1

Navrhovatelka se svým kasačním opravným prostředkem podaným na základě článku 9 přílohy I statutu Soudního dvora Evropské unie domáhá zrušení rozsudku Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (třetího senátu) ze dne 5. prosince 2012, Z v. Soudní dvůr (F‑88/09 a F‑48/10, Sb. VS, dále jen „napadený rozsudek“, EU:F:2012:171), kterým uvedený soud zamítl její žalobu znějící na zrušení rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. prosince 2008, kterým byla Z přeřazena na jiné pracovní místo, a ze dne 10. července 2009, kterým byla Z uložena písemná výstraha.

2

Relevantní skutečnosti tvořící základ sporu jsou vylíčeny v bodech 23 až 66 napadeného rozsudku následovně:

1. Rozhodnutí o přeřazení ze dne 18. prosince 2008

[…]

2. Rozhodnutí o disciplinární sankci ze dne 10. července 2009

[…]

[…]

[…]

[…]

5

Návrhem došlým kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 22. června 2010 podala navrhovatelka žalobu, která byla zapsána do rejstříku pod referenčním číslem F‑48/10 (dále jen „žaloba F‑48/10“) a kterou se navrhovatelka domáhala jednak, aby Soud zrušil rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování ze dne 10. července 2009, kterým byla navrhovatelce uložena písemná výstraha (dále jen „sankce ze dne 10. července 2009“), a v případě potřeby i rozhodnutí, kterým se zamítá stížnost podaná proti této sankci, a jednak aby uložil Soudnímu dvoru povinnost zaplatit jí částku 50000 eur z titulu náhrady nemajetkové újmy.

6

Soudní dvůr v rámci své obrany navrhl zejména zamítnutí žaloby F‑48/10.

[omissis]

11

Při zahájení jednání konaného dne 25. ledna 2012 podala navrhovatelka výslovný návrh na vyloučení soudce zpravodaje, který se od dopisu citovaného výše v bodě 7 stal předsedou Soudu pro veřejnou službu a předsedou třetího senátu, jemuž byly přiděleny dotčené věci, a to z důvodu zřejmého nedostatku bezúhonnosti, nestrannosti a nezávislosti. Mezi tvrzeními o nedostatku nestrannosti soudce zpravodaje vycházejícími z toho, že soudce zpravodaj jakožto předseda Soudu pro veřejnou službu zachoval existenci výboru Soudu pro veřejnou službu pověřeného vyřizováním stížností, se v tomto návrhu uvádělo, že „totéž platí pro členy [Soudu], kteří svolili s tím, že budou členy uvedeného výboru, neboť jejich nestrannost je v tomto ohledu objektivně ohrožena.“

12

Na základě návrhu na vyloučení soudce podaného navrhovatelkou na začátku jednání Soud řízení přerušil.

13

Dopisem ze dne 6. února 2012 zaslal vedoucí kanceláře Soudu pro veřejnou službu návrh na vyloučení soudce Soudnímu dvoru k případným připomínkám, který dopisem došlým vedoucímu kanceláře Soudu pro veřejnou službu dne 17. února 2012 uvedl, že nemá žádné připomínky a že spoléhá na úsudek Soudu. Rozhodnutím s odůvodněním ze dne 29. března 2012 zamítl předseda druhého senátu Soudu pro veřejnou službu návrh na vyloučení soudce zpravodaje i dvou soudců zasedajících ve výboru Soudu pro veřejnou službu pověřeném vyřizováním stížností.

14

Dopisem vedoucího soudní kanceláře ze dne 4. dubna 2012 byli účastníci řízení předvoláni k novému jednání, které se konalo dne 10. května 2012.

15

Dne 5. prosince 2012 vynesl Soud pro veřejnou službu (třetí senát) napadený rozsudek.

[omissis]

28

Na podporu svých návrhových žádání znějících na zrušení se navrhovatelka dovolávala šesti žalobních důvodů, přičemž první důvod vycházel z nepříslušnosti výboru pověřeného vyřizováním stížností a z protiprávnosti článku 4 rozhodnutí Soudního dvora ze dne 4. května 2004 o výkonu pravomocí přiznaných služebním řádem úředníků Evropské unie orgánu oprávněnému ke jmenování a pracovním řádem ostatních zaměstnanců Evropské unie orgánu oprávněnému k uzavírání pracovních smluv (dále jen „rozhodnutí ze dne 4. května 2004“), druhý důvod vycházel z vad disciplinárního řízení z důvodu porušení práva na obhajobu a zásady kontradiktornosti řízení, jakož i článků 1 až 3 přílohy IX služebního řádu, třetí důvod vycházel z porušení článku 12 služebního řádu a článku 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP), jakož i ze zjevně nesprávného posouzení, čtvrtý důvod vycházel z existence střetu zájmů v případě OOJ, z porušení článků 2 a 10 statutu Soudního dvora, článku 11a služebního řádu, článku 8 Evropského kodexu řádné správní praxe, článku 41 Listiny základních práv, jakož i obecných zásad objektivity, nestrannosti a nezávislosti, pátý důvod vycházel z porušení práva na obhajobu a zásady rovnosti zbraní a šestý důvod vycházel z existence zneužití pravomoci a z porušení povinnosti péče a zásady řádné správy.

29

Napadeným rozsudkem Soud pro veřejnou službu všechny tyto žalobní důvody zamítl.

[omissis]

32

Spisem došlým kanceláři Tribunálu dne 14. února 2013 podala navrhovatelka projednávaný kasační opravný prostředek.

33

Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 26. února 2013 podala navrhovatelka návrh, jímž se domáhala získání anonymity, jemuž předseda kasačního senátu vyhověl rozhodnutím ze dne 6. března 2013.

34

Dne 19. září 2013 předložil Soudní dvůr svou kasační odpověď. Písemná část řízení byla ukončena dne 2. prosince 2013.

35

Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál (kasační senát) konstatoval, že účastníci řízení nepodali ve lhůtě jednoho měsíce od doručení oznámení o ukončení písemné části řízení žádný návrh na nařízení jednání, a podle článku 146 jednacího řádu Tribunálu rozhodl, že o kasačním opravném prostředku rozhodne bez ústní části řízení.

36

Navrhovatelka navrhuje, aby Tribunál:

37

Soudní dvůr navrhuje, aby Tribunál:

38

Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje navrhovatelka jedenáct důvodů. První důvod vychází z nedostatku nestrannosti třetího senátu Soudu pro veřejnou službu. Druhý důvod vychází z porušení práva na účinnou právní ochranu tím, že přezkum Soudu pro veřejnou službu stran dodržování podmínky týkající se zájmu služby, upravené v čl. 7 odst. 1 služebního řádu, byl omezený. Třetí důvod vychází z nepříslušnosti předsedy druhého senátu Soudu pro veřejnou službu k rozhodování o návrhu na vyloučení soudce ze dne 25. ledna 2012. Čtvrtý důvod vychází z porušení práva na spravedlivý proces, protože jednací řád Soudu pro veřejnou službu neupravuje možnost podat opravný prostředek proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vyloučení soudce. Pátý důvod vychází z porušení povinnosti zjistit pravé důvody, na jejichž základě bylo vydáno rozhodnutí o přeřazení na jiné pracovní místo a uložena sankce ze dne 10. července 2009, a dále ze zkreslení skutkového stavu. Šestý důvod vychází z nesprávného právního posouzení, jehož se měl Soud pro veřejnou službu dopustit tím, že neprávem konstatoval, že rozhodnutí o přeřazení na jiné pracovní místo bylo přijato pouze v zájmu služby ve smyslu čl. 7 odst. 1 služebního řádu. Sedmý důvod vychází z nesprávného právního posouzení, jehož se měl Soud pro veřejnou službu dopustit tím, že neprávem konstatoval, že OOJ respektoval pravidlo souladu mezi platovou třídou a pracovním místem. Osmý důvod vychází z porušení práva na obhajobu a práva být vyslechnut. Devátý důvod vychází z nesprávného právního posouzení, jehož se měl Soud pro veřejnou službu dopustit tím, že neprávem konstatoval, že návrhová žádání znějící na náhradu újmy údajně způsobené oznámením rozhodnutí o přeřazení na jiné pracovní místo veškerému personálu jsou nepřípustná. Desátý důvod vychází z nesprávného právního posouzení, jehož se měl Soud pro veřejnou službu dopustit konstatováním, že výbor pověřený vyřizováním stížností, který zamítl stížnost proti sankci ze dne 10. července 2009, byl příslušný, a dále z toho, že nebylo rozhodnuto o žalobním důvodu vycházejícím z protiprávnosti článku 4 rozhodnutí ze dne 4. května 2004. Jedenáctý důvod vychází z nesprávného právního posouzení, jehož se měl Soud pro veřejnou službu dopustit tím, že neprávem konstatoval, že OOJ respektoval články 1 až 3 přílohy IX služebního řádu, a dále z porušení práva na obhajobu a zásady kontradiktornosti řízení.

[omissis]

138

Navrhovatelka kritizuje body 226 až 228 napadeného rozsudku, jimiž Soud pro veřejnou službu zamítl jako irelevantní žalobní důvod vycházející z nepříslušnosti výboru pověřeného vyřizováním stížností z důvodu, že jelikož bylo rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti sankci ze dne 10. července 2009 potvrzujícím aktem postrádajícím samostatný obsah, nemohlo mít jeho zrušení vliv na legalitu sankce ze dne 10. července 2009. Podle navrhovatelky nemůže takovéto odůvodnění Soudu pro veřejnou službu spočívat na existenci rozhodnutí, kterým se zamítá stížnost, přijatého nepříslušným orgánem.

139

Soudní dvůr s argumentací navrhovatelky nesouhlasí.

140

V řízení v prvním stupni se navrhovatelka domáhala zrušení sankce ze dne 10. července 2009 a pro případ potřeby i zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti sankci ze dne 10. července 2009 (napadený rozsudek, bod 69).

141

Podle ustálené judikatury každé rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, ať již výslovné či implicitní, pokud je prosté a jednoduché, pouze potvrzuje akt nebo nepřijetí aktu, které stěžovatel napadá, a nepředstavuje, pojímáno samostatně, napadnutelný akt, takže na návrhová žádání směřující proti tomuto rozhodnutí bez samostatného obsahu ve vztahu k původnímu rozhodnutí musí být nahlíženo tak, že směřují proti původnímu aktu (usnesení ze dne 16. června 1988, Progoulis v. Komise, 371/87, Recueil, EU:C:1988:317, bod 17, a rozsudek ze dne 2. března 2004, Di Marzio v. Komise, T‑14/03, RecFP, EU:T:2004:59, bod 54). Rozhodnutí o zamítnutí stížnosti je potvrzujícím aktem postrádajícím samostatný obsah, pokud v něm není přezkoumávána situace stěžovatele na základě nových právních nebo skutkových okolností [rozsudky ze dne 21. září 2011, Adjemian a další v. Komise, T‑325/09 P, Sb. rozh., EU:T:2011:506, bod 32, a ze dne 21. května 2014, Mocová v. Komise, T‑347/12 P, Sb. rozh. (výňatky), EU:T:2014:268, bod 34].

142

Na základě judikatury citované v bodě 141 výše Soud pro veřejnou službu v bodě 227 napadeného rozsudku konstatoval, že administrativa nezkoumala situaci navrhovatelky na základě nových právních a skutkových okolností, takže na rozhodnutí o zamítnutí stížnosti musí být nahlíženo jako na akt čistě potvrzující sankci ze dne 10. července 2009. Dovodil z toho, že zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemůže mít vliv na legalitu sankce ze dne 10. července 2009, takže žalobní důvod vycházející z nepříslušnosti výboru pověřeného vyřizováním stížností, který směřuje ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, musí být zamítnut jako irelevantní.

143

Je však třeba uvést, že navrhovatelka důvodem vycházejícím z nepříslušnosti výboru pro vyřizování stížností, jehož se dovolávala v řízení v prvním stupni, napadala složení uvedeného výboru, který zamítl její stížnost proti sankci ze dne 10. července 2009. Tento důvod se tudíž týkal otázky, zda byla stížnost navrhovatelky přezkoumána řádným postupem, který mohl vést k jinému rozhodnutí, než bylo rozhodnutí o sankci ze dne 10. července 2009. Navrhovatelka tudíž měla skutečný a samostatný zájem na zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, a nikoli jen zrušení sankce ze dne 10. července 2009.

144

Kdyby totiž byla použita judikatura citovaná výše v bodě 141, nehledě na skutečnost, že se dotčený důvod kasačního opravného prostředku týká řízení o stížnosti v rámci administrativy, a nikoli původního aktu, proti němuž směřovala stížnost, byla by jakákoli možnost napadení v rámci postupu před zahájením soudního řízení vyloučena, čímž by stěžovatel ztratil možnost využít postupu, jehož předmětem je umožnit a podpořit smírné urovnání sporu mezi úředníkem a administrativou a uložit orgánu, pod nějž úředník spadá, přezkoumat své rozhodnutí v souladu s pravidly a ve světle jeho případných námitek (v tomto smyslu viz rozsudek Mocová v. Komise, bod 141 výše, EU:T:2014:268, bod 38).

145

V tomto ohledu je třeba za neopodstatněný považovat argument Soudního dvora, podle něhož nemá navrhovatelka zájem domáhat se zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti po podání žaloby na zrušení původního aktu, protože i kdyby bylo řízení o stížnosti stiženo vadami, bylo by neúčelné, aby administrativa přijala nové rozhodnutí o stížnosti, neboť navrhovatelka se domáhala toho, aby soud sám zrušil původní akt. Na rozdíl od toho, co tvrdí Soudní dvůr, musí být zájem stěžovatele na řádném průběhu řízení o stížnosti a tedy na tom, aby rozhodnutí o zamítnutí stížnosti bylo v případě zjištěných vad řízení zrušeno, posuzován samostatně, a nikoli v souvislosti s případnou žalobou podanou proti původnímu aktu, proti němuž směřovala stížnost. V opačném případě by se dotyčná osoba nikdy nemohla dovolávat vad řízení o stížnosti, přestože ji tyto vady připravily o možnost řádného předsoudního přezkumu rozhodnutí administrativy, a to pokaždé, když bude žaloba směřovat proti původnímu aktu, proti němuž směřuje stížnost.

146

Z toho plyne, že vzhledem k předmětu dotčeného důvodu kasačního opravného prostředku, který se týká řízení o stížnosti, musí mít navrhovatelka možnost požádat unijní soud, aby přezkoumal legalitu rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, a nikoli jen legalitu sankce ze dne 10. července 2009.

147

Je tedy třeba mít za to, že se Soud pro veřejnou službu dopustil nesprávného právního posouzení, když zamítl žalobní důvod vycházející z nepříslušnosti výboru pověřeného vyřizováním stížností jako irelevantní.

148

V důsledku toho je třeba desátému důvodu kasačního opravného prostředku vyhovět.

[omissis]

162

Vzhledem k výše uvedenému je třeba kasačnímu opravnému prostředku částečně vyhovět a zrušit napadený rozsudek v rozsahu, v němž je stižen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení konstatovaném výše v bodech 140 až 147.

163

Podle čl. 13 odst. 1 přílohy I statutu Soudního dvora, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný, zruší Tribunál rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu a vydá rozhodnutí ve věci sám. Pokud však spor nedovoluje rozhodnout ve věci, vrátí věc zpět k rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu.

164

V projednávané věci má Tribunál k dispozici všechny poznatky, aby mohl rozhodnout o žalobě v prvním stupni.

165

Vzhledem k tomu, že kasačnímu opravnému prostředku bylo vyhověno pouze částečně a že se napadený rozsudek zrušuje pouze v rozsahu, v němž je stižen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení zjištěném výše v bodech 140 až 147, je nutno konstatovat, že ostatní závěry Soudu pro veřejnou službu, jež nejsou uvedenou vadou stiženy, se staly konečnými. Tribunálu proto přísluší zkoumat pouze žalobní důvod uplatňovaný navrhovatelkou ve věci F‑48/10, vycházející z nepříslušnosti výboru pověřeného vyřizováním stížností a z protiprávnosti článku 4 rozhodnutí ze dne 4. května 2004.

166

Navrhovatelka před Soudem pro veřejnou službu tvrdila, že výbor pověřený vyřizováním stížností, který se zabýval její stížností proti sankci ze dne 10. července 2009 a který se skládal ze soudce Soudního dvora a dvou generálních advokátů, byl ustaven v rozporu s předpisy. V tomto ohledu zaprvé tvrdila, že článek 4 statutu Soudního dvora stanoví, že „soudci nesmí vykonávat žádnou politickou nebo správní funkci“. Zadruhé se dovolávala článku 12 statutu Soudního dvora, z něhož vyplývá, že úředníci a jiní zaměstnanci přidělení Soudnímu dvoru „jsou podřízeni vedoucímu soudní kanceláře Soudního dvora pod dohledem předsedy“, takže pouze vedoucí soudní kanceláře a předseda Soudního dvora mohou jednat jako OOJ. Zatřetí tvrdila, že článek 4 rozhodnutí ze dne 4. května 2004, který stanoví, že „výbor pověřený vyřizováním stížností vykonává pravomoci, jež byly služebním řádem svěřeny [OOJ]“, pokud jde o rozhodnutí o stížnostech, je v rozporu s čl. 2 odst. 1 služebního řádu, podle něhož každý orgán stanoví, kdo v jeho rámci vykonává pravomoci přiznané OOJ uvedeným služebním řádem, ve spojení s články 4 a 12 statutu Soudního dvora. Kromě toho tvrdila, že statut Soudního dvora neumožňuje vedoucímu soudní kanceláře ani předsedovi Soudního dvora přenést pravomoci OOJ, které jim byly svěřeny.

167

Nejprve je třeba konstatovat, že navrhovatelka pouze opakuje obsah čl. 4 prvního pododstavce statutu Soudního dvora, podle něhož „soudci nesmí vykonávat žádnou politickou nebo správní funkci“, a tvrdí, že s výjimkou předsedy Soudního dvora nemohou ostatní soudci a generální advokáti vykonávat žádnou správní funkci a zejména pak jednat v postavení OOJ v rámci výboru pověřeného vyřizováním stížností. Navrhovatelka svou argumentaci neopřela o žádný právní argument. Jak přitom uvedl Soudní dvůr před Soudem pro veřejnou službu, je cílem tohoto ustanovení zajistit nezávislost soudců jak při výkonu funkce, tak po něm, a to zejména vůči členským státům nebo ostatním orgánům Unie. Další pododstavce článku 4 statutu Soudního dvora rovněž vyjadřují tuto snahu zachovat nezávislost soudců. Navrhovatelka však nemůže z čl. 4 prvního pododstavce statutu Soudního dvora dovodit nemožnost vykonávat funkce týkající se vnitřní administrativy orgánu. Jak správně uvedl Soudní dvůr v písemnostech předložených před Soudem pro veřejnou službu, výkon funkcí týkajících se vnitřní administrativy orgánu soudci nezasahuje do jejich nezávislosti a umožňuje zajistit administrativní autonomii orgánu.

168

Navrhovatelka se mimoto omezuje na tvrzení, že vzhledem k článku 12 statutu Soudního dvora, který stanoví, že úředníci a jiní zaměstnanci přidělení Soudnímu dvoru „jsou podřízeni vedoucímu soudní kanceláře Soudního dvora pod dohledem předsedy“, mohou pouze vedoucí soudní kanceláře a předseda Soudního dvora vykonávat pravomoci přiznané služebním řádem OOJ. Neprokazuje ani slučitelnost svého výkladu článku 12 statutu Soudního dvora v tom smyslu, že vyhrazuje výkon pravomocí přiznaných OOJ pouze vedoucímu soudní kanceláře a předsedovi Soudního dvora, s čl. 2 odst. 1 služebního řádu, podle kterého každý orgán stanoví, kdo v jeho rámci vykonává pravomoci přiznané OOJ tímto služebním řádem. Omezuje se totiž pouze na tvrzení, že čl. 2 odst. 1 služebního řádu může být, pokud jde o Soudní dvůr, vykládán pouze ve spojení s články 4 a 12 statutu Soudního dvora.

169

Za těchto okolností nemůže navrhovatelka bez dalších podpůrných důkazů platně tvrdit, že článek 4 rozhodnutí ze dne 4. května 2004, podle kterého výbor pověřený vyřizováním stížností vykonává pravomoci, jež byly služebním řádem svěřeny OOJ, pokud jde o rozhodnutí o stížnostech, je v rozporu s čl. 2 odst. 1 služebního řádu ve spojení s články 4 a 12 statutu Soudního dvora.

170

Z toho vyplývá, že žalobní důvod vznesený v prvním stupni vycházející z nepříslušnosti výboru pověřeného vyřizováním stížností a z protiprávnosti článku 4 rozhodnutí ze dne 4. května 2004, jehož se navrhovatelka dovolává ve věci F‑48/10, musí být zamítnut. V tomto ohledu musí být tudíž zamítnuta i žaloba ve věci F‑48/10.

[omissis]

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (kasační senát)

rozhodl takto: