1.

V červenci roku 2006 došlo v Německu k dopravní nehodě dvou motorových vozidel: jedno z nich bylo registrováno v Litvě a druhé, které bylo vozidlem taxi, bylo registrováno v Německu. Oběma řidičům byla za tuto dopravní nehodu uložena pokuta. Litevské vozidlo nebylo pojištěné. Německý řidič podal návrh na zahájení řízení směřující proti německé kanceláři pojistitelů motorových vozidel s cílem domoci se náhrady škody. Německé soudy však ve věci nevydaly pravomocné rozhodnutí a účastníci řízení nakonec uzavřeli smír s dohodou o vyrovnání. Německá kancelář pojistitelů vyplatila německému řidiči částku vyrovnání. Následně jí tato částka byla nahrazena litevskou kanceláří pojistitelů motorových vozidel. Poté se litevská kancelář pojistitelů domáhala u litevských soudů zaplacení téže částky ze strany řidiče a vlastníka vozidla s litevskou registrací.

2.

Otázky předložené Soudnímu dvoru v projednávané věci se týkají především právních účinků výše zmíněné dohody o vyrovnání a s tím spojených práv, zejména procesních záruk v případech, kdy je částka vyrovnání vymáhána od třetích osob u vnitrostátních soudů. Jak uvedl předkládající soud, tyto osoby se v Německu neúčastnily žádného ze stadií soudního řízení ani jednání o uzavření smíru.

3.

Než však bude možno provést takové posouzení, je třeba nejprve vyřešit jednu otázku, a sice otázku pravomoci Soudního dvora. Současný legislativní rámec pojištění motorových vozidel v Unii je poměrně složitý, neboť se skládá ze dvou souborů nástrojů: směrnic o pojištění motorových vozidel a systému zelené karty. Systém zelené karty je podle všeho nástrojem použitelným na projednávanou věc. Tento systém byl zaveden vnitřními předpisy, tj. nástrojem, který nebyl vypracován některým z unijních orgánů, avšak byl zveřejněn jakožto příloha rozhodnutí Komise. Toto vede k otázce, zda má Soudní dvůr pravomoc k výkladu těchto vnitřních předpisů.

4.

Článek 47 Listiny zakotvuje právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces následovně:

„Každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem.

Každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. [….]“.

5.

Existuje šest směrnic o pojištění motorových vozidel, přičemž šestá z nich kodifikuje oněch pět předchozích.

6.

Článek 2 první směrnice o pojištění motorových vozidel (dále jen „první směrnice“) ( 2 ) stanovil:

„1.   Členské státy upustí od vykonávání kontrol pojištění pro případ občanskoprávní odpovědnosti u vozidel, která mají obvyklé stanoviště na území jiného členského státu.

Stejně tak členské státy upustí od vykonávání kontrol pojištění u vozidel, která mají obvyklé stanoviště na území třetí země a vstupují na jejich území z území jiného členského státu. Členské státy však mohou provádět namátkové kontroly.

2.   Pokud jde o vozidla, která mají obvyklé stanoviště na území členského státu, uplatní se ustanovení této směrnice, s výjimkou článku 3 a 4,

7.

Článek 1 druhé směrnice o pojištění motorových vozidel (dále jen „druhá směrnice“) zní ( 3 ):

„[…]

4.   Každý členský stát zřídí nebo schválí orgán, jehož úkolem je poskytovat náhradu škody minimálně do výše povinného pojištění v případě věcných škod nebo škod na zdraví způsobených nezjištěným vozidlem nebo vozidlem, u něhož nebyla splněna pojistná povinnost stanovená v článku 1.

[…]

5.   Poškozený může v každém případě uplatnit svůj nárok přímo vůči orgánu, který je na základě informací, jež mu na jeho žádost poškozený poskytne, povinen dát zdůvodněnou odpověď, pokud jde o výplatu případné náhrady škody.

[…]

7.   Každý členský stát uplatňuje své právní a správní předpisy pro vyplacení náhrady škody orgánem, aniž tím je dotčena jiná praxe, která je pro poškozeného příznivější.“

8.

Článek 6 čtvrté směrnice o pojištění motorových vozidel (dále jen „čtvrtá směrnice“) ( 4 ) vyžaduje, aby osobě, která utrpěla újmu na zdraví nebo jí byla způsobena škoda při nehodě, ke které došlo v jiném členském státě, než je stát jejího bydliště, bylo poskytnuto odškodnění. Tento článek uvádí, že poškozený může získat odškodnění od orgánu pro odškodnění v členském státě svého bydliště nebo sídla. Dále se v tomto článku uvádí, že orgán pro odškodnění je následně oprávněn požadovat náhradu tohoto odškodnění od příslušného orgánu pro odškodnění v členském státě provozovny pojišťovny, která vystavila pojistku. Na posledně uvedený orgán pak přecházejí nároky poškozeného vůči osobě, která způsobila nehodu, nebo její pojišťovně. Každý členský stát je povinen uznat tento přechod nároků, jak je upraven jakýmkoli jiným členským státem.

9.

Směrnicí 2009/103/ES (konsolidovaná směrnice o pojištění motorových vozidel, dále jen „konsolidovaná směrnice“) byla provedena kodifikace ( 5 ).

10.

Rozhodnutí Komise 2003/564/ES ( 6 ) obsahuje v příloze vnitřní předpisy. Článek 3 vnitřních předpisů upravuje způsob projednání škodné události. Tento článek uvádí:

„1.   Pokud kancelář dostane informaci o nehodě, k níž došlo na území země, pro niž je příslušná, a které se účastní vozidlo z jiné země, zahájí šetření okolností nehody, aniž čeká na formální ohlášení pojistné události. Pokud možno co nejdříve oznámí takovou nehodu pojistiteli, který vydal zelenou kartu či pojistku, nebo případně příslušné kanceláři. Opomenutí se jí však nepřipisuje k tíži.

[…]

4.   Všechny škodné události projednává kancelář samostatně v souladu s právními a správními předpisy, které se v zemi, kde došlo k nehodě, používají v souvislosti s odpovědností, odškodněním poškozených a povinným pojištěním v nejlepším zájmu pojistitele, který vydal zelenou kartu či pojistku, nebo případně příslušné kanceláře.

Kancelář nese výhradní odpovědnost za všechny záležitosti, které se týkají výkladu práva platného v zemi, kde došlo k nehodě (i když odkazuje na právní předpisy jiné země), a likvidace škody. S výhradou posledního ustanovení informuje kancelář na výslovnou žádost před přijetím konečného rozhodnutí buď pojistitele, nebo příslušnou kancelář.“

11.

Článek 5 upravuje podmínky náhrady mezi kancelářemi pojistitelů.

12.

Podle článku 6 každá národní kancelář pojistitelů ručí za to, že její členové zpětně uhradí jakoukoli částku, která je požadována v souladu s článkem 5.

13.

Článek 17 odst. 4 litevského Transporto priemonių valdytojų civilinės atsakomybės privalomojo draudimo įstatymas (zákona o povinném ručení) stanoví: „[Litevská] Kancelář [pojistitelů motorových vozidel] vyplatí náhradu škody způsobené v jiném členském státě Evropské unie podle právních předpisů tohoto jiného členského státu Evropské unie (jehož národní kancelář pojistitelů podepsala vnitřní předpisy), nemá-li odpovědná osoba, jejíž vozidlo má obvyklé stanoviště na území Litevské republiky, povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel […]. Kancelář vyplatí náhradu i v jiných případech v souladu s požadavky vnitřních předpisů“.

14.

Článek 23 odst. 5 uvedeného zákona stanoví: „Po vyplacení částky požadované orgánem pro odškodnění jiného členského státu Evropské unie je Kancelář oprávněna požadovat náhradu takto vyplacené částky od odpovědné osoby, která není pojištěna, nebo od pojistitele odpovědné osoby“.

15.

Dne 20. července 2006 došlo v Německu k dopravní nehodě mezi motorovým vozidlem registrovaným v Německu, jež řídil p. Floros, a motorovým vozidlem registrovaným v Litvě, jež řídil p. Dockevičius (a které vlastnila pí Dockevičienė). Nebylo jasné, kdo z nich tuto nehodu zavinil. Německé orgány uložily p. Florosovi pokutu ve výši 35 eur a panu Dockevičiusovi pokutu ve výši 60 eur. Vyšlo najevo, že vozidlo s litevskou registrací nebylo v době nehody pojištěno.

16.

Dne 11. října 2010 uplatnil p. Floros nárok na náhradu škody způsobené na jeho vozidle. Se svým nárokem se obrátil na Deutsches Büro Grüne Karte e.V. (německá kancelář pojistitelů, dále jen „kancelář A“). Tato kancelář však jeho nároku nevyhověla.

17.

Pan Floros proto podal návrh na zahájení řízení směřující proti kanceláři A u Landgericht Frankfurt am Main (zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo). Z titulu náhrady škody požadoval částku 10831,77 eura.

18.

Tento soud žalobu dne 27. prosince 2010 zamítl rozsudkem pro zmeškání, neboť se p. Floros nedostavil k soudu. Následně dne 8. srpna 2011 25. občanskoprávní senát Landgericht Frankfurt am Main (zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem) potvrdil zamítavý rozsudek, avšak na jiném základě, a sice z důvodu nedostatků v popisu skutečného průběhu nehody.

19.

Pan Floros se proti tomuto rozsudku odvolal k Oberlandesgericht Frankfurt am Main (vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem). V rozhodnutí ze dne 31. ledna 2012 dospěl tento soud k závěru, že prvoinstanční rozsudek je vadný v důsledku nedostatků v dokazování, a že pokud mezi stranami sporu nedojde k uzavření smíru, bude nezbytné věc znovu projednat. Vyzval účastníky řízení, aby uzavřeli smír a aby kancelář A vyplatila panu Florosovi částku 4095 eur. Pokud k tomuto nedojde, byl toho názoru, že musí být nařízeno jednání k vyslechnutí svědků.

20.

V návaznosti na toto doporučení dosáhli pan Floros a kancelář A smíru s dohodou o vyrovnání (dále jen „dohoda o vyrovnání“). Panu Florosovi byla vyplacena celková částka 8352,96 eura, která zahrnovala částku navrhovanou soudy a náhradu právního zastoupení (dále jen „částka vyrovnání“).

21.

Kanceláři A byla tato částka vyrovnání nahrazena ze strany Lietuvos Respublikos transporto priemonių draudikų biuras (Kancelář pojistitelů motorových vozidel Litevské republiky, dále jen „kancelář B“ nebo „žalobkyně“).

22.

Následně podala kancelář B návrh na zahájení řízení před litevskými soudy. Domáhala se na panu Dockevičiusovi a paní Dockevičienė (dále jen „spolužalovaní“) náhrady částky vyrovnání. Právním základem nároku byl litevský zákon o povinném ručení, jímž byla podle předkládajícího rozhodnutí provedena směrnice 2009/103 (konsolidovaná směrnice) ( 7 ).

23.

Dne 5. května 2014 Marijampolės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Marijampolė) vyhověl nároku uplatněnému kanceláří B (dále jen „prvoinstanční rozsudek“).

24.

Spolužalovaní se proti tomuto rozsudku odvolali. Dne 7. října 2014 byl prvoinstanční rozsudek zrušen Kauno apygardos teismas (krajský soud, občanskoprávní senát, Kaunas, Litva) (dále jen „druhoinstační rozsudek“).

25.

V odůvodnění rozsudku, jímž odvolací soud zrušil prvoinstanční rozsudek, odvolací soud uvedl, že spolužalovaní neprojevili souhlas s výší vyrovnání. Nebyli stranou právního vztahu mezi kanceláří A a kanceláří B. Informace poskytnutá žalobkyní o tom, že kancelář A vyplatila panu Florosovi odškodnění, nemůže být tudíž považována za prokázání existence a výše škody. Druhoinstanční rozsudek rovněž obsahoval závěr, že důkazní břemeno nese v tomto ohledu nadále žalobkyně. Bylo v něm poukázáno na skutečnost, že vnitřní předpisy, jakožto právní základ pro náhradu mezi národními kancelářemi pojistitelů, upravují vztahy pouze mezi těmito kancelářemi; neupravují však přímo vztahy mezi kancelářemi a třetími stranami. Ani litevský zákon o povinném ručení nebo konsolidovaná směrnice nestanoví, že by žalobce mohl vymáhat částku (kterou zaplatil kanceláři A) od osoby, která způsobila škodu, aniž by bylo určeno, zda tyto částky byly důvodné.

26.

Proti tomuto druhoinstančnímu rozsudku byl podán opravný prostředek k předkládajícímu soudu, Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud, Litva).

27.

Předkládající soud poukazuje na skutečnost, že spolužalovaní nebyli účastníky řízení v Německu ani do něj nebyli jinak zapojeni, ani se neúčastnili vyjednávání, jež vedlo k tomu, že byla panu Florosovi vyplacena částka vyrovnání. Kancelář A navíc vždy trvala na tom, že nároku na úhradu škody uplatněnému panem Florosem nemůže být vyhověno. Předkládající soud dále uvádí, že pan Dockevičius popírá svoji vinu na předmětné dopravní nehodě.

28.

Ve světle těchto skutečností má předkládající soud pochybnosti o rozsahu procesních povinností jednotlivých národních kanceláří pojistitelů a tomu odpovídajících práv spolužalovaných vyplývajících z konsolidované směrnice, vnitřních předpisů a taktéž Listiny.

29.

Za těchto okolností se Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

30.

Písemná vyjádření předložily kancelář B, česká vláda, italská vláda a Komise. Litevská vláda a Komise se ústně vyjádřily na jednání konaném dne 14. prosince 2016.

31.

Toto stanovisko je strukturováno následovně: vzhledem k tomu, že otázky položené Soudnímu dvoru odkazují jak na konsolidovanou směrnici, tak na vnitřní předpisy, zaměřím se nejprve na vztah mezi těmito dvěma soubory pravidel A). Nedospěje-li vnitrostátní soud k jinému závěru, vztahuje se na tento případ systém zelené karty, který byl zaveden vnitřními předpisy. Tyto však nejsou aktem vypracovaným orgánem Unie. Budu tudíž zkoumat, zda má Soudní dvůr pravomoc k jejich výkladu B). Následně se budu zabývat tím, jaké požadavky vyplývají z unijního práva pro procesní práva spolužalovaných C).

32.

V minulosti měl motorista na cestách povinnost doložit po překročení kterékoli hranice skutečnost, že je pojištěn pro cestu do zahraničí. Kromě toho pojištění motorového vozidla pro případ občanskoprávní odpovědnosti muselo být často sjednáno s místním pojistitelem ( 8 ).

33.

Problémy spojené s cestováním do zahraničí a pojištěním byly řešeny dohodou podepsanou dne 17. prosince 1953 pod záštitou Evropské hospodářské komise Organizace spojených národů ( 9 ). Tato dohoda mezi kancelářemi pojistitelů je známá pod označením „Inter-Bureaux Standard Agreement“ (dále jen „dohoda z roku 1953“) ( 10 ).

34.

Dohoda z roku 1953 vedla ke vzniku systému „Zelené karty“ („systém zelené karty“) ( 11 ). Zelenou kartou je mezinárodní osvědčení o pojištění řidiče pro případ odpovědnosti za jakoukoli nehodu, k níž může dojít v „hostitelské zemi“. Rovněž osvědčuje, že závazky plynoucí z této odpovědnosti budou splněny pojistitelem „domovské země“ nebo příslušnou kanceláří pojistitelů motorových vozidel.

35.

Dohoda z roku 1953 byla následně několikrát změněna, přičemž poslední změnu představují vnitřní předpisy. V současné době se systému zelené karty účastní národní kanceláře pojistitelů 48 států (včetně všech členských států Evropské unie).

36.

Vnitřní předpisy byly přijaty a jsou spravovány Radou kanceláří (dále jen „CoB“), která je mezinárodním neziskovým spolkem založeným podle belgického práva.

37.

Vnitřní předpisy stanoví povinnost příslušných národních kanceláří pojistitelů (členů CoB) poskytnout odškodnění za nehody, k nimž došlo na jejich území a byly způsobeny vozidly, která mají obvyklé stanoviště v jiném státě. Zakotvují též povinnost kanceláře státu registrujícího tato vozidla zajistit náhradu částek vyplacených kanceláří nacházející se v zemi, kde k nehodě došlo.

38.

Jakkoli byl systém zelené karty pokrokový, neřešil další problémy související s řízením vozidel v zahraničí. K těmto problémům patřily kontroly motorových vozidel na hranicích, rozdíly mezi jednotlivými vnitrostátními předpisy upravujícími náhradu škody a složitost souvisejících přeshraničních soudních sporů ( 12 ).

39.

V rámci Unie byly tyto aspekty řešeny prostřednictvím pěti směrnic o pojištění motorových vozidel ( 13 ), které byly kodifikovány a nahrazeny konsolidovanou směrnicí ( 14 ). Režim pojištění motorových vozidel platný v rámci Unie byl od počátku koncipován především jako nástroj k usnadnění volného pohybu osob, který zlepšoval fungování vnitřního trhu ( 15 ).

40.

K naplňování tohoto cíle Unie převzala a v určitých aspektech rozšířila systém zelené karty. Je zjevné, že se oba tyto systémy vyvíjely souběžně, přičemž jeden se opíral o druhý a vzájemně na sebe odkazovaly.

41.

První směrnice stanovila, že členské státy zavedou povinné pojištění odpovědnosti za škodu vůči třetím stranám a upustí od vykonávání kontrol pojištění pro případ občanskoprávní odpovědnosti u vozidel, která mají obvyklé stanoviště na území jiného členského státu.

42.

Toto zrušení hraničních kontrol pojištění motorových vozidel však bylo podmíněno uzavřením dohody mezi příslušnými národními kancelářemi pojistitelů členských států ( 16 ). V reakci na to byla dne 16. října 1972 podepsána tzv. Supplementary Inter-Bureaux Agreement (dále jen „dohoda z roku 1972“).

43.

Kromě toho v doporučení 73/185 Komise uvedla, že dohodou z roku 1972 byly naplněny podmínky stanovené v první směrnici. Toto doporučení stanovilo datum, od kdy se členským státům doporučuje upustit od vykonávání hraničních kontrol pojištění (1. července 1973) ( 17 ). Po tomto doporučení následovalo rozhodnutí 74/166, v němž Komise v souladu s čl. 2 odst. 2 první směrnice stanovila členským státům povinnost upustit od hraničních kontrol pojištění ode dne 15. května 1974 ( 18 ). Tato povinnost se vztahovala na vozidla, která mají obvyklé stanoviště na evropském území jiného členského státu a vztahuje se na ně příslušná dohoda mezi národními kancelářemi pojistitelů. Příslušným nástrojem, na který se odkazovalo, bylo znění výše zmíněné dohody z roku 1973 (dále jen „dohoda z roku 1973“) ( 19 ).

44.

Komise obdobně přijala na základě čl. 7 odst. 2 první směrnice druhé rozhodnutí (rozhodnutí 74/167), v němž členským státům uložila povinnost, aby upustily od rovnocenných kontrol u vozidel, která mají obvyklé stanoviště na území vyjmenovaných třetích zemí a vstupují na území Společenství (od 15. května 1974) ( 20 ). Tato možnost zacházet s takovýmito vozidly jako s vozidly s obvyklým stanovištěm na území Společenství byla též podmíněna určitou zárukou. Tato záruka musela být poskytnuta národními kancelářemi všech členských států, pokud jde o vypořádání nároků v souvislosti s nehodami, k nimž došlo na jejich území a byly způsobeny takovýmito vozidly. Toto rozhodnutí bylo následně přizpůsobeno jeho postupně se rozšiřující územní působnosti ( 21 ).

45.

Obdobně jako povinnost upustit od hraničních kontrol pojištění zakotvila první směrnice povinnost, aby členské státy zajistily, že národní kanceláře pojistitelů, zřízené na základě systému zelené karty, získají a vzájemně si sdělují informace o území, na němž má dané vozidlo obvyklé stanoviště, o jeho poznávací značce a pojištění ( 22 ).

46.

Druhá, třetí, čtvrtá a pátá směrnice harmonizovaly v rámci Unie další aspekty pojištění motorových vozidel, které nejsou pro projednávanou věc přímo relevantní ( 23 ).

47.

Pokud jde o vzájemné vztahy mezi systémem zelené karty a systémem směrnic o pojištění motorových vozidel, pátá směrnice podrobně upřesnila povinnosti členských států zavést postup při likvidaci škod, který se použije i „v případech, kdy škodu likviduje soustava národních kanceláří pojistitelů“ ( 24 ).

48.

Konečně legislativní historie ukazuje, že některé změny zavedené pátou směrnicí byly inspirovány CoB ( 25 ).

49.

Pokud jde o právní dokumenty týkající se vývoje sytému zelené karty, byla dohoda z roku 1973 zveřejněna v řadě L Úředního věstníku Evropské unie (dále jen „Úřední věstník“) jako příloha rozhodnutí Komise ( 26 ).

50.

Stejné řešení bylo poté použito i na tzv. Multilateral Guarantee Agreement between National Insurers’ Bureaux (mnohostranná dohoda o zárukách mezi národními kancelářemi pojistitelů), podepsanou v Madridu dne 15. března 1991, která sloučila a nahradila dřívější dohody týkající se systému zelené karty ( 27 ).

51.

Tento nástroj byl později nahrazen vnitřními předpisy, které jsou relevantní pro projednávanou věc ( 28 ). Obdobně jako jejich předchůdci i vnitřní předpisy uvádějí, že byly přijaty v souladu se zásadami první směrnice. Vnitřní předpisy obsahují tři přílohy, z nichž jednu tvoří první směrnice. V pozdějším dodatku z roku 2008 k vnitřním předpisům se uvádí, že zohledňuje pátou směrnici.

52.

Posledně zmíněná skutečnost asi nejlépe vystihuje účel podrobného popisu vývoje a souběžné existence obou systémů popsaných v této části, a sice nakolik se oba systémy vyvíjely společně. Z hlediska legislativní metody to vše připomíná „matrjošku“: rozhodnutí Komise v sobě zahrnuje přílohu s vnitřními předpisy a v rámci nich se v příloze k této příloze nachází další unijní legislativní nástroj, a sice první směrnice. Jedna vrstva závisí na druhé.

53.

Souhrnně je tedy zjevné, že v současnosti jsou systém zelené karty a směrnice o pojištění motorových vozidel v rámci Unie úzce propojeny. Systém zelené karty vznikl nejdříve a po něm následovaly směrnice o pojištění motorových vozidel. Směrnice o pojištění motorových vozidel byly zavedeny jako „nadstavba specifická pro Unii“, přičemž jsou částečně naroubovány na systém zelené karty. Od této doby se oba systémy vyvíjely souběžně, přičemž Unie převzala řadu požadavků a podmínek pro členské státy ze systému zelené karty.

54.

Litevská vláda na jednání potvrdila, že se na nárok, který je předmětem původního řízení (původně vypořádaný kanceláří A) a přešel na kancelář B, vztahoval systém zelené karty. Tato okolnost, kterou musí ověřit předkládající soud, však vyvolává otázku, zda má Soudní dvůr pravomoc k výkladu vnitřních předpisů.

55.

S odvoláním se na rozsudky Demouche ( 29 ) a Fournier ( 30 ) Komise v písemném vyjádření a na jednání tvrdila, že Soudní dvůr nemá pravomoc k výkladu vnitřních předpisů. Komise poukázala na to, že pravomoc Soudního dvora podle čl. 267 písm. b) SFEU je omezena pouze na akty orgánů Unie. Vnitřní předpisy nejsou aktem žádného unijního orgánu. Soudní dvůr proto nemůže podat jejich výklad.

56.

Osobně s tím nesouhlasím.

57.

Existují dva způsoby, jak lze nahlížet na status vnitřních předpisů v unijním právním řádu: formálně 1. nebo věcně 2. Ať zvolím jakoukoli z těchto argumentačních metod, dospívám k témuž závěru, a sice že Soudní dvůr může v takovém případě, jako je projednávaná věc, podat výklad vnitřních předpisů.

58.

Zaprvé, vnitřní předpisy byly zveřejněny jako příloha rozhodnutí 2003/564 ( 31 ). Samo toto rozhodnutí je součástí unijního právního řádu. Obecně lze mít za to, že přílohy právních aktů mají stejnou právní sílu jako právní akty samotné ( 32 ).

59.

Zadruhé, rozhodnutí 2003/564 bylo zveřejněno v řadě L Úředního věstníku, která obsahuje závazné právní předpisy ( 33 ).

60.

Zatřetí, článek 1 samotného rozhodnutí ukládá členským státům jednoznačnou povinnost upustit od hraničních kontrol pojištění vozidel z jiných členských států nebo z třetích zemí, jež podléhají vnitřním předpisům ( 34 ). Navíc článek 6 konsolidované směrnice (bývalý článek 5 první směrnice) stanoví povinnost, aby členské státy zajistily, že národní kanceláře pojistitelů (na které se jinak vztahují vnitřní předpisy) si vyměňují určité informace. Tyto závazky, jejichž splnění je podmíněno přijetím vnitřních předpisů, jsou z hlediska unijního práva jasně vynutitelné.

61.

Spojení těchto skutečností má podle mého názoru jednoznačné právní důsledky, a sice formální inkorporaci vnějšího aktu do unijního právního řádu. To dokládá, že Soudní dvůr má pravomoc k výkladu tohoto aktu, který se stal součástí rozhodnutí Komise.

62.

I kdyby byl zaujat přístup spočívající v „přednosti obsahu před formou“, nedomnívám se, že by se závěr lišil. Právě naopak: při podrobném pohledu na celkový kontext a působení vnitřních předpisů v rámci unijního práva je podle mého názoru rovněž třeba dospět k závěru, že vnitřní předpisy jsou součástí unijního právního řádu.

63.

Má argumentace k této otázce je strukturována následovně: zaprvé zasadím rozsudek Demouche do jeho judikaturního rámce a). Zadruhé vylíčím své chápání dosahu tohoto rozsudku b). Zatřetí pojednám o celkovém vývoji pojištění motorových vozidel po vydání rozsudku Demouche c). Začtvrté se budu zabývat novější a vyvíjející se judikaturou týkající se pravomoci Soudního dvora k výkladu vnějších aktů d). Zapáté se budu stručně zabývat potenciální a širší oblastí pravomoci, do které spadají pravidla o pojištění motorových vozidel: volný pohyb osob e).

64.

Věc Demouche nebyla izolovaným případem. Při pohledu na judikaturu Soudního dvora předcházející a následující vydání rozsudku Demouche je zjevné, že výkladová řešení přijatá Soudním dvorem a jeho generálními advokáty ohledně dohody z roku 1972, která je právní předchůdkyní vnitřních předpisů, se lišila.

65.

Generální advokát M. Reischl se ve stanovisku ve věci Van Ameyde rozhodl „přezkoumat“ dohodu z roku 1972 „s cílem určit působnost ustanovení práva Společenství, jež jsou doplněna [touto] dohodou, a výklad, který se musí shodovat s výkladem dohody“, neboť ta je „určitým způsobem“ součástí „předpisů Společenství“ ( 35 ).

66.

Generální advokát G. Slynn ve stanovisku ve věci Demouche tento přístup plně nepotvrdil. Konkrétně vyjádřil určité výhrady k tomu, zda mělo být stanovisko generálního advokáta M. Reischla chápáno v tom smyslu, že dohoda z roku 1972 je aktem orgánů Společenství ( 36 ).

67.

Následně Soudní dvůr v rozsudku Fournier relativizoval svůj přístup k výkladu příslušné dohody o systému zelené karty ( 37 ). Předběžná otázka v uvedené věci se týkala výkladu pojmu „vozidlo, které má obvyklé stanoviště na území jiného členského státu“ ve smyslu čl. 1 odst. 4) první směrnice. Za povšimnutí stojí, že Soudní dvůr podal výklad žádaný vnitrostátním soudem, přestože bylo jasné, že se na skutkový stav dané věci vztahoval systém zelené karty, a nikoli směrnice o pojištění motorových vozidel ( 38 ). Pravděpodobně z tohoto důvodu Soudní dvůr dodal, že výrazy použité v dohodě z roku 1972 a v první směrnici nemají nutně stejný smysl, a bylo na vnitrostátním soudu, aby výrazům použitým v této dohodě přiznal „smysl, který považoval za vhodný, aniž byl vázán … smyslem … přiznaným témuž výrazu … [v první směrnici]“ ( 39 ).

68.

Hledání místa pro nástroje upravující zelenou kartu v rámci unijního právního řádu vyplývá rovněž ze stanoviska generálního advokáta F. G. Jacobse ve věci Fournier ( 40 ) . Generální advokát uvedl, že ačkoli Soudní dvůr nemůže vykládat dohodu z roku 1972, neznamená to, že Soudní dvůr nemá „žádnou pravomoc odpovědět na otázku vznesenou vnitrostátním soudem“. Generální advokát F. G. Jacobs, který učinil příměr s rozsudkem Dzodzi ( 41 ) a související judikaturou ( 42 ), měl za to, že se pravomoc Soudního dvora k výkladu musí uplatnit, neboť dohoda z roku 1972, „která zdaleka není běžnou soukromoprávní smlouvou, je základním prvkem systému zavedeného [první směrnicí]. Nejenže tato dohoda byla předvídána směrnicí, ale její uzavření bylo odkladnou podmínkou vstupu většiny ustanovení směrnice v platnost“ ( 43 ).

69.

Postoje Soudního dvora a generálního advokáta ve věci Fournier, jakož i postoj generálního advokáta ve věci Van Ameyde, svědčí podle mého názoru o tom, že nikdy nebyla vytyčena striktní černobílá hranice mezi tím, zda má Soudní dvůr plnou pravomoc, nebo zda nemá vůbec žádnou, čemuž by mohl nasvědčovat prostý odkaz na rozsudek Demouche bez jeho kontextu. Existovaly i odstíny šedé. Soudní dvůr již v minulosti uznal, že systém zelené karty byl vzájemně propojený s jinými unijními právními nástroji a unijní právní řád jej nemůže prostě přehlížet.

70.

Řešení zvolené v uvedené věci bylo však řešením „typu Dzodzi“, které spočívá v paralelismu výkladu ustanovení směrnic o pojištění motorových vozidel a systému zelené karty. Přestože by tento přístup byl stále možný, na základě důvodů, jež uvedu v následujících bodech této části, nejsem názoru, že by přesně vystihoval skutečné fungování systému zelené karty v rámci Unie, které od té doby dosáhlo značného vývoje.

71.

Předběžná otázka položená ve věci Demouche byla dosti úzká a konkrétní; týkala se rozhodčí doložky stanovené v dohodě z roku 1972, konkrétně změn vložených do této doložky uvedenou dohodou oproti původní dohodě z roku 1953 ( 44 ).

72.

Jinými slovy se věc Demouche týkala výlučně vnitřního fungování systému zelené karty v tehdejší podobě a fungování mechanismu řešení sporů používaného národními kancelářemi pojistitelů. V uvedené věci nevyvstala žádná otázka možného vzájemného působení vnitřních předpisů a tehdejšího systému zavedeného směrnicemi o pojištění motorových vozidel ani dopadu tohoto systému na práva třetích stran.

73.

Naproti tomu v projednávané věci žádá předkládající soud Soudní dvůr, aby upřesnil mimo jiné procesní záruky osob, které jsou považovány za odpovědné za nehodu a vůči kterým byl uplatněn regresní nárok na náhradu škody způsobené v jiném členském státě. Tento nárok je důsledkem fungování systému zelené karty, který byl výslovně začleněn do unijního práva.

74.

Otázky položené v projednávané věci tedy značně přesahují rámec vnitřní struktury vnitřních předpisů. Mají velmi odlišnou povahu. Týkají se v zásadě vnějších právních důsledků fungování vnitřních předpisů pro práva a povinnosti třetích stran. Z tohoto hlediska jsem názoru, že se projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce značně liší od otázky položené ve věci Demouche.

75.

Kromě toho, že ve věci Demouche vyvstala odlišná otázka, která nevyžadovala posouzení širších důsledků systému zelené karty v rámci unijního práva ze strany Soudního dvora, je rovněž třeba zdůraznit, že oblast úpravy pojištění motorových vozidel prostřednictvím systému zelené karty – směrnic o pojištění motorových vozidel zaznamenala od vydání rozsudku ve věci Demouche v roce 1987 další vývoj.

76.

V souhrnu se systémy zelené karty a směrnic o pojištění motorových vozidel staly čím dál více propojenými z hlediska věcného, institucionálního i procesního.

77.

Věcné propojení již bylo zkoumáno v bodech 32 až 53 tohoto stanoviska. Zrušení hraničních kontrol pojištění motorových vozidel podle první směrnice bylo podmíněno tím, čím se stala dohoda z roku 1972. Toto zrušení je i nadále podmíněno tím, že vnitřní předpisy zůstanou v platnosti.

78.

Institucionální propojení mezi oběma systémy zachází ještě dále. „Národní kanceláře pojistitelů“ obecně poskytují odškodnění na základě systému zelené karty. Podle směrnic o pojištění motorových vozidel jsou subjekty plnící obdobnou úlohu označeny jako „orgány pro odškodnění“. Ve skutečnosti však může jediný subjekt plnit obě funkce: národní kancelář pojistitelů a orgán pro odškodnění.

79.

V některých členských státech vyřizuje nároky vzniklé jak v rámci systému zelené karty, tak v rámci směrnic o pojištění motorových vozidel jediný subjekt. V praxi tak navrhovatel může jen stěží rozlišit, kdy tentýž orgán jedná podle směrnic o pojištění motorových vozidel a kdy jedná na základě systému zelené karty, neboť vnitrostátní postup je též často stejný. Sama Litva je toho příkladem. Naproti tomu v Německu je úloha spočívající v poskytnutí náhrady rozdělena mezi dva různé subjekty.

80.

Procesní propojení lze ilustrovat např. na článku 6 konsolidované směrnice (bývalý článek 5 první směrnice). Podle tohoto článku jsou členské státy povinny zajistit výměnu některých informací mezi národními kancelářemi pojistitelů, které se řídí systémem zelené karty.

81.

Kromě toho k likvidaci škod vzniklých v rámci toho či onoho systému dochází na základě stejného postupu, jaký vyžaduje článek 19 konsolidované směrnice (bývalý článek 4e třetí směrnice o pojištění motorových vozidel) ( 45 ).

82.

Pouze na okraj lze dodat, že dokumenty samotné CoB, které jsou veřejně dostupné, rovněž odrážejí propletenost systému zelené karty a směrnic o pojištění motorových vozidel. Odkazují na „pilíř zelené karty“ a „pilíř směrnic o pojištění motorových vozidel“, což zřejmě oba vydává za dílčí prvky nějakého zastřešujícího systému.

83.

Výše uvedené úvahy podle mého názoru dokládají, že jakkoli je systém zelené karty formálně nezávislý, stal se natolik propojeným s unijním systémem, že de facto tvoří jeden celek ( 46 ).

84.

Vedle vnitřního vývoje systému pojištění motorových vozidel je relevantní i širší kontext nejnovější judikatury týkající se pravomoci Soudního dvora podle článku 267 SFEU. Od vydání rozsudku ve věci Sevince ( 47 ) Soudní dvůr judikoval, že jeho pravomoc k podání výkladu podle článku 267 SFEU není omezena pouze na akty, jež byly přijaty striktně řečeno orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Tato pravomoc se vztahuje i na akty, které ač byly přijaty mimo institucionální rámec Unie, se následně staly součástí unijního právního řádu. Tato pravomoc je odůvodněna samotným cílem článku 267 SFEU, jenž spočívá v zajištění jednotného uplatňování všech předpisů, které jsou součástí unijního právního řádu ( 48 ).

85.

Naposledy Soudní dvůr ve věci Elliott potvrdil svoji pravomoc k výkladu harmonizované normy přijaté CEN (soukromoprávním subjektem), která byla zveřejněna v řadě C Úředního věstníku. Soudní dvůr poznamenal, že takováto norma je součástí unijního práva, a to tím spíše, že shoda s těmito normami je zajišťována Komisí ( 49 ).

86.

Pakliže tento závěr platí pro technickou normu zveřejněnou jako pouhé oznámení v řadě C Úředního věstníku, musím dojít k závěru, že se totéž musí a fortiori uplatnit na tu část rozhodnutí Komise, jež byla zveřejněna v Úředním věstníku jako závazné právní předpisy v řadě L Úředního věstníku. Jak bylo navíc již uvedeno výše, z uvedeného rozhodnutí plynou vynutitelné povinnosti ( 50 ), jejichž splnění může být vynucováno Komisí.

87.

Tento postoj je dále podložen širším ústavním argumentem. V nedávné době Soudní dvůr ve věci Ledra Advertising ( 51 ) dovodil, že ačkoli daný akt nelze považovat za akt přijatý orgánem Unie, jenž lze napadnout žalobou na základě článku 263 SFEU, nechrání to nutně Unii před žalobami na určení mimosmluvní odpovědnosti na základě článku 340 SFEU. Obdobně to znamená, že i když unijní orgány jednají v poněkud atypickém kontextu a neobvyklým způsobem, neznamená to, že se zcela vymykají soudnímu přezkumu.

88.

Stejná logika podle mého názoru platí ještě důrazněji v případě, že se některý unijní orgán rozhodne začlenit původně vnější právní akt do unijního práva a vyvodit z toho právní následky tím, že bude vnitřně vynucovat jeho plnění. Pokud k tomu dojde, nemůže tentýž orgán následně zavírat nad touto situací oči a tvrdit, že jelikož byl daný akt původně vypracován třetí stranou, není aktem přijatým tímto orgánem. Pokud by se připustily takovéto „černé díry“ v soudním přezkumu, bylo by to neslučitelné s vizí, že Unie je založena na vládě práva ( 52 ).

89.

Na závěr je třeba zmínit možná poněkud okrajovou, přesto však relevantní záležitost: celkový kontext, v němž jak vnitřní předpisy, tak směrnice o pojištění motorových vozidel působí, jakož i účel, pro který byly tyto systémy zavedeny do unijního právního řádu.

90.

Jak již bylo uvedeno výše, oba systémy byly zavedeny jako nástroj k zajištění volného pohybu osob ( 53 ). Spjatými s oběma uvedenými systémy se pak staly další prvky volného pohybu, a sice volný pohyb služeb, jako např. poskytování pojišťovacích služeb (jak potvrzují čtvrtá směrnice o pojištění motorových vozidel a konsolidovaná směrnice) ( 54 ).

91.

V kontextu projednávané věci je obzvláště důležité, že účast členského státu v rámci systému zelené karty, jak byla stanovena ve vnitřních předpisech nebo v jejich právním předchůdci, má zřetelný dopad na svobodu osob přemisťovat se přes hranice v rámci Unie ( 55 ).

92.

Proto by alternativní (nebo doplňkový) způsob přístupu k řešení otázky pravomoci Soudního dvora nespočíval v čl. 267 písm. b) SFEU, ale spíše v čl. 267 písm. a) SFEU. Není pochyb o tom, že předmět projednávané věci spadá do působnosti pravidel o volném pohybu obsažených ve Smlouvě. Unijní sekundární právní předpisy v podobě směrnic o pojištění motorových vozidel a konsolidované směrnice, které mají stejnou věcnou působnost jako vnitřní předpisy, byly totiž přijaty s cílem usnadnit volný pohyb osob v rámci Unie.

93.

Z toho vyplývají dva důsledky. Zaprvé vzhledem k propojenosti obou systémů je třeba zajistit, aby uplatňování příslušných prvků unijního sekundárního práva, a sice konsolidované směrnice a vnitřních předpisů, bylo konzistentní ( 56 ). Zadruhé je rovněž důležité zajistit, aby fungování těchto nástrojů nemělo nepříznivý dopad na volný pohyb osob považovaných za odpovědné za nehodu takovým způsobem, který by byl neslučitelný s ustanoveními primárního práva.

94.

Skutečnost, že daný předmět spadá do působnosti ustanovení o volném pohybu obsaženého ve Smlouvě, má též dopad na uplatnitelnost procesních práv dotyčných stran, jež jsou zakotvena zejména v článku 47 Listiny a odvolává se na ně vnitrostátní soud.

95.

Podle čl. 51 odst. 1 Listiny jsou její ustanovení určena členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie ( 57 ). Dosahováním souladu s rozhodnutím Komise, kterým se vnitřní předpisy začleňují do unijního právního řádu, členské státy uplatňují právo Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1) Listiny. Z tohoto důvodu se stávají použitelnými i záruky zakotvené v Listině.

96.

S ohledem na všechny výše uvedené formální i věcné úvahy dospívám k dílčímu závěru, že Soudní dvůr má pravomoc k výkladu vnitřních předpisů připojených k rozhodnutí Komise.

97.

Předkládající soud se táže, zda konsolidovaná směrnice a vnitřní předpisy umožňují, aby národní kancelář pojistitelů, in casu kancelář B, založila svůj nárok na úhradu směřující proti takovým osobám, jako jsou spolužalovaní, na pouhé skutečnosti, že kancelář B uhradila požadovanou částku jiné národní kanceláři pojistitelů, in casu kanceláři A. Předkládající soud se konkrétně táže, zda kancelář B (jakožto žalobkyně) musí plně prokázat odpovědnost, na níž se zakládá její nárok, a tudíž i výši škody v členském státě žalovaného (první otázka).

98.

Předkládající soud se rovněž táže na rozsah informační povinnosti, kterou má kancelář A vůči takovým osobám, jako jsou spolužalovaní a žalobkyně (druhá a třetí otázka). Dále chce zjistit, jaké jsou důsledky nesplnění této povinnosti (čtvrtá otázka). Konečně se předkládající soud táže, zda je třeba na částku vyplacenou jednou kanceláří druhé kanceláři nahlížet ve světle vnitřních předpisů jako na riziko bez nároku na náhradu, a nikoli jako na peněžitý závazek (pátá otázka).

99.

První otázka položená předkládajícím soudem se v podstatě týká důkazního břemene, které nese žalobkyně v původním řízení. Tento aspekt dále vyvolává otázku procesních záruk spolužalovaných. Mám za to, že tato otázka je zásadní pro rozhodnutí o nároku uplatněném v původním řízení.

100.

Naproti tomu zbývající otázky souvisejí se závazky mezi kancelářemi A a B. Nejsem názoru, že odpověď na tuto otázku poskytne užitečné vodítko, pokud jde o konkrétní práva a povinnosti plynoucí z právního vztahu mezi kanceláří B a spolužalovanými, který je předmětem žaloby v původním řízení probíhajícím před vnitrostátním soudem.

101.

Z těchto důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na první předběžnou otázku, a pokud by Soudní dvůr následoval můj návrh odpovědi na tuto otázku, zbývající položené předběžné otázky by se staly do značné míry nadbytečnými.

102.

Na úvod je třeba připomenout, že na projednávanou věc se nepoužijí směrnice o pojištění motorových vozidel. Jak uvedla Komise v písemném vyjádření a Litevská vláda potvrdila na jednání, nárok související s předmětnou nehodou byl vypořádán na základě systému zelené karty. Toto skutkové zjištění musí ověřit předkládající soud. Nicméně vzhledem k absenci skutečností svědčících o opaku jsem názoru, že na položenou otázku je třeba odpovědět pouze s ohledem na vnitřní předpisy.

103.

Vnitřní předpisy však neupravují procesní podmínky, za kterých může národní kancelář pojistitelů, jež vstupuje do práv jiné národní kanceláře pojistitelů, podat takovou žalobu, jaká byla podána v původním řízení. Zmíněné předpisy se týkají vztahů mezi příslušnými národními kancelářemi pojistitelů.

104.

Z toho vyplývá, že se procesní i hmotněprávní pravidla týkající se takové žaloby na náhradu škody, jako je regresní nárok uplatněný žalobkyní v původním řízení, budou plně řídit vnitrostátním právem členského sátu, v němž byla žaloba podána.

105.

Avšak jak jsem již objasnil výše v části B tohoto stanoviska, vnitřní předpisy byly inkorporovány do rozhodnutí Komise. Staly se tak součástí unijního právního řádu. Navíc vzhledem k tomu, že plní funkci nástroje usnadňujícího volný pohyb osob, a tudíž plně spadají do jeho působnosti, uplatní se minimální požadavky stanovené v Listině. Právě v tomto kontextu pojímám odkaz na článek 47 Listiny (právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces), který vnitrostátní soud učinil v první otázce.

106.

Je tedy nutné zajistit, aby soudní vymáhání nároků vzniklých podle vnitřních předpisů bylo v souladu s minimálními procesními zárukami zakotvenými v Listině. Tyto záruky se uplatní nejen na oběti dopravních nehod, ale i na osoby, které jsou údajně odpovědné za tyto nehody a byly vůči nim uplatněny související nároky na odškodnění. Vyvážený přístup je o to důležitější za takových okolností jako v původním řízení, kde odpovědnost za předmětnou nehodu podle všeho nesou společně oba řidiči.

107.

Na základě horizontálního srovnání obsahují směrnice o pojištění motorových vozidel pravidla – byť nepříliš propracovaná – regresního nároku orgánu pro odškodnění vůči osobě odpovědné za nehodu, která poškodila oběť mimo stát jejího bydliště ( 58 ).

108.

Ačkoli se projednávaná věc netýká takovéto situace ( 59 ), lze mít stěží za to, že by minimální procesní záruky, jež se v takovémto případě uplatní, neměly být vykládány konzistentně v případě regresních nároků uplatněných v jiných řízeních, jako je původní řízení.

109.

S přihlédnutím k propojenosti směrnic o pojištění motorových vozidel se systémem zelené karty v rámci Unie zastávám názor, že by osobám odpovědným za nehody měla být zaručena obecná minimální procesní ochrana ve smyslu článku 47 Listiny. Je-li takováto ochrana poskytnuta v rámci jednoho systému, druhý systém by se neměl v rámci unijního právního řádu vyvíjet izolovaně.

110.

Jaká minimální ochrana by měla být vzhledem k výše uvedenému a s ohledem na uvedené úvahy vyžadována, pokud jde o takové uplatnění regresního nároku jako v původním řízení?

111.

Nárok v původním řízení je podle všeho občanskoprávním nárokem z mimosmluvní/deliktní odpovědnosti. Z hlediska procesních záruk právo účastníků řízení na účinnou právní ochranu a na to, aby jejich věc byla spravedlivě a veřejně projednána, ve smyslu článku 47 Listiny, v zásadě znamená ( 60 ), že spolužalovaní musí mít možnost napadnout tvrzení o odpovědnosti a výši škody, jež má být nahrazena. Tato možnost musí být poskytnuta buď v soudním řízení v členském státě nehody (pokud bylo takovéto řízení zahájeno), nebo v soudním řízení v členském státě, v němž byl uplatněn regresní nárok.

112.

S těmito požadavky by nebylo slučitelné, kdyby vůči osobě považované za odpovědnou za nehodu bylo automaticky vynuceno splnění dohody o vyrovnání dosažené v členském státě nehody, které se dotyčná osoba neúčastnila. K témuž závěru je třeba dospět jak v případě, že by takovéto situace byly označeny za res inter alios acta ( 61 ), tak v případě, že by byly nazírány z pohledu souvisejícího konceptu relativních účinků smlouvy (privity of contract) ( 62 ). Jinými slovy uplatnění regresní náhrady škody na základě systému zelené karty nemůže fungovat na bázi vzájemného uznávání ( 63 ). Ze skutečností obsažených ve spisu je však patrné, že právě takovýto přístup byl zaujat v prvoinstančním rozsudku v původním řízení.

113.

Přesné podrobnosti procesních záruk, které se musí uplatnit ve vztahu k takovým osobám, jako jsou spolužalovaní v původním řízení, musí upravit členské státy. Nicméně to, že jedna kancelář pojistitelů pouze informovala druhou kancelář v jiném členském státě, že předmětné odškodnění bylo vyplaceno na základě vnitřních předpisů, nelze považovat za dostatečný důkaz odpovědnosti, tudíž ani výše škody, jejíž náhrada má být poskytnuta. Důkaz na podporu regresního nároku uplatněného národní kanceláří pojistitelů vůči osobě, která je považována za odpovědnou za dopravní nehodu, v členském státě, v němž bylo vozidlo registrováno, musí být plně podán na základě vnitrostátních pravidel tohoto členského státu upravujících občanskoprávní odpovědnost.

114.

Stručně řečeno: i když byly vnitřní předpisy inkorporovány do unijního právního řádu rozhodnutím Komise, nezavádějí systém „vzájemného uznávání“. Otázku, jak bude rozhodnuto o případném uplatnění regresního nároku, řeší vnitrostátní právo. Nicméně článek 47 Listiny vyžaduje, aby byl jednotlivci, který je považován za odpovědného za dopravní nehodu poskytnut „prostor k obhajobě před soudem“, pokud odpovědnost popírá. K tomu může dojít v členském státě nehody, nebo v členském státě, kde byl proti danému jednotlivci uplatněn regresní nárok. Právo na spravedlivý proces se každopádně nemůže vytratit. Nemůže být ztraceno v důsledku skulin v právních systémech.

115.

Na základě výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr na první předběžnou otázku položenou Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud, Litva) odpověděl následovně:

„Vnitřní předpisy Rady kanceláří, které byly přijaty dohodou ze dne 30. května 2002, jakožto příloha k rozhodnutí Komise 2003/564/ES ze dne 28. července 2003, kterým se provádí směrnice Rady 72/166/EHS, pokud jde o kontroly pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, nemohou být vykládány tak, že vyžadují automatickou vykonatelnost dohody o vyrovnání, které bylo dosaženo bez účasti osoby považované za odpovědnou v členském státě, kde k nehodě došlo, vůči dotyčné osobě v členském státě, v němž bylo vozidlo registrováno.

Skutečnosti zakládající jakýkoli takovýto regresní nárok uplatněný národní kanceláří pojistitelů v členském státě, v němž bylo vozidlo registrováno, vůči osobě považované za odpovědnou za dopravní nehodu, musí být plně prokázány na základě vnitrostátních pravidel tohoto členského státu upravujících občanskoprávní odpovědnost, přičemž musí být dodrženy zejména záruky stanovené v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie.“