ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(prvního senátu)

5. února 2016

GV

v.

Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ)

„Veřejná služba — Zaměstnanci ESVČ — Smluvní zaměstnanec — Smlouva na dobu neurčitou — Článek 47 písm. c) pracovního řádu — Důvody propuštění — Narušení vztahu důvěry — Právo být vyslechnut — Článek 41 Listiny základních práv Evropské unie — Zásada řádné správy — Majetková újma — Nemajetková újma“

Předmět:

Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, použitelného na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou GV v podstatě navrhuje zrušení rozhodnutí ze dne 29. ledna 2014, kterým ředitel oddělení lidských zdrojů Evropské služby pro vnější činnost (ESVČ), jednající jako orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv, rozhodl vypovědět pracovní smlouvu žalobce s účinností od 31. srpna 2014.

Rozhodnutí:

Rozhodnutí ze dne 29. ledna 2014, kterým se ředitel oddělení lidských zdrojů Evropské služby pro vnější činnost, jednající jako orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv, rozhodl vypovědět pracovní smlouvu GV s účinností od 31. srpna 2014, se zrušuje. Evropské službě pro vnější činnost se ukládá povinnost zaplatit GV z titulu náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěl, částku 5000 eur. Ve zbývající části se žaloba zamítá. Evropská služba pro vnější činnost ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení GV.

Shrnutí

  1. Žaloby úředníků — Žalobní důvody — Důvod vycházející z porušení práva být vyslechnut neuvedený v žalobě — Porušení podstatné formální náležitosti, které lze zkoumat i bez návrhu

    (Listina základních práv Evropské unie, článek 41)

  2. Úředníci — Smluvní zaměstnanci — Propuštění — Přijetí rozhodnutí, aniž by dotčené osobě byla dána možnost předem předložit svá vyjádření — Porušení práva být vyslechnut

    [Listina základních práv Evropské unie, čl. 41 odst. 2 písm. a); Pracovní řád ostatních zaměstnanců, článek 47]

  3. Úředníci — Zásady — Právo na obhajobu — Povinnost vyslechnout dotčenou osobu před přijetím aktu nepříznivě zasahujícího do jejího právního postavení — Rozsah

    (Listina základních práv Evropské unie, čl. 41 odst. 2 a čl. 51 odst. 1)

  4. Žaloby úředníků — Zrušující rozsudek — Účinky — Povinnost přijmout opatření vyplývající z rozsudku — Rozsah — Zohlednění jak odůvodnění rozsudku, tak jeho výroku — Rozsudek rušící rozhodnutí o propuštění smluvního zaměstnance — Žádost o náhradu škody žalobce týkající se utrpěné majetkové újmy — Předčasnost návrhu

    (Článek 266 SFEU)

  5. Žaloby úředníků — Žaloba na náhradu škody — Zrušení napadeného protiprávního aktu — Nemajetková újma oddělitelná od protiprávnosti, jež nemůže být plně napravena zrušením

    (Článek 340 TFUE)

  1.  Dodržování práva na obhajobu v oblasti služebního řádu, a zvláště práva být vyslechnut ke skutečnostem, které mohou být zohledněny v neprospěch smluvního zaměstnance k odůvodnění rozhodnutí, kterým se nepříznivě zasahuje do právního postavení, představuje podstatnou formální náležitost, jejíž porušení lze zkoumat i bez návrhu.

    V tomto ohledu platí, že i když žalobce oproti důvodům původně uvedeným v žalobě vznesl nový důvod vycházející z porušení práva být vyslechnut upraveného článkem 41 Listiny základních práv Evropské unie, takový důvod je přípustný, přestože k němu žalobce v konečném důsledku inspiroval obsah dotazů, které Soud pro veřejnou službu položil v rámci organizačních procesních opatření s požadavkem na podání písemné odpovědi.

    (viz bod 67)

    Odkazy:

    Soud pro veřejnou službu: rozsudky ze dne 12. prosince 2012, Cerafogli v. ECB, F‑43/10, EU:F:2012:184, bod 89, nezrušený v tomto bodě rozsudkem ze dne 23. září 2015, Cerafogli v. ECB, T‑114/13 P, EU:T:2015:678, a ze dne 25. června 2015, EE v. Komise, F‑55/14, EU:F:2015:66, bod 35

  2.  Právo na obhajobu, tak jak je nyní zakotveno v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie, který je obecně použitelný, zahrnuje zejména procesní právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout, stanovené v odst. 2 písm. a) uvedeného článku.

    Rozhodnutí o propuštění, které je jedním z administrativních opatření, které se může nejvážněji dotknout zaměstnance, mohou být přijata až poté, co bylo žalobci skutečně umožněno sdělit jeho stanovisko k návrhu rozhodnutí o propuštění v rámci ústního nebo písemného dialogu zahájeného orgánem oprávněným k uzavírání pracovních smluv, což musí prokázat tento orgán.

    Pokud orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv nemá žádné problémy doručit rozhodnutí o propuštění dotyčné osobě, je pro něj relativně snadné splnit povinnosti vyplývající ze zásady řádné správy tím, že informuje dotyčnou osobu písemně o důvodech, pro které má v úmyslu ji propustit, a dá jí možnost zaujmout v tomto ohledu v přiměřené lhůtě písemně nebo ústně stanovisko.

    (viz body 71, 72 a 74)

    Odkazy:

    Tribunál Evropské unie: rozsudky ze dne 11. září 2013, L v. Parlament, T‑317/10 P, EU:T:2013:413, bod 81, a ze dne 3. června 2015, BP v. FRA, T‑658/13 P, EU:T:2015:356, bod 56

    Soud pro veřejnou službu: rozsudky ze dne 10. září 2014, Tzikas v. ERA, F‑120/13, EU:F:2014:197, bod 61 a citovaná judikatura, a ze dne 25. června 2015, EE v. Komise, F‑55/14, EU:F:2015:66, bod 37 a citovaná judikatura

  3.  Podle článku 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie jsou ustanovení Listiny určena přímo orgánům, institucím nebo jiným subjektům Unie, takže žádný z těchto subjektů se nemůže dovolávat vnitřních podmínek své administrativy, jako jsou potíže v jejím rozhodovacím procesu, včetně obtíží souvisejících s odporem některého z jeho útvarů, aby tak odůvodnil nedodržení povinností vyplývajících z norem primárního unijního práva, a to tím spíše, že požadavky vyplývající z čl. 41 odst. 2 písm. a) této Listiny nepředstavují pro pečlivou administrativu žádný zvláštní aplikační problém, a kromě toho slyšení dotyčné osoby je minimální zárukou, pokud administrativa jedná v oblasti, ve které má širokou posuzovací pravomoc.

    V tomto ohledu nelze vyloučit, že závěr orgánu oprávněného k uzavírání pracovních smluv propustit smluvního zaměstnance by mohl být jiný, pokud je smluvnímu zaměstnanci skutečně umožněno užitečně sdělit své stanovisko. Proto i když samozřejmě nelze vyloučit, že orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv přijme nakonec, po vyslechnutí dotyčné osoby, rozhodnutí totožné s napadeným rozhodnutím, připustit ze strany orgánu takové tvrzení spočívající ve spekulaci o jejím budoucím administrativním postupu, by nevedlo k ničemu jinému než ke zbavení základního práva být vyslechnut zakotveného v čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny jeho podstaty, protože samotný obsah tohoto práva předpokládá, že dotyčná osoba má možnost ovlivnit dotčený rozhodovací proces, v daném případě již ve stádiu přijetí původního rozhodnutí, tedy napadeného rozhodnutí, a nikoli až během podání stížnosti podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu.

    (viz body 77 až 79)

    Odkazy:

    Soudní dvůr: rozsudek ze dne 4. března 2010, Komise v. Itálie, C‑297/08, EU:C:2010:115, bod 83 a citovaná judikatura

    Tribunál Evropské unie: rozsudek ze dne 14. září 2011, Marcuccio v. Komise, T‑236/02, EU:T:2011:465, bod 115

    Soud pro veřejnou službu: rozsudky ze dne 14. května 2014, Delcroix v. ESVČ, F‑11/13, EU:F:2014:91, bod 44; ze dne 25. června 2015, EE v. Komise, F‑55/14, EU:F:2015:66, bod 40, a ze dne 8. října 2015, DD v. FRA, F‑106/13 a F‑25/14, EU:F:2015:118, body 97 a 98, který je předmětem kasačního opravného prostředku projednávaného před Tribunálem, věc T‑742/15 P

  4.  Orgánu, který vydal akt zrušený unijním soudem, přísluší, aby podle článku 266 SFEU určil, jaká opatření vyžaduje splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku, přičemž posuzovací pravomoc, kterou má k tomuto účelu, vykonává při dodržení jak výroku a odůvodnění rozsudku, který je povinen provést, tak i příslušných ustanovení unijního práva.

    Kromě toho má zrušení určitého aktu unijním soudem za následek, že tento akt je se zpětnou účinností odstraněn z právního řádu, a pokud byl zrušený akt již vykonán, odstranění jeho účinku vyžaduje, aby byl obnoven právní stav, v jakém se žalobce nacházel před přijetím tohoto aktu.

    Soud pro veřejnou službu nemůže předvídat jednání každého z účastníků řízení po rozsudku zrušujícím rozhodnutí o propuštění, zejména pokud jde o způsob, jakým orgán splní povinnost přijmout opatření nezbytná k provedení rozsudku vyplývající z článku 266 SFEU, a každopádně tento soud nemůže vykonat pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci ve sporech majetkoprávní povahy, pokud zájem služby nebo třetích osob nebrání zrušení napadeného rozhodnutí a žalobce neprohlásil, že mu výkon povinností vyplývajících z tohoto zrušení nemůže být ku prospěchu.

    Kromě toho rovněž nelze vyloučit, že po zrušení napadeného rozhodnutí se orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv rozhodne navázat dialog s žalobcem za účelem dosažení celkové dohody směřující k ukončení jeho zaměstnání s nabídkou spravedlivé náhrady za protiprávnost, jejíž byl obětí, přičemž se případně inspiruje jednáními a ústupky již učiněnými v rámci pokusu o smírné řešení sporu iniciované Soudem pro veřejnou službu.

    Vzhledem k předcházejícím úvahám soud nemůže v této fázi a v řízení o žalobě na neplatnost uložit orgánu, aby žalobci nahradil ztrátu na výdělku vzniklou po protiprávním a údajně předčasném vypovězení jeho smlouvy smluvního zaměstnance.

    (viz body 89, 90 a 92 až 94)

    Odkazy:

    Soudní dvůr: rozsudek ze dne 9. srpna 1994, Parlament v. Meskens, C‑412/92 P, EU:C:1994:308, body 28 a 30

    Soud prvního stupně: rozsudek ze dne 8. října 1992, Meskens v. Parlament, T‑84/91, EU:T:1992:103, bod 80

    Tribunál Evropské unie: rozsudek ze dne 16. září 2015, EMA v. Drakeford, T‑231/14 P, EU:T:2015:639, bod 52

    Soud pro veřejnou službu: rozsudky ze dne 26. června 2013, BU v. EMA, F‑135/11, F‑51/12 a F‑110/12, EU:F:2013:93, bod 66, a ze dne 6. října 2015, CH v. Parlament, F‑132/14, EU:F:2015:115, body 60, 61 a 82 a citovaná judikatura

  5.  I když zrušení protiprávního aktu může samo o sobě představovat přiměřenou náhradu, v zásadě dostatečnou pro veškerou morální újmu, kterou tento akt mohl způsobit, nemůže tomu tak být, pokud žalobce prokáže, že utrpěl nemajetkovou újmu, která je oddělitelná od protiprávnosti zakládající zrušení a která nemůže být plně napravena tímto zrušením.

    Je tomu tak tehdy, když vzhledem k nepřítomnosti úředníka nebo zaměstnance ze zdravotních důvodů a skutečnosti, že jeho orgán s určitostí ví o psychologické zranitelnosti dotyčné osoby, náhle oznámení rozhodnutí o propuštění, kterému nepředcházel písemný nebo ústní dialog s dotyčnou osobou, ve zjevném rozporu s článkem 41 Listiny základních práv Evropské unie, může způsobit nemajetkovou újmu oddělitelnou od vlastní protiprávnosti napadeného rozhodnutí.

    (viz body 96 a 97)

    Odkazy:

    Soud prvního stupně: rozsudky ze dne 6. června 2006, Girardot v. Komise, T‑10/02, EU:T:2006:148, bod 131, a ze dne 19. listopadu 2009, Michail v. Komise, T‑49/08 P, EU:T:2009:456, bod 88

    Soud pro veřejnou službu: rozsudek ze dne 19. května 2015, Brune v. Komise, F‑59/14, EU:F:2015:50, bod 80