1.

Poskytuje obchodník, který v rámci svých činností provozuje veřejnosti přístupnou a bezplatnou místní bezdrátovou síť s internetovým připojením (dále jen „síť Wi-Fi“) ( 2 ), službu informační společnosti ve smyslu směrnice 2000/31/ES ( 3 )? V jakém rozsahu je jeho odpovědnost omezená z důvodu porušení autorského práva ze strany třetích uživatelů? Může být takový provozovatel veřejné sítě Wi-Fi nucen na základě soudního zákazu zabezpečit připojení ke své síti heslem?

2.

Tyto otázky načrtávají problematiku, o kterou jde ve sporu mezi T. Mc Faddenem a společností Sony Music Entertainment Germany GmbH (dále jen „Sony Music“) ohledně žalob na náhradu škody a na vydání soudního zákazu ve vztahu k poskytnutí veřejné sítě Wi-Fi provozované T. McFaddenem k dispozici pro stahování hudebního díla chráněného autorským právem.

3.

Cílem směrnice 2000/31 je s ohledem na bod 40 jejího odůvodnění mimo jiné harmonizovat vnitrostátní právní předpisy týkající se odpovědnosti zprostředkovatelů služeb proto, aby bylo umožněno řádné fungování jednotného trhu pro služby informační společnosti.

4.

Článek 2 směrnice 2000/31, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]“

5.

Tři kategorie zprostředkujících služeb jsou uvedeny v článcích 12, 13 a 14 směrnice 2000/31, a sice prostý přenos, ukládání do vyrovnávací paměti („caching“) a shromažďování informací.

6.

Článek 12 směrnice 2000/31, nadepsaný „Prostý přenos“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby v případě poskytování služby informační společnosti spočívající v přenosu informací poskytnutých příjemcem služby komunikační sítí nebo ve zprostředkování přístupu ke komunikační síti, nebyl poskytovatel služby odpovědný za přenášené informace, pokud:

[...]

3.   Tímto článkem není dotčena možnost soudního nebo správního orgánu požadovat od poskytovatele služby v souladu s právním řádem členských států, aby ukončil porušování práv nebo mu předešel.“

7.

Článek 15 odst. 1 směrnice 2000/31, nadepsaný „Neexistence obecné povinnosti dohledu“, stanoví:

„Členské státy neukládají poskytovatelům služeb uvedených v článcích 12, 13 a 14 obecnou povinnost dohlížet na jimi přenášené nebo ukládané informace nebo obecnou povinnost aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní činnost.“

8.

Článek 8 směrnice 2001/29/ES ( 6 ), nadepsaný „Sankce a ochranné prostředky“, stanoví v odstavci 3:

„Členské státy zajistí, aby nositelé práv měli možnost žádat o soudní zákaz ve vztahu ke zprostředkovatelům, jejichž služby jsou třetí stranou využívány k porušování autorského práva nebo práv s ním souvisejících.“

9.

V podstatě totožné ustanovení, pokud jde obecně o porušení práva duševního vlastnictví, je obsaženo v čl. 11 třetí větě směrnice 2004/48/ES ( 7 ), nadepsaném „Soudní zákazy“. V souladu s bodem 23 odůvodnění se tato směrnice nedotýká čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29, který stanoví již vysoký stupeň harmonizace, pokud jde o porušování autorského práva a práv s ním souvisejících.

10.

Článek 3 směrnice 2004/48, nadepsaný „Obecná povinnost“, stanoví:

„1.   Členské státy stanoví opatření, řízení a nápravná opatření potřebná k zajištění dodržování práv duševního vlastnictví, na něž se vztahuje tato směrnice. Tato opatření, řízení a nápravná opatření musí být spravedlivá a nestranná a nesmějí být nadměrně složitá nebo nákladná, nesmějí obsahovat nerozumné [nepřiměřené] lhůty, ani nesmějí mít za následek bezdůvodná zdržení.

2.   Tato opatření, řízení a nápravná opatření musí být rovněž účinná, přiměřená a odrazující a musí být používána způsobem, který zabraňuje vzniku překážek právně dovoleného obchodu a poskytuje záruky proti jejich zneužití.“

11.

Články 12 až 15 směrnice 2000/31 byly do německého práva provedeny paragrafy 7 až 10 zákona o elektronických médiích (Telemediengesetz) ( 8 ).

12.

Ustanovení § 97 zákona o autorském právu a právech souvisejících (Gesetz über Urheberrecht und verwandte Schutzrechte – Urheberrechtsgesetz) ( 9 ) stanoví:

„1)   Vůči tomu, kdo poruší autorské právo či jiné právo chráněné tímto zákonem, může poškozený uplatnit nárok na odstranění porušení; existuje-li nebezpečí opakování, může uplatnit nárok na zdržení se dalšího protiprávního jednání. Nárok na zdržení se protiprávního jednání přísluší také v případě, že spáchání protiprávního jednání hrozí poprvé.

2)   Kdo se protiprávního jednání dopustí úmyslně či z nedbalosti, je povinen poškozenému uhradit náhradu takto způsobené škody. [...]“

13.

Ustanovení § 97a uvedeného zákona, ve znění použitelném v okamžiku výzvy v roce 2010, stanovilo:

„1)   Poškozený vyzve před zahájením soudního řízení porušitele, aby se zdržel protiprávního jednání, a umožní mu urovnat spor splněním zdržovací povinnosti, jejíž nedodržení je spojeno s přiměřenou smluvní pokutou. Pokud je výzva oprávněná, lze požadovat náhradu nezbytných nákladů.

2)   Náhrada nezbytných nákladů na využití advokátních služeb je pro účely první výzvy v jednodušších případech méně významného porušení práv mimo obchodní styk omezena částkou 100 eur.“

14.

Ustanovení § 97a uvedeného zákona v platném znění stanoví:

„1)   Poškozený vyzve před zahájením soudního řízení porušitele, aby se zdržel protiprávního jednání, a umožní mu urovnat spor splněním zdržovací povinnosti, jejíž nedodržení je spojeno s přiměřenou smluvní pokutou.

[...]

3)   Pokud je výzva oprávněná, […] lze požadovat náhradu nezbytných nákladů. [...]

[…]“

15.

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že odpovědnost v případě porušení autorského práva nebo práva souvisejícího může být založena v německém právu jak přímo („Täterhaftung“), tak nepřímo („Störerhaftung“).

16.

