1

Žalobkyně, Xinyi PV Products (Anhui) Holdings Ltd, je společnost se sídlem v Číně, která v Číně vyrábí a do Evropské unie vyváží solární sklo, na které se vztahuje prováděcí nařízení Komise (EU) č. 470/2014 ze dne 13. května 2014 o uložení konečného antidumpingového cla a o konečném výběru prozatímního cla uloženého na dovoz solárního skla pocházejícího z Čínské lidové republiky (Úř. věst. L 142, s. 1, oprava Úř. věst. 2014, L 253, s. 4, dále jen „napadené nařízení“).

2

Žalobkyně má jediného akcionáře, společnost Xinyi Solar (Hongkong) Ltd, se sídlem v Hongkongu (Čína) (dále jen „XSolarHK“), která je kotovaná na hongkongské burze.

3

Dne 26. listopadu 2013 Evropská komise přijala nařízení (EU) č. 1205/2013 o uložení prozatímního antidumpingového cla na dovoz solárního skla z Čínské lidové republiky (Úř. věst. L 316, s. 8, dále jen „prozatímní nařízení“).

4

Z napadeného nařízení vyplývá, že řízení, ve kterém bylo prozatímní nařízení přijato, bylo zahájeno dne 28. února 2013 na základě podnětu podaného jménem výrobců představujících více než 25 % celkové výroby solárního skla v Unii (bod 2 odůvodnění napadeného nařízení).

5

Z napadeného nařízení rovněž vyplývá, že po zveřejnění podstatných skutečností a hledisek, na jejichž základě bylo rozhodnuto o uložení prozatímního antidumpingového cla (dále jen „prozatímní zjištění“), předložilo několik účastníků řízení, mezi nimi žalobkyně, k těmto prozatímním zjištěním písemné připomínky (bod 4 napadeného nařízení).

6

Komise pokračovala ve vyhledávání a ověřování všech informací, které považovala za nezbytné pro svá konečná zjištění. Byly zváženy ústní a písemné připomínky zúčastněných stran a na jejich základě byla prozatímní zjištění podle potřeby odpovídajícím způsobem upravena (bod 5 odůvodnění napadeného nařízení).

7

Všem účastníkům řízení včetně žalobkyně Komise následně sdělila základní skutečnosti a úvahy, na nichž založila svůj záměr uložit konečné antidumpingové clo na dovoz solárního skla pocházejícího z Číny a provést konečný výběr částek zajištěných prostřednictvím prozatímního cla (dále jen „konečná zjištění“). Byla jim též poskytnuta lhůta, aby jim bylo umožněno předložení jejich připomínek ke konečným zjištěním (bod 6 napadeného nařízení).

8

Žalobkyně dne 21. května 2013 podala žádost o přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství a dne 6. června 2013 předložila své odpovědi na antidumpingový dotazník Komise.

9

Žalobkyně dne 21. června 2013 odpověděla na dopis Komise, kterým byla vyzvána k předložení doplňujících informací.

10

Informace předané žalobkyní ve formuláři žádosti o přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství a v jejích odpovědích na dotazník Komise byly ověřovány v čínském sídle žalobkyně v období od 21. do 26. června 2013.

11

Na konci června a v červenci roku 2013 žalobkyně po dohodě s Komisí a v souladu se žádostmi Komise předložila doplňující informace.

12

Dopisem ze dne 22. srpna 2013 (dále jen „dopis Komise ze dne 22. srpna 2013“) Komise informovala žalobkyni, že její žádosti o přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství nelze dle názoru Komise vyhovět z jediného důvodu, a to že nesplňuje třetí kritérium přiznání tohoto statusu. Komise vyzvala žalobkyni, aby předložila své připomínky. Naopak další čtyři kritéria přiznání tržního zacházení byla považována ze strany žalobkyně za splněná.

13

Komise ve svém dopise ze dne 22. srpna 2013 uvedla:

14

Žalobkyně dne 1. září 2013 předložila své připomínky, na které Komise odpověděla ve svém konečném rozhodnutí o žádosti o přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství ze dne 13. září 2013 (dále jen „dopis Komise ze dne 13. září 2013“), kterým potvrdila zamítnutí žádosti o přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství podanou žalobkyní.

15

Komise v dopise ze dne 13. září 2013 zejména uvedla:

16

V návaznosti na zveřejnění prozatímních zjištění a následně po oznámení konečných zjištění žalobkyně uvedla, že se Komise dopustila pochybení, když zamítla její žádost o přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství. Tento argument již byl formulován v předběžné fázi a byl Komisí odmítnut v bodech 43 a 47 prozatímního nařízení (bod 32 napadeného nařízení).

17

V důsledku toho zjištění uvedená v bodech 34 až 47 prozatímního nařízení, podle kterých měly být zamítnuty všechny žádosti o přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství, byla napadeným nařízením potvrzena (bod 34 napadeného nařízení).

18

Body 34 až 47 prozatímního nařízení znějí:

19

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 7. srpna 2014 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

20

V rámci písemné části řízení Komise v duplice požádala Tribunál o nařízení organizačního procesního opatření na základě článku 64 jednacího řádu Tribunálu ze dne 2: května 1991, kterým by žalobkyni bylo uloženo, aby prokázala, že získala souhlas společnosti, které byl určen dokument připojený k replice, aby tento dokument předložila; pokud by taková dohoda neexistovala, tento dokument, týkající se čtvrtého žalobního důvodu vycházejícího z porušení práva na obhajobu, by v důsledku toho musel být vyňat ze spisu.

21

Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál rozhodl zahájit ústní část řízení.

22

Na základě čl. 64 odst. 2 písm. a) jednacího řádu ze dne 2. května 1991 Tribunál předložil účastnicím řízení otázky, na které měly písemně odpovědět před jednáním.

23

Účastnice řízení na tyto otázky odpověděly ve stanovených lhůtách.

24

Dopisem zaslaným kanceláři Tribunálu dne 8. září 2015 žalobkyně na základě čl. 85 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu předložila Radě a Evropskému parlamentu kopii oznámení Komise ze dne 12. prosince 1997, které se týká zacházení s bývalými zeměmi bez tržního hospodářství v antidumpingových řízeních a návrh nařízení Rady, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 384/96 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství [COM(97) 677 final].

25

Tribunál stejného dne na základě čl. 85 odst. 4 jednacího řádu předal Komisi důkaz předložený žalobkyní a uvedl, že se k tomuto dokumentu bude moci vyjádřit při jednání.

26

Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 9. září 2015.

27

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

28

Komise navrhuje, aby Tribunál:

29

Jak bylo připomenuto v bodě 24 výše, žalobkyně předložila den před jednáním kanceláři Tribunálu dokument jako nový důkaz.

30

Komise při jednání požádala Tribunál, aby tento dokument nebyl vložen do spisu, a to na základě čl. 85 odst. 3 jednacího řádu.

31

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 85 odst. 3 jednacího řádu „[h]lavní účastníci řízení mohou výjimečně předložit nebo navrhnout další důkazy před ukončením ústní části řízení nebo před rozhodnutím Tribunálu, že rozhodne bez konání ústní části řízení, za podmínky, že je toto prodlení odůvodněné“.

32

Žalobkyně v projednávané věci neuvedla žádnou skutečnost, která by odůvodňovala prodlení při předložení dotčeného dokumentu.

33

Nicméně, i když musí unijní soud v rámci sporu vymezeného účastníky řízení rozhodnout pouze o návrhu účastníků řízení, nemůže být vázán pouze argumenty, kterých se tito účastníci řízení dovolávají na podporu svých návrhových žádání, protože jinak by své rozhodnutí případně musel opřít o chybné právní úvahy (viz rozsudek ze dne 5. října 2009, Komise v. Roodhuijzen, T‑58/08 P, Sb. rozh., EU:T:2009:385, bod 35 a citovaná judikatura).

34

Zvláště ve sporu mezi účastníky řízení, který se týká výkladu a použití ustanovení unijního práva, přísluší unijnímu soudu, aby na skutkové okolnosti, které před ním uvedli účastníci řízení, uplatnil právní pravidla relevantní pro vyřešení sporu. Na základě zásady iura novit curia totiž určení smyslu právního předpisu nespadá do působnosti dispoziční zásady umožňující účastníkům řízení volné nakládání se sporem (viz rozsudek Komise v. Roodhuijzen, EU:T:2009:385, bod 36 a citovaná judikatura).

35

Dotčený dokument přitom představuje přípravný dokument za účelem změny regulatorního rámce použitelného v rozhodné době, který je základem nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. L 343, s. 51, oprava Úř. věst. 2010, L 7, s. 22, dále jen „základní nařízení“). Dokument tedy může poskytovat právní poznatky, které má soud zohlednit zejména v případě historického výkladu působnosti čl. 2 odst. 7 písm. c) třetí odrážky základního nařízení.

36

Je tudíž třeba zamítnout návrh Komise, aby dotčený dokument nebyl vložen do spisu.

37

Žalobkyně na podporu své žaloby uplatňuje čtyři žalobní důvody, z nichž první vychází z porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) třetí odrážky základního nařízení, a tvrdí, že Komise v napadeném nařízení byla chybně toho názoru, že její výrobní náklady a její finanční situace byly předmětem významného zkreslení způsobeného bývalým systémem netržního hospodářství ve smyslu tohoto ustanovení.

38

V tomto ohledu je úvodem třeba připomenout, že podle čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení se běžná hodnota v případě dovozu ze zemí bez tržního hospodářství odchylně od pravidel stanovených v odstavcích 1 až 6 téhož článku v zásadě určí na základě ceny nebo početně zjištěné hodnoty ve třetí zemi s tržním hospodářstvím. Cílem tohoto ustanovení je tak zabránit zohlednění cen a nákladů platných v zemích, které nemají tržní hospodářství, jelikož tyto parametry v těchto zemích obvykle nejsou výsledkem působení tržních sil (viz rozsudek ze dne 19. července 2012, Rada v. Zhejiang Xinan Chemical Industrial Group, C‑337/09 P, Sb. rozh., EU:C:2012:471, bod 66 a citovaná judikatura).

39

Nicméně podle čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení v rámci antidumpingového šetření dovozů zejména z Číny se běžná hodnota u některých výrobců určí podle čl. 2 odst. 1 až 6 základního nařízení, pokud se na základě řádně odůvodněných žádostí tohoto výrobce nebo těchto výrobců, na něž se vztahuje šetření, a v souladu s kritérii a postupy uvedenými v témže odstavci 7 písm. c) prokáže, že při výrobě nebo prodeji daného obdobného výrobku převažují pro tohoto výrobce nebo tyto výrobce podmínky tržního hospodářství (v tomto smyslu viz rozsudek Rada v. Zhejiang Xinan Chemical Industrial Group, bod 38 výše, EU:C:2012:471, bod 67).

40

Vložení čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) do základního nařízení bylo odůvodněno skutečností, že reformní proces zejména v Číně zásadně změnil národní hospodářství této země a způsobil vznik mnoha společností fungujících v podmínkách tržního hospodářství, takže se tato země vzdálila od hospodářských poměrů, jež odůvodňovaly systematické používání metody srovnatelné země (rozsudek Rada v. Zhejiang Xinan Chemical Industrial Group, bod 38 výše, EU:C:2012:471, bod 68).

41

Nicméně vzhledem k tomu, že Čína i přes tyto reformy stále není zemí s tržním hospodářstvím, na jejíž vývozy by se automaticky uplatnila pravidla stanovená v čl. 2 odst. 1 až 6 základního nařízení, je na základě odstavce 7 písm. c) téhož článku úkolem každého výrobce – který si přeje, aby se na něj tato pravidla použila – aby předložil dostatečné důkazy, jež jsou v posledně uvedeném ustanovení specifikovány, že působí v podmínkách tržního hospodářství (rozsudek Rada v. Zhejiang Xinan Chemical Industrial Group, bod 38 výše, EU:C:2012:471, bod 69).

42

Za tímto účelem nese důkazní břemeno výrobce, který si přeje, aby se na něj vztahoval status podniku působícího v tržním hospodářství podle čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení. Tentýž odst. 7 písm. c) první pododstavec základního nařízení stanoví, že žádost předložená takovým výrobcem musí být doložena dostatečnými důkazy, jež jsou v posledně uvedeném ustanovení specifikovány, že působí v podmínkách tržního hospodářství. Unijním orgánům tak nepřísluší, aby prokazovaly, že výrobce nesplňuje podmínky stanovené proto, aby mu mohlo být takové zacházení přiznáno [rozsudek ze dne 2. února 2012, Brosmann Footwear (HK) a další v. Rada, C‑249/10 P, Sb. rozh., EU:C:2012:53, bod 32].

43

Radě Evropské unie a Komisi naproti tomu přísluší posoudit, zda jsou důkazy předložené dotyčným výrobcem dostatečné k prokázání toho, že kritéria uvedená ve čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení jsou splněna, aby mu mohl být přiznán status podniku působícího v tržním hospodářství, a unijnímu soudu přísluší ověřit, zda takové posouzení není zjevně nesprávné [rozsudky Brosmann Footwear (HK) a další v. Rada, bod 42 výše, EU:C:2012:53, bod 32, a Rada v. Zhejiang Xinan Chemical Industrial Group, bod 38 výše, EU:C:2012:471, bod 70].

44

V projednávané věci ze znění dopisu Komise ze dne 22. srpna 2013, uvedeného v bodě 13 výše, z dopisu Komise ze dne 13. září 2013, uvedeného v bodě 15 výše, jakož i v bodech 34 až 47 předběžného nařízení, uvedených výše v bodě 18, na které napadené nařízení odkázalo ve svém bodě 34 odůvodnění, jelikož obsah byl uveden v bodě 17 výše, vyplývá, že přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství bylo žalobkyni odepřeno výlučně z důvodu, že neprokázala, že splňuje kritérium stanovené v čl. 2 odst. 7 písm. c) třetí odrážce základního nařízení.

45

Podle tohoto ustanovení musí výrobce předložit dostatečné důkazy, které prokazují, že působí v podmínkách tržního hospodaření, tedy že „[jeho] výrobní náklady a finanční situace […] nepodléhají podstatnému zkreslení způsobenému bývalým systémem netržního hospodářství, zejména pokud jde o odpisy aktiv, jiné odpisy, směnný obchod a zaplacení započtením“.

46

Bez ohledu na případy odpisů aktiv, jiných odpisů, směnného obchodu a zaplacení započtením, které základní nařízení uvádí pouze indikativně, jak vyplývá z použití příslovce „zejména“, a které každopádně nejsou v projednávané věci relevantní, dotčené ustanovení stanoví dvojí kumulativní podmínku, která se týká existence významného zkreslení výrobních nákladů a hospodářské situace dotčeného podniku a dále skutečnosti, že uvedené zkreslení bylo patrně vyvoláno bývalým systémem netržního hospodářství.

47

V projednávané věci žalobkyně Komisi vytýká, že napadené nařízení zatížila protiprávností, a to zejména tím, že měla za to, že daňová zvýhodnění, z nichž měla žalobkyně prospěch, představovala zkreslení způsobená systémem netržního hospodářství ve smyslu čl. 2 odst. 7 písm. c) třetí odrážky základního nařízení.

48

V tomto smyslu žalobkyně v podstatě tvrdí, že výraz „způsobený“ vyjadřuje trvání již existující skutečnosti, jak to vyplývá z vývoje unijního právního rámce, a že uvedená zvýhodnění nemohou být považována za zvýhodnění náležející do systému, ve kterém je obchod předmětem úplného či téměř úplného monopolu a vnitrostátní ceny jsou stanoveny státem, tedy zemí se státním obchodem.

49

Naopak dotčená daňová zvýhodnění neměla žádný vztah k režimu centralizovaného a netržního hospodářství, jelikož v řadě tržních hospodářství jsou běžná za účelem přilákání zahraničních investic a podpory některých činností. V Unii tak tomu je zejména ve světle praxe Komise v oblasti státních podpor ve formě daňových pobídek, takže se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když v dopise ze dne 13. září 2013 uvedla, že režim daně z příjmu upřednostňující některé společnosti nebo některá hospodářská odvětví, která vláda považuje za strategická, znamená, že dotčený daňový režim není režimem tržního hospodářství, nýbrž je stále pod silným vlivem státního plánování.

50

Pokud jde o preferenční daňový režim pro společnosti se zahraniční účastí, žalobkyně uvádí, že Čína si přála přilákat zahraniční kapitál a investice, což představuje zcela legitimní cíl sdílený všemi státy světa, včetně většiny členských států Unie, mezi nimi zejména Irska, Nizozemska a Belgie.

51

Podle Komise jsou argumenty žalobkyně založeny na ryze doslovném výkladu čl. 2 odst. 7 písm. c) třetí odrážky základního nařízení, jako by se jednalo o ustanovení vylučující všechny prvky zděděné z bývalých systémů, zatímco cílem tohoto ustanovení je zohlednit – a to na základě rozlišujícího přístupu – přechod Číny na tržní hospodářství.

52

Především snížená sazba daně ze zisku společností pro podniky v odvětví špičkových technologií ve výši 15 % namísto 25 % byla přiznávána diskrečně čínskou správou, která byla povinna zohlednit 12. pětiletý plán, jenž byl v Číně platný a který solární voltaickou energii označuje jako nastupující strategické odvětví, a tato snížená sazba byla schválena při provádění střednědobého a dlouhodobého národního plánu vědeckého a technologického rozvoje (2006–2020), takže Komise měla opodstatněně za to, že toto daňové zvýhodnění bylo způsobeno bývalým systémem netržního hospodářství.

53

Bylo by tomu stejně v případě snížené sazby použitelné na společnosti se zahraniční účastí.

54

Dále Komise v obou těchto souvislostech tvrdí, že svou analýzu nezaložila na pouhé skutečnosti, že žalobkyně měla prospěch ze souboru daňových zvýhodnění, ale spíše na nezpochybněné skutečnosti, že takové příznivé zacházení bylo výsledkem označení žalobkyně jako podniku náležejícího do odvětví špičkových technologií a nových technologií a jako společnosti se zahraniční účastí.

55

Podpora poskytnutá čínskými veřejnými orgány nebyla projevem horizontální politiky mající za cíl zejména zlepšení životního prostředí, podporu regionálního rozvoje nebo podporu jakéhokoliv jiného cíle ve společném zájmu v kontextu tržního hospodářství, ale „ztělesněním netržního hospodářství“.

56

Kromě toho skutečnost, že se žalobkyně dovolávala daňové politiky členských států, je každopádně chybná, jelikož i když některé členské státy bezpochyby připouštějí daňová zvýhodnění pro konkrétní činnosti, tato zvýhodnění se nikdy netýkají všech příjmů dotčených podniků a nejsou přiznávána z pouhého důvodu, že investice má zahraniční původ.

57

Konečně Komise tvrdí, pokud jde o snížení korporační daně, ze které těží podniky v odvětví špičkových technologií a nových technologií, že nevycházela ze skutečnosti, že je toto opatření vázáno na pětiletý plán zavedený Čínou, aby dospěla k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, které jí přísluší, pokud jde o třetí kritérium přiznání postavení podniku působícího v tržním hospodářství. Nicméně skutečnost, že opatření má svůj původ v pětiletých plánech, byla relevantní indicií, která ve spojení s ostatními skutečnostmi, jako je status Číny jako země bez tržního hospodářství, privilegované zacházení s odvětvím žalobykně, povaha a rozsah dotčených daňových režimů a neexistence důkazů o opaku, vedly Komisi ke konstatování, že povaha těchto režimů vyvolávala zkreslení.

58

Žalobkyně nepochopila zásadní rozdíl, který existuje mezi podporou konkrétní činnosti a podporou všech činností uskutečňovaných podnikem, který náleží do odvětví, jež se stát rozhodl upřednostnit ve srovnání s ostatními podniky. Příznivé daňové zacházení, ze kterého žalobkyně těží, přitom náleželo do posledně uvedené kategorie a nespadalo mezi opatření přijímaná v tržním hospodářství.

59

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v oblasti společné obchodní politiky, a zejména v oblasti obchodních ochranných opatření mají unijní orgány široký prostor pro uvážení z důvodu komplexnosti hospodářské, politické a právní situace, kterou musí zkoumat. Soudní přezkum takového posouzení proto musí být omezen na ověření toho, zda byla dodržena procesní pravidla, zda skutková zjištění, na jejichž základě byla učiněna zpochybněná volba, byla věcně správná, zda nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení těchto skutkových zjištění nebo zda nedošlo ke zneužití pravomoci. Stejně tak je tomu u skutkových okolností právní a politické povahy, které se projevují v dotčeném státě a které musí unijní orgány zhodnotit za účelem určení toho, zda vývozce působí v tržních podmínkách bez zásadního zásahu státu, a zda mu v důsledku toho může být přiznán status podniku působícího v tržním hospodářství. Nicméně, i když v oblasti obchodních ochranných opatření, a zvláště antidumpingových opatření nemůže unijní soud zasahovat do posouzení, které je vyhrazeno unijním orgánům – s výjimkou případů zjevně nesprávného posouzení nebo zneužití pravomoci – je však jeho úlohou, aby se ujistil, že orgány zohlednily všechny relevantní okolnosti a vyhodnotily skutečnosti obsažené ve spise s veškerou požadovanou řádnou péčí [viz rozsudek ze dne 18. září 2012, Since Hardware (Guangzhou) v. Rada, T‑156/11, Sb. rozh., EU:T:2012:431, body 182 až 184 a citovaná judikatura].

60

V tomto smyslu Soudní dvůr ohledně povahy čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení jakožto výjimky rozhodl, že požadavek restriktivního výkladu nemůže orgánům umožnit vykládat a uplatňovat toto ustanovení způsobem neslučitelným s jeho zněním a účelem (rozsudek Rada v. Zhejiang Xinan Chemical Industrial Group, bod 38 výše, EU:C:2012:471, bod 93).

61

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je otázkou, kterou Tribunál musí rozhodnout v rámci svého posouzení prvního žalobního důvodu, zda – jak tvrdí žalobkyně – se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že odmítla argumenty, které žalobkyně uplatnila k prokázání, že její výrobní náklady a její finanční situace nebyla nijak narušena bývalým systémem netržního hospodářství, aby jí byl přiznán status podniku působícího v tržním hospodářství bez ohledu na dotčené daňové režimy, ze kterých má prospěch.

62

V tomto ohledu je však třeba mít za to, že posouzení Komise je zjevně chybné.

63

Je totiž třeba zdůraznit, že zvýhodnění způsobená netržním hospodářstvím ve smyslu čl. 2 odst. 7 písm. c) třetí odrážky základního nařízení se nemohou týkat jakéhokoliv zvýhodnění poskytnutého příslušnými čínskými orgány, jinak by byl zpochybněn užitečný účinek a ilustrativní dosah příkladů uvedených v tomto ustanovení.

64

Ze znění čl. 2 odst. 7 písm. c) třetí odrážky základního nařízení vyplývá, že zkreslení finanční situace podniků musí být způsobeno bývalým systémem netržního hospodářství. Různá jazyková znění základního nařízení potvrzují, že výraz „způsobené“ – především „carried over“ v angličtině, „infolge“ v němčině, „voortvloeien“ v nizozemštině a „derivanti“ v italštině – značí, že bývalý systém netržního hospodářství musel způsobit dotčená zkreslení nebo k nim vést. Zvýhodnění, která stála u zrodu tvrzených zkreslení, se nemohou týkat jakéhokoliv zvýhodnění přiznaného příslušnými čínskými orgány, nýbrž výlučně zvýhodnění, které vyplývá z bývalého systému netržního hospodářství.

65

Nelze však mít za to, že dotčená daňová zvýhodnění jsou způsobena bývalým systémem netržního hospodářství v tom smyslu, že z něj vyplývají nebo jsou jeho důsledkem.

66

Je totiž obecně známo, že země s tržním hospodářstvím rovněž podnikům přiznávají daňová zvýhodnění ve formě osvobození od daně po určitou dobu nebo sníženou sazbu daně, jak to ostatně vyplývá z judikatury Soudního dvora v oblasti státních podpor, zejména z rozsudků ze dne 29. ledna 1998, Komise v. Itálie (C‑280/95, Recueil, EU:C:1998:28, bod 2), ze dne 21. března 2002, Španělsko v. Komise (C‑36/00, Recueil, EU:C:2002:196, bod 4), nebo ze dne 28. července 2011, Diputación Foral de Vizcaya a další v. Komise (C‑471/09 P až C‑473/09 P, EU:C:2011:521, bod 6).

67

Argumenty uplatněné Komisí, které vycházejí z výjimečné povahy a sporné legality těchto režimů s ohledem na unijní právo, nemohou zpochybnit existenci daňových režimů podobných dotčeným režimům s ohledem na skutečnost, že srovnatelné daňové režimy byly přijaty v kontextu tržního hospodářství. I když taková daňová zvýhodnění, jako jsou snížené sazby daně, která předpokládají zásah veřejné moci, mohou vést chování podniků jiným směrem, než jaký by vyplýval z působení tržních sil, je třeba konstatovat, že taková opatření existují i v zemích s tržním hospodářstvím. Existence takových opatření tudíž per se nepostačuje k tomu, aby byla kvalifikována jako opatření způsobená netržním hospodářstvím.

68

Toto posouzení nemůže být zpochybněno argumenty, které Komise uplatnila ve svých písemnostech a při jednání.

69

Především argument týkající se nepřímé souvislosti mezi dotčenými daňovými zvýhodněními a různými plány uskutečňovanými v Číně, vychází z nadměrného formalismu, jelikož přetrvávající existence uvedených plánů nutně neznamená, že uvedené režimy byly způsobeny bývalým netržním hospodářstvím v Číně, jinak by se mělo za to, že všechna opatření přijatá v Číně, která je možné spojit s plánem, byla výsledkem jejího netržního hospodářství, což by čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení zbavilo veškerého užitečného účinku.

70

Dále k odmítnutí argumentu Komise vycházejícího z údajné nehorizontální povahy dotčených daňových zvýhodnění a údajné diskreční povahy jejich přiznávání postačí uvést, že při jednání žalobkyně jednoznačně uvedla, že uvedená zvýhodnění byla přiznávána příslušnými orgány nikoliv na diskrečním základě, nýbrž v důsledku toho, že byly splněny objektivní podmínky jejich přiznání, tedy skutečnost, že podnik náleží do odvětví špičkových technologií nebo jeho kapitál pochází ze zahraničí.

71

V každém případě z článku 28 Corporate income tax of the People’s Republic of China (zákon Čínské lidové republiky o korporátní dani) a z článku 93 jeho prováděcích pravidel vyplývá, že daňová zvýhodnění poskytovaná takovým podnikům náležejícím do odvětví špičkových technologií, jako je žalobkyně, což Komise nezpochybňuje, jsou přiznávána pouze tehdy, pokud splňují určité objektivní podmínky, tedy zejména, že dotčené podniky působí v odvětví nových pokročilých technologií, jsou majiteli práv duševního vlastnictví, jejich výrobky nebo služby spadají do odvětví špičkových technologií konkrétně podporovaných státem, náklady na výzkum a vývoj dosahují určitého procentního podílu celkových příjmů a počet jeho techniků představuje určitý procentní podíl z celkového počtu zaměstnanců.

72

Z článku 27 Corporate income tax of the People’s Republic of China a z článku 88 jeho prováděcích pravidel rovněž vyplývá, že daňová zvýhodnění jsou podnikům, jejichž kapitál je v držení zahraničních investorů, jako je případ žalobkyně – což Komise nezpochybňuje – přiznávaná pouze tehdy, pokud jsou splněny některé objektivní podmínky, tedy zejména že dotčené podniky jsou aktivní v takových projektech ochrany životního prostředí v oblasti energetiky nebo ochrany vodních zdrojů, jako jsou technologické inovace pro účely úspory energie a snížení některých emisí.

73

Dotčená daňová zvýhodnění tak byla přiznána žalobkyni z důvodu, že náleží do kategorie podniků, a nikoliv na individuálním diskrečním základě, což Komise ostatně připustila při jednání.

74

Komise v tomto ohledu nepřesvědčuje tvrzením, že dotčené daňové režimy nesledují takové legitimní cíle, jako je ochrana životního prostředí, veřejné zdraví nebo regionální rozvoj.

75

Nelze totiž zpochybnit, že podpora některých odvětví činnosti, například špičkových technologií považovaných dotyčnou zemí za strategické, představuje v tržním hospodářství legitimní cíl, a to nezávisle na otázce legality dotčených opatření zejména s ohledem na unijní právo v oblasti státních podpor.

76

Navíc nelze mít za to, že cíl přilákání zahraničních investic je způsoben bývalým systémem netržního hospodářství, jelikož takový cíl je sledován řadou zemí s tržním hospodářstvím a přinejmenším teoreticky se jeví jako cíl, který je v protikladu ke způsobu hospodářské organizace založené na kolektivním nebo státním vlastnictví podniků, na které se vztahují výrobní cíle definované centralizovaným plánem, který je charakteristický pro systém netržního hospodářství.

77

Konečně argument Komise, podle kterého dotčená daňová zvýhodnění měla dopad nikoliv výlučně na náklady, které se přímo váží ke sledovanému cíli, nýbrž na všechny finanční výsledky žalobkyně, a tudíž na celkovou hospodářskou situaci žalobkyně, nemůže nadále obstát.

78

Takový argument, i za předpokladu, že by byl opodstatněný, může být účelně uplatněn pouze v souvislosti s rozsahem zkreslení výrobních nákladů a finanční situace žalobkyně ve smyslu čl. 2 odst. 7 písm. c) třetí odrážky základního nařízení, ale nikoliv pro konstatování, že uvedené zkreslení je způsobeno bývalým netržním hospodářstvím, v projednávané věci hospodářstvím Číny, ve smyslu téhož ustanovení.

79

V důsledku toho je třeba rozhodnout, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že měla – a to bez ohledu na skutečnosti uvedené za tímto účelem žalobkyní – za to, že výrobní náklady a finanční situace žalobkyně byly předmětem zkreslení způsobeného bývalým systémem netržního hospodářství, aby jí odepřela postavení podniku působícího v tržním hospodářství.

80

V důsledku toho je třeba napadené nařízení zrušit v rozsahu, v němž se týká žalobkyně, aniž je třeba zkoumat další tři žalobní důvody uvedené na podporu žaloby a aniž je třeba rozhodnout o návrhu Komise směřujícím k nařízení organizačního procesního opatření, jelikož tento návrh se váže výlučně ke zkoumání čtvrtého žalobního důvodu.

81

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobkyní.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (čtvrtý senát)

rozhodl takto: