1.

Předmětem projednávané věci je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunal da Relação do Porto (odvolací soud v Portu, Portugalsko) týkající se výkladu článků 5 směrnic 93/104/ES ( 2 ) a 2003/88/ES ( 3 ) upravujících týdenní dobu odpočinku, jakož i článku 31 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) zakotvujícího právo na slušné a spravedlivé pracovní podmínky. Předkládající soud se v podstatě táže na to, zda týdenní doba odpočinku, na niž má pracovník na základě uvedených ustanovení nárok, musí být poskytnuta nejpozději sedmý den následující po šesti po sobě následujících odpracovaných dnech.

2.

V tomto stanovisku vysvětlím důvody, proč mám za to, že je na tuto otázku třeba odpovědět záporně a že podle uvedených ustanovení může být týdenní odpočinek poskytnut kdykoliv v rámci každého období sedmi dnů.

3.

Směrnice 93/104 byla zrušena a nahrazena směrnicí 2003/88 s účinkem od 2. srpna 2004 ( 4 ). Skutkové okolnosti sporu v původním řízení se rationae temporis řídí částečně směrnicí 93/104 a částečně směrnicí 2003/88 ( 5 ).

4.

Článek 5 směrnice 93/104, nadepsaný „Doba odpočinku v týdnu“, stanoví:

„Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby za každé období sedmi dnů měl každý pracovník nárok na minimální nepřetržitý odpočinek v délce 24 hodin a navíc jedenáctihodinový denní odpočinek stanovený v článku 3.

Je-li to zdůvodněno objektivními, technickými nebo organizačními podmínkami, může být uplatňována minimální doba odpočinku 24 hodin.“

5.

Znění článku 5 směrnice 2003/88 je totožné se zněním článku 5 směrnice 93/104 ( 6 ).

6.

Z předkládacího rozhodnutí plyne, že směrnice 93/104 byla do portugalského právního řádu provedena přijetím Código do Trabalho 2003 ( 7 ) (zákoník práce z roku 2003). Ten v čl. 205 odst. 1 stanoví ( 8 ):

„Pracovník má nárok na nejméně jeden den odpočinku týdně.“

7.

Článek 206 odst. 1 uvedeného zákoníku stanoví:

„V každém nebo některých týdnech v roce lze mimo zákonem stanovený den odpočinku v týdnu poskytnout další půlden nebo den odpočinku.“

8.

Článek 207 odst. 1 daného zákoníku stanoví:

„Ke dni povinného odpočinku v týdnu je třeba připočíst dobu jedenácti hodin odpovídající minimální denní době odpočinku stanovené v článku 176.“

9.

Směrnice 2003/88 byla do portugalského právního řádu provedena přijetím Código do Trabalho 2009 ( 9 ) (zákoník práce z roku 2009).

10.

Článek 232 uvedeného kodexu v odstavcích 1 a 3 stanoví:

„1.   Pracovník má nárok nejméně na jeden den odpočinku týdně.

[…]

3.   Prostřednictvím kolektivního vyjednávání nebo pracovní smlouvy může být přiznána doplňková souvislá nebo přerušovaná doba odpočinku v týdnu, a to pro všechny týdny roku nebo jen pro některé z nich.“

11.

Článek 233 odst. 1 a 2 uvedeného zákoníku má následující znění:

„1.   Minimální povinný odpočinek v týdnu a denní odpočinek v délce jedenácti hodin, který je stanoven v článku 214, musí být čerpány souvisle.

2.   Doba jedenácti hodin, která je uvedena v předchozím odstavci, je považována za plně či částečně zahrnutou do doplňkové doby odpočinku v týdnu, která je čerpána ihned po uplynutí povinného odpočinku v týdnu.“

12.

Z předkládacího rozhodnutí plyne, že pracovněprávní vztah mezi stranami sporu ve věci v původním řízení se řídil rovněž dvěma podnikovými dohodami uzavřenými v letech 2002 a 2003 ( 10 ). Tyto dohody mimo jiné stanoví, že pracovník zařazený na pracovní místo, na jaké byl zařazen žalobce v původním řízení, měl nárok na dva po sobě jdoucí dny odpočinku v týdnu.

13.

Žalobce v původním řízení, A. F. Maio Marques da Rosa, byl mezi roky 1991 a 2014 zaměstnán – z toho od roku 1999 jako pokladní – žalovanou společností Varzim Sol – Turismo, Jogo e Animação SA (dále jen „Varzim Sol“), která v Portugalsku vlastní a provozuje kasino. Kasino je otevřeno každý den s výjimkou 24. a 25. prosince, a to po určitý počet hodin od odpoledne do rána.

14.

V době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení počítal rozvrh práce zaměstnanců společnosti Varzim Sol pracujících v herních sálech se dvěma nepřetržitými dny odpočinku. Pokladní, mezi něž patřil i žalobce, pracovali na čtyři směny, v souladu s předem určeným a společností Varzim Sol oznámeným rozvrhem.

15.

Během let 2008 a 2009 žalobce někdy pracoval až sedm po sobě jdoucích dní. V roce 2010 Varzim Sol upravila směny tak, aby zaměstnanci nepracovali více než šest po sobě jdoucích dní.

16.

Pracovní smlouva žalobce skončila k 16. březnu 2014.

17.

Žalobce podal proti společnosti Varzim Sol žalobu znějící na určení, že mu neposkytla povinné dny odpočinku, na něž měl podle svého názoru na základě portugalských právních předpisů a podnikových dohod právo. V této souvislosti požadoval náhradu újmy odpovídající odměně za odpracované přesčasové hodiny za sedmé dny nepřetržité práce a za absenci druhého dne odpočinku v týdnu, jakož i za neposkytnutí dnů náhradního odpočinku.

18.

Jelikož soud prvního stupně jeho žalobu zamítl, podal žalobce odvolání k Tribunal da Relação do Porto (odvolací soud v Portu).

19.

Vzhledem k pochybnostem o výkladu článků 5 směrnic 93/104 a 2003/88 se posledně uvedený soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

20.

Písemná vyjádření předložili žalobce v původním řízení, Varzim Sol, portugalská, maďarská, polská, finská a švédská vláda a Evropská komise. Na jednání, které se konalo dne 5. dubna 2017, předložily Varzim Sol, portugalská vláda, jakož i Komise ústní vyjádření.

21.

Podstatou první až třetí otázky předkládajícího soudu, kterými je třeba se zabývat společně, je, zda články 5 směrnic 93/104 a 2003/88, jakož i článek 31 Listiny mají být vykládány v tom smyslu, že doba odpočinku v týdnu, na kterou má pracovník nárok, musí být poskytnuta nejpozději sedmý den následující po období šesti po sobě jdoucích odpracovaných dnů, nebo zda si může zaměstnavatel v rámci každého období sedmi dnů vybrat okamžik, kdy tento odpočinek poskytne.

22.

Úvodem je třeba konstatovat, že skutkové okolnosti sporu v původním řízení částečně spadají pod ustanovení směrnice 93/104, která byla v platnosti do 1. srpna 2004, a částečně pod ustanovení směrnice 2003/88, kterou byla s účinností od 2. srpna 2004 kodifikována ustanovení směrnice 93/104 ( 11 ). Jelikož jsou však články 5 uvedených směrnic identické ( 12 ) a odpovědi na první tři otázky položené předkládajícím soudem jsou z důvodu této shody stejné bez ohledu na to, jaká směrnice je použitelná, je na místě pro účely odpovědi na tyto otázky použít výlučně ustanovení směrnice 2003/88 ( 13 ). Mimoto z téhož důvodu je třeba mít za to, že výklad článku 5 směrnice 93/104 poskytnutý Soudním dvorem lze v plné míře přenést i na článek 5 směrnice 2003/88 ( 14 ).

23.

Kromě toho je třeba konstatovat, že první otázka se týká konkrétně „případu zaměstnanců, kteří pracují na směny a období odpočinku čerpají střídavě, přičemž jsou zaměstnáni v provozovně, která je otevřená každý den, avšak není v nepřetržitém provozu celých 24 hodin“. Tato otázka vyvolává pochybnosti o relevantnosti čl. 17 odst. 4 písm. a) směrnice 2003/88, podle něhož se lze odchýlit mimo jiné od článku 5 téže směrnice v případě činností při práci na směny ( 15 ), pro projednávaný případ.

24.

Předkládající soud přitom neuvádí, zda se domnívá, že žalobce v původním řízení by měl být v rámci svého zaměstnání u společnosti Varzim Sol považován za pracovníka na směny ve smyslu čl. 2 bodu 6 uvedené směrnice, nebo že tento u uvedené společnosti vykonával práci na směny ve smyslu čl. 2 bodu 5 uvedené směrnice ( 16 ). Předkládající soud navíc neuvádí žádný poznatek o tom, že by portugalské právo stanovilo pro činnosti při práci na směny výjimky z článku 5 směrnice 2003/88, tak jak to umožňuje čl. 17 odst. 4 písm. a) uvedené směrnice ( 17 ). Uvedený soud totiž nezmiňuje posledně uvedené ustanovení ani ustanovení portugalského práva týkající se pracovníků na směny ( 18 ), jichž se žalobce dovolává.

25.

Za těchto podmínek vyjdu z předpokladu, že portugalské právo nestanoví výjimky z článku 5 uvedené směrnice pro činnosti při práci na směny ( 19 ) na základě čl. 17 odst. 4 písm. a) směrnice 2003/88 a že posledně uvedené ustanovení tedy není při rozhodování o sporu v původním řízení relevantní.

26.

Mimoto je třeba konstatovat, že předkládající soud nezmiňuje ani informace o tom, že by podnikové dohody upravující pracovněprávní vztah mezi účastníky sporu ve věci v původním řízení obsahovaly ustanovení odchylující se od článku 5 směrnice 2003/88 podle jejího článku 18 ( 20 ). Naopak z předkládacího rozhodnutí plyne, že tyto dohody poskytovaly žalobci nárok na další den odpočinku v týdnu nad rámec ustanovení článku 5 směrnice 2003/88 ( 21 ). Jinými slovy, uvedené dohody poskytovaly žalobci širší ochranu než uvedený článek 5 ( 22 ).

27.

Vzhledem k výše uvedenému mám za to, že první až třetí předběžná otázka se týká nikoliv případu, kdy by vnitrostátní právo nebo kolektivní smlouvy umožňovaly odchýlit se na základě čl. 17 odst. 4 písm. a) článku 18 směrnice 2003/88 od článku 5 uvedené směrnice, ale spíše „základní situace“ řídící se pouze článkem 5 uvedené směrnice. Předkládající soud totiž sám uvádí, že ustanovení zákoníků práce z let 2003 a 2009 a podnikové dohody použitelné ve věci v původním řízení musí být vykládány v souladu s posledně uvedeným článkem.

28.

A konečně je třeba konstatovat, že druhou předběžnou otázkou se předkládající soud táže na slučitelnost situace, v níž může být pracovník nucen pracovat až deset po sobě jdoucích dnů, „aniž by mu bylo zaplaceno za práci přesčas“, s článkem 5 směrnice 2003/88 a článkem 31 Listiny.

29.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že s výjimkou zvláštního případu uvedeného v čl. 7 bodu 1 směrnice 2003/88 v oblasti placené dovolené za kalendářní rok tato směrnice upravuje pouze některé aspekty úpravy pracovní doby, takže se v zásadě nepoužije na odměny pracovníků ( 23 ). Odpověď na otázku, zda a případně v jakém rozsahu měl žalobce jím tvrzený nárok ( 24 ) na odměnu za práci přesčas, tudíž závisí nikoliv na směrnici 2003/88, ale na případných relevantních ustanoveních vnitrostátního práva, jakož i použitelných podnikových dohod.

30.

Z toho plyne závěr, že první až třetí otázce je třeba rozumět tak, že směřují v podstatě k určení toho, zda mají být článek 5 směrnice 2003/88 a článek 31 Listiny vykládány v tom smyslu, že doba odpočinku v týdnu musí být poskytnuta nejpozději sedmý den následující po období šesti po sobě jdoucích odpracovaných dnů.

31.

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je to, jak má být vykládán čl. 16 písm. a) směrnice 2003/88, podle něhož mohou členské státy pro použití článku 5 stanovit referenční období nepřesahující čtrnáct dnů ( 25 ).

32.

V tomto ohledu předkládající soud neuvádí žádnou informaci o tom, že by Portugalská republika využila možnosti stanovit takové referenční období pro použití článku 5 směrnice 2003/88, uvedené v čl. 16 písm. a) této směrnice. Žalobce v původním řízení, portugalská vláda a Komise uvádějí, že tato možnost nebyla v portugalských právních předpisech využita.

33.

Za těchto podmínek Soudnímu dvoru navrhuji, aby v souladu s ustálenou judikaturou konstatoval, že čtvrtá otázka je nepřípustná ( 26 ).

34.

Podle článku 5 směrnice 2003/88 jsou členské státy povinny zajistit, aby za každé období sedmi dnů měl každý pracovník nárok na minimální nepřetržitý odpočinek v délce 24 hodin (dále jen „doba odpočinku v týdnu“) a navíc jedenáctihodinový denní odpočinek stanovený v článku 3 uvedené směrnice.

35.

Žalobce a portugalská vláda v podstatě tvrdí, že podle článku 5 směrnice 2003/88 musí být doba odpočinku v týdnu poskytnuta nejpozději sedmý den následující po období 6 po sobě jdoucích odpracovaných dnů. Naopak Varzim Sol, maďarská, polská, finská a švédská vláda a Komise mají v podstatě za to, že toto ustanovení ukládá pouze to, aby v rámci každého období 7 dnů byla poskytnuta doba odpočinku v délce alespoň 35 hodin ( 27 ), a že tedy doba odpočinku v týdnu může být poskytnuta kterýkoliv den uvedeného období 7 dnů.

36.

Především je třeba konstatovat, že výraz „za každé období sedmi dnů“ uvedený v článku 5 směrnice 2003/88 neobsahuje výslovný odkaz na právo členských států, a musí být tudíž podle judikatury Soudního dvora vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii ( 28 ).

37.

Z důvodů, které budou uvedeny dále, souhlasím s výkladem, podle něhož článek 5 směrnice 2003/88 nevyžaduje, aby doba odpočinku v týdnu byla nutně poskytnuta nejpozději sedmý den následující po období šesti po sobě jdoucích odpracovaných dnů, ale že z uvedeného ustanovení plyne, že tato doba musí být poskytnuta v rámci každého období sedmi dnů. Tento výklad znamená, že podle uvedeného ustanovení může být pracovník v zásadě povinen pracovat až dvanáct po sobě jdoucích dní ( 29 ), jsou-li přitom dodrženy ostatní minimální požadavky směrnice 2003/88, zejména ty týkající se denního odpočinku a maximální délky týdenní pracovní doby ( 30 ).

38.

Zaprvé jsem toho názoru, že tento závěr vyplývá z gramatického výkladu článku 5 směrnice 2003/88. Výraz „za každé období sedmi dnů“ se totiž netýká přesného okamžiku, kdy by měla být doba odpočinku v týdnu poskytnuta, ale týká se spíše doby (sedm dnů), během níž by měl být takový odpočinek poskytnut. Mimoto znění uvedeného ustanovení neobsahuje žádnou zmínku o „po sobě následujících odpracovaných dnech“, ale naopak vyžaduje, aby doba odpočinku v týdnu byla poskytnuta v každém období sedmi dnů, nezávisle na tom, zda a v jakém rozsahu pracovník během těchto sedmi dnů pracoval ( 31 ).

39.

Z toho dle mého názoru plyne, že pojem „období sedmi dnů“ uvedený v článku 5 směrnice 2003/88 označuje nikoliv období s proměnlivým začátkem v tom smyslu, že počíná běžet po skončení každé doby odpočinku v týdnu, jak se zřejmě domnívají žalobce v původním řízení a portugalská vláda, ale spíše po sobě jdoucí fixní období ( 32 ).

40.

Zadruhé je třeba poznamenat, že v jiných předpisech unijního práva unijní normotvůrce výslovně členským státům uložil zajistit pracovníkům po uplynutí určitého časového období odpočinek ( 33 ). Skutečnost, že unijní normotvůrce použil v článku 5 směrnice 2003/88 pružnější formulaci, dle mého znamená, že nechtěl uložit, aby týdenní doba odpočinku stanovená v uvedeném článku byla poskytnuta po určitém počtu po sobě následujících odpracovaných dní ( 34 ). A doplnil bych, že výklad prosazovaný žalobcem a portugalskou vládou, podle něhož článek 5 omezuje počet po sobě následujících pracovních dní na šest, nemá oporu v žádné z jazykových verzí směrnice 2003/88 ( 35 ).

41.

Zatřetí přípravné práce na směrnici 93/104, která byla nahrazena směrnicí 2003/88 ( 36 ), podle mého názoru potvrzují, že účelem jejího článku 5 je zaručit pracovníkům minimální týdenní dobu odpočinku, přitom ale má ponechat vnitrostátním zákonodárcům a sociálním partnerům určitý prostor pro úpravu pracovní doby ( 37 ). Toto pojetí plyne i z dokumentů Komise týkajících se provádění směrnic 93/104 a 2003/88 členskými státy ( 38 ). Mimoto, přestože původní znění článku 5 směrnice 93/104 hovořilo o nedělním odpočinku, omezovalo se dané ustanovení na to, že minimální doba odpočinku v týdnu „zpravidla“ zahrnuje neděli ( 39 ).

42.

A konečně mám za to, že uložení týdenní doby odpočinku v rámci každého období sedmi dnů je v souladu se základním cílem směrnice 2003/88, který byl konstatován Soudním dvorem, a sice účinnou ochranou bezpečnosti a zdraví pracovníků ( 40 ). V tomto ohledu je třeba podotknout, že článek 5 směrnice 2003/88 představuje pouze základní pravidlo použitelné na každého pracovníka, k němuž se přidávají zvláštní pravidla pro jednotlivé oblasti činnosti vyznačující se vyšší namáhavostí nebo zvláštními riziky ( 41 ).

43.

Co se týče článku 31 Listiny, tedy ustanovení, jehož se předběžné otázky rovněž týkají, je třeba konstatovat, že podle odstavce 2 uvedeného článku má každý pracovník právo mimo jiné na týdenní odpočinek. Z vysvětlivek k Listině ( 42 ) přitom plyne, že uvedený odstavec vychází ze směrnice 93/104, jakož i z článku 2 Evropské sociální charty ( 43 ) a z bodu 8 Charty základních sociálních práv pracovníků Společenství ( 44 ).

44.

Za těchto podmínek je třeba mít ohledně týdenní doby odpočinku za to, že dosah čl. 31 odst. 2 Listiny odpovídá dosahu článku 5 směrnice 2003/88. Z toho plyne, že čl. 31 odst. 2 Listiny nemůže poskytnout doplňující užitečné informace pro požadovaný výklad článku 5 směrnice 2003/88.

45.

Vzhledem k výše uvedenému mám za to, že článek 5 směrnice 2003/88 a článek 31 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že nevyžadují, aby nejpozději sedmý den následující po období šesti po sobě jdoucích odpracovaných dnů byla poskytnuta doba odpočinku, ale že ukládají, aby taková doba byla poskytnuta v rámci každého období sedmi dnů. Je třeba připomenout, že tento výklad platí rovněž pro článek 5 směrnice 93/104 ( 45 ). Tento výklad znamená, že podle uvedených ustanovení může být pracovník v zásadě povinen pracovat až dvanáct po sobě jdoucích dní, jsou-li přitom dodrženy ostatní minimální požadavky směrnice 2003/88, zejména ty týkající se denního odpočinku a maximální délky týdenní pracovní doby ( 46 ).

46.

V této souvislosti je třeba připomenout, že vzhledem k minimální povaze harmonizace provedené směrnicí 2003/88 mohou členské státy i nadále přijmout vnitrostátní ustanovení poskytující pracovníkům širší ochranu, pokud jde o týdenní dobu odpočinku, než kterou poskytuje směrnice 2003/88. Jak výslovně plyne z článku 15 uvedené směrnice, tato se nedotýká práva členských států používat nebo zavést právní a správní předpisy, které jsou příznivější pro ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků ( 47 ). Předkládajícímu soudu přísluší určit, zda a v jakém rozsahu jsou takové příznivější předpisy stanoveny portugalskými právními předpisy ( 48 ) nebo podnikovými dohodami použitelnými na spor v původním řízení ( 49 ).

47.

S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Tribunal da Relação do Porto (odvolací soud v Portu, Portugalsko) odpověděl následovně:

„Článek 5 směrnice Rady 93/104/ES ze dne 23. listopadu 1993 o některých aspektech úpravy pracovní doby, článek 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby a článek 31 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládány v tom smyslu, že nevyžadují, aby týdenní doba odpočinku byla poskytnuta nejpozději sedmý den následující po období šesti po sobě jdoucích odpracovaných dnů, ale ukládají, aby tato doba byla poskytnuta v rámci každého období sedmi dnů.“