1.

Obě předmětné žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách, podané španělskými soudy, byly předloženy v rámci sporů mezi některými bankovními ústavy a spotřebiteli ohledně plnění ze smluv o úvěru, které spolu uzavřeli.

2.

Tyto právní věci se týkají především slučitelnosti vnitrostátního směru judikatury, dle kterého jsou na jedné straně považovány za zneužívající individuálně nesjednaná ujednání smluv o spotřebitelském úvěru, která stanoví sazbu úroků z prodlení o více než dva procentní body vyšší, než je sazba běžných úroků (jako odměna), a na straně druhé je dle něj třeba vyvodit určité důsledky z tohoto zjištění, a to jak pro úvěry bez věcné záruky, tak pro hypoteční úvěry, s unijním právem, zejména se směrnicí 93/13/EHS ( 2 ). Toto pravidlo údajně stanovil Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) v řadě rozsudků ( 3 ), které byly vydány až po rozsudcích vydaných Soudním dvorem ve věcech Aziz ( 4 ) a Unicaja Banco SA ( 5 ).

3.

Článek 1 odst. 2 směrnice 93/13 stanoví, že „[s]mluvní ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy […] nejsou předmětem ustanovení této směrnice“.

4.

Článek 3 odst. 1 a 3 směrnice 93/13 zní takto:

„1.   Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

[…]

3.   Příloha obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam ujednání, která mohou být považována za zneužívající.“

5.

Článek 4 odst. 1 této směrnice zní:

„Aniž je dotčen článek 7, posuzuje se zneužívající povaha smluvního ujednání s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření, a na všechna ostatní ujednání smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.“

6.

Článek 6 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

7.

Článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví:

„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“

8.

Článek 8 této směrnice zní:

„Členské státy mohou přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou v oblasti působnosti této směrnice, aby zajistily nejvyšší stupeň ochrany spotřebitele.“

9.

Článek 8a této směrnice stanoví:

„1.   Pokud členský stát přijme ustanovení v souladu s článkem 8, uvědomí o nich i o veškerých následných změnách Komisi, zejména pokud tato ustanovení:

[…]

2.   Komise zajistí, aby údaje uvedené v odstavci 1 byly spotřebitelům a obchodníkům snadno přístupné, mimo jiné na vyhrazených internetových stránkách.

[…]“

10.

Článek 82 odst. 1 texto refundido de la Ley General para la Defensa de los Consumidores y Usuarios y otras leyes complementarias (přepracované znění obecného zákona o ochraně spotřebitelů a uživatelů a souvisejících zákonů), který byl schválen Real Decreto Legislativo 1/2007 (královské legislativní nařízení č. 1/2007) ze dne 16. listopadu 2007 ( 6 ), ve znění použitelném na spory v původních řízeních, stanoví:

„Všechna ustanovení, která nebyla individuálně sjednána, a všechny postupy, s nimiž nebyl výslovně projeven souhlas, jsou považovány za zneužívající ujednání, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.“

11.

Článek 83 královského legislativního nařízení 1/2007 zní:

„1.   Zneužívající ujednání jsou absolutně neplatná a považují se za nesjednaná.

2.   Část smlouvy, která je stižena neplatností, se opraví podle článku 1258 Código Civil (občanský zákoník) a podle zásady objektivní dobré víry.

Za tímto účelem soud, který prohlásil neplatnost uvedených ujednání, doplní smlouvu a disponuje moderační pravomocí ohledně práv a povinností stran, pokud smlouva nadále trvá, a ohledně důsledků neplatnosti smlouvy, pokud byla spotřebiteli a uživateli způsobena neplatností významná újma. Neplatnost smlouvy může soud prohlásit pouze v případě, že ujednání, která zůstávají zachována, způsobují nerovnováhu v postavení stran, kterou nelze zhojit.“

12.

Článek 1535 Código Civil (občanský zákoník), který upravuje právo dlužníka odkoupit svůj dluh v případě postoupení pohledávky, stanoví:

„Pokud je sporná pohledávka postoupena, dlužník má právo, aby tato pohledávka zanikla tím, že uhradí postupníkovi částku, kterou tento zaplatil, jakož i náklady, které vynaložil, a úroky z částky ode dne provedení této platby.

Pohledávka je považována za spornou tehdy, když je k soudu podána žaloba, jejímž předmětem je tato pohledávka.

Dlužník může uplatnit své právo ve lhůtě devíti dnů ode dne, kdy postupník předložil výzvu k zaplacení.“

13.

Procesní nástupnictví postupníka pohledávky na místo postupitele v soudních řízeních je upraveno články 17 a 540 Ley 1/2000 de Enjuiciamiento Civil (zákon 1/2000 upravující občanský soudní řád) ze dne 7. ledna 2000 (dále jen „občanský soudní řád“), přičemž článek 17 se použije v rámci řízení nalézacího a článek 540 v rámci řízení vykonávacího.

14.

Článek 1108 Código Civil (občanský zákoník) stanoví:

„Spočívá-li závazek v zaplacení peněžité částky a dlužník je v prodlení, náhrada vzniklé újmy, není-li sjednáno jinak, spočívá v zaplacení úroků ve sjednané výši a v případě neexistence takové dohody v zaplacení úroků v zákonné výši.“

15.

Článek 114 odst. 3 Ley Hipotecaria (hypoteční zákon) ve znění Ley 1/2013 de medidas para reforzar la protección a los deudores hipotecarios, reestructuración de deuda y alquier social (zákon 1/2013 o opatřeních na posílení ochrany hypotečních dlužníků, restrukturalizace dluhu a sociálního nájmu) ze dne 14. května 2013 ( 7 ), zní:

„Úroky z prodlení v případě půjček nebo úvěrů poskytnutých k nabytí nemovitosti pro účely vlastního bydlení, které byly zajištěny hypotečními zárukami zřízenými vůči dotčené nemovitosti, nemohou přesahovat trojnásobek zákonné úrokové sazby a mohou být placeny pouze z jistiny. […]“

16.

Z předkládacího rozhodnutí ve věci C‑96/16 vyplývá, že paní Mercedes Godoy Bonet a pan Mahamadou Demba uzavřeli s bankovním ústavem Banco Santander SA dvě smlouvy o úvěru, a to dne 2. listopadu 2009 a dne 22. září 2011, na částku 30750 eur s datem splatnosti 2. listopadu 2014 pro první smlouvu a na částku 32153,63 eura s datem splatnosti 22. září 2019 pro druhou smlouvu.

17.

V souladu se všeobecnými podmínkami těchto smluv byla úroková sazba u první smlouvy stanovena na 8,50 % pro běžné úroky a na 18,50 % pro úroky z prodlení a u druhé smlouvy na 11,20 % pro běžné úroky a na 23,70 % pro úroky z prodlení.

18.

Vzhledem k tomu, že pan Demba a paní Godoy Bonet přestali platit Banco Santander měsíční splátky stanovené předmětnými smlouvami o úvěru, tento bankovní ústav prohlásil tyto smlouvy za předčasně splatné v souladu s bodem 8 všeobecných podmínek těchto smluv a předložil předkládajícímu soudu návrh na vymožení pohledávky vůči panu Dembaovi a paní Godoy Bonet v celkové výši 53664,14 eura.

19.

Ačkoli tato možnost není uvedena v těchto všeobecných podmínkách, Banco Santander dne 16. června 2015 postoupila tuto pohledávku veřejnou listinou třetí osobě za odhadnutou částku 3215,72 eura, na základě článků 1112 a 1255 občanského zákoníku.

20.

Tato třetí osoba proto požádala o vstup do vykonávacího řízení na místo Banco Santander, která toto řízení zahájila u předkládajícího soudu.

21.

Předkládající soud si klade otázku ohledně případného práva paní Godoy Bonet a pana Dembae odkoupit svůj dluh, jenž by tím zanikl, a to tak, že uhradí dotyčné třetí osobě částku, kterou za postoupení pohledávky zaplatila, zvýšenou o úroky, vynaložené náklady a výdaje (dále jen „právo na odkup“).

22.

Předkládající soud má pochybnosti zejména o tom, zda je s unijním právem a především se směrnicí 93/13 slučitelný postup, kdy prodávající nebo poskytovatel, aniž by to upravovalo zvláštní smluvní ujednání v tomto smyslu, postoupí či koupí pohledávku za nízkou cenu, aniž by byl dlužník o tomto postoupení předem uvědomen nebo k němu dal souhlas, aniž by mu byla dána možnost odkoupit svůj dluh, jenž by tím zanikl, a to tak, že uhradí postupníkovi částku, kterou za postoupení pohledávky zaplatil, zvýšenou o příslušné související výdaje.

23.

Dále se předkládající soud zabývá prvky, které je třeba zohlednit za účelem posouzení případné zneužívající povahy ujednání, která jsou obsažena ve všeobecných obchodních podmínkách a stanoví příslušnou sazbu úroků z prodlení, a taktéž důsledky, které je třeba z této zneužívající povahy vyvodit.

24.

V tomto ohledu předkládající soud zdůrazňuje, že podle již ustálené judikatury Tribunal Supremo je třeba považovat za zneužívající individuálně nesjednané ujednání úvěrové smlouvy, uzavřené se spotřebitelem bez věcné záruky, které stanoví sazbu úroků z prodlení, pokud tato sazba překročí o více než dva procentní body sazbu běžných úroků sjednanou mezi stranami uvedené smlouvy. Podle této judikatury běží v takovém případě běžné úroky až do úplného splacení dluhu.

25.

Uvedený soud má však pochybnosti o slučitelnosti takové judikatury se směrnicí 93/13. Tato judikatura totiž na jedné straně tím, že definuje objektivní a automatické kritérium pro posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání stanovících platnou sazbu úroků z prodlení, neumožňuje vnitrostátnímu soudu zohlednit všechny okolnosti projednávaného případu. Na druhé straně tím, že ponechává běžet běžné úroky až do úplného splacení dluhu v případě, kdy ujednání stanovící úroky z prodlení byla prohlášena za zneužívající, ukládá tato judikatura vnitrostátnímu soudu, aby přezkoumal obsah smlouvy.

26.

Za těchto podmínek se Juzgado de Primera Instancia no 38 de Barcelona (soud prvního stupně č. 38 v Barceloně, Španělsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

27.

Z předkládacího rozhodnutí ve věci C‑94/17 vyplývá, že dne 11. ledna 1999 uzavřel pan Rafael Ramón Escobedo Cortés s Caja de Ahorros del Mediterráneo, nyní Banco de Sabadell, smlouvu o hypotečním úvěru ve výši 17633,70 eur za účelem koupě nemovitosti určené k rodinnému bydlení, splatném v měsíčních splátkách. Články 3 a 3a této smlouvy stanovily sazbu běžných úroků na 5,5 % p. a., s výhradou změny po prvním roce. V rozhodné době z hlediska skutečností v původním řízení činila tato úroková sazba 4,75 % p. a. Článek 6 této smlouvy stanovil sazbu úroků z prodlení na 25 % p. a.

28.

Pan Escobedo Cortés, který se dostal do prodlení se splácením, podal u příslušného Juzgado de Primera Instancia (soud prvního stupně, Španělsko) žalobu proti Banco de Sabadell, kterou se domáhal prohlášení neplatnosti zejména posledně uvedeného ujednání z důvodu jeho zneužívající povahy.

29.

Předkládající soud prohlásil uvedené ujednání za zneužívající. V důsledku toho usoudil, že použitá sazba úroků z prodlení má být snížena na úroveň stanovenou v čl. 114 odst. 3 hypotečního zákona, která odpovídá trojnásobku zákonné úrokové sazby. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno v odvolacím řízení rozhodnutím Audiencia Provincial de Alicante (provinciální soud v Alicante, Španělsko) ze dne 18. září 2014.

30.

Pan Escobedo Cortés podal k předkládajícímu soudu kasační opravný prostředek proti tomuto poslednímu rozhodnutí z důvodu, že toto rozhodnutí porušuje čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13.

31.

Podle předkládajícího soudu tento opravný prostředek vznáší pochybnosti ohledně výkladu několika ustanovení této směrnice, na která pan Escobedo Cortés odkazuje a jejichž použití je nezbytné pro rozhodnutí ve věci.

32.

Za těchto podmínek se Tribunal Supremo rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

33.

Usnesením ze dne 13. července 2016 zamítl předseda Soudního dvora žádost Juzgado de Primera Instancia no38 de Barcelona (soud prvního stupně č. 38 v Barceloně) o projednání věci C‑96/16 ve zrychleném řízení upraveném v článku 23a statutu Soudního dvora Evropské unie a v čl. 105 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora.

34.

Usnesením ze dne 5. dubna 2017 zamítl předseda Soudního dvora žádost Tribunal Supremo o projednání věci C‑94/17 ve zrychleném řízení upraveném v článku 23a statutu Soudního dvora Evropské unie a v čl. 105 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora.

35.

Ve věci C‑96/16 písemná vyjádření podaly Banco Santander, španělská vláda a Evropská komise a ve věci C‑94/17 Banco Sabadell, španělská a polská vláda a též Komise.

36.

Rozhodnutím ze dne 21. listopadu 2017 byly věci C‑96/16 a C‑94/17 spojeny pro účely ústní části řízení a rozsudku.

37.

Dne 10. ledna 2018 se konalo jednání za účasti Banco Santander, Banco de Sabadell, španělské vlády a Komise.

38.

Otázky předkládajících soudů se týkají v podstatě tří aspektů, kterými se budu věnovat postupně. Zaprvé si tyto soudy kladou otázku ohledně slučitelnosti postupu prodávajícího nebo poskytovatele, jenž spočívá v postoupení pohledávky, kterou má vůči spotřebiteli. Zadruhé si předkládající soudy kladou otázku, zda unijní právo v oblasti ochrany spotřebitele brání nedávné judikatuře Tribunal Supremo v rozsahu, v němž tato judikatura stanoví, že ujednání o sazbě úroků z prodlení je zneužívající, pokud tato sazba překračuje o dva procentní body sazbu běžných úroků sjednanou ve smlouvě o úvěru. Zatřetí a na posledním místě se Soudní dvůr bude muset zabývat otázkou, zda v případě, kdy je ujednání stanovící sazbu úroků z prodlení prohlášeno za zneužívající podle této judikatury, mohou běžné úroky nadále běžet až do úplného splacení dluhu.

39.

Prvními dvěma otázkami se předkládající soud ve věci C‑96/16 táže, zda je třeba mít za to, že postup prodávajícího nebo poskytovatele, který spočívá v postoupení nebo nabytí pohledávky vůči spotřebiteli, aniž by možnost takového postoupení byla stanovena ve smlouvě o úvěru uzavřené s tímto spotřebitelem, aniž by tento byl předem uvědomen o tomto postoupení nebo k němu dal souhlas a aniž by měl možnost odkoupit svůj dluh, který by takto zanikl, tím, že zaplatí postupníkovi částku, kterou tento za postoupení zaplatil, navýšenou o příslušné vedlejší náklady, je slučitelný s určitými ustanoveními unijního práva.

40.

Prostřednictvím těchto otázek, které je třeba přezkoumat společně, předkládající soud podle všeho vyzývá Soudní dvůr, jak mimo jiné uvedly Banco Santander a španělská vláda, aby konkrétně určil, zda směrnice 93/13 ( 8 ) brání vnitrostátním španělským ustanovením, která upravují v tomto případě postoupení pohledávky, konkrétně článku 1535 občanského zákoníku a článkům 17 a 540 občanského soudního řádu.

41.

Předkládající soud má totiž za to, že je možné zpochybnit platnost těchto ustanovení s ohledem na ochranu spotřebitelů. V tomto ohledu zdůrazňuje, že ačkoli článek 1535 občanského zákoníku zakotvuje právo na odkup, omezuje toto právo na tak zvané „sporné“ pohledávky, tedy na ty, jež jsou předmětem sporu v rámci nalézacího řízení. Tím tento článek nedává dlužníkovi možnost uplatnit takové právo v rámci vykonávacího řízení na tuto pohledávku, jak je tomu ve věci v původním řízení, nebo v rámci mimosoudního postoupení, což podle předkládajícího soudu nezajišťuje dostatečnou ochranu zájmů spotřebitelů. Taková ochrana není podle předkládajícího soudu zajištěna ani články 17 a 540 občanského soudního řádu, které upravují záměnu postupitele za postupníka v soudních řízeních, především proto, že tato ustanovení neupravují právo na odkup zakotvené v článku 1535 občanského zákoníku.

42.

Podle mého názoru je třeba odpovědět na tyto otázky, jak byly přeformulovány v bodě 40 výše, záporně.

43.

Ze znění čl. 1 odst. 1, čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13, jakož i z obecné systematiky této směrnice totiž jasně vyplývá, že se tato směrnice uplatní pouze na „smluvní ujednání“, a nikoli na pouhé praktické postupy, jak je tomu v původním řízení ( 9 ). V daném případě se sporné postoupení pohledávky vztahuje k postupu poskytovatele, a nikoli ke smluvnímu ujednání obsaženému ve smlouvě uzavřené se spotřebitelem, na což poukázal i sám předkládající soud. Takový postup nespadá do působnosti směrnice 93/13.

44.

Navíc za předpokladu, jak to podle všeho vyplývá z předkládacího rozhodnutí, že pochybnosti předkládajícího soudu se týkají ve skutečnosti slučitelnosti španělských hmotněprávních a procesněprávních ustanovení, která upravují postoupení pohledávek a konkrétně právo dlužníka na odkup svého dluhu, tedy článku 1535 občanského zákoníku a článků 17 a 540 občanského soudního řádu s uvedenou směrnicí, jelikož tato ustanovení neumožňují dlužníkovi uplatnit toto právo v rámci vykonávacího řízení na takovou pohledávku, o jakou se jedná v původním řízení ( 10 ), ani u těchto ustanovení se nedomnívám, že jsou v rozporu se směrnicí 93/13.

45.

V tomto ohledu postačí připomenout, že tato směrnice se podle svého čl. 1 odst. 2 nepoužije na závazné právní přepisy, jakými jsou článek 1535 občanského zákoníku ( 11 ) a články 17 a 540 občanského soudního řádu.

46.

V tomto kontextu pokládám rovněž za důležité zdůraznit, že sporné postoupení pohledávky v daném případě nic nemění na obsahu a dosahu povinností dlužícího spotřebitele. Takové postoupení, realizované prostřednictvím smlouvy mezi poskytovatelem a třetí osobou jakožto postupníkem – tedy smlouvy, kde spotřebitel není smluvní stranou – nemůže způsobit v neprospěch spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, jak požaduje článek 3 směrnice 93/13.

47.

Zdá se být navíc dostatečně zřejmé, že taková praxe postupování pohledávek, která odpovídá možnosti dobře známé v občanském právu členských států, nemůže být postavena na roveň smluvním ujednáním uvedeným v příloze týkající se „ujednání uvedených v čl. 3 odst. 3 písm. f) směrnice 93/13“, tedy ujednáním, jejichž účelem nebo důsledkem je především „dovolit prodávajícímu nebo poskytovateli odstoupit od smlouvy na základě svého volného uvážení.“ Sporné postoupení pohledávky ve věci v původním řízení je navíc zřetelně odlišné od ujednání, na která odkazuje tato příloha pod písmenem p), protože nemůže sloužit ke „snížení záruk pro spotřebitele bez jeho souhlasu“ ( 12 ). Toto postoupení pohledávky je totiž ve vztahu k dlužníkovi neutrální. Skutečnost, zmiňovaná předkládajícím soudem, že postoupení je realizováno ve prospěch tzv. „supích fondů“ jednajících za účelem spekulace, za cenu výrazně nižší, případně nicotnou ve vztahu k počáteční pohledávce, je cizí samotné povaze smluvního závazku, v němž je spotřebitel povinným ( 13 ).

48.

S ohledem na všechny předcházející úvahy navrhuji odpovědět na první otázku písm. a) a písm. b) ve věci C‑96/16, že směrnice 93/13 nebrání postupu poskytovatele spočívajícímu v postoupení nebo nabytí takových pohledávek, jako je pohledávka popsaná v projednávané věci, který nedává spotřebiteli možnost dosáhnout zániku dluhu zaplacením částky za postoupení spolu s úroky, náklady a výdaji postupníkovi.

49.

Ve druhé otázce písm. a) ve věci C‑96/16 a v první otázce ve věci C‑94/17 se předkládající soudy v podstatě táží, zda směrnice 93/13 brání vnitrostátní judikatuře, v tomto případě judikatuře Tribunal Supremo, podle které má být prohlášeno za zneužívající každé individuálně nesjednané ujednání smlouvy o úvěru – bez věcné záruky ve věci C‑96/16 a hypotéční záruky ve věci C‑94/17 – stanovící sazbu úroků z prodlení, jež přesahuje o více než dva procentní body sazbu běžných úroků stanovenou touto smlouvou.

50.

Je vhodné uvést několik úvodních poznámek k přípustnosti otázek týkajících se slučitelnosti judikatury Tribunal Supremo se směrnicí 93/13, jelikož právě tato přípustnost byla zpochybněna ze strany Banco Santander a španělské vlády ve věci C‑96/16 a dále též ze strany Banco de Sabadell ve věci C‑94/17, a to z toho důvodu, že se uvedená otázka údajně zabývá hypotetickou problematikou.

51.

Ve věci C‑96/16 je podle Banco Santander a španělské vlády zřejmé, že předkládající soud je již nyní toho názoru, že je třeba prohlásit ujednání stanovící úroky z prodlení ve věci v původním řízení za zneužívající (což by způsobilo nadbytečnost položené otázky). Ve věci C‑94/17 vznáší Banco de Sabadell velmi podobnou námitku. Upřesňuje, že opravný prostředek podaný k předkládajícímu soudu se netýká otázky kritéria, podle kterého byla zjištěna zneužívající povaha sporného ujednání, ale týká se pouze důsledků uvedené povahy. V tomto ohledu dodává, že odvolací soud údajně dospěl k závěru o zneužívající povaze dotčeného ujednání, aniž vycházel z judikatury Tribunal Supremo, která je předmětem první předběžné otázky, protože tento soud takto rozhodl ještě před vytvořením této judikatury. Z toho důvodu by tudíž předkládající soud nemohl zrušit v tomto směru rozsudek vydaný v odvolacím řízení, ani kdyby Soudní dvůr rozhodl, že unijní právo brání takové judikatuře.

52.

V tomto ohledu se domnívám, že pokud z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že předkládající soudy se jasně přiklání ke zjištění zneužívající povahy ujednání, která jim byla předložena, tyto soudy nicméně ještě s konečnou platností nerozhodly o zneužívající povaze těchto ujednání, a to především s ohledem na kritérium vyvozené nejnovější judikaturou Tribunal Supremo.

53.

Otázky položené předkládajícími soudy ohledně slučitelnosti kritéria vyplývajícího z judikatury Tribunal Supremo se tedy zdají být pro tyto soudy stále aktuální. Nadále totiž hledají odpověď na otázku, zda takové kritérium judikatorní povahy je slučitelné se systémem ochrany spotřebitelů vytvořeným směrnicí 93/13, zejména jejím čl. 4 odst. 1, jelikož se uvedené kritérium používá automaticky, aniž by příslušný soud mohl zohlednit všechny okolnosti projednávaného případu.

54.

Zvláště pokud jde o relevanci pochybností předkládajícího soudu ve věci C‑94/17, tento soud v podstatě uvedl, že ačkoli se opravný prostředek, který mu byl předložen, vztahuje konkrétně k důsledkům zneužívající povahy ujednání dotčeného v původním řízení, vzbuzuje taktéž pochybnosti ohledně výkladu ustanovení směrnice 93/13 týkajících ze zjišťování této povahy. Mimoto nelze vyloučit, že podle španělského procesního práva tento soud může nebo musí přezkoumat z úřední povinnosti takovou povahu v rámci opravného prostředku, který projednává, a zvláště pak kritéria, podle nichž má být taková povaha určena, přičemž musí mít na paměti, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora musí být otázka, zda má být smluvní ujednání prohlášeno za zneužívající, považována za otázku veřejného pořádku ( 14 ).

55.

Z předkládajících rozhodnutí tedy zjevně nevyplývá, že by otázky týkající se kritéria, které stanovil Tribunal Supremo za účelem určení zneužívající povahy ujednání stanovícího sazbu úroků z prodlení, tedy otázky, na něž se dle ustálené judikatury Soudního dvora vztahuje domněnka relevance ( 15 ), byly nepřípustné.

56.

Ve věci samé vyvstává otázka, zda jednoznačné kritérium, jaké stanovil ve své judikatuře Tribunal Supremo, podle něhož individuálně nesjednané ujednání smlouvy o úvěru uzavřené se spotřebitelem, které stanoví příslušnou sazbu úroků z prodlení, je zneužívající, pokud tato sazba přesáhne o více než dva procentní body sazbu běžných úroků stanovenou v této smlouvě, je slučitelné se systémem ochrany spotřebitelů vytvořeným směrnicí 93/13, především jejím čl. 4 odst. 1, jestliže se toto kritérium podle všeho uplatní automaticky, aniž by měl příslušný soud možnost zohlednit všechny okolnosti projednávaného případu.

57.

Před tím, než se budu zabývat otázkou, zda je tato judikatura problematická z hlediska účinnosti ochrany přiznané směrnicí 93/13, rád bych uvedl několik úvodních poznámek ke kontextu vzniku této vnitrostátní judikatury a k jejímu konkrétnímu dopadu na vnitrostátní soudy, které mají rozhodnout, na návrh či z úřední povinnosti, o zneužívající povaze ujednání obsažených ve smlouvách uzavřených se spotřebiteli.

58.

Judikatura Soudního dvora týkající se směrnice 93/13 vyzdvihla, v rámci ochrany přiznané touto směrnicí, důležitost aktivní role svěřené vnitrostátním soudům při zjišťování a postihování zneužívajících ujednání obsažených ve smlouvách uzavřených se spotřebiteli, jako jsou zejména ujednání, která stanoví úroky z prodlení ( 16 ).

59.

Jeví se, že je ustálené, že nepřísluší Soudnímu dvoru, aby přesně definoval – nad rámec připomenutí obecných kritérií vyplývajících výslovně ze směrnice 93/13 – typ smluvních ujednání, která mají být považována za zneužívající ve smyslu této směrnice. Vnitrostátní soud je totiž nejlépe schopen určit, a možná jako jediný, s ohledem na všechny relevantní okolnosti, v jakých případech má být takové smluvní ujednání, jako je to, jež stanoví úroky z prodlení, prohlášeno za zneužívající, protože může způsobit v neprospěch spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran smlouvy ( 17 ).

60.

Mimoto nelze vyloučit, že soudy vyšších instancí v členských státech jsou oprávněny, při sjednocování výkladu vnitrostátního práva, vypracovat pro soudy nižších stupňů určitá vodítka pro posuzování zneužívající povahy smluvních ujednání zavazujících spotřebitele, za předpokladu, že tato vodítka jsou v souladu s těmi, která stanovil Soudní dvůr.

61.

Přesně takový se zdá být účel judikatury Tribunal Supremo, vyplývající především ze třech rozsudků, a to ze dne 22. dubna (vydaný plénem), 7. září a 8. září 2015, tedy z judikatury dotčené ve věcech v původním řízení.

62.

Je zajímavé poukázat na skutečnost, že judikatorní pravidlo vytvořené Tribunal Supremo v těchto rozsudcích je přímým ohlasem zásad formulovaných Soudním dvorem v rozsudku ze dne 14. března 2013, Aziz (C‑415/11, EU:C:2013:164). Tribunal Supremo totiž odkázal na bod 74 tohoto rozsudku, podle kterého:

„Pokud jde […] o klauzuli, která se týká stanovení úroků z prodlení, je třeba připomenout, že ve světle bodu 1 písm. e) přílohy směrnice [93/13] ve spojení s ustanoveními čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 [uvedené] směrnice, musí předkládající soud […] především přezkoumat […] stanovenou výši sazby úroků z prodlení ve srovnání se zákonnou úrokovou sazbou, aby mohl ověřit, zda je vhodná k dosažení cílů, které sleduje v dotčeném členském státě, a nejde nad rámec toho, co je k jejich dosažení nezbytné.“

63.

V tomto ohledu je nutné poznamenat, že bankovní ústavy dotčené ve věcech v původním řízení uvedly, jak ve svých písemných vyjádřeních, tak na jednání, že z rozsudků Tribunal Supremo ze dne 22. dubna, 7. září a 8. září 2015 nevyplývá, že kritérium, podle kterého má být prohlášeno za zneužívající ujednání stanovící sazbu úroků z prodlení o více než dva procentní body vyšší, než je sazba běžných úroků, se uplatňuje automaticky a že je závazné. Podle těchto ústavů je uvedené kritérium pouze pomůckou pro vnitrostátní soud, jenž se od něj vždy může odchýlit, pokud to odůvodňují okolnosti případu.

64.

Takový výklad dle mého názoru neodpovídá tomu, co Tribunal Supremo uvedl především ve svém rozsudku vydaném dne 22. dubna 2015 Pleno de la Sala de lo Civil (plénum občanskoprávního senátu).

65.

V tomto rozsudku Tribunal Supremo nejprve uvedl, že na rozdíl od situace převládající v jiných členských státech neexistuje ve Španělsku žádná zákonná hranice v oblasti stanovení úroků z prodlení v úvěrových smlouvách uzavíraných se spotřebiteli, což nutí španělské soudy, aby prováděly určitou korekci. V takovém kontextu považoval Tribunal Supremo za nezbytné nikoli omezit se na připomenutí obecných zásad, ale stanovit přesnější pravidlo s cílem zamezit, aby soudy nižších instancí stanovovaly rozdílná kritéria pro posuzování zneužívající povahy ujednání stanovících sazbu úroků z prodlení, jelikož taková situace by byla zdrojem svévole a právní nejistoty. Tribunal Supremo vycházel z kritérií stanovených Soudním dvorem i z těch, která jsou vymezena v různých oblastech španělského právního řádu, a usoudil, že přičtení dvou procentních bodů, stanovené v článku 576 občanského soudního řádu pro výpočet soudních úroků, je nejvhodnějším právním kritériem pro stanovení sazby úroků z prodlení v osobních úvěrech poskytovaných spotřebitelům. Takové kritérium může zabránit tomu, aby byl spotřebitel neplnící své závazky povinen platit vysoké sankce, a současně přiměřeně „odškodní“ újmu, kterou věřitel utrpěl v důsledku opožděného splnění závazku zjištěného soudem.

66.

Z formulace, kterou Tribunal Supremo užil v rozsudku ze dne 22. dubna 2015, tedy vyplývá, že tento soud stanovil nevyvratitelnou domněnku, dle které je zneužívající smluvní ujednání, jež stanoví sazbu úroků z prodlení převyšující o více než dva procentní body sazbu běžných úroků stanovenou ve smlouvě o úvěru.

67.

Podle mého názoru má tato judikatura nesporně závaznou povahu pro nižší španělské soudní instance v tom smyslu, že tyto soudy jsou napříště povinny prohlásit za zneužívající každé smluvní ujednání, které stanoví sazbu úroků z prodlení převyšující o více než dva procentní body sazbu běžných úroků. Třebaže tato judikatura nemá sílu zákona, jak na jednání upřesnila španělská vláda ve své odpovědi na písemnou otázku položenou Soudním dvorem, rozsudky nižších soudů odchylující se od vodítek opakovaně stanovených Tribunal Supremo – které tak mají „sílu příkladnosti“ – jsou vystaveny riziku zrušení v rámci řízení o kasačních opravných prostředcích.

68.

Na základě výše uvedeného a na rozdíl od toho, co by mohlo vyplývat z povrchního posouzení věci, se mi však nezdá, že lze vytvoření takové judikatury považovat za opatření, která mohou být přijata vnitrostátními orgány v souladu s článkem 8 směrnice 93/13.

69.

Připomínám, že podle posledně uvedeného ustanovení „[č]lenské státy mohou přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou v oblasti působnosti […] [směrnice 93/13], aby zajistily nejvyšší stupeň ochrany spotřebitele.“ Na základě tohoto článku mohou členské státy sestavit seznamy zneužívajících ujednání, pod podmínkou, že o tom uvědomí Komisi v souladu s článkem 8a uvedené směrnice.

70.

Kromě skutečnosti, že se mělo za to, že tato možnost je vyhrazena vnitrostátnímu zákonodárci nebo vnitrostátním správním či regulačním orgánům, s výjimkou vnitrostátních soudů ( 18 ), podle mého názoru je ve skutečnosti zpochybněno nikoli vytvoření vnitrostátního pravidla pro posílení stupně ochrany spotřebitelů přiznaného ve směrnici 93/13 prostřednictvím vytvoření „černé klauzule“, ale judikatura vyšší soudní instance, jejímž cílem je, v situaci, kdy neexistují zvláštní ustanovení pro stanovení sazby úroků z prodlení, poskytnout přesné pokyny vnitrostátním soudům pro určení, v jakých případech musí být smluvní ujednání stanovící sazbu těchto úroků nutně prohlášeno za zneužívající.

71.

Jak bylo potvrzeno na jednání, tato judikatura, třebaže doplňuje vnitrostátní právo a tedy zavazuje španělské soudy ( 19 ), nemůže být považována za opatření, která mohou členské státy přijmout na základě článku 8 směrnice 93/13.

72.

Jak se však pokusím vysvětlit níže, třebaže je tato judikatura závazná, neznamená to, že je problematická z hlediska ochrany spotřebitelů sledované směrnicí 93/13.

73.

Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že směrnice 93/13 brání vytvoření kritéria definujícího zneužívající povahu ujednání, jestliže by vnitrostátnímu soudu, který posuzuje ujednání, jež neodpovídá takovému kritériu, neumožnilo přezkoumat případnou zneužívající povahu tohoto ujednání a případně jej vyloučit ( 20 ).

74.

Naproti tomu se nedomnívám, že z této judikatury lze vyvozovat, že předmětná směrnice brání také tomu, aby vnitrostátní soudy uplatňovaly takové kritérium do té míry, do jaké by z něj vyplývalo, že každé ujednání, které mu odpovídá, musí být automaticky prohlášeno za zneužívající, a to bez přihlédnutí ke zvláštním okolnostem projednávané věci. Co se v konečném výsledku jeví jako určující na základě účinnosti směrnice 93/13, je skutečnost, aby nebyla narušena pravomoc vnitrostátních soudů prohlašovat jimi posuzovaná smluvní ujednání za zneužívající.

75.

V rámci posuzování ujednání stanovících sazbu úroků z prodlení a běžných úroků je důležité, aby vytvoření takového kritéria nezbavovalo vnitrostátní soud možnosti prohlásit za zneužívající smluvní ujednání, které stanoví sazbu úroků z prodlení ve výši přesahující o méně než dva procentní body dohodnutou sazbu běžných úroků, pokud by to vyžadovaly zvláštní okolnosti projednávaného případu. Stejně tak nesmí být vnitrostátnímu soudu bráněno v tom, aby posoudil zneužívající povahu ujednání smlouvy uzavřené se spotřebitelem, které stanoví sazbu běžných úroků v případě, kdy tato sazba nebyla mezi stranami individuálně sjednána ( 21 ).

76.

V tomto případě se přitom všechny zúčastněné strany shodují na tom, že španělské soudy mohou vždy prohlásit ujednání stanovící sazbu úroků z prodlení, které nepřekračují o více než dva procentní body sazbu běžných úroků, za zneužívající, a to ve světle okolností, za kterých byla smlouva uzavřena. Kromě toho mám za to, že judikatura Tribunal Supremo nebrání soudům posuzovat zneužívající povahu sazby běžných úroků stanovené ve smlouvě uzavřené se spotřebitelem v případě, že nebylo v rámci uzavřené smlouvy nic ujednáno.

77.

Samozřejmě také připomínám, že neexistuje žádné zlaté pravidlo pro abstraktní posouzení zneužívající povahy ujednání, které stanoví sazbu úroků z prodlení ( 22 ). Jinými slovy neexistují neomylná kritéria, která by umožnila prohlásit určité ujednání za zneužívající, a to nezávisle na přezkumu okolností jednotlivého projednávaného případu.

78.

Je však třeba připustit, že domněnka, a to i nevyvratitelná, podle které je zneužívající ujednání stanovících sazbu úroků z prodlení nad určitou hranicí, odpovídá cíli směrnice 93/13, kterým je, jak připomínám, zabránit nastolení nerovnováhy mezi právy a povinnostmi smluvních stran (viz čl. 3 odst. 1 předmětné směrnice), v neprospěch spotřebitele, a v konečném výsledku chránit spotřebitele. Skutečnost, že vnitrostátní soud je povinen prohlásit za zneužívající smluvní ujednání, které stanoví sazbu úroků z prodlení přesahující určitou hranici, není problematická z hlediska sledování těchto cílů, i když může být problematická z hlediska abstraktně pojímané celkové smluvní rovnováhy.

79.

V tomto ohledu je nutno připomenout, že pro účely určení, zda ujednání způsobuje „významnou nerovnováhu“ v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele, je možné zohlednit především vnitrostátní právní úpravu, která se použije pro případ, že si smluvní strany samy daný aspekt neupravily. Právě tato srovnávací analýza vnitrostátnímu soudu umožní zhodnotit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy ( 23 ).

80.

V projednávané věci kritérium, podle kterého sazba úroků z prodlení nesmí být stanovena s přirážkou vyšší než dva procentní body oproti roční sazbě běžných úroků, přímo ze španělské právní úpravy nevyplývá, nicméně nepřímo ji zohledňuje. Jak upřesnil Tribunal Supremo v předkládacím rozhodnutí ve věci C‑94/17, kritérium, které tento soud vyvodil ohledně stanovení sazby úroků z prodlení, vychází ze sazby, která může být považována za přiměřenou s ohledem na vnitrostátní ustanovení platná v jiných oblastech.

81.

Na základě všech těchto úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na druhou otázku písm. a) ve věci C‑96/16 a na první otázku ve věci C‑94/17 tak, že směrnice 93/13 nebrání vnitrostátní judikatuře, podle níž je ujednání smlouvy o úvěru, stanovící sazbu úroků z prodlení s přirážkou vyšší než dva procentní body oproti stanovené roční sazbě běžných úroků, zneužívající, pokud tato judikatura neomezuje možnost vnitrostátního soudu autonomně a s ohledem na všechny okolnosti projednávaného případu posoudit případnou zneužívající povahu ujednání nesplňujících toto kritérium, o nichž rozhoduje.

82.

Druhou otázkou písm. b) ve věci C‑96/16, stejně jako druhou a třetí otázkou ve věci C‑94/17, předkládací soudy zjišťují, zda směrnice 93/13 brání řešení vyplývajícímu z rozsudků Tribunal Supremo, podle kterého je důsledkem zjištění zneužívající povahy ujednání smlouvy o úvěru stanovícího sazbu úroků z prodlení zrušení těchto úroků, takže nadále vzniká nárok jen na běžný úrok. V případě kladné odpovědi si Tribunal Supremo ve věci C‑94/17 klade otázku, jaký z toho má plynout důsledek, především jestli by měl tento důsledek spočívat ve zrušení nejen úroků z prodlení, ale také běžných úroků stanovených v dané smlouvě, anebo ve vzniku nároku na úroky z prodlení v zákonné výši.

83.

V souladu s čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle vnitrostátních právních předpisů členských států pro spotřebitele závazné a smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.

84.

Podle rozhodnutí Soudního dvora jsou vnitrostátní soudy povinny vyloučit použití zneužívajícího smluvního ujednání, aby vůči spotřebiteli nevyvolávalo závazné účinky, avšak nemají pravomoc měnit jeho obsah. Vyjma změny vyplývající ze zrušení zneužívajících ujednání totiž musí tato smlouva v zásadě nadále existovat bez jakékoli jiné změny, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy právně možná ( 24 ).

85.

Soudní dvůr rovněž uznal, že vnitrostátní soud může nahradit zneužívající ujednání dispozitivním ustanovením vnitrostátního práva. Tato možnost je však jasně omezena pouze na případy, v nichž by byl soud na základě neplatnosti zneužívajícího ujednání nucen zrušit smlouvu v plném rozsahu, čímž by spotřebitele vystavil důsledkům, které by ho penalizovaly. Z tohoto hlediska, jak to v podstatě Soudní dvůr uvedl, zrušení ujednání smlouvy o úvěru týkajícího se sazeb úroků z prodlení v zásadě takovéto důsledky mít nemůže, vzhledem k tomu, že výše částky požadované věřitelem bude nutně nižší v případě neuplatnění těchto sazeb ( 25 ).

86.

S ohledem na tuto judikaturu je třeba dospět k závěru, že směrnice 93/13 nebrání řešení uplatněnému Tribunal Supremo ve výše uvedené judikatuře, pokud v rámci tohoto řešení vnitrostátní soud, který rozhodl o zneužívající povaze ujednání smlouvy stanovícího sazbu úroků z prodlení, jednak pouze vyloučí použití tohoto ujednání, za současného zachování platnosti ostatních ujednání této smlouvy, především toho, které se týká sazby běžných úroků, a jednak nenahradí ujednání prohlášené za zneužívající dispozitivními ustanoveními právního řádu, zejména těmi, která stanoví zákonnou sazbu úroků z prodlení použitelnou v případě chybějící dohody mezi smluvními stranami.

87.

V případě, že je ujednání stanovící sazbu úroků z prodlení považováno vnitrostátním soudem za zneužívající, tento vyloučí jeho použití, avšak nemá pravomoc zvolit raději snížení výše sankce postihující spotřebitele. Ostatní smluvní ujednání (případně včetně těch, která se týkají sazeb běžných úroků) budou zachována a budou mít nadále účinky, jaké by měly za normálních okolností mít.

88.

Naproti tomu skutečnost, že by bylo zbaveno účinků ujednání stanovící sazbu běžných úroků, přestože nebylo prohlášeno za zneužívající, by šla nad rámec důsledků spojených s účinností ochrany přiznané směrnicí 93/13.

89.

Platí to tím spíše, že pokud jde o smlouvu o úvěru, ujednání stanovící sazby běžných úroků musí být jasně odlišena od těch, která určují sazbu úroků z prodlení. Zatímco běžné úroky slouží jako odměna za poskytnutí určité finanční částky věřitelem až do jejího úplného splacení, úroky z prodlení představují určitou sankci v případě, že dlužník neplní svoji povinnost platit splátky ve smluvně dohodnutých lhůtách splatnosti. Ujednání, která se týkají sazeb běžných úroků, tedy tvoří jádro smlouvy o úvěru a vztahují se tak k hlavnímu předmětu smlouvy, tedy k předmětu, který v zásadě nepodléhá přezkumu soudu podle této směrnice 93/13 ( 26 ).

90.

Tento závěr je podle mého názoru třeba použít bez ohledu na to, jakým způsobem jsou vypracována smluvní ujednání stanovící úrokové sazby. Ať už je ujednání stanovící sazby úroků z prodlení uvedeno odděleně od ujednání, které určuje sazby běžných úroků, nebo oba dva typy ujednání splývají, zjištění, že ujednání o sazbách úroků z prodlení je zneužívající, nemůže mít dopad na uplatnění běžných úroků. V případě, že sazba úroků z prodlení je představována navýšením sazeb běžných úroků, musí být prohlášeno neplatným pouze toto navýšení. To nelze nikterak považovat za „úpravu“ smlouvy, která je podle judikatury zakázána; jde o vyloučení pouze ujednání, které bylo prohlášeno za zneužívající.

91.

Vzhledem k těmto úvahám navrhuji odpovědět na druhou otázku písm. b) ve věci C‑96/16 a na druhou otázku ve věci C‑94/17 tak, že čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 nebrání tomu, aby po zjištění zneužívající povahy ujednání smlouvy o úvěru stanovícího sazbu úroků z prodlení vyšší o více než dva procentní body, než je dohodnutá sazba běžných úroků, v souladu s výše uvedenou judikaturou, zůstalo ujednání stanovící sazbu běžných úroků v platnosti až do úplného splacení dluhu.

92.

Vzhledem k této odpovědi již není namístě odpovídat na třetí otázku ve věci C‑94/17.

93.

S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na položené předběžné otázky odpověděl následujícím způsobem: