1. 

V projednávané věci má Soudní dvůr poprvé vyložit ustanovení rámcového rozhodnutí Rady 2008/675/SVV ze dne 24. července 2008 o zohledňování odsouzení v členských státech Evropské unie při novém trestním řízení ( 2 ).

2. 

Konkrétně je Soudní dvůr předkládajícím soudem vyzván, aby upřesnil pojem „trestní řízení“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí. Tento soud se totiž táže, zda tento pojem zahrnuje řízení, jehož předmětem je výkon trestu uloženého soudem jednoho členského státu, při kterém musí být zohledněno předchozí odsouzení vydané soudem jiného členského státu.

3. 

Kromě toho se předkládající soud dotazuje, zda totéž ustanovení brání takovým vnitrostátním právním předpisům, jako jsou právní předpisy dotčené v původním řízení, které stanoví, že návrh na zohlednění předchozího odsouzení vydaného soudem jiného členského státu nemůže podat přímo odsouzená osoba.

4. 

Konečně třetí otázka položená předkládajícím soudem se týká konkrétních podmínek, za kterých je vnitrostátní soud povinen zohlednit předchozí odsouzení, které bylo vydáno soudem jiného členského státu a na jehož základě byl uložen trest, který již byl zcela vykonán.

5. 

V tomto stanovisku nejprve upřesním, že podle mého názoru pro účely zohlednění soudního rozhodnutí, které vydal jiný členský stát prostoru svobody, bezpečnosti a práva, při novém trestním řízení v členském státě v souladu s ustanoveními rámcového rozhodnutí 2008/675, takové rozhodnutí nemusí být nejdříve uznáno podle takového zvláštního řízení, jako je řízení stanovené v Nakazatelno-procesualenem kodeksu (bulharský trestní řád).

6. 

Dále vysvětlím důvody, pro které mám za to, že čl. 3 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/675 musí být vykládán v tom smyslu, že „trestní řízení“ ve smyslu tohoto ustanovení představuje řízení, jehož předmětem je výkon trestu uloženého soudem jednoho členského státu, při kterém musí být zohledněno předchozí odsouzení vydané soudem jiného členského státu. Navrhnu rovněž, aby Soudní dvůr rozhodl, že totéž ustanovení musí být vykládáno v tom smyslu, že návrh na zohlednění předchozího odsouzení vydaného soudem jiného členského státu může podat přímo odsouzená osoba.

7. 

Dále vysvětlím, proč podle mého názoru čl. 3 odst. 1 a 3 tohoto rámcového rozhodnutí musí být vykládán v tom smyslu, že brání takovým vnitrostátním právním předpisům, jako jsou právní předpisy dotčené v původním řízení, které stanoví, že vnitrostátní soud v novém trestním řízení přezkoumá trest uložený soudem jiného členského státu, který již byl vykonán, pro účely uložení souhrnného trestu odnětí svobody, který zahrnuje trest uložený tímto jiným členským státem.

8. 

Konečně, k zajištění užitečného účinku uvedeného rámcového rozhodnutí je podle mého názoru vnitrostátní soud případně povinen, za podmínek a s výhradami, které jsou obsaženy v tomto rozhodnutí, použít ustanovení čl. 3 odst. 1, 3 a 5 téhož rámcového rozhodnutí, vykládaného ve světle jeho bodů 8 a 9 odůvodnění.

9.

Bod 1 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2008/675 uvádí, že cíl, kterým je zachovat a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva, vyžaduje, aby informace týkající se odsouzení vydaných v členských státech bylo možné zohlednit mimo členský stát, v němž bylo odsouzení vydáno, a to jak za účelem předcházení dalším trestným činům, tak při novém trestním řízení.

10.

Body 8 a 9 odůvodnění tohoto rámcového rozhodnutí uvádějí:

11.

Článek 2 uvedeného rámcového rozhodnutí stanoví:

„Pro účely tohoto rámcového rozhodnutí se rozumí ‚odsouzením‘ jakékoli pravomocné rozhodnutí trestního soudu, kterým se osoba uznává vinnou ze spáchání trestného činu.“

12.

Článek 3 rámcového rozhodnutí 2008/675 stanoví:

„1.   Každý členský stát zajistí, že se v průběhu trestního řízení proti určité osobě zohlední předchozí odsouzení vydaná v jiných členských státech proti stejné osobě za jiné skutky, o nichž byly získány informace na základě příslušných nástrojů vzájemné právní pomoci nebo na základě výměny informací získaných z trestních rejstříků, stejně jako jsou vnitrostátním právem zohledněny předchozí vnitrostátní odsouzení, a se stejnými účinky, které vnitrostátní právo přisuzuje vnitrostátním odsouzením.

2.   Odstavec 1 se použije ve fázi před zahájením řízení, v průběhu řízení a při výkonu odsouzení, zejména pokud jde o použitelná procesní pravidla, včetně pravidel týkajících se zajišťovací vazby, kvalifikace trestného činu, druhu a výměry uloženého trestu nebo pravidel, kterými se řídí výkon rozhodnutí.

3.   Zohlednění předchozích odsouzení vydaných v jiných členských státech podle odstavce 1 nesmí mít za následek zasahování do předchozích odsouzení nebo jakéhokoli jiného rozhodnutí spojeného s jejich výkonem ze strany členského státu, v němž se koná nové trestní řízení, nebo jejich rušení či přezkoumávání.

4.   V souladu s odstavcem 3 se odstavec 1 nepoužije, jestliže v případě, kdy by se bývalo jednalo o předchozí vnitrostátní odsouzení členského státu, který vede nové trestní řízení, by zohlednění předchozího odsouzení mělo podle vnitrostátního práva tohoto členského státu za následek zasahování do předchozího odsouzení nebo jakéhokoli jiného rozhodnutí spojeného s jeho výkonem, nebo jeho rušení či přezkoumávání.

5.   Pokud byl trestný čin, pro který je vedeno nové řízení, spáchán dříve, než bylo vydáno nebo zcela vykonáno předchozí odsouzení, nezakládají odstavce 1 a 2 povinnost členských států uplatnit své vnitrostátní právní předpisy týkající se ukládání trestů, jejichž použití na cizozemská odsouzení by omezilo soudce při ukládání trestu v rámci nového řízení.

Členské státy však zajistí, aby jejich soudy mohly v těchto případech jinak přihlížet k předchozím odsouzením vydaným v jiných členských státech.“

13.

V souladu s čl. 8 odst. 2 Nakazatelenovo kodeksa (trestní zákoník), ve znění platném od 27. května 2011 (dále jen „trestní zákoník“), se pravomocný rozsudek vynesený v jiném členském státě Evropské unie za skutek, který podle tohoto zákoníku představuje trestný čin, zohlední v každém trestním řízení, které je v Bulharsku vedeno proti stejné osobě.

14.

Článek 23 odst. 1 tohoto zákoníku stanoví, že pokud se totožným jednáním spáchá několik trestných činů nebo pokud jedna osoba spáchá několik samostatných trestných činů dříve, než se rozsudek za jeden z nich stane pravomocným, soud poté, kdy stanoví trest za každý trestný čin, uloží nejvyšší trest.

15.

Na základě čl. 25 odst. 1 a 2 uvedeného zákoníku se ustanovení článku 23 uplatní i tehdy, když byla osoba odsouzena samostatnými rozsudky. Kromě toho trest, který byl v případě jednoho ze skutků vykonán celý nebo zčásti, se započte, pokud je stejného druhu, jako je uložený souhrnný trest.

16.

Článek 24 trestního zákoníku rovněž stanoví, že pokud jsou uložené tresty stejného druhu, což je případ v projednávané věci, může soud souhrnný trest zvýšit o jednu polovinu, přičemž nesmí překročit dvojí horní hranici, a sice jednak horní hranici trestů stanovených pro každý z trestných činů tohoto druhu a jednak v každém případě horní hranici stanovenou pro nejpřísnější z těchto trestů.

17.

Článek 4 odst. 2 Nakazatelno-procesualeneho kodeksu (trestní řád), ve znění použitelném v roce 2010, stanoví, že pravomocný rozsudek, který vydal soud jiného státu a nebyl uznán podle bulharského práva, není vykonatelný bulharskými orgány. Odstavec 3 tohoto článku stanoví, že odstavec 2 tohoto článku se neuplatní, pokud ratifikovaná a vyhlášená mezinárodní smlouva, která vstoupila v platnost a jejíž smluvní stranou je Bulharská republika, stanoví jinak.

18.

V oddíle věnovaném uznání a výkonu rozsudků zahraničních soudů článek 463 tohoto řádu stanoví, že bulharské orgány uznají a vykonají pravomocný rozsudek, který vynesl zahraniční soud, pokud skutek, pro nějž byl návrh předložen, představuje trestný čin podle bulharského práva a pachatel je trestně odpovědný, pokud je rozsudek v plném rozsahu v souladu se zásadami Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 a příslušných protokolů, které Bulharská republika ratifikovala, pokud pachatel nebyl odsouzen za politický nebo související trestný čin ani za válečný zločin, pokud Bulharská republika neuznala rozsudek jiného zahraničního soudu v souvislosti s totožným pachatelem za tentýž trestný čin a pokud rozsudek není v rozporu se základními zásadami bulharského hmotného a procesního trestního práva.

19.

Článek 466 odst. 1 uvedeného řádu stanoví, že rozhodnutí, kterým byl uznán rozsudek zahraničního soudu, má stejný právní účinek jako rozsudek vydaný bulharským soudem.

20.

Rozhodnutím ze dne 13. prosince 2010 vydaným Landesgericht Klagenfurt (zemský soud v Klagenfurtu, Rakousko) byl Trajan Beškov, bulharské státní příslušnosti, odsouzen za trestný čin přechovávání, kterého se dopustil dne 14. listopadu 2010 na rakouském území, na základě čehož mu byl uložen trest odnětí svobody na osmnáct měsíců, z toho šest měsíců nepodmíněně a dvanáct měsíců podmíněně, se zkušební dobou tři roky.

21.

Předkládající soud upřesňuje, že část trestu odnětí svobody v délce šest měsíců nepodmíněně byla vykonána v době od 13. prosince 2010 do 14. května 2011 poté, co byla započtena délka vyšetřovací vazby T. Beškova. Tříletá zkušební doba začala plynout dne 14. května 2011.

22.

Rozhodnutím ze dne 29. dubna 2013 vydaným Sofijskim rajonenym sadem (obvodní soud v Sofii, Bulharsko) byl T. Beškov odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku za to, že se dne 19. listopadu 2008 v Sofii dopustil jednání kvalifikovaného jako lehké ublížení na zdraví a výtržnictví.

23.

Vzhledem k tomu, že po T. Beškovovi bylo bulharskými orgány vyhlášeno pátrání, nebyl tento trest dosud vykonán.

24.

Dne 14. května 2015 obdržel Sofijski rajonen sad (obvodní soud v Sofii) návrh podaný T. Beškovem a zaslaný prostřednictvím jeho zástupce ad litem, kterým se domáhá použití čl. 23 odst. 1 a čl. 25 odst. 1 trestního zákoníku. Požaduje, aby mu byl za účelem výkonu trestu uloženého rozhodnutím ze dne 29. dubna 2013 uložen jediný souhrnný trest odnětí svobody, který odpovídá nejpřísnějšímu z trestů uložených rakouskými a bulharskými soudy.

25.

Vzhledem k tomu, že jeden z trestů byl uložen zahraničním soudem, se předkládající soud dotazuje, zda musí nejdříve uznat rozhodnutí rakouského soudu nebo zda na základě rámcového rozhodnutí 2008/675 může nebo dokonce musí vyhovět návrhu T. Beškova.

26.

Vzhledem k pochybnostem o výkladu unijního práva se Sofijski rajonen sad (obvodní soud v Sofii) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

27.

I když tuto otázku předkládající soud formálně neuvádí ve znění otázek položených Soudnímu dvoru, táže se, zda rozhodnutí vydané Landesgericht Klagenfurt (zemský soud v Klagenfurtu) musí být nejdříve uznáno jako zahraniční rozhodnutí podle zvláštního postupu stanoveného článkem 463 Nakazatelno-procesualeneho kodeksu.

28.

Základní rys této otázky mě přivádí k jejímu začlenění do uvažování v rámci klasické praxe přeformulace.

29.

Podle mého názoru je zřejmé, že na tuto otázku je třeba odpovědět záporně.

30.

