3.11.2015   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 363/9

1)

Článek 7 odst. 2 písm. a) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství, jakož i článek 10c až 11a, 12a a12b nařízení Rady (EHS) č. 574/72 ze dne 21. března 1972, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (EHS) č. 1408/71 změněných a aktualizovaných nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 647/2005 ze dne 13. dubna 2005, musí být vykládány v tom smyslu, že osvědčení vydané příslušnou institucí členského státu ve formě osvědčení E 101 jako doklad o tom, že se na pracovníka vztahují předpisy tohoto členského státu o sociálním zabezpečení, ačkoli se na tohoto pracovníka vztahuje Dohoda o sociálním zabezpečení lodníků na Rýně přijatá mezivládní konferencí pověřenou revizí dohody ze dne 13. února 1961 o sociálním zabezpečení lodníků na Rýně, podepsaná v Ženevě dne 30. listopadu 1979, není závazné pro instituce jiných členských států. Skutečnost, že instituce, která jej vydala, neměla v úmyslu vydat skutečné osvědčení E 101, ale použila vzorový formulář tohoto osvědčení z administrativních důvodů, je v tomto ohledu irelevantní.

2)

Článek 267 třetí pododstavec SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že takový vnitrostátní soud, jako je předkládající soud, proti jehož rozhodnutím nelze podat podle vnitrostátního práva opravný prostředek, nemá povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie pouze z toho důvodu, že vnitrostátní soud nižšího stupně položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku ve věci podobné té, která mu byla předložena a týká se zcela totožné problematiky, ani nemusí vyčkat na odpověď na tuto otázku.