Ustanovení § 97 zákona o autorském právu a právech s ním souvisejících je vykládáno německými soudy v tom smyslu, že odpovědnost v případě porušení může být založena, pokud jde o osobu, která – aniž by byla pachatelem nebo spolupachatelem porušení – k porušení nějakým způsobem, úmyslně a dostatečně kauzálně přispěla („Störer“).

17.

V tomto ohledu Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) rozhodl v rozsudku ze dne 12. května 2010, Sommer unseres Lebens (I ZR 121/08), že soukromá osoba provozující síť Wi-Fi s internetovým připojením může být kvalifikována jako „Störer“, pokud nezabezpečila svou síť heslem, takže umožnila třetí osobě porušit autorské právo nebo právo s ním související. Podle tohoto rozsudku je rozumné, aby takový provozovatel sítě přijal zabezpečovací opatření, jako je systém určení totožnosti heslem.

18.

Žalobce v původním řízení provozuje podnik, v jehož rámci prodává a pronajímá světelnou a zvukovou techniku pro různé akce.

19.

Je majitelem internetového připojení, které provozuje prostřednictvím sítě Wi-Fi. Dne 4. září 2010 bylo prostřednictvím tohoto připojení neoprávněně poskytnuto ke stažení hudební dílo.

20.

Společnost Sony Music je výrobcem zvukových nosičů a majitelkou práv k tomuto dílu. Dopisem ze dne 29. října 2010 zaslala společnost Sony Music T. Mc Faddenovi výzvu týkající se porušení jejích práv.

21.

Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, T. Mc Fadden v tomto ohledu tvrdí, že v rámci svého podniku provozoval síť Wi-Fi, přístupnou všem uživatelům, nad níž nevykonával žádnou kontrolu. Síť vědomě nechránil heslem, aby veřejnosti umožnil připojení k internetu. T. Mc Fadden uvádí, že se nedopustil tvrzeného porušení, ale že nemůže vyloučit, že se porušení dopustil některý z uživatelů jeho sítě.

22.

V návaznosti na uvedenou výzvu podal T. Mc Fadden k předkládajícímu soudu negativní určovací žalobu („negative Feststellungsklage“). Společnost Sony Music podala vzájemnou zdržovací žalobu a žalobu na náhradu škody.

23.

Rozsudkem pro zmeškání ze dne 16. ledna 2014 předkládající soud zamítl žalobu T. Mc Faddena a vyhověl vzájemné žalobě, když T. Mc Faddenovi uložil soudní zákaz z titulu přímé odpovědnosti za předmětné porušení a uložil mu povinnost k náhradě škody, jakož i k úhradě výdajů spojených s výzvou a nákladů řízení.

24.

T. Mc Fadden podal odpor proti tomuto rozsudku vydanému pro zmeškání. Tvrdil zejména, že jeho odpovědnost byla vyloučena na základě ustanovení německého práva, která provádějí čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31.

25.

V rámci řízení o odporu navrhla společnost Sony Music potvrzení rozsudku vydaného pro zmeškání a podpůrně vydání soudního zákazu a uložení povinnosti T. Mc Faddenovi nahradit škodu a výdaje spojené s výzvou na základě jeho nepřímé odpovědnosti („Störerhaftung“).

26.

Předkládající soud uvádí, že v této fázi se nedomnívá, že by byl T. Mc Fadden přímo odpovědný, ale zvažuje určení jeho nepřímé odpovědnosti („Störerhaftung“) z důvodu, že jeho síť Wi-Fi nebyla zabezpečena.

27.

V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že se kloní k použití rozsudku Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) ze dne 12. května 2010, Sommer unseres Lebens (I ZR 121/08), per analogiam, když se domnívá, že byť se tento rozsudek týkal soukromých osob, platí tím spíše v případě obchodníka, který provozuje veřejnosti přístupnou síť Wi-Fi. Podle předkládajícího soudu by však určení odpovědnosti z tohoto titulu bylo vyloučeno, pokud by se na skutečnosti sporu v původním řízení vztahoval čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31, provedený do německého práva ustanovením § 8 odst. 1 zákona o elektronických médiích ze dne 26. února 2007, ve znění zákona ze dne 31. března 2010.

28.

Za těchto okolností se Landgericht München I (zemský soud v Mnichově I) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

29.

Předkládací rozhodnutí ze dne 18. září 2014 došlo kanceláři Soudního dvora dne 3. listopadu 2014. Účastníci původního řízení, polská vláda, jakož i Evropská komise předložili písemná vyjádření.

30.

Účastníci původního řízení a Komise se rovněž účastnili jednání, které se konalo dne 9. prosince 2015.

31.

Předběžné otázky lze seskupit podle v nich nadnesených problematik.

32.

Předkládající soud se prostřednictvím první až třetí otázky snaží zjistit, zda obchodník typu, o kterého jde v projednávané věci, provozující v rámci svých činností veřejnou a bezplatnou síť Wi-Fi, spadá do působnosti článku 12 směrnice 2000/31.

33.

Kromě toho – v případě, že by se článek 12 směrnice 2000/31 použil – předkládající soud žádá Soudní dvůr prostřednictvím čtvrté až deváté otázky o výklad omezení odpovědnosti zprostředkovatele služeb stanoveného tímto ustanovením.

34.

Podstatou prvních třech otázek předkládajícího soudu je, zda musí být obchodník, který v rámci svých činností provozuje veřejnou a bezplatnou síť Wi-Fi, považován za poskytovatele služby, která spočívá v poskytnutí přístupu ke komunikační síti ve smyslu čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31.

35.

Předkládající soud pokládá v tomto ohledu dva dotazy týkající se hospodářské povahy této služby a dále skutečnosti, že provozovatel sítě Wi-Fi může tuto síť pouze poskytovat k dispozici veřejnosti, aniž by výslovně vystupoval vůči případným uživatelům jako poskytovatel služeb.

36.

Pokud jde o pojem „služba“, čl. 2 písm. a) směrnice 2000/31 odkazuje na čl. 1 odst. 2 směrnice 98/34 ( 10 ), který se týká „jakékoli služby informační společnosti, tj. každé služby poskytované zpravidla za úplatu, na dálku, elektronicky a na individuální žádost příjemce služeb“.

37.

Podmínka, že předmětná služba musí být poskytována „zpravidla za úplatu“, je převzata z článku 57 SFEU a odráží úvahu, ustálenou v judikatuře, podle které se ustanovení Smlouvy o FEU týkající se vnitřního trhu vztahují pouze na služby hospodářské povahy ( 11 ).

38.

Podle ustálené judikatury je třeba pojmy „hospodářská činnost“ a „poskytování služeb“ v kontextu vnitřního trhu vykládat široce ( 12 ).

39.

V tomto ohledu se předkládající soud zamýšlí nad otázkou hospodářské povahy dotčeného plnění, přičemž uvádí, že podle něj je poskytování internetového připojení byť v bezplatné formě hospodářskou činností, jelikož poskytnutí takového připojení představuje zpravidla plnění poskytované za úplatu.

40.

Podotýkám, jak uvedl předkládající soud a kromě společnosti Sony Music i většina účastníků řízení a zúčastněných stran, že poskytování internetového připojení představuje zpravidla hospodářskou činnost. Toto zjištění platí rovněž pro poskytování takového připojení prostřednictvím sítě Wi-Fi.

41.

Jsem názoru, že pokud hospodářský subjekt nabízí takové připojení veřejnosti v rámci svých činností, byť v bezplatné formě, poskytuje službu hospodářské povahy, byť doplňkově ve vztahu ke své hlavní činnosti.

42.

Samotné provozování sítě Wi-Fi, která je otevřená veřejnosti, spolu s jinou hospodářskou činností je nutně součástí hospodářského kontextu.

43.

V tomto ohledu může internetové připojení představovat formu marketingu, která umožňuje přilákat zákazníky a udržet si je. Jelikož přispívá k výkonu hlavní činnosti, není skutečnost, že poskytovatel služeb není přímo odměňován příjemci služeb, určující. V souladu s ustálenou judikaturou nevyžaduje podmínka hospodářské úplaty uvedená v článku 57 SFEU, aby byla služba placena přímo těmi, kteří z ní mají prospěch ( 13 ).

44.

Argument, kterým společnost Sony Music zpochybňuje skutečnost, že se jedná o službu nabízenou „zpravidla“ za úplatu, není podle mého názoru přesvědčivý.

45.

Internetové připojení je sice často nabízeno hotelem nebo barem v bezplatné formě. Nicméně tato skutečnost nijak nevylučuje zjištění, že dotčené plnění doprovází hospodářská úplata začleněná do ceny jiných služeb.

46.

Nevidím důvod, proč by poskytování internetového připojení mělo být vnímáno odlišně ve vztahu k jiným hospodářským činnostem.

47.

V projednávané věci T. Mc Fadden v této souvislosti uvádí, že provozoval síť Wi-Fi původně pod názvem „mcfadden.de“, aby upoutal pozornost zákazníků sousedních obchodů nebo kolemjdoucích na svůj podnik specializovaný na světelnou a zvukovou techniku a podnítil je k tomu, aby navštívili jeho obchod nebo jeho internetovou stránku.

48.

Podle mého názoru k poskytnutí internetového připojení dochází za těchto okolností v hospodářském kontextu, i když je nabízeno bezplatně.

49.

Mimoto, i když z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že přibližně v době rozhodné z hlediska skutečností původního sporu T. Mc Fadden pravděpodobně změnil název své sítě Wi-Fi na „Freiheitstattangst.de“ („svoboda namísto strachu“), aby projevil svou podporu boji proti státnímu dohledu nad internetem, tato pouhá okolnost nemá vliv na kvalifikaci této činnosti jako činnosti „hospodářské“. Změnu názvu sítě Wi-Fi nepovažuji za rozhodující, pokud jde v každém případě o síť provozovanou v obchodním závodě T. Mc Faddena.

50.

Kromě toho, jelikož T. Mc Fadden provozoval síť Wi-Fi přístupnou veřejnosti v rámci svého podniku, není nutné zkoumat, zda by taková činnost provozování sítě mohla spadat do působnosti směrnice 2000/3 i tehdy, je-li zbavena jakéhokoliv jiného hospodářského kontextu ( 14 ).

51.

Pojem „služba informační společnosti“ zahrnuje podle čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 jakoukoliv hospodářskou činnost, která spočívá v poskytnutí přístupu ke komunikační síti, což zahrnuje provozování veřejné sítě Wi-Fi s internetovým připojením ( 15 ).

52.

Podle mého názoru sloveso „poskytovat“ znamená pouze to, že dotčená činnost umožňuje přístup veřejnosti k síti, přičemž je součástí hospodářského kontextu.

53.

Kvalifikace dané činnosti jako „služby“ má totiž objektivní povahu. Není tedy podle mého názoru nutné, aby dotyčná osoba vystupovala vůči veřejnosti jako poskytovatel nebo dále, aby svou činnost výslovně propagovala u potenciálních zákazníků.

54.

Kromě toho v souladu s judikaturou týkající se čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29 je třeba poskytování služby zprostředkovatele chápat v širokém slova smyslu a nevyžaduje existenci smluvního vztahu mezi poskytovatelem služeb a uživateli ( 16 ). Podotýkám, že otázka existence smluvních vztahů je záležitostí pouze vnitrostátního práva.

55.

Ze sedmé předběžné otázky však vyplývá, že předkládající soud má pochybnosti ohledně této posledně uvedené otázky z toho důvodu, že německé znění čl. 2 písm. b) směrnice 2000/31, jenž definuje pojem „poskytoval“ („Diensteanbieter“), odkazuje na osobu, která „nabízí“ („anbietet“) službu, přičemž používá výraz, který lze chápat tak, že zahrnuje aktivní propagaci služby vůči zákazníkům.

56.

Takový výklad výrazu „poskytovat [službu]“ – vedle toho, že není podpořen ostatními jazykovými verzemi ( 17 ) – se mi nejeví jako odůvodněný judikaturou týkající se článku 56 SFEU, která spočívá na širokém výkladu pojmu „služba“ a nezahrnuje tuto podmínku aktivní propagace ( 18 ).

57.

S přihlédnutím k výše uvedenému se domnívám, že čl. 2 písm. a) a b) a čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 musí být vykládány v tom smyslu, že se vztahují na osobu, která provozuje veřejně přístupnou a bezplatnou síť Wi-Fi s internetovým připojením doplňkově ve vztahu ke své hlavní hospodářské činnosti.

58.

Rád bych zjednodušil relativně složitou problematiku, nadnesenou ve čtvrté až deváté otázce.

59.

Čtvrtá a pátá otázka, které navrhuji přezkoumat společně, se týkají vymezení odpovědnosti poskytovatele služeb prostého přenosu, tak jak vyplývají z čl. 12 odst. 1 a 3 směrnice 2000/31.

60.

Předkládající soud se zamýšlí zejména nad otázkou, zde je možné uložit zprostředkovateli služeb na základě návrhů na uložení povinnosti k náhradě škody, jakož i k náhradě mimosoudních výloh a nákladů řízení v případě porušení autorského práva třetí osobou. Mimoto chce vědět, zda může vnitrostátní soud uložit zprostředkovateli služeb, aby se zdržel jednání, která umožňují třetím osobám páchat dotčené porušení.

61.

V případě, že by žádné účinné kroky proti zprostředkovateli služeb nebyly myslitelné, předkládající soud se zamýšlí nad otázkou, zda je možné omezit působnost článku 12 směrnice 2000/31 prostřednictvím použití podmínky stanovené v čl. 14 odst. 1 písm. b) téže směrnice per analogiam (šestá otázka) nebo prostřednictvím jiných nepsaných podmínek (sedmá a osmá otázka).

62.

Devátá otázka se týká omezení soudního zákazu, který lze uložit zprostředkovateli služeb. Proto, aby na ni bylo užitečně odpovězeno, bude třeba odkázat nejen na články 12 a 15 směrnice 2000/31, ale rovněž na ustanovení týkající se soudních zákazů obsažená ve směrnicích 2001/29 a 2004/48 v oblasti ochrany duševního vlastnictví, jakož i na základní práva, na nichž stojí rovnováha zavedená souborem těchto ustanovení.

63.

Článek 12 odst. 1 směrnice 2000/31 omezuje odpovědnost poskytovatele služeb prostého přenosu za protiprávní činnost třetí osoby z důvodu přenášených informací.

64.

Jak vyplývá z prací souvisejících s přípravou tohoto legislativního aktu, předmětné omezení se horizontálně vztahuje na všechny formy odpovědnosti za protiprávní činnosti jakékoliv povahy. Jedná se tedy jak o trestněprávní nebo správní odpovědnost, tak o občanskoprávní odpovědnost, a jak o přímou, tak druhotnou odpovědnost za skutky spáchané třetími osobami ( 19 ).

65.

Podle čl. 12 odst. 1 písm. a) až c) směrnice 2000/31 platí toto omezení za splnění třech kumulativních podmínek, a sice že poskytovatel služby prostého přenosu není původcem přenosu, nevolí příjemce přenášené informace a nevolí a nezmění obsah přenášené informace.

66.

Podle bodu 42 odůvodnění směrnice 2000/31 se tak odchylky v úpravě odpovědnosti týkají pouze čistě technické, automatické a pasivní činnosti, což znamená, že poskytovatel služeb nezná ani nekontroluje přenášené nebo ukládané informace.

67.

Otázky položené předkládajícím soudem vycházejí z předpokladu, že v projednávané věci jsou tyto podmínky splněny.

68.

Podotýkám, že ze společného výkladu odstavců 1 a 3 článku 12 směrnice 2000/31 vyplývá, že dotčená ustanovení omezují odpovědnost zprostředkovatele služeb z důvodu přenášených informací, ale nechrání jej před soudními zákazy.

69.

Stejně tak podle bodu 45 odůvodnění směrnice 2000/31 se omezení odpovědnosti zprostředkujících poskytovatelů služeb nedotýká možnosti podávání různých druhů žalob na zdržení se jednání, které mohou mít zejména podobu rozhodnutí soudů nebo správních orgánů ukládajících, aby bylo porušování ukončeno nebo aby mu bylo předejito.

70.

Článek 12 směrnice 2000/31 jako celek tedy činí rozdíl mezi žalobami na náhradu škody a žalobami na uložení soudního zákazu, ke kterému je třeba přihlédnout při vymezení omezení odpovědnosti stanovených tímto článkem.

71.

V projednávané věci se předkládající soud zamýšlí nad otázkou, zda je možné zprostředkovateli služeb uložit z titulu nepřímé odpovědnosti („Störerhaftung“) na základě následujících návrhů:

72.

Předkládající soud se sám domnívá, že podle čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 nemůže být T. Mc Fadden shledán odpovědným vůči společnosti Sony Music, pokud jde o všechny tyto návrhy, neboť nezodpovídá za informace přenášené třetími osobami. V tomto ohledu nejdříve zanalyzuji možnost domáhat se uložení peněžitého trestu, v projednávané věci, povinnosti k náhradě škody, mimosoudních výloh a nákladů řízení a zadruhé možnost domáhat se vydání zákazu s penále.

73.

Připomínám, že čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 omezuje občanskoprávní odpovědnost zprostředkovatele služeb tím, že vylučuje žalobu na náhradu škody založenou na jakékoliv formě občanskoprávní odpovědnosti ( 20 ).

74.

Domnívám se, že toto omezení zahrnuje nejen návrh na náhradu škody, ale rovněž jakýkoliv jiný peněžní nárok, který předpokládá zjištění odpovědnosti z titulu porušení autorského práva z důvodu přenášených informací, jako jsou návrhy na náhradu mimosoudních výloh a nákladů řízení.

75.

V tomto ohledu nejsem přesvědčen o relevanci argumentu společnosti Sony Music, že by bylo spravedlivé, aby náklady vyplývající z porušení nesl ten, „kdo se jej dopustil“.

76.

Podle článku 12 směrnice 2000/31 nemůže být poskytovatel služeb prostého přenosu odpovědný za porušení autorského práva, ke kterému došlo z důvodu přenášených informací. Tudíž mu nemůže být uložena povinnost k náhradě mimosoudních výloh ani nákladů řízení vynaložených před soudem v souvislosti s takovým porušením, které mu nelze přičíst.

77.

Mimoto podotýkám, že by uložení povinnosti k náhradě mimosoudních výloh a nákladů řízení týkajících se takového porušení mohlo zpochybnit cíl sledovaný článkem 12 směrnice 2000/31, který směřuje k nepatřičnému neomezování výkonu dotčené činnosti. Uložení povinnosti k náhradě výdajů spojených s výzvou a nákladů řízení má potenciálně stejný sankční účinek jako uložení povinnosti k náhradě škody a může stejným způsobem bránit rozvoji dotčených zprostředkujících služeb.

78.

Článek 12 odst. 3 směrnice 2000/31 stanoví sice možnost soudu nebo správního orgánu uložit zprostředkovateli služeb určité povinnosti v návaznosti na spáchané porušení zejména prostřednictvím soudního zákazu.

79.

S ohledem na čl. 12 odst. 1 této směrnice však nemůže být soudní nebo správní rozhodnutí ukládající poskytovateli určité povinnosti založeno na zjištění jeho odpovědnosti. Zprostředkovatel nemůže nést odpovědnost za to, že nepředešel případnému porušení ze svého vlastního podnětu nebo že porušil povinnost bonus pater familias. Jeho odpovědnost nemůže být založena, aniž by mu byla uložena zvláštní povinnost uvedená v čl. 12 odst. 3 směrnice 2000/31.

80.

V projednávané věci se domnívám, že čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 tedy brání nejen uložení povinnosti k náhradě škody zprostředkovateli služeb, ale rovněž povinnosti k náhradě výdajů spojených s výzvou a nákladů řízení ve vztahu k porušení autorského práva třetí osobou z důvodu přenášených informací.

81.

Povinnost členských států stanovit soudní zákaz vůči zprostředkovateli služeb vyplývá z čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29, jakož i z v podstatě totožného ustanovení čl. 11 třetí věty směrnice 2004/48.

82.

Možnost vydat soudní zákaz vůči zprostředkovateli, který je poskytovatelem internetového připojení a jehož služby jsou třetí osobou využívány k porušování autorského práva nebo práv s ním souvisejících, vyplývá rovněž z judikatury týkající se obou těchto směrnic ( 21 ).

83.

Směrnice 2001/29 se v souladu s bodem 16 jejího odůvodnění nedotýká ustanovení směrnice 2000/31. Nicméně podle čl. 12 odst. 3 směrnice 2000/31 se omezení odpovědnosti zprostředkovatele služeb nedotýká možnosti žalob na zdržení se jednání směřujících k tomu, aby tento zprostředkovatel ukončil porušování nebo mu předešel ( 22 ).

84.

Z toho vyplývá, že čl. 12 odst. 1 a 3 směrnice 2000/31 nebrání vydání soudního zákazu vůči poskytovateli služeb prostého přenosu.

85.

Mimoto podmínky a pravidla takových soudních zákazů jsou záležitostí vnitrostátního práva ( 23 ).

86.

Nicméně připomínám, že podle čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 není předpokladem vydání soudního zákazu zjištění občanskoprávní odpovědnosti zprostředkovatele služeb v jakékoliv formě za porušení autorského práva z důvodu přenášených informací.

87.

Mimoto článek 12 této směrnice, ve spojení s ostatními relevantními ustanoveními unijního práva, nastiňuje určité obrysy těchto soudních zákazů, které přezkoumám v rámci analýzy deváté předběžné otázky.

88.

Proto, aby byla poskytnuta užitečná odpověď na položené otázky, je třeba dále určit, zda článek 12 směrnice 2000/31 omezuje odpovědnost zprostředkovatele služeb z titulu sankce za porušení soudního zákazu.

89.

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že soudní zákaz zvažovaný ve věci v původním řízení by byl doprovázen penálem až do výše 250000 eur, které lze přeměnit na trest odnětí svobody. Tato sankce je vyhrazena pro případ porušení tohoto zákazu.

90.

V tomto ohledu se domnívám, že byť čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 vylučuje jakékoliv odsouzení zprostředkovatele služeb ve vztahu k porušení autorského práva z důvodu přenášených informací, toto ustanovení však neomezuje jeho odpovědnost za porušení soudního zákazu uloženého ve vztahu k tomuto porušení.

91.

Jelikož se jedná o doplňkovou odpovědnost ve vztahu k žalobě na zdržení se jednání, jejímž cílem je pouze zajistit účinnost soudního zákazu, vztahuje se na ni čl. 12 odst. 3 směrnice 2000/31, podle kterého je soud oprávněn uložit zprostředkovateli služeb, aby ukončil porušování nebo mu předešel.

92.

S ohledem na výše uvedené se domnívám, že čl. 12 odst. 1 a 3 směrnice 2000/31 brání odsouzení poskytovatele služeb prostého přenosu na základě návrhu předpokládajícího zjištění jeho občanskoprávní odpovědnosti. Tento článek tedy brání nejen uložení povinnosti k náhradě škody zprostředkovateli služeb, ale rovněž povinnosti k náhradě výdajů spojených s výzvou a nákladů řízení ve vztahu k porušení autorského práva třetí osobou z důvodu přenášených informací. Tento článek nebrání vydání soudního zákazu doprovázeného penálem.

93.

Podotýkám, že předkládající soud v šesté, sedmé a osmé otázce patrně vychází z předpokladu, že článek 12 směrnice 2000/31 vylučuje jakoukoliv žalobu proti zprostředkovateli služeb. V důsledku toho se předkládající soud zamýšlí nad slučitelností takové situace se spravedlivou rovnováhou mezi různými dotčenými zájmy, zakotvenou v bodě 41 odůvodnění směrnice 2000/31.

94.

To je patrně důvod, proč se předkládající soud táže Soudního dvora na možnost omezit působnost článku 12 směrnice 2000/31 prostřednictvím použití podmínky stanovené v čl. 14 odst. 1 písm. b) směrnice 2000/31 per analogiam (šestá otázka) nebo doplněním další podmínky nestanovené touto směrnicí (sedmá a osmá otázka).

95.

Kladu si otázku, zda tyto předběžné otázky jsou nadále relevantní v případě, že by Soudní dvůr rozhodl, jak navrhuji, že článek 12 směrnice 2000/31 v zásadě umožňuje vydání soudního zákazu vůči zprostředkovateli služeb.

96.

V každém případě se domnívám, že tyto otázky tím, že zvažují možnost omezit použití článku 12 směrnice 2000/31 některými dalšími podmínkami, vyžadují bez dalšího zápornou odpověď.

97.

Článek 12 odst. 1 písm. a) až c) směrnice 2000/31 podmiňuje omezení odpovědnosti poskytovatele služeb prostého přenosu určitým kumulativním, ale taxativním podmínkám ( 24 ). Doplnění dalších podmínek pro použití tohoto ustanovení se mi zdá vyloučené jeho výslovným zněním.

98.

Pokud jde o šestou otázku, jež zmiňuje možnost použití podmínky stanovené v čl. 14 odst. 1 písm. b) směrnice 2000/31 per analogiam, podotýkám, že toto ustanovení stanoví, že poskytovatel služby shromažďování informací není odpovědný za ukládané informace za podmínky, že jakmile se dozvěděl o protiprávní činnosti, jednal neprodleně s cílem odstranit tyto informace nebo k nim znemožnit přístup.

99.

V tomto ohledu připomínám, že se články 12 až 14 směrnice 2000/31 týkají třech odlišných kategorií činností a váží omezení odpovědnosti poskytovatele na splnění různých podmínek s přihlédnutím k povaze každé dotčené činnosti. Jelikož by použití per analogiam mělo za následek postavit naroveň podmínky odpovědnosti týkající se těchto činností, jasně odlišené zákonodárcem, je v rozporu se strukturou těchto ustanovení.

100.

Ve věci v původním řízení to platí tím spíše, že – jak podotýká Komise – činnost prostého přenosu uvedená v článku 12 směrnice 2000/31, která se omezuje na přenos informací, se svou povahou odlišuje od činnosti uvedené v článku 14 téže směrnice, která spočívá v ukládání informací poskytnutých příjemcem služby. Tato posledně uvedená činnost předpokládá určitý stupeň zapojení do ukládání informací, a tedy určitý stupeň kontroly, což vysvětluje příklad uvedený v čl. 14 odst. 1 písm. b) směrnice 2000/31, podle kterého není vyloučeno, že se poskytovatel služby ukládání informací dozví o okolnostech nasvědčujících protiprávní činnosti a že v tomto ohledu musí jednat ze svého vlastního podnětu.

101.

Pokud jde o sedmou a osmou otázku, předkládající soud si klade otázku, zda podmínky stanovené v čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31, jakož i ty vyplývající z definic obsažených v čl. 2 písm. a), b) a d) této směrnice lze doplnit o další nepsané podmínky.

102.

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že další podmínkou by mohl být například požadavek úzkého vztahu mezi hlavní hospodářskou činností a poskytováním bezplatného internetového připojení v rámci této činnosti.

103.

Připomínám, že ze znění čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 vyplývá, že v něm uvedené tři podmínky týkající se jeho použití jsou taxativní. Jelikož se tyto otázky týkají výkladu pojmů „služba“ a „hospodářská činnost“, dovoluji si odkázat na mou analýzu týkající se prvních třech otázek ( 25 ).

104.

S přihlédnutím k těmto poznámkám se domnívám, že podmínky uvedené v čl. 12 odst. 1 písm. a) až c) směrnice 2000/31 jsou taxativní a neponechávají prostor pro použití podmínky stanovené v čl. 14 odst. 1 písm. b) této směrnice per analogiím ani pro použití jiných dalších podmínek.

105.

Svou devátou otázkou se předkládající soud táže Soudního dvora, zda čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 s přihlédnutím k ostatním ustanovením unijního práva souvisejícím s jeho použití brání soudnímu zákazu, který by zprostředkovateli služeb ukládal, aby se v budoucnu zdržel toho, aby třetím osobám umožnil prostřednictvím svého internetového připojení porušování konkrétního chráněného díla, pokud tento zákaz ponechává na rozhodnutí poskytovatele, jaká technická opatření přijme [devátá otázka písm. a)]. Dále se táže, zda je takový soudní zákaz v souladu s daným ustanovením, pokud je od počátku prokázáno, že adresát může soudní zákaz splnit fakticky pouze tím, že přeruší internetové připojení, že jej zabezpečí heslem nebo že bude veškerou komunikaci probíhající prostřednictvím tohoto připojení kontrolovat [devátá otázka písm. b)].

106.

Jak vyplývá z mé analýzy čtvrté a páté otázky, článek 12 směrnice 2000/31 nebrání v zásadě vydání soudních zákazů, uvedených v čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29 a v čl. 11 třetí větě směrnice 2004/48, vůči poskytovateli služeb prostého přenosu.

107.

Při přijetí takového opatření však musí vnitrostátní soud zohlednit omezení vyplývající z těchto ustanovení.

108.

V tomto ohledu opatření stanovená na základě čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29 a čl. 11 třetí věty směrnice 2004/48 musí být s ohledem na článek 3 této posledně uvedené směrnice spravedlivá a nestranná, nesmí být nadměrně složitá nebo nákladná, nesmějí obsahovat nepřiměřené lhůty ani nesmějí mít za následek bezdůvodná zdržení. Musí být navíc účinná, přiměřená a odrazující a musí být používána způsobem, který zabraňuje vzniku překážek právně dovoleného obchodu a poskytuje záruky proti jejich zneužití ( 26 ). Vydání soudního zákazu vyžaduje mimoto poměření zájmů dotčených stran ( 27 ).

109.

Kromě toho, jelikož se použití směrnice 2001/29 nesmí dotknout použití směrnice 2000/31, když vnitrostátní soud ukládá soudní zákaz vůči poskytovateli služeb prostého přenosu, musí zohlednit omezení vyplývající z této posledně uvedené směrnice ( 28 ).

110.

V tomto ohledu z čl. 12 odst. 3 a čl. 15 odst. 1 směrnice 2000/31 vyplývá, že povinnosti uložené tomuto poskytovateli v rámci žaloby na zdržení se jednání musí mít za cíl ukončení porušování nebo předejití konkrétnímu porušování a nelze je chápat jako obecnou povinnost dohledu.

111.

Při použití těchto ustanovení je třeba rovněž přihlédnout k zásadám a základním právům chráněným v unijním právu, zejména ke svobodě projevu a právu na informace, jakož i svobodě podnikání zakotveným v článcích 11 a 16 Listiny ( 29 ).

112.

Vzhledem k tomu, že omezení těchto základních práv jsou stanovena proto, aby bylo provedeno právo na ochranu duševního vlastnictví, zakotvené v čl. 17 odst. 2 Listiny, jejich posouzení vyžaduje hledání spravedlivé rovnováhy mezi dotčenými základními právy ( 30 ).

113.

Mechanismy umožňující nalézt tuto rovnováhu jsou uvedeny v samotných směrnicích 2001/29 a 2000/31 tím, že stanoví některá omezení opatření určených zprostředkovatelům služeb. Kromě toho tyto mechanismy musí vyplývat z použití vnitrostátního práva ( 31 ), jelikož toto právo určuje zvláštní podmínky týkající se žalob na zdržení jednání.

114.

V tomto ohledu jsou orgány a soudy členských států povinny nejen vykládat své vnitrostátní právo v souladu s dotčenými směrnicemi, ale rovněž zajistit, aby se neopíraly o takový jejich výklad, který by byl v rozporu s použitelnými základními právy ( 32 ).

115.

S ohledem na tyto úvahy je vnitrostátní soud při vydání soudního zákazu vůči zprostředkovateli služeb povinen zajistit:

116.

Předkládající soud se táže, zda článek 12 směrnice 2000/31 nebrání soudnímu zákazu, který zahrnuje obecně znějící zákaz a ponechává na jeho adresátovi, jaká konkrétní opatření přijme.

117.

Opatření zvažované ve věci v původním řízení by tak spočívalo v uložení zprostředkovateli služeb, aby se v budoucnu zdržel toho, aby třetí osobě umožnil prostřednictvím konkrétního internetového připojení zpřístupňování určitého chráněného díla formou stahování z internetových výměnných systémů. Otázka ohledně toho jakými technickými opatřeními zůstává otevřená.

118.

Podotýkám, že obecně znějící zákaz bez uložení konkrétních opatření představuje potenciálně zdroj značné právní nejistoty pro jeho adresáta. Možnost adresáta prokázat v řízení týkajícím se údajného porušení soudního zákazu, že přijal všechna rozumná opatření, nemůže tuto nejistotu zcela zhojit.

119.

Mimoto, jelikož to, jaká vhodná opatření budou přijata, předpokládá hledání spravedlivé rovnováhy mezi různými základními právy, tuto úlohu by měl hrát soud a nelze ji zcela svěřit adresátovi soudního zákazu ( 33 ).

120.

Soudní dvůr již rozhodl, že soudní zákaz určený poskytovali internetového připojení, který nechává na něm, aby určil, jaká konkrétní opatření přijme, je v zásadě slučitelný s unijním právem ( 34 ).

121.

Toto řešení však spočívá zejména na důvodu, podle kterého obecně znějící soudní zákaz má tu výhodu, že umožňuje jeho adresátovi, aby si zvolil ta opatření, která nejlépe odpovídají jemu dostupným zdrojům a možnostem a jsou slučitelná s jeho ostatními právními povinnostmi ( 35 ).

122.

Toto uvažování se mi však nezdá použitelné v takovém případě, jako je věc v původním řízení, ve které je předmětem diskuse samotná existence vhodných opatření, která je třeba přijmout.

123.

Možnost zvolit si nejlépe odpovídající opatření může být za určitých situací slučitelná se zájmem adresáta soudního zákazu, ale tak tomu není v případě, že toto rozhodnutí může být zdrojem právní nejistoty. Za takových podmínek by ponechání odpovědnosti plně na adresátovi za to, jaká vhodná opatření přijme, zpochybnilo rovnováhu mezi dotčenými právy a zájmy.

124.

Domnívám se tedy, že čl. 12 odst. 3 směrnice 2000/31 a čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29 sice nebrání v zásadě vydání soudního zákazu, který ponechává na jeho adresátovi, jaká konkrétní opatření je přijme, je však věcí vnitrostátního soudu, kterému je předložen návrh na vydání soudního zákazu, aby zajistil existenci vhodných opatření v souladu s omezeními vyplývajícími z unijního práva.

125.

Předkládající soud se dále táže na to, zda tři opatření uvedená v deváté otázce písm. b), a sice přerušení internetového připojení, jeho zabezpečení heslem nebo kontrola nad veškerou komunikaci probíhající prostřednictvím tohoto připojení, lze považovat za slučitelná se směrnicí 2000/31.

126.

V tomto ohledu jestliže použití omezení vyplývajících ze směrnic 2001/29 a 2000/31, jakož i z požadavku na spravedlivou rovnováhu mezi základními právy je v konkrétním případě záležitostí vnitrostátního soudu, Soudní dvůr mu však může poskytnout užitečná vodítka.

127.

V rozsudku Scarlet Extended ( 36 ) tak Soudní dvůr rozhodl, že relevantní ustanovení směrnic 2001/29 a 2000/31 s ohledem na použitelná základní práva brání tomu, aby byl poskytovateli internetového připojení uložen soudní zákaz zavést systém filtrování všech elektronických sdělení použitelný vůči všem jeho zákazníkům preventivně; výlučně na jeho náklady a bez časového omezení.

128.

V rozsudku SABAM ( 37 ) Soudní dvůr rozhodl, že uvedená ustanovení unijního práva brání obdobnému soudnímu zákazu určenému poskytovateli služeb shromažďování informací.

129.

V rozsudku UPC Telekabel Wien ( 38 ) Soudní dvůr rozhodl, že tato ustanovení za určitých podmínek nebrání opatření, které ukládá poskytovateli internetového připojení zablokovat přístup uživatelů k určité internetové stránce.

130.

Domnívám se, že v projednávané věci je třeba bez dalšího konstatovat neslučitelnost prvního a třetího případu uvedeného předkládajícím soudem s unijním právem.

131.

Opatření ukládající přerušení internetového připojení je totiž zjevně neslučitelné s požadavkem na spravedlivou rovnováhu mezi základními právy, jelikož zasahuje do samotné podstaty práva na svobodu podnikání osoby, která byť doplňkově vykonává hospodářskou činnost, která spočívá v poskytování internetového připojení ( 39 ). Takové opatření by bylo ostatně v rozporu s článkem 3 směrnice 2004/48, podle kterého soud, který vydává soudní zákaz, musí dbát na to, aby definovaná opatření nevytvářela překážky právně dovolenému obchodu ( 40 ).

132.

Pokud jde o opatření ukládající majiteli internetového připojení kontrolovat všechna sdělení přenášená prostřednictvím tohoto připojení, bylo by zjevně v rozporu se zákazem povinnosti obecného dohledu, uvedené v čl. 15 odst. 1 směrnice 2000/31. Proto, aby totiž takové opatření představovalo povinnost dohledu „použitelnou na konkrétní případ“ ( 41 ), přijatelnou na základě tohoto ustanovení, musí být omezené s ohledem na předmět a dobu trvání dohledu, což není případ opatření, které spočívá v kontrole všech sdělení přenášených po síti ( 42 ).

133.

Tato diskuse se tedy soustředí na druhý případ, tedy otázku, zda může být provozovatel veřejné sítě Wi-Fi povinen na základě soudního zákazu zabezpečit přístup ke své síti.

134.

Dotčená otázka se připojuje k diskusi v několika členských státech ohledně vhodné povahy povinnosti zabezpečení sítě Wi-Fi v rámci cíle ochrany duševního vlastnictví ( 43 ). Tato diskuse se dotýká zejména osob, které jsou předplatiteli internetového připojení a toto připojení dávají k dispozici třetím osobám tím, že nabízejí veřejnosti internetové připojení prostřednictvím jejich sítě Wi-Fi.

135.

Jedná se ostatně o aspekt diskutovaný v rámci probíhajícího legislativního procesu v Německu, iniciovaného v rámci „Digital Agenda“ vlády ( 44 ), jehož cílem je objasnit režim odpovědnosti provozovatelů veřejných sítí Wi-Fi v rámci cíle učinit tuto činnost přitažlivější ( 45 ).

136.

Jestliže se tato diskuse pohybuje ohledně konceptu nepřímé odpovědnosti v německém právu (Störerhaftung), položené otázky mají potenciálně širší uplatnění, jelikož vnitrostátní právo některých jiných členských států obsahuje rovněž nástroje umožňující založit odpovědnost majitele internetového připojení z důvodu nepřijetí vhodných zabezpečovacích opatření proto, aby bylo předejito případným porušováním třetími osobami ( 46 ).

137.

Podotýkám, že povinnost zabezpečit připojení k takové síti naráží potenciálně na několik námitek právní povahy.

138.

Zaprvé zavedení povinnosti zabezpečení zpochybňuje potenciálně obchodní model podniků, které nabízejí internetové připojení doplňkově ke svým jiným službám.

139.

Některé z těchto podniků by totiž již nebyly ochotny nabízet tuto dodatečnou službu, pokud by znamenala investice a právní omezení spojená se zabezpečením sítě a se správou uživatelů. Kromě toho někteří příjemci této služby, například zákazníci fast-food nebo určitého obchodu, by ji přestali využívat, pokud by znamenala systematickou povinnost uvádět totožnost a heslo.

140.

Zadruhé podotýkám, že uložit povinnost zabezpečit síť Wi-Fi znamená pro osoby, které provozují tuto síť proto, aby nabízely internetové připojení svým zákazníkům a veřejnosti, nutnost určit totožnost uživatelů a uchovávat jejich údaje.

141.

V tomto ohledu Sony Music ve svém písemném vyjádření uvádí, že proto, aby bylo možné přičíst protiprávní jednání „zaregistrovanému uživateli“, provozovatel sítě Wi-Fi by měl ukládat IP adresy a externí porty, prostřednictvím kterých navázal zaregistrovaný uživatel internetová připojení. Určení totožnosti uživatele sítě Wi-Fi by odpovídalo v podstatě přidělení IP adresy poskytovatelem připojení. Provozovatel sítě Wi-Fi by tak mohl použít informační systém, který podle společnosti Sony Music není velmi nákladný, který by umožňoval registraci a určení totožnosti uživatelů.

142.

Podotýkám přitom, že povinnosti registrace uživatelů a uchovávání soukromých údajů jsou vlastní právní úpravě týkající se činnosti telefonních operátorů a ostatních poskytovatelů internetového připojení. Uložení takových správních omezení se mi zdá naopak jasně nepřiměřené, pokud se jedná o osoby, které nabízejí svým zákazníkům a potenciálním zákazníkům prostřednictvím sítě Wi-Fi internetové připojení doplňkově ve vztahu ke své hlavní činnosti.

143.

Zatřetí, jestliže povinnost zabezpečení sítě Wi-Fi v rámci konkrétního soudního zákazu neodpovídá sama o sobě obecné povinnosti dohledu nad informacemi nebo povinnosti aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní činnosti, zakázané článkem 15 směrnice 2000/31, obecné uložení povinnosti určit totožnost uživatelů a zaregistrovat je však může vést k režimu odpovědnosti zprostředkovatelů služeb, který již nebude v souladu s tímto ustanovením.

144.

V rámci stíhání porušování autorského práva není totiž zabezpečení sítě cílem samo o sobě, ale představuje pouze předběžné opatření, které provozovateli umožní vykonávat kontrolu nad činností na síti. Přitom přiznání aktivní a preventivní úlohy zprostředkovatelům služeb by bylo v rozporu s jejich zvláštním postavením, chráněným směrnicí 2000/31 ( 47 ).

145.

Nakonec, začtvrté podotýkám, že dotčené opatření není samo o sobě účinné, takže jeho vhodná povaha, a tudíž jeho přiměřenost zůstávají pochybné.

146.

Je třeba uvést, že s ohledem na snadnost jak je obejít nejsou zabezpečovací opatření účinná proto, aby předešla konkrétnímu porušení chráněného díla. Jak uvádí Komise, zavedení hesla omezuje potenciálně okruh uživatelů, ale nevylučuje nutně porušování chráněného díla. Kromě toho, jak podotýká polská vláda, poskytovatelé služeb prostého přenosu mají omezené prostředky proto, aby sledovali komunikaci peer-to-peer, jejíž kontrola by vyžadovala použití pokročilých a nákladných technických řešení, která mohou vyvolávat závažné výhrady ohledně ochrany soukromí a důvěrnosti komunikace.

147.

S ohledem na všechny tyto úvahy se domnívám, že uložení povinnosti zabezpečit připojení k síti Wi-Fi jakožto způsob ochrany autorského práva na internetu nerespektuje požadavek na spravedlivou rovnováhu mezi ochranou práva duševního vlastnictví, kterou požívají majitelé autorských práv, a ochranou svobody podnikání, kterou požívají poskytovatelé dotčených služeb ( 48 ). Omezením přístupu k legální komunikaci by toto opatření znamenalo mimoto omezení svobody projevu a práva na informace ( 49 ).

148.

Obecněji podotýkám, že případné obecné uložení povinnosti zabezpečit sítě Wi-Fi jakožto způsob ochrany autorského práva na internetu by mohlo způsobit znevýhodnění pro společnost jako celek, které by mohlo překročit její potenciální prospěch pro majitele těchto práv.

149.

Veřejné sítě Wi-Fi používané velkým počtem osob mají relativně omezenou šířku kmitočtového pásma, a nejsou tedy velmi vystaveny porušováním práv k dílům a k předmětům chráněným autorským právem ( 50 ). Kromě toho místa pro připojení k Wi-Fi nepochybně představují významný potenciál pro inovace. Jakékoliv opatření, které by mohlo zbrzdit rozvoj této činnosti, musí být tedy pečlivě přezkoumáno s ohledem na jeho potenciální prospěch.

150.

Vzhledem ke všem těmto úvahám jsem toho názoru, že čl. 12 odst. 3 a čl. 15 odst. 1 směrnice 2000/31, vykládané s ohledem na požadavky vyplývající z ochrany použitelných základních práv, brání soudnímu zákazu, který spočívá v uložení povinnosti zabezpečit připojení k veřejné síti Wi-Fi osobě, která ji provozuje doplňkově ve vztahu ke své hlavní hospodářské činnosti.

151.

S přihlédnutím k výše uvedeným úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Landgericht München I (Zemský soud Mnichov I) odpověděl následovně: