14.4.2014   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 112/22

1)

Jsou zásady stanovené Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 4. července 2013 ve věci C-100/12, který odkazuje na specifický případ, jenž je v uvedené věci předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, v níž se zadávacího řízení na veřejné zakázky účastnily pouze dva podniky, rovněž vzhledem ke značné podobnosti skutkových okolností tohoto případu použitelné i v případě předloženém tomuto soudu, ve kterém všechny podniky účastnící se zadávacího řízení, přestože jich bylo připuštěno více než dva, byly veřejným zadavatelem vyloučeny, aniž by toto vyloučení jiné podniky, než ty, které se účastní tohoto řízení, napadly, takže spor, kterým se tento soud zabývá, se omezuje pouze na dva podniky?

2)

Co se týče pouze otázek, které mohou být rozhodnuty na základě práva Evropské unie, brání výklad uvedeného práva, a zejména článek 267 SFEU, článku 99 odst. 3 správního řádu v části, v níž toto procesní ustanovení stanoví, že pro všechny senáty a kolegia Státní rady jsou všechny právní zásady zakotvené plénem právně závazné, i když je jasné, že uvedené plénum vytýčilo nebo mohlo vytýčit zásadu, která je v rozporu nebo je neslučitelná s právem Evropské unie; a zejména

3)

– mají senát nebo kolegium Státní rady, kterým je věc přidělena k projednání, v případě pochybností o tom, zda je právní zásada již zakotvená plénem v souladu nebo slučitelná s právem Evropské unie, povinnost postoupit tomuto plénu odůvodněným usnesením věc k rozhodnutí, případně ještě předtím, než mohou předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru Evropské unie, aby rozhodl o tom, zda sporná právní zásada je v souladu nebo slučitelná s právem Evropské unie, nebo naopak mohou, či spíše musejí, senát či kolegium Státní rady coby vnitrostátní soudy posledního stupně nezávisle coby obecné soudy práva Evropské unie předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce za účelem správného výkladu práva Evropské unie?

4)

– mohou či musejí každý senát a každé kolegium Státní rady coby obecné soudy posledního stupně práva Evropské unie – v případě, že odpověď na otázku položenou v předcházejícím pododstavci bude v tom smyslu, že každý senát a každé kolegium Státní rady má pravomoc/povinnost položit předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie přímo, nebo v každém případě, kdy Soudní dvůr nicméně rozhodl, a fortiori po plenárním zasedání Státní rady, že vnitrostátní právní zásada zakotvená plénem není v souladu či ne zcela v souladu se správným výkladem Evropského práva – s okamžitou platností použít správný výklad práva Evropské unie poskytnutý Soudním dvorem, nebo naopak i v takových případech mají povinnost postoupit plénu věc odůvodněným usnesením k rozhodnutí, s tím důsledkem, že použití práva Evropské unie, které již bylo prohlášeno za právně závazné Soudním dvorem, je svěřeno k výlučnému posouzení tohoto pléna a podléhá jeho volnému uvážení?

5)

– konečně brání výklad systému správního řízení Italské republiky, podle kterého případné rozhodnutí o předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru Evropské unie podléhá výlučnému posouzení pléna – či dokonce pouze rozhodnutí ve věci, když toto rozhodnutí přímo vyplývá z použití jednotných pravidel unijního práva, která již Soudní dvůr stanovil – kromě zásadám přiměřené délky trvání řízení a rychlého podání opravného prostředku v oblasti zadávacího řízení na veřejné zakázky, i požadavku, aby právo Evropské unie bylo plně a řádně prováděno všemi soudy každého členského státu právně závazným způsobem v souladu s jeho správným výkladem stanoveným Soudním dvorem, i za účelem nejširšího uplatnění zásad tzv. „užitečného účinku“ a přednosti práva Evropské unie před vnitrostátním právem (nejen hmotným, nýbrž i procesním) každého členského státu (v tomto případě před čl. 99 odst. 3 správního řádu Italské republiky)?