Věc C‑300/15

Charles Kohll

a

Sylvie Kohll-Schlesser

v.

Directeur de l’administration des contributions directes

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunal administratif (Lucembursko)]

„Řízení o předběžné otázce — Články 21 a 45 SFEU — Volný pohyb a svoboda pobytu osob, jakož i pracovníků — Daň z příjmů — Starobní důchod — Sleva na dani pro důchodce — Podmínky poskytnutí — Získání potvrzení o srážené dani vydaného vnitrostátním správním orgánem“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (desátého senátu) ze dne 26. května 2016

  1. Volný pohyb osob – Pracovníci – Ustanovení Smlouvy – Osobní působnost – Státní příslušník členského státu, který je rezidentem tohoto státu a který pobírá starobní důchod vyplácený subjektem povinným k vyplácení usazeným v jiném členském státě na základě předchozího zaměstnání vykonávaného v uvedeném členském státě – Zahrnutí

    (Článek 45 SFEU)

  2. Občanství Unie – Ustanovení Smlouvy – Osobní působnost – Státní příslušník členského státu, který je rezidentem tohoto státu a který pobírá starobní důchod vyplácený subjektem povinným k vyplácení usazeným v jiném členském státě na základě svého pohybu v uvedeném členském státě – Zahrnutí

    (Článek 21 SFEU)

  3. Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Určení relevantních ustanovení unijního práva

    (Článek 267 SFEU)

  4. Volný pohyb osob – Pracovníci – Rovné zacházení – Daň z příjmů – Vnitrostátní právní úprava, která vyhrazuje nárok na slevu na dani daňovým poplatníkům, jež pobírají starobní důchod zdanitelný v tomto členském státě a jež jsou držiteli potvrzení o srážené dani vydaném vnitrostátním správním orgánem – Nepřípustnost – Odůvodnění – Nedostatek

    (Články 21 SFEU a 45 SFEU)

  1.  Občan a rezident členského státu se může dovolávat článku 45 SFEU, pokud jde o důchod vyplácený z důvodu jeho předchozího zaměstnání v členském státě, který není členským státem, jehož má státní příslušnost, ani členským státem, v němž má bydliště v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení, nezávisle na tom, zda se poté, co pracoval v tomto jiném členském státě, usadil v členském státě původu za účelem hledání nebo vykonávání zaměstnání.

    (viz bod 28)

  2.  Viz znění rozhodnutí.

    (viz bod 32)

  3.  Viz znění rozhodnutí.

    (viz bod 35)

  4.  Články 21 a 45 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, jež vyhrazují nárok na slevu na dani pro důchodce daňovým poplatníkům, kteří jsou držiteli potvrzení o srážené dani, přičemž toto potvrzení není vystaveno, pokud je tento důchod sice zdanitelný v členském státě bydliště daňového poplatníka, avšak není sražen u zdroje v tomto členském státě zejména z důvodu, že subjekt povinný k vyplácení uvedeného důchodu je usazen v jiném členském státě.

    Pokud jde konkrétně o článek 45 SFEU, tím, že vnitrostátní právní předpisy zavádějí rozdílné zacházení s daňovými poplatníky, kteří mají bydliště v dotčeném členském státě, podle členského státu, z něhož pocházejí starobní důchody zdanitelné v uvedeném členském státě, které jsou jim vypláceny a tím, že odepírají zvýhodnění ve formě slevy na dani daňovým poplatníkům, jejichž subjekt povinný k vyplácení důchodu je usazen na území jiného členského státu, mohou odradit pracovníky od toho, aby hledali nebo přijali zaměstnání v jiném členském státě. Pokud jde o článek 21 SFEU, platí, že vzhledem k tomu, že daňové zvýhodnění, kterým je sleva na dani, je odepřeno daňovému poplatníkovi, který využil svobody pohybovat se a pobývat v jiném členském státě, než je členský stát, jehož je státním příslušníkem, a kterému je z důvodu tohoto pobytu v tomto jiném členském státě vyplácen důchod subjektem povinným k jeho vyplácení, jenž je usazen v posledně uvedeném státě, je tento daňový poplatník znevýhodněn ve srovnání s daňovými poplatníky, kteří nevyužili svobody pohybovat se a pobývat v jiném členském státě.

    Toto rozdílné zacházení nelze odůvodnit rozdílnou objektivní situací. Sleva na dani byla totiž zavedena s cílem provádět selektivní daňovou politiku ve prospěch osob patřících k nejvíce znevýhodněným sociálním vrstvám tím, že je jim umožněno, aby na základě takového daňového zvýhodnění měly vyšší disponibilní příjem. S ohledem na takový cíl přitom platí, že daňový poplatník-rezident, který pobírá starobní důchod ze zdroje v jiném členském státě, se nutně nenachází v jiné situaci, než daňový poplatník-rezident, který pobírá takový důchod od povinného subjektu usazeného ve státě bydliště, jelikož oba tito daňoví poplatníci mohou patřit k nejvíce znevýhodněným sociálním vrstvám. Takové rozdílné zacházení nelze odůvodnit ani úvahami administrativní a praktické povahy, ani nutností zachovat soudržnost vnitrostátního daňového systému. Zaprvé je totiž zpochybňován nikoli systém založený na srážce u zdroje či vhodnost a praktičnost vystavování potvrzení o srážené dani, nýbrž úplné odepření přiznat daňové zvýhodnění v případě, že dotčený daňový poplatník nemůže předložit takové potvrzení, i když splňuje další podmínky k tomu, aby mohl mít nárok na uvedené zvýhodnění. Nelze přitom a priori vyloučit, že daňový poplatník by mohl předložit relevantní doklady umožňující daňovým orgánům členského státu zdanění jasně a přesně ověřit povahu a existenci starobních důchodů pocházejících z jiného členského státu. Zadruhé daňové zvýhodnění není kompenzováno určitou daňovou zátěží.

    (viz body 38, 40, 41, 44, 47, 48, 50, 53–55, 61–63 a výrok)