—

za DHL Express (Italy) Srl a DHL Global Forwarding (Italy) SpA M. Siragusou a G. Rizzou, avvocati,

—

za Schenker Italiana SpA G. L. Zampou, G. Baronem a A. Di Giòem, avvocati,

—

za Agility Logistic Srl A. Lirosim, M. Padellarem a A. Perou, avvocati,

—

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s S. Fiorentinem a P. Gentilim, avvocati dello Stato,

—

za německou vládu T. Henzem a A. Lippstreuem, jako zmocněnci,

—

za francouzskou vládu D. Colasem a J. Bousin, jako zmocněnci,

—

za rakouskou vládu C. Pesendorfer, jako zmocněnkyní,

—

za vládu Spojeného království V. Kaye, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s D. Beardem, QC, a s V. Wakefield, barrister,

—

za Evropskou komisi L Malferrarim, G. Meeßenem a T. Vecchi, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 101 SFEU a čl. 4 odst. 3 SEU, jakož i článku 11 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 SFEU] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společnostmi DHL Express (Italy) a DHL Global Forwarding (Italy) SpA (dále jen, společně „DHL“) a Autorità Garante della Concorrenza e del Mercato (Úřad na ochranu hospodářské soutěže a pravidel trhu, dále jen „AGCM“) ohledně rozhodnutí, jímž tento úřad uložil DHL pokuty za účast na kartelové dohodě v odvětví mezinárodní silniční přepravy zboží s místem odeslání či určení v Itálii, a to za porušení článku 101 SFEU (dále jen „napadené rozhodnutí“).

3

Bod 15 odůvodnění nařízení č. 1/2003 uvádí:

„Komise a orgány pro hospodářskou soutěž členských států by měly vytvořit společnou síť orgánů veřejné moci uplatňujících v úzké spolupráci pravidla hospodářské soutěže Společenství. Za tímto účelem je nezbytné vytvořit postup pro informování a konzultace. Další úpravy spolupráce v této síti stanoví a přezkoumá Komise v úzké spolupráci s členskými státy.“

4

Článek 11 nařízení č. 1/2003, nadepsaný „Spolupráce mezi Komisí a orgány pro hospodářskou soutěž členských států“, stanoví:

„1.   Komise a orgány pro hospodářskou soutěž členských států uplatňují pravidla hospodářské soutěže Společenství v úzké spolupráci.

2.   Komise předá orgánům pro hospodářskou soutěž členských států kopie nejdůležitějších dokumentů, které shromáždila za účelem použití článků 7, 8, 9, 10 a čl. 29 odst. 1. Na žádost orgánu pro hospodářskou soutěž členského státu mu Komise poskytne kopie dalších existujících dokumentů nezbytných pro posouzení případu.

3.   Pokud orgány pro hospodářskou soutěž členských států jednají na základě článků [101 SFEU] nebo [102 SFEU], informují písemně Komisi před nebo neprodleně po zahájení prvního formálního vyšetřovacího opatření. Tyto informace mohou být dány k dispozici také orgánům pro hospodářskou soutěž ostatních členských států.

4.   Nejpozději třicet dnů před přijetím rozhodnutí, které nařizuje ukončení protiprávního jednání, přijímá závazky nebo odnímá výhodu plynoucí z nařízení o blokové výjimce, informují orgány pro hospodářskou soutěž členských států Komisi. Za tím účelem sdělují Komisi vylíčení případu, předpokládané rozhodnutí, nebo pokud neexistuje, jiný dokument naznačující navrhovaný postup. Tyto informace mohou být rovněž dány k dispozici orgánům pro hospodářskou soutěž ostatních členských států. Na žádost Komise musí dát jednající orgán pro hospodářskou soutěž Komisi k dispozici další dokumenty, které má a které jsou nezbytné pro posouzení případu. Informace poskytnuté Komisi mohou být dány k dispozici orgánům pro hospodářskou soutěž ostatních členských států. Vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž si také mohou mezi sebou vyměňovat informace nezbytné pro posouzení případu, jímž se zabývají na základě článků [101 SFEU] nebo [102 SFEU].

5.   Orgány pro hospodářskou soutěž členských států mohou konzultovat s Komisí jakýkoli případ, při němž se použije právo Společenství.

6.   Zahájením řízení ze strany Komise za účelem přijetí rozhodnutí podle kapitoly III ztrácejí orgány pro hospodářskou soutěž členských států příslušnost používat články [101 SFEU] a [102 SFEU]. Pokud orgán pro hospodářskou soutěž členského státu již v nějakém případě jedná, Komise zahájí řízení teprve po konzultaci s tímto vnitrostátním orgánem pro hospodářskou soutěž.“

5

Článek 35 odst. 1 nařízení č. 1/2003 stanoví:

„Členské státy určí orgán nebo orgány pro hospodářskou soutěž zodpovědné za používání článků [101 SFEU] nebo [102 SFEU] tak, aby byla účinně dodržována ustanovení tohoto nařízení. […] Mezi určenými orgány mohou být i soudy.“

6

Bod 1 oznámení Komise o spolupráci v rámci sítě orgánů pro hospodářskou soutěž (Úř. věst. 2004, C 101, s. 43, dále jen „oznámení o spolupráci“) uvádí:

„Nařízení č. 1/2003 […] zavádí režim souběžných pravomocí umožňující Komisi a orgánům pro hospodářskou soutěž členských států […] používat článek [101 SFEU a článek 102 SFEU]. Vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž a Komise společně tvoří síť orgánů veřejné moci, které jednají v obecném zájmu a úzce spolupracují za účelem ochrany hospodářské soutěže. Tato síť, která je platformou pro diskusi a spolupráci při uplatňování politiky hospodářské soutěže Společenství a při kontrole tohoto uplatňování, poskytuje rámec pro spolupráci evropských orgánů pro hospodářskou soutěž ve věcech, ve kterých se použijí články [101 SFEU a 102 SFEU], a představuje základ, na němž spočívá vytváření a udržování společné kultury hospodářské soutěže v Evropě. Tato síť se nazývá ‚Evropská síť pro hospodářskou soutěž‘ (ESHS) […].“

7

S ohledem na tuto soustavu souběžných pravomocí, na jejichž základě jsou všechny orgány pro hospodářskou soutěž oprávněny používat článek 101 SFEU, obsahují body 8 až 15 oznámení o spolupráci výčet kritérií, podle kterých lze určit orgány, které jsou „vhodně postavené“ k vyřízení určité věci. Podle bodu 14 tohoto oznámení pak „Komise je obzvláště ‚vhodně postavena‘, pokud jedna nebo více dohod nebo praktik má vliv na hospodářskou soutěž ve více než třech členských státech.“ (neoficiální překlad)

8

Bod 38 uvedeného oznámení zní následovně:

„Při neexistenci plně harmonizovaného systému shovívavosti, který by pokrýval celé území Společenství, nemůže být žádost o shovívavost zaslaná k jednomu orgánu považována za žádost zaslanou současně k jinému orgánu pro hospodářskou soutěž. Z toho vyplývá, že je v zájmu žadatele, aby požádal o shovívavost u všech orgánů pro hospodářskou soutěž, které jsou příslušné k provádění článku [101 SFEU] na území dotčeném protiprávním jednáním a které se mohou jevit vhodně postavenými z hlediska řešení daného protiprávního jednání. Vzhledem k významu načasování žádosti ve většině platných programů shovívavosti bude rovněž v zájmu žadatelů položit si otázku, zda je vhodné požádat o příznivé zacházení současně u všech příslušných orgánů. Je na žadateli, aby učinil opatření, která považuje za vhodná k obhájení svého stanoviska v rámci případného řízení zahájeného u těchto orgánů.“

9

V rámci ESHS byl v roce 2006 přijat vzorový program shovívavosti (dále jen „vzorový program shovívavosti ESHS“). Tento program, který nebyl zveřejněn v Úředním věstníku Evropské unie, je k nahlédnutí výlučně na internetových stránkách Evropské komise. Program byl revidován v listopadu 2012, tedy až poté, co nastaly skutečnosti rozhodné pro původní řízení, a tudíž i po vyhlášení rozhodnutí AGCM, které je předmětem řízení vedeného před předkládajícím soudem.

10

Bod 3 vzorového programu shovívavosti ESHS uvádí:

„Vzorový program [shovívavosti] ESHS definuje rámec, podle něhož lze společnostem, které se účastnily dohod či činností spadajících do jeho působnosti, poskytnout náhradu za jejich spolupráci. Členové ESHS se v rámci svých pravomocí zavazují vynaložit veškeré úsilí k propojení svých programů [shovívavosti] se vzorovým programem ESHS. Tento program nebrání orgánu pro hospodářskou soutěž přijmout postup, který by byl příznivější pro podniky, které žádají o shovívavost v rámci jeho programu. Vzorový program [shovívavosti] ESHS nemůže sám o sobě u těchto podniků vyvolávat žádné legitimní očekávání jakéhokoli druhu.“

11

Bod 5 tohoto programu o ochraně před pokutami „Typ 1A“, stanoví:

„Orgán pro hospodářskou soutěž poskytne podniku ochranu před jakoukoli pokutou, které by byl jinak vystaven, jestliže:

12

Bod 22 vzorového programu shovívavosti ESHS stanoví, že „pokud je Komise ‚obzvláště vhodně postavena‘ pro posouzení případu podle bodu 14 oznámení [o spolupráci], podnik, který předložil nebo se chystá předložit Komisi žádost o ochranu před pokutami, může zaslat zjednodušenou žádost jakémukoli vnitrostátnímu orgánu pro hospodářskou soutěž, který považuje za ‚vhodně postavený‘ k tomu, aby jednal v rámci působnosti oznámení o spolupráci. Zjednodušené žádosti musí ve stručné formě zahrnovat následující informace:

[...]

13

Bod 24 vzorového programu shovívavosti ESHS uvádí, že „jestliže se vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž, k němuž byla předložena zjednodušená žádost, rozhodne vyžádat určité doplňující informace, podnik je povinen je poskytnout neprodleně. Jestliže se vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž rozhodne v dané věci jednat, stanoví lhůtu, během níž musí podnik poskytnout všechny informace a důkazy nezbytné k dosažení požadované důkazní úrovně. Jestliže podnik vyhoví ve stanovené lhůtě, poskytnuté informace budou považovány za předložené k datu podání zjednodušené žádosti.“

14

Bod 7 vysvětlivek vzorového programu shovívavosti ESHS uvádí:

„Cílem vzorového programu [shovívavosti] ESHS je vyřešit problém četných žádostí podaných souběžně a umožnit podnikům lépe předvídat případné rozhodnutí o žádosti. […] Definuje náležitosti jednotného typu stručných formulářů nazvaných ‚zjednodušené žádosti‘, který byl navržen tak, aby zmírnil zátěž, kterou pro podniky a orgány pro hospodářskou soutěž představovaly četné žádosti v rámci rozsáhlých přeshraničních kartelů.“

15

Dne 15. února 2007 vydala AGCM oznámení o ochraně před pokutami a o snížení pokut podle článku 15 zákona č. 287 ze dne 10. října 1990 (Communicazione sulla non imposizione e sulla riduzione delle sanzioni ai sensi dell’articolo 15 della legge 287/9010 ottobre 1990, n. 287), které obsahuje italský program shovívavosti (dále jen „vnitrostátní program shovívavosti“).

16

Článek 16 vnitrostátního programu shovívavosti, nadepsaný „Zjednodušená žádost“, stanoví:

„Jestliže je Komise vhodněji postavena k řešení případu a vedení řízení, podnik, který již předložil nebo se chystá Komisi předložit žádost o ochranu před pokutami, může předložit vnitrostátnímu orgánu obdobnou žádost, vypracovanou v takzvané ‚zjednodušené‘ podobě, pokud se domnívá, že orgán je v daném případě rovněž schopen zasáhnout. Podle [bodu] 14 [oznámení o spolupráci] je Komise vhodněji postavena, jestliže jedna nebo více dohod či praktik, včetně souborů obdobných dohod či praktik, ovlivňují hospodářskou soutěž ve více než třech členských státech.“

17

Dne 5. června 2007 předložila společnost DHL Komisi žádost o ochranu před pokutami ohledně několika porušení unijního práva hospodářské soutěže v odvětví mezinárodní přepravy zboží. Dne 24. září 2007 poskytla Komise společnosti DHL podmíněnou ochranu před pokutami pro celé odvětví mezinárodních zásilek, a to v námořní, letecké i silniční přepravě. Dne 20. prosince 2007 pak společnost DHL informovala Komisi o některých skutečnostech týkajících se určitých jednání v odvětví mezinárodních silničních zásilek zboží zaznamenaných v Itálii. V červnu roku 2008 Komise rozhodla, že bude stíhat pouze tu část kartelové dohody, která se týkala služeb mezinárodní letecké přepravy, přičemž ponechala na vnitrostátních orgánech možnost stíhat protiprávní jednání ve službách námořní a silniční přepravy.

18

Souběžně dne 12. července 2007 společnost DHL předložila AGCM zjednodušenou žádost o poskytnutí ochrany před pokutami podle vnitrostátního programu shovívavosti. V této žádosti poskytla DHL informace týkající se protiprávního jednání na trhu zásilkových služeb a mezinárodní přepravy zboží. Podle AGCM se tato žádost týkala výlučně odvětví mezinárodní letecké a námořní přepravy zboží s výjimkou přepravy silniční. Podle DHL se tato zjednodušená žádost nicméně týkala protiprávních jednání zaznamenaných na celém trhu zásilkových služeb a mezinárodní přepravy zboží. Upřesnila, že její žádost ze dne 12. července 2007 sice nezahrnovala konkrétní a zvláštní příklady jednání zaznamenané v oblasti silničních zásilek zboží, to však proto, že v okamžiku předložení žádosti tyto případy nebyly ještě odhaleny.

19

Společnost DHL předložila AGCM dne 23. června 2008 dodatečnou zjednodušenou žádost o ochranu před pokutami k doplnění žádosti původně předložené dne 12. července 2007, aby ji výslovně rozšířila o odvětví mezinárodních zásilek zboží v silniční přepravě. DHL v žádosti prohlásila, že „tato žádost v každém případě představuje pouhé doplnění žádosti ze dne 12. července 2007, protože dodatečná jednání, která uvádí, nepředstavují odlišné protiprávní jednání, na které by se nevztahovalo původní prohlášení, ale představují pouze jiný projev již oznámených porušení a jako takové je Komise již vzala v úvahu pro účely poskytnutí shovívavosti“.

20

Mezitím dne 5. listopadu 2007 předložila společnost Deutsche Bahn AG rovněž jménem svých dceřiných společností, mezi něž patří Schenker Italiana SpA (dále jen „Schenker“) Komisi žádost o ochranu před pokutami, nejprve pro námořní zásilky zboží a následně dne 19. listopadu 2007 pro silniční zásilky. Schenker kromě toho předložila AGCM dne 12. prosince 2007 zjednodušenou žádost o shovívavost, přičemž poskytla informace ohledně silničních zásilek zboží v Itálii.

21

Dne 20. listopadu 2007 společnost Agility Logistics Srl (dále jen „Agility“) předložila Komisi žádost o snížení pokuty za protiprávní jednání na trhu zásilkových služeb a mezinárodní přepravy zboží. Dne 12. května 2008 společnost Agility Logistics International předložila AGCM i jménem své dceřiné společnosti Agility zjednodušenou žádost o shovívavost, která se týkala kartelové dohody o silničních zásilkách zboží v Itálii.

22

Dne 18. listopadu 2009 zahájil AGCM řízení za účelem zjištění případných porušení článku 101 SFEU v odvětví mezinárodní přepravy zboží.

23

Sporným rozhodnutím ze dne 15. června 2011 AGCM rozhodl, že několik podniků, mezi nimiž byly i společnosti DHL, Schenker a Agility, se v rozporu s článkem 101 SFEU účastnilo kartelové dohody v odvětví služeb mezinárodní silniční přepravy zboží s místem odeslání či určení v Itálii.

24

AGCM v tomto rozhodnutí prohlásil, že prvním podnikem, který požádal o ochranu před pokutami v Itálii – pokud jde o silniční zásilky zboží – byla společnost Schenker. Proto jí na základě vnitrostátního programu shovívavosti žádnou pokutu neuložil. Naopak společnostem DHL a Agility bylo uloženo zaplacení pokuty, která jim byla následně snížena o 49 % a o 50 % původní výše. AGCM rovněž zohlednil, že DHL v rámci své žádosti ze dne 12. červnece 2007 požádala o ochranu před pokutami pouze pro letecké a námořní zásilky zboží, zatímco žádost ohledně silničních zásilek byla touto společností předložena až dne 23. června 2008.

25

DHL se obrátila na Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio), aby se domáhala částečného zrušení sporného rozhodnutí, přičemž zejména uvedla, že AGCM ji chybně nezařadil na první místo v pořadí vnitrostátního programu shovívavosti a následně jí nepřiznal ochranu proti pokutám. Podle DHL přikazují předpisy Unie vnitrostátnímu orgánu, který obdrží zjednodušenou žádost o shovívavost, aby tuto posoudil s přihlédnutím k hlavní žádosti o ochranu, kterou totožná společnost předložila Komisi. DHL kromě toho uvedla, že zjednodušené žádosti předložené AGCM společnostmi Schenker a Agility jsou nepřípustné.

26

Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio) žalobu podanou společností DHL zamítl, přičemž odkázal na existenci zásady autonomie a nezávislosti různých programů shovívavosti a žádostí, které se jich týkají.

27

Společnost DHL podala odvolání proti rozsudku vydanému v prvním stupni k předkládajícímu soudu. Tento soud uvádí, že sporné rozhodnutí nedodržuje zásady vyplývající zejména z oznámení o spolupráci a vzorového programu shovívavosti ESHS. Podle DHL jsou pravidla a nástroje ESHS údajně pro AGCM závazné, neboť je tento úřad vnitrostátním orgánem pro hospodářskou soutěž, který je součástí této sítě.

28

Za těchto podmínek se Consiglio di Stato (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„Musí být články 101 SFEU a čl. 4 odst. 3 SEU, jakož i článek 11 nařízení č. 1/2003 vykládány v tom smyslu, že:

29

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být ustanovení unijního práva, a to zejména článek 101 SFEU a nařízení č. 1/2003, vykládány v tom smyslu, že nástroje přijaté v rámci ESHS, konkrétně vzorový program shovívavosti ESHS, jsou pro vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž závazné.

30

Podle ustálené judikatury zaručuje mechanismus spolupráce mezi Komisí a vnitrostátními orgány pro hospodářskou soutěž, který byl zaveden kapitolou IV nařízení č. 1/2003, jednotné uplatňování pravidel hospodářské soutěže v členských státech (v tomto smyslu viz rozsudky X, C‑429/07, EU:C:2009:359, bod 20, a Tele2 Polska, C‑375/09, EU:C:2011:270, bod 26).

31

Podle bodu 15 odůvodnění nařízení č. 1/2003 Komise a orgány pro hospodářskou soutěž členských států tvoří společnou síť orgánů veřejné moci uplatňujících v úzké spolupráci pravidla hospodářské soutěže Unie. V tomto ohledu upřesňuje bod 1 oznámení o spolupráci, že tato síť vytváří platformu pro diskuzi a spolupráci při uplatňování politiky hospodářské soutěže Unie a při kontrole tohoto uplatňování.

32

Z výše uvedeného vyplývá, že ESHS, jejímž účelem je podpora diskuze a spolupráce při realizaci politiky hospodářské soutěže, nebyla svěřena pravomoc k přijímání právně závazných pravidel.

33

V tomto ohledu již Soudní dvůr rozhodl, že ani oznámení o spolupráci, ani oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst 2006, C 298, s. 17, dále jen „oznámení o shovívavosti“) nejsou vůči členským státům závazná (viz rozsudek Pfleiderer, C‑360/09, EU:C:2011:389, bod 21).

34

Dále je třeba uvést, že oznámení o spolupráci a oznámení o shovívavoti, které byly přijaty v rámci ESHS, byly zveřejněny postupně v letech 2004 a 2006 v řadě C Úředního věstníku Evropské unie, jejímž předmětem není na rozdíl od řady L zveřejnění právně závazných aktů, ale pouze informací, doporučení a stanovisek týkajících se Unie (rozsudky Polska Telefonia Cyfrowa, C‑410/09, EU:C:2011:294, bod 35, a Expedia, C‑226/11, EU:C:2012:795, bod 30).

35

Z toho vyplývá, že tato oznámení nemohou zavazovat členské státy povinnostmi.

36

Co se týče zvláště režimu shovívavosti, z kterého mají v rámci Unie prospěch podniky, které spolupracují s Komisí nebo s vnitrostátními orgány pro hospodářskou soutěž za účelem odhalení protiprávních kartelů, je třeba konstatovat, že ani ustanovení Smlouvy o FEU, ani nařízení č. 1/2003 nestanoví společná pravidla pro shovívavost (rozsudek Pfleiderer, C‑360/09, EU:C:2011:389, bod 20). Jelikož neexistuje centralizovaný systém přijímání a posuzování žádostí o shovívavost týkajících se porušení článku 101 SFEU na úrovni Unie, je vyřízení takových žádostí určených vnitrostátnímu orgánu pro hospodářskou soutěž vedeno podle pravidel tohoto orgánu na základě práva členského státu, do kterého tento orgán patří.

37

V tomto ohledu je třeba dodat, že se oznámení o shovívavosti týká jen programů shovívavosti zavedených Komisí (rozsudek Pfleiderer, C‑360/09, EU:C:2011:389, bod 21).

38

V tomto směru je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že vzorový program shovívavosti ESHS není pro soudy členských států závazný (rozsudek Pfleiderer, C‑360/09, EU:C:2011:389, bod 22).

39

DHL nicméně uvedla, že se tato judikatura týká výlučně vnitrostátních soudů, a nikoliv vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž. Podle DHL byl závěr, ke kterému Soudní dvůr dospěl ve věci Pfleiderer (C‑360/09, EU:C:2011:389), odůvodněn jen tím, že ustanovení dotčená v této věci neměla přímý účinek, a tudíž je vnitrostátní soudy nemohly uplatnit v rámci civilních či správních sporů.

40

Toto odůvodnění nemůže být přijato.

41

Zaprvé by mohlo dojít k ohrožení jednotného použití práva Unie v členských státech, neboť podle čl. 35 odst. 1 nařízení č. 1/2003 mohou členské státy svěřit funkci vnitrostátního orgánu pro hospodářskou činnost vnitrostátním soudům. Závazná povaha vzorového programu shovívavosti ESHS by se tak lišila podle toho, zda je vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž orgánem správním nebo soudním.

42

A zadruhé Soudní dvůr již rozhodl, že program shovívavosti zavedený Komisí prostřednictvím oznámení o shovívavosti není pro členské státy závazný (rozsudek Kone a další, C‑557/12, EU:C:2014:1317, bod 36). Tento závěr se uplatní rovněž na vzorový program shovívavosti ESHS.

43

Dále okolnost uvedená DHL, podle které se vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž formálně zavázaly dodržovat pravidla uvedená v oznámení o spolupráci, nemění s ohledem na právo Unie právní sílu tohoto oznámení ani právní sílu vzorového programu shovívavosti ESHS.

44

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba odpovědět na první otázku tak, že ustanovení práva Unie, zejména článek 101 SFEU a nařízení č. 1/2003 musí být vykládány v tom smyslu, že nástroje zavedené v rámci ESHS, zejména v rámci vzorového programu shovívavosti ESHS, nejsou pro vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž závazné.

45

Předkládací soud se v rámci své druhé otázky nejprve táže, zda ustanovení práva Unie, zejména čl. 101 SFEU a nařízení č. 1/2003, musí být vykládána v tom smyslu, že mezi žádostí o ochranu před pokutami, kterou podnik předložil nebo se chystá předložit Komisi, a zjednodušenou žádostí podanou k vnitrostátnímu orgánu pro hospodářskou soutěž pro tutéž kartelovou dohodu, existuje právní souvislost, v jejímž důsledku je tento orgán povinen posoudit zjednodušenou žádost ve světle žádosti o ochranu před pokutami v případě, kdy zjednodušená žádost přesně odráží obsah žádosti o ochranu před pokutami, která byla předložena Komisi. Dále se předkládající soud táže, zda v případě, že má zjednodušená žádost užší věcný rozsah, než žádost o ochranu před pokutami, je vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž povinen kontaktovat Komisi, nebo samotný podnik, aby zjistil, zda tento podnik zaznamenal konkrétní příklady jednání v odvětví, na které se údajně vztahovala žádost o ochranu před pokutami, ale nikoli zjednodušená žádost.

46

Společnost Agility a francouzská vláda namítly nepřípustnost prví části druhé otázky, a to z důvodu, že není údajně relevantní a má hypotetickou povahu.

47

Podle této společnosti a vlády ve sporu ve věci v původním řízení vyvstává otázka, zda musí být zjednodušená žádost vykládána ve světle žádosti o ochranu před pokutami předložené Komisi v případě, že tyto dvě žádosti nemají totožný věcný rozsah. Předkládající soud se naopak otázkou, kterou formuloval, táže, zda v případě, že zjednodušená žádost přesně odráží obsah žádosti o ochranu před pokutami předložené Komisi, musí být tato zjednodušená žádost vykládána ve světle žádosti o ochranu před pokutami.

48

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedené článkem 267 SFEU věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání svého rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (viz zejména rozsudky Kamberaj, C‑571/10, EU:C:2012:233, bod 40, jakož i Banco Privado Português a Massa Insolvente do Banco Privado Português, C‑667/13, EU:C:2015:151, bod 34).

49

Za těchto okolností je odmítnutí žádosti předložené vnitrostátním soudem možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, nebo také pokud se jedná o čistě hypotetický problém nebo jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (viz zejména rozsudky Kamberaj, C‑571/10, EU:C:2012:233, bod 42, a Banco Privado Português a Massa Insolvente do Banco Privado Português, C‑667/13, EU:C:2015:151, bod 36).

50

V projednávané věci tomu tak není.

51

Je totiž třeba konstatovat, že z rozhodnutí předkládajícího soudu vyplývá, že DHL na jednu stranu předložila dne 5. června 2007 Komisi žádost o ochranu před pokutami, která se týkala několika porušení unijního práva hospodářské soutěže v odvětví mezinárodní přepravy zboží. A na druhou stranu DHL předložila dne 12. července 2007 AGCM zjednodušenou žádost o ochranu týkající se protiprávního jednání na trhu s mezinárodními zásilkami s místem odeslání či určení v Itálii.

52

S ohledem na skutečnost, že mezi AGCM a DHL trvá spor ohledně obsahu dokumentů zjednodušené žádosti, a z toho důvodu i ohledně případné podobnosti nebo odlišnosti rozsahu žádostí dotčených v původním řízení, se nezdá být zjevné, že by odpověď na první část druhé otázky pro předkládající soud nebyla užitečná.

53

Za těchto podmínek musí být první část druhé předběžné otázky považována za přípustnou.

54

Systém shovívavosti je založen na zásadě, podle níž orgány pro hospodářskou soutěž osvobodí od pokuty ten podnik, který oznámí svou účast na kartelové dohodě, a to pokud jako první poskytne informace, které umožní zejména zjištění porušení článku 101 SFEU.

55

Podle bodu 38 odůvodnění oznámení o spolupráci však v případě neexistence plně harmonizovaného systému shovívavosti pro celou Unii nemůže být žádost o shovívavost určená příslušnému orgánu považována za žádost určenou jinému orgánu pro hospodářskou soutěž. Jak bylo uvedeno v bodě 36 tohoto rozsudku, vyřízení žádosti o shovívavost je totiž upraveno právem každého členského státu.

56

V tomto ohledu se bod 1 vzorového programu shovívavosti ESHS vztahuje k zájmu podniků požádat o shovívavost u všech orgánů pro hospodářskou soutěž, které jsou příslušné k použití článku 101 SFEU na území dotčeném předmětnou kartelovou dohodou a které lze považovat za vhodně postavené k postupu proti tomuto protiprávnímu jednání.

57

Je rovněž třeba upřesnit, že vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž mohou volně přijímat programy shovívavosti, přičemž každý z těchto programů je nezávislý nejen vůči ostatním vnitrostátním programům shovívavosti, ale rovněž vůči unijnímu programu shovívavosti.

58

Koexistence a nezávislost, které charakterizují současné vazby mezi unijním programem shovívavosti a takovými programy členských států, jsou projevem režimu souběžných pravomocí Komise a vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž, který byl zaveden nařízením č. 1/2003.

59

Z toho vyplývá, že v případě kartelové dohody, jejíž protisoutěžní účinky mohou nastat ve více členských státech, a tudíž mohou vyvolat zásah různých vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž, jakož i Komise, je v zájmu podniku, který chce využít programu shovívavosti v důsledku jeho účasti na předmětné kartelové dohodě, aby podal žádost o ochranu před pokutami nejen Komisi, ale rovněž k vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž příslušným k uplatňování článku 101 SFEU.

60

Nezávislost programů shovívavosti se musí nutně vztahovat na různé žádosti o ochranu před pokutami předložené Komisi a vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž, neboť tvoří neoddělitelnou součást těchto programů. V tomto ohledu je třeba uvést, že nezávislost těchto žádostí vyplývá přímo ze skutečnosti, že na úrovni Unie neexistuje jednotný systém pro oznamování vlastní účasti podniky, které se v rozporu s článkem 101 SFEU účastní kartelových dohod. Tato nezávislost vedle toho není ovlivněna okolností, že předmětem různých žádostí je totožné porušení práva hospodářské soutěže.

61

Údajná existence právní souvislosti mezi žádostí o ochranu před pokutami předloženou Komisi a zjednodušenou žádostí předloženou vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž, která by zavazovala tyto orgány k posouzení zjednodušené žádosti ve světle žádosti o ochranu před pokutami, by zpochybnila nezávislost rozdílných žádostí, a v důsledku také účel samotného systému zjednodušených žádostí. Tento systém je totiž založen na zásadě, podle níž na unijní úrovni neexistuje jednotná žádost o shovívavost nebo „hlavní“ žádost předložená souběžně s „vedlejšími“ žádostmi, nýbrž žádosti o ochranu před pokutami předkládané Komisi a zjednodušené žádosti předkládané vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž, jejichž posouzení náleží výlučně orgánu, kterému je tato žádost určena.

62

Žádné ustanovení unijního práva v oblasti kartelových dohod vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž každopádně neukládá, aby vykládaly zjednodušenou žádost ve světle žádosti o ochranu před pokutami předloženou Komisi, bez ohledu na to, zda tato zjednodušená žádost přesně odráží obsah žádosti předložené Komisi, či nikoliv.

63

Co se dále týče případné povinnosti vnitrostátního orgánu pro hospodářskou soutěž kontaktovat Komisi nebo podnik, který mu předložil zjednodušenou žádost, pokud je věcný rozsah této žádosti užší než věcný rozsah žádosti o ochranu před pokutami, je třeba uvést – jak je již uvedeno v bodě 78 stanoviska generálního advokáta – že taková povinnost by mohla oslabit povinnost spolupráce žadatelů o shovívavost, která je jedním z pilířů celého programu shovívavosti.

64

Za takových podmínek musí podnik, který u vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž žádá o shovívavost, zajistit, aby žádná z jím předkládaných žádostí neobsahovala nejasnosti ohledně jejího rozsahu, a to zejména proto, že vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž nejsou povinny posoudit zjednodušenou žádost ve světle žádosti o ochranu před pokutami předloženou Komisi, jak je uvedeno v bodě 62 tohoto rozsudku.

65

Takový výklad, založený na povinnosti podniku informovat vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž, pokud se skutečný rozsah kartelové dohody liší od toho, který byl oznámen těmto orgánům, nebo od toho, který byl oznámen Komisi, je jediným, který může sám o sobě zajistit dodržování nezávislosti odlišných režimů shovívavosti.

66

Pokud by se totiž z pouhé možnosti vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž obrátit se na podniky, které jim předložily zjednodušené žádosti za účelem získání doplňujících informací, stala povinnost kontaktovat tyto podniky nebo Komisi v případě, že mají tyto žádosti užší věcný rozsah, než je rozsah žádosti o ochranu před pokutami předložené Komise, vytvořila by se tím mezi dotčenými žádostmi určitá hierarchie, která by byla v rozporu s decentralizovaným systémem zavedeným nařízením č. 1/2003.

67

Z toho důvodu je třeba odpovědět na druhou otázku následovně:

68

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda mají být ustanovení unijního práva, zejména článek 101 SFEU a nařízení č. 1/2003, vykládána v tom smyslu, že pouze ten podnik, který předložil žádost o ochranu před pokutami Komisi jako první, může předložit zjednodušenou žádost o ochranu vnitrostátnímu orgánu pro hospodářskou soutěž, nebo zda mohou zjednodušenou žádost podat i ostatní podniky, které předložily Komisi žádost o snížení pokuty.

69

Italská a rakouská vláda uvedly, že třetí předběžná otázka není přípustná v tom rozsahu, v jakém předkládající soud Soudní dvůr žádá, aby vyložil vnitrostátní právo, a to zejména vnitrostátní program shovívavosti.

70

Podle ustálené judikatury Soudnímu dvoru nepřísluší, aby v rámci řízení o předběžné otázce posuzoval slučitelnost vnitrostátní právní úpravy s unijním právem ani aby vykládal vnitrostátní právní a správní předpisy (viz zejména rozsudky Jaeger, C‑151/02, EU:C:2003:437, bod 43, a Consorci Sanitari del Maresme, C‑203/14, EU:C:2015:664, bod 43).

71

V projednávané věci nicméně z třetí otázky položené předkládajícím soudem vyplývá, že se Soudního dvora v podstatě táže na výklad unijního práva, zejména článku 101 SFEU a nařízení č. 1/2003, v rámci fungování režimu souběžných pravomocí Komise a vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž za účelem určení, zda při uplatnění vnitrostátního programu shovívavosti „lze legálně“ přijmout určité žádosti o ochranu.

72

Je tedy třeba předkládajícímu soudu užitečně odpověď tím, že mu Soudní dvůr poskytne prvky výkladu spadající do unijního práva, které mu umožní rozhodnout o legalitě sporného rozhodnutí.

73

Z toho vyplývá, že třetí předběžná otázka musí být považována za přípustnou.

74

Pochybnost předkládajícího soudu, která je základem této předběžné otázky se týká okolnosti, kdy vzorový program shovívavosti ESHS stanovil, že přístup k systému zjednodušených žádostí o ochranu před pokutami je otevřen podniku, který požádal Komisi o ochranu před pokutami, zatímco se nejeví zřejmým, zda je přístupný podnikům, které požádaly tento orgán o pouhé snížení pokuty.

75

Možnost podniku, který nepodal Komisi jako první žádost o ochranu a kterému pak v důsledku toho mohla být pokuta pouze snížena, a nikoliv úplně prominuta, podat zjednodušenou žádost o ochranu vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž byla výslovně ve vzorovém programu shovívavosti ESHS zavedena až v rámci změn programu v roce 2012.

76

V tomto ohledu je třeba uvést, že skutečnost, že vzorový program shovívavosti ESHS ve znění platném v době rozhodné z hlediska skutkových okolností věci v původním řízení, nestanovil výslovně možnost podniků, které Komisi předložily žádost o snížení pokuty, podat zjednodušenou žádost o ochranu k vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž, nelze vykládat v tom smyslu, že brání těmto orgánům, aby za takových okolností zjednodušenou žádost přijaly.

77

Jak bylo totiž uvedeno v bodě 44 tohoto rozsudku, nástroje přijaté v rámci ESHS, zejména vzorový program shovívavosti, nejsou pro vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž závazné. V důsledku nezávazné povahy těchto nástrojů členské státy nejsou povinny zahrnout do svých režimů shovívavosti ustanovení vzorového programu shovívavosti ESHS a mohou na vnitrostátní úrovni bez omezení přijímat pravidla, která v tomto vzorovém programu nejsou obsažena nebo která se od něj odchylují, a to za předpokladu, že je tato pravomoc vykonávána v souladu s unijním právem, zejména s článekm 101 SFEU a nařízením č. 1/2003.

78

Pravomoc, kterou mají členské státy ve vztahu k určení svých programů shovívavosti, musí být skutečně vykonávána v souladu s právem Unie, zejména s nařízením č. 1/2003. Členské státy nemohou zejména znemožnit nebo nadměrně ztížit uplatňování unijního práva a konkrétně v oblasti práva hospodářské soutěže musí zajistit, aby pravidla, která stanoví nebo uplatňují, nebránila účinnému uplatňování článků 101 SFEU a 102 SFEU (rozsudky Pfleiderer, C‑360/09, EU:C:2011:389, bod 24, jakož i Kone a další, C‑557/12, EU:C:2014:1317, bod 26).

79

Soudní dvůr již rozhodl, že programy shovívavosti představují užitečné nástroje v účinném boji vedoucím k odhalování a ukončování jednání porušujících pravidla hospodářské soutěže, a slouží tak cíli spočívajícímu v účinném uplatňování článků 101 SFEU a 102 SFEU (rozsudky Pfleiderer, C‑360/09, EU:C:2011:389, bod 25).

80

V tomto ohledu je třeba uvést, že účinné uplatnění článku 101 SFEU nebrání tomu, aby vnitrostátní režim shovívavosti umožňoval přijetí zjednodušené žádosti o ochranu předloženou podnikem, který nepodal ke Komisi žádost o úplnou ochranu před pokutami.

81

Tento přístup je naopak v souladu s duchem a účelem zavedení systému žádostí o shovívavost. Tento systém má totiž zejména posílit odhalování jednání, která porušují článek 101 SFEU tím, že vybízí účastníky kartelových dohod, aby tyto dohody oznamovali. Z toho důvodu má podporovat předkládání takových žádostí, a nikoliv omezovat jejich počet.

82

Soudní dvůr tak rozhodl, že účelem oznámení o shovívavosti je vytvořit prostředí nejistoty v rámci kartelových dohod tak, aby povbudil jejich oznamování Komisi (rozsudek LG Display a LG Display Taiwan v. Komise, C‑227/14 P, EU:C:2015:258, bod 87). Tato nejistota vyplývá zejména ze skutečnosti, že jednomu účastníkovi kartelové dohody může být poskytnuta úplná ochrana a že Komise může kdykoliv z vlastní iniciativy existenci této kartelové dohody odhalit.

83

V tomto kontextu nelze vyloučit, že by podnik, který nepodal Komisi jako první žádost o ochranu před pokutami a který z toho důvodu může docílit pouze snížení pokuty, mohl být prvním, kdo podáním zjednodušené žádosti o ochranu informuje vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž o existenci předmětné kartelové dohody. V takové situaci, pokud Komise nevede vyšetřování ohledně totožných skutků, jako jsou skutky oznámené vnitrostátnímu orgánu, lze dotčenému podniku podle vnitrostátního režimu shovívavosti přiznat úplnou ochranu před pokutami.

84

Z toho důvodu je na třetí otázku třeba odpovědět, že ustanovení unijního práva, zejména článek 101 SFEU a nařízení č. 1/2003, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž, za stejných okolností jako ve věci v původním řízení, přijal zjednodušenou žádost o ochranu předloženou podnikem, který Komisi předložil žádost o snížení pokuty, a nikoliv žadost o úplnou ochranu před pokutami.

85

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: