1

Rozhodnutím ze dne 25. června 2013 Evropská komise nařídila kontrolu v prostorách žalobkyně, společnosti Deustche Telekom AG, v souladu s článkem 20 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 SFEU] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1).

2

Podle znění tohoto rozhodnutí má Komise informace o tom, že žalobkyně „možná na jednom nebo více relevantních trzích zaujímá dominantní postavení v oblasti poskytování služeb připojení k internetu“ a „možná zavedla praktiky, které omezují nebo snižují kvalitu služeb připojení k internetu v EHP“, což vedlo k tomu, že „se nezávislí poskytovatelé obsahu nebo aplikací na internetu octli v konkurenční nevýhodě“.

3

Ve dnech 9. až 11. července 2013 Komise provedla prohlídky v prostorách žalobkyně.

4

Tiskovou zprávou ze dne 3. října 2014 Komise oznámila své rozhodnutí ukončit šetření týkající se praktik některých evropských telekomunikačních operátorů na trzích služeb připojení k internetu a uvedla, že bude na toto odvětví nadále dohlížet.

5

Dne 7. října 2014 žalobkyně podala žádost o přístup k dokumentům obsaženým ve spisu Komise podle čl. 2 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43), a čl. 27 odst. 2 druhé věty nařízení č. 1/2003.

6

Dopisem ze dne 14. října 2014 a elektronickou zprávou ze dne 23. října 2014 zaslanými Komisi žalobkyně uvedla, že se žádost o přístup týká všech dokumentů obsažených ve spisu řízení o zneužití dominantního postavení s označením COMP/AT.40089 – Deutsche Telekom. Kromě toho v uvedené elektronické zprávě žalobkyně uvedla, že její žádost může být analyzována jako žádost o přístup k dokumentům založená na nařízení č. 1049/2001.

7

Dopisem ze dne 13. listopadu 2014 Komise zamítla původní žádost žalobkyně. Za tímto účelem rozlišila mezi dvěma kategoriemi dokumentů: na jedné straně interními dokumenty Komise, pro něž odepřela přístup na základě čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001, týkajícího se ochrany rozhodovacího procesu, a čl. 4 odst. 2 první odrážky téhož nařízení, týkajícího se ochrany obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby, a na druhé straně dokumenty vyměněnými mezi Komisí a zúčastněnými stranami, pro něž odepřela přístup na základě čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001.

8

Dopisem ze dne 26. listopadu 2014 žalobkyně předložila potvrzující žádost ve smyslu čl. 8 nařízení č. 1049/2001.

9

Dopisem ze dne 17. prosince 2014 Komise informovala žalobkyni, že potřebuje prodloužení lhůty na odpověď do 19. ledna 2015. Dne 19. ledna 2015 Komise žalobkyni oznámila, že není schopna o žádosti rozhodnout ve stanovených lhůtách a že jí bude odpověď zaslána, co nejdříve to bude možné.

10

Rozhodnutím ze dne 17. února 2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“) Komise zamítla potvrzující žádost žalobkyně, ale na podporu tohoto rozhodnutí nicméně uvedla právní základ odlišný od právního základu, který uvedla ve své odpovědi na původní žádost.

11

Nejprve, pokud jde o výjimku týkající se ochrany rozhodovacího procesu, Komise uvedla, že k ní již není důvod, jelikož přijala konečné rozhodnutí dne 3. října 2014 v řízení o zneužití dominantního postavení COMP/AT.40089.

12

Následně Komise v podstatě uplatnila výjimku týkající se ochrany obchodních zájmů a na tomto základě odepřela přístup zaprvé k interním dokumentům a zadruhé k dokumentům vyměněným s třetími osobami.

13

Jak účastníce řízení uznaly na jednání, je toto rozlišení mezi interními dokumenty a dokumenty vyměněnými s třetími osobami, které nezjednodušilo projednání věci před Tribunálem, v projednávané věci nerelevantní, jelikož je nesporné, že Komise uplatnila domněnku ve vztahu ke všem dokumentům spisu řízení.

14

Konečně, a na základě téže obecné domněnky, Komise uplatnila výjimku týkající se ochrany cílů vyšetřování stanovenou v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001 pro veškeré dokumenty, jichž se týkala žádost, aniž by však tentokráte rozlišila mezi interními dokumenty a dokumenty, které si vyměnila s třetími osobami.

15

V tomto ohledu uvedla, že obdobně jako v judikatuře v oblasti kartelových dohod, existuje obecná domněnka, podle které zveřejnění takových dokumentů může porušit ochranu obchodních zájmů dotyčných podniků a ochranu cílů vyšetřování a že je proto oprávněna odepřít přístup k dokumentům obsaženým ve správním spisu vytvořeném v oblasti zneužití dominantního postavení, aniž by přistoupila k individuálnímu zkoumání každého z dokumentů v něm obsažených.

16

Konečně se Komise domnívala, že žádný z dokumentů předložených žalobkyní neprokazuje existenci převažujícího veřejného zájmu odůvodňujícího zveřejnění dokumentů, a proto potvrzující žádost zamítla.

17

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 24. dubna 2015 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

18

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

19

Komise navrhuje, aby Tribunál:

20

Na podporu své žaloby žalobkyně v podstatě uvádí sedm žalobních důvodů vycházejících, první, z porušení čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001 a povinnosti uvést odůvodnění, druhý, z porušení čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, třetí, z porušení čl. 4 odst. 2 posledního pododstavce nařízení č. 1049/2001, čtvrtý, z porušení čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1049/2001, pátý, z porušení čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001, šestý, z porušení čl. 41 odst. 2 písm. b) a článku 42 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i povinnosti transparentnosti stanovené v čl. 15 odst. 3 SFEU a, sedmý, z porušení článku 8 nařízení č. 1049/2001.

21

Úvodem je třeba posoudit, zda je třeba uznat existenci obecné domněnky, pokud jde o žádost o přístup týkající se dokumentů obsažených ve správním spisu v oblasti zneužití dominantního postavení.

22

Podle čl. 15 odst. 3 SFEU a článku 42 Listiny základních práv má každý občan Evropské unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se statutárním sídlem v členském státě právo na přístup k dokumentům unijních orgánů, institucí a subjektů, aniž jsou dotčeny zásady a podmínky stanovené v souladu s uvedeným čl. 15 odst. 3 SFEU. Zejména podle druhého pododstavce tohoto ustanovení Evropský parlament a Rada Evropské unie stanoví formou nařízení uvedené zásady a podmínky řádným legislativním postupem.

23

Na tomto základě je cílem nařízení č. 1049/2001 poskytnout veřejnosti právo na co nejširší přístup k dokumentům unijních orgánů, které – jak plyne zejména z režimu výjimek stanovených v jeho článku 4 – podléhá určitým omezením založeným na důvodech veřejného či soukromého zájmu (viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C-365/12 P, EU:C:2014:112, bod 61 a citovaná judikatura).

24

Konkrétně z čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážky nařízení č. 1049/2001 plyne, že neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění, odepřou orgány přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany obchodních zájmů určité fyzické nebo právnické osoby, jakož i ochrany cílů inspekce, vyšetřování a auditu.

25

Uvedený režim výjimek je založen na vyvažování protichůdných zájmů v dané situaci, tedy zájmů, k jejichž prospěchu by zpřístupnění dokumentu nebo dokumentů sloužilo, a zájmů, jež by toto zpřístupnění ohrozilo (rozsudky ze dne 14. listopadu 2013, LPN a Finsko v. Komise, C-514/11 P a C-605/11 P, EU:C:2013:738, bod 42, a ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C-365/12 P, EU:C:2014:112, bod 63).

26

Výjimky stanovené v nařízení č. 1049/2001, které se odchylují od zásady co nejširšího zpřístupnění dokumentů unijních orgánů veřejnosti, musí být vykládány a uplatňovány restriktivně (viz rozsudek ze dne 3. července 2014, Conseil/in ’t Veld, C-350/12 P, EU:C:2014:2039, bod 48 a citovaná judikatura).

27

Proto k odůvodnění odepření přístupu k dokumentu, jehož zpřístupnění bylo požadováno, v zásadě nestačí, že se tento dokument váže k činnosti uvedené v čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001. V zásadě ještě musí orgán, který žádost obdržel, rovněž poskytnout vysvětlení k tomu, jak by přístup k uvedenému dokumentu mohl konkrétně a skutečně ohrozit zájem chráněný výjimkou či výjimkami, jež uplatňuje (rozsudky ze dne 1. července 2008, Švédsko a Turco v. Rada, C-39/05 P a C-52/05 P, EU:C:2008:374, bod 49, a ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C-365/12 P, EU:C:2014:112, bod 64). Kromě toho musí být riziko takového porušení důvodně předvídatelné, a ne čistě hypotetické (rozsudek ze dne 1. července 2008, Švédsko a Turco v. Rada, C-39/05 P a C-52/05 P, EU:C:2008:374, bod 43).

28

Dotčený orgán však může své rozhodnutí opřít o obecné domněnky uplatnitelné na určité kategorie dokumentů vzhledem k tomu, že na žádosti o zpřístupnění týkající se dokumentů téže povahy lze použít podobné obecné úvahy (viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C-365/12 P, EU:C:2014:112, bod 65 a citovaná judikatura).

29

Proto v případě žádosti týkající se všech dokumentů dané povahy dotčený orgán může své rozhodnutí opřít o obecnou domněnku, podle které jejich zpřístupnění v zásadě poruší ochranu jednoho ze zájmů vyjmenovaných v článku 4 nařízení č. 1049/2001, což je postup, který mu umožňuje přistupovat k obecné žádosti odpovídajícím způsobem (viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C-365/12 P, EU:C:2014:112, body 67 a 68 a citovaná judikatura).

30

Konkrétně v případě žádosti týkající se všech dokumentů obsažených ve spisu v řízení podle pravidel hospodářské soutěže měl unijní soud především za to, že Komise měla bez provedení konkrétního a individuálního přezkumu každého z uvedených dokumentů právo předpokládat, že jejich zpřístupnění by v zásadě porušilo jak ochranu cílů inspekce a vyšetřování, tak ochranu obchodních zájmů podniků-účastníků uvedeného řízení, které jsou v takovém kontextu úzce spojeny (viz rozsudek ze dne 7. července 2015, Axa Versicherung v. Komise, T-677/13, EU:T:2015:473, bod 39 a citovaná judikatura).

31

Je třeba se domnívat, že tato judikatura, rozvinutá v oblasti přístupu k dokumentům obsaženým ve správním spisu vytvořeném v rámci řízení týkajícího se kartelové dohody, musí být obdobně a ze stejných důvodů použita na přístup k dokumentům obsaženým ve správním spisu vytvořeném v rámci řízení týkajícím se zneužití dominantního postavení, pokud jde jak o dokumenty, které si Komise vyměnila s účastníky řízení nebo třetími osobami, tak i interní dokumenty, které Komise vyhotovila k vedení dotčeného řízení.

32

Taková obecná domněnka může totiž vyplývat, pokud jde o řízení podle článku 102 SFEU, z ustanovení nařízení č. 1/2003 a nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků [101 SFEU] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2004, L 123, s. 18), které zvláště upravují právo na přístup k dokumentům obsaženým ve spisech Komise týkajících se těchto řízení.

33

V tomto ohledu je třeba uvést, že nařízení č. 1/2003 a č. 773/2004 sledují cíle odlišné od cílů sledovaných nařízením č. 1049/2001, jelikož sledují zajištění dodržování práva na obhajobu dotčených účastníků, řádného vyřizování stížností a zajištění dodržování profesního tajemství v řízeních podle článku 102 SFEU, zatímco nařízení č. 1049/2001 sleduje co největší usnadnění výkonu práva na přístup k dokumentům, jakož i podporování řádné správní praxe při zajištění co největší možné transparentnosti rozhodovacího procesu veřejných orgánů a informací, na kterých se jejich rozhodnutí zakládají (obdobně rozsudky ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C-365/12 P, EU:C:2014:112, bod 83, a ze dne 13. září 2013, Nizozemsko v. Komise,T-380/08, EU:T:2013:480, bod 30).

34

Je nesporné, že v projednávané věci žalobkyně podala dotčenou žádost o přístup k dokumentům obsaženým ve správním spisu na základě nařízení č. 1049/2001, jak mimoto potvrdila ve své elektronické zprávě ze dne 23. října 2014.

35

Kromě toho, pokud jde o rozpor mezi nařízením č. 1049/2001 a jiným pravidlem unijního práva, je třeba připomenout, že nařízení č. 1049/2001 a č. 1/2003 neobsahují ustanovení výslovně stanovící přednost jednoho před druhým. Proto je třeba zajistit použití každého z těchto nařízení, které bude slučitelné s použitím toho druhého, a umožní tudíž jejich konzistentní uplatňování (rozsudky ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C-365/12 P, EU:C:2014:112, bod 84, a ze dne 13. září 2013, Nizozemsko v. Komise, T-380/08, EU:T:2013:480, bod 31).

36

Na jedné straně, i když je cílem nařízení č. 1049/2001 poskytnout veřejnosti právo na přístup k dokumentům orgánů, které je co nejširší, podléhá toto právo určitým omezením založeným na důvodech veřejného či soukromého zájmu.

37

Na druhé straně čl. 27 odst. 2 a článek 28 nařízení č. 1/2003, jakož i články 6, 8, 15 a 16 nařízení č. 773/2004 upravují užívání dokumentů obsažených ve spise týkajícím se řízení podle článku 102 SFEU restriktivně, když poskytují přístup ke spisu pouze „dotčeným účastníkům“ a „stěžovatelům“, jejichž stížnost Komise zamýšlí zamítnout, s výhradou nezpřístupnění obchodních tajemství a jiných důvěrných informací podniků, jakož i interních dokumentů Komise a orgánů členských států, a pokud jsou zpřístupněné dokumenty užity pouze pro účely soudních nebo správních řízení, jejichž předmětem je uplatnění článku 102 SFEU (viz obdobně rozsudky ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C-365/12 P, EU:C:2014:112, bod 86, a ze dne 13. září 2013, Nizozemsko v. Komise, T-380/08, EU:T:2013:480, bod 38).

38

Z toho vyplývá, že účastníci řízení podle článku 102 SFEU nejen že nemají neomezený přístup k dokumentům obsaženým ve spise Komise, ale právo přístupu k dokumentům ve spise Komise nemají v rámci takového řízení ani třetí osoby s výjimkou stěžovatelů (viz obdobně rozsudek ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C-365/12 P, EU:C:2014:112, bod 87).

39

Tyto úvahy musí být zohledněny pro účely výkladu čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážky nařízení č. 1049/2001. Kdyby totiž jiné osoby než ty, jež jsou oprávněny k přístupu ke spisu na základě nařízení č. 1/2003 a č. 773/2004, nebo jež právo na přístup v zásadě měly, avšak nevyužily jej, nebo jim byl přístup odepřen, mohly dosáhnout přístupu ke spisu na základě nařízení č. 1049/2001, byl by režim zavedený nařízeními č. 1/2003 a č. 773/2004 zpochybněn (viz obdobně rozsudky ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C-365/12 P, EU:C:2014:112, bod 88, a ze dne 13. září 2013, Nizozemsko v. Komise, T-380/08, EU:T:2013:480, bod 40).

40

Právo nahlížet do správního spisu v rámci řízení podle článku 102 SFEU a právo na přístup k dokumentům orgánů podle nařízení č. 1049/2001 se sice po právní stránce liší, nic to však nemění na tom, že z funkčního hlediska vedou ke srovnatelné situaci. Přístup ke spisu, bez ohledu na právní základ jeho přiznání, umožňuje totiž zúčastněným stranám získat vyjádření a dokumenty předložené Komisi dotčenými podniky a třetími osobami (viz obdobně rozsudky ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C-365/12 P, EU:C:2014:112, bod 89, a ze dne 13. září 2013, Nizozemsko v. Komise, T-380/08, EU:T:2013:480, bod 32).

41

Za těchto podmínek je třeba se domnívat, že obecný přístup, na základě nařízení č. 1049/2001, k dokumentům, které si Komise vyměnila v rámci řízení podle článku 102 SFEU se stranami dotčenými tímto řízením nebo třetími osobami, by mohl ohrozit rovnováhu, kterou hodlal unijní zákonodárce v nařízení č. 1/2003 a nařízení č. 773/2004 zajistit mezi povinností dotčených podniků sdělit Komisi případně citlivé obchodní informace a zárukou zvýšené ochrany spojenou s informacemi takto předanými Komisi z důvodu profesního a obchodního tajemství (viz obdobně rozsudky ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C-365/12 P, EU:C:2014:112, bod 90, a ze dne 13. září 2013, Nizozemsko v. Komise, T-380/08, EU:T:2013:480, bod 39).

42

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora nevyžaduje správní činnost Komise stejně široký přístup k dokumentům, jakou vyžaduje legislativní činnost unijního orgánu (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 29. června 2010, Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau, C-139/07 P, EU:C:2010:376, bod 60; ze dne 21. září 2010, Švédsko a další v. API a Komise, C-514/07 P, C-528/07 P a C-532/07 P, EU:C:2010:541, bod 77, a ze dne 21. července 2011, Švédsko v. MyTravel a Komise, C-506/08 P, EU:C:2011:496, bod 87).

43

Z toho vyplývá, že pokud jde o řízení podle článku 102 SFEU, může obecná domněnka vyplývat z ustanovení nařízení č. 1/2003 a nařízení č. 773/2004, která specificky upravují právo na přístup k dokumentům obsaženým ve spisech Komise, jež se týkají těchto řízení (viz obdobně rozsudky ze dne 29. června 2010, Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau, C-139/07 P, EU:C:2010:376, body 55 až 57; ze dne 28. června 2012, Komise v. Éditions Odile Jacob, C-404/10 P, EU:C:2012:393, bod 117, a ze dne 28. června 2012, Komise v. Agrofert Holding, C-477/10 P, EU:C:2012:394, bod 58), aniž by v tomto ohledu bylo třeba rozlišovat mezi interními dokumenty a dokumenty vyměněnými s třetími osobami, jelikož je totiž toto rozlišení nerelevantní, poněvadž se obecná domněnka použije na celý spis správního řízení (viz bod 31 výše).

44

Vzhledem k předcházejícím úvahám je třeba se domnívat, že se Komise právem opřela o obecnou domněnku vycházející z výjimek stanovených v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážce nařízení č. 1049/2001, když žalobkyni odepřela přístup k dokumentům v dotčeném řízení, domnívajíc se, že by zveřejnění těchto dokumentů mohlo v zásadě porušit ochranu obchodních zájmů podniků zapojených do takového řízení, jakož i ochranu cílů vyšetřování týkajícího se tohoto řízení (viz obdobně rozsudky ze dne 29. června 2010, Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau, C-139/07 P, EU:C:2010:376, bod 61; ze dne 28. června 2012, Komise v. Éditions Odile Jacob, C-404/10 P, EU:C:2012:393, bod 123, ze dne 28. června 2012, Komise v. Agrofert Holding, C-477/10 P, EU:C:2012:394, bod 64, a ze dne 14. listopadu 2013, LPN a Finsko v. Komise, C-514/11 P a C-605/11 P, EU:C:2013:738, bod 64).

45

Kromě toho je vzhledem k povaze chráněných zájmů třeba mít za to, že existence obecné domněnky je nutná bez ohledu na otázku, zda se žádost o přístup týká již uzavřeného vyšetřovacího řízení nebo probíhajícího řízení. Zveřejnění citlivých informací týkajících se hospodářské činnosti zúčastněných podniků totiž může vést k porušení jejich obchodních zájmů nezávisle na existenci probíhajícího vyšetřovacího řízení. Kromě toho by perspektiva takového zveřejnění po ukončení vyšetřovacího řízení mohla mít negativní vliv na ochotu podniků spolupracovat v případě, kdy toto řízení probíhá (viz obdobně rozsudky ze dne 28. června 2012, Komise v. Éditions Odile Jacob, C-404/10 P, EU:C:2012:393, bod 124, a ze dne 28. června 2012, Komise v. Agrofert Holding, C-477/10 P, EU:C:2012:394, bod 66).

46

Konečně z judikatury Soudního dvora vyplývá, že možnost poskytnutá Komisi, aby obecnou domněnku uplatnila na všechny dokumenty, znamená, že dotčené dokumenty nepodléhají povinnosti celkového či jen částečného zpřístupnění jejich obsahu (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C-365/12 P, EU:C:2014:112, bod 134).

47

Právě na základě těchto úvah je třeba postupně zkoumat žalobní důvody vycházející z porušení čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, z porušení čl. 4 odst. 2 posledního pododstavce tohoto nařízení, z porušení čl. 4 odst. 3 téhož nařízení a povinnosti uvést odůvodnění, z porušení čl. 4 odst. 4 uvedeného nařízení, z porušení čl. 4 odst. 6 téhož nařízení, z porušení článků 41 a 42 Listiny základních práv, jakož i povinnosti transparentnosti stanovené v čl. 15 odst. 3 SFEU a konečně z porušení článku 8 nařízení č. 1049/2001.

48

Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážku nařízení č. 1049/2001. Uvádí, že Komise měla provést konkrétní a individuální posouzení dokumentů a vysvětlit, jak jejich zveřejnění mohlo konkrétně a skutečně porušit chráněný zájem.

49

Žalobkyně se domnívá, že Komise neprokázala, že by zveřejnění jak interních dokumentů, tak dokumentů vyměněných mezi Komisí a třetími osobami, totiž žádostí o informace, korespondence a příloh obdržených účastníky řízení a informací předaných třetími osobami, konkrétně a skutečně porušilo chráněný zájem.

50

Žalobkyně se domnívá, že se Komise chybně opřela o obecnou domněnku, která se použije pouze na řízení v oblasti kartelových dohod a není použitelná na řízení o zneužití dominantního postavení, a že Komise měla u každého z dokumentů zkoumat, zda obsahuje informace týkající se rozhodnutí o kontrole, citlivé obchodní informace o třetích osobách a zda není případně možné chránit je vypuštěním pasáží uvedených dokumentů.

51

Žalobkyně tvrdí, že se odepření přístupu k dokumentům z důvodu ochrany cílů vyšetřování použije, pouze dokud trvá vyšetřování.

52

Žalobkyně se domnívá, že vysvětlení Komise, podle kterého kontrola může být znovuzahájena později, nemůže odůvodnit odmítnutí přístupu k dokumentům, a že se Komise nemůže opřít o ustanovení článku 28 nařízení č. 1/2003 a článku 15 nařízení č. 773/2004, aby jí odepřela přístup k dokumentům, ani tvrdit, že vyhlídka zveřejnění dokumentů zmenšuje vůli podniku ke spolupráci v průběhu řízení.

53

Vzhledem k úvahám uvedeným v bodech 22 až 44 výše je třeba se domnívat, že se Komise právem opřela o obecnou domněnku vycházející z výjimek uvedených v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, aby žalobkyni odepřela přístup k dokumentům v dotčeném řízení, domnívajíc se, že zveřejnění těchto dokumentů může v zásadě porušit ochranu obchodních zájmů podniků zapojených do takového řízení, jakož i ochranu cílů vyšetřování, které se tohoto řízení týkají.

54

Mimoto uznání obecné domněnky, podle níž by zpřístupnění dokumentů určité povahy v zásadě porušilo ochranu zájmů uvedených v článku 4 nařízení č. 1049/2001, dotčenému orgánu umožňuje přistupovat k žádosti jako k celku a odpovídajícím způsobem na ni odpovědět (rozsudek ze dne 14. listopadu 2013, LPN a Finsko v. Komise, C-514/11 P a C-605/11 P, EU:C:2013:738, bod 48).

55

Z toho vyplývá, že obecná domněnka znamená, že se na dokumenty, kterých se týká, nevztahuje povinnost celkového či částečného zveřejnění jejich obsahu (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 28. června 2012, Komise v. Éditions Odile Jacob, C-404/10 P, EU:C:2012:393, bod 133).

56

Komise proto neměla povinnost provést individuální zkoumání každého dokumentu správního spisu ani zkoumání, zda mohl být přiznán alespoň částečný přístup k uvedeným dokumentům.

57

Argumentace předložená v tomto ohledu žalobkyní musí být proto odmítnuta.

58

Pokud jde kromě toho o argumentaci žalobkyně, podle které na jedné straně odepření přístupu k dokumentům z důvodu ochrany cílů vyšetřování nelze uplatnit na dokumenty vyplývající z ukončeného vyšetřovacího řízení a na druhé straně Komise nemůže tvrdit, že vyhlídka zveřejnění dokumentů zmenšuje vůli podniků ke spolupráci v průběhu řízení, je třeba konstatovat, že nemůže uspět z důvodů uvedených v bodě 45 výše.

59

Z toho vyplývá, že druhý žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.

60

Žalobkyně tvrdí, že existuje převažující veřejný zájem na tom, aby se veřejnost mohla seznámit s některými základními složkami činnosti Komise v oblasti hospodářské soutěže a zvláště způsoby provádění pravidel unijního práva hospodářské soutěže.

61

Žalobkyně má za to, že rovněž existuje převažující veřejný zájem na zveřejnění dokumentů v dotčeném řízení z několika důvodů týkajících se podpory dobré správní praxe Komise, zlepšení opatření ke splnění povinností společnostmi, náhrady škody vzniklé z důvodu zejména kontroly a nezbytnosti soudního přezkumu jednání správy.

62

Podle judikatury existence obecné domněnky nevylučuje možnost prokázat, že se na daný dokument, jehož zpřístupnění je požadováno, uvedená domněnka nevztahuje nebo že existuje převažující veřejný zájem odůvodňující zpřístupnění tohoto dokumentu podle čl. 4 odst. 2 in fine nařízení č. 1049/2001 (rozsudek ze dne 14. listopadu 2013, LPN a Finsko v. Komise, C-514/11 P a C-605/11 P, EU:C:2013:738, bod 66).

63

Přísluší ovšem žadateli, aby uvedl konkrétní okolnosti zakládající převažující veřejný zájem, který odůvodňuje zpřístupnění dotyčných dokumentů (rozsudky ze dne 14. listopadu 2013, LPN a Finsko v. Komise, C-514/11 P a C-605/11 P, EU:C:2013:738, bod 94, a ze dne 16. července 2015, ClientEarth v. Komise, C-612/13 P, EU:C:2015:486, bod 90).

64

Pokud jde o existenci převažujícího veřejného zájmu, je třeba připomenout, že veřejnost musí být schopna se seznámit s činností Komise v oblasti hospodářské soutěže, aby mohla být zajištěna jednak dostatečně jasná identifikace chování, za které mohou být hospodářským subjektům uloženy sankce, a dále pochopení rozhodovací praxe Komise, jež má zásadní význam pro fungování vnitřního trhu, který se týká všech občanů Unie jako hospodářských subjektů či spotřebitelů (rozsudek ze dne 7. října 2014, Schenker v. Komise, T-534/11, EU:T:2014:854, bod 80).

65

Existuje tedy převažující veřejný zájem na tom, aby se veřejnost mohla seznámit s některými základními složkami činnosti Komise v oblasti hospodářské soutěže. Avšak na rozdíl od toho, co v podstatě tvrdí žalobkyně, existence tohoto veřejného zájmu neukládá Komisi povinnost umožnit na základě nařízení č. 1049/2001 všeobecný přístup ke všem informacím shromážděným v rámci řízení podle článku 102 SFEU (viz obdobně rozsudek ze dne 7. října 2014, Schenker v. Komise, T-534/11, EU:T:2014:854, body 81 a 82).

66

Je totiž třeba připomenout, že takový všeobecný přístup by mohl ohrozit rovnováhu, kterou hodlal unijní zákonodárce v nařízení č. 1/2003 zajistit mezi povinností dotčeného podniku nebo dotčených podniků sdělit Komisi případně citlivé obchodní informace a zárukou zvýšené ochrany spojenou s informacemi takto předanými Komisi na základě profesního a obchodního tajemství (rozsudek ze dne 7. října 2014, Schenker v. Komise, T-534/11, EU:T:2014:854, bod 83).

67

Kromě toho je třeba uvést, že z bodu 6 odůvodnění nařízení č. 1049/2001 vyplývá, že zájem veřejnosti na získání dokumentu na základě zásady transparentnosti nemá stejnou váhu, jedná-li se o dokument, jenž je součástí správního postupu, nebo dokument týkající se postupu, v jehož rámci uvedený unijní orgán vystupuje jako zákonodárce (rozsudek ze dne 7. října 2014, Schenker v. Komise, T-534/11, EU:T:2014:854, bod 84).

68

Kromě toho, vzhledem k obecné zásadě přístupu k dokumentům zakotvené v článku 15 SFEU a bodech 1 a 2 odůvodnění nařízení č. 1049/2001, musí mít převažující veřejný zájem objektivní a obecnou povahu a nelze ho zaměňovat se zvláštními nebo soukromými zájmy (rozsudek ze dne 20. března 2014, Reagens v. Komise, T-181/10, nezveřejněný, EU:T:2014:139, bod 142).

69

V projednávané věci je třeba konstatovat, že kromě podpory řádné správy a zlepšení opatření k zajištění souladu společnostmi, ohledně nichž se žalobkyně omezuje na vágní tvrzení, se zájmy v podstatě uvedené žalobkyní týkají pouze jí a nemají obecnou povahu a cíl vyžadované judikaturou. Proto musí být takové zájmy považovány za zvláštní a soukromé zájmy a nelze na ně pohlížet tak, že zakládají převažující veřejný zájem odůvodňující zveřejnění požadovaných dokumentů.

70

V tomto ohledu nemůže obstát argument žalobkyně, podle kterého odepření přístupu k dokumentům zbavuje právo na účinný procesní prostředek veškerého užitečného účinku.

71

Zde je třeba připomenout na jedné straně, že vůči rozhodnutí o kontrole existují opravné prostředky a že žalobkyně – která v projednávané věci těchto prostředků proti uvedenému rozhodnutí nevyužila – neprokázala, že jí bylo znemožněno nebo bráněno v jejich včasném využití. Na druhé straně i případné využití těchto opravných prostředků žalobkyní s cílem uplatnit svá práva má subjektivní povahu a nemůže být proto považováno za převažující veřejný zájem ve smyslu čl. 4 odst. 2 posledního pododstavce nařízení č. 1049/2001.

72

Totéž platí, pokud jde o argument žalobkyně týkající se zájmu ohledně náhrady škody vzniklé zejména z kontroly, který zjevně představuje soukromý zájem.

73

Za těchto podmínek nelze výhradě vycházející z údajného porušení čl. 4 odst. 2 posledního pododstavce nařízení č. 1049/2001 vyhovět.

74

Z toho vyplývá, že třetí žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.

75

Žalobkyně v podstatě tvrdí, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení tím, že se v napadeném rozhodnutí neopřela o čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001, pokud jde o probíhající rozhodovací proces, kteréžto ustanovení však uvedla ve své odpovědi na původní žádost. Jelikož byl podle ní rozhodovací proces ukončen, měla ji tato nová situace vést ke změně jejího stanoviska a v důsledku toho k umožnění přístupu ke spisu. Komise se však podle žalobkyně za účelem zamítnutí její žádosti o přístup k dokumentům omezila na odkaz na ustanovení čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, která jsou méně přísná než ustanovení čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce téhož nařízení.

76

Žalobkyně tudíž zpochybňuje podmínky, za kterých Komise použila článek 4 nařízení č. 1049/2001. Má za to, že Komise musí v případě odepření přístupu k dokumentům vysvětlit, jak by tento přístup mohl konkrétně a skutečně porušit chráněný zájem, přičemž nebezpečí takové škody musí být rozumně předvídatelné a nikoli čistě hypotetické.

77

Pokud jde o interní dokumenty, žalobkyně zdůrazňuje, že nestačí pouhé ohrožení rozhodovacího procesu a že je podle judikatury požadováno vážné ohrožení.

78

Žalobkyně se kromě toho domnívá, že se Komise tím, že nevysvětlila, proč se neopřela o čl. 4 odst. 3 druhý pododstavec nařízení č. 1049/2001, dopustila porušení povinnosti uvést odůvodnění stanovené v čl. 296 druhém pododstavci SFEU, a že měla podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 provést úplný přezkum původního rozhodnutí a uvést v potvrzujícím rozhodnutí důvody, ze kterých se neuplatní výjimka stanovená v čl. 4 odst. 3 druhém pododstavci nařízení č. 1049/2001.

79

Pokud jde zaprvé o údajné porušení čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001, je třeba konstatovat, že je pravdou, že se Komise k zamítnutí žádosti žalobkyně o přístup k dokumentům nejprve ve své odpovědi na původní žádost opřela o výjimku stanovenou v tomto ustanovení týkající se ohrožení rozhodovacího procesu, pokud jde o interní dokumenty.

80

Je však třeba připomenout, že podle ustálené judikatury z článku 8 nařízení č. 1049/2001, vyplývá, že odpověď na původní žádost představuje pouze první zaujetí stanoviska, které umožňuje žadateli vyzvat generálního tajemníka Komise k přezkoumání dotčeného stanoviska (viz rozsudek ze dne 24. května 2011, NLG v. Komise, T-109/05 a T-444/05, EU:T:2011:235, bod 101 a citovaná judikatura).

81

V důsledku toho může pouze opatření přijaté generálním tajemníkem Komise, které má povahu rozhodnutí a nahrazuje v celém rozsahu předchozí stanovisko, vyvolávat právní účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žadatele, a být tak předmětem žaloby na neplatnost (viz rozsudek ze dne 24. května 2011, NLG v. Komise, T-109/05 a T-444/05, EU:T:2011:235, bod 102 a citovaná judikatura).

82

Mimoto podle ustálené judikatury unijní orgán může za účelem posouzení žádosti o přístup k dokumentům, které má v držení, zohlednit více důvodů pro odepření uvedených v článku 4 nařízení č. 1049/2001 (rozsudky ze dne 28. června 2012, Komise v. Éditions Odile Jacob, C-404/10 P, EU:C:2012:393, bod 113, a ze dne 28. června 2012, Komise v. Agrofert Holding, C-477/10 P, EU:C:2012:394, bod 55).

83

Komise v rozhodnutí, které přijímá v odpovědi na potvrzující žádost, tudíž není nijak povinna zachovat právní základ použitý na podporu své odpovědi na původní žádost.

84

Kromě toho, i když orgán může zohlednit několik důvodů pro zamítnutí uvedených v článku 4 nařízení č. 1049/2001, nic ho nepovinuje použít všechny důvody, které mohou být uplatněny ani se k nim vyjádřit.

85

V projednávané věci Komise napadené rozhodnutí opřela pouze o výjimky uvedené v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážce nařízení č. 1049/2001 a nepoužila již čl. 4 odst. 3 téhož nařízení.

86

Proto musí být výhrada vycházející z údajného porušení ustanovení čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001 každopádně zamítnuta jako nerelevantní.

87

Pokud jde zadruhé o údajné porušení povinnosti uvést odůvodnění, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí být odůvodnění vyžadované článkem 296 druhým pododstavcem SFEU přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum.

88

Je třeba konstatovat, že v napadeném rozhodnutí Komise vysvětlila důvody, ze kterých se již neopřela o čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 k odůvodnění svého rozhodnutí odepřít přístup k dokumentům obsaženým ve správním spisu, totiž ukončení vyšetřování konečným rozhodnutím ze dne 3. října 2014.

89

Kromě toho Komise rovněž zkoumala, zda existuje převažující veřejný zájem na zveřejnění požadovaných dokumentů a došla k závěru, že se na uvedené dokumenty vztahují výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážce nařízení č. 1049/2001. Žalobkyni tudíž bylo umožněno seznámit se s důvody, ze kterých Komise ve sporném řízení zamítla její žádost o přístup k dokumentům.

90

Za těchto podmínek nemůže argumentace žalobkyně vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění obstát.

91

Pokud jde zatřetí o argumentaci žalobkyně, podle které Komise měla podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 provést přezkum původního rozhodnutí a uvést důvody, ze kterých se neuplatní výjimka stanovená v čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001, je třeba připomenout, že čl. 7 odst. 2 stanoví, pokud jde o zacházení s původními žádostmi, že v případě úplného nebo částečného zamítnutí žádosti může žadatel do 15 pracovních dnů ode dne, kdy obdržel odpověď orgánu, podat potvrzující žádost, ve které orgán požádá, aby přezkoumal své stanovisko.

92

Je však třeba konstatovat, že žalobkyně podala Komisi potvrzující žádost a ta na ni odpověděla.

93

První úsek třetí části žalobního důvodu je tedy skutkově nepodložený a druhý úsek splývá s argumentací uvedenou na podporu druhé části, kterou je třeba zamítnout z důvodů uvedených v bodech 87 a 88 výše.

94

Z toho vyplývá, že tento žalobní důvod musí být zamítnut jako zčásti neúčinný a zčásti neopodstatněný.

95

Ve svém čtvrtém žalobním důvodu žalobkyně tvrdí, že čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1049/2001 stanoví, že orgán konzultuje třetí osoby, v projednávané věci jiné telekomunikační podniky, které byly předmětem dotčeného řízení, aby určil, zda má uplatnit výjimku uvedenou v čl. 4 odst. 1 nebo 2, není-li zřejmé, zda dokument má nebo nemá být zpřístupněn, a že takovou konzultaci nemusí provést, pouze pokud je zřejmé, že dokument má nebo nemá být zpřístupněn, což není v projednávaném případě prokázáno. Žalobkyně uvádí, že v projednávané věci k žádné konzultaci nedošlo.

96

Stran dokumentů třetích osob čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1049/2001 uvádí, že orgán konzultuje třetí osobu pro posouzení toho, zda má uplatnit výjimku uvedenou v čl. 4 odst. 1 nebo 2, není-li zřejmé, zda dokument má, nebo nemá být zpřístupněn.

97

Z toho vyplývá, že čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1049/2001 neukládá orgánům povinnost konzultovat za všech okolností třetí osoby.

98

V projednávané věci je třeba konstatovat, že Komise zamítla žádost žalobkyně o přístup k dokumentům na základě obecné domněnky vycházející z výjimek stanovených v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážce nařízení č. 1049/2001 a že se domnívala, že žádný z dokumentů v dotčeném řízení nemá být zveřejněn.

99

Za těchto podmínek Komise neměla, na rozdíl od tvrzení žalobkyně, žádnou povinnost konzultovat třetí osoby, v projednávané věci jiné telekomunikační podniky, které byly předmětem vyšetřování v rámci dotčeného řízení.

100

Proto nemůže výhrada vycházející z údajného porušení čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1049/2001 obstát.

101

Z toho vyplývá, že je třeba čtvrtý žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.

102

Žalobkyně tvrdí, že Komise chybně uplatnila čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001 tím, že odmítla přiznat jí alespoň částečný přístup k dokumentům.

103

Domnívá se, že Komise měla zvážit možnost částečného přístupu k některým dokumentům pomocí vypuštění určitých pasáží nebo vyhotovení nedůvěrného znění, neboť jinak by byl částečný přístup k dokumentům zbaven veškerého užitečného účinku.

104

Podle čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001, pokud se některá z výjimek vztahuje pouze na část požadovaného dokumentu, zbývající části dokumentu se zpřístupní.

105

Je třeba připomenout, že obecná domněnka uplatněná Komisí nevylučuje možnost prokázat, že se na daný dokument, jehož zpřístupnění je požadováno, tato domněnka nevztahuje (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 14. listopadu 2013, LPN a Finsko v. Komise, C-514/11 P a C-605/11 P, EU:C:2013:738, bod 66 a citovaná judikatura). Požadavek ověřit, zda se předmětná obecná domněnka skutečně uplatní, však naproti tomu nelze vykládat v tom smyslu, že by Komise měla individuálně zkoumat všechny dokumenty požadované v projednávaném případě. Takový požadavek by tuto obecnou domněnku zbavil jejího užitečného účinku, tj. možnosti, že Komise odpoví na obecnou žádost o zpřístupnění rovněž obecně (rozsudek ze dne 14. listopadu 2013, LPN a Finsko v. Komise, C-514/11 P a C-605/11 P, EU:C:2013:738, bod 68).

106

V projednávané věci stačí konstatovat, že Komise zamítla žádost o přístup k dokumentům obsaženým ve spisu dotčeného řízení opírajíc se o obecnou domněnku vycházející z výjimek stanovených v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážky nařízení č. 1049/2001.

107

Za těchto podmínek, jelikož se na požadované dokumenty vztahuje uvedená obecná domněnka, netýká se jich podle ustálené judikatury soudního dvora povinnost úplného či částečného zveřejnění jejich obsahu (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 28. června 2012, Komise v. Éditions Odile Jacob, C-404/10 P, EU:C:2012:393, bod 133, a ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C-365/12 P, EU:C:2014:112, bod 134).

108

Výhrada vycházející z údajného porušení čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001 proto nemůže obstát.

109

Z toho vyplývá, že pátý žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.

110

Tímto žalobním důvodem, předloženým podpůrně, žalobkyně v podstatě tvrdí, že není-li vyhověno jejím argumentům vycházejícím z porušení nařízení č. 1049/2001, je třeba konstatovat porušení jejího základního práva na přístup k dokumentům obsaženým ve správním spisu Komise zajištěného článkem 42 Listiny základních práv, jejího práva na přístup k uvedenému spisu zajištěného článkem 41 odst. 2 písm. b) Listiny základních práv a zásady transparentnosti zakotvené v čl. 15 odst. 3 SFEU.

111

Navíc se žalobkyně domnívá, že i když je ochrana důvěrnosti, jakož i profesního a obchodního tajemství cílem obecného zájmu uznaným v článku 339 SFEU a přesněji definovaným v ustanoveních sekundárního práva, je omezení přístupu k dokumentům za účelem ochrany těchto zájmů nebo vyšetřování v projednávané věci nepřiměřené.

112

Úvodem je třeba připomenout, že se projednávaný spor týká žádosti o přístup k dokumentům obsaženým ve spisu správního řízení na základě nařízení č. 1049/2001, jak to vyplývá mimo jiné z elektronické zprávy žalobkyně ze dne 23. října 2014, a nikoli na základě žádosti o přístup ke spisu založené na zvláštních ustanoveních nařízení č. 1/2003 a nařízení č. 773/2004, které usilují o zajištění dodržování práva na obhajobu, které mají účastníci řízení dotčení řízením pro porušení pravidel práva hospodářské soutěže.

113

Pokud jde zaprvé o údajné porušení, ze strany Komise, článku 42 Listiny základních práv, týkajícího se práva na přístup k dokumentům, a čl. 15 odst. 3 SFEU, je třeba připomenout, že podle tohoto posledně uvedeného ustanovení je právo na přístup k dokumentům zajištěno s výhradou zásad a podmínek, které jsou stanoveny nařízeními Parlamentu a Rady v souladu s řádným legislativním postupem. Nařízení č. 1049/2001, přijaté na základě článku 255 ES, jehož obsah byl zakotven v čl. 15 odst. 3 SFEU, tak stanoví obecné zásady a meze, pokud jde o právo na přístup k dokumentům Komise. Navíc podle čl. 52 odst. 2 Listiny základních práv, práva uznaná touto Listinou, jež jsou podrobněji upravena ve Smlouvách, jsou vykonávána za podmínek a v mezích v nich stanovených.

114

Proto se přezkum Tribunálu musí týkat legality zamítavého rozhodnutí ve světle pouze nařízení č. 1049/2001, a nikoli legality tohoto nařízení z hlediska Listiny základních práv, vzhledem ke skutečnosti, že v projednávané věci nebyla vznesena žádná námitka protiprávnosti. Jak přitom vyplývá mimo jiné ze zkoumání druhého žalobního důvodu, Komise odmítla přístup k požadovaným dokumentům v souladu s nařízením č. 1049/2001 (viz v tomto smyslu usnesení ze dne 2. září 2014, Verein Natura Havel a Vierhaus v. Komise, T-538/13, nezveřejněné, EU:T:2014:738, body 69 a 70).

115

Pokud jde zadruhé o údajné porušení práva na řádnou správu, které zahrnuje mimo jiné právo každé osoby na přístup ke spisu, který se jí týká, přiznané v čl. 41 odst. 2 písm. b) Listiny základních práv, stačí konstatovat, že se napadené rozhodnutí týká žádosti o přístup k dokumentům a ne žádosti o přístup ke spisu. Z elektronické zprávy ze dne 23. října 2014 totiž vyplývá, že žalobkyně výslovně Komisi uvedla, že její žádost může být posuzována jako žádost o přístup k dokumentům na základě nařízení č. 1049/2001, což potvrzuje celkové znění potvrzující žádosti.

116

Každopádně je třeba uvést, že právo na přístup ke spisu přiznané Listinou základních práv je stanoveno nařízeními č. 1/2003 a č. 773/2004, pokud jde o vyšetřování spadající do působnosti článků 101 SFEU a 102 SFEU. Kromě toho žalobkyně nevznesla žádnou námitku protiprávnosti nařízení č. 1/2003 a č. 773/2004 vycházející z porušení Listiny. Mimoto ze znění čl. 15 odst. 1 nařízení č. 773/2004 vyplývá, že právo na přístup ke spisu je přiznáno účastníkům, kterým Komise zaslala oznámení námitek. Je přitom nesporné, že Komise nezaslala oznámení námitek žalobkyni. Za těchto okolností se proto žalobkyně nemůže dovolávat porušení práva na přístup ke spisu Komise v dotčeném vyšetřování v oblasti hospodářské soutěže.

117

Je proto třeba zamítnout výhrady vycházející z údajného porušení článků 41 a 42 Listiny základních práv a povinnosti transparentnosti stanovené v čl. 15 odst. 3 SFEU.

118

Zatřetí, pokud jde o argumentaci žalobkyně týkající se omezení, která lze uplatnit na právo na přístup k dokumentům pouze tehdy, pokud tato omezení skutečně odpovídají cílům obecného zájmu a nepředstavují vzhledem ke sledovanému cíli nepřiměřený a nepřípustný zásah, za předpokladu, že by žalobkyně zamýšlela uplatnit porušení zásady proporcionality, je třeba připomenout, že tato zásada vyžaduje, aby akty unijních orgánů nepřekračovaly meze toho, co je vhodné a nezbytné k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, a pokud se nabízí volba mezi více vhodnými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nepříznivé následky nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (rozsudek ze dne 17. října 2013, Schaible, C-101/12, EU:C:2013:661, bod 29). V oblasti přístupu k dokumentům tak judikatura stanovila, že zásada proporcionality vyžaduje, aby výjimky nepřekročily meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení sledovaného cíle (rozsudek ze dne 20. září 2016, PAN Europe v. Komise, T-51/15, nezveřejněný, EU:T:2016:519, bod 21).

119

V projednávané věci je třeba uvést, že výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážce nařízení č. 1049/2001 a uvedené Komisí k odůvodnění rozhodnutí o odepření přístupu žalobkyně k dokumentům, se týkají na jedné straně ochrany obchodních zájmů dotčených podniků, a na druhé straně ochrany vyšetřování, a že tyto cíle odpovídají důvodům obecného zájmu, které se ostatně s ohledem na sledované cíle nejeví nepřiměřené.

120

Proto musí být výhrada vycházející z porušení zásady proporcionality zamítnuta.

121

Z toho vyplývá, že šestý žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.

122

Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila čl. 8 odst. 1 a 2 nařízení č. 1049/2001, když ve lhůtách stanovených těmito ustanoveními neodpověděla na potvrzující žádost o přístup ke spisu.

123

Žalobkyně zdůrazňuje, že ačkoli ji Komise v den uplynutí příslušné lhůty řádně informovala o prodloužení této lhůty o patnáct pracovních dnů, neposkytla v tomto ohledu žádné podrobné odůvodnění.

124

Žalobkyně se domnívá, že skutečnost, že Komise podruhé prodloužila lhůtu pro odpověď, ačkoli čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 nestanoví takovou možnost, rovněž představuje porušení tohoto ustanovení. Uvádí, že Komise neposkytla podrobné odůvodnění ani v případě tohoto druhého prodloužení lhůty.

125

Je třeba připomenout, že v průběhu správního řízení vedeného před Komisí má Komise povinnost dodržovat procesní záruky stanovené unijním právem (rozsudky ze dne 14. května 1998, Enso Española v. Komise, T-348/94, EU:T:1998:102, bod 56, a ze dne 18. června 2008, Hoechst v. Komise, T-410/03, EU:T:2008:211, bod 128).

126

V tomto ohledu je lhůta patnácti pracovních dní, kterou lze prodloužit a v níž musí orgán odpovědět na potvrzující žádost, stanovená čl. 8 odst. 1 a 2 nařízení č. 1049/2001, závazná. Uplynutí této lhůty však nemá za důsledek skutečnost, že by byl orgán zbaven pravomoci přijmout rozhodnutí.

127

Pokud jde o přístup k dokumentům, upravil normotvůrce důsledky překročení lhůty stanovené v čl. 8 odst. 1 a 2 nařízení č. 1049/2001 tak, že v čl. 8 odst. 3 uvedeného nařízení stanovil, že jejich nedodržení orgánem zakládá právo na podání žaloby k soudu (rozsudek ze dne 19. ledna 2010, Co-Frutta v. Komise, T-355/04 a T-446/04, EU:T:2010:15, bod 58).

128

V projednávané věci je třeba uvést, že Komise odpověděla na žádost o přístup předtím, než žalobkyně vyvodila důsledky z neposkytnutí odpovědi ve lhůtách v souladu s čl. 8 odst. 3 nařízení č. 1049/2001, a to podáním žaloby u soudu.

129

Za těchto podmínek, jakkoli je překročení lhůty politováníhodné, toto překročení nemůže podle judikatury Soudního dvora způsobit protiprávnost napadeného rozhodnutí odůvodňující jeho zrušení (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 28. června 2012, Komise v. Agrofert Holding, C-477/10 P, EU:C:2012:394, bod 89).

130

Výhrada vycházející z údajného porušení článku 8 nařízení č. 1049/2001 nemůže proto obstát.

131

Z toho vyplývá, že sedmý žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.

132

Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že žádný ze žalobních důvodů, které žalobkyně uplatnila, není opodstatněný.

133

Projednávanou žalobu je tudíž třeba zamítnout v plném rozsahu.

134

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (šestý senát)

rozhodl takto: