1

Žalobce, European Association of Euro-Pharmaceutical Companies (EAEPC), je evropský spolek se sídlem v Bruselu (Belgie), který zastupuje zájmy nezávislých společností, které působí v oblasti vývozu nebo dovozu a přebalování hotových léčivých přípravků v rámci Evropského hospodářského prostoru (EHP).

2

Společnost GlaxoSmithKline SA, původně společnost Glaxo Wellcome SA, je společnost založená podle španělského práva se sídlem v Madridu (Španělsko), jejíž hlavní činností je vyvíjet, vyrábět a uvádět na trh léčivé přípravky ve Španělsku. Společnost GlaxoSmithKline plc, mateřská společnost společnosti GlaxoSmithKline SA (dále jen společně „GSK“ nebo „vedlejší účastnice“), je společnost se sídlem v Brentfordu (Spojené království), která je jedním z hlavních světových výrobců léčivých přípravků.

3

Dne 6. března 1998 Glaxo Wellcome SA oznámila Komisi Evropských společenství své nové všeobecné obchodní podmínky pro oprávněné velkoobchodní prodejce ve Španělsku (dále jen „dohoda“) s cílem získat negativní atest podle článku 2 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, první nařízení, kterým se provádějí články [85 a 86 Smlouvy o ES, později články 81 a 82 ES, nyní články 101 a 102 SFEU] (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3), nebo pokud to není možné, individuální výjimku podle článku 4 téhož nařízení, které je v současné době zrušené nařízením Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 ES (nyní články 101 a 102 SFEU) (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205). Dopisem ze dne 28. července 1998 Glaxo Wellcome plc, mateřská společnost společnosti Glaxo Wellcome SA, zaslala Komisi doplňující oznámení, ve kterém ji upozornila na faktory, které ovlivňovaly její činnost a činnost jejích dceřiných společností na celém území Evropské unie a které nebyly specifické pro činnost Glaxo Wellcome.

4

Dohoda se týkala 82 léčivých přípravků určených k prodeji španělským velkoobchodním prodejcům, se kterými měla GSK obchodní vztah. Tito prodejci je mohli určit k dalšímu prodeji nemocnicím nebo lékárnám ve Španělsku nebo v jiných členských státech. Článek 4 dohody však rozlišoval mezi cenami účtovanými velkoobchodním prodejcům za léčivé přípravky určené k dalšímu prodeji na domácím trhu a cenami účtovanými za léčivé přípravky určené na vývoz. Dohoda, která byla podepsána GSK a 75 velkoobchodními prodejci, vstoupila v platnost dne 9. března 1998, přičemž dne 16. října 1998 byla pozastavena její platnost ze strany Tribunal de Defensa de la Competencia (Soud pro hospodářskou soutěž, Španělsko).

5

Dne 19. ledna 1999 žalobce podal Komisi stížnost podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 17 (dále jen „stížnost z roku 1999“), ve které se domáhal, aby Komise odmítla udělit negativní atest nebo výjimku a aby GSK uložila povinnost ukončit cenovou politiku stanovenou v dohodě. Žalobce dospěl k závěru, že režim dvojích cen stanovený v dohodě zahrnuje nepřímý zákaz vývozu a nástroj na uzavření trhu v rozporu s čl. 101 odst. 1 SFEU, u kterého není možno použít žádnou výjimku podle čl. 101 odst. 3 SFEU.

6

Dne 8. května 2001 přijala Komise rozhodnutí 2001/791/ES v řízení podle článku 81 Smlouvy o ES [věci: IV/36.957/F3 Glaxo Wellcome (oznámení), IV/36.997/F3 Aseprofar a Fedifar (stížnost), IV/37.121/F3 Spain Pharma (stížnost), IV/37.138/F3 BAI (stížnost) a IV/37.380/F3 EAEPC (stížnost)] (Úř. věst. 2001, L 302, s. 1, dále jen „rozhodnutí z roku 2001“), podle něhož měla oznámená dohoda za cíl a účinek omezení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU. Článek 1 tohoto rozhodnutí uvádí, že Glaxo Wellcome „porušila čl. [101] odst. 1 [SFEU] tím, že uzavřela se španělskými velkoobchodními prodejci dohodu, která rozděluje ceny na ceny účtované velkoobchodním prodejcům, které se vztahují na další prodej proplatitelných léčivých přípravků lékárnám nebo nemocnicím na vnitrostátním území, a vyšší ceny účtované v případě vývozu léčivých přípravků do jakéhokoliv jiného členského státu“. Článek 2 rozhodnutí z roku 2001 stanoví, že oznámené podmínky prodeje nesplňují podmínky pro výjimku podle čl. 101 odst. 3 SFEU. Konečně, články 3 a 4 rozhodnutí z roku 2001 uložily společnosti Glaxo Wellcome povinnost „neprodleně ukonči[t] protiprávní jednání uvedené v článku 1“ a informovat Komisi o opatřeních přijatých za tímto účelem.

7

Dne 23. července 2001 společnost GlaxoSmithKline Services Unlimited, původně Glaxo Wellcome plc, podala žalobu na neplatnost rozhodnutí z roku 2001. Žalobce se stal vedlejším účastníkem řízení na podporu Komise.

8

Rozsudkem ze dne 27. září 2006, GlaxoSmithKline Services v. Komise (T‑168/01, dále jen „rozsudek ve věci T‑168/01“, EU:T:2006:265), Tribunál zamítl žalobu, pokud jde o článek 1 rozhodnutí z roku 2001. V tomto ohledu dospěl k závěru, že ačkoliv je hlavní závěr Komise, podle kterého bylo cílem článku 4 dohody omezit hospodářskou soutěž, nesprávný, GlaxoSmithKline Services se nepodařilo zpochybnit podpůrný závěr Komise, podle kterého mělo toto ustanovení za následek omezení hospodářské soutěže, a proto bylo v rozporu s čl. 101 odst. 1 SFEU (rozsudek ve věci T‑168/01, body 147 a 194). Naproti tomu Tribunál vyhověl žalobě, pokud jde o články 2 až 4 rozhodnutí z roku 2001, a zrušil tyto články z důvodu, že Komise neprovedla náležitý přezkum otázky, zda byly splněny podmínky stanovené v čl. 101 odst. 3 SFEU (rozsudek ve věci T‑168/01, body 308 a 316 až 318).

9

Ve svých kasačních opravných prostředcích se společnost GlaxoSmithKline Services, Komise a žalobce domáhali toho, aby Soudní dvůr částečně zrušil rozsudek ve věci T‑168/01.

10

Rozsudkem ze dne 6. října 2009, GlaxoSmithKline Services a další v. Komise a další (C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, dále jen „rozsudek ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P“, EU:C:2009:610), Soudní dvůr zaprvé konstatoval, že uvažování Tribunálu bylo nesprávné, přičemž potvrdil závěr Komise v rozhodnutí z roku 2001, podle kterého má dohoda za cíl omezit hospodářskou soutěž v rozporu s čl. 101 odst. 1 SFEU. Soudní dvůr však rozhodl, že nesprávné právní posouzení, kterého se dopustil Tribunál, nemůže způsobit neplatnost rozsudku, jelikož v daném rozsudku Tribunál konstatoval, že dohoda je v rozporu s čl. 101 odst. 1 SFEU (rozsudek ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, body 64 až 67). Zadruhé Soudní dvůr potvrdil závěr Tribunálu, podle kterého Komise neprovedla úplný přezkum argumentů uplatněných společností GlaxoSmithKline Services týkajících se výjimky podle čl. 101 odst. 3 SFEU (rozsudek ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, body 68 až 168). Proto Soudní dvůr zamítl podané kasační opravné prostředky.

11

Dne 26. ledna 2010 GSK formálně vzala žádost o negativní atest nebo individuální výjimku ze dne 6. března 1998 zpět z důvodů hospodárnosti řízení a s cílem zabránit zbytečné ztrátě času a zdrojů, přičemž zdůraznila, že oznámení dohody bylo předloženo v roce 1998, že v dané době již ve Španělsku nadále neuplatňuje tarifní systém a že se tržní podmínky významně změnily.

12

V návaznosti na vydání rozsudku ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P Komise uskutečnila řadu schůzek se žalobcem a ostatními zúčastněnými stranami, kontaktovala španělské orgány, přezkoumala nové připomínky žalobce a dne 24. ledna 2012 zahájila šetření týkající se údajných praktik uplatňování dvojích cen ve Španělsku jinými podniky než GSK (věc AT.39973 – Cenová schémata pro distribuci léčivých přípravků ve Španělsku).

13

Dopisem ze dne 9. dubna 2013 žalobce požádal Komisi, aby na základě článku 265 SFEU „přijala rozhodnutí o [stížnosti z roku 1999] a splnila povinnost opětovně přezkoumat věc Glaxo, jak jí nařídily evropské soudy“.

14

Dopisem ze dne 6. června 2013 založeným na článku 7 nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2004, L 123, s. 18; Zvl. vyd. 08/03, s. 81), Komise oznámila žalobci svůj záměr zamítnout stížnost z roku 1999. V návaznosti na žádost žalobce ze dne 19. června 2013 mu Komise dne 5. července 2013 podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 773/2004, poskytla přístup k dokumentům, které sloužily jako základ pro její předběžné posouzení.

15

Dopisem ze dne 18. července 2013 žalobce předložil své připomínky v odpovědi na dopis Komise ze dne 6. června 2013 a tvrdil, že Komise by měla pokračovat v šetření.

16

Ve dnech 11. září a 3. října 2013 se Komise sešla se zástupci žalobce k projednání jejího postoje a jejích argumentů, které byly uvedeny v dopise ze dne 6. června 2013.

17

Rozhodnutím C(2014) 3654 final ze dne 27. května 2014 (věc COMP/AT.36957 – Glaxo Wellcome) (dále jen „napadené rozhodnutí“) Komise zamítla stížnost z roku 1999 podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 773/2004 z důvodu nedostatku zájmu Unie na pokračování v šetření uváděných protiprávních jednání. Poté, co v bodech 19 až 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise připomněla, že v rámci projednávání stížností má diskreční pravomoc, která jí zejména umožňuje zamítnout stížnost pro nedostatek zájmu Unie dostatečného pro pokračování přezkumu věci, dospěla k závěru, že je třeba zamítnout stížnost z roku 1999 s ohledem na následující úvahy.

18

Zaprvé v bodech 24 a 25 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise konstatovala, že k dotčenému chování již od 16. října 1998 nedocházelo a že nic ve spise, ani skutečnosti a argumenty uvedené ve sděleních žalobce nenaznačují, že by GSK opětovně zavedla nebo plánovala opětovně zavést režim dvojích cen ve Španělsku.

19

Zadruhé, v bodě 26 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise shledala neexistenci přetrvávajících účinků domnělých porušení. Komise zejména uvedla, že neexistuje žádný důkaz, který by dokládal možnost španělských velkoobchodních prodejců vyvážet 82 léčivých přípravků, na něž se vztahovala dohoda, byla po pozastavení dohody ze dne 16. října 1998 omezená. Kromě toho měla Komise za to, že přetrvávající účinky byly málo pravděpodobné, i s ohledem na skutečnost, že tyto praktiky trvaly pouze po dobu sedmi měsíců, a sice od 9. března do 16. října 1998. Komise rovněž uvedla v bodě 27 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že neexistuje žádná příčinná souvislost mezi jejím jednáním v této věci a přijetím jiných cenových praktik jinými výrobci ve Španělsku.

20

Zatřetí, Komise měla v bodech 39 až 41 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že věc mohla být předložena vnitrostátním orgánům, přičemž poznamenala, že nebylo prokázáno, že by práva žalobce nebyla dostatečně chráněna orgány pro hospodářskou soutěž a vnitrostátními soudy.

21

Začtvrté a v poslední řadě, v bodech 42 až 47 odůvodnění napadeného rozhodnutí a v odpovědi na argumenty předložené žalobcem měla Komise za to, že nebyla povinna přijmout nové rozhodnutí s přihlédnutím k rozsudkům ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P a na základě článku 266 SFEU, když současně přezkoumala, zda dohoda splňovala podmínky stanovené v čl. 101 odst. 3 SFEU. Komise zdůraznila, zaprvé že nečinnost ve smyslu článků 265 a 266 SFEU spočívala v nepřijetí rozhodnutí nebo nezaujetí stanoviska, a nikoliv v přijetí jiného aktu, než je akt požadovaný zúčastněnými stranami, zadruhé že nemůže rozhodnout o žádosti o výjimku, která byla vzata zpět, zatřetí že nebyla povinna zabývat se stížností z roku 1999 z důvodu zrušení rozhodnutí z roku 2001 Soudním dvorem a začtvrté že stěžovatel na základě článku 7 nařízení č. 1/2003 není oprávněn požadovat od Komise rozhodnutí o protiprávním jednání.

22

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 1. srpna 2014 podal žalobce projednávanou žalobu.

23

Komise předložila žalobní odpověď dne 16. října 2014.

24

Rozhodnutím předsedy Tribunálu ze dne 28. října 2014 byla projednávaná věc přidělena soudci zpravodaji zasedajícímu v šestém senátu.

25

Žalobce předložil repliku dne 19. prosince 2014.

26

Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 7. ledna 2015 podala GSK návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise v souladu s článkem 115 jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991.

27

Komise předložila dupliku dne 25. února 2015.

28

Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 10. března 2015 žalobce požádal o důvěrné zacházení ve vztahu ke GSK, pokud jde o určité části žaloby, žalobní odpovědi a repliky, včetně příloh.

29

Usnesením ze dne 6. května 2015 vyhověl předseda šestého senátu Tribunálu návrhu GSK na vstup do řízení jako vedlejší účastnice. GSK předložila spis vedlejší účastnice dne 8. července 2015 a Komise a žalobce předložili vyjádření k tomuto spisu dne 8. a 9. září 2015.

30

Usnesením ze dne 9. listopadu 2015, EAEPC v. Komise (T‑574/14, nezveřejněné, EU:T:2015:872), předseda šestého senátu Tribunálu vyhověl žádosti o důvěrné zacházení ve vztahu ke GSK.

31

Dne 18. dubna 2016 byla projednávaná věc přidělena novému soudci zpravodaji, který zasedal původně v třetím senátu a poté, v návaznosti na nové složení senátů Tribunálu, ve čtvrtém senátu, kterému tedy byla věc přidělena.

32

Na základě návrhu soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (čtvrtý senát) o zahájení ústní části řízení.

33

Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 4. dubna 2017.

34

Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

35

Komise navrhuje, aby Tribunál:

36

Vedlejší účastnice řízení navrhují, aby Tribunál:

37

Na podporu žaloby předkládá žalobce tři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází ze zjevně nesprávného posouzení při uplatnění článků 266, 101 a 105 SFEU a článku 7 nařízení č. 1/2003, pokud jde o výklad rozsudků ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, jakož i z porušení povinnosti uvést odůvodnění a práva být vyslechnut. Druhý žalobní důvod, předložený podpůrně, vychází ze zjevně nesprávného posouzení a z porušení povinnosti uvést odůvodnění, pokud jde o zájem Unie pokračovat v šetření, jakož i z porušení práva být vyslechnut. Třetí žalobní důvod vychází v podstatě z nedostatečnosti odůvodnění v tom smyslu, že napadené rozhodnutí neobsahuje analýzu některých skutkových a právních poznatků sdělených žalobcem Komisi po vydání rozsudku ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P.

38

Komise a GSK zpochybňují všechny argumenty žalobce.

39

Prvním žalobním důvodem žalobce tvrdí, že když Komise zamítla stížnost z roku 1999, zjevně nesprávně uplatnila články 266, 101 a 105 SFEU a článek 7 nařízení č. 1/2003. Napadené rozhodnutí vychází z chybného předpokladu, že rozsudky ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P prohlašují rozhodnutí z roku 2001 za „absolutně neplatné od samého počátku“, zatímco toto rozhodnutí zůstává zčásti platné v rozsahu, v němž konstatuje, že dohoda je v rozporu s čl. 101 odst. 1 SFEU. Komise měla tyto rozsudky použít nikoliv „provedením nového důkladného šetření na základě stížnosti [z roku 1999]“, jak uvádí Komise, ale znovuzahájením správního řízení počínaje přesně okamžikem, kdy protiprávnost nastala, pro posouzení, zda dohoda mohla být vyňata na základě čl. 101 odst. 3 SFEU. Žalobce navíc tvrdí, že Komise jednak nesplnila povinnost uvést odůvodnění ve smyslu článku 296 SFEU, když nevysvětlila, proč považovala rozhodnutí z roku 2001 za „absolutně neplatné od samého počátku“, a jednak porušila jeho právo být vyslechnut, pokud jde o účinky, které je třeba přiznat rozsudkům ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P.

40

Podle Komise a vedlejších účastnic je tento první žalobní důvod irelevantní a v každém případě neopodstatněný.

41

Komise a vedlejší účastnice mají za to, že první žalobní důvod musí být zamítnut jako irelevantní, jelikož případný nesprávný výklad účinků rozsudků ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P nemůže zpochybnit legalitu napadeného rozhodnutí. Konkrétně zamítnutí stížnosti z roku 1999 spočívá výhradně na posuzovací pravomoci, kterou má Komise při projednávání stížností, a argument žalobce tedy nemůže z právního hlediska vést k jeho zrušení. Žalobce totiž nezpochybňuje hlavní posouzení Komise, z něhož vychází napadené rozhodnutí, a sice neexistenci zájmu Unie na pokračování v šetření.

42

Úvodem je třeba připomenout, že v rámci žaloby na neplatnost odkazuje irelevantnost uplatněného žalobního důvodu na jeho schopnost v případě, že je opodstatněný, vést ke zrušení, kterého se domáhá žalobce (rozsudky ze dne 21. září 2000, EFMA v. Rada, C‑46/98 P, EU:C:2000:474, bod 38, a ze dne 12. září 2007, Prym a Prym Consumer v. Komise, T‑30/05, nezveřejněný, EU:T:2007:267, bod 127).

43

V projednávané věci žalobce v rámci prvního žalobního důvodu vychází z povinnosti Komise respektovat výroky rozsudků ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, a konstatuje, že s přihlédnutím k ustanovením článků 266, 101 a 105 SFEU a článku 7 nařízení č. 1/2003 byla Komise povinna rozhodnout o otázce, zda byly splněny podmínky pro udělení výjimky na základě čl. 101 odst. 3 SFEU, a tím spíše tak meritorně projednat jeho stížnost. Jinými slovy, žalobce má za to, že Komise nemůže, aniž by porušila uvedené rozsudky, mít za to, že není třeba pokračovat v šetření. Komise byla jednak povinna opravit vady v rozhodnutí z roku 2001 zjištěné v těchto rozsudcích a jednak nebyla oprávněna ukončit šetření z důvodu nedostatku dostačujícího zájmu Unie.

44

Z toho vyplývá, že vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí je založeno právě na nedostatku zájmu Unie na pokračování v přezkumu stížnosti, pro případ, že by byl tento první žalobní důvod opodstatněný, mohl by tento žalobní důvod vést ke zrušení, kterého se žalobce domáhá.

45

Z výše uvedeného vyplývá, že tento žalobní důvod nelze bez dalšího odmítnout jako irelevantní. Je tudíž třeba přezkoumat jeho opodstatněnost.

46

První žalobní důvod se v podstatě skládá ze tří částí, vycházejících zaprvé z porušení článku 266 SFEU, zadruhé z porušení článků 101 a 105 SFEU ve spojení s článkem 7 nařízení č. 1/2003 a zatřetí z nedostatečného odůvodnění a z porušení práva být vyslechnut.

47

Žalobce tvrdí, že Komise nesplnila povinnost přijmout veškerá opatření nezbytná k dosažení souladu s rozsudky ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, čímž porušila článek 266 SFEU. Komise vyložila uvedené rozsudky nesprávně, když uvedla, že zaprvé rozhodnutí z roku 2001 bylo v podstatě „absolutně neplatné od samého počátku“, zadruhé že nebyla„povinna projednat stížnost z důvodu zrušení rozhodnutí Soudním dvorem“ a zatřetí že bylo třeba „provést nové důkladné šetření na základě stížnosti [z roku 1999]“. Žalobce totiž tvrdí, že v návaznosti na tyto rozsudky bylo jednak rozhodnutí z roku 2001 zrušeno pouze částečně, jelikož článek 1 uvedeného rozhodnutí, v němž se konstatuje protiprávní jednání v rozporu s čl. 101 odst. 1 SFEU, nebyl zrušen, a jednak byla Komise povinna provést posouzení pouze na základě důkazů, které jí již předložila GSK, zda mohlo být zjištěné protiprávní jednání z hlediska účelu vyňato na základě čl. 101 odst. 3 SFEU.

48

Úvodem je třeba připomenout, že v souladu s čl. 266 prvním pododstavcem SFEU byl orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, povinen přijmout opatření pro splnění povinností vyplývajících z rozsudku ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P. Tato ustanovení upravují rozdělení pravomocí mezi soudní orgán a správní orgán, podle něhož přísluší orgánu, jehož akt byl prohlášen za neplatný, aby určil, jaká jsou požadovaná opatření ke splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku (viz rozsudek ze dne 5. září 2014, Éditions Odile Jacob v. Komise, T‑471/11, EU:T:2014:739, bod 55 a citovaná judikatura).

49

Podle ustálené judikatury představují zrušující rozsudky unijních soudů poté, kdy se stanou konečnými, překážku věci pravomocně rozsouzené. Tato překážka se nevztahuje pouze na výrok zrušujícího rozsudku, nýbrž i na odůvodnění, které je nezbytnou oporou jeho výroku, a je od něj proto neoddělitelné (viz rozsudek ze dne 5. září 2014, Éditions Odile Jacob v. Komise, T‑471/11, EU:T:2014:739, bod 56 a citovaná judikatura).

50

Překážka věci pravomocně rozsouzené, kterou rozsudek zakládá, se nicméně váže pouze ke skutkovým a právním otázkám, které byly skutečně nebo nutně rozhodnuty (rozsudek ze dne 19. února 1991, Itálie v. Komise, C‑281/89, EU:C:1991:59, bod 14). Článek 266 SFEU tak orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, zavazuje pouze v míře nezbytné k zajištění splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku (rozsudek ze dne 6. března 2003, Interporc v. Komise, C‑41/00 P, EU:C:2003:125, bod 30).

51

Částečné zrušení aktu unijního práva je kromě toho možné, pouze pokud jsou části, jejichž zrušení je požadováno, oddělitelné od zbývající části aktu. Tento požadavek není splněn, jestliže částečné zrušení aktu způsobí změnu jeho podstaty, což musí být posouzeno na základě objektivního kritéria, a nikoliv subjektivního kritéria spojeného s politickou vůlí orgánu, který dotčený akt přijal (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. prosince 2012, Komise v. Verhuizingen Coppens, C‑441/11 P, EU:C:2012:778, bod 38 a citovaná judikatura).

52

Řízení směřující k nahrazení zrušeného aktu musí být mimoto provedeno znovu v části počínající přesně okamžikem, v němž protiprávnost nastala (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. července 1986, Rada v. Parlament, 34/86, EU:C:1986:291, bod 47), jelikož zrušení aktu se nutně nedotýká přípravných aktů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. listopadu 1990, Fédesa a další, C‑331/88, EU:C:1990:391, bod 34). Zrušení aktu, kterým bylo ukončeno správní řízení zahrnující různé fáze, nevede nezbytně ke zrušení celého postupu předcházejícího přijetí napadeného aktu bez ohledu na věcné či procesní odůvodnění zrušujícího rozsudku (viz rozsudek ze dne 15. října 1998, Industrie des poudres sphériques v. Rada, T‑2/95, EU:T:1998:242, bod 91 a citovaná judikatura). Autor aktu tak musí vycházet z data, ke kterému přijal zrušený akt, za účelem přijetí nahrazujícího aktu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. května 2006, O2 (Germany) v. Komise, T‑328/03, EU:T:2006:116, body 47 a 48]. Může se však v novém rozhodnutí dovolávat jiných důvodů, než na kterých bylo založeno jeho první rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. března 2003, Interporc v. Komise, C‑41/00 P, EU:C:2003:125, body 30 až 32). Mimoto není povinen znovu rozhodnout o těch aspektech původního rozhodnutí, které nebyly zrušujícím rozsudkem zpochybněny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. listopadu 1997, Tremblay a další v. Komise, T‑224/95, EU:T:1997:187, bod 53).

53

Právě ve světle výše uvedených úvah je třeba ověřit, zda Komise v projednávané věci přijala opatření vyplývající z rozsudků ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, a v tomto rámci zejména přezkoumat, zda z výroku a odůvodnění těchto rozsudků vyplývala povinnost Komise projednat stížnost z roku 1999, a to bez ohledu na existenci dostatečného zájmu Unie na projednání této stížnosti.

54

Úvodem je třeba připomenout odůvodnění a výrok v rozsudcích ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, aby bylo možno lépe posoudit opatření, jejichž přijetí vyplývá z těchto rozsudků.

55

Pokud jde jednak o porušení čl. 101 odst. 1 SFEU, je třeba připomenout, že v rozsudku ve věci T‑168/01 měl Tribunál v podstatě za to, že omezení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU nebylo „cílem“, ale „účinkem“ dohody (viz bod 8 výše). Soudní dvůr naopak uvedl, že dohoda měla za „cíl“ omezit hospodářskou soutěž, a že se Tribunál tudíž dopustil nesprávného právního posouzení v odůvodnění rozsudku. Toto nesprávné právní posouzení však podle Soudního dvora nemohlo vést ke zrušení rozsudku ve věci T‑168/01, jelikož výrok uvedeného rozsudku se v tomto ohledu jevil jako opodstatněný v rozsahu, v němž v podstatě potvrzoval, že dohoda porušovala čl. 101 odst. 1 SFEU (viz bod 9 výše). Z toho plyne, že článek 1 rozhodnutí z roku 2001, citovaný v bodě 6 výše, který konstatuje porušení čl. 101 odst. 1 SFEU, nebyl ve skutečnosti nikdy zrušen.

56

Kromě toho, pokud jde o porušení čl. 101 odst. 3 SFEU, je třeba připomenout, že Tribunál, který měl za to, že Komise nesprávně posoudila žádost o vynětí dohody podle čl. 101 odst. 3 SFEU, zrušil články 2 až 4 rozhodnutí z roku 2001, když v bodech 319 a 320 rozsudku ve věci T‑168/01, dospěl k závěru, že „[v] souladu s čl. [266 prvním pododstavcem SFEU] Komise [byla] povinna přijmout opatření, jejichž přijetí vyplýv[alo] z tohoto rozsudku“, a že „[z]a tímto účelem, i když oznamovací postup stanovený nařízením č. 17 již za působnosti [nařízení č. 1/2003] neexistoval, s ohledem na částečné zrušení [napadeného rozhodnutí] a zpětný účinek, který s ním byl spojen, měla Komise povinnost rozhodnout o žádosti o výjimku, kterou podala GSK, a to podle situace k datu podání této žádosti […], pokud jí stále projednáv[ala]“. Soudní dvůr potvrdil analýzu Tribunálu v tomto ohledu, když konstatoval, že „Tribunálu nepřísluš[elo] nahrazovat svým hospodářským posouzením posouzení orgánu, který vydal rozhodnutí, jehož legalitu m[ěl] přezkoumat“ (rozsudek ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, bod 163). Z toho vyplývá, jak je patrné z výroku rozsudku ve věci T‑168/01, že články 2 až 4 rozhodnutí z roku 2001, citované v bodě 6 výše, byly zrušeny.

57

Z výše uvedeného vyplývá, že za účelem vyhovění rozsudkům ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P byla Komise povinna z důvodu zpětného účinku částečného zrušení rozhodnutí z roku 2001 rozhodnout pouze o žádosti o výjimku předložené GSK, a to podle situace k datu oznámení dohody, a v důsledku toho provést přezkum v rámci nařízení č. 17. V rámci předchozího režimu správního povolení nařízení č. 17 totiž mohla pouze Komise přijmout rozhodnutí v návaznosti na žádost o individuální výjimku podle čl. 101 odst. 3 SFEU, vzhledem k tomu, že tento orgán nemá prostor pro uvážení při rozhodování o tom, zda přezkum žádosti o výjimku provede či nikoliv. Kromě toho v souladu s judikaturou okolnost, že nařízení č. 1/2003, které upravuje od 1. května 2004 provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 101 a 102 SFEU, zrušilo dříve existující postup oznamování, nemá žádné důsledky pro splnění povinností vyplývajících z rozsudku, který vyhovuje návrhu na zrušení [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. května 2006, O2 (Germany) v. Komise, T‑328/03, EU:T:2006:116, bod 48].

58

Nicméně, jak vyplývá z bodu 320 rozsudku ve věci T‑168/01, Komise byla povinna vyjádřit se k žádosti o výjimku pouze „pokud ji stále projednáv[ala]“. Jinými slovy, Komise byla zbavena této povinnosti pouze v případě, že se žadatel rozhodl vzít svou žádost zpět. Právě tak tomu bylo v projednávané věci, jelikož dne 26. ledna 2010, tedy několik měsíců po vydání rozsudku ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, společnost GSK vzala zpět žádost o negativní atest nebo individuální výjimku ze dne 6. března 1998 podle čl. 101 odst. 3 SFEU. Komise tedy již nebyla ve skutečnosti povinna rozhodnout o žádosti o výjimku, která jí již nadále nebyla předložena.

59

Pokud jde o údajnou povinnost Komise projednat stížnost z roku 1999 pouze z důvodu, že se žádost o nový přezkum předložená žalobcem týkala rozhodnutí z roku 2001, které bylo zrušeno jen částečně, je třeba konstatovat, že článek 266 SFEU zavazuje orgán, který vydal zrušený akt, pouze v míře nezbytné k zajištění splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku (viz bod 50 výše). Jak správně uvádějí vedlejší účastnice, Tribunál v bodě 320 rozsudku ve věci T‑168/01 výslovně žádal o to, aby Komise přijala rozhodnutí o žádosti o výjimku, a nikoli o jednotlivých stížnostech podaných proti GSK.

60

Vzhledem k tomu, že Komisi již nadále nebyla předložena žádost o negativní atest nebo výjimku předložená GSK, dodržela tedy odůvodnění a výrok rozsudku ve věci T‑168/01 ve smyslu článku 266 SFEU, jelikož z tohoto rozsudku nevyplývá, že Komise byla povinna provést nové šetření stížností spojených s rozhodnutím z roku 2001, ale byla povinna tak učinit pouze ve vztahu k žádosti o výjimku.

61

Tento závěr nemůže být zpochybněn argumenty žalobce, kterými namítá zjevně nesprávné posouzení účinků rozsudků ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P v bodech 9, 18 a 46 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

62

Pokud jde nejprve o údajně nesprávnou charakterizaci rozhodnutí z roku 2001 jako v podstatě „absolutně neplatné od samého počátku“, je třeba konstatovat, jak vyplývá z bodů 55 a 56 výše, že účinkem rozsudků ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P bylo jasně částečné zrušení rozhodnutí z roku 2001, přičemž článek 1 rozhodnutí z roku 2001 nebyl nikdy zrušen a články 2 až 4 téhož rozhodnutí zrušené byly.

63

Z toho vyplývá, že posouzení Komise v bodech 9 a 46 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterých „[r]ozsudek Soudního dvora má za následek neplatnost rozhodnutí z roku 2001, na které má být nahlíženo jako by nebylo nikdy Komisí přijato“ a „vzhledem k tomu, že v projednávané věci vyplývá z rozsudku Soudního dvora, že rozhodnutí [z roku 2001] se považuje za absolutně neplatné od samého počátku a mělo by na něj být nahlíženo, jako by nebylo nikdy přijato, není Komise povinna projednat stížnost z důvodu zrušení rozhodnutí [z roku 2001] Soudním dvorem“, je nesprávné, jelikož článek 1 rozhodnutí z roku 2001 ve skutečnosti nebyl nikdy zrušen.

64

Totéž platí pro přinejmenším nejednoznačnou formulaci bodu 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle které měla Komise „provést nové důkladné šetření na základě stížnosti [z roku 1999]“, pokud by tato věta měla být vykládána tak, že odkazuje na nové šetření všech aspektů článku 101 SFEU, včetně samotné existence porušení čl. 101 odst. 1 SFEU, jak tvrdí žalobce.

65

Kromě toho nemohou být tyto závěry vyvráceny argumentací Komise, podle které jednak právní účinky rozhodnutí z roku 2001 vyplývají pouze z článků 2 až 4 tohoto rozhodnutí, které byly zrušeny, a nikoliv z článku 1 tohoto rozhodnutí, a jednak v rámci předchozího režimu nařízení č. 17 by GSK neporušila článek 101 SFEU v plném rozsahu, protože situace by byla taková, jako by nebylo přijato žádné rozhodnutí o žádosti o výjimku.

66

Nicméně, i když Komise opomněla zohlednit skutečnost, že článek 1 rozhodnutí z roku 2001 byl stále platný, je třeba uvést, že, jak bylo prokázáno v bodech 57 a 58 výše, podle režimu nařízení č. 17 Komise již neměla povinnost přijmout opatření k dosažení souladu, jelikož GSK vzala žádost o negativní atest nebo výjimku zpět. Proto při projednávání žádosti o nový přezkum stížnosti z roku 1999 dne 9. dubna 2013, tedy více než tři roky po zpětvzetí žádosti o negativní atest nebo výjimku ze strany GSK dne 26. ledna 2010, byla Komise oprávněna posoudit stížnost z roku 1999 s přihlédnutím k novým okolnostem, včetně skutečnosti, že žádost o negativní atest nebo výjimku byla mezitím vzata zpět. V rámci této velmi zvláštní struktury skutkových okolností tedy byla Komise oprávněna posoudit zájem Unie k datu přijetí napadeného rozhodnutí bez ohledu na částečné zachování rozhodnutí z roku 2001.

67

S ohledem na výše uvedené je třeba zamítnout část žalobního důvodu založenou na porušení článku 266 SFEU.

68

Zaprvé žalobce tvrdí, že rozhodnutím „o zastavení řízení ve věci“ z důvodu, že GSK vzala zpět žádost o výjimku, Komise nesplnila povinnost podle článku 105 SFEU zajistit uplatňování článku 101 SFEU. Podle žalobce jak za působnosti původního nařízení č. 17, tak za působnosti nařízení č. 1/2003, jelikož Komise zjistila protiprávní jednání „z hlediska účelu“ v rozporu s čl. 101 odst. 1 SFEU a GSK odmítla prokázat, že podmínky čl. 101 odst. 3 SFEU mohly být splněny, Komise měla pouze jedinou alternativu, aby neporušila článek 105 SFEU: provést analýzu, kterou vyžaduje čl. 101 odst. 3 SFEU, sama „svými vlastními prostředky“, nebo pokud by se taková možnost ukázala jako nemožná, zakázat dohodu a zabránit tomu, aby se jednání opakovalo. V projednávané věci měla Komise konstatovat, že zpětvzetím žádosti o výjimku se GSK vzdala práva na obhajobu na základě čl. 101 odst. 3 SFEU.

69

Zadruhé žalobce tvrdí, že Komise měla přinejmenším nahradit články 3 a 4 rozhodnutí z roku 2001, zrušené rozsudky ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, novým rozhodnutím, kterým se stanoví důsledky zjištěného protiprávního jednání, v souladu s článkem 7 nařízení č. 1/2003, který stanoví, že Komisi přísluší „účinně ukonč[it] toto jednání“, a s ohledem na zásadu právní jistoty, jelikož Komise je povinna informovat podniky jasně a přesně o důsledcích zjištění protiprávního jednání v rozporu s čl. 101 odst. 1 SFEU.

70

Zatřetí žalobce připomíná, že Komise je stále oprávněna přijmout individuální rozhodnutí podle článku 101 SFEU a na základě čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003, i když vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž již ve věci jedná. V replice totiž žalobce zdůrazňuje, že v projednávané věci Komise za účelem pokračování v projednávání věci týkající se systému dvojích cen GSK zbavila španělský orgán jeho pravomoci (viz rozhodnutí španělského orgánu pro hospodářskou soutěž R 515/02 ze dne 30. června 2003). Komise proto byla povinna pokračovat v šetření s ohledem na literu a ducha článku 105 SFEU a článků 7 a 11 nařízení č. 1/2003.

71

Úvodem je třeba konstatovat, že podle ustálené judikatury článek 7 nařízení č. 1/2003 nepřiznává stěžovateli právo vyžadovat od Komise konečné rozhodnutí o existenci nebo neexistenci údajného protiprávního jednání a neukládá Komisi, aby v každém případě pokračovala v řízení až do fáze konečného rozhodnutí [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. září 2013, EFIM v. Komise, C‑56/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:575, body 57 a 82, a ze dne 11. ledna 2017, Topps Europe v. Komise, T‑699/14, nezveřejněný, EU:T:2017:2, bod 61; viz rovněž bod 41 návrhu sdělení Komise o vyřizování stížností Komisí podle článků [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2004, C 101, s. 65, dále jen „sdělení o vyřizování stížností“)].

72

Komise, které byl čl. 105 odst. 1 SFEU svěřen úkol spočívající v dohledu nad uplatňováním článků 101 a 102 SFEU, je totiž odpovědná za vymezení a provádění politiky hospodářské soutěže Unie. Komise přitom disponuje pouze omezenými zdroji, které musí využívat k zásahům vůči potenciálně vysokému počtu jednání v rozporu s právem hospodářské soutěže. Proto, aby mohla tento úkol účinně plnit, je Komise oprávněna stanovit různé stupně priority stížnostem, které jí byly předloženy, a za tímto účelem má diskreční pravomoc (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. ledna 2017, Topps Europe v. Komise, T‑699/14, nezveřejněný, EU:T:2017:2, bod 62 a citovaná judikatura).

73

Za účelem posouzení zájmu Unie na pokračování v přezkumu věci musí vzít Komise v úvahu okolnosti projednávaného případu a zejména právní a skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti, která jí byla předložena (viz rozsudek ze dne 17. května 2001, IECC v. Komise, C‑450/98 P, EU:C:2001:276, bod 57 a citovaná judikatura). Přísluší jí zejména, aby poté, co s veškerou potřebnou pozorností posoudí právní a skutkové okolnosti předložené stěžovatelem, porovnala význam údajného protiprávního jednání pro fungování vnitřního trhu, pravděpodobnost možnosti prokázat jeho existenci a rozsah nezbytných vyšetřovacích opatření, s cílem splnit za co nejlepších podmínek svůj úkol dohledu nad dodržováním článků 101 a 102 SFEU (rozsudky ze dne 18. září 1992, Automec v. Komise, T‑24/90, EU:T:1992:97, bod 86, a ze dne 12. září 2007, UFEX a další v. Komise, T‑60/05, EU:T:2007:269, bod 178).

74

Nicméně, vzhledem k tomu, že posouzení zájmu Unie, jenž představuje daná stížnost, závisí na okolnostech konkrétního případu, nelze omezit počet kritérií posouzení, z nichž může Komise vycházet, ani jí naopak nelze uložit povinnost použít jen některá kritéria. Vzhledem k tomu, že v takové oblasti, jako je oblast práva hospodářské soutěže, se skutkové a právní souvislosti mohou značně lišit případ od případu, je možné uplatňovat kritéria, která se mohou výrazně lišit, a nikoli předem určená kritéria, která by byla závazná, nebo uplatňovat kritéria, která nebyla nikdy dříve vzata do úvahy, nebo upřednostnit jediné kritérium za účelem posouzení zájmu Unie (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. září 2013, EFIM v. Komise, C‑56/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:575, bod 85 a citovaná judikatura, a ze dne 11. ledna 2017, Topps Europe v. Komise, T‑699/14, nezveřejněný, EU:T:2017:2, bod 65 a citovaná judikatura; viz rovněž bod 43 sdělení o vyřizování stížností).

75

Kromě toho je třeba připomenout judikaturu, podle které může Komise přijmout rozhodnutí, kterým se odkládá stížnost pro nedostatek dostatečného zájmu Unie, a to nejen před tím, než zahájila vyšetřování případu, ale i poté, co přijala opatření v rámci šetření, pokud dospěje k tomuto zjištění v tomto stadiu řízení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. května 2001, IECC v. Komise, C‑449/98 P, EU:C:2001:275, bod 37, a ze dne 24. ledna 1995, BEMIM v. Komise, T‑114/92, EU:T:1995:11, bod 81; viz rovněž bod 45 sdělení o vyřizování stížností).

76

Diskreční pravomoc Komise však není neomezená. Jednak pro posouzení zájmu Unie na pokračování přezkumu věci musí Komise vzít v úvahu veškeré relevantní skutkové a právní okolnosti, které jsou relevantní pro účely vyřízení stížnosti. Konkrétně je povinna pozorně přezkoumat veškeré skutkové a právní okolnosti, které jí stěžovatel sdělí (viz rozsudky ze dne 17. května 2001, IECC v. Komise, C‑450/98 P, EU:C:2001:276, bod 57 a citovaná judikatura, a ze dne 11. července 2013, BVGD v. Komise, T‑104/07 a T‑339/08, nezveřejněný, EU:T:2013:366, bod 157 a citovaná judikatura; viz rovněž bod 42 sdělení o vyřizování stížností). V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že pokud orgány disponují širokou posuzovací pravomocí, má dodržování záruk přiznaných unijním právním řádem ve správních řízeních ještě větší význam, přičemž tyto záruky zahrnují zejména povinnost příslušného orgánu pečlivě a nestranně prozkoumat všechny relevantní okolnosti projednávaného případu (viz rozsudek ze dne 21. ledna 2015, easyJet Airline v. Komise, T‑355/13, EU:T:2015:36, bod 19 a citovaná judikatura).

77

Kromě toho má Komise povinnost uvést odůvodnění, pokud odmítne pokračovat v přezkumu stížnosti. Jelikož musí být odůvodnění dostatečně přesné a podrobné, aby mohl Tribunál účinně přezkoumat výkon diskreční pravomoci Komise vymezit priority, je tento orgán povinen uvést skutkové okolnosti, na kterých závisí odůvodnění rozhodnutí, a právní úvahy, které jej vedly k jeho přijetí (rozsudek ze dne 4. března 1999, Ufex a další v. Komise, C‑119/97 P, EU:C:1999:116, body 90 a 91, a usnesení ze dne 31. března 2011, EMC Development v. Komise, C‑367/10 P, nezveřejněné, EU:C:2011:203, bod 75).

78

Konečně je nutno uvést, že přezkum, který provádí unijní soud, vůči výkonu diskreční pravomoci, která je Komisi přiznána v rámci vyřizování stížností, nesmí vést uvedený soud k tomu, aby nahradil posouzení zájmu Unie provedené Komisí svým posouzením, ale má za cíl ověřit, zda sporné rozhodnutí není založeno na věcně nesprávných skutkových zjištěních a zda není stiženo nesprávným právním posouzením ani zjevně nesprávným posouzením skutkového stavu nebo zneužitím pravomoci (viz rozsudek ze dne 15. prosince 2010, CEAHR v. Komise, T‑427/08, EU:T:2010:517, bod 65 a citovaná judikatura). Tribunálu totiž nepřísluší, aby nahradil posouzení zájmu Unie provedené Komisí svým posouzením tím, že ověří, zda by jiná kritéria než ta, která uvedla Komise v napadeném rozhodnutí, měla vést Komisi k závěru o existenci zájmu Unie na pokračování přezkumu věci [viz rozsudky ze dne 17. prosince 2014, Si.mobil v. Komise, T‑201/11, EU:T:2014:1096, bod 89 (nezveřejněný), a ze dne 30. září 2016, Trajektna luka Split v. Komise, T‑70/15, EU:T:2016:592, bod 76 (nezveřejněný)]. Stejně tak podle ustálené judikatury týkající se zamítnutí stížností vyžaduje posouzení Komise týkající se údajného porušení článku 101 SFEU nebo článku 102 SFEU komplexní hospodářské posouzení, a to tím spíše v případě, kdy Komise provádí výhledové analýzy, jejichž přezkum ze strany unijního soudu se omezuje na ověření dodržení procesních pravidel a pravidel týkajících se odůvodnění, jakož i věcné správnosti skutkových zjištění, neexistence zjevně nesprávného posouzení a zneužití pravomoci (viz rozsudek ze dne 27. září 2006, Haladjian Frères v. Komise, T‑204/03, EU:T:2006:273, bod 30 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 11. července 2013, Spira v. Komise, T‑108/07 a T‑354/08, nezveřejněný, EU:T:2013:367, bod 185).

79

Právě s ohledem na tyto zásady, které upravují rozhodnutí o zamítnutí stížností Komisí, je třeba přezkoumat výtky žalobce.

80

V projednávané věci žalobce v podstatě zastává názor, že Komise měla podle článku 105 SFEU ve spojení s článkem 7 nařízení č. 1/2003 splnit povinnosti vyplývající z rozsudků ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, buď přezkoumáním, zda protisoutěžní jednání z hlediska účelu může být vyňato na základě čl. 101 odst. 3 SFEU, nebo tím, že by dohodu zakázala a zabránila tomu, aby se jednání opakovalo. Jinými slovy, žalobce tvrdí, že Komise měla přijmout konečné rozhodnutí o existenci nebo neexistenci protiprávního jednání namítaného ve stížnosti z roku 1999.

81

Zaprvé je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury citované v bodech 71 až 79 výše Komise disponuje prostorem pro volné uvážení při vyšetřování věcí v důsledku stížnosti a není povinna přijmout konečné rozhodnutí o existenci nebo neexistenci protiprávního jednání namítaného ve stížnosti. Povinnost Komise vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti, které jsou relevantní pro účely vyřízení stížnosti, pokud jde o stížnost odmítnutou z důvodu nedostatku dostatečného zájmu Unie, se netýká skutečností zakládajících protiprávní jednání v rozporu s článkem 101 SFEU nebo s článkem 102 SFEU, ale skutečností relevantních z hlediska kritéria použitého pro přijetí závěru o nedostatku takového dostatečného zájmu Unie (rozsudek ze dne 11. července 2013, Spira v. Komise, T‑108/07 a T‑354/08, nezveřejněný, EU:T:2013:367, bod 155).

82

Z toho vyplývá, že vzhledem k tomu, že z právního hlediska není Komise povinna přijmout konečné rozhodnutí o existenci nebo neexistenci protiprávního jednání namítaného ve stížnosti, je třeba rozhodnout, že nezávisle na opodstatněnosti tvrzení vycházejícího z chybného výkladu účinků rozsudku ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, nemůže žalobce tvrdit, že Komise měla s konečnou platností rozhodnout o existenci či neexistenci protiprávního jednání v rozporu s článkem 101 SFEU, a konkrétně rozhodnout o tom, zda jednání, které porušuje čl. 101 odst. 1 SFEU, přesto splňuje všechny čtyři podmínky nezbytné pro udělení individuální výjimky podle čl. 101 odst. 3 SFEU.

83

Kromě toho je navíc třeba připomenout, že existence diskreční pravomoci Komise nezávisí na stadiu šetření případu. Podle judikatury citované v bodě 75 výše může totiž Komise přijmout rozhodnutí, kterým se odkládá stížnost pro nedostatek dostatečného zájmu Unie, nejen před tím, než zahájí šetření případu, ale rovněž po provedení dokazování, pokud dospěje k tomuto zjištění v této fázi řízení. Z toho důvodu se posuzovací pravomoc Komise uplatňuje bez ohledu na fázi řízení, a to bez ohledu na to, zda se požadovaný přezkum vztahuje k nové stížnosti, nebo jako v projednávané věci ke stížnosti, kterou Komise projednává v návaznosti na řízení před soudy Unie.

84

Zadruhé, pokud jde konkrétně o údajné protiprávní jednání v rozporu s článkem 101 SFEU ve spojení s článkem 105 SFEU, je sice pravda, že Komise je povinna dbát na provádění zásad stanovených článkem 101 SFEU tím, že vyšetří případy domnělého protiprávního jednání a „navrhne prostředky vhodné k jeho ukončení“. V projednávaném případě však nejenže bylo uplatňování dohody pozastaveno od října 1998 ze strany Tribunal de Defensa de la Competencia (soud pro hospodářskou soutěž), ale Komise ověřila, že již nepřetrvávaly účinky jednání GSK v roce 1998 na trhu a neexistovalo ani riziko, že by se protiprávní jednání opakovalo (viz body 18 až 20 výše).

85

Zatřetí, pokud jde o údajné protiprávní jednání v rozporu s článkem 7 nařízení č. 1/2003, jakož i o dodržení zásady právní jistoty při opomenutí nahrazení článků 3 a 4 rozhodnutí z roku 2001, jak uvádí Komise, článek 7 uvedeného nařízení stanoví, že Komise „může svým rozhodnutím nařídit, aby dotyčné podniky a sdružení podniků takové protiprávní jednání ukončily“, čímž jí ponechává volbu stanovit postup pro zajištění dodržování práva hospodářské soutěže. Komise měla za to, že vzhledem k neexistenci zájmu Unie na pokračování přezkumu dohody, která byla již dávno ukončena a která již nemá přetrvávající účinky, nebylo namístě přijmout rozhodnutí na základě článku 7 nařízení č. 1/2003. V tomto ohledu bude legalita napadeného rozhodnutí s ohledem na nedostatek dostatečného zájmu Unie na pokračování v přezkumu stížnosti posouzena v rámci druhého žalobního důvodu (viz body 97 až 138 níže).

86

Začtvrté, pokud jde o odkaz žalobce na čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003, je třeba poznamenat, že důsledkem rozhodnutí Komise o zahájení řízení za účelem přijetí rozhodnutí bylo zajisté zbavení španělského orgánu pro hospodářskou soutěž pravomoci k uplatnění článku 101 SFEU v této věci. Nicméně na rozdíl byl od toho, co tvrdí žalobce, pouhý důvod, že bylo zahájeno řízení a že španělský orgán pro hospodářskou soutěž zbaven pravomoci, nemůže znamenat, že byla Komise povinna přijmout rozhodnutí na základě článku 7 nařízení č. 1/2003. Jak bylo uvedeno v bodě 83 výše, může Komise přijmout rozhodnutí, kterým se odkládá stížnost pro nedostatek zájmu Unie, i poté, co přijala vyšetřovací opatření, pokud dospěje k tomuto zjištění v této fázi řízení. Kromě toho nic nebrání tomu, aby španělský orgán pro hospodářskou soutěž opět získal pravomoc k uplatňování článku 101 SFEU v návaznosti na zamítnutí stížnosti z roku 1999. Z judikatury totiž vyplývá, že čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003 nezbavuje vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž pravomocí trvale, ale výlučně po dobu řízení před Komisí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. února 2012, Toshiba Corporation a další, C‑17/10, EU:C:2012:72, body 68 až 92).

87

Zapáté a navíc je třeba poznamenat, že jak uvádí Komise ve svém vyjádření, v návaznosti na rozsudek ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, věc znovu přezkoumala a podnikla řadu kroků, které vedly zejména k zahájení samostatného šetření týkajícího se probíhajících praktik v oblasti cen spojených s paralelním obchodem ve Španělsku (věc AT.39973 – Cenové režimy pro distribuci léčivých přípravků ve Španělsku). Prohlásit, že Komise rozhodla o „zastavení řízení ve věci“, jak tvrdí žalobce, je tedy nesprávné.

88

Druhá část prvního žalobního důvodu musí být tedy zamítnuta jako neopodstatněná.

89

Žalobce tvrdí, že Komise nesplnila povinnost uvést odůvodnění ve smyslu článku 296 SFEU zejména tím, že v napadeném rozhodnutí opomenula uvést důvody, proč měla za to, že článek 1 rozhodnutí z roku 2001 byl také zrušen rozsudky ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P.

90

Kromě toho má žalobce za to, že jelikož dopis ze dne 6. června 2013, kterým mu Komise oznámila svůj záměr zamítnout stížnost z roku 1999, neobsahoval žádnout zmínku o účincích rozsudků ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, nikdy neměl možnost předložit podle článku 27 nařízení č. 1/2003 a článku 11 nařízení č. 773/2004 písemné vyjádření k výkladu účinků, které je třeba přiznat uvedeným rozsudkům, čímž bylo porušeno právo být vyslechnut.

91

Zaprvé, pokud jde o výtku vycházející z nedostatku odůvodnění, je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že odůvodnění aktu musí být přizpůsobeno jeho povaze a musí z něj jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a aby příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum (viz rozsudek ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, C‑521/09 P, EU:C:2011:620, bod 147 a citovaná judikatura).

92

V projednávané věci vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, že se Komise domnívala, že další zásah z její strany není v zájmu Unie z důvodu jasně stanovených v uvedeném rozhodnutí (viz body 18 až 21 výše), jakož i v dopise ze dne 6. června 2013 podle čl. 7 odst. 1 nařízení č. 773/2004. Komise uvedla skutkové okolnosti, na kterých závisí odůvodnění rozhodnutí, a právní úvahy, které ji vedly k jeho přijetí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2012, Comité de défense de la viticulture charentaise v. Komise, T‑192/07, nezveřejněný, EU:T:2012:116, bod 69 a citovaná judikatura). Skutečnost, že Komise řádně nebo dostatečně neanalyzovala účinky rozsudků ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, nemění nic na tomto zjištění (viz rovněž bod 106 níže). Kromě toho je v tomto ohledu třeba poznamenat, že Komise není povinna vyjádřit se ke všem argumentům, které zúčastněné strany předložily na podporu své stížnosti. Postačí, aby popsala skutkové okolnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v rámci systematiky rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 12. července 2007, AEPI v. Komise, T‑229/05, nezveřejněný, EU:T:2007:224, bod 61 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 17. ledna 1984, VBVB a VBBB v. Komise, 43/82 a 63/82, EU:C:1984:9, bod 22). Proto nemůže žalobce důvodně tvrdit, že napadené rozhodnutí je v tomto ohledu nedostatečně odůvodněné.

93

Zadruhé, pokud jde o údajné porušení práva být vyslechnut, Tribunál připomíná, že z judikatury vyplývá, že řízení zahájené na základě stížnosti není kontradiktorním řízením mezi zúčastněnými podniky, ale řízení zahájené Komisí na základě žádosti při výkonu jejího poslání dbát na dodržování pravidel hospodářské soutěže. Z toho plyne, že podniky, vůči nimž se řízení zahajuje, a podniky, které podaly stížnost, se nenacházejí ve stejné procesní situaci a že tyto posledně uvedené podniky se nemohou dovolávat práva na obhajobu. Naproti tomu stěžovatelé musí být schopni chránit své oprávněné zájmy v rámci řízení zahájeného Komisí a být tak úzce zapojeni do uvedeného řízení, i když jejich procesní práva nejsou takového rozsahu jako právo obhajoby podniků, které Komise vyšetřuje (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. listopadu 1987, British American Tobacco a Reynolds Industries v. Komise, 142/84 a 156/84, EU:C:1987:490, body 19 a 20, a ze dne 30. listopadu 2000, Industrie des poudres sphériques v. Komise, T‑5/97, EU:T:2000:278, bod 229; viz rovněž bod 8 odůvodnění nařízení č. 773/2004 a bod 59 sdělení o vyřizování stížností). Z judikatury mimoto vyplývá, že třetí strany nemohou mít právo nahlížet do spisů Komise za stejných podmínek, jaké mohou uplatňovat vyšetřované podniky (rozsudky ze dne 15. července 1994, Matra Hachette v. Komise, T‑17/93, EU:T:1994:89, bod 34; ze dne 30. března 2000, Kish Glass v. Komise, T‑65/96, EU:T:2000:93, bod 34, a ze dne 30. listopadu 2000, Industrie des poudres sphériques v. Komise, T‑5/97, EU:T:2000:278, bod 229; viz rovněž bod 59 sdělení o vyřizování stížností). Jak ostatně vyplývá z bodů 7, 8, 30 a 31 oznámení Komise o pravidlech pro přístup do spisu Komise v případech podle článků [101] a [102 SFEU], článků 53, 54 a 57 Dohody o EHP a nařízení Rady (ES) č. 139/2004 (Úř. věst. 2005, C 325, s. 7), toto právo přístupu žadatelů se omezuje na dokumenty, na nichž Komise založila své předběžné posouzení, a nemá stejný rozsah jako právo na přístup ke spisu Komise přiznané osobám, podnikům a sdružením podniků, kterým Komise zaslala oznámení námitek, které se týká všech dokumentů, které byly získány, vypracovány nebo shromážděny Komisí během šetření.

94

V projednávané věci v dopise ze dne 6. června 2013, zaslaném na základě čl. 7 odst. 1 nařízení č. 773/2004, Komise uvedla rozhodující skutečnosti, pokud jde o nedostatek zájmu Unie na pokračování v přezkumu stížnosti, přičemž výklad rozsudků ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P nepatřil mezi tyto rozhodující skutečnosti v rámci jejího předběžného posouzení. V tomto ohledu žalobce neprokázal, v čem byl zbaven možnosti předložit písemné vyjádření k účinkům výše uvedených rozsudků, vzhledem k tomu, že v dopise ze dne 18. července 2013 jednak shrnuje dopis Komise ze dne 6. června 2013 jako „popisující kroky podniknuté Komisí v návaznosti na rozsudek Soudního dvora“ a jednak v bodě 4.3, nadepsaném „Povinnost Komise podle článku 266 SFEU“, předkládá svůj výklad účinků uvedených rozsudků, přičemž nezpochybňuje neexistenci jakékoliv analýzy uvedených rozsudků v dopise Komise.

95

Proto z toho plyne, že žádné z údajných porušení, jichž se žalobce dovolává v rámci třetí části žalobního důvodu, není prokázáno.

96

Z důvodů uvedených v bodech 47 až 95 výše vyplývá, že první žalobní důvod musí být zamítnut v plném rozsahu jako neopodstatněný.

97

Druhým žalobním důvodem, předloženým podpůrně, žalobce zpochybňuje veškerá posouzení Komise, která ji vedla k zamítnutí stížnosti z roku 1999 z důvodu nedostatku dostatečného zájmu Unie. Konkrétně Komise porušila podle žalobce články 101 a 105 SFEU v rámci posouzení zájmu Unie, povinnost uvést odůvodnění ve smyslu článku 296 SFEU a základní právo být vyslechnut při posouzení zájmu Unie na pokračování v šetření.

98

Zaprvé, i když žalobce uznává, že Komise má diskreční pravomoc, pokud jde o zamítnutí stížnosti, tvrdí, že věc vykazuje „zvláštní vlastnosti“, zejména z důvodu, že Komise přijala rozhodnutí, které bylo předmětem dvou významných rozsudků Soudního dvora Evropské unie, na jehož základě nelze dospět k závěru o nedostatku zájmu Unie.

99

Dále s odkazem na jednotlivá kritéria, která judikatura považovala za relevantní pro posouzení zájmu Unie, žalobce dospívá k závěru, že napadené rozhodnutí selektivně a chybně uvádí pouze tři důvody, na kterých Komise zakládá nedostatek zájmu Unie: zaprvé skutečnost, že protiprávní jednání oznámené ve stížnosti z roku 1999 skončilo již před mnoha lety, zadruhé skutečnost, že dotčené protiprávní jednání nemá přetrvávající účinky, a zatřetí skutečnost, že věc byla projednávána a stále může být projednána vnitrostátními soudy a orgány.

100

Druhý žalobní důvod se tak v podstatě dělí na čtyři části.

101

Žalobce tvrdí, že existuje zájem Unie z pouhého důvodu zvláštních vlastností projednávané věci, které jí odlišují od předcházejících věcí dosud analyzovaných unijními soudy, týkajících se zájmu Unie na pokračování v přezkumu stížnosti, a sice přijetí rozhodnutí Komisí, které bylo předmětem dvou rozsudků vydaných Soudním dvorem a Tribunálem, v daném případě rozsudků ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, které byly předmětem rozsáhlých diskusí v právní nauce.

102

Za účelem podání odpovědi na argumenty žalobce je třeba v souladu s judikaturou ověřit, že napadené rozhodnutí, kterým byla zamítnuta stížnost z roku 1999 na základě čl. 7 odst. 2 nařízení č. 773/2004, není založeno na věcně nesprávných skutkových zjištění a že není stiženo nesprávným právním posouzením ani zjevně nesprávným posouzením skutkového stavu nebo zneužitím pravomoci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. prosince 2010, CEAHR v. Komise, T‑427/08, EU:T:2010:517, bod 65 a citovaná judikatura). Tribunálu totiž nepřísluší, aby nahradil posouzení zájmu Unie provedené Komisí svým posouzením tím, že ověří, zda by jiná kritéria než ta, která uvedla Komise v napadeném rozhodnutí, vedla Komisi k potvrzení existence zájmu Unie na pokračování v přezkumu věci [rozsudek ze dne 17. prosince 2014, Si.mobil v. Komise, T‑201/11, EU:T:2014:1096, bod 89 (nezveřejněný)].

103

Zaprvé v projednávané věci není skutečnost, že Komise nevzala v úvahu účinky rozsudků ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P pro účely posouzení existence zájmu Unie, protiprávní. Jak již bylo uvedeno, Komise má totiž diskreční pravomoc, pokud jde o volbu kritérií, na něž může odkázat při posouzení existence takového zájmu (viz rozsudek ze dne 9. března 2012, Comité de défense de la viticulture charentaise v. Komise, T‑192/07, nezveřejněný, EU:T:2012:116, bod 80), a dále, jak bylo konstatováno v rámci velmi zvláštní struktury skutkových okolností projednávaného případu v bodě 66 výše, Komise byla oprávněna posoudit zájem Unie k datu přijetí napadeného rozhodnutí s přihlédnutím k novým okolnostem.

104

Zadruhé je třeba podotknout, že jak uvádí žalobce, rozsudky ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P sice vyvolaly právní zájem o analýzu systémů dvojích cen s ohledem na článek 101 SFEU. Toto zjištění však nemůže samo o sobě odůvodnit pokračování v projednávání stížnosti žalobce. Předmět napadeného rozhodnutí se totiž netýká existence abstraktního a akademického zájmu vyplývajícího ze splnění povinností vyplývajících z obou těchto rozsudků, ale existence konkrétního a skutečného zájmu odůvodňujícího zpřístupnění zdrojů Komise za účelem pokračování v přezkumu stížnosti z roku 1999 vzhledem ke všem relevantním okolnostem.

105

S přihlédnutím k výše uvedenému nemůže Tribunál nahradit posouzení zájmu Unie provedené Komisí svým vlastním posouzením tím, že zohlední jiné kritérium, a sice skutečnost, že Soudní dvůr vydal rozsudek, který měl stejný předmět jako stížnost z roku 1999, a to bez ohledu na nezpochybnitelný význam tohoto rozsudku pro přezkum merita stížnosti z roku 1999. Jinými slovy, toto dodatečné kritérium, jehož se dovolává žalobce, nemůže samo o sobě bránit Komisi v učinění závěru o nedostatku dostatečného zájmu Unie na základě jiných úvah, a zejména tří úvah uvedených v bodě 99 výše a přezkoumaných níže.

106

Konečně i za předpokladu, že by bylo třeba argumentaci žalobce chápat tak, že se rovněž týká, s ohledem na existenci zájmu Unie, nesprávného výkladu dosahu rozsudků ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P ze strany Komise v rozsahu, v němž ponechávají rozhodnutí z roku 2001 částečně platné, je třeba připomenout pochybení v napadeném rozhodnutí konstatované v bodech 62 až 64 výše. Zbývá posoudit, zda toto pochybení mohlo mít za okolností v této věci rozhodující vliv na posouzení Komise, pokud jde o dostatečný zájem Unie na pokračování v šetření stížnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. května 2002, Graphischer Maschinenbau v. Komise, T‑126/99, EU:T:2002:116, body 48 a 49, a ze dne 12. září 2007, UFEX a další v. Komise, T‑60/05, EU:T:2007:269, body 77 a 78). V projednávané věci z bodu 23 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se Komise pro učinění závěru o neexistenci zájmu Unie opírá o tři kritéria, která spočívají v ukončení dotčeného jednání v říjnu 1998, neexistenci vzniku přetrvávajících účinků, jakož i skutečnosti, že vnitrostátní soudy a orgány mohly projednat vznesené otázky. Komise byla v tomto ohledu oprávněna omezit počet kritérií, na která chtěla odkázat, na tři dotčená kritéria (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. května 2001, IECC v. Komise, C‑449/98 P, EU:C:2001:275, body 45 až 47, a ze dne 24. listopadu 2011, EFIM v. Komise, T‑296/09, nezveřejněný, EU:T:2011:693, bod 105). Z toho vyplývá, že musí být posuzován vliv, který mohlo mít nesprávné posouzení dosahu rozsudků ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P ze strany Komise, a v důsledku toho i posouzení rozhodnutí z roku 2001, s ohledem na tři kritéria uvedená v rozhodnutí. Přitom žádné z těchto kritérií nemůže být při uplatnění rozhodujícím způsobem ovlivněno částečným zachováním rozhodnutí z roku 2001. Existence rozhodnutí z roku 2001, která je právní skutečností, totiž nemá vliv na trvání dotčeného jednání nebo jeho účinky, což jsou skutkové okolnosti. Stejně je tomu i v případě zásahu vnitrostátních orgánů a soudů, který je i nadále možný, jak bylo uvedeno v bodě 86 výše, a to i poté, co Komise sama přijala rozhodnutí o předmětném jednání (rozsudek ze dne 14. února 2012, Toshiba Corporation a další, C‑17/10, EU:C:2012:72, body 68 až 92). Navíc z bodů 39 až 41 odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž vyplývá, že Komise přezkoumala toto kritérium pouze z hlediska případného uplatňování čl. 101 odst. 3 SFEU vnitrostátními orgány nebo soudy, přičemž je nesporné, že se toto ustanovení na rozhodnutí z roku 2001 po jeho částečném zrušení neuplatní.

107

První část druhého žalobního důvodu musí tedy být zamítnuta jako neopodstatněná.

108

Zaprvé žalobce vytýká Komisi, že nepřezkoumala a řádně neodůvodnila své závěry, zejména v bodech 24 a 25 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterých bylo protiprávní jednání ukončeno již v roce 1998 a trvalo jen sedm měsíců (od 9. března do 16. října 1998), zatímco Komise vycházela z tohoto omezeného období a ze zániku nebezpečí opakování tohoto jednání ze strany GSK pro odůvodnění nedostatku zájmu Unie. Zadruhé žalobce konstatuje rozpor mezi skutečností, že jednání bylo ukončeno v říjnu 1998, a rozhodnutím Komise pokračovat v šetření po tomto datu v letech 1998 až 2009 tím, že přijala rozhodnutí z roku 2001 a toto rozhodnutí bránila před soudy Unie.

109

Podle judikatury se Komise může rozhodnout, že již není vhodné provést šetření stížnosti, pokud k praktikám, které jsou jejím předmětem, již nedochází. Kromě toho může mít Komise za to, že již neexistuje dostatečný zájem Unie v případech, kdy dotčené podniky souhlasí se změnou svého jednání ve prospěch obecného zájmu (rozsudek ze dne 17. května 2001, IECC v. Komise, C‑449/98 P, EU:C:2001:275, body 48 a 49; viz rovněž bod 44 šestá odrážka sdělení o vyřizování stížností).

110

Zaprvé v projednávané věci nemůže být přijata výtka žalobce vycházející ze zjevně nesprávného posouzení a z nedostatku odůvodnění týkajících se ukončení jednání v roce 1998. Zaprvé totiž není žalobcem přímo zpochybněno, že jednání GSK bylo skutečně ukončeno v říjnu 1998, a žalobce nepředkládá žádný konkrétní důkaz umožňující prokázat opak. Zadruhé, odůvodnění napadeného rozhodnutí je v tomto ohledu dostatečné, jelikož v bodě 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí je jasně uvedeno, že uplatňování sporných ustanovení dohody bylo pozastaveno ze strany Tribunal de Defensa de la Competencia (Soud pro hospodářskou soutěž) dne 16. října 1998 a že se GSK zdržela jejich uplatňování od data pozastavení až do data vydání rozhodnutí z roku 2001. Zatřetí v bodě 24 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí, že nic ve spise nenasvědčuje, že by GSK uvažovala o opětovném uplatňování těchto opatření ve Španělsku.

111

Zadruhé je nutno konstatovat, že datum ukončení jednání nemůže být zpochybněno rozhodnutím Komise obhajovat rozhodnutí z roku 2001 až do vydání rozsudku ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P v roce 2009. Tento údajný rozpor totiž nijak neprokazuje, že jednání GSK nebylo ukončeno, a že Komise proto nesprávně dospěla k závěru, že od tohoto data už k jednání nedocházelo.

112

Za těchto podmínek, jelikož žalobce neposkytl konkrétní indicie, že jednání přetrvávalo po 16. říjnu 1998 nebo že GSK měla v úmyslu uplatnit tato opatření ve Španělsku znovu, se Komise v napadeném rozhodnutí nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že jednání GSK bylo skutečně ukončeno v roce 1998.

113

Druhá část druhého žalobního důvodu tedy musí být zamítnuta.

114

Žalobce v podstatě tvrdí, že protisoutěžní účinky protiprávního jednání do značné míry přetrvávají na španělském trhu z důvodu mnoha systémů dvojích cen uplatňovaných v současnosti většinou výrobců léčivých přípravků. Podle žalobce obsahují úvahy Komise v bodech 27 až 37 odůvodnění napadeného rozhodnutí natolik závažná a zjevně nesprávná posouzení, že Komise nemohla platně dospět k závěru o nedostatku zájmu Unie na této věci. Žalobce konkrétně zpochybňuje závěry, podle kterých neexistuje žádná příčinná souvislost mezi praktikami GSK a následným zavedením dvojích cen dalšími výrobci (body 27 a 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

115

Podle ustálené judikatury Komise nemůže vycházet z pouhé skutečnosti, že údajné praktiky v rozporu se Smlouvou o FEU byly ukončeny, když rozhoduje o odložení stížnosti oznamující tyto praktiky z důvodu nedostatku dostatečného zájmu Unie, aniž by ověřila, zda protisoutěžní účinky nepřetrvávají, a případně, že z důvodu závažnosti údajného narušení hospodářské soutěže nebo přetrvávání jeho účinků nemůže vzniknout zájem Unie na této stížnosti (rozsudky ze dne 4. března 1999, Ufex a další v. Komise, C‑119/97 P, EU:C:1999:116, bod 95, a ze dne 14. února 2001, SEP v. Komise, T‑115/99, EU:T:2001:54, bod 33; viz rovněž bod 44 pátá odrážka sdělení o vyřizování stížností). Tato judikatura se použije pouze v případě, kdy se Komise opírá za účelem přijetí rozhodnutí o ukončení údajných protisoutěžních praktik (rozsudky ze dne 12. září 2007, UFEX a další v. Komise, T‑60/05, EU:T:2007:269, bod 74, a ze dne 11. července 2013, Spira v. Komise, T‑108/07 a T‑354/08, nezveřejněný, EU:T:2013:367, bod 178).

116

Zaprvé z výše uvedeného vyplývá, že se Komise právem neomezila v napadeném rozhodnutí jen na to, že konstatovala ukončení dohody v roce 1998, ale také ověřila, že protisoutěžní účinky nepřetrvávají.

117

Zadruhé je nutno konstatovat, že žalobce nepředložil žádný konkrétní důkaz, který by prokazoval, že kapacita španělských velkoobchodních prodejců vyvézt léčivé přípravky, které byly bezprostředně dotčeny ustanovením o dvojích cenách uplatňovaným společností GSK v roce 1998, byla omezena nebo že rozsah tohoto omezení v roce 1998 byl takový, že protisoutěžní účinky na španělském trhu přetrvávaly. Komise se tedy nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když v bodě 26 odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěla k závěru, že „[v] dnešní době čelí španělští velkoobchodní prodejci vývozním cenám a objemům prodeje těchto 82 léčivých přípravků, které jsou stanoveny spíše aktuálním vývojem trhu, než chováním společnosti GSK v roce 1998“.

118

Zatřetí je třeba zdůraznit, že judikatura citovaná v bodě 115 výše se zaměřuje především na protisoutěžní účinky přímo související s údajnými protisoutěžními praktikami, které byly ukončeny a jsou předmětem stížnosti z roku 1999. Protisoutěžní účinky tedy v zásadě nemohou být stanoveny odkazem na praktiky třetích stran. Nicméně není vyloučeno, aby byly protisoutěžní účinky posouzeny s ohledem na praktiky prováděné třetími stranami, pokud je jasně stanovena příčinná souvislost mezi těmito praktikami a praktikou, která je předmětem stížnosti. V projednávané věci však žalobce nepředkládá žádný důkaz, který by mohl prokázat příčinnou souvislost mezi praktikami GSK zavedenými v roce 1998 a následným zavedením dvojích cen dalšími výrobci. Kromě toho skutečnost, že tyto praktiky jiných podniků, které potenciálně způsobují stejné problémy v oblasti hospodářské soutěže, jako jsou problémy ve věci, která je předmětem stížnosti z roku 1999, je sama o sobě irelevantní, jelikož skutečnost, že je jednání v obou věcech srovnatelné, neznamená, že jedno spustilo nebo ovlivnilo druhé.

119

Začtvrté je třeba rovněž odmítnout tvrzení, že taková příčinná souvislost mezi těmito praktikami může být prokázána skutečností, že údajná nečinnost Komise ve věci, která je předmětem stížnosti z roku 1999, by dala „de facto zelenou“ pro zavedení omezení vývozu ve Španělsku. Jak správně poznamenává Komise, skutečnost, že nepřijala rozhodnutí týkající se protiprávního jednání, nemůže být sama o sobě rozhodující pro sebehodnocení prováděné podniky podle čl. 101 odst. 3 SFEU, jelikož to musí probíhat na základě současných okolností na trhu, a nikoli na základě rozhodnutí, kterým se zamítá stížnost pro nedostatek zájmu Unie, pokud jde o protiprávní jednání, které pozbylo účinku od roku 1998. Kromě toho jednání Komise v návaznosti na vydání rozsudku ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P (viz bod 14 výše), jakož i zahájení nového šetření údajných praktik dvojích cen ve Španělsku jinými podniky než GSK (věc AT.39973 – Cenové režimy pro distribuci léčivých přípravků ve Španělsku) nemohou být jinými podniky vnímány jako „nečinnost“, která by jim dávala zelenou pro zavedení režimů dvojích cen ve Španělsku.

120

Zapáté je nutno konstatovat, že není možné spatřovat rozpor mezi na jedné straně bodem 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého údajně rozšířené využívání režimů dvojích cen ze strany výrobců ve Španělsku bylo kromě jiných faktorů spojeno s legislativními opatřeními zavedenými během šetření ve věci GSK, zejména s Ley 29/2006 de garantías y uso racional de los medicamentos y productos sanitarios (zákon č. 29/2006 o zárukách a racionálním užívání léčivých přípravků), ze dne 26. července 2006 (BOE č. 178, ze dne 27. července 2006, s. 28122), a na druhé straně zamítnutím jiné stížnosti podané žalobcem, pokud jde o tyto nové legislativní změny zavedené zákonem č. 29/2006, dopisem Komise ze dne 4. listopadu 2008. Ze znění bodu 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí jednak vyplývá, že tato legislativní opatření jsou jedním z faktorů, a nikoli jediným faktorem, údajného používání mechanismu dvojích cen, a jednak je tento rozpor spojen s úvahami, které překračují dosah stížnosti z roku 1999 a v každém případě nemohou prokázat přetrvávající účinky praktiky zpochybněné v projednávané věci.

121

S přihlédnutím k výše uvedenému není tvrzení žalobce, podle kterého má jednání GSK nadále protisoutěžní účinky, opodstatněné, jelikož žalobce neprokázal příčinné souvislosti mezi systémem zavedeným GSK v roce 1998 po krátkou dobu a údajnými „protisoutěžními účinky“, které vyplývají z praktik v současné době prováděných jinými výrobci léčiv.

122

Je tudíž třeba dospět k závěru, že není prokázáno, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení neexistence přetrvávajících účinků vyplývajících z dohody na španělském trhu.

123

Žalobce má za to, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, věc, která je předmětem stížnosti z roku 1999, nemůže být užitečně předložena vnitrostátním orgánům, neboť uvedené orgány nemají dobré předpoklady pro projednání věci takové povahy. Podle žalobce má Komise obecně lepší předpoklady než vnitrostátní orgány. Zaprvé Komise má k dispozici relevantní informace vložené do spisu. Zadruhé paralelní obchod se z důvodu své zvláštní povahy ze své podstaty dotýká více členských států. Zatřetí je nesporné, že španělské orgány a soudy nemají prostředky, znalosti ani zkušenosti nezbytné k získání a analýze komplexních hospodářských údajů, které jsou nezbytné v rámci analýzy provedené podle čl. 101 odst. 3 SFEU. Začtvrté žalobce uvádí, že se Komise dopustila zjevně nesprávného výkladu článků 5 a 10 nařízení č. 1/2003, když tvrdila, že španělský úřad pro hospodářskou soutěž může „přijmout platné rozhodnutí na základě čl. 101 odst. 3 SFEU ve věci GSK“. Podle žalobce nemohou vnitrostátní orgány podle článku 5 nařízení č. 1/2003 přijímat individuální rozhodnutí s uvedením, že jsou splněny podmínky čl. 101 odst. 3 SFEU, a podle článku 10 nařízení č. 1/2003 může pouze Komise svým rozhodnutím konstatovat, že se použijí čtyři podmínky stanovené v čl. 101 odst. 3 SFEU. Zapáté Komise měla rovněž lepší předpoklady k přezkoumání a přijetí rozhodnutí na základě čl. 101 odst. 3 SFEU, s cílem zajistit jednak administrativní účinnost, neboť Komise již věnovala této věci mnoho úsilí, a jednak právní jistotu ve vztahu k vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž, které budou v budoucnu řešit podobné případy.

124

Zaprvé je třeba připomenout, že podle článků 4 a 5 nařízení č. 1/2003 Komise a orgány pro hospodářskou soutěž členských států mají paralelní pravomoci při uplatňování článků 101 a 102 SFEU a že systematika nařízení č. 1/2003 vychází z úzké spolupráce mezi nimi (rozsudek ze dne 16. října 2013, Vivendi v. Komise, T‑432/10, nezveřejněný, EU:T:2013:538, bod 26). Proto v rámci svého posouzení Komise může rovněž zohlednit opatření přijatá vnitrostátními orgány (viz rozsudek ze dne 3. července 2007, Au Lys de France v. Komise, T‑458/04, nezveřejněný, EU:T:2007:195, bod 72 a citovaná judikatura). Komise totiž může odmítnout stížnost na základě toho, že stěžovatel může podat žalobu k uplatnění svého práva u vnitrostátních orgánů a soudů (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. září 1992, Automec v. Komise, T‑24/90, EU:T:1992:97, body 88 až 96; ze dne 24. ledna 1995, Tremblay a další v. Komise, T‑5/93, EU:T:1995:12, body 65 až 74, a ze dne 9. ledna 1996,Koelman v. Komise, T‑575/93, EU:T:1996:1, body 78 a 79; viz rovněž sdělení o vyřizování stížností, bod 44, první odrážka, a kapitola II). Naproti tomu ani nařízení č. 1/2003 ani oznámení Komise o spolupráci v rámci sítě orgánů pro hospodářskou soutěž (Úř. věst. 2004, C 101, s. 43) nestanoví pravidlo o rozdělení příslušnosti mezi Komisi a orgány pro hospodářskou soutěž členských států nebo nezakládají práva ani očekávání podniku, pokud jde o projednání jeho věci určitým orgánem pro hospodářskou soutěž (rozsudky ze dne 13. července 2011, ThyssenKrupp Liften Ascenseurs v. Komise, T‑144/07, T‑147/07 až T‑150/07 a T‑154/07, EU:T:2011:364, bod 78, a ze dne 17. prosince 2014, Si.mobil v. Komise, T‑201/11, EU:T:2014:1096, body 38 a 39).

125

Tedy i za předpokladu, jak tvrdí žalobce, že by Komise byla ve zvlášť vhodném postavení k tomu, aby věc projednala, a že by vnitrostátní orgány byly v méně vhodném postavení, aby tak učinily, nemají podniky, které podaly stížnost, jako je žalobce, právo na to, aby jejich věc byla projednána Komisí [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. prosince 2014, Si.mobil v. Komise, T‑201/11, EU:T:2014:1096, bod 40, a ze dne 30. září 2016, Trajektna luka Split v. Komise, T‑70/15, EU:T:2016:592, bod 43 (nezveřejněný)].

126

Zadruhé je třeba připomenout, že z preambule nařízení č. 1/2003 a zejména z jeho bodů 1, 6, 8 a 35 odůvodnění vyplývá, že cílem užšího zapojení orgánů pro hospodářskou soutěž členských států do prosazování článků 101 a 102 SFEU a jejich povinnosti uplatňovat tato ustanovení v případech, kdy by mohlo dojít k ovlivnění obchodu mezi členskými státy, je právě zajistit účinnost, kterou uvedené nařízení sleduje. S ohledem na riziko zpochybnění působnosti článku 13 nařízení č. 1/2003 tedy požadavek účinnosti, na základě kterého může Komise odmítnout stížnost z důvodu, že se jí zabývá orgán pro hospodářskou soutěž některého členského státu, nemůže vést k uložení povinnosti Komisi, aby v rámci provádění tohoto zvláštního ustanovení ověřila, zda má dotčený orgán pro hospodářskou soutěž k dispozici institucionální, finanční a technické prostředky, aby mohl plnit poslání, které mu je svěřeno nařízením č. 1/2003 (rozsudek ze dne 17. prosince 2014, Si.mobil v. Komise, T‑201/11, EU:T:2014:1096, body 56 a 57).

127

S ohledem na systém spolupráce zavedený nařízením č. 1/2003 mezi Komisí a orgány pro hospodářskou soutěž členských států je tedy třeba konstatovat, že se Komise mohla domnívat, aniž by se dopustila nesprávného posouzení, že vnitrostátní orgány měly schopnost účinně provést pravidla, normy a politiky, které tvoří soubor právních předpisů Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. září 2016, Trajektna luka Split v. Komise, T‑70/15, EU:T:2016:592, bod 53), a zejména mít za to, že španělské vnitrostátní orgány byly s to projednat věc, která je předmětem stížnosti z roku 1999, na vnitrostátní úrovni a získat veškeré nezbytné důkazy, a to i s využitím mechanismů spolupráce uvedených v článcích 12 a 15 nařízení č. 1/2003. Navíc skutečnosti předložené žalobcem u Komise, a zejména ty, které se týkají údajného nedostatku zkušeností nezbytných pro ekonomickou analýzu, nebo obtížnosti získat nezbytné informace, každopádně dostatečně neprokazují institucionální nedostatky v rámci španělského orgánu pro hospodářskou soutěž, které by mu zabraňovaly plnit tento úkol.

128

Stejně tak nebylo prokázáno, že španělské soudy nebyly schopny ověřit legalitu rozhodnutí španělského úřadu pro hospodářskou soutěž. Jak správně poznamenává Komise, žádné z probíhajících řízení o údajných praktikách dvojích cen ve Španělsku, kterých se žalobce dovolává, nemůže prokázat údajnou neschopnost španělských soudů správně uplatňovat čl. 101 odst. 3 SFEU. Žádné z těchto soudních řízení se netýká dohody, a pokud jde dále o řízení, která se týkají praktik, jichž se údajně dopustily jiné podniky, z poznatků předložených žalobcem nevyplývá, že by vnitrostátní soudy vyložily rozsudky ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P nesprávně. Pro ilustraci, rozsudek Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) vydaný dne 3. prosince 2014 ve věci č. 4792/2011, Pharma v. Pfizer SLU, který mimochodem odkazuje na uvedené rozsudky ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, i když se týká především výkladu čl. 101 odst. 1 SFEU, prokazuje, že tento soud má všechny prostředky k tomu, aby mohl provést analýzu v souladu s judikaturou vyplývající z těchto rozsudků, případně rovněž s ohledem na čl. 101 odst. 3 SFEU.

129

Zatřetí je třeba podotknout, že i když se zpochybněná praktika dotýká území několika členských států z důvodu zvláštní povahy paralelního obchodu, tato okolnost nemůže být sama o sobě dostačující pro učinění závěru, že na stížnosti z roku 1999 měla Unie dostatečný zájem. Pokud by tomu bylo jinak, byla by Komise povinna projednat jakoukoliv stížnost týkající se údajného protiprávního jednání, které by zahrnovalo více členských států, a to bez ohledu na posouzení ostatních kritérií pro posouzení zájmu Unie a opodstatněnosti stížnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. září 2007, UFEX a další v. Komise, T‑60/05, EU:T:2007:269, bod 158, a ze dne 13. září 2012, Protégé International v. Komise, T‑119/09, nezveřejněný, EU:T:2012:421, bod 77). Z toho vyplývá, že nadnárodní dosah dotčeného jednání sám o sobě nepostačuje k tomu, aby byl dán zájem Unie.

130

Začtvrté, pokud jde o použití článku 5 nařízení č. 1/2003, ze znění tohoto článku jasně vyplývá, že „[o]rgány pro hospodářskou soutěž členských států mají pravomoc používat články [101] a [102 SFEU] v jednotlivých případech“ a že „(z)a tímto účelem mohou z vlastního podnětu nebo na základě stížnosti přijímat tato rozhodnutí: […] požadovat ukončení protiprávního jednání, […] nařizovat předběžná opatření, […] přijímat závazky [a] ukládat pokuty, penále nebo jiné sankce stanovené vnitrostátními právními předpisy“. Podle čl. 5 druhého pododstavce nařízení č. 1/2003 vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž „mohou také rozhodnout, že není důvod k jejich zásahu“. Kromě toho je třeba připomenout, že nařízení č. 1/2003 ukončilo centralizovaný režim nařízení č. 17, který byl založen na systému oznamování prostřednictvím žádosti o negativní atest nebo případně o individuální výjimku a nahradilo jej systémem zákonné výjimky, v němž mají orgány pro hospodářskou soutěž a soudy členských států pravomoc používat nejen čl. 101 odst. 1 a čl. 102 SFEU, ale i čl. 101 odst. 3 SFEU (viz body 3 a 4 odůvodnění nařízení č. 1/2003). Proto na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž mohou jasně posoudit, zda jsou podmínky stanovené v čl. 101 odst. 3 SFEU splněny.

131

Tento závěr nemůže být zpochybněn argumentem žalobce, podle něhož na základě článku 10 nařízení č. 1/2003 a v souladu s rozsudkem ze dne 3. května 2011, Tele 2 Polska (C‑375/09, EU:C:2011:270), může pouze Komise svým rozhodnutím konstatovat, že se použijí čtyři podmínky stanovené v čl. 101 odst. 3 SFEU.

132

Nejprve je třeba uvést, že článek 10 nařízení č. 1/2003 totiž stanoví, že Komise „může […] svým rozhodnutím konstatovat, že článek [101 SFEU] není použitelný na dohodu […] buď proto, že podmínky čl. [101 odst. 1 SFEU] nejsou splněny, nebo proto, že jsou splněny podmínky čl. [101 odst. 3 SFEU]“. Podle první věty téhož článku takové rozhodnutí, které není konstitutivní, ale čistě deklaratorní povahy, může být přijato Komisí pouze „z vlastního podnětu“ a „[p]okud to vyžaduje veřejný zájem [Unie] týkající se použití článků [101 a 102 SFEU]“ (viz rovněž bod 14 odůvodnění nařízení č. 1/2003). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí nekonstatuje, že vnitrostátní orgány mohou přijmout rozhodnutí na základě článku 10 nařízení č. 1/2003, tato výtka musí být rovněž zamítnuta.

133

Dále, pokud jde o rozsudek ze dne 3. května 2011, Tele 2 Polska (C‑375/09, EU:C:2011:270), Soudní dvůr sice v bodě 32 tohoto rozsudku uvedl, že „vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž nemůže přijmout rozhodnutí, že nedošlo k porušení článku 102 SFEU“. Tato judikatura se použije obdobně i na článek 101 SFEU v rozsahu, v němž Soudní dvůr rozhodl, že „takové ‚negativní‘ rozhodnutí ve věci samé by mohlo ohrozit jednotné používání článků 101 a 102 SFEU“ (rozsudek ze dne 3. května 2011, Tele2 Polska, C‑375/09, EU:C:2011:270, bod 28; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 21. ledna 2015, easyJet Airline v. Komise, T‑355/13, EU:T:2015:36, bod 32).

134

Nicméně skutečnost, že vnitrostátní orgán nemůže přijmout rozhodnutí konstatující, že nedošlo k porušení článku 101 SFEU, nemůže znamenat nemožnost vnitrostátního orgánu pro hospodářskou soutěž použít čl. 101 odst. 3 SFEU. Konkrétně podle čl. 5 druhého pododstavce nařízení č. 1/2003 může vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž, domnívá-li se na základě informací, které má k dispozici, že nejsou splněny podmínky pro zákaz stanovené v článku 101 SFEU, rozhodnout, že není důvod k jeho zásahu. Tudíž vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž může posoudit, zda jsou splněny podmínky stanovené v čl. 101 odst. 3 SFEU, a pokud ano, rozhodnout, že není třeba zasahovat.

135

Navíc je třeba zdůraznit, že pro účely posouzení, zda může být věc platně předložena vnitrostátnímu orgánu, není rozhodující výsledek šetření stížnosti uvedeným orgánem pro hospodářskou soutěž, nýbrž skutečnost, že existuje možnost, aby se touto stížností uvedený orgán zabýval (obdobně viz rozsudek ze dne 21. ledna 2015, easyJet Airline v. Komise, T‑355/13, EU:T:2015:36, bod 27), což je nepochybně případ projednávané věci.

136

Zapáté a v poslední řadě, pokud jde o argument žalobce, podle kterého byla Komise rovněž povinna pokračovat v šetření, jelikož zbavila španělský úřad pro hospodářskou soutěž pravomoci pokračovat v projednávání dané věci, je třeba poznamenat, že podle judikatury Soudního dvora nařízení č. 1/2003 nestanoví, že zahájení řízení ze strany Komise trvale a s konečnou platností zbavuje vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž pravomoci používat vnitrostátní právní předpisy v oblasti hospodářské soutěže. Pravomoc vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž se obnovuje, jakmile je řízení zahájené Komisí ukončeno (rozsudek ze dne 14. února 2012, Toshiba Corporation a další, C‑17/10, EU:C:2012:72, body 78 až 80). Kromě toho a v každém případě, podle bodu 18 odůvodnění nařízení č. 1/2003 případné pozastavení nebo ukončení věci orgánem pro hospodářskou soutěž s odůvodněním, že se případem zabývá nebo již zabýval jiný orgán, „by nemělo bránit Komisi zamítnout stížnost z důvodu nedostatečného zájmu [Unie], jak jí přiznává judikatura Soudního dvora, i když žádný jiný orgán pro hospodářskou soutěž neoznámil úmysl se případem zabývat.“

137

S přihlédnutím k výše uvedenému je třeba dospět k závěru, že není prokázáno, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když uvedla, že věc mohla být předložena vnitrostátním orgánům. Z toho vyplývá, že tato část druhého žalobního důvodu musí být zamítnuta.

138

Z výše uvedeného vyplývá, že druhý žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný v plném rozsahu.

139

Žalobce tvrdí, že Komise nepřezkoumala všechny skutkové a právní okolnosti, které jí předložil po vydání rozsudků ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, a sice ty okolnosti, jež jsou uvedeny v memorandech, která žalobce předložil dne 4. března 2010 a dne 8. října 2011, a že odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvádí žádnou analýzu, kterou by Komise v souvislosti s těmito skutečnostmi provedla.

140

Zaprvé, pokud jde o údajné neprovedení přezkumu ze strany Komise, z judikatury vyplývá, že k posouzení zájmu Unie na pokračování přezkumu věci musí Komise vzít v úvahu veškeré právní nebo skutkové okolnosti, které jsou relevantní pro účely vyřízení stížnosti. Konkrétně je povinna pozorně přezkoumat veškeré skutkové a právní okolnosti, které jí stěžovatel sdělí (viz bod 76 výše).

141

V projednávané věci je třeba připomenout, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise dodržela postup stanovený článkem 7 nařízení č. 773/2004. V dopise ze dne 6. června 2013 Komise uvědomila žalobce o své analýze stížnosti z roku 1999 a umožnila mu uplatnit jeho argumenty. Žalobce skutečně předložil své připomínky dne 18. července 2013 a Komise je zohlednila v napadeném rozhodnutí. Pokud jde o memoranda předložená žalobcem dne 4. března 2010 a dne 8. října 2011, která jsou předmětem tohoto žalobního důvodu, z bodu 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že je Komise „pozorně přezkoumala“. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že první z těchto memorand se týkalo analýzy systému dvojích cen GSK v návaznosti na rozsudek ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P a v podstatě z něj vyplýval závěr, že dohoda nemůže být vyňata na základě čl. 101 odst. 3 SFEU, a druhé memorandum se týkalo potřeby naléhavého zásahu ze strany Komise s návrhy možných postupů. I když na základě obsahu napadeného rozhodnutí není možné potvrdit, že tato memoranda byla skutečně posouzena Komisí, z jejich obsahu vyplývá, že neuvádějí skutečnosti, které nebyly uplatněny během správního řízení, a to včetně řízení po vydání rozsudku ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P. Proto jejich zohlednění prostřednictvím výslovného odkazu na jejich obsah v napadeném rozhodnutí nebylo skutečně nezbytné. Výtka vycházející z toho, že tato memoranda nebyla vzata v úvahu, musí být proto zamítnuta.

142

Zadruhé, pokud jde o výtku vycházející z nedostatku odůvodnění, podle ustálené judikatury musí být odůvodnění aktu přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat přezkum (viz rozsudek ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, C‑521/09 P, EU:C:2011:620, bod 147 a citovaná judikatura). Komise má v tomto ohledu povinnost uvést odůvodnění, pokud odmítne pokračovat v přezkumu stížnosti. Vzhledem k tomu, že odůvodnění musí být dostatečně přesné a podrobné, aby mohl Tribunál účinně přezkoumat výkon diskreční pravomoci ze strany Komise vymezit priority (rozsudek ze dne 21. ledna 2015, easyJet Airline v. Komise, T‑355/13, EU:T:2015:36, bod 70), je tento orgán povinen uvést skutkové okolnosti, na kterých závisí odůvodnění rozhodnutí, a právní úvahy, které jej vedly k jeho přijetí (viz rozsudek ze dne 9. března 2012, Comité de défense de la viticulture charentaise v. Komise, T‑192/07, nezveřejněný, EU:T:2012:116, bod 69 a citovaná judikatura). Konečně, Komise není povinna vyjádřit se ke všem argumentům, které zúčastněné strany předložily na podporu své stížnosti. Stačí, že uvede skutečnosti a právní úvahy, které mají podstatný význam v systematice rozhodnutí (rozsudek ze dne 17. ledna 1984, VBVB a VBBB v. Komise, 43/82 a 63/82, EU:C:1984:9, bod 22; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 12. července 2007, AEPI v. Komise, T‑229/05, nezveřejněný, EU:T:2007:224, bod 61 a citovaná judikatura).

143

V projednávané věci, pokud jde o údajné porušení povinnosti uvést odůvodnění, kterou má Komise, i když posledně zmíněná neodpověděla na všechny argumenty žalobce předložené v obou memorandech zmíněných v bodě 142 výše, nicméně jasně vysvětlila své úvahy, a zejména všechna tři kritéria uvedená v bodě 23 odůvodnění napadeného rozhodnutí, která ji vedla k závěru o neexistenci zájmu Unie, což žalobci umožnilo seznámit se s důvody zamítnutí jeho stížnosti. Jak je uvedeno v bodě 141 výše, Komise není povinna výslovně se vyjádřit ke všem argumentům, které zúčastněné strany předložily na podporu své stížnosti. Postačí, aby uvedla skutkové okolnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v rámci systematiky jejího rozhodnutí.

144

Z těchto poznámek tudíž vyplývá, že Komise splnila povinnost přezkumu a povinnost uvést odůvodnění, když jasně a jednoznačně uvedla skutkové okolnosti a právní úvahy, které ji vedly k zamítnutí stížnosti z roku 1999. Vzhledem k tomu, že tyto údaje umožňují Tribunálu účinně přezkoumat výkon diskreční pravomoci ze strany Komise při přijetí napadeného rozhodnutí, je třeba dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je v tomto ohledu dostatečně odůvodněno, a to i přesto, že Komise nezaujala stanovisko k argumentům vzneseným v rámci memorand žalobce ze dne 4. března 2010 a ze dne 8. října 2011.

145

Třetí žalobní důvod musí být tedy zamítnut jako neopodstatněný, a žaloba musí být tudíž zamítnuta v plném rozsahu.

146

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle čl. 135 odst. 1 jednacího řádu však může Tribunál v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že účastník řízení, který neměl úspěch ve věci, ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení, nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.

147

V projednávané věci žalobce neměl úspěch ve věci. Nicméně v rámci přezkumu projednávané žaloby je zřejmé, že Komise jednak nesprávně charakterizovala rozhodnutí z roku 2001 v bodech 9 a 46 odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz body 62 a 63 výše) a kromě toho použila přinejmenším nejednoznačnou formulaci, pokud jde o šetření, které bylo nutné uskutečnit na základě stížnosti z roku 1999, v bodě 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz bod 64 výše).

148

Za těchto okolností je podle Tribunálu spravedlivé rozhodnout, že každý účastník řízení, včetně vedlejších účastnic řízení, ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (čtvrtý senát)

rozhodl takto:

Skutečnosti předcházející sporu

Původní správní řízení

Řízení před Tribunálem a Soudním dvorem

Řízení před Komisí v návaznosti na rozsudek ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P

Napadené rozhodnutí

Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

Právní otázky

K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení při uplatnění článků 266, 101 a 105 SFEU a článku 7 nařízení č. 1/2003, pokud jde o výklad rozsudků ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, jakož i z porušení povinnosti uvést odůvodnění a práva být vyslechnut

K relevantnosti prvního žalobního důvodu

K opodstatněnosti prvního žalobního důvodu

– K první části prvního žalobního důvodu vycházející z porušení článku 266 SFEU

– K druhé části prvního žalobního důvodu vycházející z porušení článků 101 a 105 SFEU ve spojení s článkem 7 nařízení č. 1/2003

– K třetí části prvního žalobního důvodu vycházející z nedostatečného odůvodnění a z porušení práva být vyslechnut

K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení při uplatnění článků 101 a 105 SFEU, z nedostatku odůvodnění v rozporu s článkem 296 SFEU při posuzování existence zájmu Unie, jakož i z porušení práva žalobce být vyslechnut

K první části druhého žalobního důvodu vycházející z existence zájmu Unie pouze z důvodu rozsudků ve věci T‑168/01 a ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P

K druhé části druhého žalobního důvodu vycházející ze zjevně nesprávného posouzení a z nedostatku odůvodnění ze strany Komise týkajících se ukončení jednání GSK v roce 1998 jako kritéria pro posouzení existence zájmu Unie

K třetí části druhého žalobního důvodu vycházející ze zjevně nesprávného posouzení Komise týkajícího se neexistence přetrvávajících účinků vyplývajících z dohody na španělském trhu

K čtvrté části druhého žalobního důvodu vycházející ze zjevně nesprávného posouzení Komise týkajícího se skutečnosti, že věc, která je předmětem stížnosti z roku 1999, může být platně předložena vnitrostátním orgánům

K třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z neprovedení přezkumu a nedostatečného odůvodnění, pokud jde o některé skutkové a právní okolnosti předložené žalobcem Komisi po vydání rozsudku ve věcech C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P

K nákladům řízení