Věc C‑327/15

TDC A/S

v.

Teleklagenævnet

a

Erhvervs- og Vækstministeriet

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Østre Landsret)

„Řízení o předběžné otázce – Sítě a služby elektronických komunikací – Směrnice 2002/22/ES – Univerzální služba – Články 12 a 13 – Výpočet nákladů na povinnosti univerzální služby – Článek 32 – Náhrada nákladů na povinné doplňkové služby – Přímý účinek – Článek 107 odst. 1 a článek 108 odst. 3 SFEU – Bezpečností a námořní tísňové služby zajišťované v Dánsku a Grónsku – Vnitrostátní právní úprava – Podání žádosti o náhradu nákladů na povinné doplňkové služby – Tříměsíční lhůta – Zásady rovnocennosti a efektivity“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 21. prosince 2016

1. Sbližování právních předpisů–Sítě a služby elektronických komunikací–Univerzální služba a práva uživatelů–Směrnice 2002/22–Výpočet nákladů na povinnosti univerzální služby a jejich financování–Náhrada nákladů na povinné doplňkové služby–Vnitrostátní právní úprava vylučující nárok na náhradu v případě, že zisk z poskytování služeb, na něž se vztahují povinnosti univerzální služby, převyšuje ztráty vzniklé v souvislosti s poskytováním povinných doplňkových služeb–Nepřípustnost

   (Článek 106 odst. 2 SFEU, články 107 a 108 SFEU; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22, článek 32)

2. Sbližování právních předpisů–Sítě a služby elektronických komunikací–Univerzální služba a práva uživatelů–Směrnice 2002/22–Výpočet nákladů na povinnosti univerzální služby a jejich financování–Náhrada nákladů na povinné doplňkové služby–Vnitrostátní právní úprava omezující nárok na náhradu pouze na náklady považované za nespravedlivou zátěž pro podnik poskytující služby–Nepřípustnost

   (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22, článek 32)

3. Sbližování právních předpisů–Sítě a služby elektronických komunikací–Univerzální služba a práva uživatelů–Směrnice 2002/22–Výpočet nákladů na povinnosti univerzální služby a jejich financování–Výpočet na základě rozdílu všech příjmů a všech nákladů souvisejících s poskytováním dotčené služby–Nepřípustnost

   [Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22, čl. 12 odst. 1 druhý pododstavec písm. a) a b), a příloha IV, část A, druhý pododstavec)]

4. Sbližování právních předpisů–Sítě a služby elektronických komunikací–Univerzální služba a práva uživatelů–Směrnice 2002/22–Použití na zámořské země a území–Vyloučení–Vliv na výklad povinností podniku poskytujícího univerzální službu v členském státě, jakož i v zámořské zemi nebo území–Neexistence

   (Články 114 a 204, jakož i příloha II SFEU; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22, článek 32; rozhodnutí Rady 2001/822)

5. Sbližování právních předpisů–Sítě a služby elektronických komunikací–Univerzální služba a práva uživatelů–Směrnice 2002/22–Výpočet nákladů na povinnosti univerzální služby a jejich financování–Náhrada nákladů na povinné doplňkové služby–Možnost členských států určit, že náklady na takové služby ponesou podniky, které je poskytují–Neexistence

   (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22, článek 32)

6. Sbližování právních předpisů–Sítě a služby elektronických komunikací–Univerzální služba a práva uživatelů–Směrnice 2002/22–Výpočet nákladů na povinnosti univerzální služby a jejich financování–Předložení žádostí o náhradu–Vnitrostátní právní úprava stanovující tříměsíční lhůtu–Přípustnost–Podmínky

   (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22)

7. Akty orgánů–Směrnice–Přímý účinek–Důsledky–Možnost namítat vůči jednotlivci vnitrostátní pravidla upravující lhůty pro podání žaloby před správným provedením směrnice–Přípustnost–Podmínky

   (Článek 288 třetí pododstavec SFEU)

1.  Ustanovení směrnice 2002/22 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací, a zejména její článek 32, musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví mechanismus náhrad za poskytování povinných doplňkových služeb, jenž podniku neumožňuje uplatnit vůči členskému státu nárok na náhradu čistých nákladů na poskytování povinné doplňkové služby, jestliže zisk podniku z poskytování dalších služeb, na něž se vztahují jeho povinnosti univerzální služby, převyšuje ztráty vzniklé v souvislosti s poskytováním této povinné doplňkové služby.

   Pro účely náhrady, která případně náleží podniku určenému k poskytování univerzální služby, je totiž třeba rozlišovat mezi čistými náklady na povinnosti univerzální služby a čistými náklady na povinné doplňkové služby, které nejsou zahrnuty v kapitole II uvedené směrnice. Mechanismy náhrad stanovené směrnicí 2002/22 a týkající se univerzální služby na straně jedné a povinných doplňkových služeb na straně druhé jsou tudíž na sobě nezávislé a čisté náklady na každou z těchto služeb musí být proto vykazovány odděleně tak, aby bylo zaručeno, že příjmy dosažené v rámci univerzální služby neovlivní stanovení čistých nákladů povinné doplňkové služby a nebudou podmiňovat přiznání náhrady nákladů z titulu poskytování posledně uvedené služby. Požadavek odděleného účetnictví přispívá nejen k transparentnosti postupu financování povinností univerzální služby, ale umožňuje také zajistit, aby financování univerzální služby probíhalo z hlediska hospodářské soutěže neutrálně. Takový požadavek zaručuje v souladu s bodem 18 odůvodnění směrnice 2002/22 rovněž to, že při financování univerzální služby a povinných doplňkových služeb budou dodržována unijní pravidla pro státní podpory. Vyrovnávací platby přiznávané členskými státy za poskytnuté služby obecného hospodářského zájmu ve smyslu čl. 106 odst. 2 SFEU, jako je univerzální služba a povinná doplňková služba, totiž podléhají pravidlům zakotveným unijním normotvůrcem v článcích 107 a 108 SFEU.

   Kromě toho dodržování povinnosti vést oddělené účetnictví umožňuje zamezit tomu, aby byly příjmy podniku plynoucí z plnění jeho povinností univerzální služby zohledněny dvakrát, a to pro účely stanovení čistých nákladů na povinnost univerzální služby, a v důsledku toho i náhrady poskytované z tohoto titulu, na straně jedné a pro účely stanovení čistých nákladů na povinnou doplňkovou službu, a v důsledku toho i náhrady poskytované z tohoto titulu, na straně druhé. Taková praxe totiž vede k tomu, že podnik musí nést náklady na poskytování povinné doplňkové služby, a to v rozporu se samotným zněním článku 32 směrnice 2002/22.

   (viz body 47–51, 54, 56, výrok 1)

2.  Směrnice 2002/22 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která podniku určenému k poskytování povinných doplňkových služeb umožňuje uplatnit vůči členskému státu nárok na náhradu čistých nákladů na poskytování těchto služeb, pouze pokud tyto náklady představují nespravedlivou zátěž pro tento podnik.

   Taková vnitrostátní úprava totiž nevylučuje, že dotyčný podnik musí sám nést všechny náklady na tyto služby nebo jejich část. Podmínka pro vyplacení náhrady ze strany členského státu, aby čisté náklady na poskytování povinných doplňkových služeb představovaly pro určený podnik nespravedlivou zátěž, je tudíž v rozporu s článkem 32 směrnice 2002/22.

   (viz body 62, 63, 65, výrok 2)

3.  Směrnice 2002/22 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž se čisté náklady určeného podniku na poskytování univerzální služby stanoví jako rozdíl všech příjmů a všech nákladů souvisejících s poskytováním dotčené služby, včetně příjmů a nákladů, jež by podniku vznikly, i kdyby nebyl poskytovatelem univerzální služby.

   Z článku 12 odst. 1 druhého pododstavce písm. a) a b) a přílohy IV části A druhého pododstavce směrnice 2002/22 totiž vyplývá, že čisté náklady na poskytování univerzální služby odpovídají rozdílu mezi čistými náklady určeného podniku na provoz při dodržování povinnosti univerzální služby a na provoz bez povinnosti univerzální služby. Čisté náklady na poskytování univerzální služby se tedy nemohou stanovit jako rozdíl všech příjmů a všech nákladů souvisejících s uvedeným poskytováním.

   (viz body 71, 72, výrok 3)

4.  Skutečnost, že podnik pověřený poskytováním povinné doplňkové služby ve smyslu článku 32 směrnice 2002/22 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací poskytuje tuto službu nejen na území Dánska, ale také na území Grónska, nemá vliv na výklad ustanovení této směrnice.

   Grónsko je totiž uvedeno na seznamu zámořských zemí a území v příloze II Smlouvy o FEU, a tudíž se na něj podle článku 204 SFEU vztahují články 198 až 203 SFEU, nestanoví-li jinak zvláštní ustanovení pro Grónsko obsažená v Protokolu (č. 34) o zvláštní úpravě vztahující se na Grónsko připojeném ke Smlouvám. Důsledkem zvláštního systému přidružení mezi Unií a uvedenými zámořskými zeměmi a územími je, že obecná ustanovení Smlouvy o FEU, tedy ta, jež nejsou uvedena v části čtvrté uvedené Smlouvy, se bez výslovného odkazu na tyto zámořské země a území neuplatní. Čtvrtá část Smlouvy o FEU ani rozhodnutí 2001/822 o přidružení zámořských zemí a území k Evropskému společenství přijaté na základě této části Smlouvy přitom na článek 114 SFEU, který je právním základem směrnice 2002/22, neodkazují. Za těchto podmínek se ustanovení směrnice 2002/22 na Grónsko nevztahují.

   (viz body 75–80, 82, výrok 4)

5.  Článek 32 směrnice 2002/22 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací musí být vykládán v tom smyslu, že má přímý účinek, když zakazuje členským státům, aby podniky pověřené poskytováním povinné doplňkové služby nesly všechny náklady spojené s tímto poskytováním nebo jejich část.

   (viz bod 87, výrok 5)

6.  Zásady loajální spolupráce, rovnocennosti a efektivity musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání právní úpravě, podle níž musí podnik pověřený poskytováním univerzální služby podat žádosti o náhradu ztráty za předchozí finanční rok nejpozději do tří měsíců od uplynutí lhůty uložené tomuto podniku pro předložení výroční zprávy příslušnému vnitrostátnímu orgánu, pokud lhůta pro podání žádosti není méně příznivá než lhůta stanovená ve vnitrostátním právu pro obdobnou žádost a pokud v praxi nemůže znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných podnikům směrnicí 2002/22 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

   Každý případ, ve kterém vyvstává otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje použití unijního práva, musí být v tomto ohledu posuzován s přihlédnutím k místu tohoto ustanovení v řízení jako celku, k jeho průběhu a k jeho zvláštnostem u různých vnitrostátních orgánů. Z tohoto hlediska je zejména třeba zohlednit případně ochranu práva na obhajobu, zásadu právní jistoty a řádný průběh řízení. Stanovení promlčecích lhůt vyhovuje v zásadě požadavku efektivity, neboť představuje uplatnění základní zásady právní jistoty, která chrání jak dotčenou osobu, tak správní orgán. Povaha těchto lhůt totiž není taková, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem. Členským státům nicméně přísluší určit u vnitrostátních právních předpisů, které spadají do rozsahu působnosti unijního práva, lhůty odpovídající zejména významu rozhodnutí, která mají být přijata, pro zúčastněné osoby, složitosti řízení a právním předpisům, které mají být použity, počtu osob, které mohou být dotčeny, a dalším veřejným nebo soukromým zájmům, které je třeba zohlednit. S touto výhradou mohou členské státy stanovit více či méně dlouhé lhůty.

   (viz body 97, 98, 107, výrok 6)

7.  Unijní právo brání tomu, aby vnitrostátní orgán namítal uplynutí přiměřené promlčecí lhůty, jež se uplatní na žalobu, kterou vůči němu podal jednotlivec za účelem ochrany práv, jež jsou mu přiznána nesprávně provedenou směrnicí, pouze tehdy, pokud jednání vnitrostátních orgánů spolu s existencí promlčecí lhůty vede k tomu, že dotyčný ztratí jakoukoli možnost uplatnit svá práva před vnitrostátními soudy.

   (viz body 102, 104)