledna 2016.

39.

Zatímco prostřednictvím individuálních omezujících opatření došlo ke zmrazení finančních prostředků navrhovatelky, obecný režim se omezoval na omezení převodů prostředků mezi unijními bankami a finančními institucemi a Íránem tím, že je podřizoval z většiny režimu předchozího oznámení nebo povolení. Jako subjekt dotčený individuálními omezujícími opatření si přitom Bank Mellat každopádně nemohla nárokovat žádný převod provedený za podmínek popsaných spornými akty, jelikož výjimky z omezení stanovených individuálními opatřeními byly upraveny akty, které vymezovaly a prováděly uvedená opatření. Značné negativní důsledky pro Bank Mellat jsou tudíž výsledkem protiprávních individuálních omezujících opatření vůči ní, a nikoliv obecného režimu, který podle mé analýzy nezměnil právní postavení navrhovatelky z důvodu z jeho časového překryvu s individuálními omezujícími opatřeními. Zdá se ostatně, že Bank Mellat to uznává, když uvádí, že „nebyla schopna předložit důkaz ohledně konkrétních účinků finančního embarga, neboť […] toto opatření nemělo ve skutečnosti žádný účinek z důvodu protiprávního označení“ ( 43 ).

40.

Zadruhé je rovněž obtížné za těchto zvláštních podmínek zakládat přetrvání právního zájmu Bank Mellat na podání žaloby na možné nápravě do původního stavu nebo náhradě vzniklé škody, kterou by mohlo zakládat uznání protiprávnosti obecného režimu ( 44 ), a to ze dvou základních důvodů.

41.

Jednak na rozdíl od toho, co tvrdí Bank Mellat, uvedený režim neuvrhl na banku potupu, jelikož podřízení uvedenému režimu nepředstavuje sankci za osobní specificky určené jednání Bank Mellat nebo podezření z účasti na šíření jaderných zbraní. Spíše se kloním ve shodě s Radou a v souladu s tím, co rozhodl Tribunál ( 45 ), k tomu, že sporný režim je zaveden za účelem předcházení používání finančních prostředků převáděných prostřednictvím takových bank, jako je navrhovatelka, které mohou přispívat k šíření jaderných zbraní, a to i bez vědomí uvedených bank. Nedomnívám se tedy, že sporný režim mohl způsobit per se jakékoliv poškození dobré pověsti Bank Mellat srovnatelné s tím, o které se jednalo ve věci Abdulrahim ( 46 ) a u kterého bylo nezbytné, aby mohlo případně vést k náhradě škody.

42.

Kromě toho a v každém případě, výše uvedené zjištění absence účinku obecného režimu na navrhovatelku brání určení takové škody, která by zasáhla do dobré pověsti banky.

43.

Zatřetí, rovněž z důvodu výše uvedených úvah se nedomnívám, že by Soudní dvůr mohl rozhodnout, že právní zájem Bank Mellat na podání žaloby existuje z toho důvodu, že zjištění protiprávnosti obecného režimu by mohlo zakládat případnou žalobu na náhradu škody. I když nemohu souhlasit s argumentem Rady, podle kterého stačí samotná existence napadeného rozsudku, kterým Tribunál zamítl žalobu podanou navrhovatelkou proti sporným aktům, ke konstatování, že podmínka nezbytná k založení mimosmluvní odpovědnosti Unie, týkající se existence dostatečně závažného porušení unijního práva, zde v každém případě není splněna, je třeba nicméně konstatovat, že vzhledem k neexistenci právního účinku vyvolaného spornými akty na navrhovatelku nemůže šance, že případná žaloba na náhradu škody bude úspěšná, představovat „prospěch“, který by mohl pro banku vyplynout ve smyslu judikatury Soudního dvora týkající se právního zájmu na podání žaloby.

44.

Začtvrté zbývá poslední případ, tedy případ, kdy by mělo být konstatováno přetrvání právního zájmu Bank Mellat proto, aby bylo možno přimět Radu k provedení vhodných změn a zabránit tak nebezpečí, že se protiprávnost, kterou jsou sporné akty údajně postiženy, v budoucnu zopakuje ( 47 ). Tento případ zakotvený Soudním dvorem je podle mého názor příliš široce formulovaný. Jakákoliv strana má totiž objektivně zájem na tom, aby k protiprávnosti nedošlo znovu, a tato opětovná neexistence představuje získaný prospěch, který se může vyskytnout kdykoliv. Vykládat tento případ takto široce by však vedlo Soudní dvůr v konečném důsledku k tomu, že by nepřiznával zániku předmětu sporu žádný vliv na řízení. Z tohoto důvodu je třeba po navrhovatelce požadovat, aby prokázala přesně dovolávané nebezpečí opakování protiprávnosti. Domnívám se, že skutečnost, že Bank Mellat nebyla provedením sporného režimu dotčena na svých právech, způsobuje zánik podmínky týkající se existence nebezpečí opakování. Je skutečností, že s ohledem na dočasnou povahu zrušení omezujících opatření vůči Íránské islámské republice existuje nebezpečí, že tato opatření budou přijata znovu, jak tvrdí navrhovatelka. Nicméně v případě reaktivace těchto opatření vzniknou společnosti Bank Mellat teprve poprvé konkrétní následky.

45.

Ze všech těchto důvodů dospívám k závěru, že musí být konstatován nedostatek právního zájmu navrhovatelky na podání kasačního opravného prostředku a tento prostředek tak musí být odmítnut jako nepřípustný. Za těchto podmínek budou následující úvahy učiněny pouze podpůrně a budou nutně stručnější.

46.

Jestliže jsem právě konstatoval nedostatek právního zájmu Bank Mellat v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku, otázka přetrvání právního zájmu Bank Mellat na podání žaloby na neplatnost k Tribunálu by mohla vyvstat na úvod v případě, že by Soudní dvůr nesouhlasil s mým stanoviskem.

47.

V tomto ohledu připomínám, že je překvapivé, že zatímco rozsudek Tribunálu byl vydán dne 2. června 2016, zmiňuje rozsudek Soudního dvora vydaný dne 18. února 2016, kterým bylo potvrzeno zrušení individuálních omezujících opatření dotýkajících se navrhovatelky ( 48 ), a obsahuje specifické úvahy o právním zájmu navrhovatelky v okamžiku podání žaloby ( 49 ), Tribunál vůbec nezmínil akční plán, který nabyl plné účinnosti počínaje 16. lednem 2016.

48.

Nezohlednění účinků tohoto plánu společně s tvrzením, že navrhovatelka automaticky skutečně podléhala spornému režimu počínaje 18. únorem 2016 ( 50 ), představují vadu v uvažování Tribunálu týkajícího se právního zájmu navrhovatelky na podání žaloby, u kterého byl Tribunál povinen přezkoumat případně i bez návrhu nejen existenci v okamžiku podání žaloby, ale rovněž přetrvání během celého řízení.

49.

V tomto ohledu až v odpovědi na otázku k ústní odpovědi položenou Soudním dvorem účastníci řízení konečně zaujali stanovisko k nezohlednění účinků akčního plánu na právní zájem Bank Mellat na podání žaloby v rámci řízení před Tribunálem. I když se v podstatě všichni jednomyslně domnívají, že Tribunál jednoznačně uvedené účinky nezohlednil, nebo pochybují o takovém zohlednění, jediná Bank Mellat tvrdí, že na základě zásad stanovených Soudním dvorem v rozsudku Abdulrahim ( 51 ) měl Tribunál v každém případě konstatovat přetrvání jejího právního zájmu na podání žaloby před Tribunálem z důvodu prospěch, který by ze své žaloby mohla ještě získat. Podle Bank Mellat mělo zrušení individuálních omezujících opatření ex tunc za následek, že podléhala obecnému režimu od jeho nabytí účinnosti.

50.

Stejné uvažování jako uvažování o posouzení právního zájmu Bank Mellat v okamžiku podání kasačního opravného prostředku mě vede ke konstatování zániku tohoto zájmu před Tribunálem během řízení, jelikož na základě účinku akčního plánu spolu s časovým překryvem individuálního plánu s obecným režimem brání neexistence skutečného účinku sporného režimu na právní postavení navrhovatelky úvahám o jakémkoliv prospěchu, který by Bank Mellat mohla mít ze své žaloby před Tribunálem.

51.

Napadený rozsudek je tedy stižen další vadou spočívající v nesprávném právním posouzení obsaženém v bodě 77, neboť Tribunál nesprávně dospěl k závěru, že „pokud by […] bylo konstatováno, že žalobkyně v posuzované věci nemá právní zájem na podání žaloby proti článku 1 bodu 15 napadeného nařízení, došlo by k porušení jejího práva na účinnou soudní ochranu, jelikož poté, co se na ni s konečnou platností přestala vztahovat individuální omezující opatření, by na ni dopadaly účinky sporného režimu; zrušení článku 1 bodu 15 napadeného nařízení by se však nemohla domáhat, jelikož by již uplynula lhůta k podání žaloby“. Na rozdíl od toho, co uvedl Tribunál, zrušení tohoto článku nemohlo vůči Bank Mellat vyvolat právní následky ( 52 ).

52.

Tudíž pokud by Soudní dvůr posoudil kasační opravný prostředek jako přípustný, měl by zrušit napadený rozsudek z důvodu zásadního nesprávného právního posouzení, které obsahuje ohledně posouzení právního zájmu Bank Mellat na podání žaloby v návaznosti na vstup akčního plánu v platnost, a sám rozhodnout, že není namístě vydat rozhodnutí ve věci samé o žalobě navrhovatelky na neplatnost v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 24 tohoto stanoviska.

53.

V bodech 44 a násl. napadeného rozsudku Tribunál přezkoumal, že Bank Mellat splňovala podmínky stanovené čl. 263 čtvrtým pododstavcem SFEU proto, aby její žaloba byla posouzena jako přípustná. Poté, co Tribunál kvalifikoval čl. 1 bod 15 nařízení č. 1263/2012 jako nařizovací akt ( 53 ), připomněl požadavky čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, s přihlédnutím k upřesnění v judikatuře. V tomto ohledu připomněl, že žaloba proti takovému aktu je přípustná za podmínky, že bude prokázáno, že se Bank Mellat bezprostředně dotýká a adresátům tohoto aktu pověřeným jeho provedením neponechává žádnou volnost uvážení ( 54 ). Mimoto nařizovací akt, který má bezprostřední účinky na právní postavení fyzické či právnické osoby, nemusí vyžadovat přijetí prováděcích opatření proto, aby mohl být zpochybněn před unijním soudem ( 55 ).

54.

Poté, co Tribunál připomněl analýzu, kterou musí provést, provedl oddělený přezkum ustanovení obsažených v čl. 1 bodu 15 nařízení č. 1263/2012. Nejprve rozhodl, že Bank Mellat jako finanční instituce se sídlem v Íránu není bezprostředně dotčena článkem 30a nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění a že její žaloba je v rozsahu, v němž se jedná o toto ustanovení, nepřípustná ( 56 ). Poté konstatoval, že čl. 30b odst. 3 první pododstavec nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění přiznával vnitrostátním orgánům, kterým byla podána žádost o převod, posuzovací pravomoc při zjišťování, zda by předmětný převod mohl porušit některá jiná ustanovení dotčeného nařízení, takže Bank Mellat nemohla tvrdit, že je tímto čl. 30b odst. 3 prvním pododstavcem, který nadto vyžadoval přijetí prováděcích opatření, bezprostředně dotčena. Žaloba Bank Mellat byla tedy posouzena jako nepřípustná v rozsahu, v němž se jednalo o čl. 30b odst. 3 první pododstavec nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění ( 57 ).

55.

Tribunál poté rozhodl, že čl. 1 bod 15 nařízení č. 1263/2012 se Bank Mellat bezprostředně dotýká a nevyžaduje přijetí prováděcích opatření ve třech jiných případech: čl. 30 odst. 1 (který stanoví zákaz převodů bez možnosti povolení), čl. 30 odst. 3 písm. a) společně s čl. 30 odst. 5 (které stanoví u některých převodů povinnost předchozího oznámení, která není předmětem posouzení ze strany vnitrostátních orgánů) a čl. 30 odst. 3 písm. b) a c) společně s čl. 30 odst. 5 (které stanoví povinnost, která není předmětem posouzení ze strany vnitrostátních orgánů a nevyžaduje přijetí prováděcích opatřením, zahájit povolovací řízení v souvislosti s převody, jejichž hodnota překračuje určitou prahovou částku) nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění ( 58 ).

56.

Tribunál tedy posoudil žalobu Bank Mellat jako přípustnou v rozsahu, v němž byla podána proti třem ustanovením uvedeným v předchozím bodě ( 59 ).

57.

Bank Mellat v podstatě vytýká Tribunálu, že neposoudil správně podmínku bezprostředního dotčení ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU ve vztahu k článku 30a nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění. Tvrdí, že nebylo možné, aby Tribunál přezkoumal izolovaně toto ustanovení ve vztahu k uvedené podmínce, jelikož se jí bezprostředně dotýkal sporný režim jako celek. Přezkum článku 30a společně s článkem 30 uvedeného nařízení měl vést Tribunál ke konstatování, že článek 30a doplňoval článek 30 a že se jednalo o doplňující se ustanovení. V každém případě, i v případě izolovaného přezkumu, měla vést analýza týkající se článku 30a nařízení č. 267/2012 ke zjištění, že Bank Mellat byla tímto ustanovením skutečně bezprostředně dotčena.

58.

Bank Mellat zpochybňuje rovněž analýzu, která vedla Tribunál k posouzení žaloby jako nepřípustné v rozsahu, v němž byla podána proti čl. 30b odst. 3 prvnímu pododstavci nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění. Tento článek se Bank Mellat bezprostředně dotýkal, jelikož představuje základní ustanovení obecného režimu provedeného čl. 1 bodem 15 nařízení č. 1263/2012, v jehož rámci je třeba jej chápat, a jelikož přiznává vnitrostátním orgánům pravomoc zakázat operace, čímž oslabuje obchodní postavení banky. Tyto orgány nemají podle tohoto ustanovení, které musí být prováděno automaticky, posuzovací pravomoc, případně přiznaná posuzovací pravomoc může být vykonána až v pozdější fázi. Článek 30b odst. 3 první pododstavec nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, neboť přiznává posuzovací pravomoc vnitrostátním orgánům okamžitě a automaticky, a vyvolává právní účinky, aniž je nutný zprostředkující akt z jejich strany. Bank Mellat připomíná, že by se neměla dostat do situace, kdy by byla nucena za účelem zpochybnění ustanovení a získání přístupu k soudu, porušit právní úpravu.

59.

Podpůrněji Bank Mellat uplatňuje, že před Tribunálem tvrdila, že je obecným režimem osobně dotčena jako člen kategorie dotčené uvedeným režimem, což nebylo Tribunálem přezkoumáno ani přinejmenším implicitně zamítnuto.

60.

Konečně Bank Mellat tvrdí, že oddělený přezkum ustanovení, který Tribunál provedl, poškodil analýzu Tribunálu, pokud jde o podmínky čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU a omezit soudní přezkum pouze na některá ustanovení. I kdyby Tribunál mohl přezkoumat odděleně jednotlivé složky obecného režimu, měl dospět k závěru o jejich provázanosti a nemožnosti oddělit jednu od druhé v případě zrušení.

61.

Rada, Komise, jakož i Spojené království se domnívají, že analýza Tribunálu týkající se dodržení podmínek čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU je prosta nesprávného právního posouzení, pokud jde o článek 30a a čl. 30b odst. 3 nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění. Spojené království v odpovědi na otázku položenou Soudním dvorem má nicméně za to, že Tribunál měl rozhodnout, že žaloba Bank Mellat směřuje proti legislativnímu, a nikoliv nařizovacímu aktu a že tato žaloba je nepřípustná v plném rozsahu, rovněž v části směřující proti ostatním složkám obecného režimu obsaženým v čl. 1 bodě 15 nařízení č. 1263/2012, a to z důvodu nedostatku bezprostředního a osobního zájmu Bank Mellat.

62.

Úvodem podotýkám, že kvalifikace nařízení č. 1263/2012 Tribunálem jako „nařizovací akt“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU nebyla navrhovatelkou zpochybněna ( 60 ). Není tedy třeba se k této záležitosti vracet a následující analýza vychází z předpokladu, že se skutečně jedná o nařizovací akt.

63.

V případě takového aktu čl. 263 čtvrtý pododstavec SFEU vyžaduje dvě podmínky pro to, aby žaloba na neplatnost byla přípustná: žalobce musí být napadeným aktem bezprostředně dotčen a tento akt nesmí vyžadovat přijetí prováděcích opatření.

64.

Účastníci řízení diskutovali vhodnost analyzovat dodržení obou těchto podmínek oddělením jednotlivých složek sporného režimu, spíše než jejich přezkoumáním jako celku, jak navrhuje Bank Mellat. Připomínám, že zvláštnost žaloby podané Bank Mellat k Tribunálu spočívala ve skutečnosti, že formálně zpochybnila jediné ustanovení – čl. 1 bod 15 nařízení č. 1263/2012 – které samo obsahovalo tři články, složené z šesti, respektive tří a pěti odstavců a řady pododdílů. Způsob analýzy zvolený Tribunálem je podle mého názoru za těchto podmínek zcela odůvodněný, jak prokáži na závěr mé analýzy.

65.

Uvažování Tribunálu týkající se článku 30a nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění se zdá prosté jakékoliv vady spočívající v nesprávném právním posouzení. Tento článek výslovně stanoví, že se jedná o situace, které nespadají do působnosti, zejména osobní, článku 30 tohoto nařízení ( 61 ). Je přitom jasné, že na Bank Mellat se jako na banku se sídlem v Íránu vztahoval obecný zákaz převodu finančních prostředků na základě čl. 30 odst. 1 písm. a) nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění a nebyla tedy dotčena opatřeními stanovenými v článku 30a uvedeného nařízení. Účastník řízení, na kterého se nevztahuje působnost ustanovení, může obtížně prokázat, že je tímto ustanovením bezprostředně dotčen ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU. Argument Bank Mellat, že Tribunál měl tuto podmínku přezkoumat s přihlédnutím ke všem ustanoveními obsaženým v čl. 1 bodu 15 nařízení č. 1263/2012, je v každém případě neúčinný z důvodu nedostatku dopadu článku 30a nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění na její právní postavení.

66.

Pokud jde o čl. 30b odst. 3 první pododstavec nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění, ten upřesňuje podmínky, za kterých musí být konkrétně provedeno obecné pravidlo vymezené v článku 30 téhož nařízení ( 62 ) – a sice principiální zákaz převodů společně s režimem výjimek podléhajících předchozímu oznámení nebo povolení. Stanoví tak, že „příslušné orgány [udělí] za podmínek, které považují za vhodné, povolení, pokud nemají dostatečné důvody se domnívat, že převod finančních prostředků, o jehož povolení se žádá, by mohl porušit některý ze zákazů nebo povinností uvedených v [nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění]“. Článek 30b odst. 3 první podstavec nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění tedy podřizuje plánované převody ve všech případech povolení vydávanému vnitrostátními orgány automaticky v případě neexistence podezření z obcházení pravidel stanovených sporným režimem nebo odmítnutí povolení ze strany těchto orgánů v návaznosti na výkon jejich posuzovací pravomoci v opačném případě.

67.

Pokud jde o podmínku požadovanou v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU, podle které musí být žalobce bezprostředně dotčen aktem, který hodlá zpochybnit, zdá se mi obtížné, z důvodu jejich stejné podstaty, rozhodnout, že je splněna ve vztahu k obecnému ustanovení – tedy článku 30 nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění – a nikoliv ve vztahu k ustanovení, které vymezuje jeho konkrétní podmínky –, tedy článku 30b odst. 3 prvním pododstavci uvedeného nařízení. Přiznávám tedy, že mám určité výhrady ke stanovisku Tribunálu v této otázce, který podle mne spojil dvě odlišné podmínky, když měl za to, že jelikož podle čl. 30b odst. 3 prvního pododstavce nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění byla nutná rozhodnutí vnitrostátních orgánů, navrhovatelka nemohla být bezprostředně dotčena ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.

68.

Toto další nesprávné právní posouzení by však nemuselo mít důsledky, pokud by mělo být v každém případě potvrzeno, že čl. 30b odst. 3 první pododstavec nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění je ustanovením, které vyžaduje přijetí prováděcích opatření. Dostávám se tedy nyní k analýze druhé podmínky uvedené v čl. 263 čtvrtém pododstavci in fine SFEU.

69.

V současné době konsolidovaná judikatura Soudního dvora, připomenutá naposledy v rozsudcích Industrias Quimicas del Vallés v. Komise ( 63 ) a European Union Copper Task Force v. Komise ( 64 ), v podstatě vyžaduje vykládat výraz „které nevyžadují přijetí prováděcích opatření“ s přihlédnutím k cíli čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, kterým je zabránit, aby byl jednotlivec nucen porušit právo proto, aby měl přístup k soudu. Pokud nařizovací akt vyžaduje přijetí prováděcích opatření, je soudní přezkum dodržení unijního právního řádu zajištěn bez ohledu na to, zda uvedená opatření pocházejí od Unie nebo od členských států, a jednotlivci jsou tak chráněni před použitím dotčeného aktu možností zpochybnit prováděcí opatření, jejichž přijetí tento akt vyžaduje. Pokud toto provádění uvedeného aktu přísluší členským státům, mohou tyto osoby uplatňovat neplatnost dotčeného základního aktu u vnitrostátních soudů a přimět tyto soudy, aby předložily v tomto ohledu Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU. K určení, zda nařizovací akt vyžaduje prováděcí opatření, je tedy třeba vycházet z postavení osoby, která se dovolává práva podat žalobu na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU. Mimoto je třeba vycházet výlučně z předmětu žaloby a skutečnost, zda mají uvedená opatření automatickou povahu, je irelevantní.

70.

S ohledem na tuto judikaturu se kloním k tomu, že má-li výklad poslední podmínky, která musí být splněna na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, být veden snahou zajistit účinnou soudní ochranu Bank Mellat, závěr, ke kterému došel Tribunál, když zdůraznil nutnost rozhodnutí vnitrostátních orgánů k povolení nebo případně odmítnutí plánovaného převodu, se zdá přiměřený, neboť v takovém případě by navrhovatelka měla naprostou volnost zpochybnit před vnitrostátním soudem vnitrostátní rozhodnutí o odmítnutí plánovaného převodu, aniž by přitom byla nucena sama porušit unijní právo.

71.

Potvrzení závěru, podle kterého musela být žaloba posouzena jako nepřípustná v rozsahu, v němž směřovala proti čl. 30b odst. 3 prvnímu pododstavci nařízení č. 267/2012, potvrzuje myšlenku, že Tribunál jednal uspokojivým způsobem, když posoudil každé ustanovení z hlediska čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU samostatně. Pokud by musel rozhodnout o splnění podmínek stanovených v tomto článku, pokud jde o čl. 1 bod 15 nařízení č. 1263/2012, jako celku, čemu měl dát přednost: skutečnosti, že žaloba Bank Mellat zjevně splňovala uvedené podmínky s přihlédnutím k článku 30 nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění, nebo, naopak, měl dospět k závěru o úplné nepřípustnosti žaloby z důvod existence dvou problematických ustanovení v tomto ohledu, jelikož jedno se bezprostředně navrhovatelky nedotýkalo (článek 30a uvedeného nařízení) a druhé vyžadovalo přijetí prováděcích opatření (čl. 30b odst. 3 první pododstavec téhož nařízení)? Odpověď na tuto otázku není snadná, a přístup, který Tribunál nakonec zvolil, se zdá být přiměřený, neboť plně respektoval právo Bank Mellat na podání žaloby a současně zajišťoval konsistentní uplatnění ( 65 ) podmínek stanovených v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU.

72.

V důsledku toho musí být čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut jako neopodstatněný.

73.

V bodech 25 a násl. napadeného rozsudku se Tribunál věnoval své vlastní pravomoci rozhodnout o třetím bodě návrhových žádání Bank Mellat, směřujícím k určení nepoužitelnosti čl. 1 bodu 6 rozhodnutí 2012/635 vůči ní ( 66 ). Poté, co Tribunál připomněl znění čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU a článků 275 a 277 SFEU, konstatoval, že čl. 1 bod 6 rozhodnutí 2012/635 je ustanovením o SZBP ve smyslu článku 275 SFEU ( 67 ). Připomněl, že výjimka z pravidla pravomoci Soudního dvora, obsažená v článku 275 SFEU, musí být vykládána restriktivně. Následně rozhodl, že opatření přijatá v čl. 1 bodu 6 rozhodnutí 2012/635 jsou opatření obecná, jejichž působnost je určena pomocí objektivních kritérií, a nikoli ve vztahu k určitým fyzickým nebo právnickým osobám, a že se tedy nejedná o rozhodnutí, jímž se stanoví omezující opatření vůči takovým osobám ve smyslu čl. 275 druhého pododstavce SFEU ( 68 ). Následně připomněl, že námitka protiprávnosti byla vznesena navrhovatelkou v rámci žaloby na neplatnost podané proti čl. 1 bodu 15 nařízení č. 1263/2012, jehož cílem je provést v oblasti Smlouvy o FEU čl. 1 bod 6 rozhodnutí 2012/635 ( 69 ). Podle Tribunálu ovšem uvedený čl. 1 bod 15 není rozhodnutím, jímž se stanoví omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám ve smyslu čl. 275 druhého pododstavce SFEU, neboť se uplatní na objektivně vymezené situace a vyvolává právní účinky vůči obecně a abstraktně pojímaným kategoriím osob, a jeho uplatnění není ani důsledkem posouzení okolností každé dotčené instituce ( 70 ). Námitka protiprávnosti čl. 1 bodu 6 rozhodnutí 2012/635 tedy nebyla vznesena na podporu žaloby na neplatnost rozhodnutí, jímž se stanoví omezující opatření ve smyslu čl. 275 druhého pododstavce SFEU ( 71 ). Za těchto podmínek Tribunál rozhodl, že nemá pravomoc rozhodnout o námitce protiprávnosti týkající se čl. 1 bodu 6 rozhodnutí 2012/635 ( 72 ). Pokračoval nicméně konstatováním, že výjimka z pravomoci unijního soudu podle článku 275 SFEU nemá takový rozsah, aby vylučovala přezkum legality aktu přijatého na základě článku 215 SFEU, který nespadá do SZBP, ale který může být přijat pouze tehdy, pokud mu předchází rozhodnutí v rámci SZBP, jako je tomu u článku 1 bodu 15 nařízení č. 1263/2012. Tribunál tedy konstatoval svou pravomoc rozhodnout o prvním a druhém bodu návrhových žádání Bank Mellat, které se týkaly tohoto ustanovení ( 73 ).

74.

Bank Mellat v podstatě vytýká Tribunálu nadměrně formalistické a úzké pojetí jeho vlastní pravomoci, které není slučitelné s účelem systému účinné soudní ochrany. Jelikož Bank Mellat tvrdí, že je bezprostředně dotčena sporným režimem, aniž by k tomu bylo třeba přijetí prováděcích opatření, je individuální povaha opatření ve smyslu článku 275 SFEU ověřena, a to tím spíše, že se jedná o opatření přijatá vůči právnickým osobám, mezi které navrhovatelka patří. Bank Mellat rovněž tvrdí, že čl. 1 bod 6 rozhodnutí 2012/635 sám počítá s takovými opatřeními, což je dostatečné pro založení pravomoci Tribunálu k rozhodnutí o námitce protiprávnosti vznesené navrhovatelkou. Podpůrně Bank Mellat tvrdí, že čl. 1 bod 15 nařízení č. 1263/2012 představuje jasně omezující opatření, že legalitu tohoto článku lze zpochybnit a že by mělo být uznáno právo podat vedlejší žalobu proti čl. 1 bodu 6 rozhodnutí 2012/635 na základě článku 277 SFEU z důvodu přímého právního vztahu mezi oběma těmito spornými ustanoveními.

75.

Rada, Komise a Spojené království se domnívají, že tento důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut jako neopodstatněný.

76.

Právním základem rozhodnutí 2012/635 je článek 29 SEU, který je jedním z ustanovení obsažených v hlavě V kapitole 2 SEU. Za těchto podmínek se zdá, že uvedené rozhodnutí skutečně spadá do působnosti výjimky stanovené v čl. 275 prvním pododstavci SFEU, takže a priori unijní soud nemá pravomoc rozhodovat o legalitě nebo platnosti takového rozhodnutí. Nicméně čl. 275 druhý pododstavec SFEU stanoví, že unijní soud má pravomoc k přezkumu legality „rozhodnutí, jimiž se stanoví omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám, přijatých Radou na základě hlavy V kapitoly 2“ SEU. Bank Mellat tvrdí, že čl. 1 bod 6 rozhodnutí 2012/635 stanoví právě taková opatření a že tedy Tribunál měl rozhodnout, že má pravomoc k rozhodnutí o námitce protiprávnosti, kterou před ním vznesla.

77.

Výklad, který Bank Mellat navrhuje Soudnímu dvoru, pokud jde o čl. 275 druhý pododstavec SFEU, podle mého názoru zbavuje tohoto ustanovení smyslu. Je zjevné, že čl. 275 druhý pododstavec SFEU jako ustanovení, které stanoví výjimku z pravomoci unijního soudu, musí být vykládán restriktivně – což bylo ostatně připomenuto Tribunálem. Nicméně když Bank Mellat navrhuje, že čl. 1 bod 6 rozhodnutí 2012/635 představuje rozhodnutí, které stanoví omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám ve smyslu čl. 275 druhého pododstavce SFEU, hodlá značně omezit dosah výjimky uvedené v prvním pododstavci tohoto článku. Rozdíl v povaze mezi opatřeními, která postihla Bank Mellat individuálně a vedla k rozsudku Soudního dvora ze dne 18. února 2016 ( 74 ), a opatřeními, o která jde v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku, dokonale znázorňuje rozlišení, které je třeba provést v okamžiku uplatnění čl. 275 druhého pododstavce SFEU. Jinými slovy, k pravomoci unijního soudu nestačí omezující opatření v obecném smyslu slova. Dále je třeba, aby tato opatření byla individuální povahy.

78.

Takový přístup byl potvrzen Soudním dvorem poprvé v rozsudku Gbagbo a další v. Rada ( 75 ), v rámci kterého Soudní dvůr rozhodl, že „pokud jde o akty přijaté na základě ustanovení týkajících se [SZBP], je to právě individuální povaha uvedených aktů, která v souladu s čl. 275 [druhým] pododstavcem SFEU a čl. 263 čtvrtým pododstavcem SFEU poskytuje přístup k unijnímu soudu“.

79.

Tento rozdíl lze dále znázornit porovnáním ustanovení rozhodnutí 2012/635. Článek 1 bod 6 uvedeného rozhodnutí provádí obecný režim omezujících opatření, která za podmínek, které popisuje, postihují bez rozdílu banky se sídlem v Íránu na základě obecného kritéria, a aniž by vůči těmto bankám byla formulována jakákoliv výtka účasti na šíření jaderných zbraní. Na tento článek se vztahuje výjimka stanovená v čl. 275 prvním pododstavci SFEU. Naopak článek 2 rozhodnutí 2012/635, který doplňuje seznam osob a subjektů zapojených do činností souvisejících s jadernými nebo balistickými raketami a osob a subjektů, které podporují íránskou vládu, spadá podle mé analýzy pod čl. 275 druhý pododstavec SFEU z důvodu individuální povahy těchto opatření.

80.

Bod 33 napadeného rozsudku, kde se Tribunál snažil prokázat, že cílem čl. 1 bodu 6 rozhodnutí 2012/635 bylo provést omezující opatření obecné povahy ( 76 ) předtím, než dospěl k závěru o nedostatku své pravomoci, se tedy zdá prost jakéhokoliv nesprávného právního posouzení.

81.

Překvapivější je následující fáze uvažování Tribunálu rozvinutá v bodech 35 a 36, v rámci které Tribunál konstatuje, že čl. 1 bod 15 nařízení č. 1263/2012 „není rozhodnutím, jímž se stanoví omezující opatření […] ve smyslu čl. 275 druhého pododstavce SFEU“. Takové tvrzení není relevantní, jelikož Tribunál měl přezkoumat situaci čl. 1 bodu 6 rozhodnutí 2012/635 s ohledem na článek 275 SFEU. Nicméně toto nesprávné právní posouzení nemá vliv na správný závěr, ke kterému Tribunál došel v bodě 38 svého rozsudku.

82.

Za těchto podmínek musí být pátý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut jako neopodstatněný.

83.

Navrhovatelka zde vytýká Tribunálu, že chybně vyložil čl. 215 odst. 1 SFEU a způsobil tím vadu svého rozsudku spočívající ve „vlastním nesprávném skutkovém zjištění“. Tribunál chybně rozhodl, že požadavek nezbytnosti uvedený v tomto článku se netýká vztahu mezi aktem přijatým na tomto základě a sledovaným cílem SZBP.

84.

Článek 215 odst. 1 SFEU stanoví, že „[p]ředpokládá-li rozhodnutí přijaté podle hlavy V kapitoly 2 Smlouvy o Evropské unii pozastavení, omezení nebo úplné přerušení hospodářských a finančních vztahů s jednou nebo více třetími zeměmi, přijme Rada kvalifikovanou většinou na společný návrh vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a Komise nezbytná opatření. […]“.

85.

Kromě toho, že kvalifikace pochybení vytýkaného Tribunálu se nezdá správná ( 77 ), zdá se zjevné, pouze s přihlédnutím ke znění čl. 215 odst. 1 SFEU, že vztah nezbytnosti, který zavádí, existuje mezi rozhodnutím SZBP a následně přijatým aktem. Tribunál tedy měl případně přezkoumat, zda čl. 1 bod 15 nařízení č. 1263/2012 představoval opatření nezbytné k provedení rozhodnutí 2012/635 a zejména čl. 1 bodu 6 uvedeného rozhodnutí. Tribunál tedy právem dospěl v bodě 87 napadeného rozsudku k závěru, že „poukaz na ‚nezbytná opatření‘ má […] zajistit, aby Rada podle článku 215 SFEU nepřijala omezující opatření, která by překračovala rámec opatření přijatých v odpovídajícím rozhodnutí SZBP“. Rámec pro prováděcí pravomoc Rady v dané oblasti již byl konstatován Soudním dvorem ( 78 ). V tomto ohledu, jak správně uvedla Komise, jsou opatření stanovená v čl. 1 bodu 15 nařízení č. 1263/2012 již velmi široce uvedena v čl. 1 bodu 6 rozhodnutí 2012/635.

86.

Za těchto podmínek je třeba první důvod kasačního opravného prostředku zamítnout jako neopodstatněný.

87.

Bank Mellat tvrdí, že uvažování Tribunálu je stiženo vadou z důvodu chybného použití zásady proporcionality, které vedlo Tribunál k závěru, že sporný režim je v souladu s uvedenou zásadou. Navrhovatelka předkládá šest výtek. První výtka vychází z nevhodné definice úrovně přezkumu, který unijní soud musí v případě takového režimu použít. Druhá výtka vychází z chybného posouzení přísnosti sankcí. Třetí výtka vychází z chyby při určení cíle sledovaného sporným režimem. Čtvrtá výtka vychází z chybného posouzení nezbytnosti uvedeného režimu. Pátá výtka vychází z nesprávného posouzení méně omezujících alternativních opatření. Šestá a poslední výtka vychází z nedostatečného zohlednění individuální situace Bank Mellat při posouzení zásady proporcionality ze strany Tribunálu.

88.

Pokud jde o definici vhodné úrovně soudního přezkumu, Bank Mellat v podstatě tvrdí, že Tribunál převrátil důkazní břemeno, když nerozhodl, že právní záruky v rámci přijetí individuálních omezujících opatření jsou použitelné v rámci posouzení legality takového obecného režimu, jako je sporný režim, což vedlo k porušení její účinné soudní ochrany. Tribunál však rozhodl, aniž by se dopustil nesprávného právního posouzení ( 79 ), že judikatura dovolávaná před ním Bank Mellat se nepoužije, jelikož sporné akty, a konkrétně nařízení č. 1263/2012, představují akty s obecnou působností, jejichž právní režim se odlišuje od režimu individuálních rozhodnutí, kterými se přijímají individuální omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám, jejichž označení je odůvodněno osobním chováním, určeným Radou, které odpovídá kritériu pro označení přijatého Radou. Kromě toho, jak správně uvedla Rada, sporný režim byl přijat v oblasti, která předpokládá rozhodnutí politické, ekonomické a sociální povahy a v jejímž rámci Soudní dvůr již přiznal unijnímu normotvůrci širokou posuzovací pravomoc, aby provedl tato komplexní posouzení, takže legalita sporného režimu z hlediska zásady proporcionality může být dotčena pouze zjevně nepřiměřeným charakterem takového opatření ve vztahu ke sledovanému cíli ( 80 ). Z bodu 110 napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál samozřejmě ověřil proporcionalitu sporného režimu a zejména rozhodl, zda Rada mohla konstatovat, že je přijetí tohoto režimu přiměřené a nezbytné k dosažení cíle spočívajícího v zabránění šíření jaderných zbraní a jeho financování a že nezpůsobilo navrhovatelce nepřiměřené nepříznivé následky. Tribunál za těchto podmínek uplatnil úroveň přezkumu vhodnou v takovémto případě.

89.

Pokud jde o posouzení přísnosti sankcí, i když navrhovatelka jasně uvádí, že její výtka směruje vůči bodům 205 až 211 napadeného rozsudku, je třeba konstatovat, že se ve zbytku omezuje na tvrzení o chybném posouzení přísnosti sankcí ze strany Tribunálu, ač jej nedoložila. Vzhledem k neexistenci dostatečných informací ze strany Bank Mellat k této otázce se přezkum argumentu zastavuje.

90.

Pokud jde o určení cíle sledovaného sporným režimem, navrhovatelka znovu tvrdí, že Tribunál měl po Radě požadovat, aby prokázala přiměřenost mezi uvedeným režimem a údajně sledovaným cílem zabránit šíření jaderných zbraní. Bank Mellat Tribunálu rovněž vytýká, že přiznal přílišný význam prohlášením Rady a nedokázal určit, jaký byl skutečně sledovaný neoprávněný cíl, a sice vyvíjet hospodářský nátlak na Írán. Je nicméně třeba konstatovat, že argumentace navrhovatelky směřuje proti části napadeného rozsudku, která se soustředila na to, co Tribunál kvalifikoval jako „první cíl“ ( 81 ), tedy ( 82 ) cíl zabránit šíření jaderných zbraní, a že se Tribunál nespokojil s tvrzeními Rady k tomu, aby rozhodl, že uvedený cíl byl skutečně sledován sporným režimem ( 83 ), ale posunul svou analýzu ještě dále, když konstatoval, že vlastní zkušenost navrhovatelky zdá se potvrzuje prohlášení Rady, neboť Bank Mellat poskytovala některé služby subjektu zařazenému na seznam, aniž by o tom věděla ( 84 ). Konečně, Bank Mellat nemůže důvodně tvrdit, že nebyla provedena žádná analýza skutečně sledovaného cíle – a sice vyvíjet hospodářský nátlak na Írán –, jak o tom svědčí body 136 až 143 napadeného rozsudku, ve kterých Tribunál rozhodl, že sledování takového cíle nevyplývalo z napadených aktů. Tribunál tedy správně určil cíl sledovaný sporným režimem.

91.

Pokud jde o posouzení nezbytné povahy sporného režimu, Bank Mellat v podstatě tvrdí, že sporný režim překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení sledovaného cíle, jelikož se vztahuje na subjekty, vůči kterým neexistují žádné indicie účasti na šíření jaderných zbraní, a jelikož nestanoví dostatečné výjimky. Tribunál neprokázal, že finanční embargo bylo nezbytné k dosažení sledovaného cíle a odůvodnění v tomto ohledu je skutečně příliš široké. Z napadeného rozsudku však vyplývá, že poté, co Tribunál konstatoval, že přijetím sporného režimu došlo ke zpřísnění omezujících opatření přijatých vůči Íránské islámské republice, potvrdil určitou návaznost s předchozím obecným režimem, u něhož Bank Mellat netvrdila, že nebyl nezbytný, a že uměřené zpřísnění režimu ve třech směrech ( 85 ) nemělo za následek náhlou nepřiměřenost sporného režimu ( 86 ). Kromě toho se zdá, že navrhovatelka vytýká Tribunálu, že rozšířil závěry vyvozené z analýz Finančního akčního výboru v oblasti šíření jaderných zbraní, když měl za to, že tyto závěry dosvědčují systematické mezery íránského bankovního a finančního odvětví, v jejichž důsledku je zpřísnění dohledu nad uvedeným odvětvím, které provedl sporný režim, konzistentní s cílem zabránit šíření jaderných zbraní. Nicméně zdá se mi, že tato výtka se vymyká přezkumu vykonávanému Soudním dvorem v rámci kasačního opravného prostředku, neboť směřuje k tomu, aby před Soudním dvorem byla zpochybněna skutková okolnost, které se Rada dovolávala před Tribunálem ( 87 ), ale ohledně které se Bank Mellat nedovolává zkreslení. Pokud jde o zbývající část, již bylo potvrzeno, že sporný režim nespočívá na určení rizika účasti každého bankovního a finančního subjektu na zakázané činnosti a že stanoví celou řadu výjimek a odchylek, jejichž cílem je omezit v co možná největším rozsahu záporné účinky uvedeného režimu. To jsou dvě skutečnosti správně určené Tribunálem, které jasně podporují zjištění, že sporný režim nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení sledovaného cíle.

92.

Pokud jde o existenci méně omezujících alternativních opatření, Bank Mellat tvrdí, že Tribunál v souvislosti s uvedenými opatřeními neuvažoval o tom, že sporný režim měl stanovit, že se týká pouze finančních institucí, u kterých existuje rozumná pochybnost, nebo stanovit režim příznivějších výjimek nebo průhlednější a méně diskreční pravidla. Posouzení Tribunálu týkající se určení systematických mezer íránského bankovního odvětví, na které jsem právě poukázal, však podle mého názoru činí zjevnou nutnost podřídit celé odvětví striktnímu režimu, který se vztahuje na všechny íránské banky bez ohledu na jejich osobní zapojení do šíření jaderných zbraní, a to tím spíše, že se ve sporném režimu nejednalo o zákaz všech převodů, ale tím, že převody byly podřízeny nejen režimu předchozího oznámení a povolení, ale i režimu výjimek, o posouzení těchto převodů z hlediska rizika, které případně představují z hlediska šíření jaderných zbraní. Mimoto podotýkám, že Bank Mellat neprokazuje, v čem by alternativní opatření, která navrhuje, byla stejně účinná jako sporný režim, což s konečnou platností brání tomu, aby její výtce mohlo být vyhověno.

93.

Pokud jde o zohlednění individuální situace Bank Mellat pro účely posouzení přiměřenosti sporného režimu, navrhovatelka v podstatě tvrdí, že Tribunál měl přihlédnout ke skutečnosti, že vůči ní neexistoval žádný důkaz jakékoliv podpory šíření jaderných zbraní, a že Tribunál měl konstatovat, že sporný režim není s ohledem na tuto skutečnost nezbytný. Argumentace navrhovatelky k této otázce znovu vychází z nesprávného pochopení toho, co představoval sporný režim, tedy obecný režim, který se vztahoval na všechny subjekty, u kterých nebylo třeba tvrdit osobní jednání v souvislosti s nebezpečím šíření jaderných zbraní. A dále skutečnost, že Bank Mellat bez svého vědomí poskytla služby subjektu zařazenému na seznam, spíše podporuje nezbytnost obecného režimu, jako je sporný režim, za účelem účinnějšího boje proti šíření jaderných zbraní v Íránu. To ostatně Tribunál rozhodl v bodě 195 napadeného rozsudku, takže na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, a i když podle mého názoru Tribunál nebyl povinen tak učinit z důvodu obecné povahy sporného režimu, Tribunál skutečně částečně přihlédl k situaci navrhovatelky, ale vyvodil z toho závěry opačné, než jsou závěry požadované Bank Mellat.

94.

Ze všech těchto úvah, a jelikož není možné určit žádné nesprávné právní posouzení při přezkumu přiměřené povahy sporného režimu Tribunálem, musí být druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut jako neopodstatněný.

95.

Bank Mellat tvrdí, že Tribunál považoval neprávem za nepřípustné, v rozsahu, v němž směřovaly proti čl. 30b odst. 3 prvnímu pododstavci nařízení č. 267/2012, výtky podané v rámci třetího žalobního důvodu před Tribunálem a rovněž neprávem rozhodl, že sporný režim neporušoval zásady právní jistoty a zákazu diskriminace, jakož i povinnost uvést odůvodnění a procesní záruky v zásadě poskytované v souvislosti s přijetím omezujících opatření.

96.

Pokud jde o přípustnost výtek předložených vůči čl. 30b odst. 3 prvnímu pododstavci nařízení č. 267/2012, odkazuji na body 66 a násl. tohoto stanoviska.

97.

Pokud jde o výtku vycházející z porušení zásady právní jistoty, poté, co Tribunál připomněl klasickou judikaturu v této oblasti, správně dospěl k závěru, že sporný režim odpovídá kritériím vyžadovaným Soudním dvorem k posouzení zásady právní jistoty jako splněné ( 88 ). S ohledem na povahu dotčeného režimu a jeho podmínky fungování, definované v čl. 1 bodě 15 nařízení č. 1263/2012, navrhovatelka nemůže namítat existenci jakéhokoliv porušení zásady právní jistoty, jelikož podmínky, za kterých bylo nutné předchozí oznámení nebo povolení, byly podle mého názory jasně stanoveny. Musím tudíž souhlasit se závěrem Tribunálu, podle kterého ustanovení dotčeného režimu, zejména článek 30 odst. 2 až 4 nařízení č. 267/2012 „dostatečně jasně a přesně vymezují působnost omezení a povinností“ ( 89 ).

98.

Pokud jde o výtku vycházející z toho, že Tribunál chybně vyložil dosah procesních povinností, které měly být zaručeny za účelem přijetí sporného režimu, Tribunál nejprve ověřil, že odůvodnění poskytnuté subjektům dotčeným obecným režimem jim umožnilo seznámit se s ratio legis uvedeného režimu, aby mohly případně zpochybnit jeho legalitu ( 90 ), a poté odlišil procesní záruky, které musí být zajištěny fyzickým nebo právnickým osobám, které jsou předmětem individuálních omezujících opatření, od záruk, které musí být poskytnuty osobám, na něž se vztahuje obecný režim typu sporného režimu ( 91 ). V tomto směru nelze analýzu Tribunálu než potvrdit, jelikož je jasné, jak jsem ostatně měl již příležitost zdůraznit, že sporný režim není na rozdíl od individuálních omezujících opatření založen na konkrétním tvrzení o osobním chování v rozporu se sledovaným cílem SZBP, ale na nebezpečí používání bank a finančních institucí se sídlem v Íránu ze strany tohoto státu pro účely šíření jaderných zbraní, a to i bez jejich vědomí. Za těchto podmínek jsou procesní záruky poskytnuté ve fázi před přijetím aktu zcela odlišné od těch, které předcházejí přijetí individuálních omezujících opatření ( 92 ). Sporný režim nepředstavuje individuální rozhodnutí, které je určeno Bank Mellat. Na rozdíl od toho, co tvrdí Bank Mellat, a s ohledem na rozdíl mezi právním režimem použitelným na individuální omezující opatření a na sporný režim, jsou závěry vyvozené Tribunálem v rámci přezkumu legality individuálních omezujících opatření zcela nezávislé na závěrech, které mohl vyvodit v rámci žaloby směřující ke zpochybnění legality sporného režimu. Za těchto podmínek Tribunál odmítl výtky vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění a porušení právních záruk vyžadovaných v případě existence omezujících opatření, aniž by se dopustil nesprávného právního posouzení.

99.

Konečně, pokud jde o výtku vycházející z porušení zásady zákazu diskriminace, rovněž zde je třeba konstatovat, že Tribunál, aniž se dopustil nesprávného právního posouzení, rozhodl, že rozdílné zacházení, jehož předmětem jsou íránské subjekty, které spadají do osobní působnosti sporného režimu, bylo odůvodněné samotnou podstatou režimu, jehož cílem bylo přispět k boji proti jakémukoliv nebezpečí šíření jaderných zbraní v Íránu, jakmile bylo prokázáno, že by se tyto subjekty mohly podílet na financování uvedeného šíření, a to i bez svého vědomí. Pokud jde o argument navrhovatelky, že toto rozdílné zacházení nebylo nezbytné k dosažení sledovaného cíle a že existují jiná méně omezující opatření, domnívám se, že jeho cílem je zpochybnit analýzu Tribunálu provedenou v rámci přezkumu přiměřenosti sporného režimu, a odkazuji proto na mou analýzu v rámci druhého důvodu projednávaného kasačního opravného prostředku.

100.

Třetí důvod kasačního opravného prostředku je třeba z těchto důvodů zamítnout jako neopodstatněný.

101.

O nákladech řízení bude rozhodnuto pouze s ohledem na můj hlavní závěr, a sice nepřípustnost kasačního opravného prostředku. Nicméně nemohu se ubránit domněnce, že pokud by se Tribunál správně vypořádal s otázkou zániku právního zájmu na podání žaloby během řízení před ním a pokud by konstatoval, že není třeba vydat rozhodnutí ve věci, mohlo to vést k tomu, že by navrhovatelka projednávaný kasační opravný prostředek nepodala. Při určení náhrady nákladů řízení tedy může být k této skutečnosti přihlédnuto.

102.

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení po Bank Mellat a kasační opravný prostředek, který Bank Mellat podala, je třeba posoudit jako nepřípustný, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení o kasačním opravném prostředku. Naproti tomu a z výše uvedených důvodů se domnívám, že by Soudní dvůr měl použít čl. 184 odst. 4 poslední větu jednacího řádu Soudního dvora a rozhodnout, že Spojené království a Komise ponesou vlastní náklady řízení.

103.

Na základě všech předchozích úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl následovně: