1

Projednávaná věc zapadá do kontextu omezujících opatření vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině.

2

Viktor Viktorovyč Janukovyč byl jedním ze synů bývalého ukrajinského prezidenta a členem Verchovné Rady (Vrchní rada).

3

Dne 5. března 2014 přijala Rada Evropské unie na základě článku 29 SEU rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. L 66, s. 26).

4

Článek 1 odst. 1 a 2 rozhodnutí 2014/119 stanoví:

„1.   Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám určeným jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků a za porušování lidských práv na Ukrajině, a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo které jsou těmito osobami nebo subjekty vlastněny, drženy či kontrolovány.

2.   Žádné finanční prostředky ani hospodářské zdroje se nezpřístupní přímo ani nepřímo fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům uvedeným v příloze ani v jejich prospěch.“

5

Podrobná pravidla týkající se předmětných omezujících opatření jsou stanovena v ostatních odstavcích téhož článku.

6

Téhož dne přijala Rada na základě čl. 215 odst. 2 SFEU nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 1).

7

V souladu s rozhodnutím 2014/119 ukládá nařízení č. 208/2014 povinnost přijmout dotčená omezující opatření a vymezuje podmínky těchto omezujících opatření, které jsou věcně stejné jako v uvedeném rozhodnutí.

8

Jména osob, na které se vztahuje rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014, jsou uvedena na seznamu v příloze uvedeného rozhodnutí a v příloze I uvedeného nařízení (dále jen „seznam“) spolu s odůvodněním jejich zařazení na seznam a s dalšími údaji.

9

Jméno V. V. Janukovyče bylo uvedeno v seznamu s identifikačními údaji „syn bývalého prezidenta; poslanec (člen ukrajinské Nejvyšší rady)“ a s následujícím odůvodněním:

„Osoba, jež je na Ukrajině vyšetřována z důvodu účasti na trestných činech v souvislosti se zneužitím ukrajinských státních prostředků a jejich nezákonným převodem do zahraničí.“

10

Dne 6. března 2014 zveřejnila Rada v Úředním věstníku Evropské unie oznámení určené osobám, na něž se vztahují omezující opatření stanovená rozhodnutím 2014/119 a nařízením č. 208/2014 (Úř. věst. 2014, C 66, s. 1). V tomto oznámení se uvádí, že „[d]otčené osoby mohou zaslat Radě žádost včetně podpůrných dokumentů, aby rozhodnutí o jejich zařazení na [...] seznam bylo znovu zváženo [...]“. V oznámení jsou rovněž dotčené osoby upozorněny na to, „že mají možnost rozhodnutí Rady napadnout u [Tribunálu] v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 275 druhém pododstavci [SFEU] a čl. 263 čtvrtém a šestém pododstavci [SFEU]“.

11

Rozhodnutí 2014/119 bylo změněno prováděcím rozhodnutím Rady 2014/216/SZBP ze dne 14. dubna 2014, kterým se provádí rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2014, L 111, s. 91), a nařízení č. 208/2014 bylo změněno prováděcím nařízením Rady (EU) č. 381/2014 ze dne 14. dubna 2014, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2014, L 111, s. 33).

12

Rozhodnutí 2014/119 bylo následně změněno rozhodnutím Rady (SZBP) 2015/143 ze dne 29. ledna 2015, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 16) a které vstoupilo v platnost dne 31. ledna 2015. V souvislosti s kritérii pro určování osob, na něž se vztahují dotčená omezující opatření, z článku 1 uvedeného rozhodnutí vyplývá, že v článku 1 rozhodnutí 2014/119 se odstavec 1 nahrazuje tímto:

„1.   Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám odpovědným za zneužití ukrajinských státních prostředků a za porušování lidských práv na Ukrajině, a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo které tyto osoby vlastní, drží či kontrolují.

Pro účely tohoto rozhodnutí se osobou odpovědnou za zneužití ukrajinských státních prostředků rozumí i každá osoba, kterou ukrajinské orgány vyšetřují v souvislosti se:

13

Nařízením Rady (EU) 2015/138 ze dne 29. ledna 2015, kterým se mění nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 1), bylo posledně uvedené nařízení změněno ve shodě s rozhodnutím 2015/143.

14

Rozhodnutí 2014/119 bylo později změněno rozhodnutím Rady (SZBP) 2015/364 ze dne 5. března 2015 (Úř. věst. 2015, L 62, s. 25) a nařízení č. 208/2014 bylo změněno prováděcím nařízením Rady (EU) 2015/357 ze dne 5. března 2015, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2015, L 62, s. 1). Rozhodnutím 2015/364 byl změněn článek 5 rozhodnutí 2014/119, a to tak, že platnost omezujících opatření týkajících se V. V. Janukovyče byla prodloužena do 6. června 2015. Prováděcím nařízením 2015/357 byla tedy nahrazena příloha I nařízení č. 208/2014.

15

Těmito akty bylo jméno V. V. Janukovyče ponecháno na seznamu s identifikačními údaji „syn bývalého prezidenta; poslanec (člen ukrajinské Nejvyšší rady)“ a s novým odůvodněním následujícího znění:

„Osoba, kterou ukrajinské orgány vyšetřují z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku. Osoba spojená s označenou osobou (bývalým ukrajinským prezidentem Viktorem Fedorovičem Janukovičem), proti níž ukrajinské orgány vedou trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku.“

16

Rozhodnutím Rady (SZBP) 2015/876 ze dne 5. června 2015, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2015, L 142, s. 30), a prováděcím nařízením Rady (EU) 2015/869 ze dne 5. června 2015, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2015, L 142, s. 1), bylo jméno V. V. Janukovyče ze seznamu vypuštěno.

17

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 14. května 2014 podal V. V. Janukovyč projednávanou žalobu.

18

Evropská komise podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 15. září 2014 a Ukrajina podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 16. září 2014 požádaly o vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Rady.

19

Usnesením ze dne 12. listopadu 2014 povolil předseda devátého senátu Tribunálu vedlejší účastenství Komise. Komise předložila spis vedlejší účastnice a V. V. Janukovyč a Rada předložili vyjádření k tomuto spisu ve stanovených lhůtách.

20

Dne 3. října 2014 podala Rada v souladu s čl. 18 odst. 4 druhým pododstavcem pokynů pro vedoucího kanceláře Tribunálu odůvodněnou žádost, aby obsah jedné z příloh žalobní odpovědi nebyl citován ve veřejně přístupných podkladech souvisejících s projednávanou věcí.

21

Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 24. prosince 2014 informovala Ukrajina Tribunál, že bere zpět svůj návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice.

22

Usnesením ze dne 11. března 2015 předseda devátého senátu Tribunálu rozhodl o vyškrtnutí Ukrajiny z rejstříku jakožto vedlejší účastnice řízení.

23

Dopisem ze dne 11. března 2015 informovala kancelář Tribunálu účastníky řízení o ukončení písemné části řízení.

24

Dne 20. března 2015 V. V. Janukovyč zemřel.

25

Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 8. dubna 2015 předložil zástupce V. V. Janukovyče jeho jménem kanceláři Tribunálu návrh na úpravu žaloby, aby bylo přihlédnuto jednak k rozhodnutí 2015/143 a nařízení 2015/138, a jednak k rozhodnutí 2015/364 a prováděcímu nařízení 2015/357, a to v rozsahu, v němž se tyto akty týkaly V. V. Janukovyče.

26

Téhož dne podal zástupce V. V. Janukovyče jeho jménem žalobu zaregistrovanou kanceláří Tribunálu pod číslem T‑172/15 znějící na zrušení týchž aktů, s upřesněním, že uvedená žaloba byla podána preventivně souběžně s návrhem na úpravu žaloby.

27

V obou těchto aktech zástupce V. V. Janukovyče upřesnil, že V. V. Janukovyč zemřel krátce před jejich předložením. Dále uvedl, že na Ukrajině probíhá řízení o určení jeho právních nástupců a je pravděpodobné, že vdova po V. V. Janukovyčovi se stane jeho právní nástupkyní. Zástupce V. V. Janukovyče proto požádal o přerušení řízení po dobu nezbytnou pro určení právního nástupce a pro rozhodnutí, zda bude pokračováno v řízení.

28

Rozhodnutím předsedy devátého senátu Tribunálu ze dne 13. července 2015 přijatým na základě čl. 69 písm. d) jednacího řádu Tribunálu bylo řízení v projednávané věci přerušeno do 31. října 2015.

29

Usnesením ze dne 16. července 2015, Janukovyč v. Rada (T‑172/15, nezveřejněné, EU:T:2015:569), Tribunál (devátý senát) odmítl žalobu ve věci T‑172/15 jako zjevně nepřípustnou z důvodu, že ji podal zástupce V. V. Janukovyče po jeho smrti, a s přihlédnutím k tomu, že žádná skutečnost vyplývající ze spisu neumožňuje vykládat uvedenou žalobu tak, že byla podána na účet vdovy po V. V. Janukovyčovi, zmíněné v textu návrhu jakožto jeho budoucí dědička, nebo případných jiných právních nástupců.

30

Dopisem ze dne 30. října 2015 založil zástupce V. V. Janukovyče do spisu úmrtní list V. V. Janukovyče a uvedl, že vdova po něm a jediná dědička, paní Olga Stanislavivna Janukovyč, hodlá pokračovat v řízení, a upřesnil důvody, proč přetrvává její zájem na řízení navzdory tomu, že jméno V. V. Janukovyče bylo ze seznamu vyškrtnuto.

31

Dne 22. února 2016 se Rada vyjádřila k návrhu na úpravu žaloby.

32

Dne 25. února 2016 předložila Rada odůvodněnou žádost podle článku 66 jednacího řádu, aby obsah jedné z příloh návrhu na úpravu žaloby nebyl citován ve veřejně přístupných podkladech souvisejících s projednávanou věcí.

33

Dne 10. března 2016 se Komise vyjádřila k návrhu na úpravu žaloby.

34

Dopisem ze dne 17. března 2016 vyzvala kancelář Tribunálu účastníky řízení, aby se vyjádřili k použitelnosti článku 132 jednacího řádu na projednávanou věc s ohledem na rozsudky ze dne 26. října 2015, Portnov v. Rada (T‑290/14, EU:T:2015:806), ze dne 28. ledna 2016, Stavickij v. Rada (T‑486/14, nezveřejněný, EU:T:2016:45), Arbuzov v. Rada (T‑434/14, nezveřejněný, EU:T:2016:46), Kljujev v. Rada (T‑341/14, EU:T:2016:47), Azarov v. Rada (T‑332/14, nezveřejněný, EU:T:2016:48) a Azarov v. Rada (T‑331/14, EU:T:2016:49), kterými Tribunál zrušil rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014 v rozsahu, v němž se týkala žalobců v uvedených věcech. Týmž dopisem byly účastnice řízení rovněž vyzvány, aby se vyjádřily k otázce, jaké důsledky je třeba v projednávané věci vyvodit, pokud jde o úpravu návrhových žádání, z usnesení ze dne 16. července 2015, Janukovyč v. Rada (T‑172/15, nezveřejněné, EU:T:2015:569). Účastnice řízení na tento dopis odpověděly ve stanovených lhůtách.

35

Žalobkyně, paní O. S. Janukovyč, v podstatě navrhuje, aby Tribunál:

36

Rada navrhuje, aby Tribunál:

37

Komise navrhuje, aby žaloba byla zamítnuta.

38

Článek 132 jednacího řádu stanoví, že pokud již Soudní dvůr nebo Tribunál rozhodl o právní otázce nebo otázkách, které jsou totožné s právními otázkami vznesenými v žalobních důvodech, a pokud Tribunál konstatuje, že je skutkový stav zjištěn, může po ukončení písemné části řízení na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí účastníků řízení usnesením s odůvodněním obsahujícím odkaz na příslušnou judikaturu prohlásit žalobu za zjevně opodstatněnou.

39

V projednávané věci má Tribunál za to, že podmínky použití článku 132 jednacího řádu jsou splněny, a rozhodne, aniž by pokračoval v řízení.

40

Úvodem je třeba poukázat na to, že se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí 2014/119, ve znění prováděcího rozhodnutí 2014/216, a zrušení nařízení č. 208/2014, ve znění prováděcího nařízení č. 381/2014, v rozsahu, v němž se tyto akty týkají V. V. Janukovyče. Je však nutno konstatovat, že ani prováděcí rozhodnutí 2014/216 ani prováděcí nařízení č. 381/2014 se V. V. Janukovyče netýkají. Návrhová žádání žalobkyně tedy směřují pouze ke zrušení rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014 v rozsahu, v němž se tyto akty týkají V. V. Janukovyče.

41

Žalobkyně se na podporu své žaloby dovolává sedmi žalobních důvodů, přičemž první žalobní důvod vychází z neexistence právního základu, druhý vychází ze zneužití pravomoci, třetí vychází z nedostatečného odůvodnění, čtvrtý vychází z nedodržení kritérií pro zápis na seznam, pátý vychází ze zjevně nesprávného posouzení, šestý vychází z porušení práva na obhajobu a práva na účinnou právní ochranu a sedmý vychází z porušení práva na vlastnictví.

42

Tribunál považuje za účelné zkoumat nejprve čtvrtý žalobní důvod, na jehož podporu žalobkyně v podstatě uvádí, že omezující opatření namířená proti V. V. Janukovyčovi byla přijata bez dostatečně pevného skutkového základu.

43

Tento žalobní důvod totiž nastoluje tutéž právní otázku, o níž již Tribunál rozhodl v rozsudcích ze dne 26. října 2015, Portnov v. Rada (T‑290/14, EU:T:2015:806), ze dne 28. ledna 2016, Stavickij v. Rada (T‑486/14, nezveřejněný, EU:T:2016:45), Arbuzov v. Rada (T‑434/14, nezveřejněný, EU:T:2016:46), Kljujev v. Rada (T‑341/14, EU:T:2016:47), Azarov v. Rada (T‑332/14, nezveřejněný, EU:T:2016:48) a Azarov v. Rada (T‑331/14, EU:T:2016:49), které se staly pravomocnými a zakládají nyní překážku věci rozsouzené.

44

Žalobkyně prostřednictvím tohoto žalobního důvodu zejména tvrdí, že zápis jména V. V. Janukovyče na seznam z pouhého důvodu, že byl vyšetřován, není ve světle relevantní judikatury v souladu s kritérii stanovenými rozhodnutím 2014/119 a nařízením č. 208/2014, která zmiňují „osoby určené jako osoby odpovědné“ za zneužití veřejných prostředků, a dále tvrdí, že pouhá skutečnost, že byl identifikován jako „syn bývalého prezidenta“, nepostačí k jeho kvalifikaci jako „osoby s ním spojené“ v souladu s judikaturou. Rada podle žalobkyně v každém případě neunesla důkazní břemeno.

45

Žalobkyně v replice uvádí, že Rada neověřila tvrzení obsažená v dopise Nejvyššího státního zastupitelství Ukrajiny zaslaném vysoké představitelce Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku ze dne 3. března 2014 (dále jen „dopis ze dne 3. března 2014“), který je jediným důkazem, jejž měla Rada k dispozici ke dni přijetí rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014, a dále že se nemůže odvolávat na informace mladšího data než uvedené akty. Tento dopis tudíž není dostatečný k tomu, aby založil „konkrétní nezbytné důkazy a informace“ k odůvodnění zápisu jména V. V. Janukovyče na seznam.

46

Rada v odpověď na tyto výtky nejprve uvádí, že podle relevantní judikatury jí samotné přísluší identifikovat osoby, jež mohou být na základě souhlasných informací kvalifikovány jako odpovědné za zneužití veřejných prostředků, a že je třeba výrazu „určené“ dát široký výklad, tak aby vedle osob trestně stíhaných pro skutky spočívající ve zneužití veřejných prostředků mohl mířit i na osoby, které jsou vyšetřovány z důvodu účasti na trestných činech souvisejících se zneužitím ukrajinských veřejných prostředků a jejich nezákonným převodem. Takové vyšetřování totiž představuje předstupeň zahájení trestního řízení a míří na osoby, jež jsou podezřelé z účasti na těchto trestných činech.

47

Rada dále tvrdí, že dopis ze dne 3. března 2014, jenž byl potvrzen doplňujícími informacemi poskytnutými následně Nejvyšším státním zastupitelstvím Ukrajiny, uváděl, že v rámci trestního řízení zahájeného proti některým bývalým vysokým představitelům byly prokázány některé skutečnosti týkající se zneužití veřejných prostředků ve značné výši a následný nezákonný převod těchto prostředků mimo území Ukrajiny, a že bylo mimoto upřesněno, že vyšetřování týkající se výše uvedených trestných činů ukázalo, že další osoby, mezi nimi i V. V. Janukovyč, se účastnily trestných činů téže povahy. Rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014 byly tudíž přijaty na dostatečně pevném skutkovém základě. Uložením přísnějšího požadavku by byla ohrožena účinnost režimu omezujících opatření souvisejících se zneužíváním veřejných prostředků.

48

V tomto ohledu je třeba uvést, že jak bylo připomenuto v bodě 38 rozsudku ze dne 26. října 2015, Portnov v. Rada (T‑290/14, EU:T:2015:806), má sice Rada v souvislosti s obecnými kritérii, která je třeba při přijímání omezujících opatření zohlednit, širokou posuzovací pravomoc, avšak účinnost soudní kontroly zaručené v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie vyžaduje, aby se unijní soud při přezkumu legality důvodů, o které se opírá rozhodnutí o zařazení jména určité osoby na seznam osob, na něž se vztahují omezující opatření, nebo o ponechání jména takové osoby na tomto seznamu, ujistil o tom, že se toto rozhodnutí, které má ve vztahu k ní charakter individuálního rozhodnutí, opírá o dostatečně pevný skutkový základ. To znamená ověřit skutečnosti uváděné v odůvodnění, ze kterého uvedené rozhodnutí vychází, tak aby se soudní přezkum neomezoval na abstraktní posouzení pravděpodobnosti uváděných důvodů, ale aby se zaměřil na otázku, zda jsou tyto důvody, nebo alespoň jeden z nich, který sám o sobě postačuje k odůvodnění tohoto rozhodnutí, dostatečně přesně a konkrétně podložené (viz rozsudek ze dne 21. dubna 2015, Anbouba v. Rada, C‑605/13 P, EU:C:2015:248, body 41 a 45 a citovaná judikatura).

49

Stejně jako ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 26. října 2015, Portnov v. Rada (T‑290/14, EU:T:2015:806, bod 39), v projednávané věci kritérium vytýčené v čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119 stanoví, že omezující opatření se přijímají vůči osobám odpovědným za zneužití veřejných prostředků. Z bodu 2 odůvodnění uvedeného rozhodnutí dále vyplývá, že Rada tato opatření přijala „s cílem konsolidovat a podpořit právní stát [...] na Ukrajině“.

50

Jméno V. V. Janukovyče bylo na seznam zařazeno z důvodu, že je „[osobou], jež je na Ukrajině vyšetřována z důvodu účasti na trestných činech v souvislosti se zneužitím ukrajinských státních prostředků a jejich nezákonným převodem do zahraničí“. Rada tedy vycházela z toho, že v případě V. V. Janukovyče probíhaly přípravné vyšetřovací kroky nebo předběžné vyšetřování, jež (prozatím) nevyústily v podání obžaloby pro jeho údajné zapojení do skutků spočívajících ve zneužití veřejných prostředků.

51

Stejně jako ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 26. října 2015, Portnov v. Rada (T‑290/14, EU:T:2015:806, bod 41), se Rada na podporu zařazení jména V. V. Janukovyče na seznam dovolává dopisu ze dne 3. března 2014 a dalších důkazů z doby po přijetí rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014.

52

Dopis ze dne 3. března 2014 se člení na dvě části. V první části se uvádí, že „ukrajinské donucovací orgány“ zahájily řadu trestních řízení na základě trestných činů spáchaných bývalými vysoce postavenými představiteli, u nichž bylo vyšetřováním shora uvedených trestných činů zjištěno zneužití vysokých částek veřejných prostředků a jejich následný nezákonný převod mimo území Ukrajiny. Jména těchto vysokých představitelů (osm jmen, všechna začerněna) následují hned níže. Ve druhé části se dodává, že „vyšetřování ověřuje účast dalších vysoce postavených představitelů předchozího režimu na trestných činech téhož druhu“ a že se přepokládá, že budou o zahájení tohoto vyšetřování brzy informováni. Jména těchto dalších vysoce postavených představitelů (deset jmen), mezi nimi i jméno V. V. Janukovyče (jediné jméno, které není začerněno), rovněž následují hned níže.

53

Je nesporné, že V. V. Janukovyč byl určen jako osoba „odpovědná za zneužití ukrajinských státních prostředků“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119 pouze na tomto jediném základě.

54

Stejně jako ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 26. října 2015, Portnov v. Rada (T‑290/14, EU:T:2015:806, bod 42), je dopis ze dne 3. března 2014 mezi důkazy předloženými Radou v průběhu tohoto řízení jediným, který pochází z doby před přijetím rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014. Legalita těchto aktů tedy musí být posouzena z hlediska tohoto jediného důkazu.

55

Jak přitom Tribunál rozhodl v rozsudku ze dne 26. října 2015, Portnov v. Rada (T‑290/14, EU:T:2015:806, body 43 a 44), je třeba mít za to, že uvedený dopis sice pochází od vysoce postaveného justičního orgánu třetí země, nicméně obsahuje jen povšechné a nejednoznačné tvrzení, že V. V. Janukovyč byl spolu s dalšími bývalými vysoce postavenými představiteli spojován s vyšetřováním, v němž byly v zásadě zjištěny skutky spočívající ve zneužití veřejných prostředků. Dopis totiž neobsahuje žádné upřesnění ke zjištění skutků ověřovaných vyšetřováním vedeným ukrajinskými orgány, natož pak k individuální – byť jen presumované – odpovědnosti V. V. Janukovyče v souvislosti s těmito skutky (v tomto smyslu viz též rozsudek ze dne 28. ledna 2016, Azarov v. Rada, T‑332/14, nezveřejněný, EU:T:2016:48, bod 46).

56

Je třeba ještě poukázat na to, že na rozdíl od okolností, které nastaly ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 27. února 2014, Ezz a další v. Rada (T‑256/11, EU:T:2014:93, body 57 až 61), potvrzený v řízení o kasačním opravném prostředku rozsudkem ze dne 5. března 2015, Ezz a další v. Rada (C‑220/14 P, EU:C:2015:147), a jichž se dovolává Rada, nedisponoval tento orgán v projednávané věci informacemi o skutcích či o jednáních, které ukrajinské orgány konkrétně vytýkají V. V. Janukovyčovi, a dopis ze dne 3. března 2014 nemůže ani tehdy, když je posuzován s ohledem na svůj kontext, představovat dostatečně pevný skutkový základ ve smyslu judikatury citované výše v bodě 48 pro zařazení jména V. V. Janukovyče na seznam z důvodu, že byl určen „jako osoba odpovědná“ za zneužití veřejných prostředků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. října 2015, Portnov v. Rada, T‑290/14, EU:T:2015:806, body 46 až 48).

57

Bez ohledu na to, v jakém stadiu se nacházelo řízení, jež mělo být s V. V. Janukovyčem vedeno, nemohla vůči němu Rada přijmout omezující opatření bez znalosti skutků spočívajících ve zneužití veřejných prostředků, které mu byly konkrétně vytýkány ukrajinskými orgány. Pouze při znalosti těchto skutků by totiž byla Rada schopna vůbec určit, zda mohou být kvalifikovány jako zneužití veřejných prostředků a mohou zpochybnit existenci právního státu na Ukrajině, jehož konsolidace a podpora jsou cílem, který je přijetím předmětných omezujících opatření sledován, jak bylo připomenuto v bodě 49 výše (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. ledna 2016, Azarov v. Rada, T‑331/14, EU:T:2016:49, bod 55).

58

V případě zpochybnění legality je ostatně úkolem příslušného unijního orgánu, aby prokázal, že jsou důvody uplatňované vůči dotyčné osobě podložené, přičemž tato osoba není povinna předložit důkazy o opaku svědčící o tom, že uvedené důvody podložené nejsou (viz rozsudek ze dne 26. října 2015, Portnov v. Rada, T‑290/14, EU:T:2015:806, bod 45 a citovaná judikatura).

59

Je tedy třeba dospět k závěru, že v souladu s tím, jak Tribunál rozhodl ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 26. října 2015, Portnov v. Rada (T‑290/14, EU:T:2015:806, bod 50), s přihlédnutím k totožnosti právních otázek nastolených ve vztahu k důkaznímu břemeni Rady a dostatečně přesné a konkrétní podloženosti důvodů uplatňovaných pro zařazení na seznam nesplňuje zařazení jména V. V. Janukovyče na seznam kritéria určování osob, na něž se vztahují dotčená omezující opatření stanovená rozhodnutím 2014/119.

60

A pokud jde konečně o podmínku související s konstatováním Tribunálu, že skutkový stav byl zjištěn, stanovenou v článku 132 jednacího řádu, je třeba poukázat na to, že skutkový prvek, o nějž se Rada opírala při zápisu jména V. V. Janukovyče na seznam, totiž skutečnost, že podle dopisu ze dne 3. března 2014 byly učiněny přípravné vyšetřovací kroky nebo proběhlo předběžné vyšetřování ze strany ukrajinských orgánů vůči V. V. Janukovyčovi z důvodu zneužití veřejných prostředků, nebyl co do svého obsahu účastníky řízení popřen, a může tedy být považován za zjištěný.

61

Z toho plyne, že projednávaná žaloba v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014, musí být v souladu s článkem 132 jednacího řádu prohlášena za zjevně opodstatněnou.

62

Tento závěr nemůže být zpochybněn argumenty Rady vznesenými v odpověď na dotaz Tribunálu (viz bod 34 výše) a směřujícími ke zpochybnění použití tohoto článku na projednávaný případ.

63

Úvodem je třeba podotknout, že Rada nevznáší specifické námitky k podmínkám, jež musí být splněny pro to, aby se článek 132 jednacího řádu mohl použít v projednávaném případě. Vznáší pouze dvě otázky procesního rázu, jež podle ní z projednávané věci činí specifický případ, který nemůže být vyřešen usnesením s odůvodněním ve smyslu tohoto článku.

64

Konkrétně pak Rada, podporovaná Komisí, zaprvé tvrdí, že na rozdíl od věcí, v nichž byly vydány rozsudky zmíněné v otázce položené Tribunálem (viz bod 34 výše), vyvstává v projednávané věci otázka, zda je dán zájem na dalším projednávání žaloby v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014, byl-li V. V. Janukovyč ze seznamu po své smrti vyškrtnut.

65

Zadruhé Rada tvrdí, že vzhledem k rozhodnutí 2015/364 a prováděcímu nařízení 2015/357, která stanovila ponechání jména V. V. Janukovyče na seznamu až do 6. června 2015, je třeba vyřešit otázku překážky litispendence.

66

Pokud jde o první námitku, je nutno konstatovat, že není jasná ani podložená. Rada totiž ve vyjádření k návrhu na úpravu žaloby neuvedla žádný argument, pokud jde o údajnou neexistenci zájmu žalobkyně na pokračování v řízení.

67

Má-li být tato námitka chápána v tom smyslu, že žalobkyně ztratila zájem na vyřešení sporu, protože jméno V. V. Janukovyče bylo po jeho smrti ze seznamu vyškrtnuto, je třeba úvodem poukázat na to, že z judikatury vyplývá, že v žalobě na neplatnost podané adresátem aktu může pokračovat jeho univerzální právní nástupce, zejména v případě úmrtí fyzické osoby (viz rozsudek ze dne 22. dubna 2015, Tomana a další v. Rada a Komise, T‑190/12, EU:T:2015:222, bod 50 a citovaná judikatura), a dále že právní zájem žalobce na řízení musí přetrvávat až do vyhlášení soudního rozhodnutí, neboť jinak by nemohlo být vydáno rozhodnutí ve věci samé, což předpokládá, že žaloba může ve výsledku přinést prospěch účastníku řízení, který ji podal (viz rozsudky ze dne 6. června 2013, Ayadi v. Komise, C‑183/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:369, bod 59 a citovaná judikatura, a ze dne 22. dubna 2015, Tomana a další v. Rada a Komise, T‑190/12, EU:T:2015:222, bod 64 a citovaná judikatura).

68

V tomto ohledu judikatura upřesnila, že uznání protiprávnosti napadeného aktu sice nemůže samo o sobě napravit majetkovou škodu ani zásah do soukromého života, avšak může dotyčnou osobu rehabilitovat či představovat formu nápravy morální újmy, kterou dotyčná osoba utrpěla v důsledku této protiprávnosti, a odůvodnit tak trvání jeho právního zájmu na řízení. V této souvislosti okolnost, že zrušení předmětných omezujících opatření bylo definitivní, nebrání dalšímu trvání právního zájmu na řízení v souvislosti s účinky aktů, které uložily tato opatření, v období mezi dnem jejich vstupu v platnost a dnem, kdy byla zrušena (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise, C‑239/12 P, EU:C:2013:331, body 70 až 72 a 82).

69

V projednávané věci je třeba konstatovat, že veřejné označení V. V. Janukovyče jako osoby, vůči které bylo na Ukrajině vedeno trestní řízení v souvislosti s činy spočívajícími ve zneužití veřejných prostředků, bylo způsobilé mimo jiné poškodit pověst V. V Janukovyče jakožto politického představitele.

70

Za těchto okolností platí, že jelikož univerzální právní nástupkyně V. V. Janukovyče má právo pokračovat v řízení, jak bylo upřesněno v bodě 67 výše, je její právní zájem na řízení zachován, a to navzdory vypuštění jména V. V. Janukovyče ze seznamu, a může se tedy u unijního soudu domáhat uznání, že V. V. Janukovyč neměl být nikdy na tento seznam zapsán nebo že na něj neměl být zapsán postupem, jejž sledovaly unijní orgány. To platí tím spíše, že k vypuštění jména V. V. Janukovyče ze seznamu došlo v důsledku jeho smrti, a nikoli na základě přezkumu důvodů, z kterých bylo jeho jméno na seznam původně zapsáno.

71

Je proto třeba uzavřít, že žalobkyně má nadále – i navzdory zrušení sporných omezujících opatření vůči V. V. Janukovyčovi – právní zájem na řízení.

72

Pokud jde o druhou námitku, postačí konstatovat, že neexistuje žádná žaloba, která by byla podána k Tribunálu před doručením právě projednávaného návrhu na úpravu žaloby a jež by proti sobě stavěla tytéž strany a směřovala ke stejnému účelu na základě týchž důvodů. Tribunál tak nemohl identifikovat žádnou otázku litispendence.

73

S ohledem na výše uvedené úvahy je tedy třeba žalobě, která je zjevně opodstatněná ve smyslu článku 132 jednacího řádu, vyhovět v rozsahu, v němž zní na zrušení rozhodnutí 2014/119 v části, v níž se týká V. V. Janukovyče.

74

Z týchž důvodů musí být zrušeno nařízení č. 208/2014 v rozsahu, v němž se týká V. V. Janukovyče.

75

Vzhledem k tomu, že rozhodnutím 2015/876 a prováděcím nařízením 2015/869 (viz bod 16 výše) bylo jméno V. V. Janukovyče ze seznamu vypuštěno, není již namístě rozhodovat o otázce zachování účinků rozhodnutí 2014/119 v rozsahu, v němž se týká V. V. Janukovyče.

76

Článek 126 jednacího řádu stanoví, že v případě zjevného nedostatku pravomoci Tribunálu k projednání určitého návrhu nebo je-li určitý návrh zjevně nepřípustný nebo po právní stránce zjevně zcela neopodstatněný, může Tribunál na návrh soudce zpravodaje kdykoli rozhodnout usnesením s odůvodněním, aniž by pokračoval v řízení. V projednávaném případě pokládá Tribunál věc za dostatečně objasněnou písemnostmi ve spise a rozhodne, aniž by pokračoval v řízení.

77

V návrhu na úpravu žaloby se žalobkyně rovněž domáhá jednak zrušení rozhodnutí 2015/143 a nařízení 2015/138 v rozsahu, v němž první z těchto předpisů pozměňuje čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119 a druhý z nich pozměňuje článek 3 nařízení č. 208/2014, a jednak zrušení rozhodnutí 2015/364 a prováděcího nařízení 2015/357.

78

Rada ve svém vyjádření k návrhu na úpravu žaloby uvádí, že Tribunál nemá s ohledem na článek 275 SFEU pravomoc rozhodnout o žalobě proti rozhodnutí 2015/143, jež bylo přijato mimo jiné na základě článku 29 SEU, a že rozšíření návrhových žádání i na toto rozhodnutí a na nařízení 2015/138 je nepřípustné z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobkyně.

79

Rada, podporovaná Komisí, v písemné odpovědi na otázku Tribunálu dále tvrdila, že návrh na úpravu žaloby musí být prohlášen za zjevně nepřípustný z týchž důvodů, jež vedly Tribunál k odmítnutí žaloby jako nepřípustné ve věci, v níž bylo vydáno usnesení ze dne 16. července 2015, Janukovyč v. Rada (T‑172/15, nezveřejněné, EU:T:2015:569) (viz bod 29 výše).

80

V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že úprava žaloby podáním došlým kanceláři Tribunálu v průběhu řízení představuje za takových okolností, jaké nastaly v projednávané věci, procesní úkon, který, aniž je dotčeno pozdější rozhodnutí Tribunálu stran přípustnosti, lze postavit na roveň podání žaloby formou návrhu (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 21. června 2012, Hamas v. Rada, T‑531/11, nezveřejněné, EU:T:2012:317, bod 16 a citovaná judikatura).

81

Podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU může každá fyzická nebo právnická osoba za podmínek uvedených v prvním a druhém pododstavci uvedeného článku podat žalobu proti aktům, které jsou jí určeny nebo se jí bezprostředně a osobně dotýkají, jakož i proti nařizovacím aktům, které se jí bezprostředně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření.

82

Podle judikatury navíc musí být přípustnost žaloby posuzována ve vztahu k situaci panující v okamžiku podání návrhu. Nejsou-li v tomto okamžiku splněny podmínky pro podání žaloby, je tedy tato žaloba nepřípustná (rozsudek ze dne 27. listopadu 1984, Bensider a další v. Komise, 50/84, EU:C:1984:365, bod 8). Je třeba poznamenat, že takové úvahy jsou vzhledem k judikatuře připomenuté výše v bodě 80 přenositelné na takové situace, jako je situace v projednávané věci, v nichž se žalobce prostřednictvím návrhu na úpravu žaloby domáhá zrušení nového aktu, kterým se nahrazuje nebo mění akt s týmž předmětem, proti němuž již byla podána žaloba na neplatnost.

83

Jak bylo připomenuto výše, V. V. Janukovyč zemřel dne 20. března 2015. Po jeho smrti, a sice dne 8. dubna 2015, doručil jeho zástupce kanceláři Tribunálu jménem V. V. Janukovyče návrh na úpravu žaloby. Ze spisu nevyplývá, že by byl tento úkon proveden na účet žalobkyně.

84

Z toho plyne, že v souladu s tím, jak Tribunál rozhodl ve věci, v níž bylo vydáno usnesení ze dne 16. července 2015, Janukovyč v. Rada (T‑172/15, nezveřejněné, EU:T:2015:569), která je s projednávanou věcí v zásadě identická, musí být návrh na úpravu žaloby podaný zástupcem V. V. Janukovyče odmítnut jako nepřípustný, neboť V. V. Janukovyč zemřel předtím, než bylo podání doručeno kanceláři Tribunálu.

85

Tento závěr nemůže být zpochybněn argumenty vznesenými žalobkyní v její písemné odpovědi na otázku Tribunálu.

86

Žalobkyně zaprvé tvrdí, že proces určení právního nástupce V. V. Janukovyče v okamžiku podání návrhu na úpravu žaloby ještě probíhal, neboť žalobkyně čekala, než bude její právní nástupnictví potvrzeno ukrajinskými orgány, a dále že bylo zjevné, že návrh na úpravu žaloby byl podán jejím jménem jakožto právní nástupkyně zemřelého. Za těchto okolností a s ohledem na lhůtu pro podání žaloby na neplatnost stanovenou v čl. 263 šestém pododstavci SFEU nemohla žalobkyně s podáním návrhu na úpravu žaloby čekat na uvedené potvrzení právního nástupnictví.

87

V tomto ohledu postačí konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nebyl návrh na úpravu žaloby podán jejím jménem a na její účet. Mohla případně svým jménem a na svůj účet podat žalobu znějící na zrušení aktů, jejichž zpochybnění považovala za nezbytné, s odůvodněním vlastního zájmu na zrušení uvedených aktů, pokud nebyla jejich adresátkou. Alternativně mohla svým jménem a na svůj účet projevit zájem na pokračování tohoto řízení a požádat o možnost upravit návrhová žádání ve světle nových aktů, jejichž zpochybnění považovala za nezbytné, i v tomto případě s doložením osobního zájmu na pokračování v řízení.

88

Zadruhé žalobkyně uvádí, že Tribunál není vázán usnesením ze dne 16. července 2015, Janukovyč v. Rada (T‑172/15, nezveřejněné, EU:T:2015:569), pokud jde o přípustnost návrhu na úpravu žaloby, a že z uvedeného usnesení nelze vyvozovat žádné nepříznivé důsledky pro projednávaný případ. Úvaha, že úpravu návrhu lze postavit na roveň podání nové žaloby, a nikoli pokračování v řízení, je podle žalobkyně nesprávná. Mimoto žalobkyně podle svých slov neměla možnost předložit své argumenty v rámci věci, v níž bylo vydáno usnesení ze dne 16. července 2015, Janukovyč v. Rada (T‑172/15, nezveřejněné, EU:T:2015:569), a nebylo tedy důvodu podávat proti uvedenému usnesení kasační opravný prostředek. Tribunál konečně podle žalobkyně nepovažoval návrh na úpravu žaloby v průběhu řízení v projednávané věci, a to ani během jeho přerušení, za nepřípustný, a žádný z účastníků řízení nenamítal jeho nepřípustnost.

89

V tomto ohledu a nezávisle na otázce, zde je Tribunál v projednávané věci uvedeným usnesením vázán, je třeba poukázat na to, že žaloba ve věci, v níž bylo vydáno usnesení ze dne 16. července 2015, Janukovyč v. Rada (T‑172/15, nezveřejněné, EU:T:2015:569), a návrh na úpravu žaloby v projednávané věci byly každopádně podány za identických okolností a podmínek, a proto není důvodu – a žalobkyně ani žádný důvod neuvádí – zacházet s oběma situacemi rozdílně. Kromě toho, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, z ustálené judikatury vyplývá, že úpravu návrhu lze postavit na roveň podání nové žaloby formou návrhu (viz bod 80 výše). Okolnost, že žalobkyně neměla příležitost vyjádřit se ve prospěch přípustnosti žaloby v rámci věci, v níž bylo vydáno usnesení ze dne 16. července 2015, Janukovyč v. Rada (T‑172/15, nezveřejněné, EU:T:2015:569), a že nepovažovala za vhodné podat kasační opravný prostředek proti usnesení, kterým bylo ukončeno řízení v uvedené věci, je pro účely posouzení přípustnosti návrhu na úpravu žaloby irelevantní. Konkrétně se Tribunál v projednávané věci stejně, jak učinil ve vztahu k žalobě podané ve věci, v níž bylo vydáno usnesení ze dne 16. července 2015, Janukovyč v. Rada (T‑172/15, nezveřejněné, EU:T:2015:569), omezuje na zjištění, že návrh na úpravu žaloby byl podán jménem zemřelé osoby.

90

Kromě toho skutečnost, že Tribunál nepovažoval návrh na úpravu žaloby okamžitě za nepřípustný, když jej nechal doručit Radě a Komisi, je zcela irelevantní. V projednávané věci bylo mimoto v dopise, jejž soudní kancelář zaslala žalobkyni dne 9. prosince 2015, výslovně upřesněno, že založení návrhu na úpravu žaloby do spisu nemá žádný vliv na rozhodnutí o přípustnosti uvedeného podání. V tomto ohledu je ostatně třeba podotknout, že čl. 86 odst. 5 jednacího řádu stanoví, že „[a]niž je dotčeno rozhodnutí Tribunálu, které má být vydáno o přípustnosti návrhu na úpravu žaloby, určí předseda žalovanému lhůtu, aby se k návrhu na úpravu žaloby vyjádřil“.

91

Zatřetí žalobkyně také tvrdí, že domnívat se, že návrh na úpravu žaloby je nepřípustný, by bylo totéž jako uložit procesní překážku, jež by byla v rozporu se zásadou efektivity a potažmo se zásadou hospodárnosti řízení. Žalobkyně totiž podle svých slov prokázala záměr pokračovat v řízení i právní zájem na řízení. Žalobkyně dále s poukazem na článek 7 Listiny základních práv, článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané dne 4. listopadu 1950 v Římě, jakož i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva trvá na tom, že osoby blízké zemřelému mají možnost podávat žaloby, mají-li na tom majetkový či nemajetkový zájem. A konečně s ohledem na případnou žalobu na náhradu škody v návaznosti na toto řízení by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení rozhodovat o porušení právní normy v samostatném řízení, když se jedná pouze o část napadených omezujících opatření.

92

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že Tribunál nezpochybnil zájem osob blízkých zemřelému a konkrétně jeho univerzální dědičky na pokračování v řízení, jak bylo zahájeno původní žalobou podanou V. V. Janukovyčem. Tribunál totiž pouze konstatoval, stejně jak učinil ve věci, v níž bylo vydáno usnesení ze dne 16. července 2015, Janukovyč v. Rada (T‑172/15, nezveřejněné, EU:T:2015:569), že návrh na úpravu žaloby podal zástupce V. V. Janukovyče jeho jménem a po jeho smrti (viz bod 87 výše). Pouze na tomto základě má Tribunál za to, že návrh na úpravu žaloby v projednávané věci je zjevně nepřípustný, a na podobném základě odmítl žalobu podanou ve věci T‑172/15 jako zjevně nepřípustnou.

93

Je tedy třeba odmítnout úpravu žaloby, a tudíž i žalobu, jako zjevně nepřípustné v rozsahu, v němž jsou namířeny proti rozhodnutí 2015/143 a nařízení 2015/138, jakož i proti rozhodnutí 2015/364 a prováděcímu nařízení 2015/357, aniž je třeba rozhodovat o druhé námitce nepřípustnosti vznesené Radou k žalobě na zrušení rozhodnutí 2015/143 a nařízení 2015/138.

94

Vzhledem k výše uvedenému je tedy třeba na straně jedné zrušit rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014 v rozsahu, v němž se týkají V. V. Janukovyče, a na straně druhé odmítnout žalobu jako zjevně nepřípustnou v rozsahu, v němž je namířena proti rozhodnutí 2015/143 a nařízení 2015/138, jakož i proti rozhodnutí 2015/364 a prováděcímu nařízení 2015/357.

95

V této souvislosti je třeba upřesnit, že rozhodnutí 2015/364 je samostatným rozhodnutím, přijatým Radou po pravidelném přezkumu stanoveném v čl. 5 třetím pododstavci rozhodnutí 2014/119 a v čl. 14 odst. 4 nařízení č. 208/2014. Za těchto okolností platí, že zrušení rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014 sice vede ke zrušení zápisu jména V. V. Janukovyče na seznamu pro období před datem vstupu v platnost rozhodnutí 2015/364, naproti tomu ale nemůže zpochybnit legalitu téhož zápisu po dobu po datu vstupu uvedeného rozhodnutí v platnost.

96

Podle čl. 134 odst. 2 jednacího řádu platí, že je-li neúspěšných účastníků řízení více, rozhodne Tribunál o rozdělení nákladů řízení.

97

Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Rada neměla ve věci úspěch, pokud jde o návrh na neplatnost formulovaný v žalobě, je důvodné uložit Radě náhradu nákladů řízení souvisejících s tímto návrhem. Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, pokud jde o návrh na neplatnost formulovaný v návrhu na úpravu žaloby, je důvodné uložit žalobkyni náhradu nákladů řízení souvisejících s tímto návrhem.

98

Kromě toho podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu nesou členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady řízení. Komise tedy ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (devátý senát)

rozhodl takto: