ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(prvního senátu)

7. července 2015

Věc F‑53/14

WR

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Odměna – Rodinné přídavky – Příspěvek na vyživované dítě – Článek 2 odstavec 4 přílohy VII služebního řádu – Osoba považovaná za vyživované dítě – Osoba, kterou má úředník ze zákona povinnost vyživovat a tato povinnost je spojena se značnými výdaji – Podmínky poskytnutí – Odebrání příspěvku – Vrácení přeplatků podle článku 85 služebního řádu“

Předmět:

Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se WR domáhá zrušení tří rozhodnutí Evropské komise ze dne 20. srpna 2013, kterými jí byl odebrán příspěvek na vyživovanou osobu na výživu její matky za období od 1. března 2010 do 28. února 2013, rozhodnutí Komise ze dne 25. září 2013 o zrušení pojistného krytí její matky v rámci společného systému zdravotního pojištění a rozhodnutí Komise ze dne 23. října 2013, kterým je od ní požadováno vrácení neoprávněně vyplacených částek.

Rozhodnutí:

Žaloba se zamítá. WR ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.

Shrnutí

1. Úředníci–Odměna–Rodinné přídavky–Příspěvek na vyživované dítě–Považování osoby za vyživované dítě–Podmínky–Vyživovací povinnost spojená se značnými výdaji–Kritéria

   (Služební řád, článek 72, a příloha VII, čl. 2 odst. 4)

2. Úředníci–Zásady–Ochrana legitimního očekávání–Odebrání příspěvku–Porušení–Neexistence

   (Služební řád, článek 85)

3. Úředníci–Vracení přeplatků–Podmínky–Zjevně chybná platba–Pojem

   (Služební řád, článek 85)

1.  Při výpočtu výše nákladů na výživu osoby, která je považována za vyživované dítě ve smyslu čl. 2 odst. 4 přílohy VII služebního řádu, neumožňuje současný zápis do evidence obyvatel ve dvou členských státech prokázat skutečné bydliště osoby.

   (viz bod 37)

   Odkazy:

   Soud pro veřejnou službu: rozsudky Tzvetanova v. Komise, F‑33/09, EU:F:2010:18, bod 43, a Mioni v. Komise, F‑28/10, EU:F:2011:23, bod 35

2.  Platby, které ve prospěch úředníka provádí administrativa, a to i po několik let, nelze samy o sobě považovat za konkrétní, nepodmíněná a shodující se ujištění zakládající právo dovolávat se ochrany legitimního očekávání. V opačném případě by totiž každé rozhodnutí administrativy, kterým se do budoucna a případně se zpětným účinkem odmítá výplata peněžitého plnění neoprávněně vypláceného dotyčné osobě po několik let, bylo unijním soudem systematicky zrušováno na základě porušení zásady legitimního očekávání a v jeho důsledku by článek 85 služebního řádu týkající se vracení přeplatků z velké části pozbyl zejména užitečného účinku.

   (viz bod 64)

   Odkazy:

   Soud pro veřejnou službu: rozsudek Mandt v. Parlament, F‑45/07, EU:F:2010:72, bod 125

3.  Výraz „pokud je zřejmé“, jenž charakterizuje neoprávněnost platby, který se nachází v článku 85 služebního řádu, neznamená, že se úředník, který je příjemcem neoprávněně vyplacené platby, nemusí nad platbou zamyslet a zkontrolovat ji, ale znamená, že povinnost tuto platbu vrátit vznikne v případě, že jde o omyl, kterého si všimne běžně pečlivý úředník, který má znát pravidla, jimiž se řídí jeho odměna za práci.

   (viz bod 72)

   Odkazy:

   Soudní dvůr: rozsudek Stempels v. Komise, 310/87, EU:C:1989:9, bod 10

   Soud prvního stupně: rozsudky Maslias v. Parlament, T‑92/94, EU:T:1996:70, bod 60; Jensen v. Komise, T‑156/96, EU:T:1998:174, bod 63; Barth v. Komise, T‑348/00, EU:T:2001:144, bod 29, a Gussetti v. Komise, T‑312/02, EU:T:2004:102, bod 82