Vzhledem k tomu, že Rakouská republika, jakož i Bulharská republika, jsou členy prostoru svobody, bezpečnosti a práva, je třeba v rámci pohybu a uplatnění soudních rozhodnutí v tomto prostoru použít zásadu vzájemného uznávání, a to podle pravidel, která vyplývají z platných právních předpisů, jak jsou vykládány Soudním dvorem. Je tedy třeba připomenout, že podle judikatury, která započala v rozsudku ze dne 11. února 2003, Gözütok a Brügge ( 3 ), má vzájemné uznávání za následek, že soud jednoho členského státu musí přijmout soudní rozhodnutí z jiného členského státu tak, jako by bylo jeho vlastní, i pokud by vnitrostátní právo vedlo k odlišnému řešení.

31.

Pokud jde o rámcové rozhodnutí 2008/675, které samo odkazuje v bodě 2 odůvodnění na vzájemné uznávání, je třeba konstatovat, že takové předchozí uznávání by bylo v rozporu nejen se samotným zněním tohoto rámcového rozhodnutí, které takovou formalitu nikterak neukládá, ale rovněž se zásadami připomenutými v předchozím bodě.

32.

Je však třeba se vrátit k otázkám položeným Soudnímu dvoru v projednávané věci, které se vztahují k jedné z nejtechničtějších, a tudíž nejsložitějších oblastí trestního práva a trestního řízení, a sice oblasti práva trestu.

33.

Konkrétně se problémy vznesené předkládajícím soudem týkají provádění rámcového rozhodnutí 2008/675, které stanoví zohledňování rozhodnutí v trestích věcech vydaných v jednom členském státě vnitrostátními soudy jiného členského státu.

34.

Tato povinnost zohlednění je jedním z přímých důsledků existence prostoru svobody, bezpečnosti a práva, který Unie poskytuje svým občanům.

35.

Konkrétní realizace tohoto prostoru předpokládá, že vnitrostátní právní předpisy a praxe mohou být kombinovány tak, aby nevytvářely neslučitelnost, která by bránila nejen vzájemnému uznávání, ale rovněž jednoduché a každodenní soudní spolupráci. V opačném případě by to vedlo ke vzniku území, ve kterých by pachatelé mohli nalézt útočiště a uniknout žádostem o zadržení nebo o výkon legálně uložených trestů v jiných členských státech, nebo ke vzniku totožných situací, které by ale byly posuzovány různě podle toho, zda trestný čin nebo trestné činy byly spáchány na jednom či druhém břehu řeky, která tvoří jednu z těch hranic, které má prostor svobody, bezpečnosti a práva právě principiálně rušit ( 4 ).

36.

Samotný pojem „jediný prostor v trestní oblasti“ totiž musí zohledňovat skutečná jednání pachatelů a společná pravidla používaná vnitrostátními soudy, která představují obecné zásady práva trestu.

37.

Pachatelé se pohybují v jediném prostoru stejně, jako se bezúhonní občané pohybují na území členských států. V rámci členských států stejně jako v rámci Unie se mohou dopouštět samostatných nebo sériových činů. Vnitrostátní právní předpisy chápou prvně uvedené činy odlišně od druhých. Sériové činy spadají obecně buď pod případy opakovaného páchání stejných trestných činů (recidiva) nebo opakování trestných činů, anebo pod případ tzv. „souběhu trestných činů“.

38.

O recidivu se právně jedná tehdy, když po pravomocném odsuzujícím rozsudku v trestní věci – a tím spíše vykonaném – se pachatel dopustí znovu trestného činu, který je totožný s předchozím trestným činem nebo je takto kvalifikován zákonem.

39.

Případ opakování trestných činů je srovnatelný s předchozím případem s tím zásadním rozdílem, že v tomto druhém případě nevykazuje trestný čin nebo nevykazují trestné činy následující po prvním odsouzení charakter totožnosti uvedený v předchozím bodě.

40.

Souběh trestných činů se naproti tomu skládá z několika spáchaných trestných činů, aniž jsou tato spáchaná trestní jednání oddělena v čase pravomocným odsuzujícím rozsudkem.

41.

Recidiva vede ke zvýšení maximální hranice trestu uloženého za pozdější trestný čin. K tomu přistupuje možnost zrušení předchozího podmíněného trestu, jakož i případně nemožnost uplatnění některých druhů příznivého zacházení, jako je podmíněný trest. Tato přísnost vychází z úvahy, podle které na základě prvního odsouzení pachatel minimálně vzal na vědomí, že potrestání trestného činu je skutečností, že to pro něj může být nepříjemné, a jelikož se jednalo o první případ, mohlo být vůči němu uplatněno shovívavé opatření nebo opatření dohledu, což mu poskytlo příležitost nápravy a nadále jít legální cestou. V tomto ohledu představuje recidiva zakořenění v trestné činnosti, neboť se jedná o stejný trestný čin, který byl poté spáchán opakovaně, a odůvodňuje tedy silnější sociální odpověď.

42.

Opakování trestných činů představuje nižší stupeň zakořenění v určitém druhu trestné činnosti. Nevede tedy ke zvýšení maximální hranice trestu použitelného pro pozdější trestné činy, ale nicméně odůvodňuje zvýšení přísnosti postihu případným zrušením předchozích podmíněných trestů a možnost, že podmíněný trest nebude v budoucnu uložen.

43.

V případě souběhu trestných činů je situace odlišná. K výstraze s cílem zvýšit povědomí na základě prvního odsouzení v tomto případě nedošlo. Nárůst počtu trestných činů tedy nemůže mít vyšší význam a v důsledku toho nemůže mít sociální reakce stejnou podobu.

44.

Soud se nicméně nachází v situaci, kdy bylo spácháno více trestných činů, za které lze teoreticky uložit tolik odlišných trestů, kolik je spáchaných trestných činů. Konkrétní situace, se kterou je soud konfrontován, může vykazovat dva aspekty: buď jsou všechny spáchané skutky stíhány v jediném trestním stíhání, nebo jsou předmětem odlišných trestních stíhání. V prvním případě bude problém vyřešen v rámci jediného odsouzení, v druhém případě bude třeba určit, zda budou sečteny jednotlivé uložené tresty či nikoli, a tedy určit, jak soud, který rozhoduje o uložení trestů, bude moci nebo muset zkombinovat své rozhodnutí s rozhodnutími, která vydal jiný soud.

45.

Všechny tyto „jiné“ soudy budou pocházet z téhož členského státu nebo alespoň zčásti z různých členských států. Právě o tuto problematiku jde ve věci v původním řízení. Tento citlivý problém již naštěstí nachází vodítko v obecných zásadách v oblasti práva trestu.

46.

Samotný výkon trestu totiž nelze omezit pouze na výpočet dnů odnětí svobody. Mimo otázky důstojnosti spočívající v hmotněprávních podmínkách zadržení musí výkon trestu rovněž odpovídat požadavkům funkce, kterou má trest plnit.

47.

Připomínám, že i když funkce trestu není vyjádřena jako taková v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ani v Listině základních práv Evropské unie, je přesto výrazem výslovné hodnoty koncepce jak lidských vztahů ve společnosti, tak schopnosti člověka k nápravě a opětovnému začlenění do společnosti.

48.

Trest, původně pojatý jako msta, se vyvinul směrem k sankci, zprvu vnímané jako odplata, poté jako náprava a nakonec v jeho moderním pojetí jako prostředek, který má umožnit opětovné začlenění odsouzeného do společnosti. Opakované páchání trestných činů okamžitě vyvolalo otázku jeho předcházení. Velmi rychle se ukázalo, že postavení pachatele mimo společnost představované trestem odnětí svobody, i když je v určitých případech nevyhnutelné, zdaleka nezabraňuje opakovanému páchání trestných činů, ale naopak jej může podpořit. Vyvinula se tak funkce trestu týkající se opětovného začlenění, která se ve stadiu jeho výkonu pojí se základní zásadou jeho individualizace.

49.

V případě souběhu trestných činů, jako je tomu v projednávané věci, je jádrem věci právě zásada individualizace. Matematický součet všech trestů uložených za činy spáchané v časovém období, v jehož průběhu nedošlo k žádné výstraze ani k zajištění určité péče, se může nejčastěji jevit jako nepřiměřený z hlediska osobnosti pachatele a okolností spáchání činů, a tedy jako nespravedlivý. Nespravedlivý trest určitě vyvolá spíše rozhořčení a povede k opakovanému páchání trestné činnosti, než ke změně. Tím je odůvodněna pravomoc soudu v jeho oblasti posouzení nutné individualizace a v mezích stanovených zákonem co nejlépe sloučit tresty, které se uplatní za trestné činy spáchané během tohoto období života pachatele.

50.

Vzhledem k tomu, že tyto tresty mohou být velmi rozmanité, jelikož některé spočívají například v krátkých, ale nepodmíněných trestech odnětí svobody, jiné v delších, ale podmíněných trestech nebo trestech se zkušební dobou, atd., toto vyžaduje, aby měl soud prostor pro volné uvážení, který mu umožní přizpůsobit řešení, které zvolí, závažnosti činů, okolnostem, za kterých byly spáchány, a osobnosti pachatele, zejména jeho věku.

51.

Navíc, pokud jde o zohlednění a zkombinování rozhodnutí pocházející od soudů nacházejících se v několika členských státech, musí být dodrženy zvláštnosti, které mohou existovat v použitelných právních předpisech, pokud nezpochybňují otázku jednotnosti, účinnosti a přednosti unijního práva.

52.

Rámcové rozhodnutí 2008/675 zakotvuje právě tuto zásadu.

53.

V bodech 4 a 5 odůvodnění tohoto rámcového rozhodnutí je jasně uvedeno, že soud musí odmítnout vnitrostátní právní předpisy, které přiznávají účinky pouze odsouzením vydaným jejich vlastními soudy. Bod 5 odůvodnění uvedeného rámcového rozhodnutí totiž ukládá soudům členských států, aby odsouzení vydaná v jiných členských státech Unie měla stejné účinky, jaké vnitrostátní právo spojuje s odsouzeními vydanými jejich vlastními soudy.

54.

Tento požadavek je jasně spojen s realizací prostoru svobody, bezpečnosti a práva a tím rovněž s vzájemným uznáváním, které ukládá nejen zohlednit zahraniční rozhodnutí, ale rovněž jej respektovat.

55.

Soud, který rozhoduje později, tedy při zohledňování tohoto předchozího zahraničního rozhodnutí nemůže toto rozhodnutí jakkoliv změnit. To jasně znamená, že proto, aby provedl vlastní rozhodnutí, nemůže soud, který rozhoduje v posledním stupni, zvýšit či snížit předchozí trest, ani zrušit podmínku, která mohla být případně s tímto trestem spojena. Článek 3 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2008/675 zakotvuje tuto zásadu.

56.

Je pouze třeba, aby vnitrostátní soud, který rozhoduje jako poslední, přiznal tomuto rozhodnutí účinky, které by byly spojeny s předchozím vnitrostátním rozhodnutím.

57.

Po tomto upřesnění je však třeba konkrétně přezkoumat otázky položené předkládajícím soudem.

58.

V tomto ohledu se mi nezdá, že odpovědi, které je třeba poskytnout na první a druhou otázku, přinášejí obtíže.

59.

Pokud jde totiž o první otázku, zahájené řízení je podle mého názoru nepochybně řízením trestní povahy z důvodu oblasti, kterou se zabývá, a sice výkon trestu. Řízení může být trestní povahy, aniž se věnuje novým trestním stíháním. Jedná se zde o otázku výkonu trestu, což je řízení, které shromažďuje techniky a zásady trestního práva a jeho zvláštního účelu, čímž přispívá k jeho autonomii. Pokud by ostatně normotvůrce hodlal omezit použití rámcového rozhodnutí 2008/675 pouze na trestní stíhání, použil by zcela jistě tento přesný výraz „stíhání“, a nikoliv obecný výraz „řízení“.

60.

V tomto ohledu podotýkám, že pojem „trestní řízení“ je vymezen v čl. 2 písm. b) rámcového rozhodnutí 2009/315/SVV ( 5 ) jako „přípravné řízení, řízení před soudem a výkon odsouzení“. Toto rámcové rozhodnutí a rámcové rozhodnutí 2008/675 jsou úzce spjata, jelikož cílem prvního je usnadnit mezi členskými státy výměnu informací týkajících se trestního rejstříku osoby odsouzené v jednom členském státě, a druhé rozhodnutí tedy umožňuje zohlednit takto sdělená odsouzení. Ostatně uvádím, že znění rámcového rozhodnutí 2008/675 na několika místech výslovně odkazuje na výkon trestu, což podle mého názoru ukončuje tuto diskusi ( 6 ).

61.

Pokud jde o druhou otázku, jelikož se uvedené rámcové rozhodnutí vztahuje k výkonu a individualizaci sankce, tato posledně uvedená zásada je podle mého názoru zjevně stanovena jak v zájmu společnosti, tak v zájmu odsouzeného, což stačí k tomu, aby se mohl dovolávat vnitrostátních pravidel, která stanoví zohlednění předchozího odsouzení uloženého v jiném členském státě. Jestliže má trest reintegrační funkci, jak jsem uvedl, je zjevné, že se spojují oba zájmy, tedy zájem pachatele vydat se na správnou cestu i zájem společnosti mít o jednoho pachatele méně.

62.

Přiznání tohoto práva odsouzenému ostatně neznamená nic jiného než použití zásady práva na zákonného soudce, zejména vzhledem k tomu, že z rozhodnutí zákonného soudce může vyplynout lepší individualizace trestu.

63.

Ostatně, jak upřesňuje předkládající soud, bulharské vnitrostátní právní předpisy výslovně stanoví právo odsouzeného zahájit řízení u soudu za účelem stanovení souhrnného trestu, který odpovídá nejpřísnějšímu z uložených trestů, pokud byla všechna odsouzení uložena vnitrostátními soudy. Odmítnutí tohoto práva odsouzenému, kterému byl uložen trest soudem jiného členského státu, by zbavilo rámcové rozhodnutí 2008/675 veškerého užitečného účinku, jelikož návrh by mohlo podat pouze státní zastupitelství, které nutně nemusí vědět o předchozích zahraničních odsouzeních, což je ostatně případ v projednávané věci, a jehož nečinnost by odsouzeného zbavila jakékoliv možnosti, aby mu byl uložen souhrnný trest. Kromě toho by z toho vyplývala v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva diskriminace mezi jednotlivci, kteří se nacházejí ve srovnatelné situaci.

64.

Z tohoto titulu má výlučná povaha pravomoci státního zástupce svůj původ ve vnitrostátním právu ve skutečnosti, že zahraniční odsouzení musí být předmětem předchozího uznání. Jak jsem zdůraznil výše, zásada vzájemného uznávání ukládá uznat předchozí odsouzení vydané v jiném členském státě bez jakékoliv další formality a zejména bez nutnosti zahájit předchozí řízení o uznání, jak uvádí předkládající soud.

65.

Konečně by tím byla porušena zásada rovnocennosti, která rovněž inspirovala filozofii rámcového rozhodnutí 2008/675. Za těchto podmínek se mi tedy jeví, že vnitrostátní ustanovení zavádějící toto rozdílné zacházení musí být jednoduše odmítnuto.

66.

Třetí otázka přináší více obtíží. Jaká jsou řešení použitelná na takovou situaci, jako je situace ve věci v původním řízení? Připomínám, že z podstaty věci se nejedná o situaci recidivy, ani o situaci jediného trestního stíhání.

67.

Zaprvé samotný matematický součet nelze přijmout jako přijatelné řešení z důvodů a obecných zásad vysvětlených výše. Samo rámcové rozhodnutí 2008/675 v bodě 9 odůvodnění přiznává soudu, který rozhoduje následně, právo neuplatnit automaticky prostřednictvím zohlednění předchozího rozhodnutí trest, který by byl nepřiměřený, pokud je uložení méně přísného trestu adekvátní účelu trestu.

68.

Zadruhé soud může sloučit uložené tresty v mezích nejvyššího trestu za nejzávažnější ze spáchaných trestných činů.

69.

Zatřetí soud může mít za to, že prvně uložený trest je dostatečný, uložit trest stejné povahy a ve stejné výši a uvést, že splyne s dříve uloženým trestem. Pokud tento již uložený trest nebyl dosud vykonán, bude tedy třeba, aby soud, jemuž byla věc předložena následně, zahájil komunikaci se zahraničním soudem, aby se ujistil o výkonu dříve uloženého trestu zahraničním soudem nebo aby požádal, aby mu byl svěřen výkon tohoto trestu, což je rozhodnutí, které musí být vydáno v rámci pravidel stanovených v tomto případě rámcovým rozhodnutím 2008/909/SVV ( 7 ).

70.

V obou případech bude integrita zahraničního rozhodnutí zachována, stejně jako bude zachována svrchovanost soudu, který jej vydal.

71.

K těmto běžným případům, široce rozšířeným v Unii, přistupují další případy, které vyplývají ze zvláštních ustanovení některých vnitrostátních právních předpisů.

72.

Podle toho, jak rozumím tomu, co bylo uvedeno předkládajícím soudem, jedná se o případ v bulharském právu.

73.

V tomto ohledu mohu pouze litovat, že bulharská vláda, ostatně ani žádná jiná vláda nepovažovala za účelné se účastnit jednání, což vedlo Soudní dvůr k jeho zrušení, byť bylo původně stanoveno. Ve svých úvahách tedy budu pokračovat s tou výhradou, že nebylo možno zajistit upřesnění významných podrobností a nebyly k dispozici analýzy členských států, jejichž soudy se každodenně střetávají s tímto druhem problémů.

74.

Podle mého názoru totiž vykazují vnitrostátní právní předpisy v situaci popsané předkládajícím soudem následující rysy:

75.

Vyvozuji z toho následující důsledky: zohlednění rakouského odsouzení pro účely výkonu bulharského trestu by mělo za následek za výše popsaných podmínek změnu způsobu výkonu rakouského trestu, který by bulharský soud musel například změnit v nepodmíněný trest odnětí svobody v rámci stanovení souhrnného trestu ( 8 ).

76.

Rámcové rozhodnutí 2008/675 přitom zakazuje právě změnu zahraničního rozhodnutí v rámci jeho prostého zohlednění, jak uvádí pravidlo stanovené v čl. 3 odst. 3 tohoto rámcového rozhodnutí, které uvádí, že zohlednění předchozího zahraničního odsouzení nesmí mít za následek jeho přezkum, k čemuž by došlo, pokud by byly použity bulharské vnitrostátní předpisy.

77.

Toto zjištění vede k rozhodnutí, že bulharský vnitrostátní soud nemůže provést záměnu trestů podle pravidel svého vnitrostátního práva. Uvedené rámcové rozhodnutí se totiž řídí zásadou rovnocennosti ( 9 ). V souladu s touto zásadou je zohlednění předchozích odsouzení soudem jiného členského státu povinné pro vnitrostátní soud, u kterého je zahájeno nové trestní řízení, pouze tehdy, pokud je toto zohlednění možné ve výhradně vnitrostátní situaci.

78.

Na základě toho tedy dospívám k závěru, že bulharský soud nesmí zohlednit odsuzující rozhodnutí vydané Landesgericht Klagenfurt (zemský soud v Klagenfurtu).

79.

Podle mé analýzy tedy v tomto případě není možná žádná záměna, neboť tato otázka vyvstává pouze mezi dvěma odsuzujícími rozhodnutími, z nichž jedno nemůže být zohledněno.

80.

Z toho konkrétně vyplývá, že T. Beškov bude muset ve skutečnosti vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody v délce dvanácti měsíců uložený v Bulharsku, který se přidá k šesti měsícům odnětí svobody již vykonaným v Rakousku. Tuto situaci by mohl považovat bulharský soud za nepřiměřeně přísnou.

81.

S ohledem na funkci trestu, kterou jsem připomenul výše, bude vnitrostátní soud moci využít možnosti, kterou mu poskytuje rámcové rozhodnutí 2008/675, zajistit použití zásady individualizace trestu použitím postupu spojeného se zásadou proporcionality.

82.

Z článku 3 odst. 5 tohoto rámcového rozhodnutí, který musí být vykládán ve světle bodů 8 a 9 odůvodnění tohoto rozhodnutí, totiž vyplývá, že pokud by nemožnost vnitrostátního soudu použít své právní předpisy – což je případ projednávané věci – tento soud nutila k tomu, aby přijal nepřiměřené rozhodnutí – přičemž se zdá, že toto vyplývá z položené otázky –, bude oprávněn uložit méně přísný trest, pokud bude mít za to, že to umožňují okolnosti spáchání trestného činu a nadále bude zaručen účel trestu.

83.

Konkrétní případy a řešení zvažované výše jsou uvedeny pouze jako příklad mého uvažování, neboť v každém případě je výhradně věcí vnitrostátního soudu, aby určil podmínky výkonu bulharského trestu v souladu se svým vnitrostátním právem a z hlediska pravidel stanovených rámcovým rozhodnutím 2008/675.

84.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Sofijskim rajonenym sadem (obvodní soud v Sofii, Bulharsko) následovně: