1.

Korkein hallinto-oikeus (finský Nejvyšší správní soud) pokládá tři zevrubné otázky týkající se výkladu pravidel, jimiž se řídí oblast televizní reklamy a sponzorování televizních pořadů společnostmi.

2.

Ačkoli jsou ustanovení, jichž se týká žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, platnou součástí unijního práva již po dlouhou dobu (i když jejich znění prošlo za toto období vývojem), v současné judikatuře Soudního dvora chybí odpověď na právní otázky vznesené předkládajícím soudem v této věci. Při uplatňování dotčených ustanovení panuje zatím v praxi vnitrostátních orgánů a soudů jednotlivých členských států patrně nesoulad. Soudní dvůr tak bude mít příležitost tato ustanovení vyložit, a tím tuto praxi sjednotit.

3.

Předběžné otázky položené Korkein hallinto-oikeus se týkají výkladu několika ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU ze dne 10. března 2010 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách) ( 2 ).

4.

Podle čl. 10 odst. 1 písm. c) směrnice 2010/13:

„Audiovizuální mediální služby nebo pořady, které jsou sponzorovány, musí splňovat tyto požadavky:

[…]

5.

Článek 19 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:

„Televizní reklama a teleshopping musí být snadno rozeznatelné a odlišitelné od redakčního obsahu. Aniž je dotčeno použití nových reklamních technik, musí být televizní reklama a teleshopping zřetelně odlišeny [odděleny] od ostatních částí pořadu obrazovými nebo zvukovými nebo prostorovými prostředky.“

6.

Článek 23 uvedené směrnice zní:

„1.   Podíl televizních reklamních šotů a šotů teleshoppingu nesmí v průběhu jedné hodiny překročit 20 %.

2.   Odstavec 1 se nepoužije na oznámení subjektu televizního vysílání týkající se jeho vlastních pořadů a doprovodných produktů, které jsou od těchto pořadů přímo odvozeny, na oznámení o sponzorování a umístění produktu.“

7.

Směrnice 2010/13 byla do finského práva provedena prostřednictvím Laki televisio- I radiotoiminnasta 744/1998 (zákon č. 744/1998 o rozhlasovém a televizním vysílání, dále jen „zákon č. 744/1998“). Článek 10 odst. 1 písm. c), čl. 19 odst. 1 a čl. 23 odst. 1 této směrnice jsou v tomto pořadí provedeny § 26 odst. 2, § 22 odst. 1 a § 29 odst. 1 zákona č. 744/1998.

8.

Sanoma Media Finland Oy–Nelonen Media, společnost založená podle finského práva (dále jen „společnost Sanoma“), je subjektem televizního vysílání spadajícím do pravomoci Finské republiky ve smyslu článku 2 směrnice 2010/13.

9.

Dne 9. března 2012 vydal Viestintävirasto (finský regulační orgán na audiovizuálním trhu) vůči společnosti Sanoma rozhodnutí, kterým ji nařizuje ukončit porušování ustanovení zákona č. 744/1998, která tento orgán zjistil. Výtky regulačního orgánu se týkaly vysílacího času vyhrazeného reklamě a způsobu, jakým společnost Sanoma odděluje reklamu od ostatních částí pořadu.

10.

Zaprvé společnost Sanoma používala techniku rozdělené obrazovky takovým způsobem, že na jedné části obrazovky byl vysílán „hlavní“ pořad (konkrétně závěrečné titulky) a na druhé části upoutávka na následující pořady. Finský regulační orgán měl tudíž za to, že rozdělení obrazovky na část vyhrazenou vysílání hlavního pořadu a část vyhrazenou upoutávce na následující pořady je nedostatečné s ohledem na ustanovení zákona č. 744/1998 provádějící čl. 19 odst. 1 směrnice 2010/13.

11.

Zadruhé se finský regulační orgán domníval, že logo sponzora pořadu vysílané v jinou dobu než sponzorovaný pořad je ve skutečnosti reklamou, a proto je třeba čas jeho vysílání zahrnout do času vyhrazeného reklamě. Tento orgán tak konstatoval, že společnost Sanoma překročila maximální přípustný objem reklamy definovaný v § 29 odst. 1 zákona č. 744/1998 (čl. 23 odst. 1 směrnice 2010/13).

12.

Zatřetí podle názoru finského regulačního orgánu společnost Sanoma překročila uvedený maximální přípustný objem reklamy, jelikož se do tohoto objemu počítají také krátké přestávky (tzv. „černé sekundy“) oddělující jednotlivé reklamní šoty.

13.

Společnost Sanoma podala proti tomuto rozhodnutí žalobu k Viestintävirasto Helsingin hallinto-oikeus (správní soud v Helsinkách). Soud tuto žalobu zamítl a potvrdil rozhodnutí regulačního orgánu. Proti tomuto rozsudku podala společnost Sanoma kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu.

14.

Za těchto podmínek Korkein oikeus rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

15.

Písemná vyjádření předložily finská, řecká, rakouská a polská vláda, jakož i Evropská komise. Soudní dvůr podle čl. 76 odst. 2 jednacího řádu rozhodl, že nebude nařízeno jednání.

16.

Předběžné otázky je třeba posoudit samostatně a v pořadí, v jakém byly zformulovány.

17.

Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 19 odst. 1 směrnice 2010/13 vykládán v tom smyslu, že pouhé rozdělení obrazovky na části, z nichž jedna je vyhrazena reklamě, představuje dostatečné oddělení reklamy od redakčního obsahu, nebo zda musí být část obrazovky vyhrazená reklamě ještě navíc označena.

18.

V kontextu projednávané věci je třeba poznamenat, že v souladu s definicí uvedenou v čl. 1 odst. 1 písm. i) směrnice 2010/13 přestavují pořady vysílané subjektem televizního vysílání pro vlastní propagaci, včetně propagace vlastních programů, zvláštní druh televizní reklamy. Tento výklad potvrzuje bod 96 odůvodnění směrnice. Upoutávku na následující pořady je tudíž třeba považovat za jejich propagaci, neboť jejím cílem je povzbudit diváka, aby pokračoval ve sledování daného kanálu.

19.

Článek 23 odst. 2 směrnice sice vyjímá takové pořady z maximálního přípustného objemu reklamy, podléhají však v zásadě ostatním ustanovením směrnice, jež se týkají televizní reklamy, včetně povinnosti obsažené v čl. 19 odst. 1 o zřetelném oddělení od redakčního obsahu. Mimoto bod 96 odůvodnění směrnice 2010/13 uvádí, že upoutávky, které obsahují ukázky z pořadů, by měly být považovány za pořady. Naopak upoutávky neobsahující takové ukázky, například upoutávky, které uvádějí jen jejich názvy, by proto rovněž měly být zřetelně odděleny od redakčního obsahu, jakož i od jiných forem reklamy.

20.

Pokud jde o výklad čl. 19 odst. 1 směrnice 2010/13, je třeba především konstatovat, že toto ustanovení, kromě obrazových nebo zvukových signálů, zjevně také umožňuje prostorový způsob oddělování reklamy od redakčního obsahu (rozdělení obrazovky). Současně však první věta tohoto ustanovení vyžaduje, aby byla televizní reklama snadno rozeznatelná a odlišitelná od redakčního obsahu.

21.

Technika rozdělení obrazovky tudíž může být – a často je – používána nejen k vysílání reklamy, ale i dalšího obsahu, například nejdůležitějších informací na tzv. „liště“ v dolní části obrazovky, soutěží pro televizní diváky, vlastní propagace subjektu televizního vysílání atd. Pouhé rozdělení obrazovky tak nutně neznamená, že na jedné její části bude vysílána reklama.

22.

Pokud tedy čl. 19 odst. 1 první věta směrnice 2010/13 vyžaduje, aby reklama byla snadno rozeznatelná a odlišitelná od redakčního obsahu, podle mého názoru nestačí, že se reklama bude vysílat na části rozdělené obrazovky. Tato část musí být ještě vhodně označena, aby diváci neměli pochybnosti o tom, že pořad vysílaný na této části obrazovky má povahu reklamy. Označení může mít zvukovou či obrazovou formu nebo signál podobný tomu, který odděluje celoobrazovkovou reklamu, nebo lze použít zvláštní označení stále zobrazené na části rozdělené obrazovky vyhrazené reklamě. Označení by též mělo jasně odkazovat na typ obchodního pořadu, o jaký se jedná – zda je to reklama, teleshopping, vlastní propagace atd. Pouhé rozdělení obrazovky bez dalšího označení nezaručuje dosažení cíle uvedeného v čl. 19 odst. 1 první větě směrnice 2010/13.

23.

V této souvislosti je třeba rovněž přihlédnout k čl. 20 odst. 1 směrnice 2010/13, podle kterého reklama vysílaná v průběhu pořadu nesmí narušit jeho celistvost. Signály označující reklamu vysílanou na části rozdělené obrazovky proto musí být takové povahy, aby tento požadavek splnily.

24.

Na základě výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr na první předběžnou otázku odpověděl tak, že čl. 19 odst. 1 směrnice 2010/13 musí být vykládán v tom smyslu, že pouhé rozdělení obrazovky na části, z nichž jedna je vyhrazena reklamě, nepředstavuje dostatečné oddělení reklamy od redakčního obsahu. Část obrazovky vyhrazená reklamě by měla být navíc označena obrazovým nebo zvukovým signálem na začátku nebo na konci reklamní sekvence nebo stálým označením zobrazeným v době, kdy je obrazovka rozdělena. Tento signál nebo označení by měly zřetelně uvádět povahu vysílaného pořadu.

25.

Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 23 ve spojení s čl. 10 odst. 1 písm. c) směrnice 2010/13 vykládán v tom smyslu, že informace o sponzorovaném pořadu vysílaná mimo čas tohoto pořadu představuje televizní reklamu.

26.

Ustanovení směrnice 2010/13 definující sponzorství televizních pořadů ( 3 ) nejsou zformulována nejpřesněji. Na jedné straně v souladu s čl. 1 odst. 1 písm. k) uvedené směrnice sponzorství spočívá v příspěvcích jiných osob než tvůrců pořadů a poskytovatelů audiovizuálních mediálních služeb (tzv. sponzorů) na financování těchto pořadů nebo služeb s cílem propagovat firmu, ochrannou známku, obraz na veřejnosti, činnosti nebo výrobky sponzorů. Na druhé straně tentýž čl. 1 odst. 1 v písm. h) pokládá sponzorství za jednu z forem „mediálního obchodního sdělení“.

27.

Tato ustanovení je nutno chápat spíše tak, že sponzorství v pravém slova smyslu spočívá v příspěvku sponzora na financování televizního pořadu, zatímco mediální obchodní sdělení je informace o této skutečnosti doprovázející vysílání sponzorovaného pořadu. Tato informace na jedné straně slouží k dosažení cíle sponzorství, kterým je propagace sponzora, na druhé straně je podle čl. 10 odst. 1 písm. c) směrnice 2010/13 vyžadována za účelem informování televizního diváka o tom, že je pořad sponzorovaný. Není tedy dovoleno sponzorství s jiným cílem, než je propagace sponzora, například s cílem ovlivňovat obsah programů [výslovně to zakazuje čl. 10 odst. 1 písm. a) směrnice], a taktéž skryté sponzorství ( 4 ).

28.

Z toho vyplývá, jak správně uvádí polská vláda ve svém vyjádření v projednávané věci, že informace o tom, že je pořad sponzorován, slouží ke dvěma účelům. Zaprvé informuje diváka a zabraňuje skrytému sponzorství pořadu pro jiné účely, než je propagace sponzora. A zadruhé slouží k samotné propagaci tím, že ukazuje a šíří firmu, ochrannou známku nebo jiné vysílání spojené se sponzorem.

29.

V této druhé funkci se informace o sponzorství spíše podobá televizní reklamě. Společnosti sponzorují televizní pořady s cílem šířit svou firmu či ochrannou známku, nebo zlepšit svůj obraz na veřejnosti. To zase nepřímo slouží ke zvýšení prodeje výrobků nebo služeb, jež jsou těmito televizními pořady nabízeny, a tedy ke stejnému účelu, k jakému slouží reklama.

30.

Je proto obtížné souhlasit s tvrzením Komise v jejím vyjádření v projednávané věci, podle kterého je jediným cílem oznámení o sponzorství informovat diváky o existenci dohody o sponzorství. Nesdílím rovněž názor uvedený ve vyjádření rakouské vlády, podle něhož existuje zásadní rozdíl mezi oznámením o sponzorování, jež slouží výhradně k identifikaci sponzora, a televizní reklamou, která slouží k podpoře prodeje zboží a služeb. Rozsudek Österreichischer Rundfunk ( 5 ), jehož se rakouská vláda dovolává na podporu svého tvrzení, se totiž netýká rozdílu mezi sponzorstvím a reklamou, ale otázky, zda je třeba televizní soutěž s cenami pro diváky a vyhlášení této soutěže vysílané v televizi považovat za reklamu.

31.

Informace o sponzorství pořadu se totiž od reklamy liší pouze formou, nikoli cílem či obsahem sdělení. I tento rozdíl ve formě se ostatně ne vždy projevuje, stejně tak jako reklama se může omezovat na představení firmy či ochranné známky nebo výrobku či služby společnosti bez dalšího obsahu, neboť směrnice 2010/13 nestanoví žádná omezení, pokud jde o formu televizní reklamy. Taková reklama se tak podobá informaci o sponzorství pořadu (oznámení o sponzorování podle terminologie v čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13).

32.

Pokud tedy čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13 vyžaduje, aby se oznámení o sponzorování nezapočítávala do objemu vysílacího času vyhrazeného reklamě, je to jen z důvodu jejich informační funkce. Tato funkce je vyčerpána povinností uvést takové oznámení na začátku, na konci, nebo v průběhu sponzorovaného pořadu, jež vyplývá z čl. 10 odst. 1 písm. c) směrnice. Informace o sponzorovi vysílané v jiné době nesplňují tudíž informační funkci, ale výlučně propagační.

33.

Jinými slovy, oznámení o sponzorování, o kterých hovoří čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13, jsou ta, která slouží ke splnění povinnosti vyplývající z čl. 10 odst. 1 písm. c). Posledně uvedené ustanovení se netýká tolik informací o sponzorovaných pořadech jako spíše samotných pořadů. Sponzorovaný pořad tudíž musí být označen, neboť toto označení zajišťuje, že jsou diváci informováni na nezbytné a zároveň dostatečné úrovni ( 6 ). Výjimka stanovená v čl. 23 odst. 2 směrnice se tak vztahuje pouze na oznámení o sponzorování, o kterých hovoří čl. 10 odst. 1 písm. c) a která jsou vysílána na začátku, v průběhu nebo na konci sponzorovaného pořadu. Nezahrnuje tedy informace o sponzorství pořadů vysílané při jiných příležitostech, a to ani v souvislosti se sponzorovanými pořady, jako jsou jejich upoutávky.

34.

Je pravda, že – jak uvádí Komise ve svém vyjádření v projednávané věci – ve vztahu k čl. 17 odst. 1 písm. b) směrnice 89/552/ES ( 7 ) [předchůdce čl. 10 odst. 1 písm. c) směrnice 2010/13], Soudní dvůr rozhodl, že neomezuje možnost uvedení informací o sponzorství pořadů výhradně na začátek nebo konec vysílání ( 8 ). Tato věc se nicméně týkala možnosti vysílání informací o sponzorství během sponzorovaného pořadu. Normotvůrce nicméně způsobil, že je v dnešní době tento rozsudek poněkud „zastaralý“, neboť čl. 10 odst. 1 písm. c) směrnice 2010/13 výslovně takovou možnost stanoví. Rozsudek však nemůže být podle mého názoru vykládán tak, že všechny informace o sponzorství pořadů vysílané v jakémkoliv čase představují oznámení o sponzorování ve smyslu čl. 23 odst. 2 směrnice a jsou vyňaty z časového objemu vyhrazenému reklamě, jež je uveden v odstavci 1 téhož článku.

35.

Z důvodu své propagační funkce musí být takové oznámení naopak považováno za televizní reklamu a podléhat všem pravidlům, která pro takové reklamy stanoví směrnice 2010/13, včetně objemu vysílacího času (čl. 23 odst. 1) a oddělení od ostatních částí pořadu (čl. 19 odst. 1). Jiný výklad by umožnil zneužívání výjimky stanovené v čl. 23 odst. 2 směrnice, neboť by stačilo vysílat dost často například upoutávku na sponzorovaný pořad označenou příslušnou informací o sponzorovi, aby se snadno obešel časový objem vyhrazený reklamě, jenž je stanoven v čl. 23 odst. 1 směrnice.

36.

Na základě výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr na druhou předběžnou otázku odpověděl tak, že čl. 10 odst. 1 písm. c) a čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13 musí být vykládány v tom smyslu, že informace o sponzorství vysílané v jiném čase než na začátku, v průběhu nebo na konci sponzorovaného pořadu představují televizní reklamu a nejsou vyňaty z časového objemu vyhrazeného reklamě, jejž stanoví čl. 23 odst. 1 této směrnice.

37.

Podstatou třetí předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 23 odst. 1 směrnice 2010/13 vykládán v tom smyslu, že se časový objem reklamy stanovený v tomto ustanovení vztahuje pouze na dobu trvání reklamních šotů, nebo také na všechen čas vyhrazený vysílání reklamy (kromě pořadů vyjmenovaných v odstavci 2 tohoto článku), tedy i na přestávky mezi jednotlivými reklamními šoty.

38.

Otázka způsobu výpočtu času pro účely použití ustanovení týkajících se televizní reklamy již byla předmětem rozsudků Soudního dvora. Soudní dvůr se ve svém rozsudku ARD ( 9 ) zabýval otázkou, zda se pravidla obsažená v čl. 11 odst. 3 směrnice 89/552 (ekvivalent tohoto ustanovení je nyní čl. 20 odst. 2 směrnice 2010/13), jež určují frekvenci, s jakou pořady mohou být přerušeny reklamou, týkají „čisté“ délky pořadu, nebo samotné délky redakčního obsahu, nebo „hrubé“ délky, tj. včetně doby trvání komerčních přestávek.

39.

Soudní dvůr poté, co nejprve konstatoval, že doslovný výklad nedává jasnou odpověď na tuto otázku, uvedl, že cíl směrnice 89/552, kterým je zajistit svobodu přeshraničního televizního vysílání, vyžaduje přijetí takového výkladu posuzovaného ustanovení, který umožňuje co největší počet komerčních přestávek během vysílání pořadu, tj. zásadu „hrubé“ délky pořadu ( 10 ). Pokud bychom tuto úvahu použili v projednávaném případě, bylo třeba se přiklonit k nejliberálnějšímu výkladu čl. 23 odst. 1 směrnice 2010/13, podle kterého se časový objem vyhrazený reklamě, jenž stanoví tento článek, vztahuje pouze na dobu trvání samotných reklamních šotů, a tedy nezahrnuje například tzv. „černé sekundy“.

40.

V novější judikatuře Soudní dvůr nicméně poukázal i na jiné účely, ke kterým by měla sloužit jednotlivá ustanovení směrnice 89/552. Konkrétně v rozsudku Komise v. Španělsko ( 11 ) Soudní dvůr připomněl, přičemž výslovně odkázal na výše uvedený rozsudek ARD, že ustanovení této směrnice by měla být vykládána tak, aby umožňovala sladit svobodu vysílání televizních reklam s ochranou televizních diváků před nadměrným vysíláním reklamy ( 12 ).

41.

Zajištění úplné a odpovídající ochrany spotřebitelů, jimiž jsou televizní diváci, zmiňuje rovněž mezi cíli směrnice 2010/13 její bod 83 odůvodnění. Význam takové ochrany Soudní dvůr zdůraznil – již na základě směrnice 2010/13 – v rozsudku Sky Italia ( 13 ). Domnívám se proto, že čl. 23 odst. 1 směrnice 2010/13 musí být vykládán s ohledem na cíl, jenž spočívá v ochraně diváků před nadměrnou reklamou, a způsobem, který vyvažuje finanční zájmy subjektů televizního vysílání a inzerentů na jedné straně a zájmy televizních diváků na straně druhé ( 14 ).

42.

I když čl. 23 odst. 1 směrnice 2010/13 zavádí časový objem vysílání „reklamních šotů“, toto ustanovení nelze vykládat doslovně tím způsobem, že se tento objem vztahuje pouze na dobu trvání těchto šotů. Podle mého názoru normotvůrce v tomto ustanovení použil pojem „reklamní šoty“, aby odlišil tento druh reklamy od jiných forem audiovizuálních obchodních sdělení, zejména vlastní propagace, oznámení o sponzorování a umístění produktu, které se nezahrnují do časového objemu podle čl. 23 odst. 2 směrnice.

43.

Normotvůrce nikoli náhodou stanovil časový objem reklamního vysílání jako součást celkového vysílacího času (20 % každé hodiny). Tímto způsobem se vysílací čas dělí na čas vyhrazený reklamě (a teleshoppingu) – maximálně 20 % – a čas vyhrazený redakčnímu obsahu a popřípadě obchodním sdělením, u něhož není stanoven žádný objem – nejméně 80 %.

44.

Je zřejmé, že nad rámec základního vysílání (tj. reklamních šotů v čase vyhrazeném na reklamu a pořadů v čase vyhrazeném redakčnímu obsahu), zaujímají určitou část vysílacího času prvky nezbytné z technického hlediska, jako jsou oznámení, úvodní titulky pořadu nebo přestávky mezi nimi. Takovými prvky jsou také „černé sekundy“ oddělující jednotlivé reklamní šoty. I když se zajisté do doby trvání těchto šotů tyto sekundy nezapočítávají v pravém slova smyslu, je nicméně čas jejich trvání vysílacím časem vyhrazeným reklamě, jak také správně uvedly finská a polská vláda ve svých vyjádřeních v projednávané věci, neboť jsou nezbytné pro oddělení jednoho reklamního šotu od druhého. Z tohoto důvodu by „černé sekundy“ měly být započítány do časového objemu vysílání reklamy stanoveného v čl. 23 odst. 1 směrnice 2010/13.

45.

Stejně tomu je v případě obrazových nebo zvukových signálů oddělujících reklamní vysílání od redakčního obsahu. Tyto signály sice nejsou reklamními šoty, jejich vysílání je však povinné podle čl. 19 odst. 1 druhé věty směrnice 2010/13. Vysílací čas těchto signálů je tak v širokém smyslu rovněž časem vyhrazeným reklamě a musí být také zahrnut do časového objemu stanoveného v čl. 23 odst. 1 směrnice 2010/13.

46.

V případě oddělení reklamy od ostatního vysílání prostorovými prostředky se uvedený časový objem vztahuje na celou dobu, po kterou je na obrazovce oddělená část vyhrazená reklamě. Časový objem vyhrazený reklamě se samozřejmě nemění a je 20 % z každé hodiny, a to i v případě, že je reklama vysílána pouze na části obrazovky.

47.

S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na třetí předběžnou otázku odpověděl tak, že čl. 23 odst. 1 směrnice 2010/13 musí být vykládán v tom smyslu, že se do objemu vysílacího času, jejž stanoví toto ustanovení, zahrnuje čas od začátku obrazového nebo zvukového signálu označujícího začátek komerční přestávky do konce obrazového nebo zvukového signálu, jenž označuje konec této přestávky. V případě, že je reklama od ostatních částí pořadu oddělena prostorovými prostředky, vztahuje se uvedený objem na celou dobu, po kterou je na obrazovce oddělená část vyhrazená reklamě.

48.

Podle čl. 4 odst. 1 směrnice 2010/13 mohou členské státy uplatňovat vůči poskytovatelům audiovizuálních mediálních služeb, včetně subjektů televizního vysílání, kteří spadají do jejich pravomoci, podrobnější nebo přísnější pravidla. Soudní dvůr tuto pravomoc ve své judikatuře potvrdil a uvedl, že harmonizace právních předpisů členských států provedená v souladu se směrnicí 2010/13 má povahu minimální harmonizace ( 15 ). V případě, že by Soudní dvůr nesouhlasil s mými návrhy odpovědí na předběžné otázky v projednávané věci a přiklonil by se k liberálnějšímu výkladu těchto ustanovení směrnice 2010/13, vznikla by otázka, zda tato ustanovení brání tomu, aby členské státy stanovily taková pravidla, jaká finský regulační orgán použil ve věci v původním řízení.

49.

V zásadě se domnívám, že odpověď na tuto otázku by měla být záporná. Požadavky zřetelného označení reklamních sdělení prostorově oddělených od zbylých částí pořadu, vymezení času a místa pro vysílání informace o sponzorství pořadu, jakož i výpočet časového objemu pro vysílání reklamy zohledňující tzv. „černé sekundy“, by spadaly pod pojem „podrobnější nebo přísnější pravidla“ i do rozsahu pravomoci členských států stanovené v čl. 4 odst. 1 směrnice.

50.

Při plném respektování autonomie právních řádů členských států se nicméně domnívám, že taková podrobnější nebo přísnější pravidla by měla být jednoznačně stanovena. Vnitrostátní ustanovení stejného nebo podobného znění jako ustanovení směrnice 2010/13, jež neobsahují žádnou výslovnou odchylku, by naopak měla být vykládána jednotně v celé Unii, a případně v souladu s výkladem, který vyžaduje judikatura Soudního dvora. V takové situaci mají proto hospodářské subjekty na trhu audiovizuálních služeb právo očekávat, že ustanovení znějící podobně jako ustanovení této směrnice budou vykládána jednotně a neměnně. Použití čl. 4 odst. 1 směrnice pouze v rámci vnitrostátních správních a soudních postupů by tak ohrozilo právní jistotu těchto subjektů, jakož i základní cíl směrnice, kterým je harmonizovat právní předpisy členských států.

51.

Vzhledem ke všem předcházejícím úvahám navrhuji odpovědět na předběžné otázky položené Korkein hallinto-oikeus následovně: