1.

Omezující opatření Evropské unie v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky vyžadují určitou flexibilitu, neboť často je nutné včas reagovat na měnící se politické podmínky a okolnosti, které tvoří základ těchto opatření. V příslušných právních aktech je proto většinou stanoveno nejen to, že je nezbytné tyto právní akty, případně na návrh dotčených osob, pravidelně zkoumat. Vedle toho je platnost těchto aktů často již od počátku časově velmi omezená, např. na jeden rok a následně je popřípadě prodloužena, nikoliv výjimečně ve velmi krátké době, přijetím dalších právních aktů.

2.

Aby byla dotčeným osobám za těchto podmínek zajištěna účinná soudní ochrana v souladu s čl. 275 odst. 2 SFEU, musí být zvláštnosti takových právních aktů zohledněny v soudním řízení. Tribunál proto uznal zvláště možnost upravit žalobu v případě vydání nového právního aktu v průběhu soudního řízení tak, aby bylo možné popřípadě požadovat také zrušení tohoto nového právního aktu. Tato možnost a podmínky jejího uplatnění jsou nyní výslovně stanoveny v článku 86 jednacího řádu Tribunálu ze dne 4. března 2015 ( 2 ). Dále Soudní dvůr objasnil, že právní zájem na řízení žalobce automaticky nezaniká skončením platnosti právního aktu, kterým se přijímají omezující opatření v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky ( 3 ).

3.

Předmětem projednávaného kasačního opravného prostředku jsou různé důsledky těchto procesních zvláštností. Konkrétně se na jedné straně jedná o otázku, zda Tribunál mohl právem odmítnout návrh na úpravu žaloby podaný na jednání jako nepřípustný z důvodu chybějícího samostatného podání, ačkoliv návrh zaznamenal do protokolu a dotčenou osobu neupozornil na další požadavky, a ačkoliv znění jednacího řádu, relevantní v dotčeném jednacím jazyce, není ve vztahu k požadavku samostatného podání jednoznačné. Na druhé straně vznáší projednávaná situace otázku týkající se trvání právního zájmu na řízení v případě, v němž byl právní akt vydaný v průběhu soudního řízení, k jehož zrušení směřuje návrh na úpravu žaloby, ještě v průběhu téhož řízení nahrazen dalším právním aktem.

4.

Objasnění této otázky má kromě své technické povahy v tomto konkrétním případě význam jak pro konkrétní zajištění účinné soudní ochrany, tak pro hospodárnost řízení před unijními soudy ve zvláště citlivé oblasti omezujících opatření.

5.

Článek 45 jednacího řádu Tribunálu, který se nachází v hlavě II tohoto jednacího řádu („Jazykový režim“), je nadepsán „Určení jednacího jazyka“ a stanoví následující:

„1.   V řízení o přímé žalobě ve smyslu článku 1 tohoto jednacího řádu volí jednací jazyk žalobce […]“

6.

Článek 86 jednacího řádu Tribunálu je nadepsán „Úprava žaloby“ a ve znění platném pro řízení před Tribunálem, dotčené v projednávané věci, stanoví ( 4 ):

„1.   Je-li akt, jehož zrušení je navrhováno, nahrazen nebo změněn jiným aktem se stejným předmětem, může žalobce před ukončením ústní části řízení nebo před rozhodnutím Tribunálu, že rozhodne bez konání ústní části řízení, žalobu upravit tak, že tuto novou skutečnost zohlední.

2.   Úprava žaloby musí být provedena samostatným podáním a ve lhůtě stanovené v čl. 263 šestém pododstavci SFEU, v níž lze navrhnout zrušení aktu, který je důvodem úpravy žaloby.

3.   Návrh na úpravu žaloby musí obsahovat:

4.   K návrhu na úpravu žaloby se přiloží akt, který je důvodem úpravy žaloby. Není-li tento akt předložen, určí vedoucí soudní kanceláře žalobci přiměřenou lhůtu k jeho předložení. Nedojde-li v určené lhůtě k odstranění této vady, rozhodne Tribunál, zda nedodržení tohoto požadavku činí návrh na úpravu žaloby nepřípustným.

5.   Aniž je dotčeno rozhodnutí Tribunálu, které má být vydáno o přípustnosti návrhu na úpravu žaloby, určí předseda žalovanému lhůtu, aby se k návrhu na úpravu žaloby vyjádřil.

[…]“

7.

Navrhovatelem kasačního opravného prostředku je syrský obchodník, kterému byla v rámci omezujících opatření přijatých Evropskou unií vůči Sýrii uložena cestovní omezení. Dále byly zmrazeny jeho finanční prostředky a hospodářské zdroje.

8.

Dne 9. května 2011 přijala Rada na období do 9. května 2012 rozhodnutí 2011/273/SZBP o omezujících opatřeních vůči Sýrii ( 5 ), jakož i nařízení (EU) č. 442/2011 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii ( 6 ). Nařízení č. 442/2011 bylo následně nahrazeno nařízením (EU) č. 36/2012 ze dne 18. ledna 2012 ( 7 ).

9.

Ustanovení rozhodnutí 2011/273 byla prostřednictvím ustanovení rozhodnutí 2011/782/SZBP nadále uplatňována od 1. prosince 2011 ( 8 ) po období do 1. prosince 2012, prostřednictvím ustanovení rozhodnutí 2012/739/SZBP ze dne 29. listopadu 2012 ( 9 ) po období do 1. března 2013 a nakonec prostřednictvím ustanovení rozhodnutí 2013/255/SZBP ze dne 31. května 2013 (dále jen „rozhodnutí z roku 2013) ( 10 ) po období do 1. června 2014. Platnost rozhodnutí z roku 2013 byla následně rozhodnutím 2014/309/SZBP ze dne 28. května 2014 ( 11 ) prodloužena do 1. června 2015.

10.

Prováděcím rozhodnutím Rady 2014/488/SZBP ze dne 22. července 2014, kterým se provádí rozhodnutí z roku 2013 o omezujících opatřeních vůči Sýrii (dále jen „prováděcí rozhodnutí z roku 2014“) ( 12 ), bylo jméno pana HX zařazeno na seznam v příloze I rozhodnutí z roku 2013.

11.

Prováděcím nařízením Rady (EU) č. 793/2014 ze dne 22. července 2014, kterým se provádí nařízení (EU) č. 36/2012 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii ( 13 ), bylo jméno pana HX zařazeno na seznam v příloze II nařízení č. 36/2012.

12.

Rozhodnutím Rady (SZBP) 2015/837 ze dne 28. května 2015, kterým se mění rozhodnutí z roku 2013 o omezujících opatřeních vůči Sýrii (dále jen „rozhodnutí z roku 2015“) ( 14 ), byla platnost rozhodnutí z roku 2013 prodloužena do 1. června 2016.

13.

Poté byla platnost rozhodnutí z roku 2013 rozhodnutím Rady (SZBP) 2016/850 ze dne 27. května 2016, kterým se mění rozhodnutí z roku 2013 o omezujících opatřeních vůči Sýrii (dále jen „rozhodnutí z roku 2016“) ( 15 ), opětovně prodloužena do 1. června 2017. Rozhodnutí z roku 2016 bylo zveřejněno v Úředním věstníku dne 28. května 2016, vstoupilo v platnost dne 29. května 2016 a panu HX bylo doručeno dne 30. května 2016 ( 16 ). Ve srovnání s prováděcím rozhodnutím z roku 2014 obsahovalo rozhodnutí z roku 2016 podrobnější odůvodnění zařazení pana HX na seznam v příloze I rozhodnutí z roku 2013, které bylo ve srovnání s odůvodněním prováděcího rozhodnutí z roku 2014 doplněno o další poznatky.

14.

Nakonec byla platnost rozhodnutí z roku 2013 v průběhu řízení o projednávaném kasačním opravném prostředku rozhodnutím Rady (SZBP) 2017/917 ze dne 29. května 2017 ( 17 ), kterým se mění rozhodnutí z roku 2013 o omezujících opatřeních vůči Sýrii opětovně prodloužena do 1. června 2018, aniž by došlo k jakýmkoliv změnám ve vztahu k panu HX.

15.

Žalobou podanou dne 13. října 2014 se pan HX před Tribunálem domáhal zrušení prováděcího rozhodnutí z roku 2014, jakož i prováděcího nařízení č. 793/2014 v části, v níž se tyto právní akty týkaly jeho osoby.

16.

V průběhu jednání před Tribunálem, konaného dne 8. prosince 2015, podal pan HX návrh na úpravu své žaloby, aby se mohl domáhat i zrušení rozhodnutí z roku 2015 v části, v níž se týkalo jeho osoby. Tento návrh byl do protokolu z jednání zaznamenán s poznámkou, že pan HX uvedl, že rozhodnutí z roku 2015 mu nebylo dosud oznámeno. Dále bylo do protokolu zaznamenáno, že Rada se proti návrhu na úpravu žaloby nevyjádřila.

17.

Tribunál však návrh na úpravu žaloby pro účely zahrnutí rozhodnutí z roku 2015 odmítl v rozsudku ze dne 2. června 2016 (dále jen „napadený rozsudek“) ( 18 ) jako nepřípustný. Tribunál opíral toto odmítnutí o čl. 86 odst. 2 svého jednacího řádu, podle něhož musí být úprava žaloby provedena samostatným podáním. Tento požadavek nebyl podle názoru Tribunálu splněn, neboť pan HX podal návrh na úpravu žaloby na jednání pouze ústně.

18.

Dále Tribunál prováděcí rozhodnutí z roku 2014, jakož i prováděcí nařízení č. 793/2014 zrušil v části, v níž se týkala pana HX. Jako důvod pro toto rozhodnutí Tribunál uvedl, že poznatky, které Rada přednesla k odůvodnění zařazení pana HX na seznam v přílohách těchto právních aktů, nemohly podložit údaj, že pan HX je osobou, která syrský režim podporuje nebo z něj má prospěch. Nakonec Tribunál rozhodl, že Rada ponese vlastní náklady řízení, a uložil jí náhradu nákladů řízení vynaložených panem HX.

19.

Podáním ze dne 1. srpna 2016 podal pan HX proti napadenému rozsudku kasační opravný prostředek. Pan HX navrhuje, aby Soudní dvůr tento rozsudek zrušil v části, v níž byl návrh na úpravu žaloby pro účely zahrnutí rozhodnutí z roku 2015 odmítnut jako nepřípustný. Dále pan HX navrhuje, aby Soudní dvůr rozhodnutí z roku 2015 zrušil v části, v níž se týká jeho osoby, nebo vrátil věc pro tyto účely Tribunálu. Nakonec pan HX navrhuje, aby Soudní dvůr uložil Radě náhradu nákladů řízení.

20.

Rada navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil panu HX náhradu nákladů řízení.

21.

Před Soudním dvorem byl kasační opravný prostředek projednán písemně.

22.

Rada v příloze své kasační odpovědi předložila nový důkaz, a to potvrzení o převzetí a doručení rozhodnutí z roku 2015 advokátovi pana HX, podepsané třetí osobou. Soudní dvůr poskytl účastníkům řízení příležitost písemně se k tomuto novému důkazu vyjádřit. Dále Soudní dvůr vyslechl účastníky řízení ohledně existence právního zájmu na řízení pana HX, zejména ve vztahu k rozhodnutí z roku 2015.

23.

Prostřednictvím prvního důvodu kasačního opravného prostředku pan HX tvrdí, že jeho návrh na úpravu žaloby směřující k zahrnutí rozhodnutí z roku 2015 ze dne 28. května 2015, který byl podán na jednání konaném 8. prosince 2015, nebyl opožděný. Vzhledem k tomu, že mu nebylo rozhodnutí z roku 2015 doručeno, ačkoliv Radě byla jeho adresa známa, nezačala ve vztahu k tomu rozhodnutí běžet lhůta pro úpravu žaloby.

24.

Rada v této souvislosti tvrdí, že rozhodnutí z roku 2015 bylo doručeno advokátovi pana HX doporučeným dopisem. Vedle toho Rada, jak již bylo uvedeno výše, přiložila v příloze své kasační odpovědi potvrzení o převzetí ze dne 8. června 2015 podepsané třetí osobou. Pan HX však popírá, že osoba, která toto potvrzení o převzetí podepsala a která není zaměstnankyní jeho advokáta, předala dopis tomuto advokátovi. Pan HX k tomu dodává, že Rada mohla zjistit, že potvrzení o převzetí nebylo podepsáno samotným jeho advokátem. Navíc Rada znala jeho e-mailovou adresu. Rada proto mohla pro jistotu zaslat další doporučený dopis nebo elektronickou zprávu, aby advokáta vyrozuměla o rozhodnutí z roku 2015.

25.

Za těchto okolností nemůže Soudní dvůr určit, zda rozhodnutí z roku 2015 bylo panu HX účinně doručeno. Rozhodnutí Soudního dvora o opodstatněnosti projednávaného kasačního opravného prostředku nemůže být tudíž založeno na možné opožděnosti návrhu na úpravu žaloby.

26.

Ve zbytku stačí konstatovat, že projednávaný důvod kasačního opravného prostředku je stejně irelevantní. Tribunál totiž neopíral zamítnutí návrhu na úpravu žaloby pro účely zahrnutí rozhodnutí z roku 2015 o případné nedodržení lhůty stanovené pro takovou úpravu, ale o skutečnost, že návrh nebyl podán samostatným podáním.

27.

Stranou tedy může v projednávané otázce zůstat otázka, zda pan HX obdržel jedno vyhotovení rozhodnutí z roku 2015 prostřednictvím svého advokáta či nikoliv.

28.

Dále může stranou zůstat otázka, zda měl být návrh na úpravu žaloby v projednávané věci nutně podán ve lhůtě stanovené v čl. 263 odst. 6 SFEU, během níž lze navrhnout zrušení aktu, který odůvodňuje úpravu žaloby. Tribunál totiž v této souvislosti – ovšem ještě před vstupem nového jednacího řádu ze dne 4. března 2015 v platnost – rozhodl, že tato lhůta za určitých podmínek v rámci probíhajícího řízení neplatí. Je tomu tak v případě, kdy na jedné straně původní právní akt a akt, o jehož zrušení je prostřednictvím úpravy žaloby žádáno, mají ve vztahu k dotčené osobě stejný předmět, jsou v podstatě založeny na stejných důvodech a mají věcně totožný obsah, kdy se odlišují pouze rozsahem působnosti ratione temporis, a na druhé straně návrh na úpravu návrhových žádání není založen na žádném novém důvodu, skutečnosti nebo důkazu než na samotném přijetí sporného aktu, který zrušuje a nahrazuje tento předchozí akt ( 19 ).

29.

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku pan HX tvrdí, že Tribunál neprávem odmítl jeho návrh na úpravu žaloby pro účely zahrnutí rozhodnutí z roku 2015 z důvodu chybějícího samostatného podání. Podle pana HX byly totiž v projednávané věci podáním návrhu, který byl zaznamenán do protokolu z jednání, na jednání splněny podmínky přípustnosti úpravy žaloby ve smyslu jednacího řádu Tribunálu. Podle pana HX nedostatek samostatného podání neměl v projednávané věci dopad na zájmy protistrany ani práci Tribunálu, přičemž jak protistrana, tak Tribunál měly již před konáním jednání znalost o rozhodnutí z roku 2015. Kromě toho měla Rada příležitost vyslovit se proti návrhu na úpravu žaloby, a jak bylo zaznamenáno do protokolu z jednání, neučinila tak.

30.

Dále Tribunál nezohlednil skutečnost, že bulharské znění článku 86 odstavce 2 jeho jednacího řádu, které je v projednávané věci relevantní, neboť jednacím jazykem je bulharština, je ve vztahu k požadavku samostatného podání návrhu na úpravu žaloby nejednoznačné. Na rozdíl od anglického („separate document“) a francouzského („acte séparé“) znění jednacího řádu Tribunálu, nepoužívá bulharské znění výraz „dokument“, ale výraz „молба“ („molba“ – „návrh“). Tomuto výrazu není automaticky vlastní požadavek písemné formy, neboť může označovat jak písemný, tak ústní projev vůle.

31.

Nakonec Tribunál podle pana HX porušil zásadu kontradiktorního řízení tím, že mu neposkytl během jednání, tedy včas před skončením ústní části řízení, příležitost seznámit se s různými jazykovými zněními jednacího řádu Tribunálu a rozhodnutím z roku 2015. Tribunál mu také údajně nestanovil přiměřenou lhůtu k odstranění vad jeho návrhu na úpravu žaloby, jak vyžaduje jednací řád Tribunálu, a k předložení dokumentů nezbytných pro tento návrh, jakmile se na jednání dozvěděl, že pan HX chce upravit žalobu.

32.

Tato argumentace je přesvědčivá.

33.

Je sice zcela odůvodněné stanovit na úpravu žaloby určité formální požadavky. Takové formální požadavky, jak jsou stanoveny také v článku 86 jednacího řádu Tribunálu, však neplatí samoúčelně. Naopak existují proto, aby zaručily kontradiktorní řízení a Tribunálu umožnily získání všech nezbytných informací pro smysluplné zkoumání návrhů na úpravu žaloby.

34.

Tento funkční cíl formálních požadavků na návrhy na úpravu žaloby je podpořen ustanoveními jednacího řádu Tribunálu, neboť například podle čl. 86 odst. 3 písm. b) jsou upravené žalobní důvody a argumenty vyžadovány pouze v případě potřeby. Tribunál rovněž může, není-li k podání obsahujícímu návrh na úpravu žaloby přiložen právní akt, který je důvodem úpravy žaloby, určit žalobci v souladu s čl. 86 odst. 4 lhůtu k odstranění tohoto nedostatku a samotné jeho neodstranění nevede nutně k nepřípustnosti návrhu, neboť Tribunál má v tomto ohledu prostor pro uvážení.

35.

Tribunál naproti tomu v projednávané věci uplatnil článek 86 svého jednacího řádu nanejvýš formalistickým způsobem, jenž je nejen v rozporu se smyslem a účelem tohoto ustanovení, ale také v rozporu se zásadou spravedlivého procesu, zakotvenou v čl. 47 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie. Nic by nebránilo tomu považovat návrh na úpravu žaloby, podaný již během jednání a zaznamenaný do protokolu z jednání, za přípustný, zvláště když má protokol jakožto soudní dokument důkazní hodnotu, a může tedy představovat náhradu požadavku písemné formy. Za daných okolností nebyla kromě toho nutná žádná další úprava žalobních důvodů a argumentů ve vztahu k obsahu rozhodnutí z roku 2015, které pouze prodloužilo dobu platnosti rozhodnutí z roku 2013, ani nebylo nutné předložit rozhodnutí z roku 2015, s nímž byly Tribunál a Rada zjevně obeznámeny.

36.

Ostatně ještě na jednání pan HX uvedl, že až do tohoto jednání nevěděl o rozhodnutí z roku 2015, a jak bylo konstatováno výše, nebyla tato domněnka účinně vyvrácena, neboť výpovědi účastníků řízení jsou v tomto ohledu protichůdné ( 20 ). Je tedy nutné i nadále vycházet z toho, že se pan HX případně teprve na jednání dozvěděl o rozhodnutí z roku 2015. Za takových okolností je úprava žaloby v rámci jednání vhodná a slouží zamýšlenému účelu. Pokud je požadavek samostatného podání v takovém případě uplatňován příliš formalisticky, činí ovšem úpravu žaloby na jednání prakticky nemožnou, což snižuje účinnou soudní ochranu a je v rozporu s hospodárností řízení.

37.

Pokud Tribunál přesto chtěl bezpodmínečně trvat na požadavku podání návrhu na úpravu žaloby samostatným podáním, mohl bez dalšího během jednání pana HX na tento požadavek upozornit. V protikladu s tím byl postup Tribunálu zavádějící. Tribunál totiž tím, že zaznamenal návrh pana HX do protokolu a na další požadavky ho neupozornil, vyvolal u pana HX dojem, že byl jeho návrh řádně zaznamenán a že z jeho strany není nutné žádné další jednání.

38.

Výše uvedená situace je o to problematičtější, že se bulharské znění čl. 86 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu jeví ve vztahu k požadavku písemné formy návrhu na úpravu žaloby vskutku jako přinejmenším ne zcela jednoznačné.

39.

Rada v této souvislosti namítá, že i kdyby bylo bulharské znění nejednoznačné, nemůže jedno z jazykových znění jednacího řádu Tribunálu převážit nad ostatními zněními, i když se jedná o znění v příslušném jednacím jazyce.

40.

Rada se v této souvislosti dovolává ustálené judikatury, podle níž nezbytnost jednotného použití a jednotného výkladu ustanovení unijního práva vylučuje, aby ustanovení práva bylo posuzováno izolovaně v jedné z jeho verzí, a vyžaduje, aby bylo takové ustanovení vykládáno na základě vůle jeho původce a cíle jím sledovaného ve světle jeho znění ve všech jazycích Unie ( 21 ). Odlišné jazykové znění proto v každém případě nemůže samo o sobě převažovat nad všemi ostatními jazykovými zněními. V projednávané věci všechna jazyková znění jednacího řádu Tribunálu, s výjimkou bulharského znění, použila výrazy, ze kterých jednoznačně vyplývá, že v případě návrhu na úpravu žaloby se musí jednat o samostatný písemný dokument.

41.

Nezbytnost jednotného výkladu ustanovení unijního práva v případě rozdílů mezi jednotlivými jazykovými verzemi tohoto ustanovení skutečně vyžaduje, aby bylo dotčené ustanovení vykládáno v závislosti na kontextu a účelu právní úpravy, jejíž je součástí ( 22 ). To však nemůže vést k tomu, aby bylo jednotlivci upřeno právo, zakotvené jak v čl. 20 odst. 2 písm. d) a čl. 24 odst. 4 SFEU, tak v článku 45 jednacího řádu Tribunálu, obrátit se na unijní soud ve svém jazyce.

42.

Jak již bylo vylíčeno výše, naplňuje návrh na úpravu žaloby zaznamenaný do protokolu cíle požadavku samostatného podání. A i kdybychom chtěli trvat na samostatném podání, nelze od právních subjektů očekávat, že ovládají několik jednacích jazyků Unie a – bez zvláštního odkazu – provádějí výklad ustanovení týkajících se procesních požadavků před unijními soudy ve světle znění těchto ustanovení ve všech nebo také pouze několika jazycích Unie. Naopak celý jazykový režim unijních soudů je právě upraven tak, aby bylo účinným způsobem zajištěno právo každého právního subjektu obrátit se na unijní soud ve svém jazyce. Unijní soudy proto musí zejména v případě odchylného znění jednacího jazyka ve srovnání s ostatními jazykovými zněními svých jednacích řádů využít pro účely zajištění spravedlivého procesu a účinné soudní ochrany všechny možnosti poučit dotčené osoby o omylu a poskytnout jim možnost účinně vykonat svá práva.

43.

To platí tím spíše, že Tribunál, který vydal svůj jednací řád ve všech jednacích jazycích, si musí nechat přičítat nejasnosti v různých jazykových zněních tohoto jednacího řádu, které se objeví v průběhu různých procesních a jazykových situacích. Tribunál tedy musí přiměřeným výkladem a použitím svých procesních pravidel ve světle zásady spravedlivého procesu zajistit, aby takové nejasnosti nevedly k odepření účinné soudní ochrany dotčené osobě.

44.

Celkově je nutné konstatovat, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je opodstatněný. Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že návrh pana HX na úpravu žaloby odmítl pouze z důvodu chybějícího samostatného podání jako nepřípustný a neposkytl panu HX příležitost, aby ústně podaný návrh doplnil, jak Tribunál považuje za nezbytné. Napadený rozsudek je proto nutné zrušit v části, v níž byl návrh na úpravu žaloby pro účely zahrnutí rozhodnutí z roku 2015 odmítnut jako nepřípustný.

45.

Podle čl. 61 odst. 1 svého statutu může Soudní dvůr vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, jestliže to soudní řízení dovoluje.

46.

O takový případ se jedná v projednávané věci.

47.

Je totiž nutné konstatovat, že návrh na úpravu žaloby pro účely zahrnutí rozhodnutí z roku 2015 nevyžadoval věcný přezkum, neboť právní zájem na řízení pana HX ve vztahu k tomuto rozhodnutí zanikl ještě v průběhu řízení před Tribunálem.

48.

Přípustnost žaloby na neplatnost podané u Tribunálu je nepominutelnou podmínkou řízení, kterou Soudní dvůr musí přezkoumat i bez návrhu, pokud má rozhodnout o kasačním opravném prostředku ( 23 ). To musí platit také pro podmínku nevydání rozhodnutí ve věci samé v průběhu řízení před Tribunálem. Ostatně Soudní dvůr se může v projednávané věci opírat o neexistenci právního zájmu na řízení pana HX ve vztahu k rozhodnutí z roku 2015, neboť Soudní dvůr účastníky řízení k této podmínce, která nebyla v prvoinstančním řízení diskutována ( 24 ), vyslechl v řízení o kasačním opravném prostředku.

49.

Soudní dvůr v ustálené judikatuře rozhodl, že jak právní zájem žalobce na řízení, tak předmět sporu musí existovat nejen při podání žaloby, ale musí přetrvat až do vydání soudního rozhodnutí, neboť jinak by nemohlo být vydáno rozhodnutí ve věci samé. Toto předpokládá, že žaloba může ve výsledku přinést prospěch účastníku řízení, který ji podal ( 25 ).

50.

V projednávané věci je nutné konstatovat, že rozhodnutí z roku 2015, jehož zrušení se pan HX prostřednictvím svého návrhu na úpravu žaloby domáhá, pozbylo platnosti ještě před vyhlášením napadeného rozsudku dne 2. června 2016. Na jedné straně byla totiž platnost tohoto rozhodnutí, jehož předmětem bylo prodloužení platnosti rozhodnutí z roku 2013 o další rok, časově omezeno do 1. června 2016 ( 26 ). Na druhé straně bylo rozhodnutí z roku 2013 rozhodnutím z roku 2016 již s účinností od 29. května 2016 opětovně prodlouženo o další rok do 1. června 2017, takže rozhodnutí z roku 2015 přestalo vyvolávat účinky dokonce již před skončením platnosti ( 27 ).

51.

Soudní dvůr již sice za nejrůznějších okolností připustil, že právní zájem žalobce na řízení nemusí v důsledku skutečnosti, že žalobcem napadený akt přestal v průběhu řízení vyvolávat účinky, nevyhnutelně zaniknout ( 28 ).

52.

To je dáno zejména tím, že zrušení právního aktu unijního orgánu pozdějším právním aktem, nebo také uplynutím platnosti právního aktu nezahrnuje žádné uznání protiprávnosti takového aktu a má pouze účinky ex nunc. Naproti tomu právní akt zrušený zrušujícím rozsudkem je se zpětným účinkem vyřazen z právního řádu a má se za to, že nikdy neexistoval.

53.

To platí zejména ve vztahu k právním aktům, jejichž předmětem je uložení omezujících opatření osobám v rámci unijní společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Soudní dvůr potud objasnil, že osoba, které byly na základě jejího zařazení na seznam uložena taková opatření, může mít případně také ještě zájem na konstatování protiprávnosti právního aktu, kterým byla zařazena na tento seznam poté, co tento právní akt pozbyl platnosti. Takovým konstatováním lze totiž uznat, že osoba neměla být na tento seznam nikdy zařazena, nebo že k tomu nemělo dojít v řízení vedeném unijními orgány. Toto konstatování nemůže sice napravit majetkovou škodu nebo zásah do pracovního a rodinného života, avšak může rehabilitovat osobu nebo představovat formu nápravy morální újmy, kterou tato osoba utrpěla ( 29 ).

54.

V projednávané věci pan HX tvrdí, že pouhé skončení platnosti rozhodnutí z roku 2015 nemůže vrátit zpět účinky, které tento právní akt vyvolával během své platnosti. Nejen jeho zařazení na seznam osob, kterým byla rozhodnutím z roku 2013 uložena omezující opatření, prováděcím rozhodnutím z roku 2014, ale také jeho zachování na tomto seznamu rozhodnutím z roku 2015 totiž představují zásah do jeho práva na soukromý a rodinný život a dobré pověsti a vyvolala v jeho okolí nedůvěru. Byl tak označen za osobu, která škodí mírumilovnému syrskému civilnímu obyvatelstvu. Zrušení rozhodnutí z roku 2015 může proto obnovit jeho dobrou pověst a pověst jeho rodiny a představovat formu nápravy morální újmy, kterou utrpěl.

55.

Tato argumentace je sice relevantní ve vztahu k prováděcímu rozhodnutí z roku 2014, jímž byl pan HX zařazen na seznam v příloze I rozhodnutí z roku 2013 a které obsahovalo odpovídající odůvodnění. Tribunál tedy právem prostřednictvím napadeného rozsudku ze dne 2. června 2016 rozhodl ještě o legalitě prováděcího rozhodnutí z roku 2014, ačkoliv toto rozhodnutí bylo ve vztahu k panu HX v mezičase nahrazeno rozhodnutím z roku 2016, které obsahovalo nové odůvodnění ( 30 ).

56.

Argumentace pana HX ovšem neobstojí, pokud jde o trvání jeho právního zájmu na zrušení rozhodnutí z roku 2015 po skončení jeho platnosti. Rozhodnutí z roku 2015 se totiž ve vztahu k panu HX omezilo na prodloužení účinnosti rozhodnutí z roku 2013 ve znění pozměněném prováděcím nařízením z roku 2014 do 1. června 2016. Zrušení rozhodnutí z roku 2015 po skončení jeho platnosti tak nemohlo panu HX přinést prospěch, který by překračoval rámec toho, čeho mohl dosáhnout již zrušením prováděcího rozhodnutí z roku 2014.

57.

Zrušením prováděcího rozhodnutí z roku 2014 totiž Tribunál uznal, že skutečnosti, které Rada uvedla vůči panu HX, nemohly odůvodnit tvrzení, že pan HX je podporovatelem syrského režimu a má z něho prospěch. Toto uznání platí také pro období platnosti rozhodnutí z roku 2015, neboť toto rozhodnutí nijak nedoplnilo odůvodnění zařazení pana HX na seznam. Zrušení prováděcího rozhodnutí z roku 2014 tedy rehabilituje pana HX jak po období původní platnosti rozhodnutí z roku 2013 ve znění pozměněném prováděcím rozhodnutím z roku 2014, tak po období platnosti rozhodnutí z roku 2013 prodlouženého rozhodnutím z roku 2015. To představuje náhradu morální újmy, kterou pan HX utrpěl dotyčným právním aktem.

58.

Není zjevné, jaký další prospěch by mohlo zrušení rozhodnutí z roku 2015 přinést panu HX po skončení platnosti daného rozhodnutí, a pan HX k tomu také nic dalšího neuvádí.

59.

Právní zájem pana HX na zrušení rozhodnutí z roku 2015 tak ještě v průběhu řízení před Tribunálem zanikl a současně nebylo nutné vydat rozhodnutí ve věci jeho návrhu na úpravu žaloby.

60.

Článek 138 odst. 3 jednacího řádu Soudního dvora, použitelný na řízení o kasačním opravném prostředku na základě čl. 184 odst. 1 téhož řádu, stanoví, že pokud měl každý účastník ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý účastník řízení vlastní náklady řízení. Jeví-li se to však vzhledem k okolnostem v projednávané věci jako odůvodněné, může Soudní dvůr rozhodnout, že účastník řízení ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení.

61.

Nejprve je nutné ve vztahu k nákladům prvoinstančního řízení uvážit, že napadený rozsudek je nutné zrušit pouze v části, v níž byl návrh na úpravu žaloby pro účely zahrnutí rozhodnutí z roku 2015 odmítnut jako nepřípustný. Prvoinstanční rozsudek tak zůstává zachován v části, v níž bylo zrušeno prováděcí rozhodnutí z roku 2014.

62.

Vedle toho pan HX sice v projednávané věci neuspěl s návrhem na zrušení rozhodnutí z roku 2015, avšak jeho argumentace přednesená v této souvislosti je přesvědčivá v rozsahu, v němž právem namítá, že důvody uvedené Tribunálem pro odmítnutí jeho návrhu na úpravu žaloby jsou z právního hlediska nesprávné. Naproti tomu Rada v této souvislosti se svou argumentací neuspěla.

63.

Neexistuje tedy žádný důvod zrušit rozhodnutí Tribunálu o nákladech řízení, které spočívalo v tom, že Radě bylo uloženo, aby nesla veškeré náklady prvoinstančního řízení.

64.

Co se týče nákladů řízení o kasačním opravném prostředku, je nejprve nutné uvážit, že pan HX měl s druhým důvodem kasačního opravného prostředku úspěch, na druhé straně ovšem tímto kasačním opravným prostředkem nadále sleduje svůj návrh na zrušení rozhodnutí z roku 2015, ačkoliv jeho právní zájem na takovém zrušení zanikl již v průběhu řízení před Tribunálem. Pan HX ostatně již před podáním projednávaného kasačního opravného prostředku dne 1. srpna 2016 podal podáním ze dne 27. července 2016 žalobu proti rozhodnutí z roku 2016 ( 31 ), jež nahrazuje rozhodnutí z roku 2015 a doplnilo odůvodnění prováděcího rozhodnutí z roku 2014 o nové skutečnosti ( 32 ).

65.

Je ovšem nutné také uvážit, že Rada neuspěla se svou argumentací v řízení o kasačním opravném prostředku. Vedle toho Rada tím, že zjevně dále nezkoumala, zda rozhodnutí z roku 2015 bylo panu HX vůbec platně doručeno, ačkoliv potvrzení o převzetí doporučeného dopisu nebylo podepsáno jeho advokátem, ale třetí osobou ( 33 ), možná panu HX zabránila v tom, aby již dávno před jednáním před Tribunálem podal návrh na úpravu žaloby.

66.

V projednávané věci se tedy jeví jako odůvodněné rozhodnout ve vztahu k nákladům řízení o kasačním opravném prostředku tak, že pan HX ponese třetinu vlastních nákladů řízení a Rada ponese vlastní náklady řízení a nahradí dvě třetiny nákladů řízení vynaložených panem HX.

67.

Na základě výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl následovně: