1

Svými kasačními opravnými prostředky se společnosti Stichting Woonpunt, Woningstichting Haag Wonen a Stichting Woonbedrijf SWS.Hhvl domáhají zrušení usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 12. května 2015, Stichting Woonpunt a další v. Komise (T‑203/10 RENV, nezveřejněné, dále jen „napadené usnesení“, EU:T:2015:286), kterým Tribunál zamítl jejich žalobu znějící na částečné zrušení rozhodnutí Evropské komise C(2009) 9963 final ze dne 15. prosince 2009, o státních podporách E 2/2005 a N 642/2009 – Nizozemsko – Existující podpora a zvláštní podpora projektů pro společnosti působící v oblasti bydlení (dále jen „sporné rozhodnutí“).

2

Článek 17 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [108 SFEU] (Úř. věst. 1999, L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339), nadepsaný „Spolupráce podle čl. [108] odst. 1 [SFEU]“, stanoví:

„1.   Komise získá od dotyčného členského státu všechny informace nezbytné pro přezkoumání existujících režimů podpory podle čl. [108] odst. 1 [SFEU], které proběhne ve spolupráci s členským státem.

2.   Považuje-li Komise existující režim podpory za neslučitelný nebo již neslučitelný se společným trhem, informuje dotyčný členský stát o tomto předběžném názoru a poskytne dotyčnému členskému státu možnost předložit ve lhůtě jednoho měsíce vyjádření. V řádně odůvodněných případech může Komise tuto lhůtu prodloužit.“

3

V článku 18 tohoto nařízení, který se týká návrhu vhodných opatření, se uvádí:

„Pokud Komise, z hlediska informací předložených členským státem podle článku 17, dospěje k názoru, že existující režim podpory není nebo již není slučitelný se společným trhem, vydá doporučení navrhující dotyčnému členskému státu vhodná opatření. Doporučení může navrhovat zejména:

4

Článek 19 uvedeného nařízení, který se týká právních následků návrhu vhodných opatření, stanoví:

„1.   Pokud dotyčný členský stát přijme navrhovaná opatření a uvědomí o tom Komisi, Komise toto zjištění zaznamená a uvědomí o tom členský stát. Členský stát je svým přijetím provést vhodná opatření vázán.

2.   Pokud dotyčný členský stát nepřijme navrhovaná opatření a Komise, poté co vzala v úvahu argumenty dotyčného členského státu, stále považuje tato opatření za nezbytná, zahájí Komise postup podle čl. 4 odst. 4. Články 6, 7 a 9 se použijí přiměřeně.“

5

Skutkový základ sporu, jak vyplývá především z bodů 1 až 12 napadeného usnesení, může být shrnut následovně.

6

Navrhovatelky jsou společnosti působící v oblasti bydlení (woningcorporaties, dále jen „wocos“) se sídlem v Nizozemsku. Wocos jsou neziskové organizace, jejichž posláním je nabývat, stavět a pronajímat byty určené především znevýhodněným osobám a sociálně znevýhodněným skupinám. Wocos vykonávají rovněž jinou činnost, jako je výstavba a pronájem bytů s vyšším nájmem, výstavba bytů určených ke koupi a výstavba a pronájem nemovitostí obecného zájmu.

7

V roce 2002 nizozemské orgány oznámily Komisi Evropských Společenství všeobecný systém státních podpor placených ve prospěch wocos. Vzhledem k tomu, že se Komise domnívala, že finanční opatření určená wocos mohla být kvalifikována jako existující podpory, vzaly nizozemské orgány následně oznámení zpět.

8

Dne 14. července 2005 zaslala Komise nizozemským orgánům v souladu s článkem 17 nařízení č. 659/1999 dopis, v němž kvalifikovala všeobecný systém státních podpor placených ve prospěch wocos jako existující podpory (podpora E 2/2005) a vyjádřila pochybnosti o jejich slučitelnosti se společným trhem (dále jen „dopis podle článku 17“). Předběžně v něm Komise uvedla, že nizozemské orgány mají změnit poslání veřejné služby svěřené wocos tak, aby sociální bydlení bylo určeno jasně vymezené cílové skupině znevýhodněných osob nebo sociálně znevýhodněných skupin. Podotkla, že jakékoli obchodní činnosti wocos musí být vykonávány za tržních podmínek a že na ně nemohou být poskytnuty státní podpory. Konečně uvedla, že nabídka sociálního bydlení musí být přizpůsobena poptávce znevýhodněných osob nebo sociálně znevýhodněných skupin.

9

Po zaslání dopisu podle článku 17 zahájila Komise s nizozemskými orgány postup spolupráce za účelem uvedení režimu podpor do souladu s čl. 106 odst. 2 SFEU. Na základě těchto konzultací Komise k zajištění souladu dotyčných opatření s ustanoveními unijního práva upravujícími státní podpory navrhla v souladu s článkem 18 nařízení č. 659/1999 následující vhodná opatření:

10

Dne 16. dubna 2007 podalo Vereniging van Institutionele Beleggers in Vastgoed, Nederland (IVBN) (sdružení institucionálních investorů v oblasti nemovitosti v Nizozemsku) Komisi stížnost ve věci podpor poskytnutých wocos. V červnu 2009 se k této stížnosti připojila Vesteda Groep BV.

11

Dopisem ze dne 3. prosince 2009 přijaly nizozemské orgány vhodná opatření navržená Komisí a oznámily jí své závazky, jejichž cílem bylo změnit všeobecný systém státních podpor ve prospěch wocos v souladu s požadavky Komise.

12

Komise přijala sporné rozhodnutí dne 15. prosince 2009.

13

Opatření obsažená ve všeobecném systému státních podpor vyplacených Nizozemským královstvím ve prospěch wocos a dotčená řízením E 2/2005, byla následující:

14

Ve sporném rozhodnutí Komise kvalifikovala každé z těchto opatření jako státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU a konstatovala, že nizozemský systém financování sociálního bydlení představuje existující podporu, která byla vytvořena před vstupem Smlouvy o ES v Nizozemsku v platnost, a následující reformy ji podstatně nezměnily.

15

V bodě 41 odůvodnění sporného rozhodnutí Komise uvedla:

„Nizozemské orgány se zavázaly změnit fungování wocos a opatření, která je zvýhodňují. Co se týče jednotlivých změn, nizozemské orgány předložily Komisi návrhy ustanovení. Nová pravidla jsou obsažena v nové ministerské vyhlášce, která vstoupila v platnost dne 1. ledna 2010 a v novém zákoně o bydlení, který vstoupí v platnost dne 1. ledna 2011 […]“

16

Komise přezkoumala slučitelnost podpory E 2/2005 týkající se systému financování wocos změněného na základě závazků přijatých nizozemskými orgány. Komise dospěla v bodě 72 odůvodnění sporného rozhodnutí k závěru, že „podpory poskytnuté na činnosti v oblasti sociálního bydlení, které jsou například spojeny s výstavbou a pronájmem bytů určených pro jednotlivce, včetně výstavby a údržby související infrastruktury, jsou slučitelné s čl. 106 odst. 2 SFEU“. V souladu s článkem 19 nařízení č. 659/1999 proto Komise závazky nizozemských orgánů týkající se podpory E 2/2005 zaznamenala.

17

Dne 30. srpna 2010 přijala Komise rozhodnutí C(2010) 5841 final o státní podpoře E 2/2005, kterým se mění body 22 až 24 sporného rozhodnutí. Komise v tomto pozměňovacím rozhodnutí měla za to, že na základě dostupných důkazů nemůže dospět k závěru, že opatření dle písmene d) uvedené ve sporném rozhodnutí, kterým je právo na půjčku u Bank Nederlandse Gemeenten, splňuje všechna kritéria státní podpory.

18

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 30. dubna 2010 podaly Stichting Woonpunt, Woningstichting Haag Wonen, Stichting Woonbedrijf SWS.Hhvl a Stichting Havensteder na základě článku 263 SFEU žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká státní podpory E 2/2005.

19

Usnesením ze dne 16. prosince 2011, Stichting Woonpunt a další v. Komise (T‑203/10, nezveřejněné, EU:T:2011:766), Tribunál žalobu odmítl jako nepřípustnou.

20

Rozsudkem ze dne 27. února 2014, Stichting Woonpunt a další v. Komise (C‑132/12 P, EU:C:2014:100), Soudní dvůr zrušil usnesení ze dne 16. prosince 2011, Stichting Woonpunt a další v. Komise (T‑203/10, nezveřejněné, EU:T:2011:766), v rozsahu, v němž byla prohlášena nepřípustnost žaloby podané žalobkyněmi proti spornému rozhodnutí v rozsahu, v němž se toto sporné rozhodnutí týká režimu podpor E 2/2005, a ve zbývající části kasační opravný prostředek zamítl. Soudní dvůr rozhodl, že žaloba podaná proti spornému rozhodnutí v rozsahu, v němž se toto rozhodnutí týká režimu podpor E 2/2005, je přípustná a vrátil věc zpět Tribunálu, aby rozhodl ve věci samé.

21

Věc byla přidělena sedmému senátu Tribunálu.

22

Komise a žalobkyně v prvním stupni podaly písemná vyjádření podle čl. 119 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu dne 27. března a 15. dubna 2014.

23

Napadeným usnesením Tribunál žalobu zamítl jako zjevně neopodstatněnou.

24

Svým kasačním opravným prostředkem žalobkyně v prvním stupni navrhují, aby Soudní dvůr:

25

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil těmto nadacím náhradu nákladů řízení. Pro úplnost Komise uvádí, že v případě, že by Soudní dvůr považoval důvody kasačního opravného prostředku za opodstatněné, neexistuje žádný důvod pro zrušení napadeného usnesení v plném rozsahu, neboť uvedené nadace nevznesly výtku proti zamítnutí prvního žalobního důvodu v prvním stupni, vycházejícího z toho, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když kvalifikovala všechna opatření jako součást režimu podpor, a dodává, že je vhodné věc vrátit Tribunálu.

26

Dopisem došlým kanceláři Soudního dvora dne 21. ledna 2016 Stichting Havensteder Soudní dvůr informovala, že bere kasační opravný prostředek zpět. Usnesením ze dne 21. března 2016, Stichting Woonlinie a další v. Komise (C‑415/15 P, nezveřejněné, EU:C:2016:231), předseda Soudního dvora vyškrtl Stichting Havensteder z věci C‑415/15 P a rozhodl, že tato nadace a Komise ponesou vlastní náklady řízení odpovídající kasačnímu opravnému prostředku, který uvedená nadace podala.

27

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku, jenž je namířen proti bodům 56 až 60, 69 až 74, 81, 82, 86 a 87 napadeného usnesení, navrhovatelky tvrdí, že Tribunál nesprávně vycházel z toho, že žalobní důvody, jež před ním vznesly, ve skutečnosti směřují proti obsahu dopisu podle článku 17. V bodě 59 napadeného usnesení mimoto Tribunál vyvodil ze svého rozsudku ze dne 11. března 2009, TF1 v. Komise (T‑354/05, EU:T:2009:66) nesprávný závěr, že se jeho přezkum omezuje na posouzení způsobilosti závazků přijatých pro účely nápravy zjištěných problémů v oblasti hospodářské soutěže, provedené Komisí a na základní otázku nezbytnosti závazků již nedopadá. Ze znění čl. 108 odst. 1 SFEU totiž vyplývá, že konečné rozhodnutí Komise musí posouzení nezbytnosti závazků obsahovat. Toto rozhodnutí pokrývá celé řízení stanovené v článcích 17 až 19 nařízení č. 659/1999. Přezkum unijního soudu se má tudíž vztahovat i na otázku, zda byla předchozí situace slučitelná s vnitřním trhem.

28

Komise tvrdí, že se rozhodnutí podle čl. 19 odst. 1 nařízení č. 659/1999 nezakládá na konečném konstatování neslučitelnosti existujícího režimu podpor s vnitřním trhem. Takové rozhodnutí je výrazem spolupráce uvedené v čl. 108 odst. 1 SFEU a jeho základem není závazné jednostranné konstatování Komise, nýbrž uznání Komisí a dotyčným členským státem potřeby přizpůsobit existující režim podpory. Komise tedy není povinna ve svém rozhodnutí vysvětlovat, proč považuje takový režim za neslučitelný nebo již neslučitelný s vnitřním trhem. Kromě toho se komunikace mezi Komisí a nizozemskými orgány v návaznosti na dopis podle článku 17 v projednávaném případě netýkala otázky, zda je existující režim podpor slučitelný s vnitřním trhem, ale způsobu, jakým má být tento režim přizpůsoben.

29

Tribunál v bodech 56 a 57 napadeného usnesení s odkazem na body 188 a 189 svého rozsudku ze dne 11. března 2009, TF1 v. Komise (T‑354/05, EU:T:2009:66), v podstatě uvedl, že má Komise širokou posuzovací pravomoc k tomu, aby stanovila vhodná opatření, která odpovídají jejímu závěru, že dotčený existující režim podpor není nebo již není slučitelný s vnitřním trhem, a že přezkum, jehož výkon Tribunálu přísluší, musí být v důsledku toho omezen na ověření, zda se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že mohou přijaté závazky napravit problémy v oblasti hospodářské soutěže, které byly vyvolány dotčeným režimem podpor.

30

Na základě výše uvedeného dospěl Tribunál v bodě 59 tohoto usnesení k závěru, že se přezkum, jehož výkon mu přísluší, nevztahuje na přezkum režimu podpor, který se uplatňoval před závazky přijatými nizozemskými orgány, provedený Komisí. Tribunál tento závěr v podstatě převzal v bodech 73, 82 a 87 uvedeného usnesení.

31

Tribunál měl v bodech 58, 72, 74, 81 a 86 téhož usnesení v podstatě za to, že navrhovatelky nezpochybňují posouzení slučitelnosti existujícího režimu podpor, který byl pozměněn v souladu se závazky přijatými nizozemskými orgány, provedené Komisí ve sporném rozhodnutí, nýbrž zpochybňují Komisí provedený přezkum systému financování wocos v té podobě, v jaké byl uveden v původní nizozemské právní úpravě před tím, než byla v souladu se závazky přijatými těmito orgány pozměněna, a skutečnost, že tento přezkum není uveden ve sporném rozhodnutí, ale v dopise podle článku 17.

32

Tribunál tudíž v bodě 60 napadeného usnesení zamítl jako neúčinné argumenty navrhovatelek uvedené v rámci druhého žalobního důvodu, kterými Komisi vytýkají, že se v dopise podle článku 17 spokojila s konstatováním, že služba obecného hospodářského zájmu (SOHZ) není dostatečně definována a nebyla prokázána existence zjevného pochybení v nizozemském systému financování sociálního bydlení, v bodech 69 až 75 tohoto usnesení implicitně zamítl jako neúčinné argumenty navrhovatelek uvedené v rámci třetího žalobního důvodu, v bodech 81 a 82 uvedeného usnesení zamítl jako neúčinný argument uvedený v rámci šestého žalobního důvodu vycházejícího z toho, že se Komise dopustila nesprávného posouzení, když měla za to, že nizozemský systém sociálního bydlení obsahuje zjevné pochybení, neboť nestanoví hranici zvláštních příjmů, a v bodech 86 až 88 téhož usnesení implicitně zamítl jako neúčinný pátý a sedmý žalobní důvod navrhovatelek.

33

Pokud jde v tomto ohledu o existující podpory, svěřuje čl. 108 odst. 1 SFEU Komisi pravomoc průběžně ve spolupráci s členskými státy tyto podpory zkoumat. V rámci tohoto přezkumu Komise těmto státům navrhuje vhodná opatření vyžadovaná postupným rozvojem nebo fungováním vnitřního trhu. Článek 108 odst. 2 SFEU mimoto stanoví, že zjistí-li Komise poté, co vyzvala zúčastněné strany k podání připomínek, že podpora není slučitelná s vnitřním trhem podle článku 107 SFEU nebo že je zneužívána, rozhodne, že dotyčný stát ve lhůtě stanovené Komisí takovou podporu zruší nebo upraví.

34

Článek 17 odst. 2 nařízení č. 659/1999 stanoví, že považuje-li Komise existující režim podpory za neslučitelný nebo již neslučitelný se společným trhem, informuje dotyčný členský stát o tomto předběžném názoru a poskytne mu možnost předložit ve lhůtě jednoho měsíce vyjádření.

35

Podle článku 18 tohoto nařízení platí, že pokud Komise dospěje z hlediska informací předložených členským státem podle článku 17 výše uvedeného nařízení k názoru, že existující režim podpor není nebo již není slučitelný se společným trhem, vydá doporučení navrhující dotyčnému členskému státu vhodná opatření.

36

Článek 19 odst. 1 nařízení č. 659/1999 stanoví, že pokud dotyčný členský stát přijme navrhovaná opatření a uvědomí o tom Komisi, Komise toto zjištění zaznamená a uvědomí o tom členský stát.

37

Při přijímání rozhodnutí, jak formulováno v článku 26 nařízení č. 659/1999, „podle […] článku 18 [tohoto nařízení] ve spojení s čl. 19 odst. 1 [uvedeného nařízení]“, tedy Komise v rámci výkonu své pravomoci posoudit slučitelnost státních podpor s vnitřním trhem přijme závazky státu přijaté ve vztahu k vhodným opatřením, která mu Komise navrhla v doporučení zaslaném na základě článku 18 téhož nařízení jako způsobilá reagovat na její výhrady ke slučitelnosti zkoumaného existujícího režimu podpor s tímto trhem, a ukončí přezkumné řízení stanovené v čl. 108 odst. 1 SFEU.

38

Takové rozhodnutí nutně předpokládá, že Komise předem posoudila slučitelnost dotčeného režimu podpor s vnitřním trhem a se zřetelem k informacím předloženým dotyčným členským státem dospěla k závěru, že tento režim není nebo již není slučitelný s vnitřním trhem, načež je nutné k nápravě této neslučitelnosti přijmout vhodná opatření.

39

Na rozdíl od toho, jak rozhodl Tribunál v bodě 59 napadeného usnesení, nelze posouzení, které Komise provedla, ani jeho výsledek vyloučit z přezkumu unijních soudů, jinak by bylo narušeno právo příjemců existujícího režimu podpor na účinnou soudní ochranu, které je zaručeno článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie.

40

Rozhodnutí přijaté Komisí na základě článku 18 tohoto nařízení ve spojení s čl. 19 odst. 1 uvedeného nařízení je přitom způsobilé v rozsahu, v němž se zakládá na předchozím konstatování neslučitelnosti existujícího režimu podpor s vnitřním trhem, poškodit zájmy příjemců tohoto režimu.

41

Soudní dvůr v bodě 61 rozsudku ze dne 27. února 2014, Stichting Woonpunt a další v. Komise (C‑132/12 P, EU:C:2014:100), v tomto ohledu uvedl, že sporné rozhodnutí změnilo ode dne 1. ledna 2011, kdy vstoupil v platnost nový zákon o bydlení, režim podpor, kterého až do tohoto dne využívaly navrhovatelky, což ztížilo podmínky výkonu jejich činnosti oproti dřívějšku.

42

Z tohoto důvodu Soudní dvůr v bodech 69 a 70 tohoto rozsudku v podstatě rozhodl, že navrhovatelky mají legitimní zájem na zrušení sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká podpory E 2/2005, vzhledem k tomu, že by zrušení tohoto rozhodnutí vedlo k zachování dřívějších podmínek, které jsou pro navrhovatelky příznivější.

43

Právo příjemců existujícího režimu podpor na účinnou soudní ochranu tedy předpokládá, že tito příjemci mohou v rámci žaloby směřující proti rozhodnutí přijatému na základě článku 18 nařízení č. 659/1999 ve spojení s čl. 19 odst. 1 tohoto nařízení zpochybnit rovněž posouzení tohoto režimu provedené Komisí, jakož i závěr tohoto orgánu, podle kterého uvedený režim není slučitelný s vnitřním trhem, načež je nutné k nápravě této neslučitelnosti přijmout vhodná opatření.

44

Pokud jde o okolnost, ze které vycházel Tribunál v bodech 58, 74 a 86 napadeného usnesení, a sice, že toto posouzení není v projednávaném případě obsaženo ve sporném rozhodnutí, nýbrž v dopise podle článku 17, je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Soudního dvora mezitímní opatření, která slouží k přípravě konečného rozhodnutí, v zásadě nejsou akty, které mohou být předmětem žaloby na neplatnost (rozsudek ze dne 13. října 2011, Deutsche Post a Německo v. Komise, C‑463/10 P a C‑475/10 P, EU:C:2011:656, bod 50).

45

Podání žaloby na neplatnost vůči aktům vyjadřujícím mezitímní stanovisko Komise by totiž unijní soud mohlo vést k posuzování otázek, ke kterým ještě dotyčný orgán neměl příležitost se vyslovit, a mohlo by vést k předjímání diskuse o meritu věci a k riziku směšování jednotlivých fází správních a soudních řízení (rozsudek ze dne 13. října 2011, Deutsche Post a Německo v. Komise, C‑463/10 P a C‑475/10 P, EU:C:2011:656, bod 51).

46

Z judikatury vyplývá, že mezitímní akt nemůže být předmětem žaloby také tehdy, když je konstatováno, že lze jeho protiprávnost uplatnit na podporu žaloby proti konečnému rozhodnutí, jehož je přípravnou fází. Za takových podmínek zajišťuje žaloba proti rozhodnutí, kterým se končí řízení, dostatečnou soudní ochranu (rozsudek ze dne 13. října 2011, Deutsche Post a Německo v. Komise, C‑463/10 P a C‑475/10 P, EU:C:2011:656, bod 53, jakož i citovaná judikatura).

47

V projednávané věci ze sporného rozhodnutí vyplývá, že vhodná opatření navržená Komisí na základě článku 18 nařízení č. 659/1999 se v podstatě shodují s informacemi, které tento orgán nizozemským orgánům předběžně sdělil v dopise podle článku 17. Analýza, na níž se tento dopis zakládá, tedy byla sporným rozhodnutím potvrzena.

48

Vzhledem k tomu, že dopis podle článku 17 tvoří první fází vypracování sporného rozhodnutí, nelze navrhovatelkám bránit, aby se na podporu své žaloby proti uvedenému rozhodnutí dovolávaly protiprávnosti, kterou je stiženo posouzení obsažené v tomto dopise.

49

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že tím, že Tribunál zamítl argumenty navrhovatelek s odůvodněním, že se přezkum, jehož výkon mu přísluší, nevztahuje na přezkum režimu podpor, který se uplatňoval před závazky přijatými nizozemskými orgány, provedený Komisí, a že tento Komisí provedený přezkum není součástí sporného rozhodnutí, se dopustil nesprávného právního posouzení.

50

Toto konstatování není vyvráceno argumentem Komise, podle kterého závěr, že existující režim podpor je neslučitelný s vnitřním trhem, o který se opírá rozhodnutí přijaté Komisí na základě článku 18 nařízení č. 659/1999 ve spojení s čl. 19 odst. 1 tohoto nařízení, nemá konečný charakter.

51

Nelze totiž než konstatovat, že řízení probíhající na základě čl. 108 odst. 1 SFEU z důvodu mechanismu spolupráce mezi Komisí a členskými státy, jenž je zavedený tímto ustanovením a je na něm založený systém kontroly existujících režimů podpor, nevede, na rozdíl od řízení probíhajícího podle čl. 108 odst. 2 prvního pododstavce SFEU, k formálnímu konstatování neslučitelnosti režimu podpor s vnitřním trhem.

52

Přitom platí, že závěr, že existující režim podpor je neslučitelný s vnitřním trhem, jakož i z něj plynoucí návrh vhodných opatření, jakmile Komise zaznamenala jejich přijetí dotyčným členským státem, mají nutně stejné právní účinky jako takové formální konstatování vůči tomuto státu.

53

Komise má nicméně při přezkumu slučitelnosti existujících podpor s vnitřním trhem, který zahrnuje komplexní hodnocení hospodářské a sociální povahy, širokou posuzovací pravomoc. V tomto rámci se soudní přezkum výkonu této posuzovací pravomoci omezuje na ověření toho, zda byla dodržena procesní pravidla a pravidla týkající se odůvodnění, jakož i na přezkum věcné správnosti skutkových zjištění a neexistence nesprávného právního posouzení, zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu nebo zneužití pravomoci (obdobně viz rozsudek ze dne 26. září 2002, Španělsko v. Komise, C‑351/98, EU:C:2002:530, bod 74).

54

Z výše uvedeného vyplývá, že první důvod kasačního opravného prostředku musí být přijat.

55

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku, jenž směřuje proti bodům 61 až 66, 78 až 80 a 90 až 95 napadeného usnesení, navrhovatelky Tribunálu vytýkají, že porušil čl. 108 odst. 1 SFEU a nařízení č. 659/1999, když za účelem zamítnutí jejich argumentů, které se týkaly vhodných opatření vyžadovaných Komisí, rozhodl, že tato opatření představují jen návrhy a závaznou povahu získala až přijetím nizozemskými orgány. Rozsudek ze dne 22. října 1996, Salt Union v. Komise (T‑330/94, EU:T:1996:154), z něhož Tribunál v bodě 63 napadeného usnesení vycházel, se týká otázky přípustnosti a není relevantní. Napadené usnesení mimoto zbavuje účinku rozsudek ze dne 27. února 2014, Stichting Woonpunt a další v. Komise (C‑132/12 P, EU:C:2014:100), ve kterém Soudní dvůr uznal legitimní zájem navrhovatelek na zrušení sporného rozhodnutí.

56

Komise tvrdí, že Tribunál zohlednil čl. 108 odst. 1 SFEU a úlohu Komise v postupu spolupráce, který se týká přezkumu slučitelnosti existujících režimů podpor s vnitřním trhem. Komise uvádí, že se její úloha v rámci tohoto postupu omezuje na ověření toho, zda jsou závazky dotyčného členského státu dostatečné proto, aby byl existující režim podpor slučitelný s vnitřním trhem, a dodává, že doporučení vhodných opatření nejsou závazná.

57

Napadené usnesení mimoto nezbavuje rozsudek ze dne 27. února 2014, Stichting Woonpunt a další v. Komise (C‑132/12 P, EU:C:2014:100), účinku, neboť navrhovatelky mají možnost zpochybnit použití pojmu státní podpory Komisí, jakož i slučitelnost upraveného režimu s vnitřním trhem.

58

Zrušení sporného rozhodnutí kromě toho nutně nepovede k zachování situace, která existovala před změnou všeobecného systému státních podpor ve prospěch wocos, jelikož rozhodnutí nizozemského zákonodárce o takové změně je politické povahy a je založeno na více úvahách. Členské státy totiž mohou existující režim podpor zrušit, změnit nebo jej nahradit jiným režimem slučitelným vnitřním trhem.

59

V bodech 63 a 64 napadeného usnesení Tribunál v podstatě uvedl, že vhodná opatření, která může Komise na základě čl. 108 odst. 1 SFEU a článku 18 nařízení č. 659/1999 navrhnout, představují jen návrhy, které je dotyčný členský stát oprávněn přijmout nebo odmítnout, a v případě, že je přijme, je na základě tohoto přijetí povinen je provést.

60

Tribunál měl v bodě 65 tohoto usnesení s odkazem na bod 28 rozsudku ze dne 18. června 2002, Německo v. Komise (C‑242/00, EU:C:2002:380), jakož i na bod 52 rozsudku ze dne 4. prosince 2013, Komise v. Rada (C‑121/10, EU:C:2013:784), za to, že pokud jsou tyto návrhy vhodných opatření členským státem přijaty, jsou vůči tomuto členskému státu závazné. Tribunál tento závěr zopakoval v bodě 79 uvedeného usnesení.

61

Tribunál tudíž v bodě 66 napadeného usnesení zamítl jako zjevně neopodstatněný argument navrhovatelek uvedený v rámci druhého žalobního důvodu, podle kterého Komise překročila svou pravomoc tím, že vyžadovala vhodná opatření a činila je ve sporném rozhodnutí závaznými, a rozhodl, že navrhovatelky tvrdily neprávem, že Komise taková vhodná opatření vyžadovala a činila je v tomto rozhodnutí závaznými, a v bodech 78 až 80 uvedeného usnesení argumenty uvedené v rámci čtvrtého a šestého žalobního důvodu, kterými navrhovatelky Komisi vytýkají, že se dopustila nesprávného právního posouzení a zneužila svých pravomocí tím, že od nizozemských orgánů vyžadovala novou definici „sociálního bydlení“, a zároveň provedla nesprávný výklad svého rozhodnutí 2005/842/ES ze dne 28. listopadu 2005 o použití čl. 86 odst. 2 Smlouvy o ES na státní podpory ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby poskytované určitým podnikům pověřeným poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu (Úř. věst. 2005, L 312, s. 67), jelikož vyžadovala zvláštní definici SOHZ.

62

V tomto ohledu je třeba uvést, že Soudní dvůr rozhodl, že se návrhy členských států v rámci postupu podle čl. 19 odst. 1 nařízení č. 659/1999 stávají závaznými právě rozhodnutím, kterým Komise tyto návrhy zaznamenává (rozsudek ze dne 27. února 2014, Stichting Woonpunt a další v. Komise, C‑132/12 P, EU:C:2014:100, bod 72).

63

Z judikatury uvedené v bodě 60 tohoto rozsudku a citované v bodě 65 napadaného usnesení totiž vyplývá, že vhodná opatření navržená Komisí na základě čl. 108 odst. 1 SFEU mají vůči členskému státu, v případě, že jsou jím přijata, závazný účinek v souladu s čl. 19 odst. 1 druhou větou nařízení č. 659/1999. Toto přijetí má nicméně právní účinky pouze tehdy, když o něm byl uvedený orgán uvědomen, tento orgán jej zaznamenal a uvědomil o tom uvedený členský stát v souladu s čl. 19 odst. 1 první větou tohoto nařízení.

64

Tribunálu tedy příslušelo, aby přezkoumal opodstatněnost argumentů navrhovatelek uvedených v bodě 61 tohoto rozsudku, ostatně bez ohledu na úlohy Komise a členských států při přijetí vhodných opatření.

65

Tribunál se tedy v bodě 65 napadeného usnesení dopustil nesprávného právního posouzení, v důsledku čehož neprávem zamítl jako zjevně neopodstatněné argumenty navrhovatelek uvedené v bodě 61 tohoto rozsudku.

66

Pokud jde o body 90 až 95 napadeného usnesení, je třeba konstatovat, že v rozporu s tím, co tvrdí navrhovatelky, Tribunál v uvedených bodech jejich argumenty které se týkaly vhodných opatření vyžadovaných Komisí, nezamítl, nýbrž zkoumal ty argumenty uvedené na podporu jejich osmého žalobního důvodu. Navrhovatelky přitom tímto žalobním důvodem Komisi vytýkaly, že zneužila řízení týkajícího se existujících podpor a překročila své pravomoci tím, že schválila taxativní seznam budov, které bylo možné kvalifikovat jako „nemovitosti pro sociální účely“, třebaže v dopise podle článku 17 ani v návrzích vhodných opatření Komise žádná doporučení k sestavení takového seznamu nevydala.

67

Druhý důvod kasačního opravného prostředku tedy v rozsahu, v němž navrhovatelky Tribunálu vytýkají, že shledal, že vhodná opatření navržená Komisí představují jen návrhy, které se stávají závaznými až přijetím nizozemskými orgány, nemůže zpochybnit závěry obsažené v bodech 90 až 95 napadeného usnesení.

68

Za těchto podmínek musí být druhý důvod kasačního opravného prostředku přijat v rozsahu, v němž směřuje proti závěrům obsaženým v bodech 61 až 66 a 78 až 80 tohoto usnesení.

69

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že napadené usnesení musí být zrušeno.

70

Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může posledně jmenovaný v případě, že zruší rozhodnutí Tribunálu, sám vydat konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo vrátit věc Tribunálu k rozhodnutí.

71

Vzhledem k tomu, že Tribunál neprovedl přezkum sporného rozhodnutí, jak mu příslušelo, a nepřezkoumal opodstatněnost argumentů navrhovatelek uvedených v bodě 61 tohoto rozsudku, bez ohledu na příslušné úlohy Komise a členských států při přijetí vhodných opatření, má Soudní dvůr za to, že stav tohoto řízení nedovoluje, aby ve věci rozhodl. Věc je tedy třeba vrátit Tribunálu.

72

Vzhledem k tomu, že se věc vrací Tribunálu, je třeba rozhodnout o nákladech řízení souvisejících s tímto řízením o kasačním opravném prostředku později.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: