Věc C‑486/14

Trestní řízení

proti

Piotru Kossowskému

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Hanseatisches Oberlandesgericht Hamburg)

„Řízení o předběžné otázce — Úmluva k provedení Schengenské dohody — Článek 54 a čl. 55 odst. 1 písm. a) — Listina základních práv Evropské unie — Článek 50 — Zásada ne bis in idem — Možnost trestního stíhání obviněného v členském státě po ukončení trestního řízení, které vůči němu zahájilo státní zastupitelství v jiném členském státě, bez důkladného vyšetřování — Absence posouzení věci samé“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 29. června 2016

1. Justiční spolupráce v trestních věcech – Pravomoc Soudního dvora – Předběžné otázky – Otázka týkající se výkladu úmluvy přijaté na základě hlavy VI Smlouvy o EU – Žádost o výklad, která nezmiňuje článek 35 EU, ale odkazuje pouze na článek 267 SFEU – Pravomoc tento výklad poskytnout

   (Článek 35 EU; článek 267 SFEU; Úmluva k provedení Schengenské dohody)

2. Justiční spolupráce v trestních věcech – Protokol o začlenění schengenského acquis – Úmluva k provedení Schengenské dohody – Zásada ne bis in idem – Podmínka použití – Zastavení trestního stíhání – Dosah – Pravomocné rozhodnutí státního zástupce ukončit trestní řízení – Zahrnutí – Nevykonání sankce – Neexistence vlivu

   (Listina základních práv Evropské unie, článek 50; Úmluva k provedení Schengenské dohody, článek 54)

3. Justiční spolupráce v trestních věcech – Protokol o začlenění schengenského acquis – Úmluva k provedení Schengenské dohody – Zásada ne bis in idem – Rozsah působnosti – Rozhodnutí státního zástupce ukončit trestní řízení, jež bylo přijato bez důkladného vyšetřování – Vyloučení

   (Listina základních práv Evropské unie, článek 50; Úmluva k provedení Schengenské dohody, článek 54)

1.  Skutečnost, že předkládací rozhodnutí, které se týká výkladu Úmluvy k provedení Schengenské dohody, tedy úmluvy, jež spadá pod hlavu VI Smlouvy o EU ve znění platném před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, nezmiňuje článek 35 EU, ale odkazuje na článek 267 SFEU, nemůže sama o sobě způsobit nedostatek pravomoci Soudního dvora k zodpovězení položených otázek.

   (viz bod 27)

2.  Aby mohla být osoba považována za pravomocně odsouzenou ve smyslu článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody (ÚPSD) za činy, které jsou jí vytýkány, musí být zejména pravomocně ukončeno trestní řízení. Tato podmínka musí být posouzena podle práva smluvního státu, který vydal dotčené trestněprávní rozhodnutí. Rozhodnutí, kterým bylo podle práva prvního smluvního státu zahájeno trestní stíhání osoby a jímž nebylo pravomocně ukončeno trestní řízení na vnitrostátní úrovni, totiž v zásadě nemůže být procesní překážkou k tomu, aby bylo v druhém smluvním státě případně zahájeno trestní stíhání této osoby pro tentýž čin nebo aby v něm bylo pokračováno.

   Kromě toho okolnosti, že rozhodnutí o ukončení trestního řízení přijal státní zástupce a že nedošlo k výkonu sankce, nejsou rozhodující pro posouzení, zda bylo tímto rozhodnutím pravomocně ukončeno trestní řízení. Článek 54 ÚPSD se totiž použije i na rozhodnutí vydaná takovým orgánem povolaným k účasti na trestním soudnictví v dotyčném vnitrostátním právním řádu, jako je státní zastupitelství, kterými je pravomocně skončeno trestní stíhání v členském státě, byť byla přijata bez zásahu soudu a neměla formu rozsudku. Pokud jde o absenci sankce, článek 54 ÚPSD stanoví podmínku, aby sankce již byla vykonána nebo byla právě vykonávána nebo již nemohla být vykonána podle práva smluvního státu, který ji uložil, pouze v případě odsouzení. Část ustanovení věnovaná sankci tedy nemůže být vykládána v tom smyslu, že v případech, kdy nedošlo k odsouzení, váže možnost uplatnění článku 54 ÚPSD na splnění další podmínky.

   (viz body 34, 35, 38–41)

3.  Zásada ne bis in idem zakotvená v článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody (ÚPSD) musí být ve světle článku 50 Listiny základních práv Evropské unie vykládána v tom smyslu, že rozhodnutí státního zastupitelství o zastavení trestního stíhání, kterým bylo pravomocně ukončeno přípravné řízení – nedojde-li k jeho obnově či ke zrušení uvedeného rozhodnutí – vedené ohledně určité osoby, aniž došlo k uložení sankcí, nelze kvalifikovat jako pravomocné rozhodnutí ve smyslu těchto článků, pokud z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že k ukončení uvedeného řízení došlo bez důkladného vyšetřování, přičemž nevyslechnutí poškozeného a případného svědka dokládá, že k takovému vyšetřování nedošlo. Tak je tomu tehdy, bylo-li rozhodnutí přijato pouze z důvodu, že obviněný odmítl vypovídat a poškozený i další svědek údajně mají bydliště v jiném členském státě, takže nemohli být během vyšetřování vyslechnuti, a nebylo tedy možno ověřit výpovědi poškozeného bez důkladnějšího vyšetřování za účelem shromáždění a posouzení důkazů.

   V tomto ohledu je třeba konkrétně uvést, že článek 54 ÚPSD sice má zaručit osobě, která byla odsouzena a vykonala trest nebo případně byla ve smluvním státě pravomocně zproštěna viny, pohyb uvnitř schengenského prostoru, aniž by se musela obávat stíhání za tentýž čin v jiném smluvním státě, avšak jeho cílem není chránit podezřelého před možností, že bude pro tentýž čin postupně vyšetřován v několika smluvních státech. To, zda je trestněprávní rozhodnutí členského státu pravomocné, proto musí být vykládáno nejen s ohledem na potřebu zaručit volný pohyb osob, ale i na potřebu podporovat předcházení a potírání zločinnosti v prostoru svobody, bezpečnosti a práva.

   Uplatnění článku 54 ÚPSD na takové rozhodnutí by kromě toho ztěžovalo, ne-li bránilo tomu, aby mohlo být v konkrétním případě potrestáno protiprávní chování obviněného v dotčených členských státech.

   Konečně uplatnění článku 54 ÚPSD na takové rozhodnutí by mohlo narušit vzájemnou důvěru členských států. Uvedená vzájemná důvěra totiž může převládat pouze v případě, že je druhý smluvní stát s to ujistit se na základě informací od prvního smluvního státu o tom, že dotyčné rozhodnutí přijaté příslušnými orgány prvního státu je skutečně pravomocným rozhodnutím, které bylo vydáno po posouzení ve věci samé.

   (viz body 45, 47–49, 52–54 a výrok)