1.

Projednávaná věc má původ v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Tribunal Català de Contractes del Sector Públic (Španělsko) (katalánský soud pro zakázky ve veřejném sektoru) v rámci řízení o zvláštním správním opravném prostředku v oblasti veřejných zakázek.

2.

V průběhu řízení před Soudním dvorem vyvstaly jisté pochybnosti o jeho pravomoci vzhledem k charakteristickým rysům, jimiž se vyznačuje Tribunal Català de Contractes del Sector Públic, a s ohledem na kritéria stanovená judikaturou Soudního dvora pro kvalifikaci určitého předkládajícího orgánu jako „soudu členského státu“ ve smyslu článku 267 SFEU upoutalo pozornost konkrétně kritérium „obligatornosti jurisdikce“ předkládajícího orgánu.

3.

Tribunal Català de Contractes del Sector Públic je totiž specializovaným kolegiálním správním orgánem příslušným k projednávání zvláštních opravných prostředků v oblasti veřejných zakázek. Coby specializovaný orgán není ve vnitrostátním právu soudem v pravém slova smyslu a jeho rozhodnutí jsou ve správní linii konečná. Podání opravného prostředku k tomuto orgánu je mimoto fakultativní, což vyvolává otázku, zda jej lze kvalifikovat jako „soud členského státu“ ve smyslu článku 267 SFEU. Tato otázka vyžaduje, aby Soudní dvůr vyložil zejména svou komplexní judikaturu týkající se „obligatornosti jurisdikce“ předkládajícího orgánu.

4.

V souladu s žádostí Soudního dvora učiněnou po rozhodnutí o zahájení ústní části řízení a po novém přidělení věci bude toto stanovisko věnováno konkrétně tomuto kritériu „obligatornosti jurisdikce“ předkládajícího orgánu, které zvlášť upoutalo pozornost Soudního dvora, a dále ostatním kritériím, která budou zkoumána jen v krátkosti. Meritorními otázkami položenými předkládajícím orgánem se tedy nebudu zabývat.

5.

Sdružení Consorci Sanitari del Maresme, které mělo zájem o účast v řízení o zadání zakázky na poskytování služeb nukleární magnetické rezonance pořádaném zdravotnickou organizací Corporació de Salut del Maresme i la Selva, podalo dne 10. prosince 2013 zvláštní opravný prostředek proti rozhodnutí hodnotícího výboru veřejného zadavatele k Tribunal Català de Contractes del Sector Públic, jímž se domáhalo připuštění do uvedeného řízení ( 2 ).

6.

V tomto řízení o zvláštním opravném prostředku se Tribunal Català de Contractes del Sector Públic rozhodl položit Soudnímu dvoru pět předběžných otázek ( 3 ).

7.

Rozhodnutím ze dne 13. ledna 2015 Soudní dvůr přidělil věc šestému senátu a na základě čl. 76 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora rozhodl, že ve věci nebude konat jednání. Dále rozhodl, že věc bude rozhodována bez stanoviska generálního advokáta.

8.

Otázka, zda orgán, který podal žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, je či není soudem, však vyvolala pochybnosti o pravomoci Soudního dvora.

9.

Soudní dvůr proto zaslal dne 9. února 2015 Tribunal Català de Contractes del Sector Públic žádost o vysvětlení a ten odpověděl dopisem ze dne 12. února 2015, došlým Soudnímu dvoru dne 17. února 2015.

10.

Jelikož Soudní dvůr považoval za nezbytné důkladně projednat otázku kvalifikace Tribunal Català de Contractes del Sector Públic jako „soudu členského státu“ ve smyslu článku 267 SFEU, přidělil věc velkému senátu a určil, že je třeba konat jednání, aby se zúčastnění mohli případně vyjádřit k otázce přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Tribunal Català de Contractes del Sector Públic. Soudní dvůr proto nařídil znovuotevření ústní části řízení pro účely posouzení své pravomoci v projednávané věci.

11.

Jednání se konalo dne 12. května 2015 za přítomnosti španělské vlády a Evropské komise. Italská vláda, která předložila vyjádření k meritorním otázkám, nebyla na jednání zastoupena.

12.

Pro posouzení, zda je předkládající orgán svou povahou „soudem“ ve smyslu článku 267 SFEU, přihlíží Soudní dvůr podle své ustálené judikatury k souboru faktorů, například zda je daný orgán zřízen zákonem, zda se jedná o stálý orgán, zda má obligatorní jurisdikci, zda má řízení před ním kontradiktorní povahu, zda aplikuje právní předpisy a zda je nezávislý ( 4 ). Kromě toho jsou vnitrostátní soudy oprávněny obrátit se na Soudní dvůr pouze tehdy, když před nimi probíhá spor a když rozhodují v rámci řízení, které má být ukončeno rozhodnutím soudní povahy ( 5 ).

13.

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že není-li určitý vnitrostátní orgán ve vnitrostátním právu kvalifikován jako soud v pravém slova smyslu, není tato skutečnost sama o sobě rozhodující, protože pojem „soud“ ve smyslu článku 267 SFEU je autonomním pojmem unijního práva. Soudní dvůr totiž dospěl k názoru, že pod tento pojem mohou spadat také orgány, které nejsou soudy ve smyslu vnitrostátního práva ( 6 ) a nejsou součástí soudní soustavy členského státu ( 7 ). Soudní dvůr nepřikládá rozhodující význam právní kvalifikaci orgánu, nýbrž spíše jeho věcným znakům ( 8 ), což vyžaduje posouzení strukturálních a funkčních rysů předkládajícího orgánu.

14.

Španělská vláda na jednání potvrdila, že Tribunal Català de Contractes del Sector Públic je „orgánem příslušným k přezkumu“ ve smyslu čl. 2 odst. 9 prvního pododstavce směrnice Rady 89/665/EHS ze dne 21. prosince 1989 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přezkumného řízení při zadávání veřejných zakázek na dodávky a stavební práce ( 9 ), který podle tohoto článku nemusí být soudem ( 10 ). Z informací poskytnutých Soudnímu dvoru rovněž vyplývá, že rozhodnutím Tribunal Català de Contractes del Sector Públic končí řízení ve „správní linii“.

15.

Podle mého názoru tyto znaky vycházející z vnitrostátního práva nejsou rozhodné, pokud charakteristické rysy předkládajícího orgánu dokládají, že splňuje kritéria stanovená judikaturou Soudního dvora, uvedená v bodě 12 tohoto stanoviska, na jejichž základě jej lze kvalifikovat jako „soud členského státu“ ve smyslu článku 267 SFEU.

16.

Pokud jde o konkrétní právní rámec veřejných zakázek, je třeba uvést, že unijní normotvůrce s ohledem na význam této oblasti pro vnitřní trh a zejména pro dodržování základních svobod pohybu provedl rozsáhlou harmonizaci příslušných vnitrostátních právních předpisů. Mimořádně byla prostřednictvím ustanovení směrnice 89/665 do značné míry harmonizována i soudní ochrana jednotlivců, která již nespadá výlučně do procesní autonomie členských států vymezené zásadami efektivity a rovnocennosti ( 11 ).

17.

Článek 1 odst. 1 třetí pododstavec směrnice 89/665 stanoví, že pokud jde o zakázky, které spadají do oblasti působnosti směrnice 2004/18, přijmou členské státy opatření nezbytná k zajištění možnosti účinného, a zejména co nejrychlejšího přezkumu rozhodnutí veřejných zadavatelů v souladu s podmínkami stanovenými v článcích 2 až 2f této směrnice, jakmile těmito rozhodnutími došlo k porušení unijního práva v oblasti zadávání veřejných zakázek nebo k porušení vnitrostátních předpisů je provádějících. Může se jednat jak o přezkum vnitrostátními soudy, tak o přezkum kvazisoudními orgány uvedenými v čl. 2 odst. 9 prvním pododstavci směrnice 89/665.

18.

V této souvislosti vyvstává otázka, zda by měla být při výkladu pojmu „soud“ ve smyslu článku 267 SFEU případně zohledněna skutečnost, že byl dotyčný orgán zřízen proto, aby mohl členský stát splnit své povinnosti vyplývající z ustanovení směrnice 89/665. Právě tyto kvazisoudní orgány jsou totiž často povinny vykládat unijní právo v oblasti veřejných zakázek a mnohdy takřka výlučně, nejsou-li jejich rozhodnutí v praxi napadena před obecným soudem.

19.

Je třeba poznamenat, že v judikatuře týkající se výkladu článku 267 SFEU, jež z převážné části pochází z doby po přijetí směrnice 89/665, již Soudní dvůr uplatnil kritéria pojmu „soud“ ve smyslu článku 267 SFEU pružně ( 12 ), což umožnilo různým přezkumným orgánům, zřízeným členskými státy i v oblasti veřejných zakázek, pokládat Soudnímu dvoru předběžné otázky ( 13 ). Soudní dvůr relativizoval kritéria, jejichž splnění je podmínkou pro uznání postavení „soudu“, a považoval za soud ve smyslu článku 267 SFEU i správní orgány, které rozhodují v posledním stupni v různých oblastech unijního práva ( 14 ).

20.

Podle mého názoru již Soudní dvůr v této oblasti podal dostatečně pružný výklad článku 267 SFEU zaručující jednotný výklad ustanovení unijního práva na vnitrostátní úrovni, a proto se domnívám, že ustanovení směrnice 89/665 či skutečnost, že Tribunal Català de Contractes del Sector Públic je příslušný výslovně pro oblast veřejných zakázek, nemají zvláštní vliv na uplatnění článku 267 SFEU v projednávané věci.

21.

Pokud jde o otázku, zda je Tribunal Català de Contractes del Sector Públic zřízen zákonem, z jeho odpovědi na žádost Soudního dvora o vysvětlení i z vyjádření španělské vlády předneseného na jednání vyplývá, že Tribunal Català de Contractes del Sector Públic byl zřízen Samosprávným společenstvím Katalánska na základě zvláštní legislativní pravomoci stanovené španělským právem ( 15 ).

22.

Tento orgán byl nejprve zřízen jako orgán jednočlenný a nazýval se „Órgano Administrativo de Recursos Contractuales de Cataluña“ (katalánský správní orgán pro přezkum smluv), a to na základě čtvrtého dodatkového ustanovení zákona 7/2011 ze dne 27. července 2011 o daňových a finančních opatřeních ( 16 ). Z důvodu zvýšeného objemu a specifičnosti věcí spadajících do pravomoci Órgano Administrativo de Recursos Contractuales de Cataluña, byl tento orgán nařízením 221/2013 ze dne 3. září 2013 ( 17 ) přeměněn na kolegiální orgán nazvaný „Tribunal Català de Contractes del Sector Públic“. Toto nařízení obsahuje ustanovení týkající se mimo jiné zřízení, pravomoci a složení Tribunal Català de Contractes del Sector Públic. Kritérium, podle kterého musí být orgán zřízen zákonem, je tedy u tohoto orgánu jednoznačně splněno.

23.

Tribunal Català de Contractes del Sector Públic coby součást systému soudního řešení sporů v oblasti veřejných zakázek mimoto splňuje požadavek na stálost ( 18 ). Ačkoli jsou členové uvedeného orgánu jmenováni na pětileté funkční období s možností opětovného jmenování ( 19 ), jedná se o stálý veřejnoprávní orgán, a nikoli o orgán ad hoc zřizovaný pro účely konkrétního sporu.

24.

Pokud jde zaprvé o kontradiktornost řízení zahajovaného zvláštním opravným prostředkem před Tribunal Català de Contractes del Sector Públic, je třeba rovnou připomenout, že požadavek na kontradiktorní řízení není absolutním kritériem ( 20 ). Podle článku 46 královského legislativního nařízení 3/2011 však mají účastníci řízení možnost předkládat orgánu příslušnému k rozhodnutí sporu vyjádření a důkazy. Pokud jde o Tribunal Català de Contractes del Sector Públic, průběh řízení o zvláštním opravném prostředku v oblasti zadávání veřejných zakázek se v souladu s článkem 14 nařízení 221/2013 řídí základními pravidly právních předpisů o veřejných zakázkách, pravidly, jimiž se tyto právní předpisy provádějí, a procesními postupy zakotvenými v uvedeném nařízení, jakož i právní úpravou použitelnou na právní režim orgánů veřejné správy a na obecné správní řízení.

25.

Dále vzhledem k tomu, že Tribunal Català de Contractes del Sector Públic v řízení o zvláštním opravném prostředku v oblasti zadávání veřejných zakázek jednoznačně projednává spory mezi veřejným zadavatelem jako odpůrcem a uchazečem jako navrhovatelem, domnívám se, že podmínka kontradiktornosti řízení je v projednávané věci splněna.

26.

Zadruhé předkládající orgán podle informací, které sám poskytl, provádí přezkum zákonnosti rozhodnutí v oblasti veřejných zakázek. Je třeba připomenout, že takové orgány jako Tribunal Català de Contractes del Sector Públic byly ve Španělsku zřízeny v zájmu splnění povinností vyplývajících ze směrnice 89/665, zejména povinnosti zajistit možnost účinného přezkumu rozhodnutí veřejných zadavatelů v zadávacích řízeních na veřejnou zakázku při porušení unijního práva v oblasti veřejných zakázek nebo vnitrostátních předpisů, které je provádějí. Tribunal Català de Contractes del Sector Públic coby orgán příslušný k takovému přezkumu, tak zjevně aplikuje právní předpisy.

27.

Podle judikatury Soudního dvora pojem „nezávislost“, který je inherentní poslání rozhodovat jako soud, znamená především to, že dotyčný orgán je v postavení třetí strany ve vztahu k orgánu, který napadené rozhodnutí přijal ( 21 ). Tento pojem má dva aspekty. První, vnější aspekt předpokládá, že je orgán chráněn před vnějšími zásahy nebo tlaky, které by mohly ohrozit nezávislost rozhodování jeho členů ve sporech, které jim jsou předloženy. Druhý, vnitřní aspekt souvisí s pojmem „nestrannost“ a týká se rovného odstupu ve vztahu ke stranám sporu a jejich příslušným zájmům s ohledem na předmět sporu. Tento aspekt vyžaduje objektivitu a absenci jakéhokoliv zájmu na výsledku sporu nad rámec striktního použití právního předpisu ( 22 ).

28.

Tyto záruky nezávislosti a nestrannosti vyžadují existenci pravidel – zejména pokud jde o složení orgánu, jmenování, funkční období, jakož i důvody pro vyloučení jeho členů z projednávání a rozhodování na základě jejich vlastního oznámení nebo na základě námitky podjatosti a pro jejich odvolání –, která umožní rozptýlit jakékoli legitimní pochybnosti jednotlivců o neovlivnitelnosti tohoto orgánu ve vztahu k vnějším skutečnostem a jeho neutralitě ve vztahu k zájmům vzájemně se střetávajícím ve věci ( 23 ). Judikatura považuje podmínku nezávislosti předkládajícího orgánu za splněnou pouze tehdy, jsou-li zejména důvody pro odvolání členů tohoto orgánu určeny výslovnými ustanoveními právních předpisů ( 24 ).

29.

Domnívám se, že v projednávané věci jsou tyto podmínky nezávislosti předkládajícího orgánu splněny. Článek 2 nařízení 221/2013, který je nadepsán „Právní povaha“ a týká se zřízení Tribunal Català de Contractes del Sector Públic, totiž stanoví, že „[T]ribunal je specializovaný kolegiální správní orgán, který své funkce vykonává zcela nezávisle, objektivně a nestranně, nenachází se ve vztahu podřízenosti a nedostává žádné pokyny od dotčených orgánů veřejné správy“.

30.

Pokud jde o složení předkládajícího orgánu, článek 5 nařízení 221/2013 stanoví, že je složen z předsedy a dvou osob jako přísedících, které jsou jmenovány vedoucím útvaru příslušného pro stanovování kritérií, řízení a kontrolu v oblasti zadávání veřejných zakázek. Podmínky členství v Tribunalu jsou vyjmenovány v článku 6 nařízení 221/2013. Připomínám, že členové jsou jmenováni na pětileté funkční období s možností opětovného jmenování ( 25 ) s tím, že po toto období jsou úředníci jmenovaní členy Tribunalu v administrativním režimu dočasného přidělení, to znamená, že se věnují výlučně činnosti u Tribunal Català de Contractes del Sector Públic ( 26 ). Podle čl. 8 odst. 4 nařízení 221/2013 jsou členové tohoto orgánu neodvolatelní a nepřeložitelní, ale jejich funkce může skončit nebo mohou být odvoláni z určitých důvodů výslovně vyjmenovaných v uvedeném článku ( 27 ). Článek 11 nařízení 221/2013 obsahuje zvláštní pravidla týkající se důvodů pro vyloučení z projednávání a rozhodování na základě vlastního oznámení nebo na základě námitky podjatosti.

31.

Přestože je Tribunal Català de Contractes del Sector Públic přičleněn k „útvaru příslušnému pro stanovování kritérií, řízení a kontrolu v oblasti zadávání veřejných zakázek“, nenachází se v žádném vztahu podřízenosti a nedostává žádné pokyny od dotčených orgánů veřejné správy ( 28 ). Při přijímání rozhodnutí je Tribunal Català de Contractes del Sector Públic v postavení třetí strany ve vztahu ke střetávajícím se zájmům a splňuje požadavek na nestrannost ( 29 ).

32.

Konečně je třeba poznamenat, že Tribunal Català de Contractes del Sector Públic nevystupuje v případě napadení svého rozhodnutí jako odpůrce ( 30 ). Rozhodnutí a akty přijímané Tribunalem sice mohou být předmětem správní žaloby, v tom případě se ale jedná o soudní ochranu ve druhé instanci, čímž nelze rozhodnutím tohoto orgánu upírat jejich soudní povahu ve smyslu článku 267 SFEU. Rozhodnutí předkládajícího orgánu nemohou být předmětem přezkumu ve správní linii ( 31 ).

33.

Podle mého názoru tedy předkládající orgán splňuje kritérium nezávislosti, tak jak vyplývá z judikatury Soudního dvora.

34.

Pochybnosti Soudního dvora o kvalifikaci Tribunal Català de Contractes del Sector Públic jako „soudu členského státu“ ve smyslu článku 267 SFEU vyvolala na prvním místě „obligatornost jurisdikce“ předkládajícího orgánu ve smyslu judikatury týkající se článku 267 SFEU. Připomínám, že zásadní otázkou v tomto ohledu je, zda to, že opravný prostředek k předkládajícímu orgánu není jediným dostupným právním prostředkem nápravy, vylučuje i přes závaznou povahu jeho rozhodnutí možnost kvalifikovat tento orgán jako „soud členského státu“ ve smyslu článku 267 SFEU.

35.

Z informací, které má Soudní dvůr k dispozici, totiž vyplývá, že opravný prostředek k Tribunal Català de Contractes del Sector Públic je alternativním prostředkem nápravy. Podle tohoto orgánu si navrhovatel může zvolit ( 32 ) mezi zvláštním opravným prostředkem k Tribunal Català de Contractes del Sector Públic a správní žalobou, ale správní orgán je jeho volbou vázán a nemůže ji odmítnout ( 33 ). Naproti tomu ve zvláštních odvětvích podle zákona 31/2007 ze dne 30. října 2007 o zadávacích řízeních na veřejné zakázky v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb ( 34 ) možnost přímého podání správní žaloby upravena není. V těchto odvětvích tedy zvláštní opravný prostředek není alternativní, neboť je nezbytné věc nejprve předložit přezkumným orgánům, jako je Tribunal Català de Contractes del Sector Públic, a teprve poté příslušným obecným správním soudům.

36.

Jelikož se v projednávané věci spor v původním řízení netýká žádného ze zvláštních odvětví podle zákona 31/2007 uvedených v bodě 35 tohoto stanoviska, jsem toho názoru, že musí být použita obecná úprava.

37.

Je totiž třeba připomenout, že se otázka, zda orgán může podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce k Soudnímu dvoru, posuzuje na základě strukturálních a funkčních kritérií. V tomto ohledu může být vnitrostátní orgán považován za „soud členského státu“ ve smyslu článku 267 SFEU, jestliže vykonává soudní funkci, zatímco při výkonu jiných funkcí, zejména správní povahy, mu tuto povahu přiznat nelze ( 35 ). Z toho plyne, že k prokázání, zda vnitrostátní orgán, kterému zákon svěřuje funkce různé povahy, musí být považován za „soud členského státu“ ve smyslu článku 267 SFEU, je nutno ověřit, jaká je konkrétní povaha funkcí, které vykonává v konkrétním normativním rámci, ve kterém žádá Soudní dvůr o rozhodnutí ( 36 ).

38.

Stejně jako ostatní kritéria „soudu členského státu“ ve smyslu článku 267 SFEU byla i „obligatornost jurisdikce“ předkládajícího orgánu rozvedena v judikatuře Soudního dvora. Je třeba poznamenat, že používání tohoto pojmu v judikatuře Soudního dvora nebylo vždy zcela koherentní. Soudní dvůr často neodkazuje výslovně na toto kritérium a přinejmenším ve francouzském jazyce není používání tohoto pojmu zcela bez potíží. Domnívám se, že tento pojem „obligatornost jurisdikce“ předkládajícího orgánu byl jako takový vůbec poprvé zmíněn v rozsudku Dorsch Consult ( 37 ), i když byl pojem „obligatorní jurisdikce“ používán i předtím na podporu konstatování, že předkládající orgán je skutečně „soudem členského státu“ ve smyslu článku 267 SFEU ( 38 ).

39.

V rozsudku Dorsch Consult ( 39 ) rozlišil Soudní dvůr dva aspekty „obligatornosti“ jurisdikce: zaprvé orgán, jemuž je věc předložena, ve skutečnosti nabízí jedinou možnost přezkumu a zadruhé takový orgán vydává rozhodnutí závazné povahy ( 40 ). V uvedené věci však Soudní dvůr nemusel toto kritérium vyjasňovat v tom směru, že by se přiklonil k tomu či onomu výkladu, protože jurisdikce orgánu, o který v projednávané věci šlo, byla „obligatorní“ v obou shora uvedených aspektech ( 41 ).

40.

Stejně jako generální advokáti Ruiz-Jarabo Colomer a Szpunar a generální advokátka Kokott se domnívám, že pojem „obligatorní“ musí znamenat spíše to, že rozhodnutí předkládajícího orgánu jsou závazné povahy, než že předložení věci tomuto orgánu je jediným možným právním prostředkem nápravy ( 42 ).

41.

V rozsudku Emanuel ( 43 ) totiž Soudní dvůr považoval za soud členského státu ve smyslu článku 267 SFEU osobu pověřenou rozhodovat v odvolacím stupni o rozhodnutích rejstříku ochranných známek, která tuto pravomoc sdílela s obecným soudem, přičemž předložení věci této osobě záviselo na navrhovateli, který si mohl zvolit, kterému soudu návrh podá. Rozhodnutí této osoby byla závazné povahy ( 44 ).

42.

Stejně tak v rozsudku Ascendi Beiras Litoral e Alta, Auto Estradas das Beiras Litoral e Alta ( 45 ) Soudní dvůr kvalifikoval jako „obligatorní“ jurisdikci Tribunal Arbitral Tributário (Portugalsko), který představoval alternativní způsob řešení sporů v oblasti daňové a jehož rozhodnutí byla pro účastníky řízení závazná. V daňové oblasti, jako tomu bylo ve věci, v níž byl uvedený rozsudek vydán, mohla osoba povinná k dani buď předložit spor správnímu soudu, nebo požádat o ustavení rozhodčího soudu v daňových záležitostech, jehož rozhodnutí se musela daňová správa podrobit. Rozhodčí řízení v daňových záležitostech tedy nebylo doplňkovým právním nástrojem, který mohla využít osoba povinná k dani, ale skutečnou alternativou tradičního soudnictví ( 46 ).

43.

Z výše uvedených rozsudků tedy vyplývá, že podle Soudního dvora existence právního prostředku nápravy, který je alternativou soudního prostředku stricto sensu, nutně nevylučuje možnost kvalifikovat orgán, jemuž je tento alternativní prostředek podán, jako „soud členského státu“ ve smyslu článku 267 SFEU ( 47 ). Tento alternativní prostředek se může od tradičního prostředku nápravy lišit, stejně jako se rozhodčí řízení v daňových záležitostech liší od řízení o žalobě před správním soudem. Ačkoli je existence jediného právního prostředku nápravy zmíněna v několika rozsudcích Soudního dvora, přičemž právní prostředek, o který v těchto rozsudcích šlo, byl skutečně jediným možným právním prostředkem nápravy, Soudní dvůr nikdy nezastával názor, že by některý předkládající orgán nemohl být považován za „soud členského státu“ ve smyslu článku 267 SFEU jen proto, že v dané oblasti existuje více možných prostředků nápravy ( 48 ).

44.

Dále se domnívám, že Soudní dvůr toto kritérium od počátku používal k vyloučení soukromých rozhodčích soudů v klasickém slova smyslu, i když kritérium „obligatornosti jurisdikce“ nebylo jako takové zmíněno ( 49 ). Podle judikatury tak rozhodčí soud příslušný na základě smlouvy není soudem členského státu ve smyslu článku 267 SFEU, jelikož smluvní strany nemají žádnou právní ani faktickou povinnost předložit svůj spor rozhodčímu soudu a veřejné orgány dotčeného členského státu se ani nijak nepodílejí na rozhodování o použití rozhodčího řízení, ani se od nich nepožaduje, aby z úřední povinnosti zasahovaly do průběhu rozhodčího řízení ( 50 ). Soudní dvůr naproti tomu uznal přípustnost předběžných otázek, které mu předložil rozhodčí soud zřízený zákonem, jehož rozhodnutí byla pro účastníky řízení závazná a jehož pravomoc nezávisela na dohodě účastníků řízení ( 51 ).

45.

Závazná povaha rozhodnutí předkládajícího orgánu je proto skutečně nezbytným kritériem, aby tento orgán mohl být kvalifikován jako „soud členského státu“ ve smyslu článku 267 SFEU, ale sama o sobě nestačí k tomu, aby bylo možné jurisdikci tohoto orgánu kvalifikovat jako „obligatorní“ ve smyslu judikatury k článku 267 SFEU. V tomto ohledu má význam rovněž skutečnost, že je daný orgán zřízen zákonem a že jeho pravomoc nezávisí na vůli stran ( 52 ). Připomínám, že ale nepovažuji za nutné, aby právní prostředek k tomuto orgánu byl jediným možným právním prostředkem nápravy.

46.

Pokud by byl zaujat opačný postoj, bylo by teoreticky možné nastolit otázku „obligatornosti jurisdikce“ španělských soudů rozhodujících ve správním soudnictví v řízení o správní žalobě podané přímo k těmto obecným správním soudům v oblasti zadávání veřejných zakázek. Domnívám se, že za takové situace by jurisdikce soudu rozhodujícího ve správním soudnictví nemohla být kvalifikována jako „obligatorní“, protože správní žaloba není jediným existujícím právním prostředkem nápravy ( 53 ).

47.

Mám za to, že výhody spjaté s výkladem článku 267 SFEU, podle kterého lze za „soud členského státu“ považovat takový předkládající orgán, jako je Tribunal Català de Contractes del Sector Públic, navzdory existenci alternativního právního prostředku nápravy, převládají nad jeho případnými nevýhodami. Možnost zvolit si z několika právních prostředků totiž jednotlivcům umožňuje zvolit si právní prostředek, který v daném případě považují za nejvhodnější ( 54 ). Orgány rozhodující ve specializovaných přezkumných řízeních, jako je Tribunal Català de Contractes del Sector Públic v oblasti veřejných zakázek, mohou mít rozsáhlé znalosti, díky nimž mohou rychle a odborně rozhodnout spory, které jsou jim předloženy. I v oblasti veřejných zakázek je však možné, že některé právní prostředky budou spíše svázány s otázkami obecného správního práva. V tom případě by obligatorní podání právního prostředku ke specializovanému přezkumnému orgánu bylo zbytečné, kdyby obecný správní soud byl pro rozhodnutí sporu povolanější ( 55 ).

48.

Je třeba poznamenat, že rozhodnutí Tribunal Català de Contractes del Sector Públic jsou závazná pro účastníky řízení a vykonatelná ( 56 ). Mají tedy tytéž účinky jako rozhodnutí vydaná prvostupňovým soudem rozhodujícím ve správním soudnictví, i když je k příslušnému správnímu soudu vyššího stupně podán opravný prostředek. Domnívám se, že není-li podán právní prostředek nápravy k soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví, představují rozhodnutí Tribunal Català de Contractes del Sector Públic závazné a konečné řešení sporu mezi veřejným zadavatelem a uchazečem ( 57 ). Tato rozhodnutí se tak vyznačují obdobným účinkem jako v případě, kdy působí zásada res iudicata.

49.

Z výše uvedeného vyplývá, že Tribunal Català de Contractes del Sector Públic coby specializovaný kolegiální správní orgán zřízený vnitrostátními právními předpisy, jehož zákonná pravomoc nezávisí na vůli stran a který vydává závazná rozhodnutí, splňuje kritéria stanovená judikaturou, aby mohl být kvalifikován jako „soud členského státu“ ve smyslu článku 267 SFEU. Probíhá před ním spor a rozhoduje v rámci řízení, které má být ukončeno rozhodnutím soudní povahy. Soudní dvůr proto má pravomoc rozhodnout o předběžných otázkách položených tímto orgánem a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

50.

Ve světle předchozích úvah navrhuji, aby Soudní dvůr prohlásil, že má pravomoc rozhodnout o předběžných otázkách, které mu položil Tribunal Català de Contractes del Sector Públic.