1

Jedna z obou žalobkyň, FIH Erhvervsbank A/S (dále jen „FIH“), je společností s ručením omezeným založenou podle dánských právních předpisů v oblasti bankovnictví a kontrolovanou dánskými orgány pro bankovnictví. FIH, jakož i její dceřiné společnosti jsou zcela vlastněny druhou žalobkyní, FIH Holding A/S (dále jen „FIH Holding“).

2

Jako ostatní banky měla i FIH prospěch z určitých opatření, která přijalo Dánské království za účelem stabilizovat své bankovní odvětví. V červnu 2009 obdržela FIH hybridní kapitál tier 1 ve výši 1,9 miliardy dánských korun (DKK) (přibližně 225 milionů eur) na základě dánského zákona o státem financovaných kapitálových injekcích. Rozhodnutím C(2009) 776 final ze dne 3. února 2009 o režimu státní podpory N31a/2009-Dánsko schválila Komise tento zákon jakožto režim podpor slučitelný s vnitřním trhem. Podle tohoto rozhodnutí se režim podpor vztahoval na bankovní instituce, které byly v zásadě finančně zdravé a platebně schopné.

3

V červenci 2009 poskytlo Dánské království společnosti FIH státní záruku ve výši 50 miliard DKK (přibližně 6,31 miliardy eur) na základě dánského zákona o finanční stabilitě. Tento zákon byl rovněž schválen rozhodnutím C(2009) 776 final jakožto režim podpor slučitelný s vnitřním trhem. FIH využila celou tuto záruku k vydání dluhopisů. K 31. prosinci 2011 činila výše dluhopisů vydaných společností FIH, na které se vztahovala záruka dánského státu, 41,7 miliardy DKK (přibližně 5,56 miliardy eur), což představovalo 49,94 % bilanční sumy společnosti FIH. Tyto dluhopisy měly být splatné v roce 2012 a 2013.

4

V období od roku 2009 do roku 2011 snížila ratingová agentura Moody’s rating společnosti FIH z A2 na B1 s negativním výhledem.

5

Za účelem překonání problémů s likviditou, které měly vzniknout z důvodu struktury splatností dluhopisů, se ukázalo jako nezbytné citelně snížit bilanční sumu FIH. Dne 6. března 2012 oznámilo tedy Dánské království Komisi balíček opatření. Byly zamýšleny dvě fáze.

6

V první fázi měla být nejproblematičtější aktiva (zejména hypoteční úvěry a deriváty) převedena na novou dceřinou společnost FIH Holding, NewCo. Počáteční závazky společnosti NewCo tvořily dvě půjčky, které jí poskytla společnost FIH, a vlastní kapitál ve výši 2 miliard DKK (přibližně 268 milionů eur). V tomto kontextu rovněž Financial Stability Company (dále jen „FSC“), veřejnoprávní entita zřízená dánskými orgány v kontextu finanční krize, poskytla společnosti NewCo částky nezbytné k refinancování aktiv (a sice 13 miliard DKK), aby FIH mohla splatit své úvěry se státní zárukou.

7

Ve druhé fázi měla FSC odkoupit akcie od společnosti NewCo, která měla být poté likvidována stanoveným způsobem.

8

FIH Holding a FSC uzavřely několik vedlejších dohod týkajících se situace společnosti NewCo během této likvidace. Konkrétně společnost FIH Holding poskytla společnosti FSC neomezenou záruku proti ztrátám, která zajišťovala, že společnost FSC získá zpět veškeré své finanční prostředky v plné výši a kapitál, který poskytla společnosti NewCo. FSC souhlasila s tím, že bude financovat a rekapitalizovat NewCo v průběhu její likvidace, bude-li to nezbytné.

9

V rozhodnutí C(2012) 4427 final ze dne 29. června 2012 o státní podpoře SA.34445 (12/C) (ex 2012/N)-Dánsko, měla Komise za to, že oznámená opatření jsou státní podporou poskytnutou společnosti NewCo a skupině FIH. Z důvodu finanční stability však dočasně schválila balíček opatření na období šesti měsíců nebo v případě, že Dánské království by předložilo v tomto období plán restrukturalizace, až do doby, než by přijalo konečné rozhodnutí v této věci.

10

Týmž rozhodnutím Komise zahájila formální vyšetřovací řízení týkající se těchto opatření. Komise uvedla konkrétně pochybnosti ohledně přiměřenosti opatření a jejich omezení na nezbytné minimum. Kladla si rovněž otázku, zda skupina FIH poskytla odpovídající vlastní příspěvek a zda bylo dostatečně omezeno narušení hospodářské soutěže.

11

Dne 2. července 2012 splatila společnost FIH Dánskému království hybridní kapitál tier 1 ve výši 1,9 miliardy DKK (přibližně 225 milionů eur), který obdržela v roce 2009. Společnost FSC byla tudíž schopna financovat téměř celý kapitál na odkoupení společnosti NewCo ve výši 2 miliard DKK prostřednictvím předčasného splacení tohoto kapitálu.

12

Dne 4. ledna 2013 předložilo Dánské království plán restrukturalizace FIH, jehož konečná verze byla podána dne 24. června 2013.

13

Dne 3. října 2013 předložilo Dánské království soubor návrhů na závazky, jehož konečná verze byla podána dne 3. února 2014, za účelem vyřešení obav, které vyjádřila Komise ve vyšetřovacím řízení.

14

Dne 12. března 2014 oznámila Komise Dánskému království své rozhodnutí 2014/884/EU ze dne 11. března 2014 o státní podpoře SA.34445 (12/C), kterou Dánsko poskytlo na převod aktiv souvisejících s [nemovitým] majetkem z banky FIH na společnost FSC (Úř. věst. 2014, L 357, s. 89, dále jen „napadené rozhodnutí“). Vzhledem k plánu restrukturalizace a předloženým závazkům byla dotčená podpora prohlášena za slučitelnou s vnitřním trhem na základě čl. 107 odst. 3 písm. b) SFEU.

15

Podle tohoto rozhodnutí byla opatření přijatá ve prospěch FIH státní podporou ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

16

Komise zaprvé uvedla, že dotčená opatření zahrnují státní prostředky, jelikož je financovala společnost FSC, která je státním podnikem využívajícím veřejné prostředky. Společnost FSC poskytla nejprve společnosti NewCo částku v hotovosti ve výši 2 miliard DKK (přibližně 268 milionů eur) na koupi akcií. Společnost FSC se dále zavázala financovat aktiva společnosti NewCo, zatímco banka FIH splatí půjčky se státní zárukou (viz bod 8 výše). Společnost FSC se nakonec vzdala části částky úroků s ohledem na zaplacení záruky společnosti FIH Holding proti ztrátám společnosti NewCo (viz bod 8 výše).

17

Zadruhé měla Komise za to, že opatření poskytovala výhodu skupině FIH. Domnívala se, že ačkoli dánské orgány tvrdily opak, tato opatření nebyla v souladu se zásadou soukromého subjektu v tržním hospodářství. V tomto ohledu graf uvedený v napadeném rozhodnutí ukazuje pro různé likvidační hodnoty aktiv společnosti NewCo v rozmezí od 5,1 miliardy DKK do 28,3 miliardy DKK čistou současnou hodnotu („VAN“ nebo „net present value“) dohody o koupi akcií. Ke každému ze scénářů dojde s pravděpodobností, která je označena tečkovanou čarou a jež je od 0,1 % do 7,5 %. V nejpravděpodobnějších scénářích je podle Komise návratnost mírně záporná.

18

Očekávaná návratnost („expected return“) dotčených opatření závisí podle napadeného rozhodnutí na budoucích příjmech z peněžních toků, jež je nutno diskontovat k danému dni, aby se odvodila čistá současná hodnota, a sice VAN, a to pomocí odpovídající diskontní sazby („discount rate“).

Graf 1

Čistá současná hodnota opatření pro společnost FSC.

19

V napadeném rozhodnutí je učiněn závěr, že průměrná VAN dohody o koupi akcií vážená celkovou pravděpodobností je podle výpočtu externího odborníka Komise 726 milionů DKK. Dohoda o koupi akcií proto vytváří namísto zisku ztrátu pro FSC. Soukromý subjekt v tržním hospodářství by kromě toho u podobné investice ve výši 2 miliard DKK (přibližně 268 milionů eur) požadoval protiplnění za vlastní kapitál ve výši nejméně 10 % ročně, což by během sedmileté doby existence společnosti NewCo činilo přibližně 1,33 miliardy DKK.

20

Zatřetí Komise uvedla, že dotčená opatření se týkala pouze skupiny FIH a společnosti NewCo, a byla proto selektivní.

21

Začtvrté měla Komise za to, že opatření mohla vést k narušení hospodářské soutěže a ovlivnění obchodu mezi členskými státy.

22

Podle výpočtů Komise, které se opírají o zprávy externích odborníků, činila výše podpory přibližně 2,25 miliardy DKK (a sice přibližně 300 milionů eur). Za účelem vyčíslení výše podpory Komise vzala v úvahu následující skutečnosti:

23

Jako zmirňující faktor vzala Komise v úvahu předčasné zrušení státních záruk ve výši 0,28 miliardy DKK a tato částka měla být od celkové výše podpory odečtena.

24

Co se týče slučitelnosti podpory, Komise posoudila opatření na základě čl. 107 odst. 3 písm. b) SFEU a ve světle sdělení Komise o nakládání se znehodnocenými aktivy v bankovním sektoru Společenství (Úř. věst. 2009, C 72, s. 1, dále jen „sdělení o znehodnocených aktivech“), jakož i sdělení Komise o použití pravidel pro poskytování státní podpory ve prospěch bank v souvislosti s finanční krizí od 1. ledna 2012 (Úř. věst. 2011, C 356, s. 7, dále jen „sdělení o restrukturalizaci“).

25

Komise v tomto ohledu uvedla, že požadované protiplnění za vlastní kapitál vycházelo ze skutečného čistého snížení kapitálových požadavků plynoucího z opatření. Odhadla, že hrubý účinek snížení kapitálových požadavků plynoucího z opatření činil 375 milionů DKK a že odpovídající převodní hodnota byla o 254 milionů DKK vyšší než skutečná hospodářská hodnota, přičemž za tuto částku bylo nutno poskytnout protiplnění a získat ji zpět. Mimoto bylo třeba získat zpět nadměrné poplatky ve výši 143,2 milionu DKK.

26

Předběžná platba ve výši 254 milionů DKK (den připsání 1. března 2012) podle Komise snížila čistý účinek snížení kapitálových požadavků z 375 milionů DKK na 121 milionů DKK. Aby byla opatření v souladu se sdělením o znehodnocených aktivech, byla tudíž zapotřebí jednorázová prémie ve výši 310,25 milionu DKK se dnem připsání 30. září 2013 a roční platba ve výši 12,1 milionu DKK (odpovídající ročnímu protiplnění za snížení kapitálových požadavků ve výši 10 %), a to kromě vrácení nadměrných správních poplatků.

27

S ohledem na tyto jednotlivé skutečnosti měla Komise za to, že opatření byla přiměřená, omezená na minimum a zajišťovala dostatečný vlastní příspěvek banky FIH v souladu se sdělením o znehodnocených aktivech.

28

Komise poté ověřila slučitelnost podpory se sdělením o restrukturalizaci. Měla tak za to, že byl předložen komplexní plán restrukturalizace, z něhož bylo patrné, jak bude obnovena dlouhodobá životaschopnost FIH bez státní podpory. Kromě toho plán restrukturalizace měl podle Komise zajistit náležité sdílení nákladů, jakož i dostatečné zmírnění narušení hospodářské soutěže.

29

Ve světle výše uvedeného byla v napadeném rozhodnutí prohlášena podpora za slučitelnou s vnitřním trhem.

30

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 24. května 2014 podaly žalobkyně projednávanou žalobu.

31

Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:

32

Komise navrhuje, aby Tribunál:

33

Na návrh soudce zpravodaje Tribunál rozhodl o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v čl. 89 odst. 3 písm. a) jednacího řádu Tribunálu vyzval účastnice řízení, aby odpověděly na některé písemné otázky. Účastnice řízení na tyto otázky odpověděly ve stanovených lhůtách.

34

Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 25. února 2016.

35

Na podporu své žaloby uplatňují žalobkyně tři žalobní důvody vycházející zaprvé z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU, jelikož v napadeném rozhodnutí nebyla správně použita zásada soukromého subjektu v tržním hospodářství, zadruhé z nesprávného posouzení při výpočtu výše státní podpory a neslučitelné podpory a zatřetí z porušení povinnosti uvést odůvodnění.

36

V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 107 odst. 1 SFEU, jelikož Komise dospěla k závěru, že opatření nebyla v souladu se zásadou soukromého subjektu v tržním hospodářství. Komise měla podle žalobkyň nesprávně za to, že převod aktiv byl státní podporou, neboť žádný subjekt v tržním hospodářství by neinvestoval za stejných podmínek.

37

V tomto ohledu mají žalobkyně za to, že Komise nezohlednila riziko, kterému bylo předtím vystaveno Dánské království, že utrpí velmi významné škody, pokud jde o vklad hybridního kapitálu tier 1 ve výši 1,9 miliardy DKK (přibližně 225 milionů eur) a 42 miliard DKK v nesplacených dluhopisech vydaných FIH, na které stát poskytl záruku. Převod aktiv měl podle žalobkyň odstranit riziko, že FIH bude muset čelit problémům spojeným s likviditou nebo že bude muset být likvidována.

