26.10.2013 |
CS |
Úřední věstník Evropské unie |
C 313/31 |
Žaloba podaná dne 20. srpna 2013 — Petropars Iran a další v. Rada
(Věc T-433/13)
2013/C 313/58
Jednací jazyk: angličtina
Účastnice řízení
Žalobkyně: Petropars Iran Co (Kish Island, Írán); Petropars Oilfields Services Co. (Kish Island); Petropars Aria Kish Operation and Management Co. (Teherán, Írán); a Petropars Resources Engineering Kish Co. (Teherán) (zástupci: S. Zaiwalla, Solicitor, P. Reddy, Solicitor, R. Blakeley, Barrister, a Z. Burbeza, Solicitor)
Žalovaná: Rada Evropské unie
Návrhová žádání
Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:
— |
zrušil zápisy 1-4 v příloze II.IB. k rozhodnutí 2013/270 (1) a zápisy 1-4 v příloze II.I.B. k nařízení č. 522/2013 (2); a/nebo |
— |
určil, že čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnut9 2010/413 (3) a čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 (4) se neuplatňuje na žalobkyně; a |
— |
uložil žalované náhradu nákladů řízení |
Žalobní důvody a hlavní argumenty
Na podporu žaloby předkládají žalobkyně pět žalobních důvodů.
1) |
První žalobní důvod se zakládá na tom, že není dán právní základ pro označení žalobkyň v rozhodnutí Rady 2013/207/SZBP a v prováděcím nařízení Rady (EU) č. 522/20130, neboť důvody uvedené v souvislosti s označením jednotlivých žalobkyň („dceřiná společnost označeného subjektu“) nejsou jediným z kritérií pro zařazení do nařízení Rady č. 267/2012 nebo rozhodnutí Rady 2010/413/SZBP. |
2) |
Druhý žalobní důvod se zakládá na tom, že označení žalobkyň je protiprávní v rozsahu, v němž Rada tvrdila, že jednala podle čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 nebo čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413: 1. jelikož nejsou splněna věcná kritéria pro označení žalobkyň ani v jednom případě a/nebo se Rada dopustila zjevně nesprávného posouzení při určení, zda byla kritéria splněna nebo nikoli; 2. Rada označila žalobkyně na základě důkazů, jež dostatečně neprokazovaly, že byla kritéria splněna, čímž se dopustila (dalšího) zjevně nesprávného posouzení. |
3) |
Třetí žalobní důvod se zakládá na tom, že v rozsahu, v němž čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 a/nebo čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 umožňuje označení žalobkyň jen na základě toho, že jsou dceřinými společnostmi označených subjektů (jež jsou rovněž dceřinými společnostmi označených subjektů neobviněných z jakéhokoli protiprávního jednání), jsou uvedená ustanovení protiprávní, jelikož jsou v rozporu se zásadou proporcionality a neměly by se na žalobkyně vztahovat. |
4) |
Čtvrtý žalobní důvod se zakládá na tom, že označení žalobkyň je v každém případě v rozporu s jejich základními právy a svobodami podle Listiny základních práv, resp. unijním právem, včetně jejich práva na podnikání a výkon obchodní činnosti, pokojné užívání jejich majetku a je v rozporu se zásadou proporcionality. Označení je dále v rozporu se zásadou prevence a zásadou ochrany životního prostředí a lidského zdraví a bezpečnosti, jelikož může způsobit značnou škodu na zdraví a bezpečnosti obyčejných íránských pracujících a na životním prostředí. |
5) |
Pátý žalobní důvod se zakládá na tom, že Rada při přijímaní rozhodnutí Rady 2013/207/SZBP a prováděcího nařízení Rady (EU) č. 522/20130 v rozsahu, v němž se vztahují na žalobkyně, porušila procesní náležitosti, a to 1. povinnost individuálně oznámit (třetí a čtvrté) žalobkyni, že byly označeny; 2. povinnost uvést (ve vztahu ke všem žalobkyním) přiměřené a dostatečné odůvodnění, a 3. respektovat právo žalobkyň na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu. |
(1) Rozhodnutí Rady 2013/270/SZBP ze dne 6. června 2013, kterým se mění rozhodnutí 2010/413/SZBP o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 156, s. 10).
(2) Prováděcí nařízení Rady (EU) č. 522/2013 ze dne 6. června 2013, kterým se provádí nařízení (EU) č. 267/2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 156, s. 3).
(3) Rozhodnutí Rady ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. L 195, s. 39).
(4) Nařízení Rady (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení (EU) č. 961/2010 (Úř. věst. L 88, s. 1).