1.

Soudní dvůr je v projednávané věci vyzván, aby v rámci ochrany spotřebitele podal vysvětlení, zvláště pokud jde o komunikaci po telefonu, a konkrétně o případ, kdy obchodník poskytne svým zákazníkům telefonní linku vyhrazenou pro poprodejní servis.

2.

Položené předběžné otázky se týkají výkladu pojmu „běžná [základní] sazba“ ve smyslu článku 21 směrnice 2011/83/EU ( 2 ), přičemž samotná směrnice neobsahuje žádnou definici tohoto pojmu. Tato věc tedy Soudnímu dvoru skýtá příležitost poprvé se vyjádřit k výkladu tohoto článku, a zejména k pojmu „běžná [základní] sazba“, který je v něm uveden.

3.

Článek 4 směrnice 2011/83, nadepsaný „Úroveň harmonizace“, zní takto:

„Členské státy nesmí v rámci svého vnitrostátního práva ponechat v platnosti ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice, včetně více či méně přísných ustanovení za účelem zajištění odlišné úrovně ochrany spotřebitele, pokud není v této směrnici stanoveno jinak.“

4.

Článek 6 této směrnice, nadepsaný „Požadavky na informace v případě smluv uzavřených na dálku a smluv uzavřených mimo obchodní prostory“, ve svém odstavci 1 uvádí:

„1.   Před tím, než je spotřebitel vázán smlouvou uzavřenou na dálku nebo smlouvou uzavřenou mimo obchodní prostory či odpovídající smluvní nabídkou, poskytne obchodník spotřebiteli jasným a srozumitelným způsobem tyto informace:

[…]

[…]“

5.

Podle článku 21 této směrnice, nadepsaném „Komunikace po telefonu“:

„Členské státy zajistí, aby v případě, že obchodník provozuje telefonní linku vyhrazenou pro záležitosti týkající se uzavřených smluv, neplatil spotřebitel za hovor s obchodníkem vyšší částku[,] než je běžná [základní] sazba.

Prvním pododstavcem není dotčeno právo poskytovatelů telekomunikačních služeb účtovat za tyto hovory poplatky.“

6.

Článek 312a Bürgerliches Gesetzbuch (občanský zákoník, dále jen „BGB“), nadepsaný „Obecné povinnosti a zásady použitelné na spotřebitelské smlouvy; meze sjednání úplaty“, který provádí článek 21 směrnice 2011/83, stanoví v odstavci 5 následující:

„Dohoda, na jejímž základě má spotřebitel povinnost uhradit úplatu za to, že telefonicky kontaktuje obchodníka kvůli otázkám nebo vysvětlením ohledně smlouvy, která je mezi nimi uzavřena, prostřednictvím telefonního čísla, které obchodník poskytl pro takové účely, je neplatná, pokud sjednaná úplata převyšuje úplatu za pouhé používání telekomunikační služby. Pokud je dohoda podle první věty neplatná, nemá spotřebitel vůči poskytovateli telekomunikačních služeb ani povinnost platit za hovor poplatek. Poskytovatel telekomunikačních služeb je oprávněn požadovat od obchodníka, který uzavřel se spotřebitelem neplatnou dohodu, úplatu pouze za používání telekomunikační služby.“

7.

Společnost comtech GmbH je německou společností, jejíž hospodářskou činností je prodej elektrických a elektronických přístrojů. Tato společnost uvádí na své internetové stránce telefonní číslo zákaznického servisu, které se týká zákazníků, kteří se společností již uzavřeli smlouvu a chtějí, aby jim byly telefonicky objasněny nebo vysvětleny otázky související s jejich smlouvou. Toto telefonní číslo je speciální číslo, které obsahuje předvolbu 0180, jež je v Německu používána pro zákaznické servisy s jednotnou vnitrostátní sazbou. Cena hovoru na toto speciální (nezeměpisné) číslo je vyšší než částka, kterou by spotřebitel zaplatil za hovor na běžné (zeměpisné) číslo pevné linky nebo mobilní sítě při obvyklých sazbách za telefonní hovory ( 3 ).

8.

Zentrale zur Bekämpfung unlauteren Wettbewerbs Frankfurt am Main e.V. (Spolek pro potírání nekalé soutěže Frankfurt nad Mohanem, dále jen „Spolek“) je spolkem na podporu obchodních zájmů svých členů, kterými jsou zejména spolky a podniky. Spolek podal k předkládajícímu soudu žalobu na zdržení se jednání proti společnosti comtech z důvodu porušení ustanovení § 312a odst. 5 BGB, které provádí článek 21 směrnice 2011/83. V rámci této žaloby Spolek tvrdí, že poskytnutí telefonní linky vyhrazené pro poprodejní servis za vyšší sazbu, než je sazba za běžné hovory, je nekalou obchodní praktikou ( 4 ).

9.

Společnost comtech tuto žalobu na zdržení se jednání odmítá. Tato společnost uvedla, že smyslem ustanovení § 312a odst. 5 BGB vykládaného ve světle článku 21 směrnice 2011/83 je, aby obchodník nedosahoval prostřednictvím zákaznické telefonní linky zisku. Podle této společnosti tedy není zakázáno, aby poplatky za hovory byly vyšší než sazba za tzv. „běžné“ hovory pro pokrytí úplaty pro telefonního operátora za poskytování linky zákaznického servisu, pokud obchodník z této služby nedosahuje zisku ( 5 ).

10.

Předkládající soud uvádí, že pro vyřešení sporu v původním řízení je nutno podat výklad pojmu „úplata za pouhé používání telekomunikační služby“, který je uveden v § 312a odst. 5 BGB. Vzhledem k tomu, že sazby takových telefonních linek, jako je linka dotčená ve věci v původním řízení, jsou předmětem harmonizace na evropské úrovni stanovené v článku 21 směrnice 2011/83, je zapotřebí podat rovněž výklad tohoto ustanovení směrnice 2011/83. Toto ustanovení uvádí, že spotřebitel není povinen platit za telefonní hovor po uzavření smlouvy vyšší částku, než je „běžná [základní] sazba“.

11.

Podle předkládajícího soudu bylo cílem německého zákonodárce zamezit tomu, aby obchodník dosahoval z poskytování nezeměpisné telefonní linky zisku. Takový výklad článku 21 směrnice 2011/83, a tudíž ustanovení § 312a odst. 5 BGB, nevylučuje, aby spotřebitel platil za hovor na nezeměpisnou linku více než za běžný hovor, pokud příjmy nepřevýší náklady na poskytování takové linky.

12.

Předkládající soud však má pochybnosti ohledně tohoto výkladu a táže se, zda není nutno pojem „běžná [základní] sazba“ vykládat úžeji, než jak tento pojem vykládá německý zákonodárce, aby tak byla zajištěna vyšší úroveň ochrany spotřebitele. Předkládající soud má za to, že ze znění a cíle článku 21 směrnice 2011/83 vyplývá potřeba užšího výkladu. Ačkoli totiž sporné vnitrostátní ustanovení – jak bylo uvedeno – zakazuje dosahovat poskytováním nezeměpisné telefonní linky zisku, nebrání tomu, aby za hovory na tuto linku byla účtována vyšší částka než za hovory na linky běžné.

13.

Vzhledem k těmto úvahám se Landgericht Stuttgart (Zemský soud ve Stuttgartu, Německo) rozsudkem ze dne 15. října 2015, došlým kanceláři Soudního dvora dne 5. listopadu 2015, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

14.

Písemná vyjádření předložily Spolek, estonská, litevská, nizozemská a finská vláda, jakož i Evropská komise. Vzhledem k tomu, že nikdo ze zúčastněných nepožádal, aby byla vyslechnuta jejich ústní vyjádření, rozhodl Soudní dvůr, že se jednání konat nebude.

15.

Předkládající soud se svými předběžnými otázkami táže, zda je nutno pojem „běžná [základní] sazba“ vykládat v tom smyslu, že poplatky účtované spotřebiteli za hovor s obchodníkem prostřednictvím telefonní linky vyhrazené pro poprodejní servis nesmí být vyšší než cena, kterou by tento spotřebitel zaplatil za hovor na běžné (zeměpisné) číslo pevné linky nebo mobilní sítě, a dále jaký význam je třeba přisoudit tomu, zda obchodník prostřednictvím této telefonní linky dosahuje či nedosahuje zisku.

16.

Jeví se mi jako vhodné – jak to v podstatě navrhla Komise – posoudit tyto otázky společně, neboť se obě týkají výkladu jednoho a téhož pojmu.

17.

Předkládající soud se tak svými dvěma předběžnými otázkami v podstatě táže, jak je nutno vykládat pojem „běžná [základní] sazba“ uvedený v článku 21 směrnice 2011/83.

18.

Úvodem je zapotřebí poukázat na to, že Spolek, estonská a litevská vláda i Komise zastávaly ve svých vyjádřeních stanovisko, podle něhož spotřebitel nesmí za hovor s obchodníkem prostřednictvím telefonní linky vyhrazené pro poprodejní servis zaplatit vyšší cenu, než jakou by zaplatil za hovor na běžné (zeměpisné) číslo pevné linky nebo mobilní sítě.

19.

V článku 21 prvním pododstavci směrnice 2011/83 se stanoví, že „[č]lenské státy zajistí, aby v případě, že obchodník provozuje telefonní linku vyhrazenou pro záležitosti týkající se uzavřených smluv, neplatil spotřebitel za hovor s obchodníkem vyšší částku[,] než je běžná [základní] sazba“.

20.

Vzhledem k tomu, že ani ve směrnici 2011/83, ani v právním rámci vytvořeném unijním normotvůrcem v oblasti poskytování telekomunikačních služeb není pojem „běžná [základní] sazba“ definován ( 6 ), vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora, že význam a dosah pojmů, které unijní právo nijak nedefinuje, musí být určeny v souladu s jejich obvyklým smyslem v běžném jazyce s přihlédnutím ke kontextu, ve kterém jsou použity, a cílům, které sleduje právní úprava, jejíž jsou součástí ( 7 ).

21.

Pokud jde o obvyklý smysl pojmu „běžná [základní] sazba“ v německém jazyce, připomíná tento pojem – jak poukázal předkládající soud – pojem „místní sazba“, kterým se označují poplatky, které vznikají při místním hovoru na běžné telefonní číslo. Předkládající soud kromě toho zdůrazňuje, že výklad tohoto pojmu není v Německu jednotný ( 8 ).

22.

Z ustálené judikatury v tomto ohledu vyplývá, že formulace použitá v jednom z jazykových znění ustanovení unijního práva nemůže sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto ustanovení ani jí nemůže být v tomto ohledu přiznána přednost před jinými jazykovými zněními. Ustanovení unijního práva totiž musí být vykládána a používána jednotně na základě znění vypracovaných ve všech jazycích Evropské unie. V případě rozdílů mezi různými jazykovými verzemi unijního práva musí být dotčené ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí ( 9 ).

23.

Jak správně podotýká Komise, v projednávané věci se i přes to, že jednotlivé jazykové verze nejsou v zásadě formulovány nejednoznačně ( 10 ), nejeví s ohledem na rozdílnost sazeb nabízených koncovým uživatelům za poskytování telekomunikačních služeb v členských státech ( 11 ) a na rychlý vývoj, jaký lze sledovat v dynamickém odvětví telekomunikací, jako možné definovat užití běžného jazyka, pokud jde o pojem „běžná [základní] sazba“. V důsledku toho neumožňuje obecný význam pojmu použitého v jiných jazykových zněních sám o sobě odpovědět na položenou předběžnou otázku.

24.

Je tedy zapotřebí podat výklad pojmu „běžná [základní] sazba“ na základě celkové systematiky a účelu směrnice 2011/83, jakož i vzhledem ke kontextu, do něhož tato směrnice zapadá. Také historie vzniku této směrnice může být věrohodným zdrojem umožňujícím do určité míry vysledovat záměr unijního normotvůrce v tak citlivé oblasti, jakou je ochrana spotřebitelů.

25.

Výklad článku 21 směrnice 2011/83 je nutno podat při zohlednění ustanovení této směrnice, která s tímto článkem souvisejí.

26.

V tomto ohledu je potřeba zdůraznit, že v článku 6 odst. 1 písm. f) směrnice 2011/83, v němž se stanoví předsmluvní požadavky na informace v případě smluv uzavřených na dálku a smluv uzavřených mimo obchodní prostory, je rovněž uveden pojem „základní sazba“. V tomto ustanovení se uvádí, že obchodník je povinen před uzavřením smlouvy informovat spotřebitele o „náklad[ech] na prostředky komunikace na dálku použit[ých] pro uzavření smlouvy, pokud se liší od základní sazby“ ( 12 ).

27.

Tato povinnost informovat spotřebitele umožňuje podle Komise spotřebiteli rozhodnout se, zda smlouvu s obchodníkem uzavře či nikoli, a to při znalosti nákladů týkajících se prostředků komunikace na dálku ( 13 ). Komise rovněž tvrdí, že za „základní sazbu“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. f) směrnice 2011/83 lze považovat pouze náklady, jež spotřebitel může očekávat, tedy náklady na obvyklou komunikaci prostřednictvím telefonní linky účtované za hovor na běžné (zeměpisné) číslo pevné linky nebo mobilní sítě. Vzhledem k tomu, že spotřebiteli jsou tyto náklady známy na základě smlouvy uzavřené s jeho poskytovatelem telekomunikačních služeb, není obchodníkovi v rámci tohoto článku uložena žádná informační povinnost. Pokud je na druhou stranu komunikace mezi spotřebitelem a obchodníkem prostřednictvím telefonní linky vedena prostřednictvím telefonního čísla, které pro spotřebitele znamená poplatky vyšší než při obvyklé komunikaci prostřednictvím telefonní linky za hovor na běžné (zeměpisné) číslo pevné linky nebo mobilní sítě, musí být spotřebitel obchodníkem jasným a srozumitelným způsobem informován.

28.

Pokud v rámci ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. f) směrnice 2011/83 nasvědčuje výklad tohoto ustanovení a pojmu „základní sazba“, který je v něm obsažen, tomu, že se tento pojem vztahuje výlučně na náklady obvykle vznikající při komunikaci prostřednictvím telefonní linky za hovor na běžné (zeměpisné) číslo pevné linky nebo mobilní sítě, nemůže tomu být podle mého názoru jinak v případě výkladu pojmu „běžná [základní] sazba“ ve smyslu článku 21 této směrnice.

29.

Článek 21 směrnice 2011/83 je tudíž s ohledem na jeho kontext nutno vykládat tak, že se vztahuje pouze na náklady, jež spotřebiteli vzniknou za hovor na běžné (zeměpisné) číslo pevné linky nebo mobilní sítě.

30.

Jedině tento výklad je způsobilý zajistit uskutečnění cílů sledovaných směrnicí 2011/83, jak se pokusím níže doložit.

31.

Účelem směrnice 2011/83, jak uvádí její článek 1, je „přispět k řádnému fungování vnitřního trhu dosažením vysoké úrovně ochrany spotřebitele“ ( 14 ).

32.

V tomto ohledu body 3 ( 15 ) až 5 a 7 odůvodnění směrnice 2011/83 připomínají, že cílem této směrnice je přispět k „vysoké úrovni ochrany spotřebitele“. Zejména bod 7 odůvodnění této směrnice uvádí, že „spotřebitelé [by] měli požívat společné vysoké úrovně ochrany v celé Unii“ ( 16 ).

33.

Podle nizozemské vlády není německá právní úprava dotčená ve věci v původním řízení v rozporu s článkem 21 směrnice 2011/83, a především s účelem ochrany spotřebitele uvedeným v bodech 3 až 5 a 7 odůvodnění a článku 1 této směrnice. Na rozdíl od estonské ( 17 ) a litevské vlády se totiž nizozemská vláda domnívá, že pojem „běžná [základní] sazba“ zahrnuje dodatečné poplatky za informační servis, jež vyplývají z poskytování dotčené zákaznické linky ( 18 ).

34.

Tento argument mě nepřesvědčuje.

35.

V bodě 2 odůvodnění směrnice 2011/83 se zdůrazňuje, že tato směrnice upouští od zásady minimální harmonizace obsažené ve směrnicích 85/577/EHS ( 19 ) a 97/7 ve prospěch harmonizace úplné. V zájmu právní jistoty je tak cíle „požívat společné vysoké úrovně ochrany v celé Unii“ dosaženo prostřednictvím úplné harmonizace určitých podstatných hledisek smluv uzavíraných mezi podniky a spotřebiteli ( 20 ). V důsledku toho pak v souladu s článkem 4 směrnice 2011/83 „[č]lenské státy nesmí v rámci svého vnitrostátního práva ponechat v platnosti ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice, včetně více či méně přísných ustanovení za účelem zajištění odlišné úrovně ochrany spotřebitele, pokud není v této směrnici stanoveno jinak“, přičemž – jak připomínám – ohledně článku 21 této směrnice jinak stanoveno není ( 21 ).

36.

Jak správně zdůraznily estonská a litevská vláda a Komise, týká se článek 21 směrnice 2011/83 situace, v níž se spotřebitel po uzavření smlouvy obrátí na obchodníka ve věci této smlouvy, zejména za účelem vyjasnění otázek týkajících se jejího plnění ( 22 ), nebo po jejím naplnění za účelem uplatnění práv ze záruky či zjednání nápravy. Vzhledem k tomu, že telefonní linku pro kontaktování obchodníka zřizuje tento obchodník, je to on, kdo má vliv na stanovení výše poplatků účtovaných spotřebitelům, jež mu volají. Pokud se totiž obchodník rozhodne zřídit běžné (zeměpisné) číslo pevné linky nebo mobilní sítě, vznikají při hovoru spotřebitele obchodníkovi pouze náklady vypočítané na základě smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a jeho poskytovatelem telekomunikačních služeb. Pokud se na druhou stranu obchodník rozhodne zřídit speciální telefonní linku, jejíž sazby volání jsou vyšší než běžné sazby na trhu, může se stát, že spotřebitel z ekonomických důvodů nevyužije ke své vlastní nevýhodě telefonického kontaktu s obchodníkem, neboť by to pro něj znamenalo dodatečné poplatky.

37.

Zaplacení vyšší ceny než při volání na běžné telefonní číslo by v důsledku mohlo spotřebitele odradit od kontaktování obchodníka, neboť by znamenalo dodatečné náklady ( 23 ). Z celkové systematiky směrnice navíc vyplývá, že služba zákaznického servisu je nevyvratitelně součástí očekávání smluvních stran, a proto je zahrnuta v ceně již zaplacené spotřebitelem. Užití telefonního čísla s vyšší sazbou za volání by znamenalo, že spotřebitel zaplatí za tutéž službu dodatečné poplatky ( 24 ). Tím více to platí v případě, že je hodnota předmětu smlouvy nízká.

38.

Takový výklad ustanovení čl. 21 prvního pododstavce směrnice 2011/83 není zpochybněn druhým pododstavcem tohoto článku, který stanoví, že „[p]rvním pododstavcem není dotčeno právo poskytovatelů telekomunikačních služeb účtovat za tyto hovory poplatky“. Souhlasím s argumentem litevské vlády a Komise, podle něhož je určujícím faktorem skutečnost, že úplata účtovaná spotřebiteli nesmí být vyšší než úplata při běžném volání za obvyklé tržní ceny.

39.

Systém úplné harmonizace, který zavádí směrnice 2011/83, a vysoká úroveň ochrany spotřebitele by podle mého názoru mohly ztratit svůj užitečný účinek, pokud by Soudní dvůr v projednávané věci zvolil výklad článku 21 směrnice 2011/83, jenž by umožnil členským státům zavést na vnitrostátní úrovni taková ustanovení, jako jsou ustanovení ve věci v původním řízení, jež nezahrnují pouze obvyklé tržní poplatky za telefonní hovory na běžné (zeměpisné) číslo pevné linky nebo mobilní sítě.

40.

Jak nyní vysvětlím, odpovídá tento výklad rovněž historii vzniku článku 21 směrnice 2011/83.

41.

Systematický výklad a teleologický výklad článku 21 směrnice 2011/83, které jsou uvedeny v bodech 29 a 39 tohoto stanoviska, jsou rovněž v souladu s historií vzniku tohoto ustanovení.

42.

Vzhledem k tomu, že totiž bylo během legislativního procesu konstatováno ( 25 ), že neexistují jednotná pravidla, pokud jde o otázky týkající se placených telefonních služeb zákaznického servisu, navrhl Evropský parlament ve svém pozměňovacím návrhu č. 1378 vložení nového článku 28a (nový) s názvem „Komunikace a dosažitelnost“ ( 26 ). V odůvodnění tohoto pozměňovacího návrhu bylo uvedeno, že „obchodníci čím dál tím více přesouvají svůj zákaznický a reklamační servis na call–centra. Spotřebitelům jsou pak účtovány často nezanedbatelné poplatky, jsou-li přesměrováni na speciální placená čísla […]. Mělo by tak být právním předpisem stanoveno, že komunikace a dosažitelnost jsou součástí smluvního závazku, za níž není po dobu trvání daného smluvního vztahu nebo během záruční doby požadována dodatečná úplata“ ( 27 ).

43.

Komise v tomto ohledu ve svých dokumentech poukazuje na to, že pojem „běžná [základní] sazba“ byl zaveden při schvalování a přeformulování návrhu Parlamentu ( 28 ). V prvním čtení tak byl po dohodě mezi Parlamentem a Radou Evropské unie přijat návrh směrnice obsahující článek 21 ( 29 ). Cílem unijního normotvůrce byla tedy ochrana spotřebitelů před vyššími náklady za telefonní hovor s obchodníkem nebo jeho zákaznickým servisem v souvislosti s již uzavřenou smlouvou.

44.

Tento záměr unijního normotvůrce kromě toho potvrzují pokyny GŘ pro spravedlnost týkající se směrnice 2011/83 ( 30 ). V bodě 10 těchto pokynů se v první řadě připomíná, že cílem článku 21 této směrnice je „ochrana spotřebitelů před dodatečnými poplatky za telefonní hovory s obchodníkem, s nímž uzavřeli smlouvu, například kvůli řešení stížnosti. Za tyto hovory není [ve druhé řadě] přípustné od spotřebitele požadovat úhradu vyšší částky, než je ‚běžná [základní] sazba‘. Přestože směrnice neuvádí výslovnou definici této ‚běžné [základní] sazby‘, důvodem pro její použití je požadovat od obchodníků, aby zajistili, že spotřebitelé nebudou za hovory, na něž se vztahuje článek 21, platit více než čisté náklady na služby elektronických komunikací“ ( 31 ). Tyto pokyny kromě toho upřesňují, že aby obchodníci splnili tento požadavek na běžnou [základní] sazbu, „měli by […] používat telefonní čísla, jako jsou například standardní (zeměpisná) pevná nebo mobilní čísla, na která se nevztahuje žádný režim zvláštních sazeb. Příkladem čísel účtovaných za běžnou [základní] sazbu by byla rovněž nezeměpisná čísla, která poskytovatelé elektronických komunikačních služeb obvykle zahrnují do svých nabídek „balíčků“ minut, které lze provolat za pevný měsíční paušál, a čísla, kde účtované sazby nejsou vyšší než sazby za volání na zeměpisná čísla“ ( 32 ).

45.

Z bodů 25 až 40 tohoto stanoviska podle mého názoru jednoznačně vyplývá, že výklad článku 21 směrnice 2011/83 v tom smyslu, že se pojem „běžná [základní] sazba“ vztahuje na veškeré náklady na využívání telekomunikační služby, tedy bez ohledu na výši těchto nákladů, by byl v rozporu s cílem, který touto právní úpravou sleduje unijní normotvůrce.

46.

Jak jsem uvedl v bodě 38 tohoto stanoviska, je určujícím faktorem pro výklad článku 21 směrnice 2011/83 a pojmu „běžná [základní] sazba“ skutečnost, že úplata účtovaná spotřebiteli nesmí být vyšší než úplata při běžném hovoru za obvyklé tržní ceny. Z toho vyplývá – jak to potvrzují systematický výklad a teleologický výklad tohoto ustanovení i historie jeho vzniku – že pokud náklady vzniklé spotřebiteli překročí běžné sazby za obvyklé telefonní hovory, nejedná se o „běžnou [základní] sazbu“ ve smyslu článku 21 směrnice 2011/83.

47.

Jak totiž správně podotkly estonská, litevská a finská vláda i Komise, cíl ochrany spotřebitele před vyššími sazbami za volání v rámci komunikace s obchodníkem při uzavírání smlouvy či po jejím uzavření bude mít přednost bez ohledu na otázku, kdo je konečným příjemcem úplaty hrazené spotřebitelem za užívání telekomunikačních služeb ( 33 ). Článek 21 směrnice 2011/83 by navíc ztratil svůj užitečný účinek, pokud by ochrana spotřebitele před vyššími náklady na volání závisela na tom, zda obchodník obdrží či neobdrží podíl z uhrazené úplaty.

48.

S přihlédnutím k výše uvedeným úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Landgericht Stuttgart (Zemský soud ve Stuttgartu, Německo) odpověděl následovně:

„Pojem ‚běžná [základní] sazba‘ uvedený v článku 21 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, musí být vykládán v tom smyslu, že za hovor spotřebitele s obchodníkem v rámci poprodejního servisu v případě, že obchodník zřídil telefonní linku, prostřednictvím které jej spotřebitel může kontaktovat v souvislosti s uzavřenou smlouvou, nesmí být spotřebiteli účtovány vyšší poplatky než obvyklé poplatky, které by mu byly účtovány za hovor na běžné (zeměpisné) číslo pevné linky nebo mobilní sítě.“