1

Žalobou došlou kanceláři Soudu dne 11. dubna 2014 se DP domáhá jednak zrušení rozhodnutí ze dne 20. prosince 2013, kterým jí ředitel Agentury pro spolupráci energetických regulačních orgánů (ACER nebo dále též „Agentura“) odmítl prodloužit její smlouvu a jednak zaplacení částky 10000 eur jako náhrady nemajetkové újmy, kterou údajně utrpěla.

2

Právní rámec tvoří čl. 3a a 85 odst. 1 pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie ve znění použitelném na daný spor (dále jen „PŘOZ“).

3

Dále článek 28, nadepsaný „Zaměstnanci“, nařízení (ES) č. 713/2009 Evropského parlamentu a Rady ze dne 13. července 2009, kterým se zřizuje [ACER] (Úř. věst. L 211, s. 1), stanoví:

„1.   Na zaměstnance agentury, včetně jejího ředitele, se vztahuje služební řád [úředníků Evropské unie], pracovní řád [PŘOZ] a pravidla společně přijatá orgány [Evropské unie] za účelem uplatnění [tohoto] služebního řádu a [PŘOZ].

2.   Správní rada po dohodě s [evropskou] Komisí přijme vhodná prováděcí pravidla v souladu s ustanoveními článku 110 služebního řádu [úředníků Evropské unie].

[…]“

4

Mimoto rozhodnutí č. 2011/11 správní rady ACER ze dne 1. června 2011 o přijetí obecných prováděcích ustanovení upravujících postupy přijímání a zaměstnávání smluvních zaměstnanců ACER (dále jen „OPU“) v článku 6, nadepsaném „Délka smluv“, stanoví:

„1.   [Smluvní zaměstnanci ve smyslu článku 3a PŘOZ] mohou být zaměstnáni, pokud se jedná o jejich první smlouvu, na dobu nejméně tří měsíců a nejvýše pěti let.

2.   Ve funkčních skupinách II, III a IV se všechna prodloužení smluv uzavírají na [dobu určitou] nejméně tří měsíců a nejvýše pěti let. Druhé prodloužení bez přerušení, které vede ke smlouvě na dobu neurčitou, může být přiznáno pouze tehdy, když celková délka prvních dvou smluv dosahovala nejméně pěti let. [citované pasáže nejsou oficiálním překladem]

[…]“

5

Konečně článek 2 třetího pododstavce rozhodnutí č. 2013/11 ředitele ACER ze dne 28. května 2013 o prodloužení smluv před jejich uplynutím (dále jen „rozhodnutí č. 2013/11“) stanoví, že „v případě zaměstnance, který vykonává funkci na základě smlouvy na dobu určitou během období trvajícího více než rok a méně než [tři] roky, musí být rozhodnutí o prodloužení či neprodloužení smlouvy přijato a oznámeno nejpozději do [tří] měsíců před koncem uvedené smlouvy“.

6

Žalobkyně nastoupila k ACER dne 1. ledna 2011 jako smluvní zaměstnanec na základě článku 3a PŘOZ ve funkční skupině II s pátou platovou třídou a prvním platovým stupněm. Smlouva byla uzavřena na jeden rok do 31. prosince 2011, poté byla na základě dodatku poprvé prodloužena na dobu dvou let do 31. prosince 2013.

7

E-mailem ze dne 15. března 2013 informovala žalobkyně personální oddělení ACER (dále jen „personální oddělení“) o svém zájmu o druhé prodloužení své smlouvy. O tomto byl informován rovněž ředitel ACER (dále jen „ředitel“), jakožto orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv ACER (dále jen „OOUPS“).

8

Po obdržení e-mailu od personálního oddělení dne 1. října 2013, jímž byla žalobkyně informována, že „je vyřizováno prodloužení [její] smlouvy“ a že ředitel „[následující den] podepíše dokumenty“, jí byla nabídnuta dne 2. října 2013 smlouva smluvního zaměstnanec na základě článku 3a PŘOZ za stejných podmínek co do funkční skupiny, platové třídy a platového stupně, jaké obsahovala smlouva končící dne 31. prosince 2013, a to na dobu určitou dvou let, počínaje 1. lednem 2014.

9

Žalobkyně smlouvu nepodepsala a dne 9. října 2013 požádala personální oddělení o „opravu“, neboť měla za to, že ji tato nová smlouva nezařazuje do správného platového stupně a nepředstavuje prodloužení její původní smlouvy. Na základě elektronické korespondence mezi žalobkyní a oddělením ACER, informoval ředitel dne 31. října 2013 žalobkyni o tom, že před přijetím rozhodnutí vyčká stanoviska personálního oddělení.

10

Dne 11. listopadu 2013 oznámil ředitel žalobkyni, že v návaznosti na schůzku s personálním oddělením a právním oddělením ACER jsou zkoumány možnosti změny dodatku, kterým byla prodloužena původní smlouva na dobu dvou let, za účelem prodloužení této doby na čtyři roky. Žalobkyně v podstatě odpověděla, že se spoléhá na Agenturu v tom, že najde řešení, které bude v souladu s platnou právní úpravou, a že doufá v brzké obdržení „opravené verze […] prodloužení své smlouvy“.

11

E-mailem ze dne 25. listopadu 2013 se právní oddělení Agentury obrátilo na generální ředitelství (GŘ) Evropské komise „pro lidské zdroje a bezpečnost“ s dotazem, zda bylo v projednávané věci možné s ohledem na článek 6 OPU prodloužit žalobkyni smlouvu.

12

E-mailem ze dne 27. listopadu 2013 předložilo GŘ Komise „pro lidské zdroje a bezpečnost“ stanovisko svého oddělení „vztahy s veřejnou správou, agenturami a správními úřady“ oddělení lidských zdrojů. Toto právní stanovisko upřesnilo, že zamýšlené prodloužení není v souladu s čl. 6 odst. 2 OPU, ale také že samotné toto ustanovení je v rozporu s čl. 85 odst. 1 PŘOZ, neboť nepřipouští možnost výjimky. Stanovisko uvedlo, že za těchto okolností je třeba se řídit odůvodněním uvedeným rozsudku Komise v. Petrilli (T‑143/09 P, EU:T:2010:531) a mít za to, že OOUPS mohl prodloužit žalobkyni smlouvu za podmínky, že uvede důvody, proč za konkrétních okolností daného případu odůvodňuje zájem služby výjimku z čl. 6 odst. 2 OPU. Stanovisko rovněž uvedlo, že článek 6 OPU by mohl být změněn tak, aby upravoval možnost učinit výjimku doplněnou o případné procesní záruky.

13

Dne 12. prosince 2013 na setkání správní rady ACER upozornil ředitel členy správní rady na možnou neslučitelnost čl. 6 odst. 2 OPU s PŘOZ. Ze zápisu z této schůze vyplývá, že ředitel rovněž správní radu informoval o skutečnosti, že se ACER setkala s případem zaměstnance, jehož smlouva byla již jednou prodloužena, ačkoli celková délka původní smlouvy a prvního prodloužení nedosahovala pěti let, a že tedy pravděpodobně nebude moci být podruhé prodloužena.

14

E-mailem ze dne 19. prosince 2013 žalobkyně v podstatě oznámila řediteli, že je připravena podepsat návrh změny dodatku své původní smlouvy, která by prodloužila délku prvního prodloužení ze dvou na čtyři roky. Uvedla, že s tímto řešením nesouhlasí, ale že jiné k dispozici nemá, pokud chce pokračovat v práci pro Agenturu.

15

E-mailem a doporučeným dopisem ze dne 20. prosince 2013, jejichž přijetí žalobkyně potvrdila 20. a 23. prosince 2013 jí ředitel, jakožto OOUPS, sdělil své rozhodnutí neprodloužit jí smlouvu (dále jen „rozhodnutí o neprodloužení smlouvy“). Zdůraznil, že tohoto rozhodnutí lituje, přičemž upřesnil, že nenašel žádné řešení, které by bylo s ohledem na ustanovení čl. 85 odst. 1 PŘOZ a čl. 6 odst. 2 OPU právně uspokojivé. Rozhodnutí o neprodloužení smlouvy nijak neodkazovalo na stanovisko oddělení „vztahy s veřejnou správou, agenturami a správními úřady“, které GŘ Komise „pro lidské zdroje a bezpečnost“ doručilo oddělení lidských zdrojů e-mailem ze dne 27. listopadu 2013.

16

E-mailem ze dne 22. prosince 2013 připomněla žalobkyně řediteli různé možnosti, jež vyjmenovala, které Agentura postupně zvažovala při prodlužování její smlouvy, přičemž uvedla, že si jednoduše přeje pokračovat v práci pro ACER (dále jen „e-mail ze dne 22. prosince 2013“).

17

E-mailem ze dne 23. prosince 2013 ředitel žalobkyni znovu vyjádřil lítost nad tím, že nebylo nalezeno řešení pro prodloužení její smlouvy a že žádná ze zamýšlených možností nebyla shledána „dostatečně podložená na to, aby obstála“.

18

E-mailem ze dne 30. prosince 2013 požádala žalobkyně ředitele, aby odložil účinky rozhodnutí o neprodloužení smlouvy s tím, že zamýšlí podat stížnost, přičemž uvedla argumenty svého advokáta podporující prodloužení její smlouvy. Rovněž zdůraznila nečekanou povahu rozhodnutí o neprodloužení smlouvy a uvedla, že měla za to, že má nárok na výpovědní lhůtu.

19

E-mailem ze dne 31. prosince 2013 ředitel žalobkyni připomněl, že neexistuje žádná „právně schůdná“ možnost prodloužení její smlouvy, ujistil ji však, že oddělení lidských zdrojů a právní oddělení Agentury přezkoumá její situaci a že bude o případném příznivém závěru informována.

20

V e-mailu ze dne 3. ledna 2014 oznámila žalobkyně řediteli, že při přezkumu její situace by měla být zohledněna zásada řádné správy, dále možnost daná agenturám novým služebním řádem úředníků Evropské unie, který se použije od 1. ledna 2014, odchýlit se od obecných prováděcích ustanovení přijatých Komisí, zásada hierarchie právních norem, jasné znění čl. 85 odst. 1 PŘOZ a konečně rozpor článku 6 OPU s článkem 85 PŘOZ (dále jen „e-mail ze dne 3. ledna 2014“). Rovněž zdůraznila, že ačkoli projevila zájem o prodloužení smlouvy devět měsíců před jejím skončením, byla jí po doručení rozhodnutí o neprodloužení smlouvy dána výpovědní lhůta toliko v délce dvou pracovních dní.

21

Téhož dne 3. ledna 2014 informoval ředitel žalobkyni o skutečnosti, že byl její e-mail z téhož dne předán personálnímu oddělení a právnímu oddělení Agentury a že ji bude znovu kontaktovat, jakmile obdrží jejich odpovědi.

22

E-mailem ze dne 13. ledna 2014 informoval ředitel žalobkyni, že s pomocí personálního oddělení a právního oddělení Agentury přezkoumal její situaci s ohledem na argumenty obsažené v e-mailu ze dne 3. ledna 2014, ale že tyto dodatečné argumenty mu neposkytují právní oporu pro prodloužení smlouvy (dále jen „rozhodnutí ze dne 13. ledna 2014“). Dále dodal, že články 85 PŘOZ a 6 OPU nejsou neslučitelné, že OPU byla před přijetím předložena právnímu oddělení Komise, které nevzneslo žádné námitky ani připomínky v tomto ohledu a že způsob uplatňování článku 85 PŘOZ ve spojení s článkem 6 OPU mu v daném případě nedává možnost volby.

23

Žalobkyně navrhuje, aby Soud:

24

ACER navrhuje, aby Soud:

25

ACER tvrdí, že žaloba nebyla podána ve lhůtě stanovené v čl. 91 odst. 3 služebního řádu úředníků Evropské unie, ve znění platném před vstupem nařízení (EU, Euratom) č. 1023/2013 Evropského parlamentu a Rady ze dne 22. října 2013, kterým se mění služební řád úředníků Evropské unie a [PŘOZ] (dále jen „služební řád“), v platnost. E-mail ze dne 22. prosince 2013 i e-mail žalobkyně ze dne 19. prosince 2013 musí být považovány za stížnost proti rozhodnutí o neprodloužení smlouvy ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Agentura na tuto stížnost odpověděla e-mailem následující den 23. prosince 2013. Následné e-maily žalobkyně ze dne 30. prosince 2013 a ze dne 3. ledna 2014 toliko opakují původní stížnost. Proto obě rozhodnutí, která na ně odpovídají, jen potvrzují rozhodnutí obsažené v e-mailu ze dne 23. prosince 2013.

26

Tím, že podle ACER začala běžet lhůta k podání žaloby dne 23. prosince 2013, byla žaloba podaná dne 11. dubna 2014 podána opožděně.

27

Žalobkyně tvrdí, že je žaloba přípustná. Její právní zástupce na jednání žádal, aby mu bylo umožněno předložit nový dokument ve prospěch přípustnosti žaloby.

28

Je třeba připomenout, že přesnou právní kvalifikaci písemností zaslaných OOUPS žalobkyní před podáním žaloby může posoudit pouze Soud (v tomto smyslu viz rozsudek Politi/Fondation européenne pour la formation, C‑154/99 P, EU:C:2000:354, bod 16).

29

Dopis, jehož prostřednictvím úředník jednoznačně projevuje vůli zpochybnit rozhodnutí, které nepříznivě zasahuje do jeho postavení, ač výslovně nepožaduje zrušení dotčeného rozhodnutí jeho autorem ab initio, představuje stížnost ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu. V tomto ohledu má obsah aktu přednost před jeho formou (rozsudek Mendes v. Komise, F‑125/11, EU:F:2013:35, bod 34 a citovaná judikatura).

30

V projednávaném případě je třeba nejprve poukázat na to, že až e-mailem ze dne 3. ledna 2014 projevila žalobkyně jednoznačně vůli zpochybnit rozhodnutí o neprodloužení smlouvy, o jehož „přezkum“ žádala s uvedením několika podrobných důvodů (viz bod 20 tohoto rozsudku). E-mail ze dne 3. ledna 2014 tedy musí být považován za stížnost ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu.

31

Dále je třeba konstatovat, že v e-mailu ze dne 3. ledna 2014 vznesla žalobkyně námitky, které nebyly uvedeny v e-mailu ze dne 19. prosince 2013 ani ze dne 22. prosince 2013, konkrétně rozpor čl. 6 odst. 2 OPU s článkem 85 PŘOZ a porušení zásady hierarchie právních norem. Ředitel, jakožto OOUPS, na tyto námitky poprvé odpověděl až v rozhodnutí ze dne 13. ledna 2014. Proto začala lhůta k podání žaloby běžet v každém případě až dne 13. ledna 2014, kdy bylo toto rozhodnutí, přijaté v reakci na e-mail ze dne 3. ledna 2014 představující stížnost, oznámeno (k přípustnosti po sobě následujících námitek viz rozsudky Ghignone a další v. Rada, T‑44/97, EU:T:2000:258, bod 39;Collotte v. Komise, F‑58/07, EU:F:2008:170, bod 32 a citovaná judikatura, a D’Agostino v. Komise, F‑93/12, EU:F:2013:155, bod 30, který je předmětem kasačního opravného prostředku podaného k Tribunálu Evropské unie, věc T‑670/13 P). Žaloba podaná dne 11. dubna 2014 tedy nebyla podána opožděně.

32

Z uvedeného vyplývá, že námitka nepřípustnosti vznesená ACER vycházející z opožděnosti podání žaloby není opodstatněná a musí být zamítnuta, aniž by bylo nutné rozhodnout o návrhu žalobkyně na předložení nových důkazů.

33

Na podporu svého návrhového žádání směřujícímu ke zrušení uvedla žalobkyně jako hlavní žalobní důvod protiprávnost čl. 6 odst. 2 OPU s ohledem na čl. 85 odst. 1 PŘOZ a jako podpůrný žalobní důvod chybné odůvodnění rozhodnutí o neprodloužení smlouvy.

34

Během jednání však právní zástupce žalobkyně uvedl, že podpůrný žalobní důvod bere zpět.

35

Je tedy třeba se vypořádat s jediným žalobním důvodem vycházejícím z protiprávnosti čl. 6 odst. 2 OPU z hlediska čl. 85 odst. 1 PŘOZ.

36

Žalobkyně tvrdí, že čl. 6 odst. 2 OPU, na kterém je rozhodnutí o neprodloužení smlouvy založeno, je v rozporu s čl. 85 odst. 1 PŘOZ.

37

Podle žalobkyně zaprvé čl. 6 odst. 2 OPU, jenž OOUPS umožňuje druhé prodloužení smlouvy pouze za podmínky, že první dvě smlouvy pokrývají období nejméně pěti let, představuje odchýlení se od možnosti dosažení druhého prodloužení smlouvy smluvního zaměstnance stanovené v čl. 85 odst. 1 PŘOZ. Článek 6 odst. 2 OPU má podle ní za následek omezení působnosti čl. 85 odst. 1 PŘOZ tím, že pro přiznání druhého prodloužení stanovuje podmínku, kterou PŘOZ neobsahuje, a sice že dotčená osoba pracovala v rámci Agentury po dobu nejméně pěti let.

38

Taková odchylka je podle žalobkyně protiprávní vzhledem k hierarchii právních norem a skutečnosti, že ustanovení čl. 85 odst. 1 PŘOZ je jasné, úplné a přesné a neponechává administrativě žádný prostor pro uvážení, aby mohla mít za to, že některé smlouvy nelze podruhé prodloužit. Článek 6 odst. 2 OPU má podle žalobkyně ten účinek, že umožňuje Agentuře bránit prodloužení smlouvy na dobu neurčitou tím, že zaměstnanci svévolně navrhne původní smlouvu a první prodloužení v celkové délce nižší než požadovaných pět let.

39

Zadruhé vzhledem k tomu, že čl. 6 odst. 2 OPU má být podle žalobkyně vykládán jako odchylka nikoli od možnosti získání druhého prodloužení, ale od pravidla, podle něhož může být druhé prodloužení přiznáno toliko na dobu neurčitou, je třeba jej rovněž považovat za ustanovení odporující čl. 85 odst. 1 PŘOZ.

40

V tomto ohledu žalobkyně s odkazem na rozsudek Scheefer v. Parlament (F‑105/09, EU:F:2011:41, body 51 a 53 až 55) tvrdí, že pravidlo týkající se doby neurčité u druhého prodloužení bylo zavedeno za účelem ochrany stability zaměstnání, což bylo základním cílem směrnice 1999/70/ES Rady ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. L 175, s. 43; Zvl. vyd. 05/03, s. 368) a rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené dne 18. března 1999, která je k ní přiložená. Článek 85 odst. 1 PŘOZ musí být tedy vykládán široce, neboť jeho účelem je zabránit administrativě ve zneužití moci používáním po sobě jdoucích smluv na dobu určitou.

41

Konečně na jednání právní zástupce žalobkyně uvedl, že OPU byla přijata bez konzultace s výborem zaměstnanců Agentury a nebyla řádně zveřejněna.

42

ACER navrhuje zamítnutí žalobního důvodu, přičemž tvrdí, že čl. 6 odst. 2 OPU není v rozporu s čl. 85 odst. 1 PŘOZ, a rozhodnutí o neprodloužení smlouvy tedy není stiženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení.

43

ACER zaprvé uvádí, že v souladu s rozsudkem Komise v. Macchia (T‑368/12 P, EU:T:2014:266, bod 60), který lze v projednávaném případě použít per analogiam, nemůže být čl. 85 odst. 1 PŘOZ vykládán v tom smyslu, že měl za cíl zajistit kontinuitu zaměstnání smluvních zaměstnanců.

44

Zadruhé ACER uvádí, že podle judikatury nemá smluvní zaměstnanec, který má smlouvu na dobu určitou, v zásadě nárok na prodloužení své smlouvy, jelikož toto prodloužení je pouhou možností, která podléhá podmínce, že je v souladu se zájmem služby. Administrativa má v oblasti prodlužování smluv širokou posuzovací pravomoc. Doba pracovního poměru mezi orgánem a smluvním zaměstnancem se podle ACER řídí smlouvou uzavřenou mezi stranami.

45

Proto lze, pokud to nevede ke zneužívání smluv na dobu určitou, prodloužení smluv podmínit. ACER toto prodloužení podmínil prostřednictvím OPU, která transparentně upřesňují kritéria, kterými se řídí rozhodnutí o prodloužení smluv. OPU „doplňují a jsou v souladu“ s čl. 85 odst. 1 PŘOZ.

46

Zatřetí čl. 6 odst. 2 OPU následuje model, který Komise navrhla v roce 2011, aby jednak harmonizovala právní úpravu agentur a jednak zajistila „symetričnost v zacházení se smluvními a dočasnými zaměstnanci“ s cílem zabránit tomu, aby smluvní zaměstnanci nemohli získat smlouvu na dobu neurčitou v kratší době než dočasní zaměstnanci v rámci téže agentury. Komise mimo to „schválila“ prováděcí nařízení ACER.

47

ACER kromě toho uvádí, že nebyla schopna plně dodržet postup stanovený v rozhodnutí č. 2013/11, neboť v projednávaném případě nebyl naplněn „základní předpoklad [,] a to způsobilost k prodloužení smlouvy“.

48

Nakonec ACER na jednání uvedla, že výtky vznesené právním zástupcem žalobkyně během uvedeného jednání vycházející z nedostatku konzultace OPU s výborem zaměstnanců Agentury před jejich přijetím a nedostatku jejich zveřejnění jsou nové, a tedy nepřípustné.

49

V rámci návrhového žádání na zrušení rozhodnutí o neprodloužení smlouvy namítá žalobkyně protiprávnost čl. 6 odst. 2 OPU s ohledem na čl. 85 odst. 1 PŘOZ.

50

Podle čl. 85 odst. 1 PŘOZ „Smlouvy smluvních zaměstnanců uvedených v článku 3a [PŘOZ] se mohou uzavírat na dobu určitou v délce nejméně tří měsíců a nejvýše pěti let. Nemohou být obnoveny více než jednou na dobu nejvýše pěti let. Souhrnná délka trvání počáteční smlouvy a prvního obnovení nesmí být u funkční skupiny I kratší šesti měsíců a u ostatních funkčních skupin kratší devíti měsíců. Každé další obnovení musí být na dobu neurčitou. […]“

51

Jak správně uvedla i ACER, je třeba připomenout, že ačkoli čl. 85 odst. 1 PŘOZ upravuje možnost druhého prodloužení, nejedná se o nárok dotyčného ani o záruku jisté kontinuity zaměstnání, ale o možnost ponechanou na úvaze OOUPS. Podle judikatury totiž mají orgány široký prostor pro uvážení při organizaci své vnitřní struktury v závislosti na úkolech, které jsou jim svěřeny, a v rámci přidělování zaměstnanců na pracovní místa, které mají k dispozici, s ohledem na tyto úkoly, za podmínky, že se toto přidělování uskutečňuje v zájmu služby (v tomto smyslu viz rozsudky Komise v. Petrilli, EU:T:2010:531, bod 34 a citovaná judikatura, a Komise v. Macchia, EU:T:2014:266, body 49 a 60).

52

Nicméně čl. 6 odst. 2 OPU podmiňuje možnost získání druhého prodloužení smlouvy na dobu neurčitou podmínkou sine qua non, podle níž původní smlouva a první prodloužení musí být o celkové délce nejméně pěti let. Pokud by nebyla tato podmínka splněna, je jakákoli možnost prodloužení, na žádost i ex officio, obligatorně vyloučena.

53

Platím přitom, že když jsou orgán nebo agentura oprávněny přijímat obecná prováděcí ustanovení, kterými se doplňují nebo provádějí ustanovení služebního řádu nebo PŘOZ, která jsou hierarchicky nadřazená a závazná, nemůže příslušný orgán jednat contra legem zejména přijetím ustanovení, jejichž použití by bylo v rozporu s účelem ustanovení služebního řádu nebo by je zbavilo veškerého užitečného účinku, ani se zprostit povinnosti dodržovat obecné právní zásady, jako jsou zásada řádné správy, zásada rovného zacházení a ochrana legitimního očekávání (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Petrilli, EU:T:2010:531, bod 35 a citovaná judikatura).

54

Podle judikatury totiž obecná prováděcí ustanovení přijatá podle čl. 110 prvního pododstavce služebního řádu mohou stanovit kritéria, kterými se má řídit administrativa při výkonu diskreční pravomoci nebo při konkretizaci významu ustanovení služebního řádu, která nejsou jasná. Avšak tato obecná prováděcí ustanovení nemohou zpřesněním jasného ustanovení služebního řádu platně zúžit rozsah působnosti použití služebního řádu nebo PŘOZ ani stanovit pravidla, která by se odchylovala od ustanovení vyšší právní síly, jako jsou ustanovení služebního řádu a PŘOZ nebo obecné právní zásady (rozsudky Brems v. Rada, T‑75/89, EU:T:1990:88, bod 29 a citovaná judikatura, a Ianniello v. Komise, T‑308/04, EU:T:2007:347, bod 38 a citovaná judikatura).

55

V rozsudku Brems v. Rada (EU:T:1990:88, bod 30) Soud prvního stupně Evropských společenství prohlásil články 3 a 7 rozhodnutí Rady ze dne 15. března 1976 o přijetí obecných prováděcích ustanovení čl. 2 odst. 4 přílohy VII služebního řádu za protiprávní na základě toho, že snahou o zpřesnění výrazu „jakákoli osoba“ nacházejícím se v čl. 2 odst. 4 přílohy VII služebního řádu uvedenými články 3 a 7 stanovil omezení minimálního a maximálního věku osob považovaných za vyživované dítě a tímto způsobem automaticky vyloučil z rozsahu působnosti čl. 2 odst. 4 přílohy VII služebního řádu všechny osoby, které se nacházely mimo toto věkově rozpětí, čímž zbavily orgán oprávněný ke jmenování možnosti výkonů jeho posuzovací pravomoci v každém konkrétním případě.

56

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba konstatovat, že čl. 6 odst. 2 OPU omezuje rozsah působnosti čl. 85 odst. 1 PŘOZ , neboť stanoví dodatečnou podmínku prodloužení smlouvy smluvního zaměstnance ve smyslu článku 3a PŘOZ, která není stanovena PŘOZ a brání výkonu posuzovací pravomoci svěřené administrativě, aniž by takové omezení mohlo být objektivně odůvodněno zájmem služby. Bez výslovného zmocnění v tomto směru nemůže takové interní rozhodnutí ACER s obecnou působností, jakými jsou OPU, platně omezit rozsah výslovného pravidla stanoveného služebním řádem nebo PŘOZ (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Petrilli, EU:T:2010:531, body 31 a 36 a citovaná judikatura).

57

Kromě toho nelze souhlasit s argumenty předloženými ACER týkajícími se cílů, jež byly sledovány přijetím OPU.

58

Zaprvé ani nezbytnost harmonizace postupů agentur a Komise v oblasti přijímání a zaměstnávání smluvních zaměstnanců ani nezbytnost zajistit „symetričnost“ v zacházení mezi dočasnými a smluvními zaměstnanci, pokud jde o délku zaměstnání podmiňující uzavření smlouvy na dobu neurčitou, i kdyby byly uvedené potřeby prokázány, nemohou odůvodnit nedodržení zásady hierarchie právních norem.

59

Zadruhé skutečnost, že je ustanovení čl. 6 odst. 2 OPU totožné s ustanovením článku 6 rozhodnutí Komise C (2004) 1313 ze dne 7. dubna 2004, kterým se stanoví obecná prováděcí ustanovení upravující postupy přijímání a zaměstnávání smluvních zaměstnanců v Komisi, nemůže odůvodnit skutečnost, že se OOUPS automaticky zříká své posuzovací pravomoci v oblasti prodlužování smluv smluvních zaměstnanců. Navíc je třeba poznamenat, že článek 6 rozhodnutí Komise C (2011) 1264 ze dne 2. března 2011 o obecných prováděcích ustanoveních k čl. 79 odst. 2 PŘOZ upravující podmínky zaměstnávání smluvních zaměstnanců Komisí na základě článků 3a a 3b PŘOZ, který byl přijat před OPU, již nepodmiňuje získání druhého prodloužení minimální dobou trvání původní smlouvy a prvního prodloužení.

60

ACER v žalobní odpovědi rovněž uvádí, že „Agentura interně uvažovala o možnosti zvláštního přístupu“, ale že v projednávaném případě „hodnocení [žalobkyně] za roky 2011 a 2012 neposkytlo dostatek důkazů o výjimečných pracovních výkonech, které by umožnily odůvodnit odchýlení se od použitelné právní úpravy“.

61

Takový argument však není s to odpověď na námitku protiprávnosti v tom, že čl. 6 odst. 2 OPU nestanoví žádnou výjimku z podmínky vyžadující celkovou délku původní smlouvy a prvního prodloužení nejméně pěti let.

62

V každém případě z písemností ve spise a zejména z rozhodnutí o neprodloužení smlouvy vyplývá, že ACER odmítla prodloužit smlouvu žalobkyně pouze z toho důvodu, že v projednávaném případě nebyla splněna podmínka celkové délky původní smlouvy a prvního prodloužení nejméně pěti let stanovená v čl. 6 odst. 2 OPU.

63

Podle ustálené judikatury přitom sice může administrativa v rámci systému opravných prostředků stanoveného v článcích 90 a 91 služebního řádu dospět k tomu, že při výslovném zamítnutí stížnosti změní důvody, na základě kterých přijala napadený akt, avšak k takovéto změně nemůže dojít, když je rozhodnutí výslovně zamítající stížnost přijato po podání žaloby směřující proti napadenému aktu k Soudu. Administrativa kromě toho nemůže v průběhu soudního řízení nahradit původní chybné odůvodnění zcela novým odůvodněním (rozsudek Allen v. Komise, F‑23/10, EU:F:2011:162, bod 98).

64

Odůvodnění rozhodnutí o neprodloužení smlouvy založené na pracovním výkonu žalobkyně poprvé uplatněné v průběhu soudního řízení nemůže být Soudem v rámci přezkumu legality rozhodnutí o neprodloužení smlouvy zohledněno.

65

Soud pro úplnost dodává, že toto odůvodnění je zjevně v rozporu s písemnostmi založenými ve spise, z nichž vyplývá, že Agentura několikrát projevila přání zachovat zaměstnanecký poměr s žalobkyní.

66

Vzhledem k výše uvedenému a zejména ve světle judikatury citované v bodech 53 až 56 tohoto rozsudku, je třeba vyhovět námitce protiprávnosti čl. 6 odst. 2 OPU a zrušit rozhodnutí o neprodloužení smlouvy, aniž je třeba rozhodnout o dvou nových důvodech přednesených na jednání právním zástupcem žalobkyně.

67

Žalobkyně tvrdí, že utrpěla významnou nemajetkovou újmu, kterou nelze nahradit zrušením rozhodnutí o neprodloužení smlouvy, z důvodu pozdního přijetí a oznámení rozhodnutí o neprodloužení smlouvy ze strany ACER v rozporu s článkem 2 rozhodnutí č. 2013/11, jež za tímto účelem stanoví lhůtu tří měsíců před skončením platnosti dotčené smlouvy.

68

Žalobkyně uvádí, že rozhodnutí o neprodloužení smlouvy jí bylo oznámeno až 20. prosince 2013, tedy několik dní před skončením platnosti její smlouvy dne 31. prosince 2013, ačkoli od měsíce října byla neustále ujišťována o tom, že bude nalezeno řešení a její smlouva bude prodloužena. Nejistota a psychický tlak pramenící z tohoto zpoždění vedly k tomu, že žalobkyně byla připravena přijmout nabídku ze dne 19. prosince 2013, o níž věděla, že je protiprávní a v rozporu s jejími dlouhodobými zájmy. Průtahy při prodlužování smlouvy znásobily negativní účinky rozhodnutí o neprodloužení smlouvy. Po oznámení tohoto rozhodnutí se u žalobkyně ostatně projevila akutní stresová reakce diagnostikovaná dne 23. prosince 2013.

69

Žalobkyně navrhuje, aby Soud stanovil ex æquo et bono výši náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěla. Podle žalobkyně je přiměřená částka 10000 eur.

70

ACER připouští, že rozhodnutí č. 2013/11 nebylo v projednávaném případě respektováno, přesto navrhuje zamítnutí návrhového žádání na náhradu újmy. Zaprvé žalobkyně podle ACER nepředložila žádný důkaz na podporu tvrzení týkajícího se jejího zdravotního stavu a v každém případě nebyla prokázána příčinná souvislost mezi pozdním přijetím rozhodnutí o neprodloužení smlouvy a zhoršením zdravotního stavu žalobkyně.

71

Zadruhé ACER uvádí, že na prodloužení smlouvy není právní nárok a že žalobkyně věděla od uzavření prvního dodatku v roce 2011 o tom, že její smlouva nemůže být podruhé prodloužena z důvodu nesplnění podmínky stanovené v čl. 6 odst. 2 OPU. Agentura ji upozornila na právní obtíže spojené s prodloužením její smlouvy.

72

Zatřetí při hledání přijatelného právního řešení k zachování pracovního poměru žalobkyně během října až prosince 2013 dostála ACER své povinnosti řádné péče, když v tomto ohledu prokázala ohleduplnost a porozumění.

73

Podpůrně má ACER za to, že náhrada nemajetkové újmy musí být snížena s ohledem na to, že žalobkyně byla nezaměstnaná toliko tři měsíce, než začala pracovat pro Radu Evropské unie na pozici přinejmenším ekvivalentní s tou, jež zastávala v rámci ACER. Mimoto měla žalobkyně možnost snížit, či dokonce zamezit negativním důsledkům spojeným s koncem jejího zaměstnaneckého poměru u ACER, neboť v posledních měsících své práce v rámci Agentury obdržela několik pracovních nabídek z jiných evropských institucí.

74

Podle článku 2 třetího pododstavce rozhodnutí č. 2013/11 v případě, že zaměstnanec vykonává činnost na základě smlouvy na dobu určitou během období více než jednoho roku a méně než tří let, musí být rozhodnutí o prodloužení či neprodloužení smlouvy přijato a oznámeno nejpozději tři měsíce před koncem uvedené smlouvy.

75

V projednávaném případě je ovšem nesporné, že rozhodnutí o neprodloužení smlouvy bylo žalobkyni oznámeno dne 20. prosince 2013, tedy pouze jedenáct dní před skončením platnosti její smlouvy k 31. prosinci 2013, a tedy ve zjevném rozporu s článkem 2 třetího pododstavce rozhodnutí č. 2013/11.

76

Kromě toho ačkoli bylo rozhodnutí č. 2013/11 přijato dne 28. května 2013, byl čl. 6 odst. 2 OPU, na kterém OOUPS založil odůvodnění rozhodnutí o neprodloužení smlouvy, v platnosti od 1. června 2011. ACER, kterou žalobkyně upozornila více než devět měsíců před skončením platnosti její smlouvy, měla k dispozici dostatek času k nalezení řešení k prodloužení smlouvy, aniž by byla nucena překročit lhůtu pro přijetí rozhodnutí.

77

Je tedy třeba konstatovat, že se ACER dopustila pochybení, které je způsobilé založit nárok na náhradu škody.

78

Mimoto v rozporu s tím, co tvrdí ACER, prokázala žalobkyně právně dostačujícím způsobem existenci nemajetkové újmy vyplývající z nejistoty, jež charakterizovala její profesní život během posledních měsíců plnění její smlouvy z důvodu neexistence rozhodnutí o pokračování jejího zaměstnaneckého poměru k ACER, jakož i existenci příčinné souvislosti mezi pozdním přijetím rozhodnutí o neprodloužení smlouvy a uvedenou nemajetkovou újmou.

79

Navíc hledání zaměstnání zahájené žalobkyní i skutečnost, že během posledních měsíců pracovní činnosti v rámci Agentury obdržela a odmítla několik pracovních nabídek, spíše svědčí o tom, že její pracovní výkony byly na dobré úrovni, a nadto ilustrují situaci nejistoty, do které ji ACER uvedla.

80

Konečně žalobkyně prokázala, že zrušení rozhodnutí o neprodloužení smlouvy není dostatečné k nápravě utrpěné nemajetkové újmy zejména vzhledem k nedodržení článku 2 třetího pododstavce rozhodnutí č. 2013/11 ze strany ACER.

81

Proto, aniž by tím byla dotčena opatření, která je ACER povinna přijmout v důsledku zrušení rozhodnutí o neprodloužení smlouvy, je třeba vyhovět návrhovému žádání znějícímu na náhradu škody a uložit ACER povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nemajetkové újmy stanovenou ex æquo et bono na 7000 eur.

82

Podle článku 101 jednacího řádu, s výhradou ostatních ustanovení osmé kapitoly druhé hlavy uvedeného řádu, ponese účastník řízení, který neměl úspěch ve věci, vlastní náklady řízení a bude mu uložena náhrada nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení, pokud to druhý účastník řízení požadoval. Podle čl. 102 odst. 1 téhož řádu může Soud v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že účastník řízení, který neměl úspěch ve věci, ponese vlastní náklady řízení, ale že se mu uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení nebo se mu tato náhrada nákladů řízení neuloží.

83

Z důvodů uvedených v tomto rozsudku vyplývá, že účastníkem řízení, který neměl ve věci úspěch je ACER. Žalobkyně kromě toho ve svých návrhových žádáních výslovně požadovala, aby byla ACER uložena náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že okolnosti projednávané věci neodůvodňují použití ustanovení čl. 102 odst. 1 jednacího řádu, musí ACER nést vlastní náklady řízení a nahradit náklady vynaložené žalobkyní.

Z těchto důvodů

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (třetí senát)

rozhodl takto: