1.

V době, kdy se na řadě míst opět uvažuje o izolaci a zavádění nových překážek, nabízí uplatňování celního práva nad rámec jeho technické povahy příležitost připomenout si hodnoty a cíle Světové obchodní organizace a Evropské unie v oblasti práva volného obchodu. Tyto hodnoty a cíle spočívají ve vytvoření spravedlivého, jednotného a neutrálního celního systému, který vyhoví ve stejné míře potřebám světového obchodu, hospodářských subjektů a tuzemských ekonomik.

2.

V tomto systému má zásadní význam určování celní hodnoty a s ním spojené procesní záruky. Jakýkoli spravedlivý systém celních sazeb se totiž mine účinkem, pokud bude založen na nesprávném a nespravedlivém určování celní hodnoty.

3.

Toto řízení v tomto ohledu nastoluje různé otázky. Týká se situace, v níž bylo zboží během vnějšího tranzitu na celním území Unie odňato celnímu dohledu. Vnější tranzit umožňuje přepravit zboží prodané z jedné třetí země do jiné třetí země mezi dvěma místy, která se nacházejí na celním území Unie, aniž by toto zboží podléhalo dovoznímu clu. Pokud však toto zboží nedojde do místa určení, má se za to, že bylo odňato celnímu dohledu, tedy kontrole celními orgány ( 2 ), a tedy že bylo dovezeno na celní území Unie, čímž vzniká celní dluh.

4.

V této souvislosti je Soudní dvůr žádán o odpověď na otázku, jakým způsobem má být v takové situaci vypočítána celní hodnota předmětného zboží, které původně nebylo prodáno za účelem vývozu na celní území Unie, nýbrž za účelem vývozu do třetího státu.

5.

Předkládající soud dále žádá Soudní dvůr o informaci o rozsahu povinností celní správy členských států ve vztahu k určování celní hodnoty a odůvodňování, a to s ohledem na metodu použitelnou k určení celní hodnoty.

6.

Článek VII odst. 2 písm. a) a b) Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 (dále jen „GATT“) ( 3 ) stanoví:

7.

Podle preambule Dohody o provádění článku VII GATT (dále jen „Dohoda GATT o celní hodnotě“) ( 4 ) je prvotním základem pro určení celní hodnoty převodní hodnota definovaná v článku 1 této dohody. V preambuli se dále uvádí, že nemůže-li být celní hodnota určena podle ustanovení článku 1, určí se na základě převodní hodnoty stejného nebo podobného zboží. Není-li ani toto možné, jsou stanoveny různé další metody určení celní hodnoty.

8.

Článek 1 odst. 1 Dohody GATT o celní hodnotě zní takto:

„1.   Celní hodnota dováženého zboží bude převodní hodnota, to je cena skutečně placená nebo která má být zaplacena za zboží, když bylo prodáno pro vývoz do země dovozu […]“

9.

Článek 2 odst. 1 písm. a) Dohody GATT o celní hodnotě zní:

10.

Článek 3 odst. 1 písm. a) Dohody GATT o celní hodnotě stanoví:

11.

Článek 6 odst. 1 písm. b) Dohody GATT o celní hodnotě stanoví:

„Celní hodnota dováženého zboží, určená uplatněním ustanovení tohoto článku, se bude zakládat na vypočtené hodnotě. Vypočtená hodnota bude sestávat ze součtu:

12.

Článek 7 odst. 1 a 2 písm. e) a g) Dohody GATT o celní hodnotě stanoví toto:

„1.   Nemůže-li být celní hodnota dováženého zboží určena uplatněním ustanovení článků 1 až 6, bude určena přiměřenými prostředky slučitelnými se zásadami a všeobecnými ustanoveními této Dohody a článku VII GATT 1994 a na základě údajů, dosažitelných v zemi dovozu.

2.   Celní hodnota, určovaná uplatněním ustanovení tohoto článku, se nebude zakládat na:

[…]

[…]

13.

Podle čl. 4 bodu 13 celního kodexu Společenství (dále jen celní kodex [EU] nebo CK) ( 5 ) se dohledem ze strany celních orgánů ve smyslu celního kodexu rozumí „obecná činnost těchto orgánů, jíž se zajišťuje dodržování celních předpisů a případně i dalších právních předpisů vztahujících se na zboží podléhající celnímu dohledu“.

14.

Článek 37 odst. 1 a 2 CK stanoví, že „zboží podléhá celnímu dohledu od vstupu na celní území Společenství“ a „může být podrobeno celním kontrolám“. Zboží, které není zbožím Společenství, „podléhá celnímu dohledu […] do okamžiku […] jeho zpětného vývozu“.

15.

Článek 6 odst. 1 a 3 CK stanoví:

„1.   Jestliže osoba požaduje, aby celní orgány přijaly rozhodnutí v rámci celních předpisů, musí jim poskytnout veškeré skutečnosti a doklady, které celní orgány potřebují k přijetí tohoto rozhodnutí.

[…]

3.   Písemná rozhodnutí celních orgánů, jimiž se žádosti zamítají nebo která jsou v neprospěch osob, jimž jsou určena, musí obsahovat odůvodnění. Dále musí obsahovat poučení o právu na odvolání podle článku 243.“

16.

V článku 12 CK se stanoví:

„1.   Celní orgány vydávají na základě písemné žádosti závazné informace o sazebním zařazení zboží […]

2.   Závazná informace o sazebním zařazení zboží nebo závazná informace o původu zboží je závazná pro celní orgány ve vztahu k oprávněné osobě pouze pro účely sazebního zařazení zboží nebo určení původu zboží.

[…] [platnost, podmínky, neplatnost]“

17.

V článku 14 CK se stanoví:

„Pro účely používání celních předpisů musí každá osoba, která se přímo nebo nepřímo podílí na dotyčných operacích za účelem obchodu se zbožím, poskytnout celním orgánům na jejich žádost a v případně stanovených lhůtách všechny doklady a informace bez ohledu na použitý nosič údajů a veškerou potřebnou pomoc.“

18.

Ustanovení čl. 29 odst. 1 CK je formulováno takto:

„1.   Celní hodnotou dováženého zboží je hodnota transakce, to je cena, která byla nebo má být skutečně zaplacena za zboží prodané pro vývoz na celní území Společenství, případně upravená podle článků 32 a 33, jestliže

19.

Článek 30 CK stanoví:

„1.   Nemůže-li být celní hodnota určena podle článku 29, určí se postupně podle odst. 2 písm. a), b), c) a d), a to podle prvního z těchto písmen, podle nějž ji lze určit, s tím, že pořadí použití písmen c) a d) lze na žádost deklaranta obrátit; pouze tehdy, nelze-li celní hodnotu určit podle určitého písmene, lze použít dalšího písmene v pořadí podle tohoto odstavce.

2.   Celní hodnotou určenou podle tohoto článku je

[…]“

20.

Článek 31 CK má toto znění:

„1.   Nemůže-li být celní hodnota dováženého zboží určena podle článků 29 nebo 30, určí se na základě údajů dostupných ve Společenství s použitím vhodných prostředků slučitelných se zásadami a obecnými ustanoveními

2.   Celní hodnota podle odstavce 1 se nezakládá na

21.

Podle čl. 91 odst. 1 písm. a) CK

„1.   [r]ežim vnějšího tranzitu umožňuje přepravu mezi dvěma místy v rámci celního území Společenství

22.

Článek 92 odst. 1 CK stanoví:

„1.   Režim vnějšího tranzitu je ukončen a závazky držitele režimu jsou splněny, když je zboží propuštěné do tohoto režimu s požadovanými doklady předloženo celnímu úřadu určení v souladu s podmínkami stanovenými pro tento režim.“

23.

Článek 94 CK zní:

„1.   Hlavní povinný poskytne jistotu k zajištění úhrady celního dluhu nebo zaplacení jiných poplatků, které mohou u zboží vzniknout.

2.   Jistotou se rozumí

[…]

4.   Osobám, které celním orgánům prokáží, že splňují vyšší požadavky na spolehlivost, může být povoleno poskytnout soubornou jistotu se sníženou zaručenou částkou nebo mohou být zproštěny povinnosti jistotu poskytnout. […]

[…]“

24.

Článek 95 odst. 1 CK stanoví:

„1.   S výjimkou případů, které budou v případě potřeby stanoveny postupem projednávání ve výboru, se poskytnutí jistoty nevyžaduje při [Výjimky]“

25.

Článek 96 odst. 1 CK stanoví:

„1.   Hlavním povinným je držitel režimu vnějšího tranzitu Společenství. Je povinen

26.

Článek 192 odst. 1 CK zní následovně:

„1.   Stanoví-li celní předpisy povinné poskytnutí jistoty, vyměří celní orgány, s výhradou zvláštních ustanovení pro tranzitní režim přijatých postupem projednávání ve výboru, tuto jistotu ve výši, která se rovná:

[…]“

27.

Článek 203 CK stanoví:

„1.   Celní dluh při dovozu zboží vzniká

[…]

3.   Dlužníky jsou

[…]

28.

Článek 220 odst. 2 písm. b) CK stanoví:

„2.   S výjimkou případů […] se dodatečné zaúčtování neprovede, pokud […]

[…]

[…]“

29.

Ustanovení čl. 147 odst. 1 nařízení č. 2454/93 ( 6 ) má následující znění:

„1.   Pro účely článku 29 kodexu se skutečnost, že prodávané zboží je v celním prohlášení navrženo na propuštění do volného oběhu, považuje za důkaz prokazující, že bylo prodáno na vývoz na celní území Společenství. V případě dalších prodejů před určením celní hodnoty zboží to platí pouze pro poslední prodej, na jehož základě zboží vstoupilo na celní území Společenství, anebo pro prodej zboží na celním území Společenství před jeho propuštěním do volného oběhu.

Při uvádění ceny týkající se prodeje předcházejícího poslednímu prodeji, na jehož základě zboží vstoupilo na celní území Společenství, musí být celním orgánům uspokojivě prokázáno, že bylo toto zboží prodáno pro účely vývozu na uvedené území.

[…]“

30.

Článek 151 nařízení č. 2454/93 je prováděcím ustanovením k čl. 30 odst. 2 písm. b) CK a jeho odstavec 3 stanoví:

„3.   Jestliže [se] podle tohoto článku určí více než jedna hodnota transakce u podobného zboží, použije se k určení celní hodnoty dováženého zboží nejnižší z těchto hodnot.“

31.

Dne 2. června 2011 podala společnost SIA LS Customs Services (dále jen „LSCS“) jako hlavní povinná osoba na lotyšském celním úřadu Rīgas brīvostas MKP celní prohlášení týkající se přepravy zboží (dětských jízdních kol a jejich částí) v režimu vnějšího tranzitu z Čínské lidové republiky do Ruské federace přes území Evropské unie. V tranzitním prohlášení byl jako přijímací orgán uveden lotyšský celní úřad Terehovas MKP.

32.

Vzhledem k tomu, že předmětné zboží nebylo tomuto orgánu předloženo, nemohla společnost LSCS předložit důkaz o ukončení tranzitního režimu. Lotyšská daňová správa tudíž vycházela z toho, že tranzitní režim nebyl ukončen a povinnosti držitele tohoto režimu nebyly splněny. Toto zboží bylo tudíž odňato celnímu dohledu a společnosti LSCS vznikl celní dluh. Lotyšská daňová správa následně společnosti LSCS prvním rozhodnutím ze dne 12. září 2011 a konečným rozhodnutím ze dne 8. listopadu 2011 (dále jen „sporné rozhodnutí“) uložila povinnost zaplatit clo, antidumpingové clo a daň z přidané hodnoty.

33.

Co se týče celní hodnoty předmětného zboží, byla lotyšská daňová správa toho názoru, že článek 29 CK není použitelný, neboť toto zboží nebylo prodáno k vývozu na celní území Společenství, ale k vývozu do Ruské federace. Lotyšská daňová správa proto při určování celní hodnoty daného zboží nevycházela z jeho převodní hodnoty. Dále byla daňová správa toho názoru, že neměla k dispozici informace nezbytné k určení celní hodnoty na základě postupů stanovených v článku 30 CK. Celní hodnotu tudíž stanovila podle článku 31 CK, přičemž vycházela z údajů dostupných v Unii.

34.

Na základě žaloby společnosti LSCS zrušil Administratīvā rajona tiesa (Okresní správní soud, Lotyšsko) sporné rozhodnutí rozsudkem ze dne 23. srpna 2012 pro nedostatek odůvodnění. Administratīvā apgabaltiesa (Krajský správní soud, Lotyšsko) tento rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 10. června 2014, neboť ani první rozhodnutí lotyšského daňového orgánu, ani sporné rozhodnutí neobsahovalo informace, na jejichž základě byla vypočítána celní hodnota dotčeného zboží. Nebylo také odůvodněno, proč nebylo možné zjistit údaje, na jejichž základě mohl být uplatněn jiný postup určení celní hodnoty, než je postup podle článku 31 CK. Lotyšská celní správa společnosti LSCS neumožnila, aby ve správním a soudním řízení uplatnila svá práva.

35.

Lotyšská daňová správa podala proti tomu rozsudku opravný prostředek k Augstākā tiesa (Nejvyšší soud, Lotyšsko).

36.

Nejvyšší soud má za to, že vyřešení sporu v původním řízení závisí na výkladu unijního práva, a položil tudíž Soudnímu dvoru usnesením ze dne 21. ledna 2016 následující předběžné otázky:

37.

V řízení před Soudním dvorem byla písemná vyjádření předložena společností LSCS, lotyšskou vládou a Evropskou komisí.

38.

Pět uvedených předběžných otázek Augstākā tiesa (Nejvyšší soud, Lotyšsko) se týká dvou aspektů povinností celní správ členských států: zaprvé se jedná o určení celní hodnoty zboží, zejména o podmínky pro uplatnění metody hodnoty transakce (viz k tomu níže pod písmenem A). Dále vyvstává otázka povinností celní správy ohledně určování celní hodnoty a odůvodňování (viz k tomu následně pod písmenem B).

39.

První otázkou se předkládající soud chce dozvědět, zda je metodu hodnoty transakce stanovenou v článku 29 CK nutno na určení celní hodnoty uplatnit také tehdy, když zboží nebylo původně prodáno k vývozu do Unie, ale k vývozu do třetího státu, avšak během vnějšího tranzitu bylo odňato celnímu dohledu.

40.

K zodpovězení této otázky je nejprve nutno vyjasnit, do jaké míry je pro uplatnění metody hodnoty transakce nutné, aby cena transakce odpovídala ceně pro vývoz na celní území Unie (viz k tomu níže pod bodem 1). Dále je nutno posoudit, zda je relevantní skutečnost, že odnětím dotčeného zboží celnímu dohledu během vnějšího tranzitu vzniká celní dluh. V této souvislosti je zapotřebí se zabývat argumentem společnosti LSCS, podle něhož se stanovením jistoty, kterou je nutno při vnějším tranzitu poskytnout, předurčuje pozdější stanovení celní hodnoty (k tomu viz dále pod bodem 2).

41.

Lze metodu hodnoty transakce stanovenou v článku 29 CK uplatnit na určení celní hodnoty také tehdy, když cena transakce neodpovídá ceně k vývozu na celní území Unie, nýbrž ceně k vývozu do třetího státu?

42.

Proti tomuto postupu hovoří znění článku 29 CK, podle něhož „je hodnota transakce […] cena, která byla nebo má být skutečně zaplacena za zboží prodané pro vývoz na celní území [Unie] ( 7 )“ ( 8 ). Soudní dvůr konstatoval, že z toho vyplývá, že v okamžiku prodeje musí být stanoveno, že zboží pocházející ze třetího státu bude zasláno na celní území Unie ( 9 ). Tento princip je zakotven také v čl. 147 odst. 1 druhém pododstavci nařízení č. 2454/93, podle něhož je v případě, kdy je u dalších prodejů uváděna cena předcházející poslednímu prodeji, nutno prokázat, že příslušná transakce byla uzavřena pro účely vývozu na celní území Unie.

43.

Ze systematiky a smyslu a účelu ustanovení o stanovování celní hodnoty v článcích 29 až 31 CK na druhou stranu vyplývá, že k výpočtu celní hodnoty lze použít pouze cenu pro vývoz na celní území Unie.

44.

Z těchto ustanovení a z ustanovení Dohody GATT o celní hodnotě, z nichž prvně zmiňovaná ustanovení vycházejí, na jednu stranu vyplývá, že hodnota transakce má být pro určení celní hodnoty využívána v co nejširším rozsahu ( 10 ). Potvrzuje to nejen preambule Dohody GATT o celní hodnotě, ale také skutečnost, že alternativní metody určování celní hodnoty lze uplatnit pouze tehdy, když celní hodnotu nelze určit pomocí hodnoty transakce ( 11 ). Soudní dvůr proto konstatoval, že vzhledem k přednostnímu postavení metody hodnoty transakce nelze podmínky pro její uplatnění vykládat příliš úzce ( 12 ).

45.

Z uvedených ustanovení a z ustanovení článku VII GATT, z nichž tato prvně zmiňovaná ustanovení vycházejí, vyplývá, že celní hodnota musí odpovídat „skutečné hodnotě“ dováženého zboží. Hodnotu transakce lze potud k určení celní hodnoty uplatnit pouze tehdy, když lze vycházet z toho, že odráží skutečnou hospodářskou hodnotu dováženého zboží a zohledňuje veškeré položky tohoto zboží, které mají hospodářskou hodnotu ( 13 ).

46.

Tak tomu v případě ceny, která nebyla stanovena nebo vyjednána pro vývoz zboží na celní území Unie, nýbrž pro vývoz zboží do třetího státu, není. Cena zboží v dané celní zóně totiž odpovídá situaci na trhu v této zóně ( 14 ), a je tudíž faktorem, který se odráží na hospodářské hodnotě zboží: Stojí-li dětské kolo jako v projednávané věci při vývozu z Číny do Ruska 3,90 eura, zdaleka to ještě neznamená, že by při vývozu do Unie bylo prodáváno za stejnou cenu.

47.

Proto byla také teoretickou „běžnou cenou“ uvedenou v Bruselské úmluvě o určení celní hodnoty zboží, která až do zavedení metody hodnoty transakce sloužila jako základ pro určení „skutečné hodnoty“ podle článku VII GATT ( 15 ), cena za dovážené zboží v místě vstupu na příslušné celní území. V žádném případě se naproti tomu nejednalo o cenu za zahraniční zboží vyvážené do jiných zemí, než je země určení ( 16 ). Současný systém se touto zásadou „běžné“ či „správné“ ceny řídí potud, že transakční hodnota dováženého zboží je k výpočtu celní hodnoty uplatňována sice zásadně, avšak pouze za určitých podmínek.

48.

Pokud tyto podmínky nejsou splněny, je nutno celní hodnotu určit na základě transakční hodnoty stejného nebo podobného zboží. Příslušná ustanovení potvrzují, jak zásadní je při určování celní hodnoty kritérium prodeje pro vývoz na dané celní území: musí se jednat o stejné nebo podobné zboží prodávané pro vývoz do stejné země dovozu (Dohoda GATT o celní hodnotě) ( 17 ) nebo pro vývoz do Unie (Celní kodex Unie) ( 18 ). Stejně tak se nesmí celní hodnota, která se vypočítává dalšími možnými postupy v případě, že takové referenční hodnoty chybí, v žádném případě zakládat na ceně zboží prodaného pro vývoz s určením do jiné země než do země dovozu (Dohoda GATT o celní hodnotě) ( 19 ) nebo do země, která netvoří součást celního území Unie (Celní kodex Unie) ( 20 ).

49.

Bylo by v rozporu s cílem unijní právní úpravy týkající se celní hodnoty, kdyby prodejní cena pro vývoz do třetího státu byla uznána jako hodnota transakce ve smyslu článku 29 CK. Účelem této právní úpravy je totiž zavedení spravedlivého, jednotného a nestranného systému, který vylučuje používání svévolných nebo smyšlených celních hodnot ( 21 ). Toto by nebylo možné zajistit, kdyby se za účelem určení celní hodnoty zboží na celním území Unie vycházelo z ceny pro vývoz do třetího státu. Jelikož se ceny v závislosti na celním území liší, může být určení celní hodnoty jednotné, spravedlivé a nestranné pouze tehdy, bude-li za základ pro dovoz do dané zóny použita cena pro vývoz do téže zóny.

50.

Pokud by tomu tak nebylo, došlo by zejména k nerovnému zacházení a k narušení neutrality hospodářské soutěže mezi subjektem, který doveze do Unie zboží na základě prodeje pro vývoz do Unie, a subjektem, který zboží do Unie doveze na základě prodeje pro vývoz do třetího státu, například prostřednictvím odnětí zboží celnímu dohledu (ať už záměrně, nebo – jako v projednávané věci – zaviněním třetí strany). Tím by se ostatně umožnilo zneužívání v případě, kdy je – jako v projednávané věci – transakční hodnota pro vývoz do třetího státu podstatně nižší než příslušná hodnota pro vývoz na celní území Unie.

51.

Z výše uvedeného vyplývá, že pro použitelnost metody hodnoty transakce nezáleží na tom, jakým způsobem celní dluh při dovozu zboží vznikne (celním prohlášením, kterým bylo zboží propuštěno do volného oběhu, nebo tím, že bylo zboží v režimu tranzitu odňato celnímu dohledu). Rozhodné je naopak pouze to, zda bylo zboží dovezené pro vývoz na celní území Unie prodáno.

52.

Ke zjištění, zda tomu tak je, nelze v projednávané věci – jak správně uvádí Komise – uplatnit čl. 147 odst. 1 nařízení č. 2454/93: podle něj se skutečnost, že prodávané zboží je v celním prohlášení navrženo na propuštění do volného oběhu v Unii, považuje za důkaz prokazující, že bylo prodáno na vývoz na celní území Unie. V projednávané věci však zboží nebylo navrženo na propuštění do volného oběhu, nýbrž na propuštění do režimu tranzitu.

53.

Jak dále uvádí Komise, neznamená to však, že pokud nedošlo k navržení na propuštění do volného oběhu, je nutno automaticky vycházet z toho, že zboží nebylo prodáno pro vývoz na celní území Unie. Naopak je úkolem celní správy popř. předkládajícího soudu, aby na základě okolností a dostupných dokumentů v daném případě posoudily, zda zboží bylo prodáno pro vývoz na celní území Unie. Přitom je rozhodující, zda prodej, z něhož se má vycházet při výpočtu hodnoty transakce, byl uzavřen pro účely vývozu na celní území Unie. Podle informací poskytnutých společností LSCS a předkládajícím soudem tomu tak v projednávané věci podle všeho není.

54.

Společnost LSCS ve skutečnosti především nepopírá, že předmětné zboží nebylo prodáno pro vývoz na celní území Unie. Nezpochybňuje ani to, že vznikl celní dluh a že se sama stala hlavním povinným. Je však toho názoru, že celní dluh nesmí překročit výši jistoty, kterou při propuštění zboží do režimu vnějšího tranzitu poskytla. Vzhledem k tomu, že tato jistota byla vypočítána na základě transakční hodnoty prodeje zboží z Číny do Ruska, musí být také konečná celní hodnota vypočítána metodou hodnoty transakce.

55.

Tato argumentace nemůže obstát.

56.

Je pravda, že jistota, kterou je hlavní povinný při propuštění zboží do režimu vnějšího tranzitu povinen poskytnout, má zajistit případný celní dluh. Tato jistota má být tudíž stanovena v přesné nebo odhadované maximální výši zajišťovaného celního dluhu ( 22 ). Podle údajů společnosti LSCS k tomu však v projednávané věci zjevně nedošlo: lotyšské celní orgány tím, že určily celní hodnotu pro výpočet poskytované jistoty metodou hodnoty transakce, nedbaly požadavku, podle něhož poskytovaná jistota musí odpovídat maximálnímu možnému celnímu dluhu. Právě při nevyjasněné použitelnosti článku 29 CK v případě, jakým je projednávaná věc, totiž nemohly tyto orgány bez pochybností vycházet z toho, že by možný celní dluh nepřesahoval takto vypočtenou hodnotu.

57.

Hlavní povinný se však v situaci, jaká nastala v projednávané věci, nemůže dovolávat legitimního očekávání, že výše celního dluhu odpovídá výši jistoty, která byla poskytnuta při propuštění zboží do režimu vnějšího tranzitu.

58.

Zásada ochrany legitimního očekávání na jednu stranu – jak již Soudní dvůr opakovaně zdůraznil – patří k základním zásadám Unie ( 23 ). Úspěšně se však této zásady může dovolat pouze ten, jemuž byla poskytnuta konkrétní, nepodmíněná a shodující se ujištění z oprávněných a spolehlivých zdrojů ( 24 ) a vnitrostátní orgán u něj vyvolal podloženou naději ( 25 ).

59.

Tak tomu v projednávané věci není.

60.

Z relevantních ustanovení celního kodexu totiž vyplývá, že výpočet jistoty, kterou musí hlavní povinný poskytnout při propuštění zboží do režimu vnějšího tranzitu, nelze v žádném případě stavět na roveň výpočtu skutečného celního dluhu.

61.

Pokud jde o výpočet zmíněné jistoty, není patrně nikde stanoveno, že by se ze strany celních orgánů jednalo o závaznou informaci. Závaznost je naproti tomu v článku 12 CK výslovně stanovena pro jiné informace. Vzhledem k normativní intenzitě celního kodexu lze vycházet z toho, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu stanovit poskytnutí jistoty pro režim tranzitu jako závazné pro pozdější výpočet celního dluhu, učinil by tak rovněž výslovně.

62.

Stejná úvaha platí pro explicitní ustanovení celního kodexu, podle nichž je celním orgánům obecně (s výhradou případných ohledů na ochranu legitimního očekávání) umožněno, aby znovu přezkoumaly či zkontrolovaly celní prohlášení po propuštění zboží a vyměřily nový celní dluh ( 26 ). Také v tomto případě je nutno vycházet z toho, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu stanovit poskytnutí jistoty v režimu tranzitu jako závazné pro stanovení celního dluhu, bylo by nutno podmínky pro pozdější změnu v celním kodexu upravit, k čemuž nedošlo.

63.

Proti závazné povaze stanovení jistoty pro pozdější výpočet celního dluhu hovoří dále skutečnost, že za určitých okolností lze od složení takové jistoty upustit nebo lze připustit její snížení ( 27 ), aniž by bylo upraveno, jak by se to promítlo do pozdějšího výpočtu celního dluhu. To platí také pro možnost pracovat při výpočtu jistoty s paušálními částkami, nejsou-li údaje potřebné pro výpočet potenciálního celního dluhu k dispozici ( 28 ). A konečně, pokud by stanovení jistoty předurčovalo výši později stanovované celní hodnoty, chybělo by odlišení takto dotčených situací od případů, v nichž vůbec není nutno jistotu poskytnout ( 29 ).

64.

Společnost LSCS tudíž nemohla vycházet z toho, že příslušná ustanovení celního kodexu umožňovala lotyšským celním orgánům, aby jí uznáním výše poskytované jistoty byla poskytnuta jasná a bezpodmínečná ujištění ohledně případného celního dluhu. To platí tím spíše, že společnost LSCS musí být jakožto subjekt provádějící vnější tranzit považována – nejsou-li k dispozici údaje v opačném smyslu – za zkušenou v oblasti celních postupů a obeznámenou s ustanoveními celního práva. Tato společnost se tedy nemůže odvolávat na to, že zmíněné orgány u ní vyvolaly podložené naděje v tom smyslu, že celní dluh nepřesáhne výši jistoty, kterou byla povinna za tranzit poskytnout.

65.

S ohledem na uvedené úvahy navrhuji odpovědět na první předběžnou otázku následujícím způsobem: čl. 29 odst. 1 CK musí být vykládán v tom smyslu, že postup určování celní hodnoty, který je v něm stanoven, lze uplatnit pouze tehdy, pokud transakční hodnota předmětného zboží odpovídá ceně pro vývoz na celní území Unie. Je přitom nerozhodné, zda celní dluh vznikne tím, že zboží bylo během vnějšího tranzitu odňato celnímu dohledu.

66.

V rámci třetí otázky předkládající soud žádá Soudní dvůr o informace týkající se povinností celní správy v souvislosti s uplatňováním postupu určování celní hodnoty, který je upraven v čl. 30 odst. 2 písm. a) CK. Podle tohoto ustanovení se celní hodnota určí na základě hodnoty transakce u stejného zboží prodávaného pro vývoz do Unie a vyváženého ve stejnou dobu nebo přibližně ve stejnou dobu jako zboží, které je hodnoceno. Předkládající soud se chce v tomto ohledu dozvědět, zda celní správa může tento postup neuplatnit, pokud nemá k dispozici náležité informace, nebo zda musí získat informace od producenta.

67.

Nejprve je nutno konstatovat, že ani celní kodex ani nařízení č. 2454/93 zjevně nestanoví povinnost celní správy získat informace nezbytné pro uplatnění postupu uvedeného v čl. 30 odst. 2 písm. a) CK (nebo i jiného postupu) od producenta dotčeného zboží. Pouze pokud jde o uplatnění čl. 30 odst. 2 písm. d) CK (metoda „hodnoty vypočtené“ na základě nákladů na materiál, zisk atd.), je zmíněno, že celní správa může údaje producenta předmětného zboží se souhlasem tohoto producenta a orgánů dotčené třetí země ověřit v této zemi ( 30 ).

68.

Celní správa má nicméně při stanovování celní hodnoty určité ověřovací povinnosti. Ze systematiky článků 29 až 31 CK totiž vyplývá, že mezi různými postupy pro určení celní hodnoty existuje vztah subsidiarity ( 31 ). To znamená, že celní správa musí v každém jednotlivém případě s náležitou pečlivostí ověřit, zda jsou splněny podmínky pro uplatnění dané metody, a teprve pak může přejít k metodě další. Celní kodex pro tyto účely přiznává celním orgánům členských států (s určitými omezeními) ( 32 ) oprávnění opatřit si informace od osob, které se přímo nebo nepřímo podílejí na dotyčných operacích za účelem obchodu se zbožím ( 33 ).

69.

Povinnost celních orgánů pečlivé ověřit podmínky pro uplatnění konkrétní metody určení celní hodnoty odpovídá také subsidiaritě těchto metod, kterou zamýšlel unijní zákonodárce. Vzhledem k tomu, že tento zákonodárce neponechal příslušným orgánům možnost volby těchto metod, musí se tyto orgány nejprve pokusit o uplatnění metody, jíž je zapotřebí využít přednostně, a až následně mohou uplatnit metody, které jsou další v pořadí.

70.

S povinnostmi celní správy v oblasti ověřování a pečlivého přístupu jdou naopak ruku v ruce také určité povinnosti týkající se spolupráce a informování osob, které se na obchodu se zbožím podílejí. Například v čl. 6 odst. 1 CK se uvádí, že jestliže osoba požaduje, aby celní orgány přijaly rozhodnutí v rámci celních předpisů, musí jim poskytnout všechny skutečnosti a doklady, které celní orgány potřebují k přijetí tohoto rozhodnutí. Právě v situaci, kdy – jako v projednávané věci – hospodářský subjekt usiluje o uplatnění pro něj výhodnější metody určení celní hodnoty, se nejeví jako nepřiměřené po tomto subjektu požadovat, aby v rámci svých možností přispěl k poskytnutí údajů, jež jsou pro uplatnění této metody nezbytné.

71.

Některá ustanovení celního kodexu a odpovídající prováděcí ustanovení ostatně potvrzují, že ověřovací povinnosti celní správy je nutno v zásadě vykonávat ve spolupráci s dotčenými hospodářskými subjekty. Například je stanoveno, že pokud celní orgány nemohou hodnotu transakce přijmout bez dalšího šetření, měly by poskytnout kupujícímu možnost, aby předložil další podrobné informace ( 34 ).

72.

Vzhledem k tomuto vztahu spolupráce působí v projednávané věci přesvědčivě argumentace Komise. Podle ní je celní správa předtím, než může neuplatnit čl. 30 odst. 2 písm. a) CK, povinna využít veškeré jí dostupné informace a databáze a poskytnout dotčenému hospodářskému subjektu možnost předložit nezbytné údaje ( 35 ). Povinnost následného průzkumu u výrobce předmětného zboží je naproti tomu nutno odmítnout, neboť by byla spojena se značnými náklady a zpravidla by zasahovala do obchodního tajemství pouze nepřímo zúčastněných podniků.

73.

Není však jasné, proč by toto řešení – tak jak je navrhla Komise – bylo nutno omezit na situaci, která nastala v projednávané věci, v níž bylo zboží během tranzitu odňato celnímu dohledu. Není totiž zjevný důvod pro to, aby byl v této situaci oslaben vztah subsidiarity různých metod určování celní hodnoty a nutnost postupného pečlivého ověření použitelnosti té které metody.

74.

S ohledem na uvedené úvahy navrhuji odpovědět na třetí předběžnou otázku následujícím způsobem: celní orgán nemá povinnost získávat od výrobce předmětného zboží údaje nezbytné k uplatnění čl. 30 odst. 2 písm. a) CK. Avšak dříve, než tento celní orgán může neuplatnit čl. 30 odst. 2 písm. a) CK, je povinen využít veškeré jemu dostupné informační zdroje a databáze a poskytnout dotčeným hospodářským subjektům možnost předložit údaje nezbytné k uplatnění zmíněného ustanovení.

75.

Druhá, čtvrtá a pátá předběžná otázka, které je třeba posoudit společně, se týkají povinností celní správy při odůvodňování metody zvolené pro určení celní hodnoty. Předkládající soud se tak chce dozvědět, zda má celní správa povinnost odůvodnit:

76.

Odpověď na tyto otázky vyplývá již z čl. 6 odst. 3 CK. Podle tohoto ustanovení musí písemná rozhodnutí, která jsou v neprospěch osob, jimž jsou určena, obsahovat odůvodnění.

77.

Kromě toho se na vnitrostátní orgány v oblasti uplatňování unijního práva vztahuje obecná povinnost uvádět odůvodnění. Na jednu stranu sice nelze článek 41 Listiny základních práv v případě výkonu unijního práva ze strany členských států uplatnit přímo ( 36 ). V tomto ustanovení zaručené právo na řádnou správu však na druhou stranu odráží obecnou zásadu unijního práva, takže požadavky vyplývající z tohoto práva je nutno při uplatňování unijního práva ze strany členského státu dodržovat ( 37 ).

78.

Přiměřené odůvodnění je dále nezbytné pro zaručení práva na účinnou soudní ochranu. Pouze takové odůvodnění totiž umožňuje jednotlivci rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je pro něj účelné obrátit se na soud. Dostatečné odůvodnění je také nutné k tomu, aby mohly soudy přezkoumat rozhodnutí orgánu, kterým bylo právo přiznané unijním právem odepřeno ( 38 ).

79.

V souladu s těmito požadavky a vzhledem k již zmíněné subsidiaritě metod, jež jsou v celním kodexu stanoveny pro určení celní hodnoty, je zaprvé zjevné, že celní orgán musí ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnit, proč se uplatní jím zvolená metoda určení celní hodnoty, a nikoli některá z metod výše v pořadí. Pokud tedy celní správa použije metodu stanovenou v článku 31 CK, musí uvést, z jakého důvodu nebyly splněny požadavky pro uplatnitelnost metod stanovených v článcích 29 a 30 CK.

80.

Ze vztahu subsidiarity po sobě uvedených metod určování celní hodnoty dále vyplývá také to, že není nutné odůvodňovat, proč nebyly uplatněny metody, které mají na seznamu nižší pořadí. Vzhledem k tomu, že čl. 151 odst. 3 nařízení č. 2454/93 je prováděcím ustanovením k čl. 30 odst. 2 písm. b) CK, nemá celní správa při určování celní hodnoty na základě čl. 151 odst. 3 nařízení č. 2454/93 povinnost odůvodňovat, proč se neuplatní metody upravené v čl. 30 odst. 2 písm. c) a d) CK.

81.

Povinnost odůvodnění, kterou má celní správa, zatřetí vyžaduje, aby bylo v rozhodnutí uvedeno, jak byla konečná celní hodnota vypočítána. Při určení hodnoty na základě článku 31 CK je tak nutno uvést údaje, které byly v Unii k dispozici a jež byly použity při výpočtu celní hodnoty.

82.

A konečně musí být dostatečné odůvodnění v každém případě uvedeno již v rozhodnutí o stanovení celní hodnoty. Povinnost odůvodnění má také dokumentovat postup orgánu při ověřování použitelnosti různých metod určování celní hodnoty. Takto se zajistí, aby bylo splnění požadavků pro použitelnost příslušné metody pečlivě ověřeno. Bez relevantních údajů by ve skutečnosti bylo velmi obtížné zpětně posoudit, zda takové ověření bylo provedeno, nebo zda bude následně potvrzeno pouze rozhodnutí přijaté z jiných důvodů ( 39 ). Pro celní správu, která se řídila ustanoveními článků 29 až 31 CK a postupně pečlivě ověřila podmínky použitelnosti různých metod, by tudíž mělo být snadné v konečném rozhodnutí uvést, z jakého důvodu byla uplatněna zvolená metoda určení celní hodnoty, a nikoli některá z metod uvedených výše v pořadí.

83.

Možnost takové sebekontroly celní správy by byla oslabena, pokud by bylo dostatečné odůvodnění předloženo teprve na žádost zúčastněné osoby ( 40 ). Platí to tím spíše v případě uvedení odůvodnění později v soudním řízení. V takovém případě by ostatně zúčastněná osoba neměla možnost se s plnou znalostí věci rozhodnout, zda je pro ni účelné obrátit se na soud.

84.

Otázku povinnosti celních orgánů členských států uvést odůvodnění je ovšem nutno odlišit od otázky právních následků nedostatečného odůvodnění ve vnitrostátním právu, a tedy od otázky, zda lze nedostatek v odůvodnění odstranit během soudního řízení. Tato otázka není v celním kodexu upravena ani jinde v unijním právu není obsažena žádná obecná úprava následků pochybení spočívajícího v nedostatečném odůvodnění.

85.

Je tedy věcí členských států, aby v rámci procesní autonomie upravily následky porušení povinnosti odůvodnění ze strany celních orgánů a stanovily, zda a do jaké míry lze takové porušení napravit během soudního řízení. Členské státy jsou však přitom vázány zásadami rovnocennosti a efektivity ( 41 ).

86.

S ohledem na uvedené úvahy navrhuji odpovědět na druhou, čtvrtou a pátou předběžnou otázku následujícím způsobem: z čl. 6 odst. 3 CK, z obecné povinnosti celní správy uvést odůvodnění a ze vztahu subsidiarity mezi jednotlivými metodami výpočtu celní hodnoty vyplývá, že celní správa je povinna ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnit, proč použila danou metodu určení celní hodnoty, a nikoli metodu stanovenou výše v pořadí. Celní správa má rovněž povinnost ve svém rozhodnutí dostatečně doložit, jak a na základě jakých údajů vypočetla konečnou celní hodnotu. Otázka, zda a do jaké míry lze chybějící odůvodnění uvést později v soudním řízení, je otázkou vnitrostátního práva a musí ji upravit členské státy, a to při zachování zásad rovnocennosti a efektivity.

87.

Na základě výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby otázky Augstākā tiesa (Nejvyšší soud, Lotyšsko) zodpověděl takto: