Věc C‑376/14 PPU

C

v.

M

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Supreme Court (Irsko)]

„Řízení o předběžné otázce — Naléhavé řízení o předběžné otázce — Soudní spolupráce v občanských věcech — Příslušnost a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti — Nařízení (ES) č. 2201/2003 — Protiprávní zadržení — Obvyklé bydliště dítěte“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 9. října 2014

1. Soudní spolupráce v občanských věcech — Příslušnost a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti — Nařízení č. 2201/2003 — Žádost o navrácení dítěte — Přemístění dítěte, ke kterému došlo v souladu s předběžně vykonatelným soudním rozhodnutím, jež bylo následně zrušeno rozhodnutím, které stanovilo bydliště dítěte v členském státě původu — Povinnost soudu, k němuž byla podána žádost o navrácení dítěte, ověřit obvyklé bydliště dítěte bezprostředně před údajným protiprávním zadržením

   (Nařízení Rady č. 2201/2003, čl. 2, bod 11 a článek 11)

2. Soudní spolupráce v občanských věcech — Příslušnost a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti — Nařízení č. 2201/2003 — Pojem „obvyklé bydliště“ dítěte — Kritéria posouzení — Přemístění dítěte, ke kterému došlo v souladu s předběžně vykonatelným soudním rozhodnutím, jež bylo následně zrušeno rozhodnutím, které stanovilo bydliště dítěte v členském státě původu — Posouzení všech konkrétních skutkových okolností ze strany soudu členského státu, do kterého bylo dítě přemístěno, k němuž byla podána žádost o navrácení

   (Nařízení Rady č. 2201/2003, čl. 2, bod 11 a články 8, 10 a 11)

3. Soudní spolupráce v občanských věcech — Příslušnost a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti — Nařízení č. 2201/2003 — Přemístění dítěte, ke kterému došlo v souladu s předběžně vykonatelným soudním rozhodnutím, jež bylo následně zrušeno rozhodnutím, které stanovilo bydliště dítěte v členském státě původu — Dítě, které mělo bezprostředně před svým zadržením obvyklé bydliště stále v uvedeném členském státě — Protiprávní zadržení — Dítě, které bezprostředně před zadržením již nemělo obvyklé bydliště v členském státě původu — Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o navrácení, kterým není dotčeno použití pravidel týkajících se uznávání a výkonu rozhodnutí vydaných v jiném členském státě

   (Nařízení Rady č. 2201/2003, článek 11)

1.  Článek 2 bod 11 a článek 11 nařízení č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti musí být vykládány v tom smyslu, že v případě, kdy k přemístění dítěte došlo v souladu s předběžně vykonatelným soudním rozhodnutím, které bylo následně zrušeno soudním rozhodnutím, jež stanovilo obvyklé bydliště dítěte v místě bydliště rodiče žijícího v členském státě původu, musí soud členského státu, do kterého bylo dítě přemístěno, rozhodující o žádosti o navrácení dítěte prostřednictvím posouzení všech konkrétních okolností daného případu ověřit, zda dítě mělo bezprostředně před údajným protiprávním zadržením obvyklé bydliště stále v členském státě původu. V rámci tohoto posouzení je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že soudní rozhodnutí umožňující přemístění mohlo být vykonáno předběžně a že proti němu bylo podáno odvolání.

   Podle definice protiprávního přemístění a zadržení v čl. 2 bodě 11 nařízení č. 2201/2003, jejíž znění je velmi podobné znění článku 3 Haagské úmluvy z roku 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, k tomu, aby bylo přemístění nebo zadržení považováno za protiprávní ve smyslu nařízení, je nutné, aby jím bylo porušeno právo péče o dítě vyplývající ze soudního rozhodnutí, ze zákona nebo z právně závazné dohody podle právních předpisů členského státu, ve kterém mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením. Z této definice vyplývá, že předpokladem existence protiprávního přemístění nebo zadržení ve smyslu čl. 2 bodu 11uvedeného nařízení je, že dítě mělo bezprostředně před přemístěním nebo zadržením obvyklé bydliště ve členském státě původu, a tato existence vyplývá z porušení práva péče o dítě přiznaného podle právních předpisů tohoto členského státu.

   Článek 11 odst. 1 nařízení stanoví, že odstavce 2 až 8 tohoto článku se použijí v případě, že osoba mající právo péče o dítě požádá příslušné orgány v členském státě o vydání rozhodnutí na základě Haagské úmluvy z roku 1980, aby dosáhla navrácení dítěte, které bylo protiprávně přemístěno do jiného členského státu nebo zadrženo „v jiném členském státě než v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením“. Z toho vyplývá, že tomu tak není, pokud dítě nemělo obvyklé bydliště v členském státě původu bezprostředně před přemístěním nebo zadržením. Jak z čl. 2 bodu 11, tak z čl. 11 odst. 1 uvedeného nařízení tedy vyplývá, že posledně uvedené ustanovení se může pro účely vyhovění žádosti o navrácení dítěte použít pouze tehdy, pokud dítě mělo bezprostředně před údajným protiprávním zadržením obvyklé bydliště v členském státě původu.

   (viz body 46–49, 57, výrok 1)

2.  Pokud jde o pojem „obvyklé bydliště“ ve smyslu článků 8 a 10 nařízení č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti, jeho smysl a dosah musí být určeny zejména s ohledem na cíl vyplývající z bodu 12 odůvodnění uvedeného nařízení, podle něhož jsou pravidla pro určení příslušnosti, která stanoví, formulována s ohledem na nejlepší zájem dítěte, a zejména na blízkost.

   Krom toho, obvyklé bydliště dítěte musí vnitrostátní soud určit s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě. V tomto ohledu vedle fyzické přítomnosti dítěte v členském státě musí i z dalších skutečností vyplývat, že tato přítomnost nemá v žádném případě pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že bydliště dítěte odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí.

   Za tím účelem je třeba přihlédnout zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě. Záměr rodičů či jednoho z nich usadit se s dítětem v jiném členském státě vyjádřený pomocí určitých hmatatelných opatření, jako je koupě či nájem bytu v tomto členském státě, může být indicií pro přemístění obvyklého bydliště dítěte.

   Kromě toho délka pobytu může představovat pouze indicii v rámci posouzení všech konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě.

   Pojem „obvyklé bydliště“ dítěte uvedený v čl. 2 bodě 11 a v článku 11 nařízení č. 2201/2003 nemůže mít jiný obsah než pojem „obvyklé bydliště“ uvedený v článcích 8 a 10 uvedeného nařízení. Soudu členského státu, do kterého bylo dítě přemístěno, rozhodujícímu o žádosti o navrácení založené na Haagské úmluvě z roku 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí a článku 11 nařízení č. 2201/2003, tedy přísluší ověřit, zda dítě mělo bezprostředně před údajným protiprávním přemístěním nebo zadržením obvyklé bydliště v členském státě původu, s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě podle výše uvedených kritérií posouzení.

   Při přezkumu zejména důvodů pobytu dítěte v členském státě, do kterého bylo dítě přemístěno, a úmyslu rodiče, který je tam přivezl, je důležité přihlédnout ke skutečnosti, že soudní rozhodnutí umožňující přemístění mohlo být vykonáno předběžně a že proti němu bylo podáno odvolání. Tyto skutečnosti totiž nehovoří ve prospěch závěru, že obvyklé bydliště dítěte bylo přemístěno.

   S ohledem na nutnost zajistit ochranu nejlepšího zájmu dítěte je třeba v rámci posouzení všech konkrétních okolností poměřit tyto skutečnosti s dalšími skutkovými okolnostmi, které mohou prokazovat určitou integraci dítěte do sociálního a rodinného prostředí po jeho přemístění, a zejména čas, který uplynul mezi tímto přemístěním a soudním rozhodnutím, kterým bylo zrušeno rozhodnutí prvního stupně a stanoveno, že obvyklé bydliště dítěte je v místě bydliště rodiče žijícího v členském státě původu. Naopak čas, který uplynul po tomto rozhodnutí, nelze v žádném případě zohlednit.

   (viz body 50–56)

3.  Nařízení č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti musí být vykládáno v tom smyslu, že v případě, kdy k přemístění dítěte došlo v souladu s předběžně vykonatelným soudním rozhodnutím, které bylo následně zrušeno soudním rozhodnutím, jež stanovilo obvyklé bydliště dítěte v místě bydliště rodiče žijícího v členském státě původu, je nenavrácení dítěte do tohoto členského státu v návaznosti na toto druhé rozhodnutí protiprávní a uplatní se článek 11 tohoto nařízení, je-li konstatováno, že dítě mělo bezprostředně před zadržením obvyklé bydliště stále v uvedeném členském státě.

   Je-li naopak konstatováno, že dítě v tomto okamžiku již nemělo obvyklé bydliště v členském státě původu, je rozhodnutí o zamítnutí žádosti o navrácení založené na tomto ustanovení přijato, aniž je tím dotčeno použití pravidel týkajících se uznávání a výkonu rozhodnutí vydaných v jiném členském státě stanovených v kapitole III téhož nařízení.

   V tomto ohledu nemůže okolnost, že obvyklé bydliště dítěte se mohlo v návaznosti na rozsudek prvního stupně v průběhu odvolacího řízení změnit a že tuto změnu případně konstatuje soud projednávající žádost o navrácení založenou na Haagské úmluvě z roku 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí a článku 11 výše uvedeného nařízení, představovat skutečnost, jíž by se mohl dovolávat rodič, který zadržením dítěte porušuje právo péče o dítě, aby prodloužil faktickou situaci vzniklou v důsledku jeho protiprávního jednání a zabránil výkonu rozhodnutí o výkonu rodičovské zodpovědnosti vydaného v členském státě původu, v němž je vykonatelné a které bylo doručeno.

   Kdyby se vycházelo z toho, že konstatování změny obvyklého bydliště dítěte ze strany soudu projednávajícího takovou žádost umožňuje tuto faktickou situaci prodlužovat a bránit výkonu takového rozhodnutí, znamenalo by to obcházet mechanismus stanovený oddílem 2 kapitoly III nařízení č. 2201/2003 a zbavilo by jej smyslu.

   Podobně nemůže mít podání opravného prostředku proti takovému rozhodnutí o výkonu rodičovské zodpovědnosti vydanému členským státem původu vliv na výkon tohoto rozhodnutí.

   (viz body 67–69, výrok 2)