ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(druhého senátu)

28. června 2016

Andrea Lorenzet

v.

Evropská agentura pro bezpečnost letectví (EASA)

„Veřejná služba — Dočasní zaměstnanci — Článek 2 písm. f) PŘOZ — Smlouva na dobu neurčitou — Neplacené pracovní volno — Pracovní volno z osobních důvodů — Odmítnutí prodloužení neplaceného pracovního volna o další rok — Článek 52 PŘOZ“

Předmět:

Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, kterou se Andrea Lorenzet domáhá zrušení rozhodnutí, kterým Evropská agentura pro bezpečnost letectví (EASA, nebo dále jako „agentura“) odmítla prodloužit neplacené pracovní volno, které využíval.

Rozhodnutí:

Žaloba se zamítá. [Ve znění opraveném usnesením ze dne 13. července 2016] Andrea Lorenzet ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou agenturou pro bezpečnost letectví.

Obsah

  1. Úředníci – Dočasní zaměstnanci – Neplacené pracovní volno – Uplynutí – Odmítnutí prodloužení – Neslučitelnost se služebními důvody – Povinnost administrativy prokázat existenci skutečné a naléhavé potřeby – Neexistence

    (Pracovní řád ostatních zaměstnanců, články 17 a 52)

  2. Úředníci – Dočasní zaměstnanci – Neplacené pracovní volno – Závažné osobní důvody – Pojem

    (Pracovní řád ostatních zaměstnanců, články 17 a 52)

  1.  V rámci odmítnutí prodloužení neplaceného pracovního volna o další rok stanoví článek 52, čtvrtý pododstavec pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie mechanismus, jehož cílem je chránit současně právo dočasného zaměstnance znovu získat pracovní místo v agentuře, se kterou uzavřel pracovní smlouvu na dobu neurčitou, a zároveň zájem agentury využívat služeb dočasných zaměstnanců, kterým nabídla takovou pracovní smlouvu, nebo pokud dočasný zaměstnanec odmítne znovu zařazení do agentury, najmout na jeho místo někoho jiného. Povinnost, kterou nese agentura, nabídnout dotčenému dočasnému zaměstnanci v přiměřené lhůtě pracovní místo odpovídající jeho platové třídě a jeho funkcím, znamená pro dočasného zaměstnance povinnost znovu se zařadit do agentury tím, že přijme takové pracovní místo, nebo povinnost nést následky případného odmítnutí.

    Z toho vyplývá, že ačkoliv je dočasný zaměstnanec schopen prokázat existenci závažných osobních důvodů, které jsou způsobilé odůvodnit obnovení neplaceného pracovního volna, tak stejně jako poskytnutí prvního neplaceného pracovního volna, i takové obnovení může být přiznáno pouze tehdy, pokud je požadované pracovní volno slučitelné se zájmy služby. Není-li tomu tak, agentura je povinna odmítnout žádost o neplacené pracovní volno nebo o obnovení takového volna, které může být podle článku 17 prvního pododstavce uvedeného řádu přiznáno pouze za výjimečných okolností a na rozdíl od toho, co se stanoví pro poskytnutí a obnovení pracovního volna z osobních důvodů pro úředníka, pouze existují-li závažné osobní důvody. Za těchto okolností však agentura není povinna prokazovat za účelem odmítnutí obnovení naléhavou potřebu v podobě pracovního místa, které nelze obsadit jinak než znovu zařazením dočasného zaměstnance, který má pracovní volno.

    Omezení jakéhokoliv období neplaceného pracovního volna na jeden rok prokazuje, že je na agentuře, aby posoudila zájem služby v okamžiku zpracovávání každé žádosti o obnovení, a že i když důvody, které odůvodňovaly poskytnutí prvního neplaceného pracovního volna, jsou zcela totožné, zájem služby se mohl v mezidobí vyvinout příznivě nebo nepříznivě pro zachování neplaceného pracovního volna dotčeného dočasného zaměstnance.

    Konečně se musí na žádosti o neplacená pracovní volna použít judikatura, podle které v případě, že se orgány zabývají žádostí o pracovní volno z osobních důvodů, mají širokou posuzovací pravomoc, a to jak pokud jde o legitimitu důvodů předložených úředníkem, který usiluje o využití takového pracovního volna, tak o slučitelnost přiznání pracovního volna se zájmem služby.

    Z toho vyplývá, že agentura je plně oprávněna neobnovit neplacené pracovní volno na základě takového rozhodnutí o vnitřních potřebách organizace, aniž by byla povinna prokázat existenci skutečné a naléhavé potřeby.

    (viz body 51 až 55)

    Odkazy:

    Soudní dvůr: rozsudek ze dne 16. prosince 1976, Mascetti v. Komise, 2/76, EU:C:1976:187, bod 5

  2.  Pojem „závažné osobní důvody“ ve smyslu článku 17 pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie nesmí být vykládán jako totožný nebo odpovídající pojmu osobních důvodů ve smyslu článku 40 služebního řádu. Ve významové rovině použití slovního spojení „závažné osobní důvody“ znamená, že dočasný zaměstnanec musí uvést omezení z osobních důvodů, která jsou zvlášť závažného významu, nezávislá na jeho vůli, která by odůvodnila výjimečné přiznání neplaceného pracovního volna a která se nedějí zcela podle jeho vůle. Naproti tomu pojem z osobních důvodů zahrnuje velkou rozmanitost důvodů, jak osobních tak profesních, které mohou odůvodnit žádost o pracovní volno z osobních důvodů, aniž by dotčený úředník musel prokázat, že jeho žádost reaguje na jakékoliv omezení.

    V každém případě se z právního hlediska jeví vůle normotvůrce stanovit rozdílné podmínky přiznání pro neplacené pracovní volno a pro pracovní volno z osobních důvodů taková, že v prvním případě musí dotčený dočasný zaměstnanec prokázat existenci závažných osobních důvodů, kdežto v druhém případě jsou dostačující běžné osobní důvody. Kromě toho ze samotného znění prvního pododstavce článku 52 uvedeného řádu vyplývá, že odchylka, kterou tento článek stanoví za použití článku 17 třetího pododstavce stejného řádu ve prospěch dočasných zaměstnanců uvedených v čl. 2 písm. f) uvedeného řádu, kteří mají pracovní smlouvu na dobu neurčitou, se týká pouze doby dovolené.

    Dále potřeba, aby žádost o neplacené pracovní volno byla odůvodněna závažnými osobními důvody, je jasně uvedená v článku 17 uvedeného řádu, a nic ve znění článku 52 uvedeného řádu nenasvědčuje tomu, že se toto ustanovení nepoužije na dočasné zaměstnance, kteří jsou zaměstnanci agentur na základě pracovních smluv na dobu neurčitou.

    Mimoto, jak vyplývá ze znění článku 52 pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie, dočasní zaměstnanci uvedení v čl. 2 písm. f) uvedeného řádu, kteří mají pracovní smlouvy na dobu neurčitou, „mohou“ využít neplaceného pracovního volna. Právo na využití tohoto pracovního volna tedy nemají dotčení dočasní zaměstnanci.

    (viz body 65 až 68)

    Odkazy:

    Soudní dvůr: rozsudek ze dne 16. prosince 1976, Mascetti v. Komise, 2/76, EU:C:1976:187, bod 6