1. 

Evropské ochranné známky vyžadují účinnou ochranu v rámci celé Evropské unie ( 2 ).

2. 

Té lze nejlépe dosáhnout tím, že soudy budou oprávněny přijímat, na celoevropské úrovni, opatření vztahující se k porušením ochranné známky, k nimž došlo nejen na území členského státu, v němž se nachází soud, jemuž byla věc předložena, ale v jakémkoliv z členských států Unie ( 3 ). Normotvůrce EU takovou komplexní ochranu stanovil ( 4 ), ale požadovanou rozšířenou příslušnost ( 5 ) přiznává výhradně soudu, jehož mezinárodní soudní pravomoc je založena na čl. 97 odst. 1 až 4 nařízení o ochranné známce Společenství ( 6 ) (dále jen „NOZS“). Tím je vyloučeno použití obecnějších pravidel o příslušnosti stanovených v NOZS a v nařízení „Brusel I“ ( 7 ). ( 8 )

3. 

Oberlandesgericht Düsseldorf (vrchní zemský soud v Düsseldorfu, Německo), který rozhoduje jakožto soud pro ochranné známky Společenství, se táže, zda disponuje touto rozšířenou soudní příslušností v případě žaloby pro porušení podané dánskou společností proti žalované se sídlem ve Spojených státech. Podle čl. 97 odst. 1 NOZS má soud mezinárodní soudní pravomoc, pokud má žalovaný, který nemá bydliště na území Unie, pobočku v členském státě, v němž se nachází soud, jemuž byla věc předložena. Vzhledem k tomu, že žalovaná se sídlem ve Spojených státech má vnukovskou společnost v Německu, vyvstává otázka, zda tato entita představuje „pobočku“ pro účely čl. 97 odst. 1 NOZS.

4.

Bod 16 odůvodnění zní:

„Rozhodnutí týkající se platnosti a porušení ochranných známek Společenství by mělo mít účinky a vztahovat se na celé území Společenství, neboť je to jediný způsob, jak zabránit vydání odporujících si rozhodnutí ze strany soudů a úřadu a zajistit, aby nebyla ohrožena jejich jednotná povaha. Na všechna řízení týkající se ochranných známek Společenství by se mělo vztahovat nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o soudní příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, pokud toto nařízení nestanoví z těchto ustanovení výjimky.“

5.

Článek 97, nadepsaný „Mezinárodní soudní pravomoc“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   S výhradou ustanovení tohoto nařízení, jakož i ustanovení nařízení (ES) č. 44/2001 použitelné [použitelných] podle článku 94, se řízení na základě žalob a protinávrhů uvedená v článku 96 vedou před soudy členského státu, na jehož území má žalovaný své bydliště, nebo, nemá-li bydliště na území některého členského státu, před soudy členského státu, na jehož území má pobočku.

2.   Nemá-li žalovaný na území některého z členských států ani bydliště ani pobočku, vedou se tato řízení před soudy členského státu, na jehož území má bydliště žalobce, nebo, nemá-li bydliště na území některého členského státu, před soudy členského státu, na jehož území má pobočku.

[…]“

6.

Článek 98 je nadepsán „Rozšíření soudní příslušnosti“ a jeho první odstavec zní:

„Soud pro ochranné známky Společenství, jehož pravomoc je dána podle čl. 97 odst. 1 až 4, má příslušnost ve věcech:

7.

Body 11 a 12 odůvodnění znějí:

8.

Oddíl 1, nadepsaný „Obecná ustanovení“, kapitoly II, nadepsané „Příslušnost“, obsahuje články 2 až 4, jejichž první odstavce stanoví:

„Článek 2

1.   Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

Článek 4

1.   Nemá-li žalovaný bydliště na území některého členského státu, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů, s výhradou článků 22 a 23.“

9.

Společnost Hummel Holdings A/S, žalobkyně v původním řízení, vyrábí sportovní potřeby a oblečení pro sport a volný čas a má sídlo v Dánsku. Žalobkyně v původním řízení podala k Landgericht Düsseldorf (zemský soud v Düsseldorfu, Německu) návrh na zahájení řízení proti dvěma žalovaným společnostem ze skupiny Nike, přičemž tento návrh odůvodnila tím, že jejich prodej sportovního oblečení byl údajně v rozporu s mezinárodní obrazovou ochrannou známkou č. 943057, které je majitelkou a která byla také zapsána s účinkem pro Evropskou unii pro zboží třídy 25.

10.

První žalovaná, společnost Nike Inc., je zastřešující mateřskou společností skupiny Nike a má sídlo ve Spojených státech amerických.

11.

Druhá žalovaná, společnost Nike Retail B. V., patří do této skupiny a její sídlo se nachází v Nizozemsku. Nike Retail provozuje internetové stránky www.nike.com/de, na nichž jsou výrobky značky NIKE inzerovány a nabízeny v angličtině a v němčině za účelem prodeje v Německu i v jiných zemích.

12.

K většině porušení práv vyplývajících z ochranné známky žalobkyně mělo dojít v Německu. V této zemi lze uvedené zboží objednat online prostřednictvím internetových stránek společnosti Nike Retail nebo prostřednictvím nezávislých obchodních zástupců, kteří nepatří do skupiny Nike Group a toto zboží objednávají od společnosti Nike Retail. Kromě toho předprodejní a poprodejní služby poskytuje společnost Nike Deutschland GmbH. Tato společnost neprodává výrobky NIKE, ale poskytuje telefonickou a e‑mailovou podporu zákazníkům při objednávání tohoto zboží a rovněž jedná jako zplnomocněný zástupce společnosti Nike Retail pro smlouvy uzavírané s obchodními zástupci. Pokud jde o poprodejní služby, společnost Nike Deutschland zajišťuje výměnu zboží a vyřizování stížností a poskytuje prodejcům podporu při inzerci a plnění uvedených smluv.

13.

Společnost Nike Deutschland má sídlo ve Frankfurtu nad Mohanem a není účastnicí původního řízení. Je však vnukovskou společností první žalované, tj. společnosti Nike Inc., a její přítomnost v Německu je klíčovým bodem žaloby podané žalobkyní, který se týká příslušnosti německých soudů.

14.

Žalobkyně Landgericht Düsseldorf žádá, aby vydal i) příkaz, kterým se zakazuje pokračovat v dovozu a vývozu, inzerování, nabízení k prodeji a uvádění dotčeného zboží na trh či udělování povolení k uvedení tohoto zboží na trh a ii) příkaz ukládající zpřístupnění mj. kopií faktur, jakož i stažení z oběhu a zničení dotčeného zboží a konečně iii) rozhodnutí o nároku na náhradu škody.

15.

Pokud jde o první žalovanou, žalobkyně se domáhá vydání těchto opatření a příkazů 1) s ohledem na území Evropské unie a podpůrně 2) s ohledem na území Spolkové republiky Německo. Co se týče druhé žalované, předmět žaloby se vztahuje pouze na území Spolkové republiky Německo. Předkládací rozhodnutí se týká pouze prvního žalobního návrhu.

16.

Landgericht Düsseldorf na základě toho, že společnost Nike Deutschland byla považována za pobočku první žalované, čímž vznikla vazba mezi americkou žalovanou a Německem, potvrdil svou mezinárodní soudní pravomoc, a to i s ohledem na celé území Evropské unie. Nicméně žalobu zamítl z věcného hlediska. Žalobkyně podala odvolání k Oberlandesgericht Düsseldorf, přičemž žalované i nadále tvrdí, že německé soudy nemají mezinárodní soudní pravomoc, pokud jde o první žalobní návrh.

17.

Za těchto okolností položil Oberlandesgericht Düsseldorf Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Za jakých okolností má být právně samostatná, v unijním členském státě sídlící vnukovská společnost podniku, který sám nemá v Evropské unii sídlo, považována za ‚pobočku‘ tohoto podniku ve smyslu čl. 97 odst. 1 nařízení č. 207/2009?“

18.

Písemná vyjádření Soudnímu dvoru předložila žalobkyně, obě žalované, italská vláda, jakož i Evropská komise. Účastnice řízení, které předložily písemná vyjádření, s výjimkou italské vlády, přednesly vyjádření na jednání, které se konalo dne 6. října 2016.

19.

Úvodem je třeba zdůraznit, že podle NOZS pouze „soudy pro ochranné známky Společenství“, tj. speciálně vybrané vnitrostátní soudy, jimž byla tato funkce svěřena ( 9 ), mohou rozhodovat o žalobách pro porušení ( 10 ). Německá vláda v tomto smyslu určila Landgericht Düsseldorf a Oberlandesgericht Düsseldorf ( 11 ).

20.

Nicméně ne každý soud pro ochranné známky Společenství může vydat na celém území Unie platné opatření ( 12 ), které požaduje žalobkyně v projednávané věci.

21.

To, zda konkrétní soud pro ochranné známky Společenství má, či nemá tuto komplexní pravomoc, záleží na tom, zda může být jeho mezinárodní soudní pravomoc založena na čl. 97 odst. 1 až 4 NOZS ( 13 ). Pouze v takovém případě má soud pro ochranné známky Společenství „příslušnost ve věcech porušení, k nimž došlo nebo k nimž hrozí dojít na území kteréhokoli členského státu“ ( 14 ).

22.

Tvrzení žalobkyně, že k porušení došlo na území Německa, tudíž sice představuje základ pro určení soudu příslušného pro podání žaloby pro porušení ochranné známky Společenství v Německu podle čl. 97 odst. 5 NOZS ( 15 ), avšak toto ustanovení může sloužit pouze jako základ pro určení příslušnosti soudu členského státu, na jehož území došlo nebo hrozí dojít k porušení ochranné známky Společenství ( 16 ). To nepředstavuje dostatečný základ pro vydání navrhovatelkou požadovaného opatření, jehož účinky přesahují německé území. Za tímto účelem musí být příslušnost založena na čl. 97 odst. 1 až 4 NOZS ( 17 ).

23.

Jak bylo uvedeno výše, čl. 97 odst. 1 NOZS takový základ pro mezinárodní soudní pravomoc stanoví v případě, kdy má žalovaný ze třetího státu pobočku v členském státě, v němž se nachází soud, jemuž byla věc předložena ( 18 ). Oberlandesgericht Düsseldorf tak žádá o upřesnění, za jakých podmínek může být společnost Nike Deutschland GmbH, jejíž sídlo se nachází v Německu, považována za pobočku společnosti Nike Inc.

24.

Článek 97 odst. 1 NOZS stanoví, že řízení ve věcech porušení ochranné známky Společenství „se vedou před soudy členského státu, na jehož území má žalovaný své bydliště, nebo nemá-li bydliště na území některého členského státu, před soudy členského státu, na jehož území má pobočku“.

25.

Nejprve je třeba zjistit, zda je pojem „pobočka“ autonomním pojmem unijního práva, jak tvrdila Komise na jednání, nebo zda je na vnitrostátním soudu, aby tento pojem vyložil na základě vnitrostátního práva ( 19 ).

26.

Druhou variantu může podporovat skutečnost, že pojem „bydliště“ podle článku 59 nařízení Brusel I ( 20 ) má být vykládán v souladu s vnitrostátním právem členského státu, u jehož soudu byl podán návrh. Ovšem, v případě společností a sdružení obsahuje článek 60 nařízení Brusel I autonomní definici bydliště ( 21 ).

27.

Obecným pravidlem je, že ustanovení unijního práva je třeba vykládat autonomně ( 22 ). Kromě toho, celounijní výklad pojmu „pobočka“ je v souladu s cílem čl. 97 odst. 1 až 4 NOZS, který představuje jednotný základ pro rozšířenou celounijní soudní příslušnost. Z tohoto důvodu je v tomto stanovisku zvolen přístup, na jehož základě má autonomní výklad poskytnout Soudní dvůr ( 23 ).

28.

NOZS sice obsahuje některé závazné definice ( 24 ), pro pojem „pobočka“ však normotvůrce žádnou nestanovil.

29.

Soudní dvůr navíc dosud neměl příležitost ( 25 ) poskytnout výklad čl. 97 odst. 1 NOZS ani pojmu „pobočka“ ve smyslu ostatních ustanovení NOZS ( 26 ).

30.

Při absenci vodítek normativní povahy ( 27 ) je třeba pojem „pobočka“ ve smyslu čl. 97 odst. 1 NOZS nezbytně vykládat na základě zdrojů jdoucích nad rámec NOZS.

31.

Na první pohled se zdá, že nařízení o úpadku ( 28 ) je pro tento účel dobrým východiskem. Jeho čl. 2 písm. h) poskytuje normativní definici pojmu „provozovna“ mj. v souvislosti s mezinárodní pravomocí ( 29 ).

32.

V projednávaném případě však tuto definici nelze použít přímo ani obdobně. Výslovně se v ní stanoví, že je stanovena pouze „pro účely tohoto nařízení“. Kromě toho význam přikládaný pojmu „provozovna“ v nařízení o úpadku je značně odlišný od kontextu článku 97 NOZS: příslušnost založená v rámci nařízení o úpadku se týká pouze zahájení vedlejšího řízení v místě, které není hlavním středem zájmů; rozhodnutí vydané v takových řízeních má navíc jen omezený účinek ( 30 ). Naproti tomu článek 97 NOZS váže pojem „pobočka“ ke stanovení centrální příslušnosti vydávat rozsudky s rozšířenou působností.

33.

Přirozeným pramenem poskytujícím vodítko k výkladu ustanovení o příslušnosti v NOZS je však nařízení Brusel I, neboť tento právní nástroj stanoví obecná pravidla pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech. Nařízení Brusel I se vztahuje na řízení ve věcech ochranných známek Společenství, není-li v NOZS uvedeno jinak ( 31 ). Spolu se svým předchůdcem (Bruselskou úmluvou) z roku 1968 poskytuje Brusel I široký koncepční rámec, který tvoří i základy novějším pravidlům příslušnosti, které lze nalézt ve specifičtějších nařízeních, jako například NOZS.

34.

Nařízení Brusel I v obecných ustanoveních obsahuje některé normativní definice ( 32 ), pojem „pobočka“ však mezi nimi není.

35.

Nařízení Brusel I však pojem „pobočka“ používá jako hraniční určovatel, od něhož se odvíjí mezinárodní příslušnost podle čl. 5 odst. 5 a článku 18.

36.

Italská vláda ve svém písemném vyjádření uvedla, že italské znění pojmu „pobočka“ použité v článku 97 NOZS („stabile organizzazione“) se neshoduje s pojmem použitým v nařízení Brusel I („sede d’attività“). Nicméně vzhledem k úzké vazbě mezi oběma těmito právními nástroji stanovené výslovným odkazem na nařízení Brusel I v článcích 97 a 94, jakož i v bodě 16 odůvodnění NOZS nemůže jazyková odchylka v jedné z jazykových verzí bránit Soudnímu dvoru v použití nařízení Brusel I, které je klasickým právním nástrojem v oblasti mezinárodní příslušnosti soudů.

37.

Účastnice řízení o předběžné otázce i předkládající soud uvedly, že k výkladu pojmu „provozovna“ podle nařízení Brusel I existuje bohatá judikatura.

38.

První ustanovení, které Soudní dvůr v tomto ohledu vyložil, byl čl. 5 odst. 5 nařízení Brusel I ( 33 ), podle kterého „zvláštní příslušnost“ ( 34 ) náleží, „jedná-li se o spor vyplývající z provozování pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny, soudu místa, kde se tyto složky nacházejí“.

39.

Poprvé Soudní dvůr tyto pojmy vyložil v roce 1976 v rozsudku De Bloos, v němž konstatoval, že „jedním ze základních znaků, které charakterizují pojem pobočka nebo zastoupení, je ten, že podléhají vedení a kontrole ze strany mateřského podniku“ a pojem provozovna „má tytéž základní znaky jako pojmy pobočka nebo zastoupení“ ( 35 ).

40.

V rozsudku Somafer Soudní dvůr konstatoval, že „s ohledem na skutečnost, že uvedené pojmy poskytují právo odchýlit se od zásady příslušnosti uvedené v článku 2 Úmluvy, musí jejich výklad umožňovat prokázat bez obtíží zvláštní spojitost, která tuto odchylku odůvodňuje“ ( 36 ). Dále uvedl, že „tato zvláštní spojitost se týká zaprvé materiálních znaků, které umožňují snadno rozpoznat existenci pobočky, zastoupení nebo provozovny, a zadruhé vztahu, který je mezi takto vymezenou entitou a předmětem sporu vedeného proti mateřskému podniku“.

41.

Pokud jde o první bod, Soudní dvůr uvedl, že „pojmy pobočka, zastoupení nebo provozovna se rozumí centrum činnosti, které dlouhodobě vystupuje jako detašované pracoviště mateřského podniku, má vedení a je materiálně vybaveno tak, že může vést obchodní jednání s třetími osobami takovým způsobem, že ačkoliv tyto osoby vědí, že případný právní vztah bude navázán s mateřským podnikem, jehož sídlo je v zahraničí, nemusí se obracet přímo na něj a mohou uzavírat obchody v centru činnosti, které je jeho detašovaným pracovištěm“.

42.

Pokud jde o druhý bod, Soudní dvůr konstatoval, že „kromě toho je nezbytné, aby se předmět sporu týkal provozování pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny“ a že „tento koncept provozování zahrnuje spory, v nichž jde o smluvní a mimosmluvní práva a povinnosti týkající se vlastního vedení zastoupení, pobočky nebo provozovny, jako jsou práva a povinnosti týkající se nájmu nemovitosti, kde jsou tyto entity usazeny, nebo přijímání místních zaměstnanců, kteří zde pracují“ ( 37 ).

43.

Konečně v rozsudcích Blanckaert & Willems a SAR Schotte Soudní dvůr konstatoval, že pobočka, zastoupení nebo jiná provozovna „se musí v očích třetí osoby snadno rozeznatelným způsobem jevit jako detašované pracoviště mateřského podniku“ ( 38 ) a že „úzká spojitost mezi sporem a soudem, který jej má rozhodnout, se posuzuje […] rovněž podle způsobu, jakým se tyto dva podniky chovají v obchodním styku a prezentují se vůči třetím osobám ve svých obchodních vztazích“ ( 39 ).

44.

V novějším rozsudku byl Soudní dvůr žádán o výklad týchž pojmů v kontextu článku 18 nařízení Brusel I, který ve svém druhém odstavci stanoví: „[n]emá-li zaměstnavatel, se kterým zaměstnanec uzavřel pracovní smlouvu, bydliště na území členského státu, avšak má v některém členském státě pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu, je s ním při sporech vyplývajících z jejich provozu jednáno tak, jako by měl bydliště na území tohoto členského státu“.

45.

V rozsudku Mahamdia Soudní dvůr na základě analýzy výše uvedených rozsudků týkajících se čl. 5 odst. 5 nařízení Brusel I identifikoval dvě kritéria, která jsou rozhodující při zjišťování existence dostatečné spojitosti s členským státem, v němž se nachází soud, jemuž byla věc předložena. Konstatoval, že „[z]aprvé pojmy ‚pobočka‘, ‚zastoupení‘ nebo ‚jiná provozovna‘ předpokládají existenci centra činnosti, které dlouhodobě vystupuje navenek jako prodloužení mateřského podniku. Toto centrum musí mít vedení a musí být materiálně vybaveno tak, že může vést jednání s třetími osobami, které se tak nemusejí obracet přímo na mateřský podnik. […] Zadruhé se spor musí týkat buď úkonů souvisejících s provozováním těchto entit, nebo závazků, které na sebe vzaly jménem mateřského podniku, pokud mají být splněny ve státě, v němž se tyto entity nacházejí“ ( 40 ).

46.

Věc Mahamdia se týkala žaloby v pracovněprávním sporu, kterou podal řidič, zaměstnanec velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky, proti uvedenému státu. Soudní dvůr v tomto kontextu uvedl, že „velvyslanectví lze považovat za centrum činnosti, které dlouhodobě vystupuje směrem navenek a přispívá k identifikaci a zastoupení státu, jehož je prodloužením“ ( 41 ).

47.

Soudní dvůr tak ke spojitosti mezi „mateřským podnikem“ a „pobočkou“ doplnil konkrétní hledisko, kterým je identifikace a zastoupení. To odpovídá rozdílným funkcím, které plní čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I ve srovnání s čl. 5 odst. 5 nařízení Brusel I: čl. 18 odst. 2 se týká zvláštní situace, kdy žalovaný nemá bydliště v Unii, a tudíž je na základě následného zohlednění jeho pobočky tato pobočka považována za náhradu za chybějící bydliště v tom smyslu, že s žalovaným je „jednáno tak, jako by měl bydliště na území tohoto členského státu.“ V případě, že se jedná o náhradu za chybějící bydliště, má identifikace rozhodující význam.

48.

Článek 5 odst. 5 a čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I umožňují, aby se žalobce při podávání žaloby proti žalovanému řídil nikoliv místem jeho bydliště, ale místem jeho pobočky.

49.

Nicméně obě tato ustanovení kromě samotné existence provozovny vyžadují, aby spor vyplýval „z provozování pobočky“. Z toho vyplývá, že podle těchto ustanovení samotná existence pobočky nestačí ke vzniku spojitosti se státem, v němž se nachází soud, jemuž byla věc předložena, ale je vyžadováno splnění dalšího předpokladu. Druhé kritérium, které je uvedeno ve výše uvedené judikatuře k nařízení Brusel I, se vztahuje výlučně k tomuto dalšímu předpokladu.

50.

Znění čl. 97 odst. 1 NOZS však tento další předpoklad neobsahuje a naopak svěřuje pravomoc soudům členského státu, na jehož území má žalovaný pobočku. Z toho vyplývá, že v projednávané věci lze druhé z kritérií stanovených Soudním dvorem ohledně článků 5 a 18 nařízení Brusel I opomenout.

51.

První kritérium, které je zároveň jediné relevantní pro mou analýzu, obsahuje dva předpoklady týkající se charakteristických znaků, které jsou nezávislé na konkrétním sporu, v jehož rámci je uplatněna vazba k pobočce. Vysvětlují spíše podstatu samotného pojmu pobočka. Těmito charakteristickými znaky jsou a) centrum činnosti, které b) dlouhodobě vystupuje navenek jako prodloužení mateřského podniku.

52.

Pokud jde o tento první charakteristický znak, Soudní dvůr dále upřesnil, že pobočka musí mít vedení a musí být materiálně vybavena tak, že může vést jednání s třetími osobami, které se tak nemusí obracet přímo na mateřský podnik ( 42 ). Ponecháme-li stranou konkrétní smluvní kontext, lze usuzovat, že je vyžadována určitá provozní činnost a nezbytná je i reálná a stabilní přítomnost, jež se projevuje existencí lidských a materiálních zdrojů v daném místě. Nezbytná je minimální míra organizace a určitá stabilita, neboť pouhá existence jednotlivých majetkových hodnot nebo bankovních účtů v zásadě nesplňuje požadavky pro označení za „provozovnu“ ( 43 ). Judikatura týkající se nařízení Brusel I navíc jasně vyžaduje vedení na místní úrovni.

53.

Předpoklad týkající se skutečné přítomnosti a provozní činnosti je v projednávané věci zjevně splněn, neboť společnost Nike Deutschland je místní společností, která poskytuje předprodejní a poprodejní služby zákazníkům společnosti Nike v Německu. Nike Deutschland je právně nezávislou společností s ručením omezením, takže prvek místního vedení je v tomto případě splněn.

54.

Žalované však v projednávané věci zpochybňují existenci dostatečné spojitosti mezi společností Nike Deutschland a první žalovanou. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že důkazem takové spojitosti je „dlouhodobé vystupování navenek jako prodloužení mateřského podniku“ ( 44 ). To na straně pobočky předpokládá určitý stupeň závislosti a podřízenosti.

55.

Žalované v této souvislosti vznesly dvě námitky.

56.

Zaprvé žalované tvrdí, že z formálních důvodů nemůže být společnost Nike Deutschland pobočkou jiné společnosti, jelikož se jedná o právně samostatnou společnost a v rámci civilního řízení musí být dodržen formální přístup.

57.

Jak již bylo uvedeno výše, z ustálené judikatury ( 45 ) však vyplývá, že právně samostatná entita může být kvalifikována jako pobočka. Ve věci SAR Schotte ( 46 ) byla dotyčná pobočka rovněž založena jako německá GmbH.

58.

Předkládající soud v této souvislosti poukazuje na stanovisko generálního advokáta P. Mengozziho předneseném ve věci Mahamdia ( 47 ), v němž uvedl, že je nesporné, že pojmy „pobočka“, „zastoupení“ nebo „jiná provozovna“ v zásadě odkazují na entity bez právní subjektivity. Toto tvrzení však představuje obiter dictum, jelikož ve věci Mahamdia se jednalo o velvyslanectví bez vlastní právní subjektivity. To platí i v případě posudku Soudního dvora 1/03 ( 48 ), který generální advokát P. Mengozzi citoval. Tento posudek se otázkou právní nezávislosti nezabýval, a výraz „bez právní subjektivity“ doplnil spíše colorandi causa v rámci obecného výkladu týkajícího se „poboček, zastoupení nebo jiných provozoven“. Otázkou, zda entita s právní subjektivitou může, či nemůže být považována za pobočku, se uvedený posudek vůbec nezabýval.

59.

Na druhé straně při hledání definic v jiných souvislostech lze najít jasná tvrzení v tom smyslu, že „právní forma […] provozovny, ať jde o pobočku, nebo dceřinou společnost s vlastní právní subjektivitou, není z tohoto hlediska rozhodující“ ( 49 ).

60.

V projednávaném případě proto není důvod pro odchýlení se od ustálené judikatury citované výše.

61.

V civilním řízení obecně přijímaný formální přístup, jehož se žalované dovolávají, nebrání tomu, aby bylo v projednávané věci při posuzování, zda žalovaná má, či nemá v daném státě pobočku, uplatněno hospodářské hledisko. Pobočka není účastnicí řízení, ale představuje pouze spojovací článek mezi žalovaným a určitým územím. Argument, že samotná pobočka nemůže být vázána rozsudkem proti své mateřské společnosti, není relevantní v případě otázky, zda místo určité dceřiné společnosti může představovat spojení mezi žalovaným a určitým státem a jeho soudy ( 50 ). Rozhodující je, zda lze na pobočku nahlížet jako na základnu žalované společnosti, z níž tato může hájit své zájmy.

62.

Zadruhé společnost Nike Deutschland nemá stejné vedení jako první žalovaná ( 51 ). Žalované proto tvrdí, že kontrola, kterou Nike Inc. vykonává nad společností Nike Deutschland, je slabá a není bez dalšího zřejmá třetím osobám. Tento argument vyvolává otázku, jaká má být míra „vedení a kontroly mateřského subjektu“ ( 52 ) a jak ji lze zjistit, což je otázka, kterou je třeba posuzovat v kontextu vysokého významu přikládaného předvídatelnosti ( 53 ) v případě otázek příslušnosti.

63.

Vrátíme-li se k ustálené judikatuře, je však zřejmé, že nejde o skutečné vedení a kontrolu, ale o vnímání ze strany třetích osob ( 54 ) ve státě, v němž je pobočka umístěna. Dotčená entita se jim musí jevit jako součást mateřského subjektu, tedy že „ačkoliv vědí, že v případě potřeby existuje právní vazba na mateřský subjekt, jehož správní ústředí se nachází v zahraničí, nemusí se obracet přímo na tento mateřský subjekt, ale mohou sjednat obchod v místě podnikání, které představuje detašované pracoviště“ ( 55 ). Toto posouzení musí proběhnout také „podle způsobu, jakým se tyto dva podniky chovají v obchodním styku a prezentují se vůči třetím osobám ve svých obchodních vztazích“ ( 56 ). Pouhá symbolická přítomnost sice nedostačuje, ovšem rozhodující je, že „přispívá k identifikaci a zastoupení ‚mateřského subjektu‘, jehož je prodloužením“ ( 57 ).

64.

V projednávané věci je společnost Nike Deutschland prezentována jako kontakt v Německu pro výrobky společnosti NIKE ( 58 ) a tím, že poskytuje předprodejní a poprodejní služby, tvoří relevantní součást prodejní organizace, jež je pevně zakotvena v provozní struktuře celé skupiny. I když nejedná jako samotný prodejce, má zásadní funkci v řízení prodeje a je nedílnou součástí organizace a podpory prodeje společnosti Nike v Německu. Základním předpokladem této integrace je veřejné užívání názvu „Nike“ a také skutečnost, že název německé dceřiné společnosti neobsahuje žádné omezení na určité úkoly nebo činnosti, ale přidává pouze jméno země k obecnému obchodnímu jménu. Totožnost jmen byla relevantním faktorem také ve věci SAR Schotte ( 59 ).

65.

Uvedené faktory je třeba posuzovat s ohledem na vnitrostátní prostředí ve státě, v němž se nachází soud, jemuž byla věc předložena. Vnitrostátní soud tudíž může nejlépe ověřit, zda dceřiná společnost sama vystupuje či nevystupuje jako pobočka, jež je pevně spojená s žalobcem. Toto posouzení musí být založeno na objektivních kritériích, které mohou být ověřeny. Materiální faktory zohledněné pro účely posouzení kvalifikace jako pobočky musí být zjistitelné třetími osobami ( 60 ). Musí být zveřejněny nebo alespoň musí být dostatečně transparentní k tomu, aby o nich mohly vědět třetí osoby ( 61 ), přičemž interní údaje o skutečném vedení a kontrole v rámci skupiny nejsou při tomto posuzování relevantní ( 62 ).

66.

Žalované tvrdí, že jelikož pouhá domněnka, že určitá entita je pobočkou, může být základem pro určení příslušnosti soudu, musela žalobkyně na tuto domněnku nutně spoléhat (subjektivní prvek). Žalované uvádějí, že se jedná o obecnou právní zásadu, která se uplatní pouze v případech, kdy se na účastníka řízení, který se jí dovolává, uplatní ochrana ( 63 ).

67.

Tento argument však není přesvědčivý. Článek 97 odst. 1 NOZS nemá svázáním s pobočkou žalovaného chránit zájmy žalobce, ale žalovaného ( 64 ). Je třeba rovněž opětovně zdůraznit, že k vytvoření dojmu o vedení a kontrole žalovaného nad entitou, která by případně mohla být pobočkou, je nutné splnění objektivního kritéria. V každém případě je požadováno splnění prvního prvku skutečného místa podnikání. Na základě tohoto přístupu proto nemůže být pobočka nikdy zcela fiktivní.

68.

Za těchto okolností je právní jistota a předvídatelnost ( 65 ) zajištěna z hlediska žalujícího i z hlediska žalovaného. V projednávané věci stojí první žalovaná, Nikde Inc., v čele skupiny Nike Group a ve svém postavení může činit jasná prohlášení a napravovat špatné dojmy. Nike Inc. tudíž nese odpovědnost za objasnění právních a obchodních vazeb mezi ní a údajnou pobočkou tak, že v případě, že nechce podléhat rozšířené pravomoci německých soudů podle čl. 97 odst. 1 NOZS, zveřejnění výslovnou zprávu v tomto smyslu, provede restrukturalizaci své prodejní organizace nebo omezí použití svého obchodního jména ze strany německé dceřiné společnosti.

69.

Článek 97 odst. 1 NOZS sice výslovně nevyžaduje, aby spor vyplýval „z provozu dané pobočky“ ( 66 ), podle žalovaných ( 67 ) je však nezbytná určitá míra zapojení dané pobočky do protiprávního jednání, které je předmětem žaloby směřující proti žalovanému ( 68 ).

70.

Bod 12 odůvodnění nařízení Brusel I by mohl podporovat tvrzení, že kromě samotné existence pobočky je třeba splnění dalšího předpokladu. Uvedený bod stanoví, že „[by měla existovat] jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a právním sporem nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti“.

71.

Za účelem zjištění, zda čl. 97 odst. 1 NOZS stanoví „jiné kritérium pro určení příslušnosti“ tohoto druhu, je třeba věnovat dostatečnou pozornost logice tohoto ustanovení, jeho povaze a funkci pojmu „pobočka“ v širším rámci tohoto ustanovení.

72.

Článek 97 odst. 1 až 4 NOZS vyjmenovává kritéria pro určení členského státu, jehož soudům má být svěřeno, aby prostřednictvím jediného rozsudku poskytovaly účinnou ochranu ochranným známkám Společenství v celé Evropské unii ( 69 ).

73.

Aby alespoň v jednom členském státě existovaly soudy, které jsou příslušné za všech okolností, stanovil normotvůrce v čl. 97 odst. 1 až 3 NOZS ( 70 )„žebříček kritérií“ mezinárodní pravomoci založený na hierarchickém pořadí několika kritérií. Jedním z nich je „pobočka“ žalovaného.

74.

Žebříček kritérií mezinárodní pravomoci obsahuje celkem pět kritérií, z nichž prvním je bydliště žalovaného v Unii a druhým je pobočka žalovaného v Unii ( 71 ). Třetím je bydliště žalobce v Unii a čtvrtým je pobočka žalobce v Unii ( 72 ). Konečně příslušný soud může být určen podle sídla Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu ( 73 ).

75.

Kritérium „pobočky“ se použije až ve druhém kroku. Je použitelné pouze v případě, že žalovaný nemá bydliště v Unii, což je první kritérium. Bydliště tudíž zůstává primárním hraničním určovatelem pravomoci a pobočka podpůrným.

76.

Obecný režim stanovený nařízením Brusel I, v jehož rámci je primárním znakem vazby rovněž bydliště žalovaného v Unii ( 74 ), stanoví, že v případě žalovaných – státních příslušníků třetích zemí – se mezinárodní příslušnost určí podle právních předpisů členského státu, v němž se nachází soud, jemuž byla věc předložena ( 75 ). To by bylo nežádoucí v rámci rozšířené, celoevropské, soudní příslušnosti stanovené NOZS. Poskytnutí ochrany jednotné ochranné známce v celé Unii prostřednictvím jednoho rozsudku, který je vydán na základě všeobecné soudní příslušnosti, vyžaduje jednotný základ pro určení příslušnosti. Z tohoto důvodu se podle NOZS obecná pravidla pro určení příslušnosti stanovená v nařízení Brusel I nepoužijí ( 76 ) a nahradil je speciální autonomní žebříček kritérií uvedený v čl. 97 odst. 1 až 3 NOZS.

77.

Pokud jde o povahu čl. 97 odst. 1 až 3 NOZS, z výše uvedeného vyplývá, že se jedná o zvláštní pravidlo pro určení obecné příslušnosti, a nikoliv pravidlo pro určení zvláštní příslušnosti. Nepředstavuje „jiné kritérium“ pro určení soudní pravomoci ( 77 ), ale definuje obecnou příslušnost pro účely NOZS, čímž nahrazuje jinak použitelná obecná pravidla. „Pobočka“ v čl. 97 odst. 1 NOZS není dalším kritériem pro určení příslušnosti „kromě místa bydliště žalovaného“ ( 78 ). Uplatní se spíše „místo tohoto bydliště“, pokud toto nelze využít. Proto ho lze považovat spíše za náhradu než za „alternativu“.

78.

Další prvek tudíž není vyžadován.

79.

Není ani důvod souhlasit s názorem žalovaných, podle kterého má být čl. 97 odst. 1 NOZS vykládán restriktivně. To by bylo nutné pouze v případě zvláštní soudní příslušnosti, která představuje výjimku z obecného pravidla ( 79 ).

80.

Pojem „pobočka“ podle čl. 97 odst. 1 NOZS má být naopak vykládán široce. Toto ustanovení nepředstavuje výjimku z obecného pravidla, ale naopak toto obecné pravidlo provádí. Uvedené obecné pravidlo je stanoveno v bodě 11 odůvodnění nařízení Brusel I, který stanoví, že „příslušnost [je] obecně založena na místě bydliště žalovaného, a musí být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně určených případů“.

81.

Článek 97 odst. 1 NOZS, který jako primární kritérium stanoví bydliště žalovaného podpořené vedlejším kritériem týkajícím se jeho pobočky, provádí právě tuto zásadu, která je (obecně pro občanskoprávní řízení) kodifikována v článku 2 nařízení Brusel I a navazuje na zásadu „actor sequitur forum rei“ ( 80 ).

82.

Účelem této obecné zásady příslušnosti je ochrana procesních zájmů žalovaného, u něhož se předpokládá, že má nejen fyzicky blíže k místu svého bydliště, ale že je mu bližší i jazyk, jakož i procesní i hmotné právo dané země. Nejedná se sice o univerzální zásadu, ovšem tato dlouhodobě respektovaná zásada, jež je inspirována kontinentálním evropským přístupem, je základní a typická pro evropská pravidla určování příslušnosti ( 81 ).

83.

Tato zásada jasně zvýhodňuje, pokud jde o příslušnost, zájmy žalovaného před zájmy žalobce. V rozsudku Dumez France SA v. Hessische Landesbank ( 82 ) Soudní dvůr při výkladu Bruselské úmluvy, tj. nástroje předcházejícího nařízení Brusel I ( 83 ), dokonce hovořil o „odmítavém postoji Úmluvy k přiznání příslušnosti soudu podle bydliště žalobce“ ( 84 ).

84.

Žebříček kritérií, který normotvůrce stanovil v čl. 97 odst. 1 a ž 3 NOZS, je zcela v souladu s tímto obecným přístupem v evropském civilním řízení, neboť nepřihlíží k bydlišti či pobočce žalobce dříve, než je ověřeno, že žalovaný nemá relevantní vazbu k některému z členských států, přičemž v případě neexistence bydliště může touto vazbou být pobočka.

85.

Účelem dvojí funkce tohoto vedlejšího kritéria pobočky žalobce je poskytnout alespoň nějakou ochranu tomuto účastníku řízení tím, že je zvoleno místo, ve kterém se předpokládá jeho určitá minimální přítomnost, ačkoliv nejde o plnohodnotnou přítomnost, která je možná pouze v místě bydliště ( 85 ). „Pobočka“ jako hraniční určovatel tak v tomto kontextu slouží jako 1) poslední možnost, jak uplatnit zásadu určení příslušnosti podle místa žalovaného, a zároveň 2) jako hranice bránící svévolnému určení příslušnosti podle místa žalobce.

86.

Je-li Soudní dvůr žádán o výklad čl. 97 odst. 1 NOZS, konkrétně v něm obsaženého pojmu „pobočka“, bude mít definice poskytnutá Soudním dvorem vliv na to, zda se uplatní, či neuplatní další, méně příznivé, třetí kritérium, v důsledku něhož by byla mezinárodní soudní pravomoc přenesena z členského státu, k němuž má vazbu žalovaný, na členský stát, na nějž má vazbu žalobce. To je krok, kterému je třeba pokud možno zabránit. Mezi těmito dvěma kritérii se dle právní teorie nachází výše popsaný hlavní koncepční předěl. Pojem „pobočka“ je tedy třeba vykládat široce, tak aby byla uplatněna hlavní zásada „actor sequitur forum rei“.

87.

Mnou navržený široký výklad může vést k tomu, že bude s žalovaným jednáno tak, jako by měl v rámci Unie více než jednu pobočku. V projednávané věci je pravděpodobné, že jako pobočka bude kvalifikována nejen společnost Nike Deutschland, ale i společnost Nike Retail.

88.

To vyvolává otázku, zda jsou všechny pobočky rovnocenné, nebo zda pouze jedna z nich může sloužit jako hraniční určovatel podle čl. 97 odst. 1 NOZS. Žalované na jednání před Soudním dvorem uvedly, že společnost Nike Retail je hlavní pobočkou v rámci organizačního schématu společnosti Nike v Evropě. Z toho vyplývá, že lze-li mezinárodní soudní pravomoc určit pouze na základě místa hlavní pobočky, nemůže Oberlandesgericht Düsseldorf rozhodnout o celoevropském opatření, o nějž byl požádán. To by mohl vydat pouze nizozemský soud.

89.

Nicméně čl. 97 odst. 1 nařízení o ochranné známce Společenství nehovoří o „hlavní pobočce“ ( 86 ), ale uvádí prostě „soudy členského státu, na jehož území má žalovaný […] pobočku“ ( 87 ). Pojem „hlavní provozovna“ navíc spadá pod definici „bydliště“ společnosti ( 88 ). Nedávalo by žádný smysl, kdyby čl. 97 odst. 1 NOZS zaváděl dvě kategorie, kdy „bydliště“ by bylo primární a „pobočka“ sekundární, pokud by byla pobočkou myšlena pouze hlavní provozovna ( 89 ).

90.

Za těchto podmínek může každá pobočka v členském státě sloužit jako hraniční určovatel při stanovení mezinárodní soudní pravomoci podle druhé možnosti v čl. 97 odst. 1 NOZS. Paralela obsažená v první možnosti v čl. 97 odst. 1 NOZS spočívá v tom, že pokud jde o „bydliště“ společností, společnost může mít také více než jedno „bydliště“ ( 90 ). V souladu s obecnými zásadami civilního řízení má být v takových případech fakultativní příslušnosti výběr z několika příslušných soudů ponechán na žalobci.

91.

Nicméně vzhledem k cíli spočívajícímu v omezení počtu soudů příslušných ve věcech ochranné známky Společenství ( 91 ), který je zvláště důležitý v kontextu rozšířené mezinárodní soudní příslušnosti ( 92 ), může být možnost existence několika příslušných členských států použita jako argument proti širokému výkladu pojmu „pobočka“ podle čl. 97 odst. 1 NOZS.

92.

Ze skutečnosti, že by rozšířenou pravomoc nad společností Nike mohly vykonávat soudy v Nizozemsku a v Německu, vyplývá riziko forum shoppingu, i když pouze omezené. Nicméně, vydávání odporujících si rozhodnutí zabrání ( 93 ) mechanismus stanovený v nařízení Brusel I, zejména v ustanovení o překážce litispendence ( 94 ), která se uplatní i podle NOZS. Konečně, tuto skutečnost je třeba akceptovat i vzhledem k vyššímu významu prosazování myšlenky procesní ochrany žalovaného, která je zajištěna tím, že pojem „pobočka“ podle čl. 97 odst. 1 NOZS je vykládán široce.

93.

Právní ochrana poskytnutá žalovanému tím, že se při určování příslušnosti soudů přihlíží k jeho pobočce, sice není tak silná jako ta, která je poskytována v souvislosti s jeho bydlištěm, kde má žalovaný k dispozici celou řadu prostředků. A i když žalovaný nemá bydliště v Unii, je mu v případě sporu poskytnuta základní minimální ochrana na základě rozšířené soudní příslušnosti, a to prostřednictvím jeho poboček v členských státech.

94.

Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce odpověděl takto:

„Za okolností, jako jsou okolnosti původního řízení, je právně samostatná, v unijním členském státě sídlící vnukovská společnost podniku, který sám nemá sídlo v Evropské unii, považována za ‚pobočku‘ tohoto podniku ve smyslu čl. 97 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 2009, L 78, s. 1), jestliže tato právně samostatná vnukovská společnost představuje centrum činnosti, které v členském státě, v němž má sídlo, dlouhodobě vystupuje navenek jako prodloužení mateřského podniku sídlícího ve třetím státě.“