38

Žalobkyně uvádějí, že podle odhadů externího poradce z června 2012 mohlo Dánské království utrpět v případě platební neschopnosti FIH čistou ztrátu 3,8 miliardy DKK u krytých dluhopisů a 1,9 miliardy DKK u vkladu hybridního kapitálu tier 1. Z odhadnuté čisté ztráty tudíž vyplynulo, že výše státní podpory, která podle výpočtu Komise činila 2,25 miliardy DKK, je zanedbatelná.

39

Žalobkyně dodávají, že v okamžiku převodu aktiv muselo Dánské království čelit dvěma rizikovým scénářům. Zaprvé riziku souvisejícímu s dluhopisy, na které stát poskytl záruku, a s vkladem hybridního kapitálu při případné platební neschopnosti FIH. Zadruhé riziku souvisejícímu se samotným převodem aktiv, které vyplývalo z možnosti, že portfolio aktiv povede k horším výsledkům, než se předpokládalo. Žalobkyně uvádějí, že podle dohody o převodu měly být však veškeré ztráty utrpěné v posledně uvedeném kontextu neseny společností FIH. Žalobkyně vytýkají Komisi, že v napadeném rozhodnutí neposoudila, zda převod aktiv významně snížil (nebo dokonce odstranil) první riziko, a sice riziko, že FIH bude platebně neschopná.

40

Podle žalobkyň měla Komise místo analýzy toho, zda by za podobných podmínek souhlasil soukromý subjekt se stejným financováním, vzít v úvahu jednání soukromého subjektu, který by byl vystaven stejným rizikům jako Dánské království. Tvrdí, že soukromý věřitel se nenachází ve stejné situaci jako soukromý investor jednající za běžných podmínek tržního hospodářství (dále jen „soukromý investor“) v tom smyslu, že může dojít k tomu, že soukromý věřitel musí souhlasit s transakcí, která vede ke ztrátám, pokud se jedná o způsob, jak zabránit ještě větším ztrátám.

41

Žalobkyně tvrdí, že pokud jde o riziko ztrát identifikovaných v bodě 38 výše (a sice 5,7 miliardy DKK), nebyly podmínky převodu aktiv pro FIH výhodnější než ty, s nimiž by souhlasil obezřetný subjekt v tržním hospodářství (a sice soukromý věřitel).

42

Pokud jde o vystavení státu riziku, žalobkyně poznamenávají, že vklad hybridního kapitálu tier 1 ve výši 1,9 miliardy DKK (přibližně 225 milionů eur) do FIH byl nahrazen kapitálovou investicí ve výši 2 miliard DKK (přibližně 268 milionů eur) do společnosti NewCo. Kromě toho mají za to, že FIH Holding poskytla neomezenou záruku proti ztrátám. Dále tvrdí, že zatímco hybridní kapitál tier 1 nebyl kryt pro případ úpadku FIH, kapitálová investice do NewCo byla kryta zástavou a zárukou ztrát poskytnutými společností FIH Holding. Dodávají, že FIH byla povinna využít 2 miliardy DKK obdržené od FSC ke splacení dluhopisů se státní zárukou, čímž bylo riziko, kterému byl vystaven stát, ještě nižší. Konečně uvádějí, že v případně platební neschopnosti měla FIH vyplatit dividendu odhadovanou na nejméně 90 %.

43

Žalobkyně tvrdí, že soukromý věřitel by se stejným způsobem pokusil snížit riziko, kterému by byl vystaven ve vztahu k dlužníkovi ve finančních obtížích. Ve světle výše uvedeného mají za to, že převod aktiv nezahrnoval státní podporu, a že napadené rozhodnutí musí být tudíž zrušeno z důvodu porušení čl. 107 odst. 1 SFEU.

44

Komise argumenty žalobkyň zpochybňuje.

45

Podle Komise žalobkyně ponechávají bez povšimnutí rozlišení mezi použitelností zásady soukromého subjektu v tržním hospodářství a jejím skutečným použitím, které zakotvuje judikatura. Tvrdí, že tato zásada musí být použita tehdy, když dotčený členský stát jednal jakožto subjekt v tržním hospodářství, a nikoli jakožto nositel veřejné moci. Při použití zásady se podle Komise zohledňují pouze zisky a závazky státu, které se váží k jeho postavení akcionáře nebo investora, a jsou vyloučeny ty, které se váží k jeho postavení nositele veřejné moci.

46

Komise má tudíž za to, že tvrzení žalobkyň týkající se zohlednění případných ztrát souvisejících s již existujícími dluhy vyplývajícími z kapitálového vkladu a záruk je v rozporu s judikaturou. Tvrdí, že žalobkyně přehlédly skutečnost, že tato opatření jsou státní podporou poskytnutou FIH, a tudíž vyplývají z jednání státu jakožto nositele veřejné moci. Komise se proto domnívá, že nemohla přiznat riziku souvisejícímu s těmito ztrátami žádný význam.

47

Ze stejných důvodů má Komise za to, že žalobkyně nesprávně tvrdí, že se dopustila nesprávného posouzení, když srovnala jednání členského státu s jednáním investora, a nikoli s jednáním věřitele. Poznamenává, že žalobkyně nezmiňují jiné již existující dluhy, které by měla FIH vůči státu jakožto subjektu v tržním hospodářství.

48

Pokud jde o scénář rizika souvisejícího s pravděpodobností selhání FIH Holding, Komise uvádí, že při takovém komplexním hospodářském hodnocení, o jaké se jedná v projednávaném případě, má širokou diskreční pravomoc. Dodává, že v rámci neomezené záruky proti ztrátám poskytnuté společností FIH Holding bylo relevantním rizikem, že FIH Holding nebude schopna nést ztráty případně utrpěné společností FSC během likvidace společnosti NewCo (zejména, pokud by musela být tato společnost rekapitalizována). Má za to, že čím byla nižší likvidační hodnota NewCo (a tedy čím byly ztráty společnosti FSC vyšší), tím bylo méně pravděpodobné, že FIH Holding bude schopna dostát všem svým závazkům vyplývajícím z této záruky. Komise měla za to, že lze předpokládat ztrátu 16 % u všech likvidačních hodnot, což odpovídá míře pravděpodobnosti selhání finanční instituce, které společnost Moody’s přidělila ratingové hodnocení B1 (a sice ratingové hodnocení společnosti FIH v době schválení opatření). Závěrem má Komise za to, že správně zhodnotila riziko selhání FIH Holding související s neomezenou zárukou proti ztrátám, kterou poskytla společnosti FSC.

49

Ve své duplice Komise upřesňuje, že vzhledem k tomu, že rozhodla, že zásada soukromého investora je uplatnitelná, použila ji v napadeném rozhodnutí.

50

Článek 107 odst. 1 SFEU stanoví, že podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou – pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy – neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak.

51

Kvalifikace jako podpora ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vyžaduje, aby byly splněny všechny podmínky stanovené v tomto ustanovení. Zaprvé se musí jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků. Zadruhé tento zásah musí být způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí musí poskytovat svému příjemci výhodu tím, že zvýhodňuje určité podniky nebo určitá odvětví výroby. Začtvrté musí narušovat nebo či hrozit narušením hospodářské soutěže (rozsudek ze dne 17. května 2011, Buczek Automotive v. Komise, T‑1/08, EU:T:2011:216, bod 66).

52

Pokud jde o podmínku týkající se výhody, je třeba připomenout, že pojem „podpora“ je obecnější než pojem „dotace“, protože zahrnuje nejen taková pozitivní plnění, jako jsou samotné dotace, ale také zásahy státu různými způsoby snižující náklady, které obvykle zatěžují rozpočet podniku a které mají tutéž povahu a tytéž účinky jako dotace, aniž jimi v užším slova smyslu jsou (rozsudek ze dne 17. května 2011, Buczek Automotive v. Komise, T‑1/08, EU:T:2011:216, bod 68).

53

Dále podle ustálené judikatury platí, že článek 107 SFEU nerozlišuje podle důvodů nebo cílů státních zásahů, ale definuje je podle jejich účinků (rozsudek ze dne 17. května 2011, Buczek Automotive v. Komise, T‑1/08, EU:T:2011:216, bod 69

54

Bylo již rovněž judikováno, že pro posouzení, zda je státní opatření podporou ve smyslu článku 107 SFEU, je třeba určit, zda přijímající podnik získá hospodářskou výhodu, kterou by za běžných tržních podmínek nezískal (rozsudek ze dne 17. května 2011, Buczek Automotive v. Komise, T‑1/08, EU:T:2011:216, bod 70).

55

Je třeba připomenout, že zásah orgánů veřejné moci v jakékoli formě do kapitálu podniku může být státní podporou, pokud jsou splněny podmínky uvedené v článku 107 SFEU (rozsudek ze dne 6. března 2003, Westdeutsche Landesbank Girozentrale a Land Nordrhein-Westfalen v. Komise, T‑228/99 a T‑233/99, EU:T:2003:57, bod 244).

56

K určení, zda je zásah orgánů veřejné moci do kapitálu určitého podniku státní podporou, je třeba posoudit, zda by za podobných okolností soukromý investor, jehož velikost je srovnatelná s velikostí subjektů spravujících veřejný sektor, mohl být nucen přijmout předmětné opatření. Je zvláště relevantní si klást otázku, zda by soukromý investor dotčenou transakci provedl za stejných podmínek, a pokud ne, zkoumat, za jakých podmínek by ji mohl provést. Srovnání mezi chováním veřejného a soukromého investora musí být provedeno ve vztahu k tomu, jak by se v rámci dotčené transakce zachoval soukromý investor s ohledem na dostupné informace a na vývoj předvídatelný v daném okamžiku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. března 2003, Westdeutsche Landesbank Girozentrale a Land Nordrhein-Westfalen v. Komise, T‑228/99 a T‑233/99, EU:T:2003:57, body 245 a 246).

57

Je třeba nicméně uvést, že pokud jde o vymáhání veřejných pohledávek, není třeba zkoumat, zda veřejnoprávní orgány jednaly jako veřejnoprávní investoři, jejichž zásah musí být srovnáván s jednáním soukromého investora uplatňujícího strukturální, globální nebo sektorovou politiku a musí být určován perspektivami výnosnosti v delším období. Tyto orgány musí být ve skutečnosti srovnány se soukromým věřitelem usilujícím o to, aby mu byly zaplaceny částky, které mu dluží dlužník ve finančních obtížích (rozsudky ze dne 29. června 1999, DM Transport, C‑256/97, EU:C:1999:332, body 24 a 25; ze dne 24. ledna 2013, Frucona Košice v. Komise, C‑73/11 P, EU:C:2013:32, bod 72; ze dne 11. července 2002, HAMSA v. Komise, T‑152/99, EU:T:2002:188, bod 167, a ze dne 17. května 2011, Buczek Automotive v. Komise, T‑1/08, EU:T:2011:216, bod 70).

58

Pokud podnik, který musí reagovat na výrazné zhoršení své finanční situace, navrhne svým věřitelům dohodu nebo řadu dohod o restrukturalizaci dluhu s cílem vyřešit svou situaci a vyhnout se likvidaci, každý věřitel se musí rozhodnout s ohledem na částku, která je mu v rámci navrhované dohody nabízena, a na částku, kterou by podle svého očekávání mohl získat po případné likvidaci podniku. Jeho volbu ovlivňuje řada faktorů, jako je jeho postavení přednostního či běžného zástavního věřitele oprávněného ze zástavy na nemovitosti, povaha a rozsah jeho případného zajištění, jeho zhodnocení šancí na reorganizaci podniku a výtěžek, který by mu náležel v případě likvidace podniku. Pokud by se například ukázalo, že v případě likvidace podniku by realizační hodnota jeho aktiv umožnila jen splacení hypotéčních úvěrů a přednostních pohledávek, běžné pohledávky by neměly žádnou hodnotu. V takovém případě věřitel mající běžnou pohledávku nepřináší ve skutečnosti žádnou oběť, souhlasí-li s umořením větší části své pohledávky (rozsudek ze dne 11. července 2002, HAMSA v. Komise, T‑152/99, EU:T:2002:188, bod 168).

59

Je třeba rovněž připomenout, že pouhá skutečnost, že veřejnoprávní podnik již dříve poskytl své dceřiné společnosti kapitálové vklady kvalifikované jako podpora, předem nevylučuje možnost, že následný kapitálový vklad lze kvalifikovat jako opatření splňující kritérium soukromého investora v tržním hospodářství (rozsudek ze dne 15. září 1998, BP Chemicals v. Komise, T‑11/95, EU:T:1998:199, bod 170).

60

Konečně kritérium soukromého investora v tržním hospodářství není výjimkou, která se uplatní pouze na žádost členského státu. Uplatní-li se toto kritérium, patří mezi skutečnosti, které je Komise povinna zohlednit při prokazování existence podpory (rozsudek ze dne 5. června 2012, Komise v. EDF, C‑124/10 P, EU:C:2012:318, bod 103). Ukáže-li se tedy, že by kritérium soukromého investora mohlo být uplatněno, Komise je povinna požádat dotčený členský stát o všechny relevantní informace, které jí umožní ověřit, zda jsou podmínky uplatnitelnosti a uplatnění tohoto kritéria naplněny (rozsudky ze dne 5. června 2012, Komise v. EDF, C‑124/10 P, EU:C:2012:318, bod 104, a ze dne 3. dubna 2014, Komise v. Nizozemsko a ING Groep, C‑224/12 P, EU:C:2014:213, bod 33).

61

Ve světle těchto zásad je třeba zkoumat první žalobní důvod, který nastoluje otázku, zda Komise provedla vhodný test k posouzení skutečnosti, zda se v projednávaném případě jednalo o podporu. Podle žalobkyň měla Komise použít zásadu věřitele v tržním hospodářství na jednání Dánského království tak, že měla zohlednit riziko finančních ztrát v případě nepřijetí dotčených opatření. Komise naopak tvrdí, že použila správný test, a sice zásadu soukromého investora. Zpochybňuje argumenty žalobkyň, přičemž tvrdí, že případné již existující dluhy vůči Dánskému království vyplývající z kapitálového vkladu a záruk nemohly být zohledněny, neboť Dánské království jednalo jakožto veřejnoprávní orgán při přijímání těchto opatření, která jsou podporami. V tomto ohledu je třeba uvést, že i když napadené rozhodnutí neuvádí důvody, které vedly Komisi k tomu, že ve své analýze opatření oznámených v roce 2012 ponechala bez povšimnutí opatření přijatá v roce 2009, Komise ve svých písemnostech uvádí, že tomu tak bylo proto, že opatření přijatá v roce 2009 byla státními podporami.

62

Je tudíž na Tribunálu, aby určil, zda Komise v rámci svého posouzení opatření oznámených v roce 2012 byla povinna zohlednit skutečnost, že Dánské království bylo v roce 2012 vystaveno některým rizikům vyplývajícím z kapitálového vkladu a záruk poskytnutých v roce 2009, jak tvrdí žalobkyně, nebo zda mohla tuto skutečnost ponechat bez povšimnutí, jak tvrdí Komise.

63

Je logické konstatovat, že racionální hospodářský subjekt by zohlednil své vystavení riziku vyplývajícímu z kapitálového vkladu a záruk poskytnutých společnosti, která se později ocitla ve finančních obtížích k tomu, aby určil, zda je rozumné, aby nejednal a nechal, aby se riziko případně naplnilo, nebo zda je naopak obezřetné přijmout určitá opatření za účelem zabránění tomu, aby se toto riziko naplnilo. Takové rozhodnutí by bylo přijato s ohledem na dostupné informace a vývoj předvídatelný v tomto okamžiku. Tato volba by byla ovlivněna řadou faktorů, například stupněm vystavení riziku (a sice výši kapitálového vkladu, jakož i částkou krytou zárukou), pravděpodobností naplnění rizika, možnostmi získat zpět kapitál v případě likvidace společnosti, délkou likvidačních řízení, jakož i náklady a riziky souvisejícími s přijetím zamýšlených opatření a možnostmi ozdravení společnosti.

64

Jak správně tvrdí žalobkyně, hospodářský subjekt nacházející se v takové situaci, o jakou se jedná v původním řízení, v níž předtím vložil do dotčené společnosti kapitál a poskytl jí záruky, se spíše podobá soukromému věřiteli, který se snaží minimalizovat své ztráty, než soukromému investorovi, který se snaží maximalizovat výnosnost kapitálu, který může investovat tam, kam si přeje. Rozhodnutí soukromého investora investovat poprvé spíše do určité společnosti než do jiné společnosti se v zásadě řídí jejími výhledy zisku, zatímco pouhé nejednání soukromého věřitele může mít pro něj finanční důsledky.

65

Může být rozumné, aby hospodářský subjekt, který má účast na kapitálu společnosti, které rovněž poskytl záruku, přijal opatření, jež s sebou nesou určité náklady, pokud tato opatření umožňují významně snížit, nebo dokonce vyloučit riziko ztráty jeho kapitálu a plnění záruky.

66

Konkrétně může být rozumné, aby Dánské království přijalo taková opatření, jako je převod znehodnocených aktiv, pokud jsou náklady na ně omezené a nesou s sebou menší rizika a pokud by v případě jejich nepřijetí bylo velice pravděpodobné, že bude muset nést vyšší ztráty, než je výše uvedených nákladů.

67

S ohledem na cíl pravidel o kontrole státních podpor by totiž bylo nelogické, aby byl členský stát za účelem jejich dodržení nucen uskutečnit převod – který se stal velmi pravděpodobným – značného kapitálu ve prospěch podniku, bylo-li by prokázáno, že se může vyhnout tomuto nákladu, jestliže přijme opatření s menšími náklady, což by bylo hospodářsky rozumným jednáním.

68

V projednávaném případě nejsou v napadeném rozhodnutí prozkoumány náklady, které by vyplynuly z nepřijetí opatření Dánským královstvím v roce 2012 a které by souvisely s vkladem hybridního kapitálu tier 1 ve výši 1,9 miliardy DKK (přibližně 225 milionů eur) a státní zárukou ve výši 50 miliard DKK (přibližně 6,31 miliardy eur), jež byly přijaty na základě rozhodnutí C(2009) 776 final.

69

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že v napadeném rozhodnutí byl použit nesprávný právní test, a sice zásada soukromého investora v tržním hospodářství, místo toho, aby byla uvedená opatření posouzena ve světle zásady soukromého věřitele v tržním hospodářství bez ohledu na výsledek, k němuž by tato analýza vedla. Jednání Dánského království při přijímání dotčených opatření v roce 2012 nemělo být totiž srovnáno s jednáním investora, který se snaží maximalizovat svůj zisk, ale mělo být srovnáno s jednáním věřitele, který se snaží minimalizovat ztráty, které by mohl utrpět v případě své nečinnosti. Za těchto okolností je třeba konstatovat, že v napadeném rozhodnutí byl pro analýzu použit nesprávný referenční rámec.

70

Je třeba dodat, že není na Tribunálu, aby v tomto řízení rozhodl o výsledku, k němuž by Komise dospěla, pokud by v projednávaném případě použila test soukromého věřitele. Přísluší tudíž Komisi, aby na základě správného právního testu vyvodila relevantní důsledky z okolnosti, že opatření z roku 2009 byla státními podporami prohlášenými za slučitelné s vnitřním trhem, a případně pro účely této analýzy stanovila, zda byl ekvivalent podpory rovný celé částce opatření nebo jen její části. Z judikatury totiž vyplývá, že pokud stát poskytne společnosti v obtížích záruku bankovní půjčky bez náležitého protiplnění, musí být záruky považovány za podpory ve výši rovnající se zajištěné půjčce. Za těchto okolností nemohou být tyto podpory zahrnuty do výpočtu nákladů státu na likvidaci dotčené společnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. ledna 2003, Německo v. Komise, C‑334/99, EU:C:2003:55, bod 138). V tomto kontextu je třeba uvést, že z rozhodnutí z roku 2009 vyplývá, že režim podpor se vztahoval na bankovní instituce, které byly v zásadě finančně zdravé a platebně schopné a že záruka mohla být poskytnuta jen za platbu prémie stanovené v závislosti na trhu.

71

S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že Komise se dopustila nesprávného právního posouzení, když použila nesprávný právní test.

72

Argumenty Komise vycházející z judikatury nemohou tento závěr vyvrátit.

73

Zaprvé je třeba uvést, že rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Komise v. Nizozemsko a ING Groep (C‑224/12 P, EU:C:2014:213), vydaný jen několik týdnů po přijetí napadeného rozhodnutí, ve svých bodech 31 až 37 uvádí, že Komise nemohla odmítnout uplatnit zásadu soukromého subjektu v tržním hospodářství na změny podmínek zpětného splácení kapitálového vkladu pouze z toho důvodu, že původní kapitál byl sám o sobě státní podporu (viz rovněž rozsudek ze dne 2. března 2012, Nizozemsko v. Komise, T‑29/10 a T‑33/10, EU:T:2012:98, body 97 až 99).

74

Je pravda, jak tvrdí Komise, že věc, ve které byl vydán rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Komise v. Nizozemsko a ING Groep (C‑224/12 P, EU:C:2014:213), se týká spíše použitelnosti zásady soukromého subjektu v tržním hospodářství (kterou Komise nepoužila na změnu podmínek splácení), než jejího konkrétního použití. Svědčí však o tom, že za účelem analýzy přítomnosti podpory v pozdějším opatření nestačí okolnost, že předchozí opatření zahrnovalo podporu k tomu, aby bylo odmítnuto zohlednění účinku uvedeného opatření. Pokud by byl argument Komise správný, nikdy by se neuplatnila zásada soukromého subjektu v tržním hospodářství na pozdější změnu opatření, které původně zahrnovalo podporu. Její rozhodnutí by tudíž nemuselo být zrušeno, jak učinil unijní soud v uvedené věci. Jak kromě toho uvádí Soudní dvůr ve zmíněném rozsudku, pro analýzu pozdějšího opatření má rozhodující význam otázka, zda jednání státu odpovídá kritériu hospodářské racionality (rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Komise v. Nizozemsko a ING Groep, C‑224/12 P, EU:C:2014:213, bod 36).

75

Je nutno konstatovat, že Komise v projednávaném případě nezkoumala, zda Dánské království tím, že přijalo opatření z roku 2012 místo toho, aby umožnilo naplnění rizika ztráty kapitálového vkladu a plnění záruky, jednalo v souladu s kritériem hospodářské racionality.

76

Zadruhé Komise odkazuje na rozsudek ze dne 5. června 2012, Komise v. EDF (C‑124/10 P, EU:C:2012:318), v jehož bodě 79 Soudní dvůr rozhodl, že při uplatňování zásady soukromého investora v tržním hospodářství mají být zohledněny pouze zisky a závazky státu, které se váží k jeho postavení akcionáře, a jsou vyloučeny ty, které se váží k jeho postavení nositele veřejné moci. Na základě tohoto rozsudku Komise tvrdí, že vzhledem k tomu, že poskytnutí státní podpory se zjevně vázalo k postavení Dánského království jakožto nositele veřejné moci, není třeba zohlednit kapitálový vklad a záruku při analýze otázky, zda byla v dotčených opatřeních zahrnuta podpora.

77

Je třeba uvést, že výše uvedená věc se týkala rozhodnutí Komise, v němž odmítla použít zásadu soukromého investora v tržním hospodářství při posouzení přeměny daňového dluhu na kapitálovou dotaci ve prospěch společnosti, která byla zcela vlastněna státem. V prvním stupni Tribunál rozhodl, aniž byl kritizován Soudním dvorem, že Komise se nemohla opřít jen o čistě formální kritéria, jako jsou daňová povaha pohledávky nebo použití zákona pro účely vzdání se pohledávky, k tomu, aby nepoužila kritérium soukromého subjektu v tržním hospodářství. Komise byla naopak povinna zkoumat opodstatněnost argumentace, že vzdání se daňové pohledávky v rámci restrukturalizace rozvahy a zvýšení kapitálu mohlo splňovat toto kritérium. Z uvedeného rozsudku konkrétně vyplývá, že hospodářská výhoda musí být posuzována zejména z hlediska kritéria soukromého investora, ukáže-li se po případně vyžadovaném celkovém posouzení, že dotčený členský stát sice použil takové nástroje veřejné moci, ale uvedenou výhodu poskytl v postavení akcionáře podniku, jehož je vlastníkem (rozsudek ze dne 5. června 2012, Komise v. EDF, C‑124/10 P, EU:C:2012:318, bod 92).

78

Je třeba uvést, že v rozsudku ze dne 5. června 2012, Komise v. EDF (C‑124/10 P, EU:C:2012:318) Soudní dvůr prohlásil, že Komise byla pro účely analýzy zvýšení kapitálu formou vzdání se daňové pohledávky povinna zohlednit postavení státu jakožto akcionáře a věřitele podniku. Z tohoto rozsudku navíc vyplývá, že použití nástrojů veřejné moci nemá vliv na skutečnost, že lze mít za to, že stát jednal jakožto racionální hospodářský subjekt. Ačkoli Komise tvrdí opak, uvedený rozsudek nemůže být tudíž dovoláván na podporu jejího stanoviska v projednávaném případě. Kromě toho je třeba uvést, že rozsudek ze dne 24. ledna 2013, Frucona Košice v. Komise (C‑73/11 P, EU:C:2013:32) potvrzuje, že daňový původ dluhu, vyplývající tedy z postavení státu jakožto nositele veřejné moci, není rozhodující pro nepoužití zásady soukromého věřitele.

79

Zatřetí rozsudek ze dne 24. října 2013, Land Burgenland a další v. Komise (C‑214/12 P, C‑215/12 P a C‑223/12 P, EU:C:2013:682), citovaný Komisí, se týkal privatizace banky uskutečněné za výrazně nižší cenu, než byla cena nabízena jiným uchazečem. Komise ve svém rozhodnutí odmítla argument, že u úspěšného uchazeče bylo pravděpodobnější, že nebude využita zákonná záruka poskytnutá spolkovou zemí („Ausfallhaftung“) v případě platební neschopnosti banky. Soudní dvůr rozhodl, že Komise právem odmítla zohlednit dotčenou zákonnou záruku, neboť jejím poskytnutím sledoval stát jiné cíle než výnosnost a vykonával své výsady veřejné moci (rozsudek ze dne 24. října 2013, Land Burgenland a další v. Komise, C‑214/12 P, C‑215/12 P a C‑223/12 P, EU:C:2013:682, body 54 až 56).

80

Z toho vyplývá, že tento rozsudek se týkal konkrétního uplatnění správného testu, a sice zásady soukromého prodávajícího, jakož i skutečností, které měly být zohledněny při tomto uplatnění. Tato věc se proto liší od projednávaného případu, v němž Komise použila nesprávný právní test.

81

Přísluší Komisi, aby při použití správného právního testu případně vyvodila relevantní důsledky z rozsudku Land Burgenland, v němž dotčená záruka nebyla omezena časově ani na určitý obnos a nebyla poskytnuta za určitou prémii nebo prostřednictvím tržního mechanismu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. října 2013, Land Burgenland a další v. Komise, C‑214/12 P, C‑215/12 P a C‑223/12 P, EU:C:2013:682, bod 5).

82

Vzhledem k výše uvedenému je třeba dospět k závěru, že Komise měla analyzovat dotčená opatření podle jejich povahy, předmětu a cílů, přičemž měla zohlednit kontext, v němž byla přijata, a sice snížení rizika Dánského království vyplývajícího z poskytnutého kapitálového vkladu a záruky místo toho, aby použila zásadu soukromého investora bez ohledu na výsledek této analýzy. Pokud stát, který vlastní část kapitálu banky, jež se nachází v obtížích, a který převzal záruku za její závazky, zasahuje do převodu znehodnocených aktiv – jak je tomu v projednávaném případě – nelze předem vyloučit, že může jednat za srovnatelným účelem, jako je účel, který by sledoval soukromý věřitel, aby snížil své riziko.

83

Za těchto okolností musí být prvnímu žalobnímu důvodu vyhověno.

84

V rámci druhého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila několika nesprávných posouzení při výpočtu státní podpory a neslučitelné podpory. Dovolávají se pěti nesprávných posouzení, kterých se Komise údajně v tomto ohledu dopustila, a sice nesprávných posouzení týkajících se výpočtu hodnoty převedených aktiv, rizika, že se FIH ocitne v platební neschopnosti, protiplnění poskytnutého společnosti FSC za investování kapitálu, úroků hrazených společnosti FSC za financování společnosti NewCo a částky snížení vlastních kapitálových požadavků vyplývající z převodu aktiv.

85

Jak vyplývá z analýzy prvního žalobního důvodu, v napadeném rozhodnutí byl pro analýzu použit nesprávný referenční rámec a nepřísluší Tribunálu, aby v tomto řízení rozhodl o výsledku, k němuž by vedlo uplatnění správného rámce v projednávaném případě (viz body 69 a 70 výše). Není tudíž namístě, aby Tribunál zkoumal druhý žalobní důvod vycházející z nesprávných posouzení při výpočtu, kterých se údajně dopustila Komise, ani aby rozhodl o otázce přípustnosti páté části tohoto žalobního důvodu vznesené Komisí.

86

V rámci svého třetího žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 296 druhým pododstavcem SFEU a čl. 41 odst. 2 třetí odrážkou Listiny základních práv Evropské unie stiženo vadou spočívající v nedostatku náležitého odůvodnění.

87

Žalobkyně konkrétně uvádějí, že jiné členské státy a zúčastněné třetí osoby nebudou schopny pochopit, jak Komise dospěla k číselným údajům uvedeným v bodech 97, 103 a 116 až 117 odůvodnění tohoto rozhodnutí. Mají za to, že v napadeném rozhodnutí není žádný údaj o tržní hodnotě ani o skutečné hospodářské hodnotě úvěrového portfolia, přičemž tyto hodnoty byly vypočítány externím odborníkem, kterého konzultovala Komise. V napadeném rozhodnutí nejsou navíc podle žalobkyň uvedeny zásadní důvody, které vedly k volbě číselných údajů a předpokladů, které použila pro výpočet tržní hodnoty a skutečné hospodářské hodnoty úvěrového portfolia. Žalobkyně vytýkají Komisi rovněž to, že velmi obecně popsala metodiku, kterou použila pro výpočet částek uvedených v bodech 93, 113 a 116 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

88

Podle žalobkyň jim měla Komise zpřístupnit obě zprávy externího odborníka v úplném znění. Tvrdí, že technická poznámka a shrnutí druhé zprávy odborníka, které jim byly oznámeny, nestačí k vysvětlení rozhodnutí. Mají dále za to, že skutečnost, že Komise odepřela přístup k některým informacím, je sama o sobě porušením formálních náležitostí. I když žalobkyně uznávají, že Komise může odůvodnit svá rozhodnutí odkazem na zprávu odborníka, mají za to, že to s sebou nese, že tato zpráva odborníka je zpřístupněna všem přímo zúčastněným osobám.

89

Žalobkyně dodávají, že v napadeném rozhodnutí nejsou uvedeny důvody, proč Komise nepřijala číselný údaj 275 milionů DKK, vycházela z dřívějšího data, než bylo datum uzavření transakce dne 2. července 2012, a nezkoumala otázku, zda byl převod aktiv v souladu se zásadou soukromého subjektu v tržním hospodářství.

90

Komise má za to, že třetí žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.

91

Podle čl. 296 druhého pododstavce SFEU musí právní akty obsahovat odůvodnění. Kromě toho podle čl. 41 odst. 2 písm. c) Listiny základních práv zahrnuje právo na řádnou správu zejména povinnost správních orgánů odůvodňovat svá rozhodnutí.

92

Podle ustálené judikatury platí, že rozsah povinnosti uvést odůvodnění závisí na povaze dotčeného právního aktu a na kontextu, v němž byl přijat. Z odůvodnění musí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu tak, aby unijní soud mohl vykonat svůj přezkum legality a aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, aby mohly hájit svá práva a ověřit, zda je rozhodnutí opodstatněné (rozsudek ze dne 6. března 2003, Westdeutsche Landesbank Girozentrale a Land Nordrhein-Westfalen v. Komise, T‑228/99 a T‑233/99, EU:T:2003:57, bod 278).

93

Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky čl. 296 druhého pododstavce SFEU, musí být posuzována nejen s ohledem na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (rozsudek ze dne 6. března 2003, Westdeutsche Landesbank Girozentrale a Land Nordrhein-Westfalen v. Komise, T‑228/99 a T‑233/99, EU:T:2003:57, bod 279).

94

Komise především není povinna vyjádřit se ke všem argumentům, jichž se před ní dovolávají zúčastněné osoby, ale stačí, aby vyložila skutečnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam pro strukturu rozhodnutí (rozsudek ze dne 6. března 2003, Westdeutsche Landesbank Girozentrale a Land Nordrhein-Westfalen v. Komise, T‑228/99 a T‑233/99, EU:T:2003:57, bod 280).

95

Jednotlivé části daného žalobního důvodu uplatněné žalobkyněmi je třeba posoudit ve světle těchto úvah.

96

Pokud jde zaprvé o část žalobního důvodu vycházející ze skutečnosti, že členské státy a třetí zúčastněné osoby údajně nepochopí, jak Komise vypočítala tržní hodnotu a skutečnou hospodářskou hodnotu úvěrového portfolia a jak dospěla k číselným údajům uvedeným v bodech 97, 103 a 116 až 117 odůvodnění napadeného rozhodnutí, je třeba poznamenat, že žalobkyně se nemohou dovolávat nedostatečného odůvodnění ve vztahu ke třetím osobám. Kromě toho uznávají, že Komise jim v průběhu správního řízení poskytla relevantní informace v tomto ohledu. Je třeba poznamenat – jak uvádí Komise – že v napadeném rozhodnutí je uveden stručný popis metodiky použité pro výpočet tržní hodnoty aktiv společnosti NewCo (body 91 až 93 odůvodnění) a metodiky použité pro výpočet skutečné hodnoty (bod 116 odůvodnění).

97

Ačkoli žalobkyně tvrdí opak, v napadeném rozhodnutí jsou tudíž uvedeny zásadní důvody, na nichž je založen závěr Komise týkající se výpočtu tržní hodnoty a skutečné hospodářské hodnoty. Navíc je nutno konstatovat, že žalobkyně mohly v rámci druhého žalobního důvodu uvést různé argumenty, jejichž cílem bylo zpochybnit opodstatněnost těchto výpočtů, což svědčí o tom, že byly schopny je pochopit.

98

Pokud jde zadruhé o části žalobního důvodu týkající se nezávislého odborného posouzení, je třeba úvodem uvést, že Komise je oprávněna oslovit nezávislé odborníky, pokud to považuje za vhodné, jak mnohokrát učinila v oblasti státních podpor. Napadené rozhodnutí nemůže být tudíž v projednávaném případě kritizováno z toho důvodu, že je založeno na zprávě odborníka ze dne 7. června 2012. Kromě toho jak bylo uvedeno výše, napadené rozhodnutí se neomezilo na obecný odkaz na zprávu nezávislého odborníka, nýbrž uvedlo zásadní důvody úvah Komise.

99

V tomto kontextu je třeba odmítnout argument týkající se skutečnosti, že žalobkyním byl odepřen přístup k úplnému znění obou zpráv odborníků. Jak Komise správně poznamenává, řízení o kontrole státních podpor je řízením, které je zahájeno proti členskému státu odpovědnému za poskytnutí podpory. Vzhledem k tomu, že toto řízení není zahájeno proti příjemci podpory, tento se nemůže dovolávat práva na obhajobu (rozsudek ze dne 24. září 2002, Falck a Acciaierie di Bolzano v. Komise, C‑74/00 P a C‑75/00 P, EU:C:2002:524, body 81 a 83). Zúčastněné osoby mají pouze právo účastnit se správního řízení v přiměřeném rozsahu s ohledem na okolnosti projednávaného případu (rozsudek ze dne 25. června 1998, British Airways a další v. Komise, T‑371/94 a T‑394/94, EU:T:1998:140, bod 60). Konečně je třeba poznamenat, že skutečnost, že Komise nepředala zúčastněné straně zprávu odborníka je irelevantní pro určení, zda byla případně porušena povinnost uvést odůvodnění (rozsudek ze dne 15. června 2005, Corsica Ferries France v. Komise, T‑349/03, EU:T:2005:221, bod 77).

100

Pokud jde zatřetí o údajné nedostatečné odůvodnění hrubého účinku snížení kapitálových požadavků plynoucích z opatření ve výši 375 milionů DKK místo 275 milionů DKK, je třeba uvést, že bod 116 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že Komise dospěla k tomuto výsledku na základě údajů poskytnutých dánským orgánem finančního dohledu a svého sdělení o znehodnocených aktivech. Žalobkyně předložily navíc mnohé argumenty, jejichž cílem je zpochybnit opodstatněnost tohoto výpočtu v rámci páté části druhého žalobního důvodu, což naznačuje, že byly schopny uvedený výpočet pochopit. Konkrétně z bodu 146 žaloby a bodu 73 repliky vyplývá, že pochopily, že částka snížení vlastních kapitálových požadavků vyplývala ze snížení ochranného polštáře proti riziku likvidity ve výši 275 milionů DKK a snížení ochranného polštáře proti jiným rizikům, zejména úvěrovému riziku, ve výši 100 milionů DKK. Povinnost uvést odůvodnění musí být přitom odlišena od otázky opodstatněnosti odůvodnění, která spadá pod legalitu sporného aktu po meritorní stránce (rozsudek ze dne 5. října 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, T‑591/08, nezveřejněný, EU:T:2012:522, bod 157). Tato část žalobního důvodu nemůže být tedy přijata.

101

Pokud jde začtvrté o údajné nedostatečné odůvodnění týkající se referenčního data pro ocenění úvěrového portfolia, z napadeného rozhodnutí, zejména z bodů 27, 29, 94 odůvodnění, jakož i z poznámek pod čarou č. 30 a 72 vyplývá, že úvěrové portfolio bylo oceněno na základě jeho složení k 31. prosinci 2011, přičemž byl zohledněn vývoj jeho kvality do 2. července 2012, a sice data, kdy byla transakce uzavřena. Konkrétně ze zprávy odborníka ze dne 16. září 2013, na kterou odkazuje napadeného rozhodnutí, vyplývá, že Komise zaujala tento přístup z toho důvodu, že i když transakce byla uzavřena později, měla mít zpětné účinky k 31. prosinci 2011.

102

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury platí, že akt nepříznivě zasahující do právního postavení osoby je dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou dotčené osobě známy a které jí umožňují pochopit dosah opatření, které vůči ní bylo přijato (rozsudky ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Manufacturing Support & Procurement Kala Naft, C‑348/12 P, EU:C:2013:776, bod 71, a ze dne 6. října 2015, Technion a Technion Research & Development Foundation v. Komise, T‑216/12, EU:T:2015:746, bod 97). Vzhledem k tomu, že Komise zaslala žalobkyním zprávu odborníka ze dne 16. září 2013 během správního řízení a že tato zpráva je přílohou žaloby, je součástí souvislostí známých žalobkyním. Tato část žalobního důvodu musí být tedy zamítnuta.

103

Pokud jde zapáté o část žalobního důvodu vycházející z nedostatečného odůvodnění týkajícího se skutečnosti, že Komise odmítla použít zásadu soukromého věřitele v tržním hospodářství, je nesporné, že napadené rozhodnutí je odůvodněno na základě zásady soukromého investora. Podle judikatury platí, že odůvodnění rozhodnutí, které nepříznivě zasahuje do právního postavení osoby, musí unijnímu soudu umožnit přezkum jeho legality a poskytnout dotčené osobě nezbytné informace, aby zjistila, zda je rozhodnutí opodstatněné (rozsudek ze dne 11. července 1985, Remia a další v. Komise, 42/84, EU:C:1985:327, bod 26).

104

Je nutno konstatovat, že v projednávaném případě uvedla Komise právní úvahy, které mají zásadní význam v struktuře rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že toto rozhodnutí bylo založeno na použití zásady soukromého investora, což umožnilo žalobkyním zpochybnit jeho opodstatněnost a Tribunálu vykonat přezkum legality v rámci prvního žalobního důvodu. Nezávisle na otázce opodstatněnosti napadeného rozhodnutí v tomto ohledu je třeba za těchto podmínek zamítnout tuto část žalobního důvodu vycházející z nedostatečného odůvodnění.

105

S ohledem na výše uvedené musí být třetí žalobní důvod zamítnut jako neopodstatněný.

106

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise neměla ve věci úspěch a žalobkyně požadovaly náhradu nákladů řízení, je důvodné rozhodnout, že Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobkyněmi.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (šestý senát)

rozhodl takto: