1. 

stí omezujících opatření zavedených za účelem vytvoření tlaku na Íránskou islámskou republiku, aby ukončila jaderné činnosti představující riziko šíření a vývoj nosičů jaderných zbraní (dále jen „šíření jaderných zbraní“).

2. 

Navrhovatelkou v projednávané věci je íránská akciová společnost Safa Nicu Sepahan Co. (dále jen „navrhovatelka“), která byla po dobu téměř tří let vedena na seznamech subjektů zapojených do šíření jaderných zbraní přijatých prostřednictvím několika nařízení Rady Evropské unie. Oprávněnost tohoto zápisu zpochybnila před Tribunálem Evropské unie a domáhala se náhrady majetkové a nemajetkové újmy, která jí byla podle jejího mínění tímto zápisem způsobena. Tribunál rozsudkem ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada (T‑384/11, EU:T:2014:986; dále jen „napadený rozsudek“) zrušil akty, kterými byla navrhovatelka zařazena na dotčené seznamy, zamítl návrh na náhradu majetkové újmy a uložil Radě, aby uhradila 50000 eur jako náhradu nemajetkové újmy, kterou žalobkyně utrpěla ( 2 ).

3. 

Předmětem projednávané věci je kasační opravný prostředek, kterým napadla navrhovatelka zamítnutí jejího návrhu na náhradu majetkové újmy, jakož i výši náhrady nemajetkové újmy, a vedlejší kasační opravný prostředek, kterým Rada zpochybnila, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro vznik mimosmluvní odpovědnosti Evropské unie, a napadla skutečnost, že jí byla uložena náhrada nemajetkové újmy způsobené navrhovatelce.

4.

V následujících bodech jsou pro potřeby projednávané věci shrnuty skutečnosti předcházející sporu, které jsou uvedeny v bodech 1 až 13 napadeného rozsudku.

5.

Název subjektu identifikovaného jako „Safa Nicu“ byl rozhodnutím 2011/299/SZBP ( 3 ) zařazen na seznam subjektů zapojených do šíření jaderných zbraní, který je součástí přílohy II rozhodnutí 2010/413/SZBP ( 4 ), a tudíž prostřednictvím prováděcího nařízení (EU) č. 503/2011 ( 5 ) i na seznam uvedený v příloze VIII nařízení (EU) č. 961/2010 ( 6 ). V odůvodnění rozhodnutí 2011/299 a prováděcího nařízení č. 503/2011 byl zmíněný subjekt popsán jako „[k]omunikační společnost, která pořizovala vybavení pro zařízení ve Fordó (Kumm), jehož stavba probíhá bez oznámení [Mezinárodní agentuře pro atomovou energii (MAAE)]“.

6.

Dopisem ze dne 7. června 2011 požádala navrhovatelka Radu, aby změnila přílohu VIII nařízení č. 961/2010 tak, že doplní a opraví zařazení subjektu identifikovaného jako „Safa Nicu“ na dotyčné seznamy nebo že jej ze seznamů vyřadí. Vzhledem k tomu, že neobdržela odpověď, zaslala navrhovatelka dne 23. června 2011 Radě další dopis.

7.

Rozhodnutím 2011/783/SZBP ( 7 ) a prováděcím nařízením (EU) č. 1245/2011 ( 8 ) byl výše uvedený zápis zachován. Slovní spojení „Safa Nicu“ bylo nicméně nahrazeno jinými výrazy a jako identifikační údaje týkající se dotčeného subjektu bylo rovněž uvedeno pět adres v Íránu, Spojených arabských emirátech a Afghánistánu.

8.

Dopisem ze dne 5. prosince 2011 uvědomila Rada navrhovatelku o zachování jejího názvu na seznamech obsažených v příloze II rozhodnutí 2010/413 a v příloze VIII nařízení č. 961/2010. Konstatovala, že připomínky, které navrhovatelka předložila dne 7. června 2011, nejsou důvodem pro zrušení omezujících opatření, a uvedla, že zařazení subjektu uvedeného jako „Safa Nicu“ se týkalo navrhovatelky. Dopisem ze dne 11. prosince 2012 oznámila Rada navrhovatelce nařízení (EU) č. 267/2012 ( 9 ), kterým se zrušuje nařízení č. 961/2010, a informovala ji o zachování jejího názvu na seznamu obsaženém v příloze IX tohoto nařízení.

9.

Rozhodnutím 2014/222/SZBP ( 10 ) byl název navrhovatelky odstraněn ze seznamu obsaženého v příloze II rozhodnutí 2010/413, a v důsledku toho prováděcím nařízením (EU) č. 397/2014 ( 11 ) také ze seznamu obsaženého v příloze IX nařízení č. 267/2012.

10.

Dne 22. července 2011 podala navrhovatelka žalobu k Tribunálu, jejímž prostřednictvím se domáhala zaprvé částečného zrušení nařízení č. 503/2011 a č. 267/2012 v rozsahu, v němž se týkala navrhovatelky a přidružených společností, a zadruhé, aby bylo Radě uloženo odškodnit navrhovatelku částkou 7662737,40 eura s úroky ve výši 5 % za rok od 1. ledna 2013, a to z titulu náhrady majetkové i nemajetkové újmy, kterou utrpěla v důsledku přijetí omezujících opatření, která se jí týkala.

11.

Navrhovatelka vznesla na podporu svého návrhu na zrušení tři žalobní důvody, z nichž první vycházel z porušení povinnosti uvést odůvodnění, druhý z nesprávného posouzení skutkového stavu, jakož i ze „zneužití pravomoci“, a třetí z porušení jejího práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu. Poté, co Tribunál zamítl první žalobní důvod ( 12 ) a prohlásil za nepřípustný důvod vycházející ze „zneužití pravomoci“ vznesený v rámci druhého žalobního důvodu, v bodech 32 až 39 napadeného rozsudku přezkoumal a přijal důvod vycházející z nesprávného posouzení skutkového stavu, která byla vznesena v rámci druhého žalobního důvodu. V důsledku toho zrušil zařazení názvu žalobkyně na dotčené seznamy, aniž přezkoumal třetí žalobní důvod (bod 40 odůvodnění a bod 1 výroku napadeného rozsudku) ( 13 ).

12.

Co se týče návrhu na náhradu škody, Tribunál nejprve konstatoval, že v projednávané věci byla splněna podmínka vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie založené na protiprávnosti jednání vytýkaného Radě, takže Rada se stala odpovědnou za dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům (body 49 až 69 odůvodnění napadeného rozsudku).

13.

V souvislosti s jednotlivými druhy tvrzené škody dále přezkoumal podmínky týkající se skutečné existence škody a existence příčinné souvislosti.

14.

Co se týče nemajetkové újmy, jejíž konečná výše činila podle odhadu navrhovatelky 2 miliony eur, Tribunál uznal, že výše uvedené podmínky byly v projednávané věci splněny, a poté, co tuto újmu ohodnotil ex aequo et bono, prohlásil, že přiznání částky 50000 eur představuje adekvátní náhradu újmy (body 78 až 92 odůvodnění a bod 2 výroku napadeného rozsudku).

15.

Naproti tomu Tribunál zamítl návrh na náhradu majetkové újmy, jíž se dovolávala navrhovatelka. U každého z druhů této újmy prohlásil, že navrhovatelka nepředložila dostatek důkazů, které by se týkaly existence nebo rozsahu újmy, kterou údajně utrpěla, a existence příčinné souvislosti mezi touto újmou a jednáním vytýkaným Radě (body 93 až 148 odůvodnění a bod 4 výroku napadeného rozsudku).

16.

Co se týče návrhu na přiznání úroků, Tribunál zaprvé zastával názor, že není namístě přiznat úroky za období předcházející dni vyhlášení napadeného rozsudku, a zadruhé prohlásil, že Rada je povinna uhradit úroky z prodlení za období ode dne vyhlášení napadeného rozsudku do úplného zaplacení přiznané náhrady (body 150 až 152 napadeného rozsudku a bod 3 výroku).

17.

Navrhovatelka prostřednictvím svého kasačního opravného prostředku navrhuje Soudnímu dvoru, aby napadený rozsudek částečně zrušil, a to v rozsahu, v němž nebyla uznána a nahrazena majetková újma, kterou utrpěla, jakož i v rozsahu, v němž jí byla přiznána náhrada nemajetkové újmy pouze ve výši 50000 eur. Kromě toho navrhuje Soudnímu dvoru, aby provedl soudní přezkum v plné jurisdikci a primárně, aby jí přiznal částku 5662737,40 eura s úroky, odpovídající majetkové újmě, jakož i částku 2 miliony eur s úroky, odpovídající nemajetkové újmě, a aby uložil Radě náhradu nákladů řízení včetně nákladů řízení před Tribunálem. Podpůrně navrhuje Soudnímu dvoru, aby jí přiznal částku určenou ex aequo et bono navýšenou o úroky odpovídající majetkové újmě, jakož i částku ve výši nejméně 50000 eur navýšenou o úroky odpovídající nemajetkové újmě a uložil Radě náhradu nákladů řízení včetně nákladů řízení před Tribunálem. Ještě podpůrněji navrhuje navrhovatelka Soudnímu dvoru, aby vrátil věc zpět Tribunálu, který by měl znovu přezkoumat výši náhrady škody a vydat nový rozsudek v její prospěch.

18.

V odpovědi na vedlejší kasační opravný prostředek podaný Radou navrhuje navrhovatelka Soudnímu dvoru, aby vedlejší kasační opravný prostředek zamítl jako nepodložený. Opakuje v ní mimo jiné návrhová žádání, která předložila ve svém hlavním kasačním opravném prostředku.

19.

Rada navrhuje prostřednictvím svého vedlejšího kasačního opravného prostředku Soudnímu dvoru, aby zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž jí bylo uloženo, aby nahradila navrhovatelce nemajetkovou újmu ve výši 50000 eur, aby zamítl návrh, který navrhovatelka podala v prvním stupni a jehož prostřednictvím se domáhala náhrady škody z titulu výše uvedené újmy, a aby uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení včetně nákladů řízení před Tribunálem.

20.

Rada v odpovědi na hlavní kasační opravný prostředek navrhuje Soudnímu dvoru, aby kasační opravný prostředek zamítl jako nepodložený, přistoupil k nahrazení odůvodnění napadeného rozsudku a uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení včetně nákladů řízení před Tribunálem.

21.

Spojené království Velké Británie a Severního Irska, jemuž bylo povoleno vedlejší účastenství v ústní části jednání, podporuje návrhová žádání, jež vznesla Rada v rámci vedlejšího kasačního opravného prostředku a v odpovědi na hlavní kasační opravný prostředek.

22.

Úvodem je zapotřebí uvést několik poznámek k některým návrhům, jež vznesli účastníci řízení ve svých návrhových žádáních.

23.

První z těchto poznámek se týká návrhu na nahrazení odůvodnění, který podala Rada v odpovědi na hlavní kasační opravný prostředek. Rada navrhuje Soudnímu dvoru, aby nahradil odůvodnění napadeného rozsudku, na jehož základě byl zamítnut návrh na náhradu majetkové újmy, který vznesla navrhovatelka v prvním stupni. Přestože Rada s tímto zamítnutím souhlasí, nesdílí názor Tribunálu, podle něhož byla v projednávané věci splněna první podmínka pro vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie, a sice podmínka týkající se existence dostatečně závažného porušení právní normy. Je však nutné upozornit na to, že výše uvedený názor představuje předpoklad, z něhož vychází jak uznání nároku navrhovatelky na náhradu způsobené nemajetkové újmy, které vyplývá z bodů 78 až 92 napadeného rozsudku, tak i obsah bodu 2 výroku napadeného rozsudku, podle něhož je Radě uloženo, aby z tohoto titulu uhradila navrhovatelce částku 50000 eur. Znamená to, že návrhu na nahrazení odůvodnění, který podala Rada, nemůže Soudní dvůr vyhovět, ledaže by současně zrušil zmíněné části napadeného rozsudku. Tento návrh tedy navzdory jeho znění může být chápán výlučně jako návrhové žádání směřující k tomu, aby bylo rozhodnutí Tribunálu částečně zrušeno, přičemž toto návrhové žádání je jako takové nepřípustné, neboť bylo předloženo v rámci odpovědi na hlavní kasační opravný prostředek ( 14 ). Vzhledem k tomu, že argumenty, jež Rada vznesla na podporu tohoto návrhu, jsou v totožném znění uvedeny i ve vedlejším kasačním opravném prostředku podaném Radou, Soudní dvůr bude mít přesto příležitost je přezkoumat v okamžiku, kdy bude rozhodovat ve věci vedlejšího kasačního opravného prostředku.

24.

Druhá poznámka má stejný obsah jako první, ale týká se pro změnu návrhových žádání uvedených v odpovědi navrhovatelky na vedlejší kasační opravný prostředek podaný Radou. Kromě zamítnutí výše uvedeného vedlejšího kasačního opravného prostředku navrhuje navrhovatelka Soudnímu dvoru, aby částečně zrušil napadený rozsudek a přiznal jí přiměřenou náhradu majetkové i nemajetkové újmy, kterou utrpěla, přičemž opakuje tatáž návrhová žádání, jaká předložila ve svém kasačním opravném prostředku. I tyto návrhy musí být prohlášeny za nepřípustné, neboť byly vzneseny v odpovědi na vedlejší kasační opravný prostředek ( 15 ).

25.

S ohledem na výše uvedená upřesnění provedu nejprve přezkum vedlejšího kasačního opravného prostředku, jehož prostřednictvím, jak již bylo uvedeno výše, Rada zpochybnila zejména to, že v projednávané věci došlo k dostatečně závažnému porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům. Pokud by totiž tento důvod měl být považován za podložený, znamenalo by to, že nevznikla mimosmluvní odpovědnost Unie, a všechny návrhy, jež podala navrhovatelka v hlavním kasačním opravném prostředku, by musely být zamítnuty. Následně přistoupím k přezkumu hlavního kasačního opravného prostředku.

26.

Rada vznesla ve svém vedlejším kasačním opravném prostředku dva důvody namířené proti napadenému rozsudku. Prostřednictvím první z nich tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení „některých podmínek vzniku mimosmluvní odpovědnosti [Unie]“, a prostřednictvím druhé z nich vytýká Tribunálu, že rozhodl v tom smyslu, že zrušení napadených aktů nepředstavuje přiměřený způsob nápravy nemajetkové škody, kterou navrhovatelka údajně utrpěla.

27.

Rada, kterou podporuje Spojené království, uvádí, že Tribunál nesprávně považoval za prokázané, že v projednávané věci došlo k dostatečně závažnému porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, což je nezbytné k tomu, aby mohla být považována za splněnou první ze tří podmínek vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie, a sice podmínka týkající se protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům ( 16 ). Tento důvod je rozdělen na dvě části.

28.

Rada vytýká Tribunálu zaprvé, že se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že v bodech 59 až 61 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že nedisponovala žádným prostorem pro uvážení, pokud jde o její povinnost opodstatnit zařazení navrhovatelky na seznamy osob a subjektů uvedených ve zpochybněných aktech prostřednictvím důvodů podložených informacemi a důkazy. Tento závěr totiž vyplývá z vývoje judikatury – zejména z rozsudků ze dne 21. března 2012, Fulmen v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), a ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi (C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518) – které byly vydány až poté, co Rada přijala akty, jimiž byla navrhovatelka zařazena na zmíněné seznamy a jimiž bylo toto zařazení zachováno, a kterou nebylo možné předvídat v okamžiku přijetí těchto aktů, k nimž došlo ve dnech 23. května 2011, 1. prosince 2011 a 23. března 2012. Na důkaz výše uvedeného odkazuje Rada na stanoviska generálního advokáta Y. Bota přednesená ve spojených věcech Komise a další v. Kadi (C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:176) a ve věci Rada v. Manufacturing Support & Procurement Kala Naft (C‑348/12 P, EU:C:2013:470), v nichž generální advokát zastával opačný názor, než jakým se nakonec řídil Soudní dvůr.

29.

Rád bych především připomněl, že podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU je Unie povinna nahradit škody způsobené jejími orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich funkce. Z ustálené judikatury vyplývá, že v unijním právu se právo na náhradu škody přiznává, jsou-li splněny tři podmínky, totiž podmínka protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům, podmínka skutečné škody a podmínka příčinné souvislosti mezi jednáním a uplatňovanou škodou ( 17 ). V judikatuře se uvádí, že má-li být považována za splněnou první z těchto podmínek, je nutné, aby cílem právní normy, která byla porušena, bylo přiznat práva jednotlivcům, a aby toto porušení bylo dostatečně závažné ( 18 ). Soudní dvůr upřesnil, že rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda porušení unijního práva je dostatečně závažné, je kritérium zjevného a závažného nedodržení mezí posuzovací pravomoci dotyčným unijním orgánem ( 19 ). Pokud tento orgán disponuje pouze značně omezeným, nebo dokonce nedisponuje žádným prostorem pro uvážení, prosté porušení unijního práva může postačovat k prokázání existence dostatečně závažného porušení ( 20 ). Z judikatury dále vyplývá, že rozsah prostoru pro uvážení, který porušené pravidlo přiznává orgánům, závisí mimo jiné na tom, nakolik je toto pravidlo jasné a přesné, a že porušení unijního práva musí být v každém případě považováno za zjevně závažné, pokud toto porušení přetrvalo i poté, co došlo k vyhlášení rozsudku, jímž bylo konstatováno vytýkané porušení, rozsudku vydaného v řízení o předběžné otázce nebo ustálené judikatury Soudního dvora v dané oblasti, z nichž vyplývá závěr, že dotčené jednání je protiprávní ( 21 ).

30.

Co se dále týče jednotlivých odůvodnění napadeného rozsudku, z nichž Tribunál vyvodil v bodě 69 tohoto rozsudku závěr, že se Rada stala v projednávané věci odpovědnou za dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, nejprve podotýkám, že tato odůvodnění nejsou zcela jednoznačná.

31.

V bodě 49 napadeného rozsudku totiž Tribunál odkazuje na analýzu provedenou v bodech 26 až 40 téhož rozsudku, z níž vyvozuje závěr, že Rada neprokázala opodstatněnost tvrzení, které bylo jediným důvodem uplatňovaným vůči navrhovatelce pro účely přijetí omezujících opatření, která se jí týkala ( 22 ), a porušila tím ustanovení nařízení č. 961/2010 a č. 267/2012, která „taxativně uvádějí podmínky, za nichž jsou taková [opatření] […] povolena“, a jejichž základním předmětem „je a contrario ochrana individuálních zájmů dotčených jednotlivců“ ( 23 ). Z výše uvedených částí napadeného rozsudku vyplývá, že protiprávní jednání, které je vytýkáno Radě, spočívá v porušení práva navrhovatelky nebýt podrobena předmětným opatřením v případě, že nebyly splněny hmotněprávní podmínky, jimž přijetí těchto opatření podléhá ( 24 ).

32.

Následně se však Tribunál zabýval otázkou, zda Rada disponovala v projednávané věci prostorem pro uvážení ve smyslu judikatury uvedené v bodě 29 výše, přičemž prohlásil, že „protiprávnost, kterou jsou stiženy napadené akty, se vztahuje ke skutečnosti, že Rada nemá k dispozici informace nebo důkazy, které by z právního hlediska dostatečně prokazovaly opodstatněnost omezujících opatření vztahujících se na žalobkyni, a proto je nemůže předložit Tribunálu“ ( 25 ). Z rozsudku ze dne 21. března 2012, Fulmen v. Komise (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), přitom vyvodil, že povinnost Rady prokázat opodstatněnost omezujících opatření je vedena snahou dodržovat základní práva dotyčných osob a subjektů, zejména jejich práva na účinnou soudní ochranu. V bodech 64 až 67 napadeného rozsudku dále odkázal na čtyři rozsudky Tribunálu – rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada (T‑390/08, EU:T:2009:401), rozsudek ze dne 12. prosince 2006, Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada (T‑228/02, EU:T:2006:384), rozsudek ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada (T‑256/07, EU:T:2008:461), a rozsudek ze dne 4. prosince 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada (T‑284/08, EU:T:2008:550) – které se týkaly rozsahu soudního přezkumu legality aktů, jimiž se přijímají omezující opatření. V bodě 68 napadeného rozsudku dospěl Tribunál k závěru, že „běžně obezřetná a s řádnou péčí postupující správa by si za okolností projednávaného případu byla schopna v době přijímání prvního napadeného aktu uvědomit, že je jejím úkolem, aby shromáždila informace a důkazy odůvodňující omezující opatření vztahující se na žalobkyni, aby v případě zpochybnění mohla prokázat opodstatněnost uvedených opatření tím, že předloží uvedené informace a důkazy unijnímu soudu“. Zdá se tedy, že pro účely určení existence závažného porušení se Tribunál při přezkumu prostoru pro uvážení, jímž disponuje Rada, řídil ve výše uvedených částech napadeného rozsudku spíše pravidlem vycházejícím z práva navrhovatelky na účinnou soudní ochranu.

33.

Tato nejednoznačnost je zřejmě dána okolností, že otázka, do jaké míry je pravomoc Rady v oblasti omezujících opatření omezena nutností dodržovat základní práva, vyvstala v podstatě v souvislosti s právem na účinnou soudní ochranu. Jak totiž vyplývá z rozsudků vydávaných unijními soudy, povinnost Rady podepřít důvody, které ji vedly k přijetí aktů, jimiž se přijímají omezující opatření, předložením důkazů, stejně jako její povinnost tyto akty odůvodnit, byla postupně definována především ve vztahu k nutnosti zajistit soudní přezkum takovýchto aktů ( 26 ). Právě ve výše uvedeném světle je tedy nutné nejen chápat odůvodnění napadeného rozsudku, jež byla zpochybněna v této první části prvního důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku, ale i analyzovat argumenty, které vznesla Rada na podporu této první části.

34.

Nejprve bych rád uvedl, že jednání, které bylo Radě v konečném důsledku vytýkáno v části napadeného rozsudku věnované přezkumu návrhu na zrušení a které bylo kvalifikováno jako „nesprávné posouzení skutkového stavu“, spočívalo v neschopnosti Rady předložit unijnímu soudu veškeré důkazy, které by umožnily posoudit legalitu omezujících opatření přijatých vůči navrhovatelce. V bodě 37 napadeného rozsudku stojí, že Rada v odpovědi na výzvu Tribunálu uvedla, že jediným důkazem, který má k dispozici a jenž se týká přijetí a zachování omezujících opatření vztahujících se na žalobkyni, je návrh na zařazení podaný členským státem, a že informace uvedené v tomto návrhu byly převzaty do odůvodnění napadených aktů. Toto opomenutí na straně Rady vedlo k tomu, že nebylo možné provést žádný soudní přezkum opodstatněnosti důvodu, jímž bylo odůvodněno přijetí omezujících opatření vůči navrhovatelce, a potažmo k tomu, že se akty, jimiž bylo provedeno zpochybněné zařazení, staly zejména z výše uvedeného důvodu protiprávními ( 27 ).

35.

Napadený rozsudek se ostatně vůbec nezabývá otázkou, zda Rada v okamžiku, kdy posuzovala informace a důkazy vedoucí k zařazení navrhovatelky na dotčené seznamy nebo když zkoumala složité situace politické povahy, dodržela meze svého prostoru pro uvážení, což bývalo mohlo vést i k otázce týkající se mezí soudního přezkumu. Znamená to tedy, že upozornění Rady na stanoviska přednesená generálním advokátem Y. Botem ve spojených věcech Komise a další v. Kadi (C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:176) a ve věci Rada v. Manufacturing Support & Procurement Kala Naft (C‑348/12 P, EU:C:2013:470), v nichž generální advokát navrhuje, aby byl v oblasti omezujících opatření a v oblasti, v níž „unijní soud přizpůsobí svůj přezkum“ ( 28 ), Radě přiznán širší prostor pro uvážení, není pro účely tohoto řízení relevantní.

36.

Projednávaná věc se tedy spíše než mezí soudního přezkumu týká účinnosti tohoto přezkumu – či dokonce, v ještě ranější fázi, samotné jeho podstaty. Orgán, který by se domáhal toho, aby mu bylo přiznáno oprávnění založit přijetí a zachování omezujících opatření vůči jednotlivci nebo právnické osobě na pouhé informaci získané členským státem, která by nebyla podložena žádným důkazem umožňujícím prokázat tvrzení v ní obsažená nebo alespoň podpořit jejich pravděpodobnost, a to dokonce i poté, co dotčená osoba uvedla vážné argumenty, jimiž popřela svou účast na jednání, které jí bylo vytýkáno, by totiž nejen porušil ustanovení definující podmínky, za nichž lze tato opatření přijímat a zachovávat, ale i zásadně znemožnil, aby bylo jeho jednání přezkoumáno unijním soudem.

37.

Zásadu, z níž vyplývá, že musí být zaručen účinný soudní přezkum aktů, jimiž Rada přijímá omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám, totiž Soudní dvůr potvrdil již před vydáním rozsudků ze dne 21. března 2012, Fulmen v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), a ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi (C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518).

38.

V rozsudku ze dne 18. ledna 2007, PKK a KNK v. Rada (C‑229/05 P, EU:C:2007:32), který se týkal zvláštních omezujících opatření namířených proti osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu, Soudní dvůr upřesnil, že Unie „je […] společenstvím práva, v rámci něhož jeho orgány podléhají přezkumu, zda jsou jejich akty v souladu se Smlouvou […]“, a v němž „[j]ednotlivci […] musejí mít nárok na účinnou soudní ochranu“. V témže rozsudku Soudní dvůr rovněž prohlásil, že v oblasti omezujících opatření je účinnost této soudní ochrany o to důležitější, že tato opatření „mají závažné důsledky“, neboť nejen brání veškerým finančním operacím a veškerým finančním službám, pokud jde o osoby, skupiny nebo subjekty, kterých se toto nařízení týká, ale současně poškozují i jejich pověst a politickou činnost ( 29 ). Soudní dvůr dále uvedl, že přezkum musí vycházet z důkazů, jimiž bylo odůvodněno zařazení na dotčené seznamy, a z přesné identifikace jména dotčených osob a subjektů ( 30 ).

39.

Tyto zásady byly potvrzeny v rozsudku ze dne 29. června 2010, E a F (C‑550/09, EU:C:2010:382), který se rovněž týkal omezujících opatření přijatých v rámci boje proti mezinárodnímu terorismu. Jak zdůraznila Rada na jednání, tento rozsudek se nicméně týkal povinnosti zmíněného orgánu odůvodnit akty, jimiž se přijímají omezující opatření, zatímco předmětem projednávané věci, přinejmenším ve stadiu řízení o kasačním opravném prostředku, není ani neexistence odůvodnění, ani nedostatečnost odůvodnění, jimiž by bylo stiženo zařazení navrhovatelky na dotčené seznamy ( 31 ). Soudní dvůr však ve zmíněném rozsudku jasně a jednoznačně potvrdil jak požadavek, že taková opatření musí podléhat „dostatečnému soudnímu přezkumu legality [těchto opatření] […] po meritorní stránce“, tak rozsah tohoto přezkumu, který musí být zaměřen zejména na „ověření skutkového stavu, jakož i jednotlivých důkazů a informací předložených na podporu [těchto opatření]“ ( 32 ). Takovýto přezkum může být nicméně znemožněn nejen nedostatečným odůvodněním zkoumaného aktu, ale i neexistencí prvků, které by umožnily ověřit opodstatněnost tohoto odůvodnění, byť pouze v rámci omezeného přezkumu.

40.

Přestože Rada tvrdí opak, z výše uvedeného vyplývá, že v době, kdy byl název navrhovatelky poprvé zařazen na dotčené seznamy, tj. dne 23. května 2011, se v judikatuře Soudního dvora neprojevovala žádná pochybnost ohledně povinnosti Rady splnit při přijímání rozhodnutí, jimiž se přijímají omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám, požadavky související s dodržováním práva na účinnou soudní ochranu dotčených osob, jakož i ohledně její povinnosti opírat se o skutečnosti a důkazy, které umožní unijnímu soudu provést alespoň omezený přezkum legality těchto rozhodnutí.

41.

Je třeba ostatně poukázat na to, že existence judikatury, v níž je konstatováno, že jednání vytýkané dotčenému orgánu je protiprávní, není nezbytnou podmínkou toho, aby mohlo být toto jednání považováno za dostatečně závažné porušení. Z judikatury uvedené v bodě 29 výše totiž vyplývá, že takováto kvalifikace, která musí zohlednit rozsah prostoru pro uvážení, který porušené pravidlo přiznává orgánům, závisí zejména na tom, nakolik je toto pravidlo jasné a přesné. Domnívám se, že vezmeme-li v úvahu, jaký význam má v takovém společenství práva, jakým je Unie, ochrana základních práv, nelze pochybovat o tom, že unijním orgánům není přiznán žádný prostor pro uvážení, pokud jde o jejich povinnost vycházet při přijímání a zachovávání omezujících opatření namířených vůči fyzickým či právnickým osobám z minimálních důkazů, které umožní unijnímu soudu provést alespoň omezený přezkum opodstatněnosti – nebo dokonce pouze pravděpodobnosti ( 33 ) – tvrzení, která byla důvodem k přijetí takovýchto opatření.

42.

Jak bylo uvedeno v bodě 34 výše, tvrzení, na jejichž základě byla navrhovatelka po dobu téměř tří let uvedena v dotčených seznamech, nebylo v projednávané věci nikdy podepřeno sebemenším důkazem, což znemožnilo jakékoli provedení soudního přezkumu ze strany unijního soudu, přičemž Rada tuto skutečnost připustila v odpovědi na otázku Tribunálu a potvrdila ji i během jednání v tomto řízení.

43.

Za těchto okolností se tedy Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, dospěl-li v bodě 69 napadeného rozsudku k závěru, že jednání, které je vytýkáno Radě, představuje dostatečně závažné porušení unijního práva ve smyslu judikatury uvedené v bodě 29 výše.

44.

Z výše uvedených důvodů se domnívám, že první část důvodu předloženého Radou, který vychází z nesprávného právního posouzení podmínek vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie, musí být zamítnuta.

45.

Zadruhé Rada tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že v bodě 62 napadeného rozsudku prohlásil, že pravidlo ukládající Radě, aby prokázala opodstatněnost omezujících opatření přijatých vůči navrhovatelce, nepředstavuje zvláště složitou situaci a nezpůsobuje obtížnost při jeho použití nebo výkladové obtíže. Rada zdůrazňuje, že na obtíže, které vyvstávají, mají-li být Tribunálu předány k posouzení důvěrné informace, které vedly k přijetí rozhodnutí o zařazení na seznam, upozornila již generální advokátka E. Sharpston v stanovisku předneseném ve věci Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran (C‑27/09 P, EU:C:2011:482), a že za účelem nápravy těchto obtíží byl v roce 2014, tj. několik let poté, co byla navrhovatelka poprvé zařazena na dotčené seznamy, do jednacího řádu Tribunálu vložen nový článek 105.

46.

Rád bych připomněl, že podle ustálené judikatury systém, k němuž Soudní dvůr dospěl na základě čl. 340 druhého pododstavce SFEU, zohledňuje především složitost upravovaných situací a obtížnost použití nebo výkladu ustanovení právních předpisů, jakož i stupeň jasnosti a přesnosti porušeného pravidla ( 34 ).

47.

V projednávané věci postačí uvést, že se Rada v žádném stadiu řízení v prvním stupni nedovolávala důvěrné povahy dokumentů nebo informací, které měla v držení, s cílem vyjádřit nesouhlas s jejich předáním Tribunálu. Jak již bylo několikrát uvedeno výše, Rada naopak sdělila Tribunálu, že jediné informace týkající se přijetí a zachování omezujících opatření vůči navrhovatelce, které měla k dispozici, byly informace uvedené v odůvodnění aktu týkajícího se zařazení. Znamená to tedy, že v projednávané věci se v žádném okamžiku nejednalo o předání důvěrných informací unijnímu soudu, což potvrdil během jednání i zástupce Rady poté, co se jej Soudní dvůr na tuto záležitost dotázal.

48.

Za těchto okolností se Rada nemůže důvodně dovolávat údajných procesních obtíží spojených s takovýmto předáním v době, kdy již byla dotčená opatření přijata, s cílem zpochybnit konstatování uvedené v bodě 62 napadeného rozsudku, z něhož vyplývá, že pravidlo ukládající Radě, aby prokázala opodstatněnost těchto opatření „nepředstavuje zvláště složitou situaci“, „je dostatečně jasné a přesné“ a „nezpůsobuje obtížnost při jeho použití nebo výkladové obtíže“.

49.

Z výše uvedených důvodů musí být zamítnuta i druhá část důvodu předloženého Radou, který vychází z nesprávného právního posouzení podmínek vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie.

50.

Prostřednictvím druhého důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku namířeného proti bodům 87 až 92 napadeného rozsudku Rada s podporou Spojeného království vytýká Tribunálu, že se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že jí uložil, aby navrhovatelce uhradila částku 50000 eur z titulu nemajetkové újmy, kterou navrhovatelka údajně utrpěla. Tribunál se tímto rozhodnutím odchýlil od judikatury, z níž vyplývá, že účelem zrušení rozhodnutí, jímž bylo provedeno zařazení na seznam, je očistit pověst dotčené osoby a zajistit určitou nápravu nemajetkové újmy, která jí byla způsobena. Rada je toho názoru, že úvahy obdobné těm, kterými Tribunál odůvodnil své rozhodnutí, tj. zejména závažnost tvrzení, z něhož vyplývá, že se určitý subjekt podílí na íránském šíření jaderných zbraní, se použijí mutatis mutandis i na jiné věci, zvláště pak na věc Sison v. Rada (rozsudek ze dne 11. července 2007, Sison v. Rada, T‑47/03, nezveřejněný, EU:T:2007:207), v níž Tribunál naopak zamítl návrh na náhradu škody z titulu nemajetkové újmy, který podal žalobce. Rada dále poukazuje na to, že v projednávané věci se rozhodla odstranit název navrhovatelky z dotčených seznamů v dubnu roku 2014, tj. ještě před vydáním napadeného rozsudku.

51.

Dříve než přezkoumám argumenty vznesené Komisí, je zapotřebí se stručně zmínit o úvahách, jimiž se Tribunál řídil v bodech odůvodnění napadeného rozsudku, jež jsou napadeny prostřednictvím právě analyzovaného důvodu.

52.

V bodech 80 a 85 napadeného rozsudku Tribunál nejprve konstatuje, že pokud se na určitý subjekt vztahují omezující opatření z důvodu, že údajně poskytl podporu šíření jaderných zbraní, je tento subjekt veřejně spojován s jednáním, které je považováno za závažné ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti, což má za následek jeho zostuzení a vzbuzení nedůvěry vůči němu, a tím je zasaženo do jeho dobré pověsti, což mu tedy působí nemajetkovou újmu – odlišnou od majetkové újmy způsobené dotčením jeho obchodních vztahů – a je proto třeba mu přiznat právo na náhradu této újmy. Dále uvádí, že zrušení napadených aktů může představovat formu nápravy nemajetkové újmy, jelikož je v tomto rozsudku konstatováno, že spojení navrhovatelky se šířením jaderných zbraní je neodůvodněné, a tudíž protiprávní, a následně dospěl k závěru, že za okolností daného případu může toto zrušení vést pouze ke snížení výše přiznané náhrady újmy, avšak nemůže představovat úplnou nápravu utrpěné újmy ( 35 ). Toto konstatování podepírá Tribunál čtyřmi důvody. Zaprvé následky, v nichž tkví původ nemajetkové újmy utrpěné navrhovatelkou, zvláště ovlivnění chování třetích subjektů, které se většinou nacházejí mimo Evropskou unii, vůči navrhovatelce, „nemohou být přitom zcela vyváženy tím, že se a posteriori určí, že napadené akty jsou protiprávní, jelikož přijetí omezujících opatření vůči subjektu přitahuje větší pozornost a vyvolává více reakcí, zejména mimo Unii, než jejich následné zrušení“ (bod 88 napadeného rozsudku). Zadruhé tvrzení, které použila Rada vůči navrhovatelce, je zvláště závažné (bod 89 napadeného rozsudku). Zatřetí toto tvrzení „nebylo podloženo sebemenší informací nebo relevantním důkazem“ (bod 90 napadeného rozsudku). Začtvrté, i když zařazení navrhovatelky na seznam mohla Rada kdykoliv zrušit, bylo i přes výhrady navrhovatelky zachováno téměř tři roky (bod 91 napadeného rozsudku).

53.

Argumenty vznesené Radou vycházejí z několika předpokladů, které jsou podle mého názoru mylné.

54.

Zaprvé, přestože výše uvedený orgán dospěl k jinému názoru, Soudní dvůr neuplatnil v oblasti omezujících opatření zásadu, kterou prosazuje ve sporech týkajících se veřejné služby a z níž vyplývá, že zrušení správního aktu a potažmo uznání jeho protiprávnosti představuje již samo o sobě vhodnou a v zásadě dostatečnou formu nápravy nemajetkové újmy, kterou tento akt způsobil úředníkovi, který jej napadl ( 36 ). Jak připomíná Tribunál v bodě 86 napadeného rozsudku, Soudní dvůr v bodě 72 rozsudku ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise (C‑239/12 P, EU:C:2013:331), prohlásil, že uznání protiprávnosti napadeného aktu může žalobce rehabilitovat či představovat formu nápravy morální újmy, kterou žalobce utrpěl v důsledku této protiprávnosti. Toto tvrzení, zaprvé, však Soudní dvůr uvedl v situaci, kdy se měl vyjádřit k otázce, zda právní zájem žalobce na řízení nadále trval i poté, co bylo jeho jméno odstraněno ze sporného seznamu, což znamená, že zmíněné tvrzení musí být v kontextu tohoto rozsudku chápáno jakožto obiter dictum. Zadruhé se Soudní dvůr omezil pouze na tvrzení, že zrušení aktu „může […] představovat formu nápravy morální újmy“ ( 37 ), aniž převzal striktnější formulaci, kterou použil v bodě 26 rozsudku ze dne 7. února 1990, Culin v. Komise (C‑343/87, EU:C:1990:49) – na nějž přesto odkázal – a podle níž zrušení napadeného aktu „již samo o sobě představuje vhodnou nápravu veškeré nemajetkové újmy, kterou mohl [žalobce] utrpět“ ( 38 ).

55.

Zadruhé, i když má Rada zřejmě jiný názor, z judikatury vyplývá, že dokonce ani v případech, kdy Soudní dvůr uplatnil zásadu uvedenou v bodě 54 výše, není použití této zásady automatické. Zaprvé, aby mohlo být posouzeno, zda zrušení aktu stiženého protiprávností může mít za následek retroaktivní odčinění nemajetkové újmy, kterou žalobce utrpěl, musí být zohledněny všechny okolnosti daného případu ( 39 ), včetně závažnosti protiprávního jednání a doby jeho trvání ( 40 ), a rovněž přitěžující okolnosti vyplývající z konkrétní situace dotčené osoby ( 41 ). Zadruhé může žalobce prokázat, že utrpěl nemajetkovou újmu, kterou lze oddělit od protiprávnosti, na jejímž základě byl akt zrušen a která nemůže být tímto zrušením zcela napravena ( 42 ). Judikatura v tomto ohledu upřesňuje, že závažná obvinění vyslovená veřejně vůči dotčené osobě v rámci aktu nepříznivě zasahujícího do jeho právního postavení nebo v rámci řízení, jež vede k vydání takového aktu, mohou uvedené osobě přivodit nemajetkovou újmu, která s tímto aktem není spojena, pokud jsou na újmu jeho cti, důstojnosti, sebedůvěře nebo pověsti ( 43 ). Jak prohlásil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise (C‑239/12 P, EU:C:2013:331) osoby dotčené omezujícími opatřeními jsou veřejně označeny za osoby spojené s jednáním, které vyvolává potupu a nedůvěru ( 44 ). Utrpí tím nemajetkovou újmu, kterou lze oddělit od újmy vyplývající z aktu jako takového a která se v závislosti na konkrétních okolnostech může jevit v tom smyslu, že nemůže být zrušením tohoto aktu zcela napravena ( 45 ).

56.

Zatřetí, přestože má Rada jiný názor, návrh na náhradu nemajetkové újmy, kterou údajně utrpěl žalobce ve věci Sison v. Rada (rozsudek ze dne 11. července 2007, Sison v. Rada, T‑47/03, nezveřejněný, EU:T:2007:207), byl zamítnut na jiném základě, než je konstatování, že zrušení dotčených omezujících opatření může tuto újmu zcela napravit. Bod 241 tohoto rozsudku, na nějž odkazuje Rada, se totiž týká pouze újmy způsobené nedodržením práv obhajoby, jež náležela žalobci, přičemž měl Tribunál za to, že vzhledem k povaze procesních záruk vyplývajících z porušeného pravidla může být tato újma vhodně napravena zrušením napadeného aktu. Naopak v bodě 247 téhož rozsudku se Tribunál vyjádřil k návrhu na náhradu nemajetkové újmy vyplývající zejména z označení žalobce za „teroristu“ a zamítl jej vzhledem k tomu, že nebyla prokázána přímá příčinná souvislost mezi touto újmou a dotčenými akty Společenství.

57.

Z výše uvedených úvah je tedy namístě vyvodit závěr, že když Tribunál v napadeném rozsudku posoudil okolnosti daného případu, aby ověřil, zda a do jaké míry může být nemajetková újma, které se dovolává navrhovatelka, zcela napravena zrušením dotčených aktů, nedopustil se přitom nesprávného právního posouzení, které mu vytýká Rada.

58.

Na základě všech výše uvedených úvah mám za to, že vedlejší kasační opravný prostředek, který podala Rada, je nepodložený a musí být proto zamítnut.

59.

Navrhovatelka uplatňuje na podporu svého kasačního opravného prostředku dva důvody. Prostřednictvím prvního z nich, který je namířen proti bodům 93 až 149 napadeného rozsudku, vytýká Tribunálu, že při zamítnutí jejího návrhu na náhradu majetkové újmy, kterou utrpěla v důsledku svého zařazení na dotčené seznamy, se několikrát dopustil nesprávného právního posouzení. Naproti tomu druhý důvod je namířen proti části napadeného rozsudku, v níž se Tribunál vyjádřil k návrhu na náhradu nemajetkové újmy, který podala navrhovatelka.

60.

Tento důvod se dělí na několik částí.

61.

Prostřednictvím první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku vytýká navrhovatelka Tribunálu, že porušil její právo získat náhradu veškeré újmy, kterou jí způsobilo protiprávní jednání Rady, v souladu se zásadami zakotvenými v čl. 340 druhém pododstavci SFEU a v čl. 41 odst. 3 Listiny základních práv. Uvádí, že mezi obecné zásady, které jsou společné právním řádům členských států, na něž tato ustanovení odkazují, patří zásady „proporcionality“ a „spravedlivého posouzení“, z nichž vyplývá, že pokud je existence újmy prokázána, ale určení jejího rozsahu nebo přesné výše je obtížné nebo namáhavé, Tribunál je povinen určit výši škody podle zásad spravedlnosti a rovnosti nebo podpůrně ex aequo et bono, namísto aby „zjevnost“ této újmy zcela vyloučil. Navrhovatelka dále tvrdí, že důvody, z nichž Tribunál zamítl v plném rozsahu její návrhy na náhradu majetkové újmy, byly nelogické a rozporné vzhledem k tomu, že v některých částech napadeného rozsudku ( 46 ) připustil, že jednání Rady tuto újmu navrhovatelce skutečně a „pojmově“ způsobilo.

62.

Úvodem bych rád poznamenal, že výše uvedené argumenty navrhovatelka systematicky a v totožném znění uvádí i v ostatních částech prvního důvodu, které se týkají bodů odůvodnění napadeného rozsudku pojednávajících o jednotlivých druzích újmy, jichž se navrhovatelka dovolává v prvním stupni, takže vznikají důvodné pochyby, zda lze s ohledem na tento důvod jako celek považovat zmíněnou část za samostatnou.

63.

S ohledem na výše uvedené bych rád připomněl, že ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU za protiprávní jednání jejích orgánů musí být splněn souhrn kumulativních podmínek, mezi něž patří existence skutečné škody a příčinná souvislost mezi jednáním, které je vytýkáno orgánům a dovolávanou újmou ( 47 ). Z ustálené judikatury vyplývá rovněž, že je věcí žalobce, aby podal přesvědčivé důkazy existence i rozsahu újmy, které se dovolává ( 48 ). Z ustálené judikatury lze také vyvodit, že přísluší především účastníku řízení, který se dovolává odpovědnosti Unie, aby prokázal příčinnou souvislost mezi touto újmou a protiprávním jednáním orgánů ( 49 ).

64.

Přestože má navrhovatelka zřejmě jiný názor, tyto zásady se použijí i v případě, že je mimosmluvní odpovědnost Unie dovolávána v souvislosti s přijetím omezujících opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám, tj. opatření, jejichž cílem je vyvolat záporné dopady na právní nebo finanční situaci dotčených subjektů nebo osob, a přimět je tak ke změně jednání. Nelze tedy Tribunálu vytýkat, že na základě důkazů předložených navrhovatelkou posoudil jak skutečnou existenci jednotlivých druhů újmy, jichž se navrhovatelka dovolává, tak jejich rozsah, a že u každého tvrzeného druhu újmy ověřil existenci přímé příčinné souvislosti s protiprávním jednáním přičítaným Radě. Okolnost, že po provedení tohoto přezkumu Tribunál zamítl veškerá návrhová žádání předložená navrhovatelkou, neumožňuje sama o sobě a nezávisle na konstatování nesprávného právního posouzení, jímž je tento přezkum stižen, dospět k závěru, že došlo k porušení čl. 340 druhého pododstavce SFEU nebo zásady zakotvené v čl. 41 odst. 3 Listiny základních práv.

65.

Co se týče důvodu vycházejícího z údajné nelogičnosti a rozpornosti odůvodnění, stejně jako Rada upozorňuji na to, že tento důvod se opírá o selektivní výklad napadeného rozsudku. Zaprvé tvrzení obsažené v bodě 88 výše uvedeného rozsudku, podle něhož ze spisu vyplývá, že nařčení navrhovatelky z účasti na šíření jaderných zbraní ovlivnilo chování třetích subjektů nacházejících se mimo Evropskou unii, je totiž uvedeno v bodech odůvodnění, jež se zabývají přezkumem návrhu na náhradu nemajetkové újmy – a v nichž Tribunál upřesnil, že právě tyto následky způsobily danou újmu – a nemůže proto být považováno za prvek posuzování, který by se týkal skutečné existence majetkové újmy, jíž se dovolává navrhovatelka. Zadruhé, jak zdůraznila navrhovatelka, v bodě 109 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že „přerušení obchodních vztahů subjekty nacházejícími se v Unii je nevyhnutným důsledkem přijetí omezujících opatření“ a že přerušení obchodních vztahů mezi Siemens AG a navrhovatelkou bylo v projednávaném případě „přímým důsledkem“ přijetí dotčených opatření. Na základě následně provedené analýzy však Tribunál dospěl k závěru, že navrhovatelka neprokázala právně dostačujícím způsobem, že tvrzená majetková újma skutečně vznikla v důsledku zmíněného přerušení vztahů. Zatřetí, i když navrhovatelka tuto skutečnost opomněla zmínit, tvrzení uvedené v bodě 145 napadeného rozsudku, podle něhož „dotčené výpisy z účetnictví žalobkyně a dotčená souhrnná tabulka skutečně zachycují významné snížení jejího obratu“, dále pokračuje v tom smyslu, že zmíněné dokumenty „neprokazují důvody tohoto vývoje“. Stejně je tomu i v případě tvrzení obsaženého v bodě 147 napadeného rozsudku, podle něhož dotčená omezující opatření „již pojmově směřují k omezení volného výkonu hospodářské činnosti [navrhovatelky]“, které je v témže bodě doplněno konstatováním, že navrhovatelka nepředložila důkazy umožňující posoudit rozsah vzniklé újmy.

66.

Konečně, co se týče důvodu vycházejícího z údajné povinnosti Tribunálu přiznat náhradu ex aequo et bono, pokud byla prokázána existence újmy, avšak posouzení jejího rozsahu vyžaduje složité úkony, tento důvod by měl být přezkoumán v souvislosti s konkrétním posouzením jednotlivých druhů újmy, jichž se dovolává navrhovatelka, přičemž toto posouzení je konkrétním způsobem kritizováno v jiných částech důvodu, jehož analýzou se nyní zabývám. V tomto stadiu postačí uvést pouze to, že takováto povinnost nemůže v žádném případě zprostit unijní soud jeho povinnosti ověřit v každém konkrétním případě zvlášť, zda byly splněny podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie, zejména podmínky týkající se skutečné existence tvrzené újmy a existence příčinné souvislosti.

67.

Na základě všech výše uvedených úvah mám za to, že první část prvního důvodu hlavního kasačního opravného prostředku, v rozsahu, v němž se neshoduje s ostatními částmi téhož důvodu, musí být zamítnuta jako nepodložená.

68.

Prostřednictvím druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka zaprvé tvrdí, že jí Tribunál svévolně a v rozporu se zásadami proporcionality a „spravedlivého posouzení“ odmítl přiznat jakoukoli náhradu škody, kterou utrpěla v důsledku zrušení smlouvy týkající se renovace elektrárny Derbendikhan.

69.

Uvádí, že Tribunál nejprve připustil v bodě 102 napadeného rozsudku, že tato smlouva, podepsaná mezi navrhovatelkou a orgány iráckého Kurdistánu, byla těmito orgány vypovězena z důvodu, že navrhovatelka nemohla obdržet platbu od Světové banky, kterou zablokovala evropská zprostředkovatelská banka, a následně v bodě 104 napadeného rozsudku uvedl, že k uvedenému zablokování došlo krátce po přijetí omezujících opatření vztahujících se na navrhovatelku. Z těchto konstatování nicméně nevyvodil patřičný závěr, a sice ten, že jedinou přijatelnou příčinou tohoto zablokování plateb bylo zařazení navrhovatelky na dotčené seznamy.

70.

Co se týče tvrzení uvedeného v bodě 104 napadeného rozsudku, podle něhož skutečná existence dovolávané škody ani její výše nebyly prokázány, navrhovatelka uvádí, že předložila Tribunálu skutečnosti umožňující posoudit hodnotu smlouvy, náklady vynaložené na její přípravu i cílové ziskové rozpětí, čímž velmi podrobně odůvodnila částku požadovanou z titulu náhrady způsobené škody. Tribunál tyto důkazy protiprávním způsobem odmítl nebo zkreslil.

71.

Je třeba poukázat na to, že Tribunál nejprve v bodě 103 napadeného rozsudku prohlásil, že důkazy, které mu byly předloženy, výslovně neprokazují, že zablokování plateb evropskou zprostředkovatelskou bankou vyplývalo z přijetí omezujících opatření vůči navrhovatelce, a následně uvedl, že i kdyby byla existence příčinné souvislosti mezi tímto zablokováním a zmíněnými opatřeními prokázána, skutečná existence škody dovolávané žalobkyní ani její výše by nebyly prokázány. Navrhovatelka napadla toto tvrzení svými argumenty, v nichž zpochybňuje způsob, jakým Tribunál posoudil důkazy, které mu byly předloženy.

72.

V této souvislosti bych rád připomněl, že z ustálené judikatury vyplývá, že kasační opravný prostředek je omezen na právní otázky, a proto jedině Tribunál je příslušný zjistit skutkový stav, kromě případu, kdy věcná nesprávnost jeho zjištění vyplývá z písemností ve spise, které mu byly předloženy, a tento skutkový stav posoudit. Zjištění skutkového stavu a posouzení těchto důkazů, s výhradou případu jejich zkreslování, tedy nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora ( 50 ). Z judikatury kromě toho vyplývá, že o zkreslení důkazů se jedná, když se posouzení existujících důkazů Tribunálem jeví zjevně nesprávné, aniž jsou nutně uplatněny nové důkazy. Tak je tomu zejména, nejsou-li dedukce Tribunálu vycházející z určitých dokumentů v souladu se smyslem a dosahem těchto dokumentů jako celku ( 51 ).

73.

Navrhovatelka v projednávané věci tvrdí, že došlo ke zkreslení důkazů předložených v prvním stupni, avšak nevysvětluje, jakým konkrétním způsobem se toto zkreslení mělo projevit, nýbrž pouze obecně odkazuje na části spisů, jež předložila Tribunálu, a na jejich přílohy. Pro každý případ bych rád připomněl, že body 71 až 77 repliky předložené Tribunálu, na které navrhovatelka odkazuje, obsahují pouze shrnutí okolností, za nichž byla vypovězena dotčená smlouva. Pouze v bodě 76 zmíněné repliky navrhovatelka zmiňuje škodu, kterou utrpěla, přičemž poukazuje na ztrátu 10 % z hodnoty této smlouvy z titulu nákladů vynaložených na její přípravu, a 20 % z této hodnoty z titulu cílového ziskového rozpětí. V této souvislosti odkazuje na přílohu A-5 žaloby podané v prvním stupni a na přílohy A-25-a a A-25-b repliky předložené Tribunálu. První z těchto příloh tvoří souhrnná tabulka projektů navrhovatelky, které byly údajně negativně ovlivněny, a veřejných zakázek, které navrhovatelka údajně nezískala z důvodu sankcí, které jí byly uloženy, a další dvě přílohy sestávají z kopie dotčené smlouvy a zvláštních podmínek k ní přiložených. Tyto dokumenty jsou sice zdrojem informací o hodnotě dotčené smlouvy, avšak nepostačují k prokázání skutečného stavu nákladů, které navrhovatelka v souvislosti s touto smlouvou vynaložila, ani rozsahu ziskového rozpětí, které mohla v případě plnění této smlouvy rozumně očekávat. Co se týče odpovědí na sedmou a osmou otázku, které Tribunál položil v rámci organizačních procesních opatření ze dne 14. ledna 2014 a navrhovatelka zodpověděla aktem podaným kanceláři Tribunálu dne 31. ledna 2014, připomínám, že první z těchto otázek se týká pouze údajné příčinné souvislosti mezi dotčeným zablokováním plateb a omezujícími opatřeními přijatými vůči navrhovatelce a druhá z nich obsahuje pouhá tvrzení ohledně nákladů, které navrhovatelka vynaložila, a ohledně ušlého zisku, který byl důsledkem vypovězení dotčené smlouvy. Jak konstatoval Tribunál v bodě 106 napadeného rozsudku, tato tvrzení nejsou podložena ani výkazy vynaložených nákladů, ani konkrétními údaji týkajícími se obecné míry návratnosti u navrhovatelky nebo v průmyslovém odvětví, v němž působí ( 52 ).

74.

Vzhledem k tomu, že ze strany Tribunálu nedošlo ke zjevnému zkreslení důkazů, které mu byly předloženy, důvody, jimiž navrhovatelka napadla závěr, z něhož vyplývá, že neprokázala skutečnou existenci a rozsah údajné škody způsobené vypovězením smlouvy týkající se renovace elektrárny Derbendikhan, musí být prohlášeny za nepřípustné.

75.

S ohledem na okolnost, že podmínky, jež se týkají zejména skutečné existence tvrzené škody a příčinné souvislosti mezi touto škodou a jednáním vytýkaným orgánům, jsou kumulativní a že při nesplnění jedné z nich nemůže mimosmluvní odpovědnost Unie vzniknout, není nutné se vyjadřovat k důvodu vycházejícímu z nesprávnosti závěru, podle něhož v případě dotčené škody tato souvislost neexistovala.

76.

Kromě toho poté, co Tribunál dospěl k závěru, že skutečná existence ani rozsah dovolávané škody nebyly prokázány, aniž se přitom dopustil nesprávného posouzení, které mu vytýká navrhovatelka, nepoukázala navrhovatelka na nemožnost či alespoň obtížnost vyčíslení této újmy, takže důvody vycházející z porušení zásad proporcionality a „spravedlivého posouzení“ každopádně nemohou obstát.

77.

Zadruhé navrhovatelka uvádí, že Tribunál svévolně a na základě nelogických a rozporných důvodů odmítl přiznat jakoukoli náhradu škody, kterou utrpěla v důsledku uzavření bankovních účtů v Emirate National Bank of Dubai, přičemž se dopustil i zkreslení důkazů.

78.

Mělo by být poukázáno na okolnost, že v bodech 95 a 96 napadeného rozsudku Tribunál na základě dopisu, jímž Emirate National Bank of Dubai uvědomila navrhovatelku o uzavření jejích bankovních účtů, konstatoval, že toto uzavření bylo důsledkem přijetí omezujících opatření vůči navrhovatelce, ke kterému došlo krátce předtím. V dalších bodech odůvodnění tohoto rozsudku však Tribunál v souvislosti se skutečnou existencí a rozsahem tvrzené škody prohlásil, zaprvé že Emirate National Bank of Dubai nezmrazila finanční prostředky na účtech navrhovatelky, ale vrátila je navrhovatelce (bod 97 napadeného rozsudku), zadruhé že navrhovatelka neuplatnila žádnou skutečnost, která by mohla prokázat, že nemohla obdržet finanční služby, které jí předtím poskytovala Emirate National Bank of Dubai, od jiné banky (bod 98 tohoto rozsudku), zatřetí že navrhovatelka nepředložila konkrétní důkazy, které by mohly prokázat, že uzavření jejích účtů nebo přerušení jejích plateb ovlivnilo její vztahy s obchodními partnery nebo s jinými osobami či subjekty (bod 99 uvedeného rozsudku), a začtvrté že nepředložila žádnou skutečnost odůvodňující výši tvrzené vzniklé škody (bod 100 tohoto rozsudku).

79.

Zaprvé v souvislosti s konstatováním uvedeným v bodě 99 napadeného rozsudku, podle něhož nebylo prokázáno, že přerušení dotčených finančních služeb mělo dopad na vztahy navrhovatelky s obchodními partnery, uvádí navrhovatelka pouze to, že toto konstatování není podložené, a dovolává se zkreslení skutkového stavu. Kromě obecných tvrzení, podle nichž „toto přerušení paralyzovalo její obchodní a hospodářskou činnost“, však navrhovatelka nepředložila za účelem prokázání tohoto dopadu žádnou konkrétní skutečnost, kterou by Tribunál býval opomenul zohlednit nebo kterou by zkreslil, nebo jejíž odmítnutí by nebylo odůvodněno.

80.

Přestože tedy navrhovatelka tvrdí opak, tvrzení Tribunálu uvedené v bodě 96 napadeného rozsudku, z něhož vyplývá, že důvodem, z něhož Emirate National Bank of Dubai odmítla navrhovatelce nadále poskytovat finanční služby, bylo pravděpodobně přijetí dotčených omezujících opatření a obavy zmíněné banky z případného přijetí takovýchto omezujících opatření i vůči ní, nelze postavit na roveň uznání, že totéž odmítnutí by mohla navrhovatelka očekávat od každé jiné banky, do které by přesměrovala své platby. Tribunál si tedy nijak neprotiřečí, když v bodě 98 téhož rozsudku konstatuje, že navrhovatelka nebyla schopna prokázat, že nemohla obdržet tytéž finanční služby od jiné banky. Ze spisů předložených navrhovatelkou ostatně nevyplývá, že by navrhovatelka před Tribunálem uplatnila, že učinila nějaké kroky s cílem požádat jiné bankovní instituce o bankovní služby, které jí předtím poskytovala Emirate National Bank of Dubai, a že její žádost byla zamítnuta. Za těchto okolností nelze považovat za zjevné, že konstatování učiněné Tribunálem vychází ze zkreslení skutkového stavu nebo důkazů.

81.

A co se konečně týče konstatování uvedeného v bodě 100 napadeného rozsudku, podle něhož navrhovatelka neprokázala výši tvrzené vzniklé škody, navrhovatelka se i tentokrát dovolává pouze zkreslení skutkového stavu, což však podepírá pouze obecnými tvrzeními, podle nichž jí dotčené uzavření účtů „nevyhnutelně a nepopiratelně“ a „v souladu s běžným chodem věcí“ způsobilo „značnou finanční škodu“ ( 53 ).

82.

Prostřednictvím třetí a čtvrté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka tvrdí, že Tribunál porušil čl. 340 druhý pododstavec SFEU, čl. 41 odst. 3 Listiny základních práv, jakož i zásady proporcionality a spravedlivého posouzení, a to tím, že jí odmítl přiznat jakoukoli náhradu škody ve výši 2 milionů eur, kterou utrpěla v důsledku vypovězení smluv a přerušení vztahů se svými nejvýznamnějšími partnery, tj. Siemens AG (dále jen „Siemens“) a Mobarakeh Steel Co. (dále jen „Mobarakeh“). Závěry Tribunálu jsou podle navrhovatelky rovněž nelogické a rozporné a vycházejí ze zkreslení skutkového stavu a z odepření spravedlnosti.

83.

Je třeba uvést, že v bodě 109 napadeného rozsudku Tribunál uznal existenci přímé souvislosti mezi přerušením obchodních vztahů mezi Siemens a navrhovatelkou a přijetím omezujících opatření vůči navrhovatelce. V bodě 110 uvedeného rozsudku se Tribunál vyjádřil k existenci škody, a i když uznal, že přerušení vztahů s významnými dodavateli narušuje činnosti společnosti, prohlásil, že odmítnutí dodat výrobky jako takové nepředstavuje škodu, neboť tato škoda vznikne pouze tehdy, pokud se odmítnutí odrazí v hospodářských výsledcích dotčené společnosti.

84.

Následně přezkoumal různé skutečnosti, na něž navrhovatelka upozornila s cílem prokázat, že utrpěla škodu tím, že její evropští dodavatelé s ní přerušili veškeré obchodní vztahy. Tyto skutečnosti se týkaly vypovězení smlouvy s Mobarakeh (body 112 až 117 napadeného rozsudku), dopadů tohoto přerušení na plnění smluv o modernizaci elektrického zařízení na hrázi Eufratu v Sýrii (body 118 až 125 tohoto rozsudku) a o výstavbě elektrických rozvoden v Kundúzu (Afganistán) a v Baghlánu (Afganistán) (body 126 až 132 uvedeného rozsudku), jakož i dalších zahraničních projektů, které byly rovněž ovlivněny (body 133 až 148 toho stejného rozsudku).

85.

Navrhovatelka před Tribunálem uvedla, že z důvodu, že společnost Siemens odmítla odeslat některá zařízení, nemohla splnit smluvní závazky vůči společnosti Mobarakeh, která vypověděla dotčenou smlouvu a vyloučila navrhovatelku ze svých budoucích zadávacích řízení. V bodě 116 napadeného rozsudku dospěl Tribunál k závěru, že přijetí omezujících opatření, která se vztahují na navrhovatelku, nebylo rozhodujícím a přímým důvodem pro zrušení dotčené smlouvy.

86.

Navrhovatelka je toho názoru, že tento závěr vychází ze zkreslení dopisu, který jí zaslala Mobarakeh dne 3. září 2011 s cílem oznámit jí vypovězení smlouvy. Přestože navrhovatelka uvádí opak, ze zmíněného dopisu nelze nicméně vyvodit, že přijetí omezujících opatření vůči navrhovatelce bylo „klíčovým a rozhodujícím“ důvodem pro vypovězení smlouvy, neboť Mobarakeh kladla důraz spíše na zpoždění navrhovatelky při plnění smluvních závazků v porovnání se smluvní lhůtou patnácti měsíců, která uplynula dne 15. listopadu 2010, tj. jak zdůrazňuje Tribunál v bodě 114 napadeného rozsudku, více než šest měsíců před zařazením navrhovatelky na dotčené seznamy. Tribunál se tedy nedopustil zkreslení smyslu zmíněného dopisu ( 54 ).

87.

Navrhovatelka před Tribunálem uvedla, že v důsledku okolnosti, že její evropští dodavatelé s ní přerušili veškeré obchodní vztahy, nemohla dodat podstatnou část zařízení, příslušenství a materiál nezbytný pro modernizaci elektrického zařízení na hrázi Eufratu v Sýrii, což jí způsobilo škodu ve výši nejméně 30 % hodnoty části dotčené smlouvy, k jejímuž plnění musela použít subdodavatele, a sice ve výši 1425000 eur odpovídající uskutečněným přípravným pracím a ziskovému rozpětí (viz bod 118 napadeného rozsudku). Tribunál zamítl návrh navrhovatelky na náhradu škody poté, co konstatoval, že neexistují skutečnosti, které by prokazovaly zaprvé existenci příčinné souvislosti mezi jednáním vytýkaným Radě a tvrzenou škodou (body 119 až 121 tohoto rozsudku), a zadruhé tvrzenou škodu (body 122 až 124 uvedeného rozsudku).

88.

Co se zaprvé týče příčinné souvislosti, v bodě 119 napadeného rozsudku Tribunál na základě dokumentů předložených navrhovatelkou uznal, že začátek prací zadaných navrhovatelce a jejich harmonogram byly posunuty a navrhovatelce bylo povoleno, aby použila „sekundární smluvní partnery“. V bodě 120 zmíněného rozsudku však Tribunál konstatoval, že dokumenty předložené navrhovatelkou neprokazují, že důvodem zpoždění, k němuž došlo při provádění projektu a použití „sekundárních smluvních partnerů“, bylo přijetí omezujících opatření, která se na ni vztahovala.

89.

Navrhovatelka toto konstatování zpochybňuje.

90.

Je namístě poukázat na to, že otázka existence příčinné souvislosti mezi škodní událostí a škodou je v oblasti mimosmluvní odpovědnosti Unie otázkou právní, která proto podléhá přezkumu Soudního dvora ( 55 ). Tímto přezkumem však nesmí být zpochybněna zjištění a posouzení skutkového stavu, jež provedl Tribunál ( 56 ).

91.

V projednávané věci směřuje většina argumentů vznesených navrhovatelkou ke zpochybnění posouzení důkazů, jež provedl Tribunál, aniž je přitom dovoláváno zkreslení těchto důkazů. Proto by měly být tyto argumenty zamítnuty.

92.

Naopak důvod vycházející z nesprávného posouzení, jehož se měl dopustit Tribunál tím, že neuznal existenci příčinné souvislosti, přičemž přihlížel k „přijatelnosti“ tvrzení navrhovatelky ve světle okolností projednávaného případu, musí být považován za přípustný v rozsahu, v němž vytýká Tribunálu, že neprovedl správnou právní kvalifikaci skutkového stavu. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že podle judikatury je podmínka příčinné souvislosti ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU splněna, pokud existuje jistý a přímý vztah příčiny a následku mezi pochybením způsobeným dotčeným orgánem a tvrzenou škodou, přičemž tuto souvislost musí prokázat žalobci ( 57 ). Nelze tedy Tribunálu vytýkat, že se omezil na konstatování, že takováto příčinná souvislost nemůže být považována za zjevnou, aniž přitom ověřil, zda jsou tvrzení navrhovatelky „přijatelná“. Navrhovatelka se ostatně nemůže dovolávat přijatelnosti způsobu, jakým vykládá relevantní skutečnosti, s cílem napravit to, že nepředložila skutečnosti, které by umožnily existenci této příčinné souvislosti právně dostačujícím způsobem prokázat.

93.

Co se zadruhé týče konstatování Tribunálu, podle něhož navrhovatelka nepředložila skutečnosti prokazující tvrzenou škodu, je třeba uvést, že argumenty navrhovatelky se omezují pouze na to, že zpochybňují posouzení důkazů, které provedl Tribunál, aniž je přitom dovoláváno zkreslení těchto důkazů, a proto je nutné prohlásit tyto argumenty za nepřípustné.

94.

Navrhovatelka před Tribunálem uvedla, že nemohla dodat část strojů a zařízení nezbytných pro výstavbu elektrických rozvoden v Kundúzu a v Baghlánu z toho důvodu, že její evropští dodavatelé s ní přerušili obchodní vztahy, a že utrpěla škodu ve výši nejméně 10 % hodnoty části projektu, která musela být provedena pomocí subdodavatelů, a sice ve výši 729210,80 eura.

95.

Tribunál v bodech 129 až 132 zaprvé konstatoval, že mu nebyly předloženy žádné skutečnosti, které by mohly prokázat, že po přijetí omezujících opatření vztahujících se na navrhovatelku musely být změněny podmínky smlouvy o výstavbě elektrických rozvoden v Kundúzu a v Baghlánu zejména v tom smyslu, že bylo nutné použít subdodavatele, zadruhé že navrhovatelka neprokázala, že důsledkem zrušení objednávky společností Siemens byla skutečnost, že navrhovatelka nemohla plnit dotčenou smlouvu bez použití subdodavatelů, a zatřetí že navrhovatelka neupřesnila druh vzniklé škody ani nepředložila důkazy o výši části dotčené smlouvy, která byla údajně plněna pomocí subdodavatelů.

96.

Téměř všechny argumenty, jimiž navrhovatelka napadla výše uvedená konstatování, mají zpochybnit způsob, jakým Tribunál posoudil skutkový stav a důkazy, nebo sestávají z pouhých tvrzení, jež v mnoha případech vycházejí ze selektivního výkladu napadeného rozsudku.

97.

Jediný důvod, který je podle mého mínění přípustný, se týká zkreslení skutkového stavu a důkazů, jehož se měl Tribunál dopustit tím, že uvedl, že navrhovatelka neprokázala, že důsledkem zrušení objednávky společností Siemens byla skutečnost, že navrhovatelka nemohla plnit dotčenou smlouvu bez použití subdodavatelů. Navrhovatelka v této souvislosti uvádí, že Tribunál měl vědět, že navrhovatelka není výrobcem, a že je tedy závislá na svých dodavatelích a subdodavatelích. Domnívám se nicméně, že tento důvod vychází z nesprávného výkladu bodu 130 napadeného rozsudku. Rozumím tomu totiž tak, že Tribunál neměl v úmyslu tvrdit, že navrhovatelka měla sama vyrábět zařízení a stroje, které byly předmětem smlouvy, ale že si měla v případě potřeby tento materiál obstarat u jiných dodavatelů než u Siemens, například u mimoevropských dodavatelů, namísto aby si je zajistila subdodávkami. Znamená to tedy, že není prokázáno zkreslení skutkového stavu, na nějž navrhovatelka poukazuje v rámci jediného důvodu, kterým zpochybnila tento bod napadeného rozsudku.

98.

Navrhovatelka především uvádí, že Tribunál v bodě 133 a následujících napadeného rozsudku konstatoval, že nebyly prokázány skutečnosti, které sám v jiných částech napadeného rozsudku považoval za prokázané.

99.

V tomto ohledu bych rád uvedl, že ve výše uvedených bodech napadeného rozsudku Tribunál přezkoumal několik dokumentů předložených navrhovatelkou, přičemž u každého z nich dospěl k závěru, že údaje, které obsahuje, nepostačují k prokázání příčinné souvislosti mezi jednáním vytýkaným Radě a škodou, kterou navrhovatelka údajně utrpěla v důsledku přerušení obchodních vztahů se svými evropskými dodavateli, ani skutečné existence této škody. V bodech 88 a 109 napadeného rozsudku, na něž navrhovatelka odkazuje, Tribunál uvádí, že „tvrzení, že žalobkyně je zapojena do šíření jaderných zbraní, ovlivnilo chování třetích subjektů, které se většinou nacházejí mimo Evropskou unii, vůči ní“ (bod 88 tohoto rozsudku) a že „přerušení obchodních vztahů subjekty nacházejícími se v Unii je nevyhnutným důsledkem přijetí omezujících opatření“ (bod 109 uvedeného rozsudku). Přestože navrhovatelka má zřejmě jiný názor, tato tvrzení nelze považovat za uznání skutečné existence škody, kterou navrhovatelce údajně způsobilo výše uvedené přerušení vztahů, ani za uznání existence příčinné souvislosti mezi touto škodou a omezujícími opatřeními. V bodě 110 napadeného rozsudku Tribunál naopak jasně prohlásil, že „[o]dmítnutí dodat výrobky […] jako takové nepředstavuje škodu“.

100.

Navrhovatelka dále uvádí, že „za běžných okolností“ vede přerušení obchodních vztahů ze strany dodavatelů určitého podniku „zpravidla“ ke vzniku škody, a obecně, že omezující opatření bývají přijímána proto, aby přivodila dotčenému subjektu co největší hospodářskou a finanční škodu, což se Tribunál snažil popřít zejména tím, že jí uložil důkazní břemeno, které nemohla splnit.

101.

V tomto ohledu je pravda, že sám Tribunál v bodě 147 napadeného rozsudku uznal, že cílem omezujících opatření je omezit volný výkon hospodářské činnosti dotčených subjektů, a přimět je tak k tomu, aby změnily své jednání ve smyslu, který je v souladu s vytčenými cíli. Tento závěr je sice zřejmý, avšak neumožňuje předpokládat, že tato opatření konkrétně způsobila dotčené osobě skutečnou a určitou škodu, a nemůže ji tedy zprostit povinnosti prokázat v rámci žaloby směřující ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie nejen protiprávnost jednání vytýkaného Radě, ale i skutečnou existenci a rozsah tvrzené škody, jakož i příčinnou souvislost mezi touto škodou a zmíněným jednáním. Soudní dvůr měl již totiž příležitost zdůraznit, že existenci skutečné a určité škody nemůže unijní soud zkoumat obecně, ale musí ji posoudit podle konkrétních skutkových okolností, jimiž se vyznačují jednotlivé případy, o nichž má rozhodnout ( 58 ). Podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU je navíc Unie povinna nahradit veškeré škody vyplývající z jednání jeho orgánů nebo jejich zástupců, což předpokládá existenci dostatečně přímého vztahu příčiny a následku mezi tímto jednáním a tvrzenou škodou ( 59 ). V projednávané věci není ostatně zjevné, že by Tribunál uložil navrhovatelce důkazní břemeno, jehož splnění by bylo nezvykle obtížné nebo nemožné.

102.

Ve zbývající části mají argumenty vznesené navrhovatelkou zpochybnit způsob, jakým Tribunál posoudil důkazy, a musí být proto odmítnuty jako nepřípustné.

103.

Podpůrně navrhovatelka tvrdí, že výši škody, která jí vznikla v důsledku přerušení vztahů s jejími obchodními partnery, Tribunál neposoudil ex aequo et bono a že vycházel výlučně z významného snížení jejího obratu a z propuštění značného počtu jejích zaměstnanců, namísto aby návrh na náhradu škody, který podala navrhovatelka, v plném rozsahu zamítl.

104.

V této souvislosti postačí uvést, že má-li být případně konstatována povinnost Tribunálu provést takovýto přezkum, je nutné, aby navrhovatelka předložila alespoň důkaz skutečné existence tvrzené škody, jakož i existence příčinné souvislosti, což však Tribunál vyloučil, aniž to navrhovatelka platně popřela.

105.

V souvislosti s odkazy navrhovatelky na výpisy z jejího účetnictví bych rád uvedl, že v bodě 145 napadeného rozsudku Tribunál konstatoval v rámci své svrchované pravomoci k posouzení důkazů, že i když zmíněné výpisy zachycují významné snížení obratu navrhovatelky, neprokazují důvody tohoto vývoje, a že je tedy „nemožné určit, zda a případně v jaké míře došlo k uvedenému snížení spíše z důvodu přijetí a zachování omezujících opatření vůči žalobkyni než z důvodu jiných faktorů, jako je například obecný vývoj hospodářské situace“.

106.

Na základě výše uvedených úvah jsem dospěl k závěru, že první důvod kasačního opravného prostředku, který je namířen proti zamítnutí návrhu na náhradu majetkové újmy, kterou údajně utrpěla navrhovatelka, musí být zamítnut.

107.

V rozsahu, v němž z výše uvedeného vyplývá, že podmínky týkající se skutečné existence a rozsahu újmy nebo příčinné souvislosti mezi újmou a jednáním vytýkaným Radě nebyly splněny u žádného z druhů újmy, jichž se navrhovatelka dovolává v rámci svého návrhu na náhradu majetkové újmy, nemůže být návrh, jímž se navrhovatelka domáhá toho, aby Soudní dvůr v rámci svého přezkumu v plné jurisdikci spravedlivě určil výši zmíněné újmy, každopádně přijat.

108.

Navrhovatelka je toho názoru, že částka 50000 eur, kterou jí přiznal Tribunál z titulu nemajetkové újmy a kterou sama považuje za bezvýznamnou, byla určena svévolně a nepodloženě, jakož i v rozporu se zásadou proporcionality.

109.

V souvislosti s důvodem vycházejícím z neexistence odůvodnění bych rád připomněl ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že odůvodnění rozsudku musí jasně a jednoznačně popisovat úvahy Tribunálu, aby dotčené osoby byly seznámeny s důvody přijetí rozhodnutí a Soudní dvůr mohl rozsudek přezkoumat ( 60 ). V bodech 86 až 91 napadeného rozsudku, jejichž obsah jsem shrnul v bodě 52 výše, Tribunál v projednávané věci nastínil s dostatečnou jasností úvahy i skutečnosti, z nichž vycházel při určení výše náhrady škody, která má být navrhovatelce přiznána.

110.

Pokud jde o důvod vycházející z porušení zásady proporcionality, mám za to, že se navrhovatelce nepodařilo svými argumenty prokázat, že posouzení provedené Tribunálem je stiženo výše uvedenou vadou.

111.

Zaprvé, pokud navrhovatelka tvrdí, že Tribunál nevzal odpovídajícím způsobem v úvahu rozsah škody, kterou utrpěla, ani závažnost porušení, jichž se Tribunál dopustil, ve skutečnosti tím navrhuje Soudnímu dvoru, aby částku určenou Tribunálem znovu posoudil. Z judikatury nicméně vyplývá, že pokud Tribunál určil existenci škody, je pouze on příslušný k tomu, aby v mezích návrhu posoudil způsob a rozsah náhrady této škody ( 61 ).

112.

Co se zadruhé týče toho, že navrhovatelka vytýká Tribunálu jeho závěr, podle něhož škodlivé účinky jejího zařazení na dotčené seznamy přetrvaly po dobu téměř tří let, přestože navrhovatelka je tímto zařazením záporně ovlivňována i nadále, postačí uvést, že v souladu s tvrzením Rady nese Unie odpovědnost pouze za škody, které jsou přímým důsledkem protiprávního jednání jejích orgánů a zástupců. Přestože navrhovatelka tvrdí opak, ani skutečnost, že její název je na internetových stránkách dokonce i nyní stále spojován se sankcemi, ani údajná škoda, která z této skutečnosti vyplývá, nemohou být považovány za takovýto přímý důsledek, neboť název navrhovatelky byl z dotčených seznamů odstraněn dne 16. dubna 2014 a rozsudek, jímž bylo toto zařazení zrušeno, byl vydán dne 25. listopadu 2014.

113.

Z výše uvedených důvodů se domnívám, že druhý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut.

114.

Na základě výše uvedených úvah mám za to, že hlavní kasační opravný prostředek musí být v plném rozsahu zamítnut.

—

v plném rozsahu zamítl jak hlavní kasační opravný prostředek, který podala Safa Nicu Sepahan Co., tak vedlejší kasační opravný prostředek, který podala Rada Evropské unie, a

—

v souladu s čl. 138 odst. 2 a 3 a čl. 140 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora uložil společnosti Safa Nicu Sepahan Co., Radě Evropské unie a Spojenému království Velké Británie a Severního Irska nést vlastní náklady řízení.