1.

Toto řízení o předběžné otázce se v zásadě týká slučitelnosti vnitrostátního řízení o zjednodušeném vymáhání úhrady odměny advokátovi (dále jen „řízení o zaplacení odměny advokátovi“) se směrnicí 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách ( 2 ).

2.

Tato otázka, která vyvstává rovněž v rámci několika dalších věcí, jež projednává Soudní dvůr, má pro Španělsko značný význam, neboť v současnosti je přerušena řada řízení o zaplacení odměny a čeká se na odpověď Soudního dvora ( 3 ).

3.

Než se Soudní dvůr budě věnovat této otázce, musí rozhodnout o tom, zda je soudní tajemník („secretario judicial“), který rozhoduje v dotčeném řízení, soudem ve smyslu článku 267 SFEU.

4.

V případě kladné odpovědi na tuto otázku skýtá projednávaná věc Soudnímu dvoru příležitost, aby rozvinul svou judikaturu, která se týká konkrétních požadavků pro účinné zajištění práv, zakotvujíc unijní právo v oblasti ochrany spotřebitele v rámci vnitrostátních zrychlených řízení nebo vnitrostátních vykonávacích řízení. V této souvislosti je Soudní dvůr žádán nejen o to, aby zaujal postoj ke směrnici 93/13, ale i ke směrnici 2005/29 o nekalých obchodních praktikách ( 4 ) a k článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

5.

Článek 4 směrnice 93/13 stanoví:

„1.   […] posuzuje se nepřiměřenost smluvní podmínky [zneužívající charakter klauzule] s ohledem na […] na všechny okolnosti, které provázely uzavření smlouvy […].

2.   Posouzení nepřiměřené povahy podmínek [zneužívajícího charakteru klauzulí] se netýká ani definice hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné, ani služeb […] dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky [klauzule] sepsány jasným a srozumitelným jazykem.“

6.

Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví:

„1.   Členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky [zneužívající klauzule] použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek [zneužívajících klauzulí].“

7.

Článek 7 odst. 1 a 2 směrnice 93/13 stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a konkurentů existovaly přiměřené a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání nepřiměřených podmínek [zneužívajících klauzulí] ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.

2.   Prostředky uvedené v odstavci 1 musí obsahovat ustanovení, podle nichž osoby nebo organizace, které mají podle vnitrostátních právních předpisů oprávněný zájem na ochraně spotřebitelů, mohou požádat v souladu s vnitrostátními právními předpisy soud nebo příslušné správní orgány o rozhodnutí, zda smluvní podmínky [klauzule] sepsané pro obecné použití jsou nepřiměřené [mají zneužívající charakter], aby tak mohly použít vhodné a účinné prostředky k zabránění dalšímu použití takových podmínek [klauzulí].“

8.

Podle znění čl. 3 odst. 3 směrnice 93/13 obsahuje příloha této směrnice seznam klauzulí, které mohou být pokládány za zneužívající, avšak tento seznam je pouze informativní a není vyčerpávající. V bodě 1 písm. q) této přílohy se stanoví:

„[P]odmínky [klauzule], jejichž cílem nebo následkem je […] zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládání důkazního břemene, které by podle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli.“

9.

V článku 3 odst. 2 směrnice 2005/29 se stanoví:

„2.   Touto směrnicí není dotčeno smluvní právo, zejména pravidla týkající se platnosti, vzniku nebo účinků smlouvy.“

10.

Článek 6 odst. 1 písm. d) směrnice 2005/29 vymezuje „klamavá jednání“ takto:

„1.   Obchodní praktika je považována za klamavou, pokud obsahuje nesprávné informace, a je tedy nepravdivá, nebo pokud jakýmkoli způsobem, včetně celkového předvedení, uvádí nebo je schopná uvést průměrného spotřebitele v omyl ve vztahu k jednomu nebo k více z níže uvedených bodů, i když informace jsou věcně správné, což v obou případech vede nebo může vést k rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci, které by jinak neučinil:

11.

Článek 7 odst. 1 směrnice vymezuje „klamavá opomenutí“ takto:

„1.   Obchodní praktika je považována za klamavou, pokud ve svých věcných souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím rysům, okolnostem a omezením sdělovacího prostředku opomene uvést závažné informace, které v dané souvislosti průměrný spotřebitel potřebuje pro rozhodnutí o obchodní transakci, čímž způsobí nebo může způsobit, že průměrný spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil.“

12.

Článek 7 odst. 4 písm. c) směrnice 2005/29 stanoví:

„4.   V případě výzvy ke koupi se za závažné považují tyto informace, nejsou-li patrné ze souvislosti:

[…]

13.

Článek 11 směrnice 2005/29 stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů existovaly vhodné a účinné prostředky pro boj proti nekalým obchodním praktikám v zájmu zajištění souladu s touto směrnicí.

Tyto prostředky zahrnují právní předpisy, jež umožní osobám nebo organizacím, které mají podle vnitrostátních právních předpisů oprávněný zájem na boji proti nekalým obchodním praktikám, včetně soutěžitelů, aby

[…]“

14.

Článek 12 směrnice 2005/29 stanoví:

„Členské státy udělí soudům nebo správním orgánům pravomoci, které je v občanském soudním řízení nebo správním řízení uvedeném v článku 11 zmocňují:

15.

Vzhledem k tomu, že jak posouzení postavení secretario judicial jakožto soudního orgánu, tak i předběžných otázek, které se týkají souladu španělského práva s právem unijním, vyžadují posouzení příslušných ustanovení španělského práva, je níže uveden jejich přehled.

16.

V hlavě II kapitoly V (články 440 až 469a), nadepsané „Profesní skupina secretarios judiciales“, upravuje Ley Orgánica 6/1985 del Poder Judicial (zákon o soudní moci, dále jen „LOPJ“) ( 5 ) právní postavení a úkoly soudních tajemníků.

17.

Po podání návrhu, na základě kterého bylo zahájeno řízení v projednávané věci, byl LOPJ změněn zákonem 7/2015 ( 6 ), ve kterém se název „secretarios judiciales“ změnil na „Letrados de la Administración de Justicia“. Vzhledem k tomu, že z přechodných ustanovení zákona 7/2015 a vyjádření zúčastněných v projednávané věci vyplývá, že se vychází ze zásady okamžité účinnosti změn podle uvedeného zákona, uvádím níže ustanovení LOPJ ve znění změn zákona 7/2015. V zájmu lepší srozumitelnosti i nadále používám pro předkládající orgán označení „secretario judicial“ ( 7 ).

18.

Podle článku 440 LOPJ jsou secretarios judiciales úředníky služby soudní správy a podléhají ministerstvu spravedlnosti. Podle článků 442 a 450 LOPJ jsou uchazeči o funkci secretario judicial vybíráni a jmenováni na základě výběrového řízení. V článku 443 odst. 2 LOPJ je uveden taxativní výčet situací, které vedou ke ztrátě postavení secretario judicial, mimo jiné v případě odsouzení za spáchání trestného činu či z důvodu kázeňské sankce vedoucí k odvolání z funkce. Kromě toho se podle čl. 468c odst. 2 druhého pododstavce ve spojení s čl. 468a odst. 1 LOPJ stanoví, že secretarios judiciales lze odvolat pouze z důvodů závažných pochybení, která jsou uvedena v těchto ustanoveních. Konečně článek 446 LOPJ upravuje u secretarios judiciales režim zdržení se účasti na rozhodování a vyloučení pro podjatost, který odpovídá, až na několik podrobných úprav, režimu, kterému podléhají soudci.

19.

Dále je v čl. 452 odst. 1 první větě LOPJ stanoveno, že secretarios judiciales musí při plnění svých úkolů vždy dodržovat zásady legality a nestrannosti, vykonávají své postavení úřední osoby samostatně a nezávisle a že obecně jednají na základě pokynů svých nadřízených. Podle čl. 452 odst. 1 druhé věty LOPJ nemohou být úkoly, které plní secretarios judiciales, předmětem přenesení pravomoci, s výjimkou určitých pravomocí ve věcech ověřování listin, které jsou stanoveny podle čl. 451 odst. 3 LOPJ.

20.

Konečně se v čl. 465 bodě 8 LOPJ stanoví, že nadřízení secretarios judiciales jim nemohou udělovat žádné pokyny k probíhajícím řízením, která spadají do pravomoci posledně jmenovaných:

„Pravomoci Secretarios de Gobierno jsou tyto.

21.

Real Decreto 1608/2005 por el que se aprueba el Reglamento Orgánico del Cuerpo de Secretarios Judiciales (královské nařízení 1608/2005, kterým se schvaluje organizační řád sboru secretarios judiciales, dále jen „real decreto 1608/2005“) ( 8 ) rovněž upravuje právní postavení secretarios judiciales.

22.

Podle čl. 16 písm. h) a čl. 21 bodu 2 real decreto 1608/2005 se potvrzuje, že nadřízení nemohou secretarios judiciales udělovat pokyny k probíhajícím řízením, jež spadají do pravomoci posledně uvedených. V článku 16 písm. h) real decreto 1608/2005 se stanoví:

„Secretarios de Gobierno mají v oblasti plnění svých konkrétních úkolů tuto pravomoc:

23.

V článku 21 bodu 2 real decreto 1608/2005 se stanoví:

„Pravomoci Secretario General de la Administración de Justicia jsou tyto:

24.

V článku 81 odst. 1 písm. a) real decreto 1608/2005 se stanoví, že secretarios judiciales mají osobní právo požívat postavení úředníka, aktivně plnit úkoly jejich profesní skupiny a právo nebýt odvoláni, ledaže jsou k tomu splněny zákonem stanovené předpoklady a podmínky.

25.

Řízení o zaplacení odměny dotčené v původním řízení je upraveno v Ley 1/2000 de Enjuiciamiento Civil (zákon 1/2000 o občanském soudním řádu, dále jen „LEC“) ( 9 ). V důsledku změn LEC zákonem 13/2009 ( 10 ) byla na secretarios judiciales přenesena výlučná pravomoc v těchto řízeních, která byla dříve v pravomoci soudů, a to za účelem snížení objemu činností posledně uvedených soudů ( 11 ). Ustanovení o průběhu tohoto řízení změněna nebyla.

26.

Po podání návrhu, na základě kterého bylo zahájeno původní řízení, byl LEC změněn zákonem 42/2015 ( 12 ). Podle přechodných ustanovení zákona 42/2015 se nicméně změny LEC nepoužijí na probíhající řízení. Proto jsou ustanovení uvedená níže reprodukována ve znění platném pro projednávanou věc před změnou zákonem 42/2015 ( 13 ).

27.

V článku 34 LEC je upraveno řízení o platbě odměny zmocněncům a v jeho odst. 2 druhém a třetím pododstavci se stanoví:

„2.   […]

Pokud v uvedené lhůtě zmocnitel podá námitku, secretario judicial ověří vyúčtování a procesní úkony, jakož i předloženou dokumentaci a ve lhůtě deseti dní vydá usnesení, v němž určí částku, kterou má zmocnitel uhradit zmocněnci, přičemž uvede, že k výkonu uhrazení této částky dojde, nebude-li uhrazena do pěti dní od doručení tohoto usnesení.

Proti usnesení podle výše uvedeného pododstavce není přípustný opravný prostředek, avšak nepředjímá se jím, a to ani zčásti, rozsudek, který může být vydán v pozdějším řádném řízení.“

28.

Článek 35 LEC upravuje řízení o zaplacení odměny advokátům, a podle tohoto článku se stanoví:

„1.   Advokáti se mohou po účastníkovi, jehož zastupují, domáhat odměny, na kterou jim ve věci vznikl nárok, a to předložením podrobného vyúčtování a formálního sdělení, že je jim tato odměna dlužná a že nebyla uhrazena.

2.   Po předložení této žádosti uloží secretario judicial dlužníkovi, aby uvedenou částku spolu s náklady uhradil nebo podal ve lhůtě deseti dní proti vyúčtování námitku. K výkonu rozhodnutí o úhradě této částky dojde, pokud dlužník nezaplatí ani nepodá námitku.

Pokud je v uvedené lhůtě proti odměně podána námitka s odůvodněním, že není dlužná, postupuje se podle ustanovení druhého a třetího pododstavce odstavce 2 čl. 34.

Pokud je proti odměně podána námitka s odůvodněním, že je nepřiměřeně vysoká, postupuje se před její úpravou podle ustanovení článku 241 a následujících, ledaže advokát doloží existenci písemného předběžného rozpočtu, který byl dlužníkem akceptován, a vydá se usnesení určující dlužnou částku. K výkonu této částky dojde, pokud k úhradě nedojde do pěti dní od doručení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek, avšak nepředjímá se jím, a to ani zčásti, rozsudek, který může být vydán v pozdějším řádném řízení.

3.   Pokud dlužník ve věci zaplacení odměny během stanovené lhůty nepodá námitku, bude nařízen výkon usnesení ve výši vyúčtované částky spolu s náklady.“

29.

Článek 206 LEC je nadepsán „Druhy rozhodnutí“. V jeho odstavci 2 se stanoví:

„2.   Rozhodnutí secretarios judiciales se nazývají opatření a usnesení.“

30.

Článek 207 LEC, nadepsaný „Konečná rozhodnutí. Pravomocná rozhodnutí. Formální překážka věci pravomocně rozsouzené“, stanoví:

„1.   Konečnými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, kterými se končí řízení v prvním stupni, a taková rozhodnutí, kterými je rozhodnuto o opravných prostředcích podaných proti těmto rozhodnutím.

2.   Pravomocnými rozhodnutími jsou taková, vůči nimž není přípustný žádný opravný prostředek, a to buď proto, že ho zákon nestanoví, nebo ho sice stanoví, ale uplynula zákonem stanovená lhůta, aniž ho některý z účastníků řízení podal.

3.   Pravomocná rozhodnutí představují překážku věci pravomocně rozsouzené a soud v řízení, v němž byla vydána, je v každém případě vázán tím, co bylo těmito rozhodnutími stanoveno.

4.   Uplynutím lhůt stanovených pro podání opravného prostředku proti rozhodnutí, aniž bylo napadeno, nabývá toto rozhodnutí právní moci a představuje překážku věci pravomocně rozsouzené, přičemž soud v řízení, v němž bylo vydáno, je v každém případě vázán tím, co bylo v tomto rozhodnutí stanoveno.“

31.

Článek 222 LEC je nadepsán „Překážka věci pravomocně rozsouzené“ a v jeho odstavci 1 se stanoví:

„1.   Překážka věci pravomocně rozsouzené, která se váže ke konečným rozsudkům, kterými bylo vyhověno žalobě, či kterými byla žaloba zamítnuta, ze zákona vylučuje jakákoli následná řízení, jejichž předmět by byl totožný s předmětem řízení, v němž tato překážka nastala.“

32.

V článku 246 odst. 1 LEC, na který je odkazováno v čl. 35 odst. 2 třetím pododstavci LEC, se stanoví:

„1.   Pokud je odměna napadena pro nepřiměřenost, bude dotčený advokát vyslechnut ve lhůtě pěti dnů, a pakliže nesouhlasí se snížením odměny, které je od něj požadováno, postoupí se ověřené kopie procesních písemností nebo jejich příslušné části advokátní komoře k vypracování stanoviska.“

33.

Článek 517 LEC, nadepsaný „Vykonávací řízení. Exekuční tituly“, v odstavci 1 a odst. 2 bodě 9 stanoví:

„1.   Návrh na výkon rozhodnutí musí být založen na exekučním titulu.

2.   Výkon rozhodnutí lze uplatnit pouze na základě těchto titulů:

34.

Článek 552 LEC je nadepsán „Odmítnutí nařízení výkonu. Opravné prostředky“ a v jeho odstavci 1 se stanoví:

„1.   Pokud má soud za to, že nebyly splněny zákonem vyžadované předpoklady a podmínky pro nařízení výkonu, vydá usnesení, kterým takový výkon zamítne.

Pokud soud dojde k závěru, že některá z klauzulí obsažených v některém z exekučních titulů uvedených v čl. 557 odst. 1 může být považována za zneužívající, vyslechne účastníky ve lhůtě patnácti dnů. Po jejich vyslechnutí přijme ve lhůtě pěti dnů rozhodnutí v souladu s čl. 561 odst. 1 bodem 3.“

35.

V článku 556 LEC, nadepsaném „Námitka proti výkonu procesních nebo rozhodčích rozhodnutí nebo proti mediačním dohodám“, se v odstavcích 1 a 2 uvádí:

„1.   Pokud je exekučním titulem procesní nebo rozhodčí rozhodnutí, kterým byla uložena povinnost, nebo mediační dohoda, je osoba, proti níž byl nařízen výkon rozhodnutí, oprávněna podat proti němu písemnou námitku do deseti dnů ode dne, kdy jí bylo oznámeno usnesení nařizující výkon rozhodnutí, přičemž uvede, že provedla platbu nebo splnila to, co bylo v rozsudku, nálezu nebo dohodě uloženo, což je povinna prokázat předložením příslušných dokladů.

Námitku proti provedení výkonu rozhodnutí lze rovněž podat v případě, že je takový výkon promlčen nebo pokud byly uzavřeny dohody nebo ujednání, na základě nichž není možné tento výkon nařídit, mají-li tyto dohody nebo ujednání formu veřejné listiny.

2.   Námitka podaná v případech uvedených v odstavci 1 nemá odkladný účinek pro výkon rozhodnutí.“

36.

V článku 557 LEC, nadepsaném „Námitka proti výkonu rozhodnutí vedeného na základě mimosoudních nebo rozhodčích exekučních titulů“, se v odst. 1 bodě 7 a v odstavci 2 uvádí:

„1.   Je-li výkon rozhodnutí nařízen v případě titulů uvedených v čl. 517 odst. 2 bodech 4 až 7 a v případě dalších listin opatřených doložkou vykonatelnosti, které jsou uvedeny v čl. 517 odst. 2 bodě 9, může odpůrce podat námitku ve lhůtách stanovených v předchozím článku pouze z těchto důvodů:

2.   Je-li podána námitka podle výše uvedeného odstavce, přeruší secretario judicial výkon rozhodnutí organizačním procesním opatřením.“

37.

Soud v Terrasse, který je příslušným soudem pro projednávání věcí týkajících se násilí na ženách (Juzgado de Violencia sobre la Mujer Único de Terrassa), vydal rozhodnutí v řízení č. 206/2013 ve věci péče o děti. Pilar Hernández Martínez k zajištění svého práva na obhajobu v tomto řízení využila služeb advokáta R. Margarita Panicella. Dne 27. července 2015 podal posledně jmenovaný u secretario judicial uvedeného soudu podle článku 35 žalobu na zaplacení odměny advokátovi.

38.

Secretario judicial, který rozhoduje v řízení o zaplacení odměny advokátovi, má pochybnosti o slučitelnosti uvedeného řízení s unijním právem, neboť příslušná ustanovení vnitrostátního práva mu neumožňují, aby z úřední povinnosti posoudil, zda uzavřená smlouva neobsahuje zneužívající klauzule či zda se advokát neuchýlil k nekalým obchodním praktikám. Uvedená ustanovení vnitrostátního práva ani neumožňují provádění jakýchkoli důkazů nad rámec listin nebo znaleckých posudků.

39.

Secretario judicial se za těchto podmínek rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

40.

Je třeba určit, zda je secretario judicial při výkonu úkolů v rámci řízení o zaplacení odměny „soudem“ pro účely článku 267 SFEU. V případě kladné odpovědi musí Soudní dvůr rozhodnout, zda secretario judicial musí z úřední povinnosti v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi posuzovat existenci zneužívajících klauzulí nebo nekalých obchodních praktik. Podoba řízení o zaplacení odměny advokátovi má proto rozhodující význam pro všechny otázky, které jsou pokládány v souvislosti s projednávanou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce. Proto je třeba nejprve nastínit uvedené řízení.

41.

Řízení o zaplacení odměny advokátovi, které je upraveno články 34 a 35 LEC, umožňuje advokátovi získat exekuční titul na dlužnou pohledávku advokátní odměny, aniž by bylo vedeno sporné řízení o jeho návrhu, ledaže by je dlužník podáním námitky vyvolal. V tomto ohledu se řízení dotčené v projednávané věci podobá řízení o vydání platebního rozkazu, o které se jednalo ve věcech Banco Español de Crédito a Finanmadrid. V rámci posledně uvedených řízení bylo totiž rovněž právními předpisy stanoveno, že se procesní iniciativa přesouvá na dlužníka, tj. dochází k obrácení důkazního břemene, čímž adresát platebního rozkazu musí zahájit kontradiktorní řízení, aby zabránil tomu, že se tento platební rozkaz stane vykonatelným ( 14 ).

42.

Řízení o zaplacení odměny advokáta, které bylo zavedeno za účelem vymáhání odměny advokáta dlužné za určité soudní řízení, není jedinou možností, jak může advokát vymoci svou odměnu. Zaplacení odměny se lze rovněž domáhat v rámci řádného soudního řízení či v řízení o vydání platebního rozkazu.

43.

Řízení o zaplacení odměny advokátovi musí být projednáváno u secretario judicial soudu, u něhož probíhalo řízení, ve kterém advokát zastupoval svého klienta, a jeho předmětem může být pouze úhrada odměny dlužné v souvislosti s takovým řízením.

44.

Jakmile advokát podá k secretario judicial návrh na zaplacení odměny, posledně uvedený ověří, zda požadované částky odpovídají službám úkonů, které advokát poskytl v rámci soudního řízení, a vyloučí neodůvodněné nároky ( 15 ). Následně vyzve dlužníka k platbě. Nepodá-li dlužník námitku, je nařízen výkon rozhodnutí.

45.

Podá-li naopak dlužník proti rozhodnutí námitku z důvodu, že odměna není dlužná, posoudí secretario judicial fakturu, soudní spis i předložené písemnosti a následně vydá usnesení, ve kterém stanoví částku, která má být zaplacena advokátovi ( 16 ).

46.

Pokud je dále odměna rozporována z důvodu její nepřiměřené výše a v případě neexistence cenové nabídky ohledně sporné odměny, stanoví secretario judicial výši odměny v řízení o určení výše nákladů řízení, které je upraveno v článku 241 a násl. LEC. Podle článku 246 LEC lze v rámci posledně uvedeného řízení požádat o vyjádření věřitele a tuto otázku předložit advokátní komoře ( 17 ).

47.

Jak vyplývá ze znění jejich ustanovení, články 34 a 35 LEC výslovně stanoví, že secretario judicial přijme usnesení („decreto“), ve kterém stanoví výši dlužné odměny advokáta, pouze v případě podání námitky. Secretario judicial nicméně přijímá rozhodnutí rovněž tehdy, pokud při ověřování faktury advokáta případně vyloučí neodůvodněné výdaje a pokud nařizuje dlužníkovi, aby tuto fakturu uhradil, jak je stanoveno v čl. 35 odst. 2 prvním odstavci LEC, přičemž se tato pohledávka stává podle čl. 35 odst. 3 LEC vykonatelnou, nejsou-li proti ní podány námitky. Z toho tedy vyplývá, že v následující části je pojmem „rozhodnutí secretario judicial“ označováno jak usnesení, které secretario judicial vydává v případě podání námitky, jak je výslovně stanoveno v článcích 34 a 35 LEC, tak rozhodnutí, kterým vyzývá dlužníka k úhradě faktury, kterou ověřil, a tato pohledávka je vykonatelná, není-li proti ní podána námitka. Lze mít za to, že i toto rozhodnutí je přijímáno v podobě usnesení („decreto“).

48.

Podle článků 34 a 35 LEC nelze podat proti rozhodnutí, které vydá secretario judicial v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi, opravný prostředek, avšak věcně nepředjímá pozdější soudní řízení. Pohledávka odměny advokáta, kterou stanovil secretario judicial, proto může být změněna v rámci pozdějšího řádného soudního řízení. Rozhodnutí secretario judicial je tudíž pravomocné, ovšem nezakládá překážku věci rozsouzené.

49.

Podle článku 207 totiž skutečnost, že se jedná o pravomocné rozhodnutí, pouze znamená, že vůči němu není přípustný žádný opravný prostředek, protože ho zákon nestanoví, nebo ho sice stanoví, ale uplynula zákonem stanovená lhůta pro jeho podání. Překážka věci rozsouzené naopak podle čl. 222 odst. 1 LEC znamená, že obsah přijatého rozhodnutí je závazný i pro pozdější řízení.

50.

Skutečnost, že rozhodnutí, které přijímá secretario judicial v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi, nezakládá překážku věci rozsouzené, nicméně nebrání jeho vykonatelnosti. Podle článků 34 a 35 je dlužník povinen uhradit částku stanovenou secretario judicial pod hrozbou exekuce.

51.

Pokud jde o samotný výkon rozhodnutí, ve španělském právu existují dvě rozdílná vykonávací řízení, která se liší v závislosti na povaze exekučního titulu. Pokud jde o „procesní“ nebo rozhodčí rozhodnutí ( 18 ) a mediační dohody, může podle čl. 556 odst. 1 a 2 LEC odpůrce v exekučním řízení uplatnit v rámci odporu, který nemá odkladný účinek, že svůj závazek splnil, nebo promlčení výkonu rozhodnutí nebo že byl uzavřen smír mezi stranami. Pokud jde naopak o titul, který není soudním ani rozhodčím rozhodnutím ( 19 ), stanoví se v článku 557 LEC širší možnosti námitek s odkladnými účinky, které mimo jiné umožňují dovolávat se existence zneužívajících klauzulí. Kromě toho podle čl. 552 odst. 1 LEC soud, který rozhoduje o výkonu takových titulů, zkoumá z úřední povinnosti případnou existenci zneužívajících klauzulí ( 20 ).

52.

Zdá se, že dosud nebylo s konečnou platností vymezeno, do které z těchto dvou kategorií spadá rozhodnutí secretario judicial v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi. Španělská vláda například tvrdí, že toto rozhodnutí spadá mezi tituly, které nejsou soudními ani rozhodčími rozhodnutími, kterých se týká článek 557 LEC. Z toho vyplývá, že v rámci výkonu tohoto rozhodnutí musí soud nařizující výkon rozhodnutí zkoumat existenci zneužívajících klauzulí z úřední povinnosti. Tato teze je stěžejním základem argumentace španělské vlády jak ve vztahu k postavení secretario judicial jakožto soudního orgánu, tak ve vztahu k odpovědím na předběžné otázky.

53.

Argumentaci španělské vlády lze ovšem jen stěží přijmout. Pokud se totiž důsledně řídíme posloupností odkazů mezi ustanoveními LEC, která se týkají výkonu rozhodnutí (články 517, 556 a 557 LEC), vyplývá z nich, že rozhodnutí secretario judicial jsou vykonávána stejně jako rozhodnutí soudní.

54.

Tvrzení španělské vlády vychází z toho, že článek 557 LEC odkazuje za účelem vymezení titulů, které nejsou soudními ani rozhodčími rozhodnutími, na čl. 517 odst. 2 LEC, který vymezuje veškeré exekuční tituly a jenž ve svém bodě 9 uvádí „ostatní ‚procesní‘ rozhodnutí a listiny, u nichž lze nařídit výkon rozhodnutí podle tohoto nebo jiného zákona“ ( 21 ), mezi které náleží rozhodnutí vydaná podle článků 34 a 35 LEC.

55.

Článek 557 odst. 1 LEC ovšem odkazuje pouze na ostatní „vykonatelné listiny“ ( 22 ), na které odkazuje čl. 517 odst. 2 bod 9 LEC, avšak nikoli na „ostatní ‚procesní‘ rozhodnutí“ („resoluciones procesales“), na která se toto ustanovení rovněž vztahuje. Na „ostatní procesní rozhodnutí“ se totiž vztahuje článek 556 LEC, který se vzhledem ke svému znění týká pouze výkonu „procesních rozhodnutí“.

56.

Mimoto usnesení („decretos“), která přijímá secretario judicial podle článků 34 a 35 v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi, nespadají pod „vykonatelné listiny“, které jsou uvedeny v čl. 517 odst. 2 bodě 9 LEC, ale náleží k „ ‚procesním‘ rozhodnutím“ („resoluciones procesales“), jež jsou zmíněna v uvedeném ustanovení. Podle čl. 206 odst. 2 LEC totiž usnesení („decretos“) secretarios judiciales náleží mezi rozhodnutí („resoluciones“), která spadají do pravomoci tohoto orgánu. Tudíž je nepochybné, že usnesení („decretos“), která přijímá secretario judicial v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi, jsou „ ‚procesními‘ rozhodnutími“ („resoluciones procesales“) ve smyslu článku 556 LEC a pro účely výkonu rozhodnutí je třeba je postavit na roveň soudním rozhodnutím.

57.

Přestože byla španělská vláda na jednání výslovně vyzvána, aby se k této otázce vyjádřila, nemohla vůči tomuto výkladu, který vychází z výslovného znění ustanovení LEC, přednést důvodné argumenty: odkázala pouze obecně na „systematický výklad“ těchto ustanovení, aniž se přesně vyjádřila k jejich znění.

58.

Na rozdíl od těchto tvrzení však i systematický výklad ustanovení LEC potvrzuje, že na rozhodnutí, která přijímá secretario judicial v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi, se obdobně jako na soudní rozhodnutí vztahuje v případě jejich výkonu úprava podle článku 556 LEC. Zákon 13/2009, kterým byla přenesena pravomoc ve věci řízení o zaplacení odměny advokátovi na secretarios judiciales ( 23 ), rovněž změnil název článku 556 LEC, který původně zněl „Námitky proti výkonu soudních nebo rozhodčích rozhodnutí […] („Oposición a la ejecución de resoluciones judiciales o arbitrales […]“), a nyní zní „Námitky proti výkonu ‚procesních‘ nebo rozhodčích rozhodnutí […]“ („Oposición a la ejecución de resoluciones procesales o arbitrales […]“). Jak je výslovně uvedeno v preambuli zákona 13/2009, cílem této změny bylo zohlednit nové pravomoci secretario judicial zavedené tímto zákonem. Proto se pojem „ ‚procesní‘ rozhodnutí“ („resoluciones procesales“), jak je vysvětleno v uvedené preambuli, vztahuje jak na soudní rozhodnutí, tak na rozhodnutí secretarios judiciales ( 24 ).

59.

Na rozdíl od toho, co tvrdí španělská vláda, tyto úvahy dokládají, že úmyslem španělského zákonodárce bylo nejen přenést pravomoc ve věcech řízení o zaplacení odměny advokátovi na secretarios judiciales, která dříve náležela soudům, ale i zajistit, aby výkon rozhodnutí, která přijímá secretario judicial v rámci takového řízení, probíhal stejně jako v případě soudních rozhodnutí podle článku 556 LEC.

60.

V rámci tohoto řízení o předběžné otázce je tudíž třeba vycházet ze zásady, že rozhodnutí, která vydává secretario judicial v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi, jsou pro účely jejich výkonu postavena na roveň soudním rozhodnutím. Z toho vyplývá, že v rámci jejich výkonu není stanovena žádná povinnost zkoumat z úřední povinnosti zneužívající klauzule ani možnost vznést námitku s odkladným účinkem z důvodu existence takových klauzulí.

61.

Než se budu věnovat otázce, zda je výše uvedené řízení o zaplacení odměny advokátovi v souladu s unijním právem, posoudím otázku, zda je secretario judicial oprávněn předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, jakož i další otázky, které se týkají přípustnosti.

62.

Secretario judicial vyjadřuje ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce pochybnosti stran svého postavení jako soudního orgánu ve smyslu článku 267 SFEU, neboť z formálního hlediska není součástí španělské soudní moci, ale je úředníkem podléhajícím ministerstvu spravedlnosti. V závěru se však přiklání k tomu, že je oprávněn předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Zatímco Komise se s tímto postojem ztotožňuje, španělská vláda je důrazně proti.

63.

Otázku, zda je předkládající orgán soudem ve smyslu článku 267 SFEU, je třeba posoudit výlučně podle unijního práva. Postavení tohoto orgánu podle vnitrostátního práva proto není rozhodné. Stejně je tomu i stran kvalifikace určitého orgánu podle vnitrostátní judikatury, a tudíž i podle judikatury Tribunal Constitucional (Ústavní soud), na kterou secretario judicial odkazuje v projednávané věci a která byla diskutována na jednání, podle níž není rozhodnutí přijaté secretario judicial v jiném řízení, než je řízení dotčené v projednávané věci, považováno za soudní akt ve smyslu španělského procesního práva.

64.

Naproti tomu za účelem posouzení kvalifikace předkládajícího orgánu coby soudu podle unijního práva je třeba zohlednit veškeré skutečnosti, například to, zda je tento orgán zřízen zákonem, zda se jedná o stálý orgán, zda má obligatorní jurisdikci, zda má řízení před ním kontradiktorní povahu, zda uvedený orgán aplikuje právní předpisy a zda je nezávislý ( 25 ).

65.

Kromě toho jsou vnitrostátní soudy oprávněny se obrátit na Soudní dvůr pouze tehdy, když před nimi probíhá spor a když rozhodují v rámci řízení, které má být ukončeno rozhodnutím soudní povahy ( 26 ).

66.

Oprávnění orgánu obrátit se na Soudní dvůr je tudíž třeba posoudit podle strukturálních i funkčních kritérií. V této souvislosti lze vnitrostátní orgán považovat za „soud“ ve smyslu článku 267 SFEU, jestliže vykonává soudní funkce, zatímco při výkonu jiných funkcí, zejména správní povahy, mu tuto povahu přiznat nelze ( 27 ).

67.

Z toho vyplývá, že k určení, zda vnitrostátní orgán, kterému zákon svěřuje funkce jiné povahy, musí být považován za soud ve smyslu článku 267 SFEU, je nutno ověřit konkrétní povahu funkcí, které vykonává ve specifickém normativním kontextu, v jehož rámci jedná, když žádá o rozhodnutí Soudního dvora ( 28 ).

68.

V projednávané věci je tudíž třeba posoudit, zde je secretario judicial při plnění zvláštních úkolů, které vykonává v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi podle článku 35 LEC, soudem ve smyslu článku 267 SFEU.

69.

Nejprve je třeba uvést, že nejsou pochybnosti o tom, že úkoly secretario judicial jsou stanoveny zákonem a že se jedná o stálý orgán ( 29 ). Kromě toho je nezpochybnitelné, že secretario judicial v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi podle článků 34 a 35 LEC aplikuje právní předpisy.

70.

V projednávané věci je naproti tomu sporná otázka nezávislosti tohoto orgánu a otázka, zda je dotčené řízení o zaplacení odměny advokátovi řízením, v němž má uvedený orgán obligatorní jurisdikci, s kontradiktorní povahou, jehož účelem je vyřešit spor a dospět k rozhodnutí soudní povahy.

71.

Pojem „soudcovská nezávislost“ zahrnuje podle ustálené judikatury dva aspekty: vnější a vnitřní.

72.

Pokud jde zaprvé o vnitřní aspekt nezávislosti, ten souvisí s pojmem „nestrannost“ a týká se rovného odstupu ve vztahu ke stranám sporu a jejich příslušným zájmům s ohledem na předmět sporu ( 30 ).

73.

V rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi je vnitřní aspekt nezávislosti secretario judicial zajištěn tím, že ve vztahu mezi advokátem a jeho klientem vystupuje jako nezávislá třetí strana. Kromě toho se v čl. 452 odst. 1 LOPJ stanoví, že secretario judicial vždy plní své úkoly nestranně. Konečně právní úprava zdržení se účasti na rozhodování a vyloučení pro podjatost, která se vztahuje na secretario judicial, odpovídá až na několik drobných výjimek režimu, kterému podléhají soudci ( 31 ).

74.

Pokud jde o vnější aspekt nezávislosti, ten předpokládá, že orgán, který v řízení rozhoduje, je chráněn před vnějšími zásahy nebo tlaky, které by mohly ohrozit nezávislost rozhodování jeho členů ve sporech, které jim jsou předloženy ( 32 ).

75.

Takové záruky nezávislosti a nestrannosti vyžadují existenci pravidel, zejména pokud jde o složení orgánu, jmenování, funkční období, jakož i důvody pro zdržení se účasti na rozhodování, vyloučení pro podjatost a odvolání jeho členů, která umožní rozptýlit jakékoli legitimní pochybnosti jednotlivců stran neovlivnitelnosti uvedeného orgánu ve vztahu k vnějším skutečnostem a jeho neutrality ve vztahu k protichůdným zájmům. V této souvislosti se podle judikatury vyžaduje k tomu, aby mohla být považována za splněnou podmínka nezávislosti předkládajícího orgánu, zejména to, aby byly výslovnými ustanoveními právních předpisů upraveny případy odvolávání členů tohoto orgánu ( 33 ).

76.

Stran secretarios judiciales je třeba nejprve konstatovat, že uvedení úředníci jsou jmenováni na základě výběrového řízení. Secretarios judiciales mají osobní právo požívat postavení úředníka, aktivně plnit úkoly příslušející jejich profesní skupině a právo nebýt odvolán, ledaže jsou k tomu splněny zákonem stanovené předpoklady a podmínky ( 34 ). Secretarios judiciales lze dále odvolat pouze v případě odsouzení za spáchání trestného činu či zvláště závažných pochybení, která jsou uvedena v zákoně dostatečně přesným taxativním výčtem ( 35 ).

77.

Mimoto pravomoc secretarios judiciales k rozhodování v řízení o zaplacení odměny advokátovi nelze přenést na jiné úředníky ( 36 ). Použitelná ustanovení ale především stanoví, že secretarios judiciales jednají výlučně v souladu se svými pravomocemi, které jim byly svěřeny, aniž by se přitom řídili pokyny od jakékoli jiné osoby. Přitom, jak výslovně zdůrazňuje secretario judicial v předkládacím rozhodnutí, jeho nadřízení nemohou nijak zasahovat do probíhající věci nebo mu udělovat pokyny, které by se týkaly konkrétních věcí ( 37 ). I přesto, že ve vnitrostátním systému mají postavení úředníka, a nikoli soudce a obecně podléhají nadřízeným orgánům ( 38 ), nelze jakkoli pochybovat o tom, že secretarios judiciales mají při výkonu úkolů, které jsou jim svěřeny v rámci konkrétního řízení o zaplacení odměny advokátovi, nezávislé postavení.

78.

Za těchto podmínek je třeba – na rozdíl od postoje, který na jednání zaujímala španělská vláda – vycházet ze zásady, že právní pravidla, která zakazují nadřízeným udělovat secretarios judiciales pokyny týkající se konkrétních věcí ( 39 ), se vztahují i na řízení o zaplacení odměny. Je sice pravda, že tato ustanovení uvádějí pouze pravomoci secretario judicial ve věci ověřování listin a vedení řízení. Ovšem znění těchto ustanovení časově předchází okamžiku, od něhož byla na secretarios judiciales přenesena pravomoc ve věci řízení o zaplacení odměny. Vzhledem k tomu proto není pochyb o tom, že se v daném případě musí zásada svobody jednání uplatnit obdobně i na rozhodnutí, která secretario judicial přijímá v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi.

79.

Ve světle výše uvedených kritérii tudíž secretarios judiciales požívají dostatečné záruky k tomu, aby naplnili kritérium nezávislosti, jak stran svého postavení, tak i v souvislosti s plněním svých úkolů v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi.

80.

Opačné stanovisko, které zastává španělská vláda a jež se opírá pouze o znění článku 452 LOPJ, podle něhož secretarios judiciales vykonávají své úkoly samostatně a nezávisle pouze v oblasti své pravomoci, která se týká ověřování, zatímco ostatní úkoly obecně plní podle pokynů, které jsou jim uděleny, musí být proto odmítnuto. Mimoto je třeba v této souvislosti uvést, že znění těchto ustanovení pochází rovněž z doby před tím, než byla na secretarios judiciales přenesena pravomoc ve věci řízení o zaplacení odměny advokátovi, čímž nezohledňují nové kvazisoudní úkoly tohoto orgánu.

81.

Z výše uvedeného vyplývá, že secretario judicial má i přes své postavení úředníka soudní správy dostatečnou nezávislost při výkonu svých pravomocí v oblasti řízení o zaplacení odměny advokátovi k tomu, aby mohl být považován za soud ve smyslu článku 267 SFEU.

82.

V projednávaném řízení o zaplacení odměny advokátovi je předmětem kontroverze zúčastněných otázka postavení secretario judicial jakožto soudu ve vztahu ke kontradiktorní a sporné povaze uvedeného řízení a vztahu k obligatorní povaze jurisdikce a k otázce, zda toto řízení je ukončeno rozhodnutím soudní povahy.

83.

K prvnímu aspektu je třeba nejprve uvést, že řízení o zaplacení odměny advokátovi vykazuje kontradiktorní rysy ( 40 ). Je sice teoreticky možné, aby v rámci tohoto řízení získal advokát exekuční titul, aniž proběhlo kontradiktorní řízení ohledně předmětu jeho návrhu, nepodá-li dlužník námitku ( 41 ). Ovšem toto řízení se stává kontradiktorním nejpozději v okamžiku podání takové námitky odpůrcem, neboť secretario judicial musí poté nejen posuzovat návrhová žádání advokáta, ale musí posledně uvedeného i vyslechnout ( 42 ).

84.

Z vyjádření španělské vlády nicméně vyplývá, že řízení o zaplacení odměny advokátovi nevychází z žádného právního sporu, o němž by rozhodoval secretario judicial. Tento orgán se podle španělské vlády totiž omezuje pouze na ověření výdajů předložených advokátem a na stanovení částky, kterou je klient povinen advokátovi uhradit.

85.

Nicméně vzhledem k tomu, že v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi skutečně probíhá spor, a to spor týkající se pohledávky odměny advokáta, která nebyla ve skutečnosti či údajně uhrazena, je třeba tuto námitku zamítnout ( 43 ). Prohlášením pohledávky za vykonatelnou nebo stanovením její výše totiž secretario judicial tento spor řeší. Kontrolou výdajů na základě dokladů, které má k dispozici, nezbytně posuzuje důkazy a vykonává určitý přezkum opodstatněnosti návrhu. Toto zjištění není vyvráceno skutečností, že problematika souladu ověřování důkazů a jejich provádění v rámci řízení o zaplacení odměny s unijním právem v oblasti ochrany spotřebitele je vznášena v rámci níže posuzovaných předběžných otázek.

86.

O tom, že by toto řízení nemělo kontradiktorní povahu, nesvědčí ani skutečnost, že pravomoc ve věci řízení o zaplacení odměny advokátovi byla na secretario judicial přenesena proto, aby byly soudy zbaveny úkolů, které nespadají do jejich hlavní soudní činnosti. Uvedené platí o to více, že v rámci přenesení pravomoci ve věci řízení o zaplacení odměny advokátovi na secretarios judiciales se nezměnil průběh řízení ani vykonatelnost konečného rozhodnutí ( 44 ). Jak uvádí předkládající orgán, právě to je tím důvodem, proč přenesení pravomoci týkající se uvedeného řízení vyvolalo na vnitrostátní úrovni diskuzi, která se týká souladu přenesení kvazisoudních pravomocí na správní soudní orgány se zásadou právního státu. A konečně incidenční povaha řízení o zaplacení odměny advokátovi ani skutečnost, že toto řízení závisí na předcházejícím soudním řízení ( 45 ), nenasvědčuje tomu, že toto řízení o zaplacení odměny advokátovi, které se v tomto ohledu podobá řízení o určení výše nákladů řízení, které rovněž existuje před Soudním dvorem, není kontradiktorním řízením, jehož účelem je vyřešit projednávaný spor.

87.

Stran obligatorní povahy jurisdikce ve věci řízení o zaplacení odměny advokátovi je třeba dále konstatovat, že pravomoc secretario judicial v rámci tohoto řízení není založena na dohodě stran a že jeho rozhodnutí je pro uvedené strany závazné ( 46 ).

88.

Jurisdikce secretarios judiciales v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi má obligatorní povahu, neboť toto řízení je stanoveno zákonem a není závislé na jakémkoli ujednání stran. Skutečnost, že advokát může využít k vymožení své pohledávky z titulu odměny i jiná řízení, nebrání tomu, aby bylo řízení o zaplacení odměny advokátovi považováno za obligatorní: pokud totiž advokát takové řízení zahájí, stává se dotčený klient automaticky jeho účastníkem, aniž na tom může cokoli změnit. V této souvislosti je třeba dále zdůraznit, že již v rozsudku Consorci Sanitari del Maresme Soudní dvůr uznal fakultativní pravomoc za obligatorní jurisdikci ( 47 ). V tomto ohledu je projednávaný případ velmi podobný.

89.

I kdyby, jak zaznělo na jednání, mohla být sporná pohledávka odměny advokáta zároveň předmětem řízení o zaplacení odměny advokátovi a řádného soudního řízení, aniž by vznikla překážka věci zahájené, nelze na základě této okolnosti stavět argument, kterým by bylo popíráno postavení secretario judicial jakožto soudu v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi. Jinak by bylo nutné zpochybňovat soudní postavení – které není v projednávané věci zpochybňováno – řádného soudu, který rozhoduje o sporné pohledávce souběžně se secretario judicial.

90.

Dále ani argumenty, které uvádí španělská vláda a které se týkají účinků rozhodnutí vydaného v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi, neumožňuji zpochybnit závazný či soudní charakter tohoto rozhodnutí.

91.

Nejprve je třeba uvést, že skutečnost, že v projednávané věci rozhodnutí, které je přijímáno v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi, nezakládá překážku věci rozsouzené ( 48 ), nebrání tomu, aby se toto rozhodnutí považovalo za rozhodnutí soudní povahy. Nehledě na to, že toto rozhodnutí může být následně zpochybněno v rámci samostatného řízení, není pochyb o tom, že rozhodnutí secretario judicial vyvolává stejné účinky ve vztahu ke stranám řízení o zaplacení odměny advokátovi jako rozhodnutí soudní. Vzhledem k tomu, že proti němu nelze podat opravný prostředek, je toto rozhodnutí pravomocné a zakládá samostatný exekuční titul ve vztahu k dlužníkovi, nebo případně samostatnou povinnost věřitele přijmout snížení pohledávky ( 49 ). Tím se v určitých hlediscích podobá rozhodnutím, která jsou přijímána v řízeních o předběžných opatřeních. Tato rozhodnutí jsou rovněž okamžitě vykonatelná, aniž ovšem brání ve vydání pozdějšího rozhodnutí v hlavním řízení.

92.

Pokud jde o samotný výkon rozhodnutí, argument španělské vlády, podle které exekučním titulem není usnesení secretario judicial, ale vyúčtování advokáta, není relevantní. Stejně jako je tomu v případě řízení o vydání platebního rozkazu, který se týká původně požadovaných částek, se faktura advokáta nemůže bez řízení o zaplacení odměny advokátovi stát exekučním titulem.

93.

V této souvislosti z výše uvedeného posouzení ( 50 ) ustanovení, která se týkají výkonu rozhodnutí, které je vydáno v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi, vyplývá, že výkon uvedeného rozhodnutí podléhá stejnému režimu jako výkon soudních rozhodnutí. Dlužník zejména nemůže zastavit výkon rozhodnutí vznesením námitky s odkladným účinkem. Tento aspekt je pádnou indicií pro to, že uvedené rozhodnutí má soudní povahu.

94.

Konečně otázka, zda povinnost ověření existence zneužívajících klauzulí spadá do pravomoci secretario judicial nebo – jak tvrdí španělská vláda – exekučního soudu, není za účelem posouzení postavení secretario judicial jakožto soudu relevantní. Na otázku, zda je podle unijního práva s ohledem na průběh řízení ve věci zaplacení odměny advokátovi a následný výkon rozhodnutí třeba, aby secretario judicial zkoumal zneužívající povahu, musí totiž Soudní dvůr odpovědět v rámci věcného posouzení předběžných otázek.

95.

V souhrnu mám tedy za to, že v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi má secretario judicial postavení soudu ve smyslu článku 267 SFEU, neboť rozhoduje spor nezávisle a samostatně, v rámci sporného řízení a vydává rozhodnutí soudní povahy.

96.

Zatímco Komise vznáší otázku, zda má Soudní dvůr dostatečné informace k tomu, aby rozhodl o předběžných otázkách, které mu předložil secretario judicial, španělská vláda tvrdí, že otázky předložené Soudnímu dvoru nejsou pro rozhodnutí sporu v původním řízení relevantní.

97.

Souhlasně s Komisí je třeba potvrdit skutečnost, že informace, které předkládá secretario judicial, jsou dostatečné. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce totiž i přes svou stručnou povahu popisuje nejen podstatu řešeného sporu, dotčené řízení a problém, který se týká případného nedostatku informací poskytnutých klientovi stran ceny, ale i právní základ řízení o zaplacení odměny advokátovi, jakož i pochybnosti, které secretario judicial vyjadřuje ohledně souladu tohoto řízení s pravidly unijního práva, o jejichž výklad žádá.

98.

Další výhrady, které španělská vláda na jednání obsáhle uváděla a podle nichž secretario judicial nepředložil dostatečné informace o přesném znění klauzulí sjednaných mezi advokátem a klientem, je tudíž třeba zamítnout. Tyto výhrady mimo jiné nezohledňují skutečnost, že v rámci projednávaného řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není Soudní dvůr vyzván k tomu, aby rozhodoval o souladu jakékoli klauzule se směrnicí 93/13, ale k rozhodování o souladu řízení o zaplacení odměny advokátovi s uvedenou směrnicí.

99.

Vysvětlení podaná secretario judicial, která se týkají právního a věcného rámce sporu v původním řízení, jsou proto dostatečná k poskytnutí užitečné odpovědi na položené otázky. Kromě toho tato vysvětlení umožnila zúčastněným předložit vyjádření, jak vyplývá i z obsahu vyjádření předložených Soudnímu dvoru.

100.

Kromě toho, i když výše uvedené úvahy vycházejí z podrobných analýz, tyto analýzy jen potvrzují stručné úvahy, které vyjádřil secretario judicial. Tyto analýzy by nebyly zapotřebí, pokud by španělská vláda nezavdala příčinu k pochybnostem, které se ukázaly jako neodůvodněné, ohledně skutečností obsažených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

101.

Španělská vláda namítá, že pro vydání rozhodnutí v původním řízení není nezbytný výklad směrnic 93/13 a 2005/29 ani článku 47 Listiny.

102.

Nejprve, co se směrnice 93/13 týče, má španělská vláda za to, že položené otázky jsou pro rozhodnutí secretario judicial irelevantní. Podle španělské vlády totiž zkoumání existence zneužívajících klauzulí nepřísluší tomuto orgánu, ale soudu příslušnému k následnému výkonu rozhodnutí.

103.

Tuto námitku je třeba zamítnout.

104.

Jak bylo vysvětleno výše ( 51 ), nebylo jakkoli prokázáno, že by soudce příslušný pro výkon rozhodnutí secretario judicial měl z úřední povinnosti posuzovat existenci zneužívajících klauzulí.

105.

Dále se směrnice 93/13 vztahuje podle ustálené judikatury na právní pravidla, která se týkají pravomoci vnitrostátního soudu posuzovat zneužívající povahu smluvních klauzulí ( 52 ). Řízení o zaplacení odměny advokátovi, které vede secretario judicial, tudíž spadá do oblasti působnosti uvedené směrnice. Proto může otázka, zda posouzení zneužívající povahy klauzulí z úřední povinnosti přísluší tomuto orgánu nebo příslušnému soudu pro následný výkon rozhodnutí, hrát jistě roli ve vztahu k slučitelnosti řízení o zaplacení odměny advokátovi se směrnicí 93/13. Tato otázka musí být ovšem posuzována v rámci věcného zkoumání předběžných otázek a nikoli během ověřování jejich relevance pro rozhodnutí ve sporu v původním řízení, a tedy jejich přípustnosti.

106.

Španělská vláda má stran směrnice 2005/29 za to, že uvedená směrnice nestanovuje povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti existenci nekalých obchodních praktik, ale že členským státům ukládá pouze povinnost stanovit zvláštní opatření pro boj s takovými praktikami.

107.

I tato argumentace španělské vlády však opomíjí skutečnost, že je třeba rozlišovat mezi přípustností žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a jejím věcným posouzením. Otázka, zda je podle směrnice 2005/29 vyžadováno, aby vnitrostátní soudy posuzovaly z úřední povinnosti existenci nekalých obchodních praktik, se totiž týká výkladu této směrnice, a nikoli její relevantnosti pro původní řízení. Otázka, zda je v rámci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nezbytný výklad právního aktu, se totiž netýká výkladu tohoto právního aktu, ale předchozí otázky, zda je takový výklad nezbytný pro posouzení dotčených okolností z hlediska unijního práva.

108.

V této souvislosti secretario judicial ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce výslovně uvádí, že ze spisu nevyplývá, že by R. Margarit Panicello předem vyrozuměl Pilar Hernández Martínez o sazbě za své advokátní služby. Z tohoto důvodu secretario judicial následně uvádí, že má pochybnosti o tom, zda může P. Hernández Martínez nařídit úhradu relativně vysoké částky, aniž by mohl ověřit, zda skutečnost, že klient nebyl předem vyrozuměn o odhadované částce, není nekalou obchodní praktikou.

109.

Kromě toho se směrnice 2005/29 vztahuje na nekalé obchodní praktiky podnikatelů vůči spotřebitelům před obchodní transakcí týkající se služby, v jejím průběhu a po ní ( 53 ). Podle judikatury Soudního dvora, která se týká směrnice 93/13, je třeba považovat smlouvu o poskytování právních služeb, která byla uzavřena mezi advokátem a jeho klientem, za obchodní transakci, která se týká služby ve smyslu směrnice 2005/29 ( 54 ).

110.

V případě, že by secretario judicial konstatoval, že R. Margarit Panicello nevyrozuměl svou klientku o ceně za služby a přiměl ji přijmout takové rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak nepřijala, musel by být nedostatek takového vyrozumění považován za nekalou obchodní praktiku ve smyslu směrnice 2005/29 ( 55 ).

111.

Za těchto podmínek není zjevné, že by otázka výkladu směrnice 2005/29 neměla žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení či nebyla relevantní pro rozhodnutí, které má být přijato v původním řízení ( 56 ).

112.

Podle španělské vlády řízení o zaplacení odměny advokátovi nespadá podle článku 51 Listiny do oblasti její působnosti, neboť neexistuje nástroj unijního práva, který by upravoval vymáhání úhrady odměny ze strany advokátů. Proto podle španělské vlády nemůže být článek 47 Listiny relevantní pro původní řízení.

113.

Tuto argumentaci je třeba zamítnout.

114.

Z rozsudku ve věci Åkerberg Fransson totiž vyplývá, že pokud vnitrostátní právní úprava spadá do rozsahu působnosti unijního práva, je Soudní dvůr, je-li mu podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, povinen poskytnout všechny prvky výkladu nezbytné k tomu, aby vnitrostátní soud posoudil soulad této právní úpravy se základními právy ( 57 ).

115.

V projednávaném případě není pochyb o tom, že ustanovení, kterými se řídí řízení o zaplacení odměny advokátovi, spadají do oblasti působnosti unijního práva, neboť smlouva dotčená v původním řízení byla uzavřena mezi advokátem a spotřebitelem, a tudíž se na ni vztahuje směrnice 93/13 ( 58 ). Navíc se tato směrnice použije na právní pravidla, která se týkají pravomoci vnitrostátního soudu posuzovat zneužívající povahu smluvních klauzulí ( 59 ).

116.

Kromě toho již Soudní dvůr rozhodl, že povinnost členských států zajistit efektivitu práv, která jednotlivcům plynou ze směrnice 93/13 a která je chrání před používáním zneužívajících klauzulí, zahrnuje požadavek soudní ochrany, zakotvený rovněž článkem 47 Listiny, který musí vnitrostátní soud respektovat ( 60 ).

117.

Z toho vyplývá, že soulad vnitrostátních právních předpisů s podmínkami, které jsou stanoveny ve směrnici 93/13 stran kontrolní pravomoci vnitrostátního soudu, musí být posuzován i ve světle práva na právní ochranu, které je zakotveno v článku 47 Listiny.

118.

Z toho vyplývá, že předběžné otázky jsou relevantní pro původní řízení.

119.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je proto přípustná a je třeba, aby na ni Soudní dvůr odpověděl.

120.

Nejprve se budu věnovat první části první a druhé předběžné otázky, které se týkají souladu řízení o zaplacení odměny advokátovi se směrnicemi 93/13 a 2005/29 ve spojení s článkem 47 Listiny. Poté se budu zabývat třetí předběžnou otázkou, v níž se jedná o to, zda jsou pravomoci secretario judicial, které se týkají provádění dokazování v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi, v souladu s požadavky směrnice 93/13.

121.

Vzhledem k tomu, že existující nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem třetí strany, přísluší vnitrostátním soudům, aby zajistily účinnost práv, která jsou přiznána spotřebitelům na základě směrnice 93/13. Vnitrostátní soudy mají proto povinnost posuzovat zneužívající povahu smluvní klauzule spadající do působnosti směrnice 93/13 z úřední povinnosti ( 61 ).

122.

Jak se zdá, Soudní dvůr zatím neřešil otázku, zda taková povinnost existuje rovněž v oblasti, na kterou se vztahuje směrnice 2005/29, a zda je vnitrostátní soud rovněž povinen zkoumat z úřední povinnosti existenci nekalých obchodních praktik.

123.

Komise má v této souvislosti za to, že judikaturu, která se týká směrnice 93/13, lze použít i na směrnici 2005/29. Španělská vláda naproti tomu takovouto možnost rozšíření odmítá, neboť podle ní články 11 a 12 směrnice 2005/29 neukládají členským státům povinnost, aby zajistily, že existence nekalých obchodních praktik bude posuzována soudy z úřední povinnosti, nýbrž mají pouze stanovit zvláštní opatření pro boj s takovými obchodními praktikami.

124.

V projednávané věci však není třeba řešit otázku všeobecného uplatnění zásad rozvinutých v oblasti působnosti směrnice 93/13 na směrnici 2005/29 ve věci zkoumání existence zneužívajících klauzulí vnitrostátním soudem z úřední povinnosti.

125.

Jak totiž vyplývá z úvah vyjádřených secretario judicial, v takové situaci, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, není případná existence nekalé obchodní praktiky, která spočívá v neposkytnutí informací ohledně ceny, relevantní sama o sobě, nýbrž musí být součástí posuzování zneužívající povahy ustanovení smlouvy, která byla uzavřena mezi advokátem a jeho klientkou.

126.

V této souvislosti představuje konstatování nekalé povahy obchodní praktiky pouze jednu ze skutečností, na nichž může být založeno posouzení zneužívající povahy určité klauzule, neboť podle čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13 se zneužívající povaha klauzule posuzuje s přihlédnutím ke všem okolnostem, které provázejí její uzavření. Tento závěr není zpochybněn ani skutečností, že konstatování nekalé povahy obchodní praktiky nevede samo o sobě automaticky k tomu, že by byla dána zneužívající povaha smluvní klauzule, neboť v čl. 3 odst. 2 směrnice 2005/29 se stanoví, že posledně uvedenou směrnicí „není dotčeno smluvní právo, zejména pravidla týkající se platnosti, vzniku nebo účinků smlouvy“ ( 62 ).

127.

V takové situaci, o jakou se jedná v projednávané věci, má tudíž vnitrostátní soud rovněž povinnost zohlednit v rámci zkoumání existence zneužívajících klauzulí případnou existenci nekalých obchodních praktik, a tudíž i směrnici 2005/29.

128.

Na základě výše uvedeného je třeba dospět k závěru, že za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve věci v původním řízení, se zásady rozvinuté v souvislosti s nezbytností posuzování existence zneužívajících klauzulí v rámci směrnice 93/13 z úřední povinnosti použijí i v oblasti, na kterou se vztahuje směrnice 2005/29, pokud je třeba posuzování zneužívající povahy ve smyslu směrnice 93/13 nutně provést ve světle posuzování nekalé povahy podle směrnice 2005/29.

129.

Článek 4 odst. 2 směrnice 93/13 v tomto nebrání. V tomto ustanovení se sice stanoví, že posouzení zneužívajícího charakteru klauzule se netýká přiměřenosti ceny a služeb dodávaných výměnou na straně druhé. To ovšem platí pouze v případě, že jsou tyto klauzule sepsány jasným a srozumitelným jazykem.

130.

Za takových okolností, o jaké se jedná v projednávané věci, je proto sice možné, aby se smluvní klauzule, pro jejíž posouzení by mohlo být relevantní nevyrozumění o ceně, týkala přiměřenosti ceny ve vztahu k poskytnutým službám. V takovém případě je ovšem pravděpodobné, že dotčená klauzule není sepsána jasným a srozumitelným jazykem, a z tohoto důvodu nebrání ustanovení čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 tomu, aby vnitrostátní soud posoudil její obsah ( 63 ).

131.

V souladu s výše uvedenými úvahami musí být první část první a druhé předběžné otázky vykládána v tom smyslu, že se secretario judicial táže, zda směrnice 93/13 ve spojení se směrnicí 2005/29 a článkem 47 Listiny brání takové vnitrostátní právní úpravě, o jakou se jedná v případě řízení o zaplacení odměny advokátovi, která neumožňuje orgánu rozhodujícímu v uvedeném řízení, aby z úřední povinnosti posoudil existenci zneužívajících klauzulí či nekalých obchodních praktik.

132.

Směrnice 93/13 ve spojení se směrnicí 2005/29 a článkem 47 Listiny brání řízení, které umožňuje podnikateli výkon pohledávky vůči spotřebiteli, aniž by byla zkoumána z úřední povinnosti existence zneužívajících klauzulí či nekalých obchodních praktik v jakékoli fázi řízení vedoucího k výkonu rozhodnutí. Pokud je řízení rozděleno na první fázi, ve které je získán exekuční titul, a na druhou fázi, v níž probíhá exekuce ve vlastním slova smyslu, musí posuzování zneužívající a nekalé povahy proběhnout alespoň v jedné z těchto fází ( 64 ).

133.

S ohledem na tuto zásadu by bylo možné nejprve dojít k závěru, že by na otázku secretario judicial bylo možné odpovědět takto: směrnice 93/13 ve spojení se směrnicí 2005/29 a článkem 47 Listiny nebrání tomu, aby secretario judicial pověřený provedením řízení o zaplacení odměny advokátovi neměl možnost posoudit zneužívající a nekalou povahu z úřední povinnosti, ledaže by ani soud, který následně rozhoduje o výkonu rozhodnutí secretario judicial, nebyl oprávněn k takovému posouzení. Tato odpověď by byla v souladu s tvrzením, které zastává v projednávané věci španělská vláda.

134.

Takovou odpověď je ovšem třeba odmítnout.

135.

Pokud totiž posuzujeme celý postup přijetí a výkonu rozhodnutí přijatého v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi, je zjevné, že není vhodné, aby posuzování zneužívající a nekalé povahy smluvní klauzule probíhalo až ve fázi výkonu rozhodnutí ( 65 ). To by totiž vedlo k tomu, že by spotřebiteli bylo uloženo uhradit pohledávku, která může vycházet ze zneužívajících klauzulí či nekalých obchodních praktik v rámci dřívějšího řízení, které vede k přijetí exekučního titulu, pod hrozbou následného výkonu.

136.

Proto je třeba odmítnout přesunutí posouzení zneužívající nebo nekalé povahy až do fáze výkonu, a to jak z důvodu hospodárnosti řízení, tak i z důvodu účinného provádění dotčených pravidel unijního práva. V důsledku takového přesunutí by totiž vzniklo nezanedbatelné riziko, že dlužník vzhledem k přirozené autoritě rozhodnutí secretario judicial po jeho doručení okamžitě provede platbu, aniž by posléze bylo nezbytně třeba přikročit k vykonávacímu řízení. Již samotná existence vykonatelného rozhodnutí vyvíjí na spotřebitele značný tlak, aby splnil své (údajné) závazky platby, zvláště když je postup vydání exekučního titulu koncipován, jako v projednávané věci, jako kontradiktorní řízení, které vede k přijetí rozhodnutí soudní povahy. Kromě toho, jak správně uvedla Komise na jednání, nelze námitku v rámci vykonávacího řízení nijak přirovnat k možnosti podat opravný prostředek proti rozhodnutí secretario judicial. To platí o to více, že v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše ( 66 ) – nemá takový opravný prostředek odkladný účinek ve vztahu k vykonávacímu řízení.

137.

Pokud by se posouzení zneužívající a nekalé povahy nemělo uskutečnit v rámci řízení vedeného secretario judicial, ale v rámci vykonávacího řízení, které na prvně uvedené řízení navazuje, vedlo by to k upřednostnění pohledávek, které jsou uznány v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi, přestože mohou být založeny na zneužívajících klauzulích či nekalých praktikách. Takový výsledek by byl zjevně v rozporu s ochranou spotřebitele, o kterou usiluje směrnice 93/13 ve spojení se směrnicí 2005/29 a článkem 47 Listiny.

138.

Proto Soudnímu dvoru navrhuji, aby na první část první a druhé předběžné otázky odpověděl takto: směrnice 93/13 ve spojení se směrnicí 2005/29 a článkem 47 Listiny musí být vykládána tak, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která stanoví, že orgán, který vede řízení o zaplacení odměny advokátovi, nemůže posuzovat z úřední povinnosti zneužívající povahu klauzule, která je obsažena ve smlouvě uzavřené mezi advokátem a klientem, nebo existenci nekalých obchodních praktik.

139.

Secretario judicial se třetí otázkou táže, zda jsou právní ustanovení týkající se řízení o zaplacení odměny advokátovi v rozporu se směrnicí 93/13 z toho důvodu, že omezují pravomoci tohoto orgánu v oblasti obstarávání důkazů, a tím i právo spotřebitele na provádění důkazů.

140.

Ohledně této otázky je třeba nejprve uvést, že existují pochybnosti o její přípustnosti, neboť se secretario judicial pozastavuje nad tím, že by jeho omezená pravomoc šetření v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi mohla bránit v tom, aby posoudil takové skutečnosti, jako je případná změna smluvních podmínek, částečná úhrada požadované odměny či zvyklosti v oblasti úhrady odměn, které nemají žádný vztah k existenci zneužívajících klauzulí. Tuto otázku secretario judicial by ovšem bylo možné chápat i v tom smyslu, že se ptá na to, zda omezení provádění důkazů v rámci řízení o zaplacení odměny advokátovi představuje překážku z hlediska efektivity směrnice 93/13.

141.

Role vnitrostátního soudu v oblasti uplatňování směrnice 93/13 se neomezuje na pouhou možnost vyslovit se k případně zneužívajícímu charakteru určité smluvní klauzule, nýbrž zahrnuje i povinnost posoudit tuto otázku z úřední povinnosti ( 67 ). Vnitrostátní soud je tak veden k tomu, aby hrál aktivní roli za účelem ochrany spotřebitele v rámci směrnice 93/13. Kromě toho z požadavků unijního práva, které se týkají účinnosti soudní kontroly uplatňování směrnice 93/13, obecně vyplývá, že vnitrostátní procesní pravidla nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných spotřebitelům touto směrnicí ( 68 ).

142.

Proto je zjevné, že by docházelo k problematickému stavu v případě, kdy by soud disponoval nepřímými důkazy o zneužívající povaze určitých klauzulí, avšak kvůli omezení svých pravomocí by se jimi nemohl zabývat ( 69 ).

143.

V projednávané věci vyplývá z ustanovení LEC, která se týkají řízení o zaplacení odměny advokátovi, že secretario judicial zohledňuje při posuzování návrhu nejen obsah písemností soudního spisu řízení, v souvislosti s nímž je požadována úhrada pohledávky dlužné odměny, ale i fakturu vystavenou advokátem a další dokumenty, jako například odhad nebo smlouvu. Kromě toho, pokud je pohledávka napadena z důvodu nepřiměřené výše, musí secretario judicial advokáta vyslechnout, a pokud posledně uvedený odmítne své požadavky snížit, předloží spis advokátní komoře k posouzení ( 70 ). Tyto pravomocí týkající se šetření by měly být zpravidla dostatečné k tomu, aby mohla být ověřena a posouzena existence zneužívajících klauzulí.

144.

Jak zdůrazňuje Komise, rozsáhlejší pravomoci šetření, zejména možnost vyslechnutí svědků, jsou nezbytné k tomu, aby bylo možné posoudit existenci zneužívajících klauzulí, nanejvýš tehdy, je-li smlouva uzavřena jen ústně. Komise se však domnívá, že ustanovení LEC lze ve světle judikatury Tribunal Constitucional (Ústavní soud), která se jich týká, vykládat v souladu s unijním právem potud, že v odůvodněných případech může jít posuzovací pravomoc secretario judicial nad rámec posuzování listinných důkazů, a tedy zahrnovat i vyslechnutí svědků.

145.

S ohledem na tyto úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na třetí předběžnou otázku v tom smyslu, že směrnice 93/13 nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, pokud uvedená právní úprava připouští provádění důkazů, které je dostatečné pro účinné posouzení existence zneužívajících klauzulí. O této otázce musí rozhodnout vnitrostátní soud.

146.

Vzhledem k předchozím úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázky položené Secretario Judicial del Juzgado de Violencia sobre la Mujer Único de Terrassa (soudní tajemník soudu příslušného pro záležitosti násilí na ženách v Terrasse) odpověděl takto: