Účastníci řízení
Odůvodnění rozsudku
Výrok

Účastníci řízení

Ve věci F‑31/14,

jejímž předmětem je žaloba na základě článku 270 SFEU, který se použije na Smlouvu o ESAE podle jejího článku 106a,

Philippe Colart, úředník Evropského parlamentu, s bydlištěm v Bastogne (Belgie), a další žalobci, jejichž jména jsou uvedena v příloze, zastoupení A. Salerno, advokátkou,

žalobci,

proti

Evropskému parlamentu, zastoupenému O. Caisou-Rousseauem a S. Alves, jako zmocněnci,

žalovanému,

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (druhý senát),

ve složení M. I. Rofes i Pujol, předsedkyně, K. Bradley a J. Svenningsen (zpravodaj), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: X. Lopez Bancalari, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 30. září 2014,

vydává tento

Rozsudek

Odůvodnění rozsudku

1. Žalobou došlou kanceláři Soudu dne 29. března 2014 se P. Colart a další žalobci, jejichž jména jsou uvedena v příloze, domáhají zrušení výsledků voleb do výboru zaměstnanců Evropského parlamentu, jak byly zveřejněny a oznámeny sborem skrutátorů dne 28. listopadu 2013 a potvrzeny uvedeným sborem po zamítnutí stížnosti žalobců.

Právní rámec

Služební řád

2. Článek 9 služebního řádu úředníků Evropské unie, ve znění použitelném na spor (dále jen „služební řád“), stanoví:

1. „Zřizuje se

a) v rámci každého orgánu:

– výbor zaměstnanců případně rozdělený na oddělení pro různá místa zaměstnání,

[…]

kter[ý] vykonáv[á] funkce stanovené tímto služebním řádem.

2. Složení a podrobnosti činnosti [tohoto subjektu] stanoví každý orgán v souladu s přílohou II [služebního řádu].

[…]“

3. Článek 1 druhý pododstavec přílohy II služebního řádu stanoví:

„Podmínky voleb do výboru zaměstnanců, pokud není rozčleněn na místní sekce, nebo voleb do místních sekcí, pokud je výbor zaměstnanců rozčleněn na místní sekce, stanoví shromáždění úředníků orgánu činného v příslušném místě zaměstnání. Orgán však může rozhodnout, že o postupu voleb nechá rozhodnout své zaměstnance v referendu. […]“

Předpisy pro zastoupení zaměstnanců Parlamentu

4. Výbor zaměstnanců Parlamentu přijal dne 6. února 2012 na základě přílohy II služebního řádu předpisy pro zastoupení zaměstnanců (dále jen „PZZ“), které byly dne 4. dubna 2012 přijaty v referendu uspořádaném mezi zaměstnanci tohoto orgánu.

5. Článek 8 odst. 1 a 2 PZZ stanoví:

„1. Valná hromada [zaměstnanců, složená ze všech voličů výboru zaměstnanců] na základě společného návrhu opírajícího se o kandidátní listiny s nejméně jedním zvoleným zástupcem odstupujícího výboru zaměstnanců zvolí z řad voličů nejméně jednoho skrutátora a tři přísedící z každé kandidátní listiny.

2. Členové sboru skrutátorů nesmějí být členy výboru zaměstnanců ani kandidovat ve volbách do výboru zaměstnanců. […]“

6. Na základě čl. 20 odst. 1 a 2 PZZ „sbor [skrutátorů] tvoří skrutátoři“ a tento sbor „odpovídá za organizaci a průběh voleb do výboru zaměstnanců a jiných voleb a referend a konzultací pořádaných podle těchto předpisů“.

7. Článek 26 PZZ stanoví:

„1. Volby organizuje sbor skrutátorů.

2. Sbor skrutátorů má na organizaci voleb lhůtu minimálně [40] pracovních dnů.

3. Na žádost sboru skrutátorů může generální tajemník [Parlamentu] jmenovat dva pozorovatele – z nichž jeden je z právní služby –, kteří se účastní schůzí sboru skrutátorů, na nichž se projednávají otázky týkající se voleb do výboru zaměstnanců.“

8. Článek 39 PZZ stanoví:

„1. Po ukončení sčítání hlasů sbor skrutátorů přijme a zveřejní seznam zvolených kandidátů.

2. Nezvolení kandidáti z každé listiny jsou uvedeni v zápisu a seřazeni podle počtu získaných hlasů.

3. Sbor skrutátorů vyhotoví zápis ve lhůtě nejvýše [25] pracovních dnů ode dne zveřejnění seznamu zvolených kandidátů, a to poté, co budou vyřízeny případné stížnosti podle článku 42 těchto předpisů.

4. Kopii zápisu a seznamu zvolených kandidátů sbor zašle generálnímu tajemníkovi [Parlamentu] a nejstaršímu zvolenému kandidátovi a zveřejní je na intranetových stránkách sboru skrutátorů.“

9. Článek 41 PZZ stanoví:

„Sbor skrutátorů je jediný příslušný k rozhodování jakýchkoli sporů nebo vyřizování stížností týkajících se organizace voleb do výboru zaměstnanců, s výhradou odvolání [s výhradou žaloby] k Soudnímu dvoru Evropské unie. Tyto stížnosti musí být zaslány sboru skrutátorů písemně ve lhůtě deseti pracovních dnů od oznámení rozhodnutí nebo aktu, které jsou předmětem stížnosti. Sbor skrutátorů odpoví na tyto stížnosti ve lhůtě deseti pracovních dnů ode dne, kdy je obdržel.“

10. Článek 42 PZZ stanoví:

„Stížnosti týkající se průběhu voleb musí být zaslány písemně sboru skrutátorů ve lhůtě deseti pracovních dnů od dne zveřejnění seznamu zvolených kandidátů. Sbor skrutátorů odpoví na tyto stížnosti ve lhůtě deseti pracovních dnů ode dne, kdy je obdržel.“

11. Podle článku 45 PZZ jsou návrhy změn PZZ předkládány buď výborem zaměstnanců, nebo nebo na základě žádosti podepsané nejméně 200 voliči, a jsou-li tyto návrhy schváleny valnou hromadou, musí být ve lhůtě 20 pracovních dnů předloženy voličům k potvrzení v referendu.

12. Článek 47 PZZ upřesňuje, že „[tyto] předpisy, uložené dne 20. června 2012 u generálního tajemníka […] [P]arlamentu, budou předány na vědomí předsedovi a předsednictvu […] [P]arlamentu“.

Skutkový základ sporu

13. Žalobci byli v roce 2013 členy odborové organizace „Solidarité pour les agents et fonctionnaires européens“ (dále jen „SAFE“). Jejím předsedou byl P. Colart, politickým tajemníkem pak p. Vienne.

14. Poté, co se dne 21. června 2013 konala mimořádná valná hromada členů SAFE, vyvstal uvnitř této odborové organizace spor o složení jejího výkonného výboru, když devět členů SAFE vedených P. Colartem (dále jen „Colart a další“) si stejně jako jiná skupina členů SAFE vedená p. Ciuffredou nárokovalo postavení legitimních zástupců uvedené odborové organizace. Obě skupiny členů SAFE se přely o přístup ke schránce elektronické pošty, kterou organizaci SAFE poskytl Parlament, a to jak před unijním soudem (viz usnesení Colart a další v. Parlament, F‑87/13, EU:F:2014:53), tak před lucemburskými soudy.

15. Vzhledem k volbám do výboru zaměstnanců Parlamentu, jež se měly uskutečnit na podzim roku 2013, se Colart a další nakonec rozhodli nevystupovat pod hlavičkou „SAFE“, dokud spor mezi nimi a další skupinou členů SAFE, vedenou naposledy p. Guccionem (dále jen „Guccione a další“), nebude vyřešen. Dne 20. září 2013 Colart a další předložili sboru skrutátorů pro účely uvedených voleb kandidátní listinu nazvanou „SAFETY“ (dále jen „kandidátní listina SAFETY“), ale elektronickou poštou z téhož dne adresovanou předsedovi sboru skrutátorů tento sbor upozornili na důsledky případného, podle nich neoprávněného a podvodného užívání názvu „SAFE“ kandidátní listinou vedenou p. Guccionem (dále jen „kandidátní listina SAFE“). Podle žalobců měli Colart a další „obezřetný a rozumný přístup, [kterým] chtěli docílit především toho, aby nebyl ‚pošpiněn‘ demokratický volební proces tím, že by se sbor skrutátorů musel vypořádávat s podáním dvou konkurujících si kandidátních listin, z nichž by si každá nárokovala [legitimní] užívání názvu ‚SAFE‘, s [následným] rizikem vlny žalob, jež by paralyzovaly kalendář volebních činností“.

16. Poté, co sbor skrutátorů dne 25. září 2013 zveřejnil kandidátní listiny pro volby do výboru zaměstnanců, zaslali Colart a další e-mail Guccionemu a dalším, kteří kandidovali na listině SAFE, v němž je informovali, že jsou majiteli loga „SAFE“ zaregistrovaného u Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM), a pokud by Guccione a další toto logo použili, budou se Colart a další soudní cestou domáhat náhrady škody způsobené jeho protiprávním používáním.

17. Dne 10. října 2013 dal Parlament Colartovi a dalším k dispozici schránku elektronické pošty nazvanou „SAFETY“.

18. První kolo voleb do výboru zaměstnanců proběhlo ve dnech od 14. do 23. října 2013. Druhé kolo se konalo od 18. do 27. listopadu téhož roku.

19. Poté, co sbor skrutátorů dne 28. listopadu 2013 zveřejnil výsledky voleb do výboru zaměstnanců Parlamentu, podal P. Colart jakožto „osoba odpovědná za kandidátní listinu SAFETY“ k tomuto sboru dne 12. prosince 2013 „stížnost na základě článku 42 [PZZ] na výsledky voleb […]“. Tato stížnost byla v kopii zaslána mimo jiné i předsedovi Parlamentu a generálnímu tajemníkovi tohoto orgánu. P. Colart, vystupující jménem kandidátní listiny SAFETY, v této stížnosti sboru skrutátorů vytkl, že nepřijal opatření ani neodpověděl na jeho zprávu ze dne 20. září 2013 ani se nezabýval otázkou použití označení „SAFE“ pro účely voleb. Napadl rovněž skutečnost, že kandidátní listina SAFE, vedená p. Guccionem, získala čtyři křesla z šesti křesel přiznaných úředníkům nebo zaměstnancům s místem výkonu práce v Lucemburku (Lucembursko).

20. Ve stížnosti zaslané sboru skrutátorů jménem kandidátní listiny SAFETY se P. Colart domáhal, aby „volby byly v plném rozsahu zrušeny z důvodu, že neproběhly čestně a bylo během nich použito nekalých metod a praktik“. Podpůrně P. Colart napadl skutečnost, že sboru skrutátorů předsedal p. Tilotta, člen skupiny Guccione a další, která se prohlásila za skupinu legitimních členů výkonného výboru SAFE, a jménem kandidátní listiny SAFETY se domáhal toho, aby hlasovací lístky byly ručně přepočítány. Poukazoval přitom na pochybení při otvírání volebních uren po skončení prvního kola a uzamykání údajně zabezpečených místností, kde probíhalo hlasování, a vyjádřil pochybnosti stran věrohodnosti výsledků, neboť mezi 29 osobami zvolenými do výboru zaměstnanců nefiguroval ani jeden kandidát pracující na Generálním ředitelství pro překlady, které přesto představuje 20 % personálu Parlamentu, a pouze šest zvolených kandidátů pracuje v Lucemburku.

21. Dopisem ze dne 19. prosince 2013 (dále jen „rozhodnutí sboru skrutátorů ze dne 19. prosince 2013“ nebo „rozhodnutí o zamítnutí stížnosti podané sboru skrutátorů“) odpověděl sbor skrutátorů na stížnost podanou P. Colartem jakožto osobou odpovědnou za kandidátní listinu SAFETY a uvedl, že vzhledem k neexistenci závazného soudního rozhodnutí týkajícího se názvu „SAFE“ je povinen akceptovat všechny názvy kandidátních listin, tak jsou navrhovány jejich odpovědnými osobami, a to tím spíše, že Colart a další rozhodnutím předložit kandidátní listinu pod názvem „SAFETY“ předešli veškerým rizikům záměny, jež by mohla u voličů vyvolat existence dvou konkurenčních kandidátních listin téhož jména.

22. Pokud jde o věrohodnost výsledku hlasování, sbor skrutátorů P. Colartovi sdělil, že počet nevyplněných hlasovacích lístků byl systematicky ověřován při otevření i uzavření volebních místností, které byly ostatně zabezpečeny elektronickým uzamykáním, a že nebylo zjištěno žádné pochybení, což umožňuje vyloučit podezření, že by urny mohly být otevřeny a naplněny hlasovacími lístky namísto již odevzdaných hlasovacích lístků.

23. Pokud jde o žádost o přepočítání hlasovacích lístků, sbor skrutátorů P. Colartovi sdělil, že bylo jednomyslně rozhodnuto, že k tomuto přepočítání nedojde, neboť není dán sebemenší rozumný a průkazný argument, jímž by mohl být tento postup odůvodněn.

24. A konečně stran volebních výsledků sbor skrutátorů zdůraznil, že mu nepřísluší provádění jakýchkoli politických analýz a již vůbec ne komentovat příslušnost zvolených kandidátů k tomu či onomu generálnímu ředitelství Parlamentu. Pokud jde o počet zvolených kandidátů s místem výkonu práce v Lucemburku, ten je zcela v souladu s požadovaným minimem stanoveným v PZZ.

Návrhová žádání účastníků řízení a řízení

25. Žalobci navrhují, aby Soud:

– zrušil výsledky voleb do výboru zaměstnanců konaných na podzim 2013, jejichž výsledky byly oficiálně zveřejněny dne 28. listopadu 2013;

– uložil Parlamentu náhradu nákladů řízení.

26. Parlament navrhuje, aby Soud:

– odmítl žalobu společnosti jako nepřípustnou nebo podpůrně tuto žalobu zamítl jako neopodstatněnou;

– uložil žalobcům náhradu nákladů řízení.

27. Dopisem soudní kanceláře ze dne 15. září 2014 položil Soud v rámci organizačních procesních opatření otázky účastníkům řízení, na něž tito účastníci řádně odpověděli ve stanovené lhůtě.

28. Žalobci vysvětlili, že se po vyhlášení výsledků voleb nechtěli obracet na orgán oprávněný ke jmenování (dále jen „OOJ“) a že uvedli některé osoby oprávněné jednat jménem OOJ v kopii stížnosti adresované sboru skrutátorů pouze v zájmu transparentnosti a zdvořilosti. Potvrdili rovněž, že rozhodnutím, jehož zrušení se domáhají, je rozhodnutí o vyhlášení výsledků voleb, neboť rozhodnutí sboru skrutátorů ze dne 19. prosince 2013 podle jejich názoru pouze potvrdilo výsledky vyhlášené dne 28. listopadu 2013.

29. Žalobci kromě toho uvedli, že v návaznosti na rozhodnutí sboru skrutátorů ze dne 19. prosince 2013 se neobrátili na OOJ s dotazem týkajícím se účelnosti podání stížnosti na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu, neboť takováto stížnost by byla zbytečným krokem, protože OOJ není sboru skrutátorů nadřízen, a tudíž v zásadě nemůže měnit rozhodnutí uvedeného sboru. Kromě toho mají žalobci za to, že podle jejich chápání článku 41 PZZ a vzhledem k předpokladu, že se OOJ nemá vměšovat do volebního procesu při volbách do výboru zaměstnanců, má Soud na základě článku 41 PZZ pravomoc přímo posoudit legalitu rozhodnutí sboru skrutátorů.

30. Žalobci sice uznávají, že OOJ, byť není sboru skrutátorů nadřízen, podle judikatury může či dokonce musí zasáhnout a změnit rozhodnutí, ukáže-li se, že jsou protiprávní, avšak zasazují se o „další vývoj judikatury v tom směru, že OOJ nemůže do volebního procesu vůbec zasahovat“.

31. Parlament před Soudem potvrdil, že na sbor skrutátorů nepřenesl rozhodovací pravomoc, jež by tento sbor opravňovala k tomu, aby přijímal rozhodnutí jménem a na účet OOJ. Konkrétně je pravomoc rozhodovat o stížnostech podaných na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu svěřena výlučně předsednictvu, předsedovi a generálnímu tajemníkovi tohoto orgánu.

32. Parlament uvedl, že své zaměstnance specificky neinformoval o tom, že subjekty zastupující zaměstnance se přijetím takové úpravy, jako jsou PZZ, nemohou odchýlit od takového ustanovení služebního řádu, jakým je čl. 90 odst. 2, avšak zároveň Soud informoval, že jiní kandidáti účastnící se voleb do výboru zaměstnanců konaných na podzim 2013 se nejprve obrátili na sbor skrutátorů se stížností ve smyslu článku 41 PZZ a poté dne 28. února 2014 podali k OOJ stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu, která byla zamítnuta rozhodnutím OOJ ze dne 18. června 2014.

33. Parlament zdůraznil, že podle judikatury je OOJ povinen zasáhnout, a to i z úřední povinnosti, v případě, že má pochybnosti o tom, zda volby do výboru zaměstnanců proběhly řádně. V tomto směru poukázal také na to, že na rozdíl od případu rozhodnutí výběrové komise, jež OOJ nemůže měnit, je tento orgán oprávněn zasáhnout v případě sboru skrutátorů, jehož členové jsou jmenováni valnou hromadou zaměstnanců, s cílem dosáhnout nápravy případných zjištěných pochybení.

Právní otázky

Argumenty účastníků řízení

34. Žalobci, kteří ve svém návrhu sami zmínili otázku přípustnosti své žaloby, zdůrazňují, že tato žaloba navazuje na stížnost podanou dne 12. prosince 2013 v souladu s článkem 41 PZZ ke sboru skrutátorů, jež byla zamítnuta rozhodnutím tohoto sboru ze dne 19. prosince 2014. Žalobci mají tudíž za to, že „jsou oprávněni podat projednávanou žalobu v souladu se zněním článku 91 služebního řádu a čl. 100 odst. 3 jednacího řádu“, a v tomto ohledu s odkazem na rozsudek Vanhellemont v. Komise (T‑396/03, EU:T:2005:406) tvrdí, že Parlament „nemůže argumentovat tím, že jeho vnitřní předpisy pověřují sbor skrutátorů rozhodováním o stížnostech týkajících se voleb členů výboru zaměstnanců, aby se tak vyhnul odpovědnosti za kontrolu řádného průběhu uvedených voleb“.

35. Žalobci v odpověď na otázky Soudu na jednání tvrdili, že OOJ musel nutně vědět o návrhu odpovědi sboru skrutátorů na jejich stížnost a přijal „někdy“ mezi 12. a 19. prosincem 2013 rozhodnutí, jehož podstatou bylo vydání příznivého stanoviska k otázkám, jež se později staly předmětem rozhodnutí sboru skrutátorů ze dne 19. prosince 2013.

36. Parlament namítá nepřípustnost žaloby a zdůrazňuje, že byla podána na základě článku 270 SFEU a článku 91 služebního řádu. Tento orgán přitom připomíná, že čl. 91 odst. 2 služebního řádu výslovně stanoví, že „[ž]aloba k Soudnímu dvoru Evropské unie je přípustná pouze, pokud k [OOJ] byla předtím podána stížnost ve smyslu čl. 90 odst. 2 [služebního řádu] a ve stanovené lhůtě“ a „stížnost byla zamítnuta výslovným rozhodnutím [OOJ] nebo rozhodnutím [OOJ] učiněným mlčky“.

37. Parlament v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že podle bodu X, nadepsaného „Žádosti a opravné prostředky“, přílohy rozhodnutí předsednictva Parlamentu ze dne 13. ledna 2014 o přenosu pravomocí OOJ a orgánu oprávněného k uzavírání pracovních smluv, v tomto bodě totožného s předtím použitelným rozhodnutím předsednictva Parlamentu ze dne 3. května 2004, je pravomoc OOJ rozhodovat o stížnostech proti rozhodnutím přijatým jinými orgány než předsednictvem, předsedou nebo generálním tajemníkem Parlamentu přenesena na generálního tajemníka. V projednávaném případě je tedy nutno konstatovat, že žalobci tím, že nepodali žádnou stížnost k OOJ, postupovali v rozporu s judikaturou vyplývající zejména z bodu 7 rozsudku Diezler a další v. HSV (146/85 a 431/85, EU:C:1987:457). Vzhledem k tomu, že podmínky přípustnosti žaloby jsou nepominutelnými podmínkami řízení, musí být tato žaloba prohlášena za nepřípustnou.

38. Pokud jde o žalobci dovolávanou okolnost, že podali stížnost ke sboru skrutátorů, Parlament namítá, že se řízení o stížnosti upravené PZZ liší od řízení upraveného článkem 90 odst. 2 služebního řádu. Je sice pravda, že PZZ v hlavě V, nadepsané „Stížnosti“, zakotvují procesní prostředek nazvaný „stížnost“, jehož lze použít před sborem skrutátorů, avšak řízení zavedené uvedenými předpisy, ve vztahu k nimž ostatně administrativa nemá žádnou rozhodovací či spolurozhodovací pravomoc, nepočítá s tím, že by OOJ měl být informován či měl možnost zasáhnout a zformulovat odpověď na podané stížnosti, jakou je rozhodnutí o zamítnutí stížnosti přijaté v projednávaném případě sborem skrutátorů. Sbor skrutátorů není v každém případě subjektem, na nějž by byla přenesena pravomoc rozhodnout jménem OOJ o stížnostech podaných na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu.

39. Parlament uvádí, že v projednávaném případě a v rozporu s požadavky judikatury neměl OOJ ve svém postavení možnost seznámit se s výtkami či požadavky žalobců před podáním projednávané žaloby. Parlament přesto na jednání uznal, že znění článků 41 a 42 PZZ může potenciálně uvést úředníky a zaměstnance v omyl stran nezbytnosti podat ve volebních věcech stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu před podáním žaloby na základě článku 270 SFEU a článku 91 služebního řádu. Parlament sice trvá na svých návrhových žádáních ohledně nepřípustnosti žaloby, avšak na jednání vysvětlil, že ve snaze respektovat suverenitu valné hromady úředníků a autonomii výboru zaměstnanců, jež jsou spoluautory PZZ, nezasáhl v tomto stadiu do textu přijatého těmito dvěma orgány ztělesňujícími zastoupení zaměstnanců.

Závěry Soudu

40. Pro účely posouzení přípustnosti žaloby, kterou Parlament zpochybňuje, je třeba zaprvé upřesnit druhy aktů, jež mohou být v oblasti voleb předmětem přezkumu Soudem, a zadruhé podmínky týkající se postupu před zahájením soudního řízení v této oblasti.

K druhům aktů, jež mohou být předmětem soudního přezkumu v oblasti voleb

41. Zaprvé je třeba připomenout, že v soudních sporech v oblasti voleb týkajících se mimo jiné výborů zaměstnanců má unijní soud pravomoc rozhodovat na základě obecných ustanovení služebního řádu týkajících se žalob úředníků, jejichž základem je článek 270 SFEU. Tento soudní přezkum je vykonáván v rámci žalob směřujících proti dotčenému orgánu, jejichž předmětem je jednání nebo opomenutí OOJ v rámci výkonu správního přezkumu, jejž OOJ zajišťuje v dané oblasti (viz rozsudky de Dapper a další v. Parlament, 54/75, EU:C:1976:127, body 8 a 24; Diezler a další v. HSV, EU:C:1987:457, bod 5, a Grynberg a Hall v. Komise, T‑534/93, EU:T:1994:86, bod 20).

42. Podle ustálené judikatury mají totiž orgány povinnost zajistit úředníkům možnost zcela svobodně a v souladu se stanovenými pravidly určit své zástupce (v tomto smyslu viz rozsudky de Dapper a další v. Parlament, EU:C:1976:127, bod 22, a Maindiaux a další v. HSV, T‑28/89, EU:T:1990:18, bod 32). Mají tudíž povinnost předcházet či bránit zjevným pochybením ze strany subjektů pověřených konáním voleb, jako je například výbor zaměstnanců nebo – tak jako v projednávaném případě – sbor skrutátorů.

43. Administrativa může být v tomto ohledu povinna přijímat závazná rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudky Maindiaux a další v. HSV, EU:T:1990:18, bod 32, a Milella a Campanella v. Komise, F‑71/05, EU:F:2007:184, bod 71) a v každém případě je nadále povinna rozhodovat o stížnostech, které by jí mohly být v této věci adresovány v rámci řízení stanoveného články 90 a 91 služebního řádu (rozsudek de Dapper a další v. Parlament, EU:C:1976:127, bod 23).

44. Přezkum vykonávaný administrativou v oblasti voleb, který vede, jak bylo připomenuto v bodě 41 tohoto rozsudku, k jednáním či opomenutím ze strany OOJ, jejichž legalita může být předmětem přezkumu unijním soudem, se neomezuje na právo zasáhnout v situacích, kdy statutární či administrativní orgány pověřené organizací voleb již porušily volební pravidla nebo konkrétně hrozí, že tato pravidla poruší. Orgány mají naopak právo zasáhnout z úřední povinnosti, a to i preventivně, mají-li pochybnosti, zda volby proběhly řádně. (rozsudek Maindiaux a další v. HSV, EU:T:1990:18, bod 32).

45. Mezi rozhodnutí, na něž se vztahují výsady OOJ v oblasti voleb a jež mohou být předmětem žaloby na základě článku 270 SFEU a článku 91 služebního řádu, patří mimo jiné rozhodnutí, že OOJ neprovedl přezkum legality rozhodnutí přijatých statutárními orgány (viz rozsudek White v. Komise, T‑65/91, EU:T:1994:3, bod 91), rozhodnutí, jimiž se místní sekci výboru zaměstnanců ukládá povinnost určitého chování (viz rozsudek Milella a Campanella v. Komise, EU:F:2007:184, body 62 a 70, a usnesení Klar a Fernandez Fernandez v. Komise, F‑114/13, EU:F:2014:192, bod 66, které je předmětem kasačního opravného prostředku před Tribunálem Evropské unie, věc T‑665/14 P), rozhodnutí, jimiž se zrušují rozhodnutí subjektů pověřených organizací voleb, včetně vyhlášení výsledků voleb, nebo rozhodnutí, jimiž se sboru skrutátorů ukládá povinnost opravit chyby (viz rozsudek Loukakis a další v. Parlament, F‑82/11, EU:F:2013:139, bod 94), a dokonce i rozhodnutí o rozpuštění uvedených subjektů (viz rozsudek White v. Komise, EU:T:1994:3, bod 100). Přezkumu unijním soudem však nepodléhá odmítnutí OOJ jednat, není-li tento orgán příslušný k přijetí opatření, která jsou po něm požadována, jak je tomu v případě legality rozhodnutí místního výboru zaměstnanců ohledně složení jeho předsednictva (viz rozsudek Hecq a SFIE v. Komise, T‑35/98, EU:T:1999:23, body 28 až 41), nebo rozhodnutí, jež nejsou přičitatelná OOJ, nýbrž výboru zaměstnanců nebo jinému subjektu (rozsudek Milella a Campanella v. Komise, EU:F:2007:184, bod 43).

46. Unijní soud tedy má pravomoc rozhodovat jen o aktech OOJ zasahujících do právního postavení žalobce (viz například rozsudek Venus a Obert v. Komise a Rada, 783/79 a 786/79, EU:C:1981:245, bod 22). Konkrétně ve sporech v oblasti voleb týkajících se ustavování výborů zaměstnanců je třeba připomenout, že akty přijaté orgánem, statutárním či jiným, jako je výbor zaměstnanců, volební komise nebo sbor skrutátorů, na nějž nebyly přeneseny pravomoci OOJ, nejsou v zásadě akty, jejichž autorem ve vlastním slova smyslu je OOJ a jež by z tohoto důvodu mohly být předmětem samostatné žaloby před unijním soudem (viz rozsudek Milella a Campanella v. Komise, EU:F:2007:184, body 42 a 43).

47. Unijní soud totiž případně může jen incidenčně s ohledem na soudržnost po sobě jdoucích aktů, z nichž sestávají volby, a komplexnost řízení, do něhož zasahují, v rámci soudního přezkumu jednání či opomenutí OOJ se zřetelem k jeho povinnosti zajistit řádný průběh voleb považovat za nutné přezkoumat, zda akty přijaté sborem skrutátorů, které jsou úzce spjaty s napadeným rozhodnutím, jehož autorem je OOJ, jsou případně stiženy vadou protiprávnosti (rozsudky Marx Esser a del Amo Martinez v. Parlament, T‑182/94, EU:T:1996:130, bod 37, a Chew v. Komise, T‑28/96, EU:T:1997:97, bod 20). Předpokladem takového soudního přezkumu však je existence rozhodnutí OOJ.

K požadavkům týkajícím se postupu před zahájením soudního řízení v oblasti voleb

48. Zadruhé je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je přípustnost žaloby podané k Soudu na základě článku 270 SFEU a článku 91 služebního řádu, tak jak je tomu v projednávaném případě, podmíněna řádným postupem před zahájením soudního řízení (rozsudek Van Neyghem v. Výbor regionů, T‑288/04, EU:T:2007:1, bod 53, a usnesení Lebedef v. Komise, F‑60/13, EU:F:2014:6, bod 37).

49. Pokud jde o akty přijaté v rámci povinnosti příslušející každému unijnímu orgánu zajistit řádný průběh voleb do subjektů zastupujících zaměstnance a jejich následné složení, představují tyto akty rozhodnutí vlastní tomuto orgánu, proti nimž mohou úředníci a zaměstnanci podat přímo stížnost k OOJ, aniž by museli dodržet postup stanovený článkem 90 odst. 1 služebního řádu a vyzvat předtím OOJ, aby vůči nim přijal rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudky de Dapper a další v. Parlament, EU:C:1976:127, bod 23; Milella a Campanella v. Komise, EU:F:2007:184, bod 54, a usnesení Klar a Fernandez Fernandez v. Komise, EU:F:2014:192, body 58 a 59).

50. Unijní soud rovněž uznává možnost postupovat přímo cestou stížnosti na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu, a to i tehdy, jestliže OOJ ještě nepřijal rozhodnutí, ať již mlčky či výslovně, nepřezkoumat legalitu rozhodnutí přijatého subjektem pověřeným organizací voleb, pokud dotčená osoba v takové stížnosti upřesní, která opatření služební řád vyžaduje a OOJ je údajně nepřijal (rozsudek White v. Komise, EU:T:1994:3, body 91 a 92).

51. V soudních sporech v oblasti voleb týkajících se ustavování výborů zaměstnanců orgánů Unie je však předchozí podání stížnosti na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu nadále nezbytné pro podání žaloby na základě článku 270 SFEU a článku 91 služebního řádu (viz rozsudek Diezler a další v. HSV, EU:C:1987:457, bod 7).

K přípustnosti projednávané žaloby

52. Soud v projednávaném případě konstatuje, že OOJ nepřijal rozhodnutí v rámci povinnosti příslušející každému orgánu zajistit řádný průběh voleb zaměstnanců a následné složení subjektů zastupujících zaměstnance a žalobci se na něj ani přímo neobrátili s žádostí, aby přezkoumal řádný průběh voleb do výboru zaměstnanců Parlamentu konaných na podzim 2013, ani nepodali stížnost ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu proti jeho rozhodnutí, ať již implicitnímu, nebo výslovnému, kterým byla odmítnuta buď kontrola řádného průběhu uvedených voleb, nebo kontrola rozhodnutí přijatých sborem skrutátorů, jako například rozhodnutí o zamítnutí stížnosti podané ke sboru skrutátorů, nebo kontrola výsledků vyhlášených sborem skrutátorů.

53. V tomto ohledu OOJ na rozdíl od tvrzení žalobců na jednání nepřijal rozhodnutí ve formě souhlasného stanoviska, k němuž mělo dojít mezi 12. a 19. prosincem 2013, z pouhého důvodu, že byl uveden v kopii jejich stížnosti podané na základě článku 41 PZZ ke sboru skrutátorů. Žalobci ostatně takové rozhodnutí OOJ, ať již implicitní, či výslovné, vůbec nezmiňovali ani ve svém návrhu, ani obecně v žalobě.

54. Soud přitom za okolností projednávané věci poukazuje na to, že žalobci byli po rozhodnutí o zamítnutí žádosti přijatém sborem skrutátorů na základě 41 PZZ oprávněni obrátit se na OOJ s žádostí, aby přijal rozhodnutí, v němž zaujme stanovisko stran řádného průběhu sporných voleb do výboru zaměstnanců, či aby dokonce zrušil výsledky uvedených voleb, a v případě implicitního či výslovného zamítnutí podat stížnost ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu (v tomto smyslu viz rozsudky de Dapper a další v. Parlament, EU:C:1976:127, body 28 a 29; Grynberg a Hall v. Komise, EU:T:1994:86, bod 23; Marx Esser a del Amo Martinez v. Parlament, EU:T:1996:130, body 17 až 22 a 33, a Loukakis a další v. Parlament, EU:F:2013:139, body 25, 29 a 46). S ohledem na judikaturu připomenutou v bodě 50 tohoto rozsudku mohli žalobci také po odmítnutí sboru skrutátorů vyhovět jejich žádosti formulované v souladu články 41 a 42 PZZ podat přímo stížnost k OOJ ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu.

55. Žalobci však podali jednu jedinou stížnost, a to nikoli stížnost ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu, nýbrž stížnost podle článků 41 a 42 PZZ ke sboru skrutátorů. Rozhodnutí o zamítnutí této stížnosti přitom bylo přijato sborem skrutátorů, a nikoli OOJ, jemuž byla podaná stížnost zaslána pouze v kopii a který, jak uvedl Parlament, není autorem ani spoluautorem rozhodnutí sboru skrutátorů ze dne 19. prosince 2013.

56. Za těchto podmínek, na rozdíl od toho, co požaduje čl. 91 odst. 2 služebního řádu, jehož účelem je umožnit a podpořit smírné urovnání sporu, který vyvstal mezi úředníky nebo zaměstnanci a administrativou, nebyla OOJ v projednávané věci přímo předložena žádost nebo stížnost, jež by jej vyzvala ke kontrole rozhodnutí sboru skrutátorů ze dne 19. prosince 2013 nebo obecně voleb do výboru zaměstnanců. Soud navíc podotýká, že žalobci sami připustili, že nijak neusilovali o to, aby u OOJ ověřili, zda po zamítnutí stížnosti sborem skrutátorů na základě 41 PZZ bylo ještě nezbytné obrátit se na OOJ v souladu s čl. 90 odst. 2 služebního řádu, aby pak následně mohli podat žalobu na základě článku 270 SFEU a článku 91 služebního řádu.

57. Z toho vyplývá, že projednávaná žaloba směřující proti Parlamentu, avšak mířící na legalitu výsledků voleb vyhlášených sborem skrutátorů a potvrzených naposledy dne 19. prosince 2013, a nikoli na rozhodnutí OOJ, je vzhledem ke specifickým požadavkům zakotveným judikaturou v oblasti voleb, jak byly připomenuty výše, nepřípustná.

58. Tento závěr není zpochybněn rozsudkem Vanhellemont v. Komise (EU:T:2005:406), jehož se dovolávají žalobci. Skutkové a právní okolnosti věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, se totiž výrazně liší od okolností, jež nastaly v projednávané věci. Konkrétně v bodě 27 dotčeného rozsudku Soud prvního stupně Evropských společenství výslovně poukázal na to, že pokud jde o volby do výboru zaměstnanců Evropské komise, nemá volební komise pravomoc rozhodovat o sporech týkajících se platnosti voleb, ale musí na základě článku 20 volebních předpisů přijatých valnou hromadou zaměstnanců Komise tento spor bezodkladně postoupit Komisi. Soud prvního stupně pak v následujícím bodě téhož rozsudku konstatoval, že aktem nepříznivě zasahujícím do právního postavení, proti němuž žaloba směřovala, bylo implicitní rozhodnutí Komise nezasáhnout, jež bylo přijato v průběhu ledna 2003 poté, co volební komise postoupila OOJ Komise na základě článku 20 použitelných volebních předpisů námitky žalobce ze dne 23. prosince 2002. Soud prvního stupně z toho dovodil, že žaloba byla přípustná pouze v rozsahu, v němž směřovala proti výše uvedenému aktu OOJ nepříznivě zasahujícímu do právního postavení žalobce.

59. Žaloba ve věci Vanhellemont v. Komise (EU:T:2005:406) byla prohlášena za přípustnou pouze v rozsahu, v němž směřoval a proti aktu OOJ. V projednávaném případě je však nutno konstatovat, že nejenže se žalobci neobrátili přímo na OOJ, ale ani PZZ na rozdíl od volebních předpisů zmíněných v předchozím bodě nestanoví, že sbor skrutátorů postupuje OOJ stížnosti podané k němu, aby o nich OOJ rozhodl na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Je sice také pravda, že článek 41 PZZ stanoví, že „sbor skrutátorů je jediný příslušný k rozhodování jakýchkoli sporů nebo vyřizování stížností týkajících se organizace voleb do výboru zaměstnanců“, avšak to nemění nic na tom, že s ohledem na výše připomenutou judikaturu platí, že pokud takový subjekt rozhodne, jako v projednávaném případě, nevyhovět stížnosti kandidáta nebo voliče, může být legalita takového rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, stejně jako legalita volebních úkonů obecně předmětem správního přezkumu, k němuž je v oblasti voleb příslušný OOJ, přičemž v tomto ohledu je třeba upřesnit, že předmětem žaloby na základě článku 270 SFEU mohou být jednání nebo opomenutí OOJ při výkonu této pravomoci přezkoumávat řádný průběh voleb (v tomto smyslu viz rozsudek Loukakis a další v. Parlament, EU:F:2013:139, bod 101).

60. Povinnost podat stížnost stanovenou v čl. 90 odst. 2 služebního řádu také v oblasti voleb před podáním žaloby na základě článku 270 SFEU vůči jednání nebo opomenutí OOJ v rámci jeho povinnosti kontrolovat řádný průběh voleb do výboru zaměstnanců pak především nemůže zaniknout z důvodu, že určitý subjekt, v projednávaném případě sbor skrutátorů, na nějž OOJ ostatně nepřenesl pravomoc rozhodovat v dané oblasti, je na základě určitého předpisu přijatého výborem zaměstnanců a zaměstnanci samotného orgánu příslušný rozhodovat o sporech majících spojitost s průběhem voleb a výsledky těchto voleb.

61. Na jedné straně je sice pravda, že služební řád, a zejména čl. 1 druhý pododstavec přílohy II, svěřil shromáždění úředníků normativní pravomoc v dané oblasti k doplnění regulačního rámce zavedeného služebním řádem pro zastoupení zaměstnanců uvnitř každého orgánu (viz rozsudek Maindiaux a další v. HSV, EU:T:1990:18, bod 45), avšak Soud považuje za nutné připomenout, že stejně jako samotné unijní orgány nemají shromáždění úředníků a statutární orgány, jako je výbor zaměstnanců, pravomoc v rámci „podmínek voleb do výboru zaměstnanců“, jako jsou například PZZ, jež mají přijmout na základě čl. 1 druhého pododstavce přílohy II služebního řádu, odchýlit se od výslovného pravidla zakotveného ve služebním řádu, v projednávaném případě čl. 90 odst. 2 služebního řádu (v tomto smyslu viz rozsudek Schneider v. Komise, T‑54/92, EU:T:1994:283, bod 19).

62. Na druhou stranu je nutno zdůraznit, že účelem takové stížnosti, jaká je upravena v článku 41 PZZ, je domoci se toho, aby sbor skrutátorů, který je subjektem, jenž není oprávněn zavazovat OOJ, přezkoumal výsledky voleb, jak byly vyhlášeny tímto subjektem. Rozhodnutí vydané sborem skrutátorů, v projednávaném případě v krátkých lhůtách stanovených PZZ, je tedy v konečném důsledku pouze rozhodnutím, jímž jsou potvrzeny nebo případně vyvráceny výsledky voleb, což žalobci uznali. V takovém případě, jak bylo připomenuto v bodech 46 a 47 tohoto rozsudku, nemá Soud pravomoc rozhodovat přímo o legalitě rozhodnutí sboru skrutátorů, neexistuje-li rozhodnutí OOJ žalovaného orgánu.

63. Pokud jde naproti tomu o rozhodnutí OOJ o stížnosti podané v oblasti voleb na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu, to spočívá v tom, že se OOJ s ohledem na výsledky voleb a povinnost zajistit svým úředníkům a zaměstnancům možnost svobodně zvolit své zástupce v souladu se zavedenými pravidly rozhodne, zda vstoupí do volebního procesu, či zda zůstane nečinný. V takové situaci má Soud v oblasti voleb pravomoc kontrolovat legalitu rozhodnutí OOJ, aby mimo jiné určil, zda „[OOJ] nepřijal opatření stanovené služebním řádem“ ve smyslu čl. 90 odst. 2 prvního pododstavce služebního řádu.

64. Soud v tomto ohledu nemůže změnit obsah a logiku ustálené judikatury týkající se voleb zaměstnanců organizovaných uvnitř jednotlivých unijních orgánů z důvodu, že, pokud jde o Parlament, znění článku 41 PZZ, přijatých výborem zaměstnanců a valnou hromadou úředníků, může u voličů a kandidátů navozovat dojem, že unijní soud má pravomoc rozhodovat přímo o legalitě rozhodnutí přijatých sborem skrutátorů, a že Parlament v této fázi nevyužil pravomoc zasáhnout, aby dosáhl změny tohoto znění ve smyslu, který by lépe odrážel požadavky na postup před zahájením soudního řízení v oblasti voleb. To platí tím spíše v takové situaci, jaká nastala v projednávaném případě, kdy se žalobci, jak vysvětlili na jednání, záměrně rozhodli podat přímo projednávanou žalobu a neobrátili se předtím na OOJ z důvodu, že nepovažovali za žádoucí jeho vstup do volebního procesu, a kromě toho se výslovně odvolávají na článek 41 PZZ a článek 91 služebního řádu jakožto právní základ své žaloby, a nikoli na články 90 a 91 služebního řádu.

65. A konečně není relevantní ani okolnost, že Soud prvního stupně v rozsudku Sabbatucci v. Parlament (T‑42/98, EU:T:1999:247) meritorně zamítl žalobu, jíž předcházela pouze stížnost podaná ke sboru skrutátorů Parlamentu, a nikoli stížnost ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu, protože v uvedené věci byl spor mezi žalobkyní a OOJ urovnán smírně právě poté, co OOJ v rámci rozhodování o návrhu na předběžná opatření podaném zvláštním postupem podle čl. 91 odst. 4 služebního řádu rozhodl o přepočítání hlasů, tedy přijal opatření požadované služebním řádem.

66. Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že projednávanou žalobu je třeba odmítnout jako nepřípustnou.

K nákladům řízení

67. Článek 101 jednacího řádu stanoví, že s výhradou ostatních ustanovení osmé kapitoly druhé hlavy uvedeného řádu ponese účastník řízení, který neměl úspěch ve věci, vlastní náklady řízení a uloží se mu náhrada nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení, pokud to druhý účastník řízení požadoval. Podle čl. 102 odst. 2 tohoto jednacího řádu však může Soud uložit účastníku řízení, který měl ve věci úspěch, že ponese vlastní náklady řízení a částečně nebo úplně nahradí náklady řízení vynaložené druhým účastníkem řízení, odůvodňuje-li to chování prvního účastníka řízení, a to i před zahájením řízení, zejména pokud je uvedený účastník řízení způsobil druhému účastníku řízení bezdůvodně nebo zlovolně.

68. Z důvodů uvedených v tomto rozsudku vyplývá, že žalobci neměli ve věci úspěch. Parlament kromě toho ve svých návrhových žádáních výslovně požadoval, aby byla žalobcům uložena náhrada nákladů řízení. Soud však poukazuje na to, že jak bylo konstatováno v bodě 64 tohoto rozsudku, mohli se takoví voliči a kandidáti, jako jsou žalobci, na základě znění článků 41 a 42 PZZ domnívat, že unijní soud má pravomoc rozhodnout přímo o legalitě rozhodnutí přijatých sborem skrutátorů. Parlament přitom uznal existenci této nejednoznačnosti, avšak Soudu sdělil, že upustil od jednání vedoucího ke změně tohoto znění ani v tomto ohledu řádně neinformoval personál.

69. Vzhledem k tomuto postoji žalovaného a s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobci se nechtěli obrátit na OOJ s dotazem, zda po zamítnutí jejich stížnosti sborem skrutátorů na základě článku 41 PZZ bylo před podáním žaloby nezbytné podat stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu, má Soud za to, že je třeba použít ustanovení čl. 102 odst. 2 jednacího řádu, a proto rozhodl, že Parlament ponese vlastní náklady řízení a uhradí polovinu nákladů vynaložených žalobci.

Výrok

Z těchto důvodů

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (druhý senát)

rozhodl takto:

1) Žaloba se odmítá jako nepřípustná.

2) P. Colart a další žalobci, jejichž jména jsou uvedena v příloze, ponesou polovinu vlastních nákladů řízení.

3) Evropský parlament ponese vlastní náklady řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených žalobci.