Věc C‑559/14

Rudolfs Meroni

v.

Recoletos Limited

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Augstākās tiesas Civillietu departaments)

„Řízení o předběžné otázce — Soudní spolupráce v občanských věcech — Nařízení (ES) č. 44/2001 — Uznávání a výkon předběžných a zajišťovacích opatření — Pojem ‚veřejný pořádek‘“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 25. května 2016

1. Soudní spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Nařízení č. 44/200 – Uznávání a výkon rozhodnutí – Důvody pro odmítnutí – Porušení veřejného pořádku dožádaného státu – Podmínky – Přezkum Soudním dvorem

   (Nařízení Rady č. 44/2001, čl. 34 bod 1, článek 36 a čl. 45 odst. 2)

2. Soudní spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Nařízení č. 44/2001 – Uznávání a výkon rozhodnutí – Důvody pro odmítnutí – Porušení veřejného pořádku dožádaného státu – Rozhodnutí soudu členského státu původu, kterým mohou být dotčena práva nevyslechnuté třetí osoby, která však má možnost svá práva u tohoto soudu uplatnit – Neexistence porušení veřejného pořádku

   (Listina základních práv Evropské unie, článek 47; nařízení Rady č. 44/2001, čl. 34 bod 1, článek 36 a čl. 45 odst. 2)

1.  Článek 34 bod 1 nařízení č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, týkající se pojmu „veřejný pořádek“, musí být vykládán striktně, neboť představuje překážku uskutečnění jednoho ze základních cílů tohoto nařízení, a může se uplatnit pouze ve výjimečných případech.

   I když Soudnímu dvoru nepřísluší definovat obsah veřejného pořádku členského státu, přísluší mu nicméně kontrolovat meze, v jejichž rámci může soud členského státu použít tento pojem, aby neuznal rozhodnutí vydané v jiném členském státě.

   V tomto ohledu článek 36 a čl. 45 odst. 2 nařízení č. 44/2001 tím, že stanoví zákaz přezkoumávání cizího rozhodnutí ve věci samé, zakazují soudu členského státu, v němž se o uznání žádá, odmítnout uznání nebo výkon tohoto rozhodnutí jen proto, že existuje rozdíl mezi právním pravidlem použitým soudem členského státu původu a právním pravidlem, které by byl použil soud členského státu, v němž se o uznání žádá, pokud by mu byl spor předložen. Stejně tak nemůže soud členského státu, v němž se o uznání žádá, přezkoumávat správnost právních nebo skutkových posouzení, která provedl soud členského státu původu.

   Z tohoto důvodu použití výjimky veřejného pořádku stanovené v čl. 34 bodu 1 nařízení č. 44/2001 přichází v úvahu pouze v případě, že uznání nebo výkon rozhodnutí vydaného v jiném členském státě by nepřijatelným způsobem narušovaly právní řád členského státu, v němž se o uznání žádá, neboť by byla dotčena některá základní zásada. Aby byl respektován zákaz přezkoumávání cizího rozhodnutí ve věci samé, musel by zásah představovat zjevné porušení právního pravidla považovaného v právním řádu členského státu, v němž se o uznání žádá, za zásadní, nebo práva, které je v tomto právním řádu uznáváno za základní.

   (viz body 38, 40–42, 46)

2.  Článek 34 bod 1 nařízení č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že na uznání a výkon usnesení soudu členského státu, které bylo vydáno bez předchozího vyslechnutí třetí osoby, jejíž práva mohou být tímto usnesením dotčena, nemůže být nahlíženo tak, že je zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá, a s právem na spravedlivý proces ve smyslu těchto ustanovení, má-li tato třetí osoba možnost svá práva u tohoto soudu uplatnit.

   Zaprvé, nařízení č. 44/2001, které je založeno na vzájemné důvěře ve výkon spravedlnosti v rámci Unie, totiž vychází ze základní myšlenky, že právní subjekty jsou v zásadě povinny využít všech opravných prostředků poskytnutých právem členského státu původu. S výhradou zvláštních okolností, jež by využití opravných prostředků v členském státě původu příliš ztížily nebo znemožnily, jsou právní subjekty povinny využít v tomto členském státě všechny dostupné opravné prostředky, aby předem zabránily porušení veřejného pořádku.

   Systém soudní ochrany vyplývající z právní úpravy tohoto státu, podle níž třetí osoba, které bylo doručeno usnesení, přestože nebyla účastníkem řízení před soudem státu původu, nebyla vyslechnuta a její práva mohou být tímto usnesením dotčena, může podat k tomuto soudu opravný prostředek proti uvedenému usnesení a navrhnout, aby toto usnesení bylo pozměněno nebo zrušeno, v této souvislosti splňuje požadavky týkající se procesních záruk zajišťujících každé dotčené třetí osobě účinnou možnost napadnout opatření přijaté soudem státu původu. Takovýto systém totiž nelze považovat za systém způsobilý porušit článek 47 Listiny.

   Zadruhé, pokud by soud členského státu, v němž se o uznání žádá, mohl posuzovat existenci případných práv, která třetí osoba, která se neúčastnila řízení před soudem státu původu, uplatňuje proti uznání a výkonu cizího rozhodnutí, mohl by uvedený soud považovat za nutné přezkoumat opodstatněnost tohoto rozhodnutí. Takovýto přezkum by však byl zjevně v rozporu s článkem 36 a čl. 45 odst. 2 nařízení č. 44/2001, podle nichž cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.

   (viz body 47–50, 52–54 a výrok)