—

za Fratelli De Pra SpA a SAIV SpA C. Toniolem, C. Basso a G. Toniolo, avvocati,

—

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s S. Varonem, avvocato dello Stato,

—

za Evropskou komisi G. Braga da Cruzem, jakož i L. Nicolae a D. Recchia, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/5/ES ze dne 9. března 1999 o rádiových zařízeních a telekomunikačních koncových zařízeních a vzájemném uznávání jejich shody (Úř. věst. L 91, s. 10; Zvl. vyd. 13/23, s. 254), zejména jejího článku 8, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/19/ES ze dne 7. března 2002 o přístupu k sítím elektronických komunikací a přiřazeným zařízením a o jejich vzájemném propojení (přístupová směrnice) (Úř. věst. L 108, s. 7; Zvl. vyd. 13/29, s. 323), směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/20/ES ze dne 7. března 2002 o oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací (autorizační směrnice) (Úř. věst. L 108, s. 21; Zvl. vyd. 13/29, s. 337), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/140/ES ze dne 25. listopadu 2009 (Úř. věst. L 337, s. 37, dále jen „směrnice 2002/20“), směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. března 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice) (Úř. věst. L 108, s. 33; Zvl. vyd. 13/29, s. 349) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě) (Úř. věst. L 108, s. 51; Zvl. vyd. 13/29, s. 367), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/136/ES ze dne 25. listopadu 2009 (Úř. věst. L 337, s. 11, dále jen „směrnice 2002/22“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci dvou sporů, a to jednak mezi společností Fratelli De Pra SpA (dále jen „De Pra“) a Agenzia Entrate – Direzione Provinciale Ufficio Controlli Belluno (daňová správa – provinční ředitelství Belluno) a jednak mezi společností SAIV SpA (dále jen „SAIV“) a Agenzia Entrate – Direzione Provinciale Ufficio Controlli Vicenza (daňová správa – provinční ředitelství Vicenza), jejichž předmětem je zamítnutí žádostí o vrácení správního poplatku za koncesi (dále jen „SPK“), který společnosti De Pra a SAIV zaplatily na základě smluv o předplatném na mobilní telefonní služby, uvedenými daňovými správami.

3

Třicátý druhý bod odůvodnění směrnice 1999/5 uvádí, že „by v případě rádiových zařízení a telekomunikačních koncových zařízení, která splňují příslušné základní požadavky, měl být povolen volný oběh; že by v případě těchto zařízení mělo být povoleno, aby byla uváděna do provozu za účelem, k němuž jsou určena; že toto uvádění do provozu může být vázáno udělením oprávnění k využívání rádiového spektra a k poskytování dotyčné služby“.

4

Článek 1 odst. 1 a 4 této směrnice stanoví:

1.   Tato směrnice vytváří předpisový rámec pro volný pohyb a uvádění na trh a do provozu ve Společenství radiových zařízení a telekomunikačních koncových zařízení.

[...]

4.   Tato směrnice se nevztahuje na zařízení uvedená v příloze I.“

5

Článek 8 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:

„Členské státy nesmějí na svém území zakazovat, omezovat nebo bránit uvedení přístrojů na trh nebo do provozu, jestliže jsou tyto přístroje opatřeny označením CE [...]“

6

Směrnice 2002/19 harmonizuje podle svého článku 1 způsob, kterým členské státy regulují přístup k sítím elektronických komunikací a přiřazeným zařízením a jejich vzájemné propojení. Tato směrnice upravuje vztahy mezi zajišťovateli sítí a poskytovateli služeb. Směrnice stanoví práva a povinnosti pro operátory a podniky, které usilují o propojení a/nebo přístup k sítím nebo přiřazeným zařízením.

7

Článek 2 směrnice 2002/20 definuje „obecné oprávnění“ jako „právní rámec zřízený členským státem v souladu s touto směrnicí, který zaručuje práva na zajišťování sítí nebo poskytování služeb elektronických komunikací a který stanoví zvláštní povinnosti pro tuto oblast, které se mohou vztahovat na všechny nebo na určité druhy sítí a služeb elektronických komunikací“.

8

Článek 12 této směrnice, nadepsaný „Správní poplatky“, v odst. 1 písm. a) stanoví:

„Jakékoli správní poplatky ukládané podnikům, které poskytují službu nebo zajišťují síť podle obecného oprávnění nebo kterým bylo uděleno právo na užívání:

9

Směrnice 2002/22 se podle svého čl. 1 odst. 1 týká zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací pro koncové uživatele. Jejím cílem je zajistit přístup k veřejně dostupným službám v dobré kvalitě v celé Evropské unii.

10

Její čl. 1 odst. 2 stanoví, že s ohledem na to, že poskytování univerzální služby je zabezpečováno v prostředí otevřených a konkurenčních trhů, vymezuje směrnice 2002/22 minimální soubor služeb specifikované kvality, ke kterému mají přístup všichni koncoví uživatelé, za dostupnou cenu s ohledem na konkrétní vnitrostátní podmínky, aniž by byla narušena hospodářská soutěž.

11

Článek 20 této směrnice, nadepsaný „Smlouvy“, v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy zajistí, aby spotřebitelé, kteří si objednají služby poskytující připojení k veřejné komunikační síti nebo veřejně dostupným službám elektronických komunikací, a jiní koncoví uživatelé, kteří o to požádají, měli právo uzavřít smlouvu s jedním nebo s více podniky, které takové služby nebo připojení poskytují. Ve smlouvě jsou srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uvedeny alespoň

[...]“

12

K informacím uvedeným v čl. 20 odst. 1 patří označení a adresa podniku, poskytované služby, podrobné údaje o cenách a sazbách, doba, na kterou se smlouva sjednává, a podmínky pro obnovení a ukončení služeb a smlouvy.

13

Článek 1 nařízení prezidenta republiky č. 641 o správních poplatcích za vládní koncese (decreto del Presidente della Republica č. 641, Disciplina delle tasse sulle concessioni governative) ze dne 26. října 1972 (řádný doplněk ke GURI č. 292 ze dne 11. listopadu 1972, dále jen „nařízení prezidenta č. 641/1972“) stanoví:

„Správní akty a další akty, jejichž seznam je uveden v připojeném sazebníku, podléhají [SPK] v rozsahu a způsobem uvedeným v tomto sazebníku.“

14

Článek 21 sazebníku připojeného k nařízení prezidenta č. 641/1972, ve znění použitelném na spory v původním řízení (dále jen „připojený sazebník“), stanoví, že SPK podléhá každá „licence nebo [každý] dokument, který ji nahrazuje, pro používání koncových zařízení pro veřejnou pozemní mobilní radiokomunikaci za každý měsíc používání“.

15

Poznámka pod čarou 1, která se týká tohoto článku 21, uvádí:

„Poplatek je na základě počtu měsíců užívání uvedeného na každé faktuře splatný spolu s předplatným.“

16

Článek 3 ministerské vyhlášky č. 33/90 o službách veřejné pozemní mobilní radiokomunikace stanoví:

„Účastník může získat uživatelské koncové zařízení a zabezpečovat jeho údržbu sám nebo prostřednictvím společnosti SIP (Società italiana per l’esercizio telefonico). Společnosti SIP, která je držitelkou koncese, přísluší zajistit, aby byl uživateli vydán doklad osvědčující, že je předplatitelem služby. Tento doklad, který plně nahrazuje licenci radiostanice, musí obsahovat údaje o druhu používaného koncového zařízení a jeho homologaci a na vyzvání veřejného orgánu musí být účastníkem tomuto orgánu předložen.“

17

Článek 8 legislativního nařízení č. 269/2001, kterým se provádí směrnice 1999/5, zní následovně:

„Není zakázáno, omezeno nebo bráněno uvedení přístrojů na trh nebo do provozu, jestliže jsou tyto přístroje opatřeny označením CE, které potvrzuje jejich shodu se všemi ustanoveními tohoto nařízení.“

18

Článek 160 legislativního nařízení č. 259, kterým se vydává zákoník elektronických komunikací (decreto legislativo č. 259 – Codice delle comunicazioni elettroniche), ze dne 1. srpna 2003 (řádný doplněk ke GURI č. 214 ze dne 15. září 2003), zní následovně:

„1.   Pro každou radioelektrickou stanici, které bylo vydáno povolení k provozu, musí být uchovávána příslušná licence vydaná ministerstvem.

2.   Pro stanice přijímající služby radiovysílání nahrazuje licenci doklad o předplatném.“

19

Článek 2 odst. 4 nařízení s mocí zákona č. 4/2014, které bylo přeměněno na zákon č. 50/2014, stanoví:

„Pro účely článku 21 sazebníku připojeného k [nařízení prezidenta č. 641/1972] se ustanovení článku 160 legislativního nařízení [č. 259/2003] vykládají v tom smyslu, že za radioelektrickou stanici se považují i koncová zařízení pro pozemní mobilní radiokomunikaci.“

20

Společnosti De Pra a SAIV požádaly orgány daňové správy – v prvním případě provinční ředitelství Belluno, v druhém případě provinční ředitelství Vicenza – o vrácení částek, které zaplatily jako SPK. Vzhledem k tomu, že tyto orgány žádosti zamítly, podaly obě tyto společnosti žalobu ke Commissione tributaria regionale di Mestre-Venezia.

21

Na podporu svých žalob tvrdí, že zásada volného pohybu a uvádění na trh koncových zařízení, kterou zakotvuje směrnice 1999/5, je neslučitelná s takovým správním opatřením, jako je obecné oprávnění nebo licence, které stanoví italská právní úprava. Vzhledem k tomu, že SPK musí být považován za daň, mají tyto společnosti za to, že z důvodu neexistence skutečnosti zakládající povinnost k této dani mají nárok na vrácení částek zaplacených na základě tohoto poplatku.

22

I když předkládající soud v předkládacím rozhodnutí cituje usnesení ve věci Agricola Esposito (C‑492/09, EU:C:2010:766) a ve věci Umbra Packaging (C‑355/13, EU:C:2013:867), která se týkají takového poplatku, jako je SPK, má nicméně za to, že od vydání těchto usnesení došlo k novým skutečnostem, které mu neumožňují rozhodnout spory, které mu byly předloženy k rozhodnutí. V této souvislosti uvádí tři následující skutečnosti.

23

Zaprvé Soudní dvůr v těchto usneseních nerozhodoval o slučitelnosti takového poplatku, jako je SPK, se směrnicí 1999/5.

24

Zadruhé italský stát přijal čl. 2 odst. 4 nařízení s mocí zákona č. 4/2014, které bylo přeměněno na zákon č. 50/2014, až po vydání uvedených usnesení.

25

Zatřetí Corte suprema di cassazione, který zasedal v plénu, rozhodnutím ze dne 2. května 2014, a tedy rovněž po vydání uvedených usnesení, rozhodl, že směrnice 1999/5 nemá přednost před směrnicemi 2002/19, 2002/20, 2002/21 a 2002/22 (dále jen společně „směrnice o sítích“), na které se odvolávají společnosti De Pra a SAIV, a že obecné oprávnění nebo licence ve smyslu směrnice 2002/20 byly proto pro používání dotyčných koncových zařízení nezbytné.

26

Za těchto podmínek se Commissione tributaria regionale di Mestre-Venezia rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

27

Prvními třemi otázkami se předkládající soud Soudního dvora táže, zda je italská právní úprava slučitelná s pravidly unijního práva. Je však třeba připomenout, že Soudnímu dvoru nepřísluší, aby se v rámci řízení o předběžné otázce vyjadřoval ke slučitelnosti ustanovení vnitrostátního práva s těmito pravidly. Naproti tomu má Soudní dvůr pravomoc poskytnout předkládajícímu soudu všechny prvky výkladu vztahující se k unijnímu právu, které předkládajícímu soudu umožní posoudit takovou slučitelnost pro účely rozhodnutí ve věci, jež mu byla předložena (viz rozsudek Transportes Urbanos y Servicios Generales, C‑118/08, EU:C:2010:39, bod 23 a citovaná judikatura, jakož i usnesení Agricola Esposito, C‑492/09, EU:C:2010:766, bod 19).

28

Podstatou první a čtvrté otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být směrnice 1999/5, a zejména její článek 8, a směrnice o sítích vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě týkající se uplatňování takového poplatku, jako je SPK, podle níž používání koncových zařízení pro pozemní mobilní radiokomunikaci v rámci smlouvy o předplatném podléhá obecnému oprávnění nebo licenci, jakož i zaplacení tohoto poplatku.

29

Soudní dvůr v usnesení Agricola Esposito (C‑492/09, EU:C:2010:766) již rozhodl, že dvě směrnice o sítích, konkrétně směrnice 2002/20 a 2002/21, takovému poplatku, jako je SPK, nebrání. Soudní dvůr tuto analýzu, pokud jde o směrnici 2002/20, potvrdil v usnesení Umbra Packaging (C‑355/13, EU:C:2013:867).

30

V projednávané věci se předkládající soud táže, zda směrnice 1999/5, jakož i směrnice o sítích brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava zavádějící SPK, přičemž v této souvislosti zdůrazňuje, že tato právní úprava stanoví povinnost nejen zaplatit SPK, ale i zejména získat povolení správního orgánu. Předkládající soud rovněž poukazuje na údajné změny v italském právu ve srovnání se situací, která existovala v době vydání uvedených usnesení.

31

Pokud jde o změny uvedené v bodech 24 a 25 tohoto rozsudku týkající se přijetí čl. 2 odst. 4 nařízení s mocí zákona č. 4/2014, přeměněného na zákon č. 50/2014, jakož i vydání rozhodnutí Corte suprema di cassazione, je však nutno konstatovat, že nemají vliv na výklad směrnic 2002/20 a 2002/21, který v uvedených usneseních provedl Soudní dvůr.

32

Z informací poskytnutých předkládajícím soudem totiž vyplývá, že změny italského práva, na které poukazuje, se týkají výkladu existující právní úpravy a nepřidávají žádnou novou povinnost.

33

Podle třicátého druhého bodu odůvodnění je cílem směrnice 1999/5 zajistit volný oběh zejména telekomunikačních koncových zařízení, která splňují určité základní požadavky stanovené v této směrnici. Podle článku 1 tato směrnice vytváří předpisový rámec pro volný pohyb a uvádění na trh a do provozu v Unii zejména těchto zařízení. Článek 8 uvedené směrnice, nadepsaný „Volný pohyb přístrojů“, upřesňuje, že členské státy nesmí na svém území zakazovat, omezovat nebo bránit uvedení přístrojů na trh nebo do provozu, jestliže jsou tyto přístroje opatřeny označením CE podle přílohy VII, které potvrzuje jejich shodu se všemi ustanoveními směrnice 1999/5.

34

Předkládající soud se táže, zda uložením povinnosti získat oprávnění a zaplatit poplatek, jakou stanoví právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, nejsou vytvářeny překážky, které jsou v rozporu s touto směrnicí a zejména s jejím článkem 8.

35

Pokud jde o existenci povinnosti konečného spotřebitele získat oprávnění, je třeba uvést, že podle předkládajícího soudu Corte suprema di cassazione rozhodl, že smlouva o předplatném, kterou navrhl provozovatel telefonní sítě, je právním titulem, který tomuto spotřebiteli povoluje používat koncové zařízení a nahrazuje ve všech svých účincích licenci nazývanou „licence pro provozování radiostanice“. Z druhé předběžné otázky vyplývá, že tato smlouva může mít sama o sobě hodnotu dokladu nahrazujícího obecné oprávnění nebo licenci pro provozování radiostanice, bez jakéhokoli zásahu, činnosti nebo kontroly ze strany správního orgánu.

36

Ve svých písemných vyjádřeních společnosti De Pra a SAIV shodně uvedly, že vnitrostátní zákonodárce vytvořil právní fikci s jediným cílem zachovat skutečnost zakládající povinnost uhradit SPK při uzavření smluv o předplatném na mobilní telefonní služby. Zdůraznily, že správní orgány v této souvislosti neprovádějí žádnou zvláštní činnost.

37

Zdá se tedy, že správní orgány nevyžadují žádné schválení ani žádný dokument, neboť smlouva o předplatném nahrazuje oprávnění nebo licenci pro provozování radioelektrické stanice, a slouží tak jako skutečnost zakládající povinnost uhradit SPK.

38

Je-li tomu tak, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, nestanoví takováto právní úprava žádný zásah správních orgánů, který by byl způsobilý vytvořit překážku volného pohybu těchto zařízení a byl v rozporu se směrnicí 1999/5.

39

Pokud jde dále o uplatňování takového poplatku, jako je SPK, tento poplatek se neuplatňuje na koncová zařízení pro pozemní mobilní radiokomunikaci, nýbrž na smlouvy o předplatném uzavřené na používání těchto zařízení. Je třeba konstatovat, že takovéto zatížení nebrání prodeji uvedených koncových zařízení, která mohou být v Itálii prodávána bez povinnosti uzavřít smlouvu o předplatném, a v každém případě se nevztahuje ani na koncová zařízení pocházející z jiných členských států, takže toto zatížení nepředstavuje ani překážku volnému pohybu těchto zařízení.

40

Pokud jde zaprvé o směrnice 2002/20 a 2002/21, je třeba nejprve připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že se nevztahují na takový poplatek, jako je SPK, který se týká používání koncových zařízení pro pozemní mobilní radiokomunikaci. Soudní dvůr měl totiž za to, že základem takovéhoto poplatku není poskytnutí elektronických komunikačních sítí a služeb a že soukromé využití mobilní telefonní služby ze strany předplatitele nepředpokládá zajištění sítě nebo poskytnutí služby elektronických komunikací ve smyslu směrnice 2002/20 (usnesení Agricola Esposito, C‑492/09, EU:C:2010:766, bod 35). Soudní dvůr dále rozhodl, že směrnice 2002/21 se nevztahuje na zařízení, která spadají do rozsahu působnosti směrnice 1999/5, která upravuje používání telekomunikačních koncových zařízení určených pro soukromé použití, mezi která patří mobilní telefony (usnesení Agricola Esposito, C‑492/09, EU:C:2010:766, bod 42).

41

Dále je třeba dodat, že nemůže obstát argument společností De Pra a SAIV, podle něhož je takový poplatek, jako je SPK, v rozporu s článkem 12 směrnice 2002/20, protože není správním poplatkem majícím povahu náhrady, který má pokrýt jen správní náklady související s vydáváním, správou, kontrolou a uplatňováním příslušného režimu obecných oprávnění. Soudní dvůr totiž již dříve rozhodl, že poplatek, u něhož není vznik platební povinnosti vázán na řízení o udělení obecného oprávnění umožňujícího přístup na trh se službami elektronických komunikací, ale souvisí s využitím mobilních telefonních služeb poskytovaných operátory, a který v konečném důsledku nese uživatel těchto služeb, nespadá do působnosti tohoto článku 12 (viz rozsudek Vodafone Malta a Mobisle Communications, C‑71/12, EU:C:2013:431, body 25 a 29).

42

Konečně, pokud jde o povinnost získat obecné oprávnění, kterou směrnice 2002/20 nestanoví a která by mohla být s touto směrnicí v rozporu, je třeba konstatovat, jak vyplývá z bodů 35 až 37 tohoto rozsudku, že takové obecné oprávnění, o jaké se jedná ve věci v původním řízení, jemuž je postavena na roveň smlouva o předplatném, má sloužit jen jako skutečnost zakládající povinnost uhradit SPK. Jeho účelem tedy není povolit poskytování síťových služeb, a není proto v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z této směrnice.

43

Pokud jde zadruhé o směrnice 2002/19 a 2002/22, je třeba konstatovat, že směrnice 2002/19 podle svého článku 1 harmonizuje přístup k sítím elektronických komunikací a přiřazeným zařízením a jejich vzájemné propojení. Tato směrnice upravuje vztahy mezi zajišťovateli sítí, a ne používání mobilních telefonních přístrojů koncovými uživateli.

44

Směrnice 2002/22 se podle svého článku 1 týká zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací pro koncové uživatele. Jejím cílem je zajistit přístup k veřejně dostupným službám v dobré kvalitě v celé Unii. Pokud jde o poskytování univerzální služby, vymezuje směrnice 2002/22 minimální soubor služeb specifikované kvality, ke kterému mají přístup všichni koncoví uživatelé, za dostupnou cenu s ohledem na konkrétní vnitrostátní podmínky, aniž by byla narušena hospodářská soutěž.

45

Tato směrnice tedy stanoví minimální normy a nezakazuje uplatnění jiných opatření, zejména daňové povahy, která na tyto normy nemají žádný dopad.

46

Na první a čtvrtou otázku je proto třeba odpovědět, že směrnice 1999/5, zejména článek 8, a směrnice o sítích musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě týkající se uplatňování takového poplatku, jako je SPK, podle níž používání koncových zařízení pro pozemní mobilní radiokomunikaci v rámci smlouvy o předplatném podléhá obecnému oprávnění nebo licenci, jakož i zaplacení tohoto poplatku, pokud samotná smlouva o předplatném nahrazuje licenci nebo obecné oprávnění, a pokud tedy v této souvislosti není vyžadován žádný zásah správních orgánů.

47

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 20 směrnice 2002/22 a článek 8 směrnice 1999/5 vykládány v tom smyslu, že pro účely uplatňování takového poplatku, jako je SPK, brání tomu, aby byla smlouva o předplatném na mobilní telefonní služby, která musí mimo jiné uvádět údaj o druhu dotčeného koncového zařízení a příslušné homologaci, postavena na roveň obecnému oprávnění nebo licenci pro provozování radioelektrické stanice.

48

Pokud jde nejprve pro účely uplatňování takového poplatku, jako je SPK, o postavení takovéto smlouvy o předplatném na roveň obecnému oprávnění nebo licenci pro provozování radioelektrické stanice, stačí připomenout, že se směrnice 2002/22 vztahuje na zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací pro koncové uživatele a neupravuje uložení takového poplatku, o jaký se jedná ve věci v původním řízení. Z toho vyplývá, že tato směrnice nebrání tomu, aby vnitrostátní zákonodárce stanovil, že skutečností zakládající povinnost uhradit tento poplatek bude smlouva o předplatném uzavřená mezi poskytovatelem mobilních telefonních služeb a uživatelem koncového zařízení a že tato smlouva bude postavena na roveň obecnému oprávnění, na které se vztahuje uvedený poplatek.

49

Pokud jde dále o obsah smlouvy o předplatném, článek 20 směrnice 2002/22 upřesňuje skutečnosti, které musí tato smlouva „alespoň“ obsahovat.

50

Ze znění tohoto článku 20 vyplývá, že nebrání tomu, aby vnitrostátní právní úprava stanovovala, že smlouvy o předplatném na mobilní telefonní služby musí vedle skutečností stanovených směrnicí 2002/22 obsahovat i jiné údaje, jako jsou údaje o druhu dotčeného koncového zařízení a příslušné homologaci. Z toho rovněž vyplývá, že tyto dodatečné údaje nepředstavují překážku volného pohybu dotčených zařízení v rozporu s článkem 8 směrnice 1999/5.

51

Na druhou otázku je tedy třeba odpovědět, že článek 20 směrnice 2002/22 a článek 8 směrnice 1999/5 musí být vykládány v tom smyslu, že pro účely uplatňování takového poplatku, jako je SPK, nebrání tomu, aby byla smlouva o předplatném na mobilní telefonní služby, která musí mimo jiné uvádět údaj o druhu dotčeného koncového zařízení a příslušné homologaci, postavena na roveň obecnému oprávnění nebo licenci pro provozování radioelektrické stanice.

52

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda unijní právo, jak vyplývá ze směrnice 1999/5, směrnic o sítích a článku 20 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), musí být vykládáno v tom smyslu, že brání rozdílnému zacházení s uživateli koncových zařízení pro pozemní mobilní radiokomunikaci v závislosti na tom, zda uzavřeli smlouvu o předplatném na mobilní telefonní služby, nebo zda si tyto služby zakoupili formou předplacených či dobíjecích karet, na jehož základě pouze první skupina uživatelů podléhá takové právní úpravě, jaká stanoví SPK.

53

V této souvislosti je třeba připomenout, že článek 20 Listiny stanoví, že před zákonem jsou si všichni rovni. Podle článku 51 Listiny jsou však její ustanovení určena členským státům, výhradně pokud uplatňují unijní právo. V projednávané věci však, jak vyplývá z odpovědi na první a čtvrtou otázku, vzhledem k tomu, že směrnice o sítích a směrnice 1999/5 neupravují uplatňování takového poplatku, jako je poplatek, o který se jedná ve věci v původním řízení, a že ze spisu předloženého Soudnímu dvoru nevyplývá, že uvedená právní úprava provádí unijní právo, nelze toto ustanovení na takovouto právní úpravu uplatnit.

54

Kromě toho v rozsahu, v němž se tato otázka týká uplatnění pravidla stanovujícího povolení správního orgánu pouze na předplatitele mobilních telefonních služeb, je třeba připomenout, jak vyplývá z bodu 38 tohoto rozsudku, že v praxi není žádný zásah správního orgánu vyžadován, protože smlouva o předplatném sama o sobě nahrazuje oprávnění.

55

Z toho vyplývá, že na třetí otázku je třeba odpovědět, že v takovém případě, o jaký se jedná ve věcech v původních řízeních, musí být unijní právo, jak vyplývá ze směrnice 1999/5, směrnic o sítích a článku 20 Listiny, vykládáno v tom smyslu, že nebrání rozdílnému zacházení s uživateli koncových zařízení pro pozemní mobilní radiokomunikaci v závislosti na tom, zda uzavřeli smlouvu o předplatném na mobilní telefonní služby, nebo zda si tyto služby zakoupili formou předplacených či dobíjecích karet, na jehož základě pouze první skupina uživatelů podléhá takové právní úpravě, jaká stanoví SPK.

56

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto: